Page 1

Stále více aktuální bude architektura, která je jednoduchá, ale chytrá, která je kvalitní a přitom zohledňuje ekonomiku, zbytečně nepřeinvestovává. Krása bude v jednoduchosti a lehkosti, se snahou minimalizovat materiály. Nedomnívám se, že se prostorově bude přizpůsobovat aktuální krizi. Naopak se bude stavět tak, aby architektura měla různé využití, umožňovala různé proměny v čase. Prostorová identita ale bude jasně zakódována tak, aby obhájila svoji trvalou, a přitom přizpůsobivou formu. Takové stavby se již realizují, jen se bude v daném trendu pokračovat, příkladem může být rekonstrukce Perretovy haly od Belgičana Pierra Hebbelincka, nominovaná na Mies Van der Rohe Award 2019, nebo rekonstrukce synagogy v Žilině od slovenského Plural studia. Daný přístup potvrzuje i vítěz evropské přehlídky – Lacaton & Vassal architects a jejich transformace sídliště Grand Parc Bordeaux. Všechny stavby pracují s minimálními intervencemi, s obyčejnými a dostupnými materiály. Téma staveb, které hledají krásu v jednoduchosti, chytrosti a ekonomické udržitelnosti, jež se odráží jak v samotné realizaci, tak v provozu, bude představovat novou estetiku.

Yvette Vašourková (CCEA MOBA)


Karlov most je zrejme prázdny. Bez turistov. Konečne ho možno vidieť bez toho panoptika. Mal by som sa na tú ikonu ísť pozrieť. Už roky ho zďaleka obchádzam. Nesmeruje architektúra ako celok k podobnej ikonickosti? Predvádzaniu sa? Viac k efektu ako k službe v súťaži o ceny a grand ceny, o miesto v nejakom rebríčku, alebo v časopise. Svitá nádej, že sa to nejako zmení? Alebo sa k tomu po prechode pandémie vrátime? Podarí sa nám aspoň trochu odkloniť od estetiky k etike? Namiesto módneho „pekný deň“ hovoriť „dobrý deň“? Budeme o čosi skromnejší, tak ako v iných častiach sveta skromnejší byť musia? Nie, nepôjdem sa pozerať na Karlov most. Iba ak mi bude treba práve tam prejsť na druhý breh.

