Zefer Şenocak, V novém světě by Éditions Fra

Zafer Şenocak V novém světě

na prahu leží mrtvý delfín děti si jeho zoban odnesou

fra

Zafer Şenocak V novém světě

fra

Zafer Şenocak V novém světě

fra

Přeložila a uspořádala Tereza Brdečková

Czech edition © Éditions Fra, 2008 Text © Zafer Şenocak, 2008 Translation & afterword © Tereza Brdečková, 2008 Cover artwork © Viktor Frešo, 2008 Author photo © Tereza Brdečková, 2007 ISBN 978-80-86603-68-1

Přestupy

I Odkud já jsem to vzešel z matčina jazyka a z hlavy mého otce už se v tom nevyznám kdosi mne ale přišel poučit a můj si bere jazyk hlavu mou odkud já otci jednou napíšu dopis až bude mrtev odkud se jenom do pátrání pustit jak najít jazyk matky mé když nelze bez jazyka doptat se na cestu pokud bych jednou rád šel zpátky domů odkud až na dveře zapomenu klepat a náhle budu svědkem kterak hlava mé matky se zavine do otcova jazyka.

II Rozkládej mapy a najdi si útulný dům všechny životy tam jednou skončí poznáš teprve mnohem později že země kde stojí ten dům už dneska není tvá pozemková kniha neplatí vlastními slovy zatoužíš popsat zaniklou zemi a kartografové ti ukryjí hranice ve tvé vlastní řeči vždycky znovu hranice tvých pozemků souhlasí tví otcové se postarali jejich hroby jsou výmluvnější

III Za každých časů zazní prý obrácení třeba z úst mužů kteří míří zpět ohně vyhasly uvnitř jejich domů měli by je zas rozdmýchat proč zhasly jejich plameny nezacelené rány nevěští uzdravení provázejí tě do konce a žádný protitah nevrátí tě zpátky k začátkům kdo právě přišel zrozený je k smrti pod žádným obrazem nestojí jeho jméno z žádného popisu nepovstane z mrtvých kolem cest leží zpřerážené rozcestníky jak je však znovu postavit náhražku za otce za bdění a svůdce přistane v hrobě ne v zaslíbené zemi jednou tam zapovězeným krokem dostepují nikdo nepostrádal ohněpysky ani v horečkách vyvržené slovo v bezčasí uzdravení jsou všichni nevěřící ztraceni před vlastním domem na vlastním pozemku

IV Mezi prvorozenými jsem přišel na sever zelená luka tam na mě čekala tak ulehl jsem sám ještě s pískem v botách jsem rozšněroval vak a rozlomil donesený chléb prospal jsem tvrdě možná dlouhé léto někdo mě tehdy přikrýval oblakem když jsem procitl našel jsem uvnitř ptáka křídla měl zledovatělá ten oblak by mě zahřát nemohl sněhový ráj mě nestvořil rukama těch kdo jsou daleko od mého času dříve jsem procital na zemi na promrzlé pláni netušila nic o mně ani o ptákovi co nikdy nedoletěl

V Když vězíš uvnitř ve stromě můžeš směle vystrčit ruce ven obrostou haluzemi i když nemůžeš kořenit v jeho ploskách i tak budou plody rázem tvé

VI Zbytky sněhu štíty se hašteří o svůj díl vítr rozráží křovinaté hvězdy kolemjdoucí se zarazil a je z něj usedlík v mlze už není slyšet sirénu vzpomínková pouť uvízla v ledovci až přijde obleva vstane vymřelý svět z mrtvých kolemjdoucí se odstěhuje dál na plovoucí ostrovy snad aby neviděl svůj sněžný vous

VII Domy v oné daleké zemi nám neznámé jasná znamení vyšlou budem však městoslepí a očím odepřeme dálky jelikož nikdo tak daleko nešel každý to tam vždy lépe zná pro domácké lidi je osud plán města vše je zakresleno co život nabízí ulice široké i křivolaké se ke hře na pikolu nehodí každá budova má své jméno nádraží se značí červeně snad je to barva loučení kde ale jsou ty domy které neznáme domy kde se po nás někomu stýská jestlipak už proběhl pokus sledovat stopu očí tanečníka jenž se mezi námi točí jednou se k tobě otočí a ke mně ale nikdy k oběma zároveň ode mne má slovo a slovo od tebe svěřené jeho tělu nikdo z nás ho nevysloví 14

