Carlos Victoria, Stíny na pláži

Libri prohibiti

Carlos Victoria Stíny na pláži

Carlos Victoria

fra.cz

fra

Libri prohibiti

Carlos Victoria Stíny na pláži

fra

Carlos Victoria (1950, Camagüey–2007, Miami), jeden z nejvýraznějších prozaiků kubánského exilu z takzvané generace Mariel (podle přístavu, přes který v roce 1980 opustilo ostrov 125 000 lidí). Je autorem tří románů a tří povídkových souborů.

fra

Carlos Victoria Stíny na pláži

4

Carlos Victoria Stíny na pláži Přeložil Petr Zavadil

fra

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Libri prohibiti Carlos Victoria Stíny na pláži Ze španělských originálů přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Fotografie na obálce Zdeněk Jiráský Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2011 jako svou 69. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků Czech edition © Fra, 2011 Text © Heirs of Carlos Victoria, 2011 Translation © Petr Zavadil, 2011 Afterword © Petr Zavadil, 2011 Cover photo © Zdeněk Jiráský, 2011 ISBN 978-80-86603-82-7

BC006

Obsah Halloween 9 Tanec svatého Víta 15 Skřivanka (Skici jednoho portrétu) 30 Modrý pruh 35 Enrique 56 Stíny na pláži 63 Létavice 71 Slizoun 94 Dědictví 115 Siesta 120 Krčma U slepce 135 Exil a království (Petr Zavadil) 183

7

8

Enriquemu Bedoyovi In memoriam

Halloween Takže tohle je tvůj dům. No hele, fakt je, že je to hezkej dům. Nikdy by mě nenapadlo, že bude tak velkej. Úplně jsem zapomněl, jak jsi mi jednou s ješitným úsměvem říkal, že má dvě patra. Ta americká holka, co si ho s tebou pronajala, měla při výběru dobrej vkus. Protože to byl její nápad, nebo ne? Dobře udělala, když se vykašlala na severský zimy a odstěhovala se do Miami. Jasně, musela bejt trochu trhlá, když si za roommate vybrala obyčejnýho Kubánce, jako jsi ty, nebo, abych byl přesnější, marielovce, jako jsi ty. Ale ty jsi skoro nikomu neřekl, že jsi přijel přes Mariel. Pomáhala ti v tom tvoje skvělá angličtina. „Nechci, aby si mě pletli s tou verbeží,“ říkal jsi mi. Vzpomínáš, jak jsem tě za to kritizoval? A ty sis pořád dělal legraci z mojí takzvaný poctivosti. „Ti, co si hrajou na poctivce, jsou ve skutečnosti největší pokrytci,“ říkal jsi mi.

A s tím svým typickým pozdvižením ruky jsi dodával: „Na takový bacha!“ A já jsem se dával do smíchu, ale ten vtip mi dělal starosti. Že by se za snahou o upřímnost opravdu skrývaly temný úmysly? Snad máš pravdu. Ale všimni si, že říkám snad. Nemysli si, že už jsem uznal svou porážku.

Tenhle dům je vážně ohromnej. A výborně upravenej, to se musí nechat. Na dekoraci je vidět tvoje práce. A tohle musí být ta reprodukce Matisse, o který jsi mi tolik vyprávěl. Měl jsi pravdu, je prvotřídní. Akorát že Matisse je někdy trochu povrchní, i když vím, že ti vadí, když to říkám. Vím, že jsi velkej zastánce povrchnosti. I já musím připustit, i když hodně nerad, že před ní nic ani nikdo neuteče. Všichni ji nějakým způsobem přiživujeme. Ale ty dobře víš, že některý výstřelky jsou mi proti srsti. Tak třeba tahle oslava Halloweenu…

9

Ne, neboj, nebudu si tady hrát na morouse. Dřív jsem všechno kazil, protože jsem moc pil, a teď nechci dělat to samý, když mám střízlivosti na rozdávání.

Podle tvý rady se musím snažit o zlatou střední cestu.

Dostat se do emocionálního limbu. Ale jen tak mezi náma, je to hrozně těžký. S tebou můžu mluvit naprosto otevřeně. Škoda že jsi nestál ve dveřích, abys mě přivítal. Dovnitř mě pustil nějakej mnich v kapuci, kterýho jsem podle hlasu tipnul na Sebastiána, toho, jak točil na Kubě ilegální dokumenty. Sebastián… a dál? No nic, na příjmení nesejde. Nikdy jsem dost dobře nevěděl, co si o něm myslet, a tys mi jednou řekl, že i přes svoje intelektuálský ambice je to velkej sráč. Vždycky jsi byl ke všem neúprosnej, včetně sebe. Že by snad právě tohle urychlovalo konec?