Matúš Dulla


Hranice místa s noční můrou Vypjatá doba dává možnost nahlédnout prožívané nejistoty a ambivalence v novém, někdy nepříjemně jasném světle. Zdá se mi, že v současné době právě vystupuje více na povrch jeden z vnitřních rozporů současného světa. Globalizace, zmenšený svět, který má pro část lidí podobu vesele šumícího proudu, naráží na to, že ačkoli se svět přibližuje, stále není možné jej uchopit jako celek. Můžeme sice mluvit o konkrétní Zemi, přímo musíme, protože právě na ní jsme, ovšem prožíváme ji jako dění jedinečných a proměnlivých jevů, a proto takový pojem žádnou velkou pomoc při orientaci v současné propojenosti neposkytuje. Jenže svět se ani nemůže dávat ve zkušenosti najednou, i když existuje obraz takového celku – a to doslova, jako třeba svůdný pohled pořízený na Vánoce 1968 misí Apollo 8. Potíž takového obrazu je, že zachycuje něco, co už není, protože zkrátka pohyb a proměna se v obraze nedějí. I v případě, kdy se necháváme dojímat pohledem na Zemi z vesmíru, pohled je vždy situován. Zachytil Zemi odněkud a někdy, neodmyslitelně je tu nějaké někde a někdy i nyní, když se na tu fotku dívám. Pokud nerezignujeme na základní zvídavost, někdy a někde jsou dva rozměry, které nás musí přitahovat k otázkám, kde jsme, a jestli bychom třeba neměli být někde jinde. Ono někdy je do značné míry nahodilost, někde se dá spíše ovlivnit. I v běžném pohybu městem vstupujeme do konkrétních časoprostorových situací, které nesou stopy minulosti. Uplynulý čas neovlivníme, na jeho prostorový rozměr (a to, co z něj zachováme) přitom máme velký vliv. Architektura v nejširším pojetí je účinným a v možnosti velmi chytrým nástrojem, jak právě ono někde vytvářet jako konkrétní místa, která mohou být výchozími body pohybování se ve světě. Někde by mělo být místem, odkud můžeme začít svět vůbec poznávat, a tak by mělo být uspořádané a poznatelné. Naproti tomu globální propojenost označuje neustálé těkání, naprosté osvobození se od místa a historie, a tak naplňuje smysl obsahu pojmu utopie – není místem, protože nemá hranice a všechno splývá. Když dojde k zastavení či narušení utopie, nabízí se příležitost si všímat znovu vyvstalých hranic. Možnost zanedbávat je při neustálém úprku do nikam na chvíli vyhasla, ale brzy se vrátí, i když třeba v trochu jiné podobě. Důležitost hranic nespočívá v uzavírání se do fiktivní jistoty omezeného horizontu. Existence místa neznamená směřování k izolaci. Místo určuje hranice a ta je důležitá pro poznávání, je znamením přítomnosti něčeho odlišného. Kultivace hranic mi připadá jako nutná podmínka zapojování se do světa, aniž by se ztrácela význačnost místa, a právě v tom má architektura velký význam. Utvářená hranice by měla zamezit splývání všeho a současně zajišťovat možnost otevřenosti v prostoru i čase (paměti místa). Kultivace hranic znamená praktické uplatňování otevřenosti s možností navázání vztahů a jejich prohlubování, nikdy však nemá mít podobu těžko překonatelných fyzických zábran. Stavbami zdí se lze prozatímně zbavit nepříjemných vztahů, nelze tak ale opustit Zemi (naše konečné někde). Architektura by měla být založena na utváření místa, navazování, propojování s dalšími místy. Stavby zrcadlící utopie pohybu nebo utopie uzavřenosti popírají vazby a vztahy, a tak netvoří místa. Tvoří chrámy nezávislosti na místě, zhořklého snu moderního světa, přerůstajícího v noční můru na prahu zítřka.

Filip Šenk


Bod zlomu? Možná jeden z mnoha… Události, během nichž došlo k nějakému zlomu, znamenaly vždy změnu paradigmat. Otázkou je, do jaké míry je současná situace zlomová, a co všechno (se) tedy změní. Morové epidemie ve vzdálenější historii byly mnohem horší než to, co prožíváme teď. A společnost z nich vždycky vyšla posílena. Po vlnách moru ve středověku se v Evropě začaly zakládat univerzity. Nemoci spojené s třicetiletou válkou vedly k ekonomickému a kulturnímu rozmachu, který nakonec zrodil baroko… Dnes nejsme v situaci třicetileté války. Morové sloupy coby nové architektonické středobody našich měst asi vztyčovat nebudeme. Sdělení typu „svět už nebude jako dřív“ jsou klišé. Svět se přece mění každým dnem. Počet smrtí zůstává konstantní – na každého člověka jedna. V současné době čelíme úplně jiným krizím, které budou mít v dlouhodobém horizontu výraznější dopady než nynější pandemie. … Jistě – mnoho věcí bude v době pokoronavirové jinak. Život se samozřejmě už nikdy nevrátí do původního normálu, protože se posune norma. Koronavirus se stane katalyzátorem řady procesů. Už teď se objevují improvizovaná řešení, jako jsou využití konferenčních center, veletržních hal či dokonce kostelů pro účely dočasné hospitalizace pacientů. Výrobce modulárních systémů nabízí své know-how pro výstavbu nemocnice. V čínském Wu-chanu postavili novou nemocnici za dva týdny. Rakouské studio Precht navrhlo Parc de la Distance – veřejný prostor umožňující svým uspořádáním zeleně sociální distanci. Omezení pohybu přitom paradoxně zvýšilo užívání veřejných prostranství v lidnatějších čtvrtích, opuštěné periferie leckde zázračně ožívají. Pomůže to k objevení potenciálu zanedbaných lokalit a budoucímu zvýšení jejich prostorové kvality? V krátkodobém a střednědobém horizontu budeme pozorovat další projevy koronakrize ve vystavěném prostředí týkající se mobility a struktury dopravních toků (méně lidí v MHD a více v IAD, ale i v pěším či cyklistickém pohybu), omezení cestování obecně, útěk z měst do volné krajiny. Dojde k přehodnocení typologie nemocnic či domovů pro seniory, stejně jako se v poválečných epidemiích tuberkulózy objevila moderní sanatoria. Nové typologie nabídnou více flexibility v případě nutnosti přeuspořádat prostor a oddělit infekční od zdravých. Nově začneme nahlížet na typologii velkoplošných kanceláří, obchodních středisek a obecně velkých klimatizovaných budov. V mikroměřítku se objeví různá bezdotyková řešení i diskutabilní nástroje monitoringu (např. termokamery). Promění se bydlení, běžnou součástí bytů se stanou „kanceláře“ pro práci z domova. Z psychologického hlediska vzrostou požadavky na zařazení lodžií, balkónů, teras do standardní výbavy každého bytu, aby byla možnost přežívat období karantény bez „ponorkové nemoci“ v interiéru. Tím se promění poměr privátního prostoru na úkor veřejného. Veřejný prostor se ve velké míře přesune do online prostředí. A nejde jen rozvoj e-shopů na úkor maloobchodu, oživujícího jinak parter městských ulic. Kromě nežádoucí virtualizace mezilidských vztahů snad tento fakt přispěje také k digitalizaci státní správy, aby po úřadech konečně kolovala jen potřebná dokumentace, nikoli lidé. Krizové modely budou akceptovány jako nová norma, ale doufejme, že pokusy o direktivní budování „zdravějších“ měst jsou překonaným fenoménem