VIII Dlouho jsem hledal ten svůj vulkán za jízdy taxíkem po jícnu města a v letadlech nad zavátými hroty hor na mnoha místech jsem cítil jeho blízkost plamen zamrzlý na mé kůži přece je kůže pod mou kůží netknutá copak jsem mohl vědět kolik mám kůží bez toho že bych je oblékal a promísil se s jeho medem a protavil se s jeho magmou vulkán z něhož jsem se zrodil nevzpomenu si kde může být jestli to byl bludný pahorek zda byl vychladlý nebo žhavý dychtivá touha po zemi novině

IX Nepobýváme v přítomném čase otců jak tedy dospět

X Když večer sedám venku tolik sám stoly podél studny všude šepoty lásky člověka napadá zda nebylo by lépe v dalekých zemích milovat a chvíle samoty útulně doma trávit vždyť přece na podzim když stoly stojí dlouho venku vzniká úzkostná otázka zda vůbec nějaké doma ještě bude

XI Dveře se otevřou tuším za nimi prostor důvěrné hlasy procházím dveřmi a přede mnou jen stěna slyším za sebou dveře zaklapnout stěny se jednou rozestoupí bude to ráno jako každé jiné široko daleko nikdo známý nikdo mně nedrží a přece mi vyprší povolení toto místo opustit

XII Nechal jsem doma těžké kufry aby se mi dům neodstěhoval abych nalehko cestoval nikomu nebyl k tíži nesejde na tom kde jsem já když mi můj dům na mysli leží

XIII Od rána do noci měním adresy život je krásný den ať závidí ti kdo jsou k zastižení na stálých adresách a pod vlastními jmény ti kdo čekají návštěvu anebo listy ze starého alba aby své mrtvé přátele nablízku měli každý by tomu věřit měl jim je to navěky dáno i po tomto krásném dni

Hranice nového světa Každá hranice zároveň rozděluje i propojuje, může být závorou anebo přechodem. Žijeme ve světě, kde nás už tak netrápí rozdělení jako propojování. Pochopit v čem to trápení spočívá a vstřebat jeho kulturní potenciál, to je estetický program budoucnosti pro všechny, kdo jsou vystaveni různým kulturním vlivům zároveň. Mezi Koránem a Sex Pistols Robustní básnický talent umožňuje Zaferu Şenocakovi procházet hranice mezi skutečnými i imaginárními světy stejně pohodlně, jako by on sám procházel stěnami. Hranice byly pro něj jako pro imigranta druhé generace od počátku přirozené téma. Časem se z něho vyvinula základní otázka jak vůbec společně přežít v nadcházejícím světě, kde nově definujeme hranice mezi západem a východem, mezi domácím a cizím, mezi minulostí a budoucností, mezi jazyky, mezi skutečností a představou. K otázce kdo jsem se dnes nevyhnutelně druží kam patřím a proč. Odpověď na prahu jednadvacátého století visí v neznámu: tradiční národní i společenské identity přestaly platit a stávají se matoucí a nebezpečnou nálepkou. Ale čím nahradit zmizelá útočiště? Jak žít v globálním světě, který nám bere intimitu známých míst v nás i mimo nás, a kde se patriotismus, láska a vůbec každý pocit příslušnosti tak snadno mění v karikaturu, ve strach a nenávist? Zavřít se ve zteřelé kukle, anebo vyletět a možná všechno důvěrně známé zapomenout či zničit? A máme vůbec na výběr? Tohle už nejsou otázky pro přistěhovalce, ale pro každého. V Şenocakově poezii se často opakují slova dům, mapa, strom, okno, ulice, město či adresa. Nejsou ale vázána na jistoty přináležitosti, protože Şenocak není 151

básník, který ztratil domov. Je doma ve světě, kde se všechny jistoty symbolicky či skutečně hroutí. Úzkost ze ztráty známého se šíří jako nákaza. Už nevíme, zda je mír či válka, kdo je náš soused, ve které zemi stojí náš dům, co uvidíme z okna příštího rána a jestli strom naproti nemá podťaté kořeny. Mnohoznačná, proměnlivá a nebezpečná je i touha, láska, hravost. Pravda je vždycky dílem jediného okamžiku a ten nám vždycky znovu uniká. Zafer Şenocak se narodil roku 1961 v Ankaře. Matka byla učitelka z vlivné sekulární rodiny, otec intelek tuál, pro něhož islám představoval individuální volbu a souvisel s občanským odporem k vojenské diktatuře. Odchod do Německa vyjadřoval především jeho rozhodnutí žít v právním demokratickém státě. Şenocakovy prostupné hranice začínaly v rodině a pokračovaly za domovními dveřmi v Mnichově. V eseji Mezi Koránem a Sex Pistols popisuje, že smysl pro něj vždycky skládaly teprve dva světy dohromady: otcův a matčin, východní a západní. Dvě identity byly samozřejmostí. Dva jazyky, ale také dvě vnitřní krajiny, obrazy domova: bavorské kopce a lodě na Bosporu. Nic ničemu nepřekáželo, jedno obohacovalo druhé. V sedmdesátých letech to byla v západní Evropě samozřejmost, stejně jako hluboký pocit integrace přistěhovaleckých dětí. Když Şenocak začal psát německy, Němectví bylo fascinující a přátelské právě proto, že se mu naučil a přijal ho. Vystudoval germanistiku, politologii a filosofii a jeho německy psané verše mu brzy vynesly přední ceny a stipendia. Byl v pravý čas na pravém místě. Patřil k prvním tureckým autorům, kteří německou tvorbou dali nový impuls literatuře, již za sebou vlekla válečné trauma. Do jeho esejů, básní a dekonstruova152

ných románů pronikají znepokojivá témata: past svobody, pustina odosobněné sexuality, temnota německých dějin. Je mu blízký německý romantismus, symbolisté a celá evropská klasika, ale zároveň orientální symboly a formy. V letech 1988 až 2000 spoluvydával v Mnichově literární revue Siréna zaměřenou na východní literatury. Na společný zdroj velké světové poezie upozornil i v knize překladů středověkého súfistického básníka Junuse Emreho. Rok před pádem Berlínské zdi se Şenocak přesouvá do Berlína a v podivné atmosféře, kde je revoluce na spadnutí, píše poému V novém světě (In der neuen Welt) Z expresivního obrazu města, které je laboratoří moderního světa a kde se protínají západní, postkomunistické a imigrační vlivy, se rodí fascinující vize chaotického světa, který začala veřejnost plně vnímat teprve v září 2001. Pád Berlínské zdi paradoxně znamenal osvobození a zároveň definitivní zhroucení většina „západních“ jistot. Tak to chodí i v Şenocakově poezii: každá myšlenka, každý obraz roste z popírání sebe sama do neznámého prostoru, jenž je třeba uchopit a zakreslit do map. V Berlíně se dají v klidu provozovat činnosti, které dnes málokdo bere vážně: například psát básně a romány. Berlín je království velkého prostoru a nezcizitelného času. Je to ideální místo pro umělce. Každý se tu může stát lapačem signálů z budoucnosti a zároveň svobodně a nenápadně žít. Tady Zafer Şenocak vytváří dvojjazyčné dílo, které často působí jako věštecký sen. Vedle toho vychází v Istanbulu od roku 2005 jeho próza. Şenocak píše romány turecky, eseje německy, básně v obou jazycích. V roce 2005 vyšel v Mnichově výbor básní pod názvem Űbergang (Přestup). Slovo, které v Berlíně provází cestující na každé stanici metra, je vyjádřením 153