Ale vážně mě překvapilo, že tady není nikdo, kdo by neměl převlek. Je to opravdovej maškarní bál. Alberto mi po telefonu nic takovýho neřekl, jinak bych vůbec nepřišel. Čarodějnice a skřítci na mě zírají s výrazem, kterej váhá mezi údivem a pohrdáním. A já jsem se hned ptal po Albertovi, jediným viníkovi toho, že tady hraju tuhle přiblblou roli. Ty bys řekl: „Ale tohle si nenechte ujít, Carlos Victoria převlečenej za Carlose Victoriu! To není moc originální!“ A vzápětí bys mi přinesl talíř se studeným masem a sklenici s pitím jako vynikající hostitel, kterým jsi vždycky byl.

Ale já dobře vím, že tady nejsi, a nejhorší na tom je, že ta tvoje americká přítelkyně, převlečená za Sněhurku nebo možná za Šípkovou Růženku, mě ani nepoznala. A já jsem samozřejmě nebyl takovej blázen, abych před ní zmiňoval tvoje jméno. Bylo hrozně legrační, když jsem mluvil o tom, jak jsi nás seznámil, jako bys to ani nezařídil ty, ale nějaká shoda náhod nebo vzájemná sympatie, kterou ani jeden z nás ne10

pocítil. Ne že by mi ta holka neseděla, to ne; naopak, připadá mi přitažlivá a příjemná a sladce se usmála, když mi říkala: „Oh yes, now I remember you were his friend! “… A tím překotně vysloveným his se upevnila tvoje existence.

Jasně, to s tou existencí je sporný, zvlášť když se vezmou v úvahu okolnosti – i když stojí za připomínku, že uběhly teprve čtyři měsíce. Trapný čtyři měsíce!

Když jsem přijížděl autem, jel jsem přes to místo, protože Alberto mě tam vzal potom, co se to stalo. Tehdy jsme vystoupili z auta, pár minut jsme mlčky stáli na okraji silnice a pozorovali poklidnou vodu v kanále, která klouzala mezi pískem a skálama. Dneska už má most nový zábradlí a nikoho by nenapadlo, že se tam někdy stalo něco mimořádnýho. I když pokud bysme měli mluvit objektivně, mimořádný to bylo jenom pro tebe. Sám bys mě nutil, abych ten výraz uvedl na pravou míru, s tou svou neúnavnou snahou opravovat chyby druhých. „Nauč se mluvit,“ řekl bys mi. „To, že něco je důležitý pro tebe, ještě neznamená, že je to důležitý i pro ostatní.“ A já bych pro jednou tiše přikývnul. A ne proto, abych se vyhnul hádce jako obvykle, ale proto, že bych s tebou doopravdy souhlasil.

Mrzí mě, že jsi neviděl Albertův převlek. Je to úžasná replika dona Quijota a jeho vysoká nevzhledná postava tu podobu ještě pořádně podtrhuje. Ale vůbec nejsrandovnější je, že Rafael Alvarez – ten básník samozřejmě, ne ten druhý – to zařídil tak, aby šel za Sancha Panzu, i se štítem a tak, jelikož jeho vzhled se k tomu taky hodí. Vypadají jako nějaký ilustrace z knihy.

Chodí pořád spolu tam a zpátky a je na nich vidět, že si to parádně užívají. Oba jsou už taky připitý, možná víc, než je zdrávo, ale dokážou zachovat dekorum.

Navíc tady by jim stejně nikdo nebyl schopnej něco vyčítat. Jenom pozorovateli, jako jsem já, záleží na takových drobnostech. Jak dobře víš, vždycky jsem ob11

divoval slušný chování, i když jsi tomu často mohl jen těžko uvěřit.

Taky se k tvýmu znechucení děje to, že jsem si nelíznul ani kapky alkoholu, a proto jsem pedantsky vnímavej. Kdybys tady byl, neměl bych jinou možnost než dát si pár panáků. Jinak by se s tebou nedalo vydržet. „Vždycky jsem to povídal,“ řekl bys mi. „Ve skutečnosti jsi jenom posranej moralista.“ A jen tak mimochodem bys mi osvěžil paměť. „Pamatuješ si, co jsem ti tehdy v noci v parku Agramonte řekl o Rousseauovi?“ zeptal by ses. „Spousta chvály na počestnost, plná huba společenský smlouvy, ale svoje děti strčil do sirotčince. Takový jsou moralisti. A takovejch lidí já si nevážím.“ A já bych nevěděl, co ti na to odpovědět, stejně jako jsem to nevěděl před deseti lety, kdy Vyznání víry byla moje oblíbená kniha, jelikož jsem v Jeanu-Jacquesovi našel odpověď na spoustu svých otázek. Jasně, zapomínáš, že mám za sebou protestantský vzdělání a že se mě v dospívání pokusili obrátit na komunismus, a takový věci, můj vážený a popudlivý příteli, v člověku zanechají hluboký stopy, to tě upozorňuju.