modernistické éry. Ta mimo jiné reagovala na dopady průmyslové revoluce, s níž byly také spojeny různé epidemie (cholera v Londýně či TBC v New Yorku). … Nejcennější na současné situaci může být nakonec zjištění, že lze velmi jednoduše změnit zaběhnutý řád věcí. Že svět se točí dál, i když snížíme průmyslový výkon, ačkoli ekonomické dopady budou značné. Že naše globalizovaná společnost může fungovat i bez nadužívání letecké dopravy a nadbytečného cestování vůbec, že spoustu schůzek lze vyřešit přes digitální sítě, že na dovolenou nepotřebujeme nutně jezdit do zahraničí a že např. i „architektonická turistika“ má své limity a v kontextu jiných věcí je docela nepodstatná. Že – slovy Zygmunta Baumana – lokální může stále fungovat lépe než globální. A navíc všichni máme čas se zastavit a promyslet svou životní situaci (pakliže nám doma nepobíhají neposedné děti…). … Když drobná švédská dívka přišla s požadavky na změnu našeho chování, řada lidí se jí vysmála s tím, že je to nemožné. A najednou jsme schopni ze dne na den omezit své nutkání sebepotvrzovat se skrze kariéru, majetek či zážitky a navrátit se ke skromnosti, jak jsme se už před čtyřmi lety pokusili naznačit v čísle časopisu ERA21 s názvem Udržitelný nerůst. Klíčová otázka dneška ale zní, jak zaběhnutý řád věcí změnit, aniž by došlo k omezení osobní svobody jednotlivce… … Změní toto všechno ARCHITEKTURU? Co se mění poměrně rychle, jsou naše mezilidské vztahy vytvářející sociální prostředí. To se v architektuře jistě – s určitým zpožděním – projeví. Ale v jaké podobě, na to si budeme muset počkat. Fyzické prostředí, které nás obklopuje, má obrovskou setrvačnost a naše návyky a vzorce chování (včetně vzorců užívání veřejného prostoru) jsou v nás hluboce zakořeněny. Proto si nemyslím, že by se současná pandemie projevila v architektuře výrazně. Dost se promění stavebnictví a s ním spojený realitní trh i veřejné rozpočty. Architektura jako spojení arché a tektoniky, pracující s úplně jinými časovými horizonty, se však z vlastní podstaty a smyslu nezmění takřka vůbec.

Filip Landa

Profile for Galerie Jaroslava Fragnera

Architektura v době pokoronavirové 3  

výzva architektonické obci texty autorů: Yvette Vašourková, Matúš Dulla, Filip Šenk, Filip Landa

Architektura v době pokoronavirové 3  

výzva architektonické obci texty autorů: Yvette Vašourková, Matúš Dulla, Filip Šenk, Filip Landa

Advertisement

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded