Page 1

ij h r Se dan Ža ig B c Ma fra

.cz

e /sv

t ov

apr

Světová próza

oza

fra


Světová próza

fra


Serhij Žadan (1974) patří v současnosti mezi nejčtenější a nejoblíbenější ukrajinské spisovatele. Přes své relativní mládí si dokázal vydobýt postavení „žijícího klasika“.

fra


Serhij Žadan Big Mac


Serhij Žadan Big Mac Přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk

fra


Světová próza Serhij Žadan Big Mac Přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk Doslov Miroslav Tomek Redakce Petr Vaněk Obálka Martin Kubát Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2011 jako svou 102. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Fra, 2011 Copyright © Krytyka, 2003 Translation © Miroslav Tomek, Alexej Sevruk, 2011 Author photo © Taťána Davyděnko, 2009 Cover © Martin Kubát, 2011 ISBN 978-80-87429-10-5

BB016


Obsah Berlín, který jsme ztratili A. S. 11 Deset způsobů, jak zabít Johna Lennona M. T. 33 Balanescu Quartet M. T. 55 Výsostné vody její vany A. S. 83 Barevné útroby lidového automobilu M. T. 101 Porno A. S. 113 Witold aneb Mé noční můry M. T. 135 Autoatlas Ukrajiny M. T. 143 O autorovi M. T. 159

7


8


Tato kniha se objevila díky reálné existenci Jurije Andruchovyče, Christiana Lojdla a Vlada Hermana. Jim je také věnována.


10


Berlín, který jsme ztratili Vzali jsme s sebou tolik nejrůznější hudby, že ji ani nikdo nechtěl poslouchat. Nějaké srbské lidovky, staré soundtracky, ještě k tomu Sylva měla jako vždycky plné kapsy svého ulítlého nu jazzu, který každému vnucovala a který nikdo kromě ní neposlouchal, protože poslouchat tenhle nu jazz prostě nejde. Vůbec mám takový dojem, že když někdo dlouze a vytrvale něco prosazuje, tak to svědčí jen o tom, že si to ten člověk právě vymyslel, například nu jazz; myslím, že Sylva mohla vyhrabat tyhle nahrávky někde ve studiu v tý svý Praze, pořádně poničila pásku a teď to vydává za atonální hudbu. Ačkoliv nemuselo tomu být zrovna tak. Někde mezi sedačkami našeho renaultu, mezi plechovkami koly a průvodci mělo být ještě několik alb starého dobrého Lou Reeda z období jeho největšího rozletu a toxikózy, kazety, mimochodem, byly české, jakási společnost Globus šmejdila po horkých stopách velké evropské transformace osmdesátých let a plenila zlaté rezervy pop-music, a tak Lou Reeda, jak se říká, taky dostali. Ale na toho teď sotva přijde řada – Sylva příliš energicky vyťukává na volant rytmus – pokud se tomu dá říkat rytmus – atonální směsi, která leze z chraplavých repráků zamontovaných do předního panelu jako z mlýnku na maso. „Sylvo, to je prostě konec civilizace!“ křičím na ni ze zadního sedadla. „Vážně ve svým volným čase posloucháš tohle dobrovolně?“ Sylva se směje, ale nejspíš můj vtip nepochopila, ostatně jakýpak tohle byl do prdele vtip – když je jako ten její atonální jazz. Náš přítel Gašper, bezprostřední a jediný majitel auta, se rozvaluje na přední sedačce a jenom nezřetelně vnímá dění kolem sebe. 11


Včera jsme se rozloučili kolem půl třetí ráno, předtím jsme dlouho pili a řešili, kdy bude lepší vyjet. Poslední balení piv jsme koupili už na benzince, Gašper si občas dovoloval takové radosti jako natankovat se pivem, brázdit ospalou Vídeň, řezat zatáčky a troubit na osamělé četníky. Sankce ho neděsily – u sebe doma v Lublani si mohl koupit nový řidičák stejně jednoduše jako balení piva na noční vídeňské benzince. Ještě jsme zapalovači strhávali kovová víčka od piv, ačkoli jsme je mohli jednoduše odšroubovat; ve spojené Evropě začali dělat fast food dokonce i z piva, Američani prostě cpou celému světu do hlav to svoje know-how na způsob pivních flašek se šroubovacími uzávěry nebo zeleného ledového čaje v plechovkách. Nakonec Gašper vyprávěl vtipy o Bosňácích a pak jsme se rozešli s tím, že už v devět ráno sbalíme svoje věci do kufru renaultu a vydáme se z chladné březnové Vídně směrem k Berlínu. Gašper se neodvažoval znova usednout k volantu, musel ještě trochu vystřízlivět, přenechal tedy místo řidiče Sylvě, která, jak se sluší na mladou spořádanou Češku, s námi pivo na benzince v noci nepila, tudíž se nijak zvláštně neprojevovala; sedla si za volant a začala bloudit ranními vídeňskými ulicemi a hledat cestu na Berlín, protože cestu, jasná věc, nikdo z nás neznal, tedy Gašper ji znal, jenže ne v tomhle stavu. Gašper jen nechápavě koukal kolem, těžce vdechoval vzduch a stejně těžce jej vydechoval na čelní sklo, takže sklo bylo oroseno hustou teplou parou. Sylva naivně zapínala stěrače a pořád nemohla pochopit, proč se ta okna potila. „To je změnou tlaku, Sylvo,“ říkal jsem jí. „Tady stěrače nepomůžou. Jazz mimochodem taky ne.“ Dopadlo to tak, že teď piju sám. Mezi Sylvou a Gašperem existuje nepsaná dohoda, že někde tam, po 12


symbolickém překročení rakousko-německé hranice, ji Gašper vystřídá. Na dálnici se přece jen pít neodvažoval, a tak „odjišťuju“ další láhev a snažím se udržovat konverzaci. Ostatně první stovku kilometrů znám, loni jsem tu stopoval, zastavil mi nějaký šílený pankáč, který celou dobu nervózně upíjel sprite, měl strašnou žízeň, asi byl zkouřenej, ale stejně si to šinul na západ, protože musel, ani nevím, co tam měl, čekala na něj máma nebo co; přesto vypadal nešťastně. Když jsem si vyndal z batohu flašku s vodou, zeptal se mě, jestli to náhodou není vodka, u vás přeci, tam v Rusku, všichni pijou vodku; ne, povídám, vodka to není, čemuž se pankáč zvesela zasmál. Ten pankáč, co jsem na něj natrefil, byl vážně tupej. To všechno se teď snažím povědět Sylvě, vyvolávám její pozornost z atonálních jazzových jam a dutin, Sylva souhlasí – ano, skutečně, tupej punker, co na to říct, konverzace se nedaří, a tak otvírám další láhev, stejně zatím kolem není nic zajímavého – holé pastviny, bezlistá pásma lesa, posmutnělé březnové Rakousko-Uhersko; na jaře ve čtyřicátém pátém si ho ruští pěšáci nejspíš zapamatovali přesně tak: dost depresivní krajina, proto zřejmě nalevo i napravo kosili elitní jednotky těch ubohejch nacionálních socialistů. Právě v tu chvíli končí kazeta a okamžitě se začíná točit opačným směrem, nu jazz nás zase chytá pod krkem, a já začínám hledat pod sedadly zapomenutého starého dobrého Lou Reeda, zaházeného pistáciemi. „Jazz je hudba pro tlustý,“ říkám Sylvě a měním kazetu. Někde na německém území jsme potkali vojenskou kolonu, která se táhla přes dobré dvě desítky kilometrů. Tahače a džípy se malátně valily z východu na západ, v prostorných kabinách seděli ostříhaní profesionální vojáci a podrážděně reagovali na všeobec13


nou pozornost. Podél kolony létaly vojenské vrtulníky a rozháněly smutné bavorské vrány, oteklé od takového množství obrněné techniky. Gašper, kterému se vrátila jeho přirozená drzost, teď seděl za volantem a zvesela troubil na ospalé poddůstojníky, kteří při každém zatroubení vystrkovali hlavy z oken a pozorně si prohlíželi naše autíčko, přičemž dál svírali mezi zuby lacinou gauloisku. Kam jen mohli převážet tolik vojenské techniky? Vypadalo to, že bundeswehr má v plánu využít humbuk kolem doby osevu v zemích EU a převelet několik oddílů rychlého nasazení blíže k Freiburgu, aby už tradičně dal za vyučenou sádelnatým Francouzům zmalátnělým globalizací, obsadil několik pohraničních městeček, vystřílel všechny komunisty a Araby a udělal to, dejme tomu, za pomoci židů, vypálil několik supermarketů, a pak se bez povšimnutí vrátil, zmizel stejnou cestou, rozpustil se v kouřových clonách. Dělím se o tuhle myšlenku s Gašperem. „Ale ne, prosím tě,“ Gašper je ještě trochu mimo, ale už mluví zřetelně, „Jen se na ně podívej, oni ani nevěděj, kde ta Francie leží.“ Vykoukl jsem z okna. V tahači, který jsme právě předjížděli, seděl tlustý voják, spíše pořezaný než oholený, a pil z láhve minerálku. Dlaní jsem utřel zpocené sklo a podíval se na vojáka ještě jednou. Všiml si mě a odpověděl mi pohotovým bojovým pohledem. Pevně jsem sevřel víčka a zkusil na něj už nemyslet. U Mnichova Gašper zajíždí na benzinku, jdu pro další pivo. Je těžké jet takhle po ránu, dokonce když se jede po kvalitní dálnici, a ne po rozbité východoevropské cestě, kde se na krajnici válí štěrk, šedivý a studený jako na břehu moře; stejně je to těžké, obzvlášť když není co dělat: došlo pivo, dokonce 14


jazz došel, všechno dobré v tomhle životě končí po třetí, snad po čtvrté hodině cesty autem a zbývá jenom sledovat, jak se u dýdžejů rozhlasových stanic čím dál víc na sever mění výslovnost, mění se ale i hudba, ačkoliv v zásadě jsou to stejný sračky. V obchůdku u benzinky si několik mladých homosexuálů mluvících rusky s lehkým běloruským přízvukem vybírá sluneční brýle. Držím v každé ruce dvě láhve piva a zastavuju se, abych se podíval – vyberou si, nebo ne? Venku je pět nad nulou, obloha je zatažená až do Berlína, musím se aspoň podívat, co budou s tím pokladem dělat. Jeden z nich se ke mně prudce otáčí, předvádí brýle nějaké přiblblé růžové barvy a ptá se, tak co, co říkáte, slušej mi, okej, říkám, jdou ti k barvě očí. Uráží se a vrací brýle zpátky. Vracím se do auta a otevírám první flašku. Ještě několik stovek kilometrů a dorazíme do Berlína, kam všichni tři jedeme, bez určitého cíle a taky bez zvláštní chuti. No ale když už jsme se domluvili, tak musíme jet, ostatně už zbývá jen kousek – tři hodiny po dobré, na různých místech opravované dálnici, Deutschland roste a sílí, pěkná zem, beze všeho, kdyby tu bylo trochu méně Japonců s těmi jejich kodaky, byla by úplně super, ale i tak v pohodě, tím spíš, že už je tady – Berlín, neuběhlo ani půl dne a už vjíždíme na jeho předměstí, Gašper tvrdí, že tu zná několik dobrých levných hotelů, odpovídáme, že to tak nechodí, hotely jsou buď dobré, nebo levné, obvykle se to nekombinuje. Nakonec jsme zabloudili. Gašper jezdil ulicemi sem a tam, pokaždé se mu zdálo, že už poznává cestu a že naše levné a zároveň dobré hotely jsou někde poblíž, ještě chvíli a ubytujeme se v nich. Gašper už začínal být nervózní, u semaforů prudce šlapal na brzdy a vyptával se na cestu každého, koho bylo možné potkat toho tmavého, deštivého večera na 15


berlínských chodnících; několikrát dokonce zastavil u prostitutek, které stály na každé křižovatce navlečené do bílých punčocháčů, kožených oblečků a vysokých kozaček a v rukou držely velké deštníky. Kurvy obvykle braly Gašperův dotaz ohledně hotelu jako narážku, ale když si všimly Sylvy, která se na ně zděšeně usmívala z auta, energicky nadávaly vytříbenou němčinou se zřetelnou slovanskou intonací. Nakonec, po několikátém pokusu, asi po osmé večer, Gašper uskutečnil svůj záměr a my jsme se vyložili u pochybné šedivé budovy, na které opravdu bylo napsáno penzion. Na recepci sedí týpek, v každém uchu náušnice, mluví srbsky a sleduje fotbal. Gašper, jakožto jeho krajan, se s ním rychle domlouvá na ceně, hotel je opravdu levný, vysolíme prachy, ale recepční nás nechce pustit, evidentně se tu nudí a my pro něho nejsme nic víc a nic míň než bratři Slované, ačkoliv v tomhle městě by si mohl najít několik stovek tisíc podobných příbuzných, pouličními děvkami počínaje, i když na děvky asi nemá, ten hotel je skutečně levný, moc si tu nevydělá. Sedáme si na svá zavazadla a díváme se na fotbal, hraje Mnichov s Manchesterem. „Komu fandíš?“ ptám se ho. „Mně je to u prdele,“ říká recepční, „prostě mám rád sport,“ a okamžitě vyndává ze skříně velký, dobře napěchovaný joint, který nám nabízí, no a my, jasná věc, neodmítáme. Končí první poločas. …Nakláním se nad umyvadlem a strkám hlavu pod proud studené vody. Na chvíli se mi ulevuje, ale pak znovu propukne bolest, hlava bolí nejdřív zleva doprava a potom naopak, bez ustání. V televizi je puštěná MTV, pornokanály v tomhle hotelu samozřejmě nejsou, jaké asi můžou být pornokanály v hotelu s takovými recepčními, v pokoji jsou dvě postele, na 16


nich dvě sady ložního prádla, na dvojici nočních stolků leží dva Nové zákony v kožených vazbách, všeobecná souměrnost jen posiluje návaly nevolnosti, ačkoliv připouštím, že to může být z piva. Nebo z MTV. Mám rád města během několika prvních hodin po příjezdu. To ještě skrývají spoustu různých překvapení a má představa o nich je čistá jako hotelové prádlo nebo papír do tiskárny; za každým rohem může začít cokoliv, a to cokoliv je mnohem důležitější a lákavější než všechny topografické znalosti. Do Berlína se člověk zamiluje na první pohled, obrovitánský, přeplněný novostavbami, tak nejspíš vypadal Babylon předtím, než tam začali budovat všelijaké pochybné věže. Už jsem viděl kurvy, viděl jsem zkouřeného recepčního, už jsem se dokonce stihl přivítat s několika sousedy – Turky, zdálo se, že taky na něčem ujížděli, i když, možná jsou takoví od přírody. Vcelku dělal Berlín dost dobrý dojem. Jestlipak tu jsou taky Němci? Sylva, jako nejduchapřítomnější z nás, už stačila najít na recepci program festivalu současné hudby, co má právě končit, a oznamuje nám, že musíme jet hned teď – ještě to stihneme na závěrečný koncert francouzského orchestru, který je jedním z nejlepších ve svém oboru, tedy z jejích slov vyplývalo, že kdyby se atonální hudba dělila na lepší a horší, tenhle orchestr by byl mistrem, to znamená, že jsme zbaveni práva volby, musíme jet. Gašper si ještě stihl převléct košili, já zas zacvakat ovladačem – pornokanály tu nejsou – a už se znovu cpeme do auta. V zatáčkách se na podlaze převalují prázdné flašky od piva a šustí průvodci. Jak se zdá, Berlínem lze jezdit několik dnů v kuse, aniž vám krajina přijde povědomá. Město je tak bohatě zaplněné stavebním lešením, že si 17


člověk dovede představit, jak místní obyvatelé ráno co ráno vycházejí ze svých domů a jsou zaskočeni, protože nepoznávají krajinu, která se změnila doslova přes noc. Berlín se podobá osobě mužského pohlaví, je jako učeň, který právě začal kouřit a onanovat, a proto jeho hlas prochází každodenní proměnou (mám na mysli od kouření), a vůbec každý den se vytáhne o nějaký ten milimetr a odrůstá své umolousané uniformě. Mám rád města, kde se hodně staví. Je tam práce pro všechny. Dokonce i pro Turky. Alkohol v bufetu koncertní síně je značně dražší, ještě ke všemu je tu fronta, tvořená nejspíš samými melomany. Stihneme ale vyžahnout jedno pivko a v reakci na Sylviny energické výzvy jdeme hledat svá místa. Publikum nevěstí nic dobrého. Scéna se nachází dole uprostřed sálu, shora ze stropu visí několik desítek mikrofonů jako sprchové trysky ve veřejných lázních, Sylva říká, že tu je dobrá akustika, jeden z nejlepších sálů v Evropě, a právě tady se má poslouchat atonální hudba. A nu jazz, dodávám já a Sylva souhlasí. Pomalu se začali objevovat hudebníci. Jedni měli na sobě džíny, jiní svetry, v teplácích, díkybohu, nebyl nikdo. Jako poslední vyšla dirigentka. Žena. To bylo dobré znamení. Za nějakou dobu měla přijít přestávka, ale nejdřív jsme museli vyslechnout asi čtyřicet minut našláplého atonálního soundu, Sylva se skutečně vyznala v téhle hudbě, celá se napnula a bubnovala prsty po neviditelné klávesnici. Má to lehčí – je pianistka. Ale obecenstvo se povětšinou nudilo, chlápek napravo ode mě prostě usnul, opravdu usnul, během atonálních pauz všeobecným tichem reliéfně prostupovalo jeho chrápání. Inu, akustika. Po setmění se opět ocitáme na deštivé ulici. Po koncertě nás jedna melomanka stačí upozornit, že festival ještě ve skutečnosti neskončil, že poslední 18


akce (přesně tak to řekla – „akce“) právě začíná v čekárnách bývalého Hamburského nádraží, které přestavěli na velké kulturní centrum, vrazili do toho strašný prachy, teď se tam baví, jak chtějí, proto, jestli jsme skuteční melomanové, musíme tam prostě jet, nemáme na výběr, ona bohužel jet nemůže, protože má problémy se spaním a touhle dobou musí brát prášky – z nějakého důvodu nám to vykládá; působí dojmem, že už si ty svý prášky vzala a že nezůstala jen u nich. Nádraží je tam, ukazuje rukou někam do deště a toutéž rukou nám mává na rozloučenou. Asi se jí už zdáme. Gašper znovu usedá za volant a zbrkle s ním točí, hledáme Hamburské nádraží. Blízko Brandenburské brány, zrovna pod ruským T-34 odpudivé khaki barvy, stojí týpek s aktovkou. Gašper u něj přibrzďuje a vyklání se z okna. „Mann,“ ptá se, „nevíš, kde tu je Hamburské nádraží?“ Týpek zpozorní. „Musíte zahnout za Reichstag,“ říká, „projet kolem parku, pak přes most a doprava, po dvou autobusových zástavkách na druhou stranu, tedy doleva, a dál už to je komplikovanější, to už vám nemůžu vysvětlit.“ „Pojeď s námi,“ nabízí Gašper, „ukážeš nám, kde to je, a pak tě přivezeme zpátky.“ „Já nemůžu,“ týpek si tiskne aktovku k hrudi, „čekám tu na přítele.“ „Ten tvůj přítel je tankista nebo co?“ ptá se Gašper, nejspíš aby udržel konverzaci. Týpek se ohlíží na rozmoklý ďábelský pancéřový stroj a šťastně se směje. „Ale ne, je to inženýr.“ „Super!“ křičí Gašper a nechává týpka o samotě s T-34. Jsou to divní patroni, tihle berlínští inženýři, honí se mi hlavou, když usínám na zadním sedadle. „Serži, vstávej,“ říká mi Sylva. „Kde to jsme?“ „Na nádraží.“ 19


„Na jakým zas nádraží?“ děsím se. „Na Hamburským.“ „Kolik je?“ „Je jedna. Pojď.“ Vylézám z auta a poslušně jdu za svými přáteli. Těm můžu důvěřovat, ti se nescházejí o půlnoci pod sovětskými tanky a nežerou prášky na spaní před koncerty atonální hudby. Nástupiště v hale někdejšího nádraží jsou opravdu předělaná na obrovské muzeum, jdeme dlouhými prázdnými chodbami, které vypadají spíše jako loděnice, na konci jedné z nich stojí hlídači, kampak, ptají se, na koncert, říkáme, my jsme melomani, aha, tak si běžte, lhostejně odpovídají hlídači a demonstrativně dávají najevo, že jsou nad věcí, zřejmě se tu nudí, asi byli i v předešlé inkarnaci hlídači, myslím si, dokonce na stejném nádraží. Už bylo po jedné a ze všech výstavních prostor zůstávalo otevřené pouze WC, bar a ještě jedna dost rozlehlá místnost, kde probíhala akce. Gašper zkusil vyjednat zlevněné vstupné, ale nakonec toho nechal, zaplatili jsme tolik, kolik po nás chtěli, prošli kolem baru a vstoupili do místnosti přeplněné melomany. U stěny napravo stála žena s mikrofonem a zpívala. Na stěnu se promítal animovaný film její vlastní výroby. Jak jsem pochopil, hudbu a slova složila taky ona. Myslím, že přiložila ruku i k přestavbě nádraží a taky ke zbourání berlínské zdi. Žena zpívala z playbacku, zatímco se na bílém plátně těžce pohybovali nějací živočichové, objevovala se papírová princezna ošklivého zevnějšku, pak taky podobný princ, mezi nimi se cosi odehrávalo, žena zpívala dlouze a urputně, a tak jsme to v určitý moment nevydrželi a odešli do baru. Gašper se rozčiloval a dožadoval se vrácení vstupného. Ale dvojice prodejců vstupenek, 20


co nám předtím vnutila lístky, to prozíravě stačila zabalit a zmizet v hlubinách Hamburského nádraží. Byli jsme jejich poslední zákazníci. Zbylo nám jen vrátit se do baru, kde už seděly zhruba dvě desítky stejně jako my zklamaných, posmutněle tuhnoucích melomanů. „Ještěže aspoň netancuje,“ nepřestával se rozčilovat Gašper. „A kdo jsou všichni ti debilové, co ji poslouchaj?“ U sousedního stolku se někdo zasmál. Otočíme se a vidíme šedivou ženu, která drží v ruce sklenku vína, a jak to vypadá, zcela s námi souhlasí. Na stolku před ní už stojí dvě prázdné sklenice. „Kolektivní masturbace,“ říká jí Gašper jakoby na přivítanou. „Nemám pravdu?“ „Jo,“ přikyvuje žena, vstává a vratkou chůzí se přemisťuje k našemu stolku. Jmenuje se Nina, říká, že se sem dostala náhodou, že zkusila dokoukat animaci do konce, ale nic z toho nebylo. Dodává, že se jí líbíme. Obzvlášť se jí líbí Sylva. Nina ji nepokrytě pozoruje, zatímco nezávazně konverzuje s Gašperem, ze kterého lezou strhující přednášky na různá zajímavá témata, Gašper nic jiného ani nepotřebuje – jen aby se mohl vykecat, měl být lektorem, a ne malířem, mohl například přednášet lublaňským studentům o atonální muzice. „To je Sára,“ říká Nina, „my jsme kamarádky.“ Sára přichází od baru, v každé ruce drží sklenku vína. Je dvakrát až třikrát mladší než Nina, vypadá jako jedna moje známá ze Lvova, má obličej trochu oteklý od nedostatku spánku a přebytku alkoholu, zelené oči a dlouhé světlé vlasy. Nina jí něco začíná vysvětlovat, to jsou, vysvětluje, mladí představitelé slovanské kultury, melomani, kteří, jak se říká, taky utřeli a nebyli schopní dodívat se na tu zpropadenou animaci, stejně jako my, holčičko, ale jsou bezvad21


ný, povídá a ukazuje na Sylvu. Gašper pořád něco mele, ale v určitém momentě Sára přerývá potok jeho asociací, obrací se ke mně a vysvětluje, že je strašně unavená, protože poslední dva dny něco dělala, něco hrozně důležitého, a proto skoro nespala. „Já se taky zabývám uměním,“ říká. „Fakt?“ ptám se, „a jakým konkrétně?“ „No, dělám různé projekty,“ prohlašuje nepříliš jistě, „a jak že se jmenuješ?“ „Serž. Tedy Serhij.“ „No jo, tam u vás to je strašně populární jméno!“ „Ano,“ přitakávám, „tam u nás je každý druhý Serž.“ „Musíme se ještě někdy potkat, třebas ve Vídni.“ „Nech mi svou adresu, můžu ti napsat.“ Sára se dlouze přehrabuje v kapsách džínové bundy, konečně nachází nějaký útržek papíru, z jedné strany je na něm reklama na kurzy katechismu, druhá strana je čistá, tam tedy píše. „Aha,“ říká Nina, „taky ti nechám adresu.“ Dává mi vizitku. Čtu adresu na vizitce a na papíru, který popsala Sára – je to stejná adresa, akorát jiné příjmení. „Dobrá,“ říkám, „napíšu vám dva dopisy.“ Zrovna v tu chvíli se otevírají sousední dveře a odtamtud vychází naše známá zpěvačka s mikrofonem a za ní jako krysy z podzemí vylézá houf diváků. Přede dveřmi, co je oddělují od baru, kde všichni sedíme, stojí paraván. Zpěvačka jde za paraván a sedá si do dřepu, diváci stojí z jiné strany a na rozdíl od nás na ni nevidí, vidí jenom paraván. Zpěvačka zpívá v podřepu do mikrofonu ještě zhruba deset minut. Z téhle strany na ni opovržlivě hledí dvacet párů nestřízlivých očí. Obecenstvo z druhé strany pokorně čeká. Nakonec zpěvačka zmlkne, a tak jí začínají gratulovat. Kdekdo jí dokonce dává pusu, ačkoliv je po vytrvalém zpěvu silně zpocená, takže myslím, že to není nic příjemného. Ostatně poslouchat ji taky ne. Už bylo kolem třetí, když Nina navrhla jet někam 22


na jídlo. Všichni jsme mdle souhlasili a začali se prodírat skrz dav melomanů, které jsme zanechali o samotě se zpěvačkou uprostřed prázdných nástupišť někdejšího Hamburského nádraží. Nočním Berlínem se potuluje spousta lidí, turisti, Japonci, skinheadi a studenti. U Hiltonu je velká dopravní zácpa: policajti na motorkách uzavřeli všechny přístupy k hotelu, je vidět, jak u centrálního vchodu zastavuje několik masivních mercedesů, ze kterých vycházejí jakési hodně oficiální osobnosti. „Vidíš, kamaráde,“ říká Gašper, „viděli jsme osobně samotného soudruha Joschku Fischera.“ Snažíme se nezaostávat za autem Niny, které uhání před námi. Nina usedla za volant už v docela pěkném stavu, zdá se, že v teple auta jí pití stouplo do hlavy, ve tmě se už dvakrát objevily červené záblesky, policajti ze svých maskovaných aut sledují a fotí každého, kdo překročí rychlost. A zatímco Gašperovi to je jedno, za několik dnů už tu nebude, Nina nepochybně může očekávat nepříjemnosti. Asi za dvacet minut nacházíme italskou restauraci, čtvrť kolem je napěchovaná auty spořádaných Berlíňanů, volné místo se dá najít snad jen v sousední uličce; noc se ostatně blíží ke svému konci a do restaurace se začínají slézat štamgasti, ani nevím, o koho jde, ale všichni se tu s nimi zdraví. Oni se taky se všemi zdraví, dokonce s námi, vypadají jako dělníci po noční směně, ale pochybuji, že by dělníci chodili o čtvrté ráno do restaurace, to je příliš velká frajeřina, spíš to jsou taky nějací melomani. Nebo pasáci. Příští hodina je vyplněna Gašperovým monologem, Nina s ním ve všem posmutněle souhlasí, já pomalu usínám a Sára nepokrytě balí naši českou kamarádku. „Potkají se takhle dva Bosňáci,“ začíná Gašper a já se probouzím, čas se chýlí ke konci, musíme jet domů, Sára taky bere své brýle, neproplacený mobil, palestinu, adresář 23


Photo © Taťána Davyděnko, 2009

fra.cz

Cover © Martin Kubát, 2011

Studentské párty ve Vídni a mrtvý Ind, bary, benzínky a nádraží, opuštěné továrny a nečekané reflexe, nepravý Lennon a život na cestě – na cestě po střední Evropě i mezi hornickými městečky Donbasu – to jsou povídky Serhije Žadana (1974), autora řady básnických sbírek i několika románů, jednoho z nejúspěšnějších ukrajinských spisovatelů současnosti. Poznejte paradoxy postindustriální společnosti evropského západu – s jejími bohémy, imigranty, alkoholiky a intelektuály – očima postmoderního básníka z východu. Zakousněte se do Big Macu.


Serhij Žadan, Big Mac  

Studentské párty ve Vídni a mrtvý Ind, bary, benzínky a nádraží, opuštěné továrny a nečekané reflexe, nepravý Lennon a život na cestě – na c...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you