obecné situace: víme jen, odkud odcházíme. Kam jede další vlak, můžeme jenom tušit. Současná evropská literatura žije z velké části díky přistěhovalcům, díky jejich mnohočetným kulturním identitám a jejich vědomí propustných hranic. V hlavách „domorodých“ Evropanů ale přežívá obraz marginálního orientálního psavce, který klopotně hledá místo v západní společnosti. Tuhle arogantní představu upoceného outsidera dokonale popírá moderní, hrdá a noblesní Şenocakova literatura, jež vyrůstá z jednotného kulturního dědictví světa, který dramaticky přešlapuje na prahu nového rozdělení. To ale není jediný důvod proč ji uvést do českého prostředí. Şenocak formálně čerpá z německých romantiků i orientální symboliky, ale přitom je kupodivu blízký nejsilnějšímu proudu české poezie. Ze Şenocakových poém a cyklů se nám hlásí básník spřízněný s Máchou, Březinou, Halasem, Holanem, Hejdou. Velká témata, nekonečný vnitřní i vnější obzor, expresivní obrazy, bohatý jazyk, homérská energie, láska, hvězdy, bloudění, smrt. Vnitřní krajina, kde se český čtenář vyzná stejně snadno, jako když poslouchá třeba Janáčkovu hudbu. Nemá smysl ptát se jak je to možné, ale je to dobře. Nový svět by měl být světem prostupných hranic, kde se všechno trvale mění a jedno oplodňuje druhé, kde lze být stromem s hlubokými kořeny a zároveň létat. V Česku nestraší výčitky koloniální minulosti a nevalí se sem masy lidí z jiných kultur. Vynořují se stejné otázky: Co to přesně znamená domov? Je vůbec dnes nutné někam přesně patřit? Podle jakého klíče? Která z minulostí je ta správná, jestliže máme každý jinou? Může být přechod trvalým stavem? Je můj lístek přestupný, nebo platil jen ve vlaku, z něhož jsem vystoupil? 154

Propojování lidí, kultur, technologií, životů a snů někdy cítíme jako pád do bezedné jámy. Ale nemáme na vybranou. Jistoty minulosti jsou pryč a zbývá jen naděje, že neprožíváme soumrak planety, ale bolestný ozdravný proces. Tereza Brdečková

155

Poznámka překladatelky Básně jsou převzaty ze sbírek Űbergang (Babel Verlag 2005), Fernwehanstalten (Babel Verlag-Berliner edition 1994), Das Senkrechte Meer (Babel Verlag-Berliner edition 1991) a Ritual der Jugend (Dagyeli Verlag 1987). Jejich nové řazení v této knize vzniklo po dohodě s autorem.

156

Obsah Přestupy 8 Mezi srdcem a kůží 34 Změny světelných poměrů 66 Balady z paměti 84 Rituál mládí 102 Svislé moře 126 V novém světě 137 Hranice nového světa (Tereza Brdečková) 151

157

Zafer Şenocak V novém světě Z německých originálů vybrala, přeložila a doslov napsala Tereza Brdečková Reprodukce na obálce Viktor Frešo, Coca-Cola light, 2006 Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2008 jako svou 53. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 978-80-86603-68-1

158

www.fra.cz

9 788086 603681

Zafer Şenocak, básník, prozaik a esejista čerpající ze dvou kultur a jazyků. Narodil se roku 1961 v Ankaře. Vyrostl v Mnichově, kde vystudoval filosofii a literaturu, od roku 1989 žije v Berlíně. Jako esejista píše Novinky o budoucnosti migrace, o dvojí identitě, o otázkách Orhan Pamuk, islámu Nový život moderního a německo tureckých vztazích. Za básnickou roku 1984 Cenu města MniYasmina Reza,tvorbu Adamzískal Haberberg chova Beigbeder, a roku 1988Povídky prestižnípsané cenu pod Adelberta ChaFrédéric vlivemvon extáze JehoTisíc knihy jsou snu překládány Atíkmisso. Rahímí, domů a hrůzy do mnoha jazyků. je mezinárodní autor, ale jeho lyrika kupoŞenocak Dorota Masłowská, Královnina šavle divu promlouvá k českému čtenáři stejněp důverným Lianozovo. Antologie ruské minimalistické oezie jako Berlínský básně Máchovy, Březinovy Holanovy. Petrhlasem Borkovec, sešit/Zápisky ze či Saint-Nazaire Jonathan Crary, Techniky pozorovatele Georges Didi-Huberman, Ninfa Moderna John Berger, O pohledu Raúl Rivero, Důkazy spojení

www.fra.cz

9 788086 603681

fra