Ale ne, možná bys mi tyhle drzosti neřekl. Byl bys příliš zabranej do toho, abys vypadal dobře ve svým převleku, kterej si marně snažím představit v tom kraválu mezi hosty. Teď mi nějaká sudička s groteskně chlupatýma prsama obrátila na košili skleničku whisky a omluvila se nejdřív v lámaný angličtině a potom ve španělštině se středoamerickým přízvukem. A chvíli nato mě políbil na tvář harlekýn se škraboškou. Po krátký úvaze jsem nabyl dojmu, že to byl ten kluk, co tě urazil u východu z toho odpornýho klubu kvůli nějaký podivný žárlivý historce, nebo šlo tehdy o peníze? Ale koneckonců žárlivost nebo peníze, celá tahle zmatená naplavenina se tě už netýká ani zdálky. Mimo jiný ses nejdřív vysvobodil 12

z pekla Kuby a teď ses vysvobodil z pramálo povzbudivý krajiny exilu.

Mimochodem, Ana Rosa, ta herečka, jak jsi ji nikdy nemohl vystát, přišla převlečená za odalisku, ukázala na Juliána, kterej je nepochybně hvězdou večera, a tichým hlasem mi řekla: „Všimnul sis? Celej život nadává na tuhle zemi, ale na Kubě se nikdy nemohl převlíknout za ženskou ze strachu, aby mu na dveře nezabušila policie.“ A já jsem jí radši neodpověděl, abych neprotahoval rozhovor, kterej mě nezajímá. Protože jsem si zničehonic uvědomil, že jsem přišel na tuhle oslavu, abych si popovídal s tebou. A víš co? V tu chvíli jsem dostal strach. Na pohovce sedí muž s úplně nalíčenou tváří a překvapilo mě, jak se jeho oči podobají tvým. A nejenom oči, ale taky vlasy a ten tvůj způsob přehazování nohy přes nohu a chytání cigarety do levý ruky, jako bys držel tužku. Tobě by se možná líbilo takhle si z nás vystřelit. Ale ne, nemyslím si, že bys dokázal zajít tak daleko.

Z gramofonu zpívá Donna Summers „Dim all the lights“ a ta americká holka, neklidná a rozpustilá, zhasla světla, aby přizpůsobila atmosféru tý písni, a sál se naplnil hustým přítmím; jenom dýně visící ze stropu vydává slabý světlo z pootevřenejch úst a prázdnejch očí.

A já, jak už jsem tak blbej, jsem se sklenicí, která se mi třásla v ruce, přistoupil k tomu neznámýmu chlapíkovi a zeptal se ho, kde najdu záchod. Musíš pochopit, že bych neměl klid, kdybych to neudělal. Ale on mi odpověděl dokonalou angličtinou, hlasem, kterej se vůbec nepodobal tvýmu, že jeho znalost španělštiny je ubohá a že mi nerozumí. A pak jeho prsty zamáčkly cigaretu v popelníku úplně stejně, jako jsi to dělával ty.

Atmosféra už je v tomhle místě nedýchatelná; rád 13

bych se prošel po horním patře, vylezl na terasu.

V tuhle hodinu je potřeba trocha čerstvýho vzduchu.

Vím, že kdybys tady byl, vzal bys mě tam a ani bych tě o to nemusel žádat. V roli hostitele, která ti tak dobře šla, bys mě vyzval, ať si sednu do křesla z vrbovýho proutí, v levý ruce bys držel cigaretu, jako by to byla tužka, a s líčidlem napůl rozmazaným potem by ses mi podíval do očí a řekl bys: „Poslouchej dobře, Carlosi Victorio, život a literatura není jedno a to samý.

Lidi jako ty, který je nedokážou odlišit, to nikdy nikam nedotáhnou.“ A já bych se jenom usmál a možná bych měl chuť se tě zeptat, co si myslíš teď o podobnosti mezi smrtí a literaturou. Ale nakonec bych neřekl nic, protože když se to vezme kolem a kolem, jakej smysl by mělo ptát se tě na to? My dva jsme si vždycky vystačili s pár slovy, a navíc už oba víme, že někdy je lepší mlčet.

14

Eliu Pobladorovi

Tanec svatého Víta 1 I když byli její rodiče komunisti, mladé Adelitě se líbil rock’n’roll.

Rozjívená mládež v upnutých šatech a s nepoddajnými vlasy každou sobotu zaplnila její dům, zatímco rodiče se uklidili na dvůr pod popínavé rostliny, až dozadu za kádě a za ohromnou kuchyni. Byl to dům z devatenáctého století s koloniálními dveřmi a okny a s vnitřním dvorem, jehož zdi volaly po novém nátěru. Adelitin bratr, její jediný sourozenec, seděl ve vězení od osmnácti let a už oslavil jednadvacetiny.

Chtivě přitom kouřil za proslulými mřížemi. Rodiče neměli šťastné manželství.

Přesto dům odolával náporům každotýdenních oslav.

Místní Výbor na obranu revoluce si s tím povykem nelámal hlavu, jelikož oni sami Výboru předsedali. Policie taky neobtěžovala, navzdory rvačkám pod vlivem alkoholu, protože Manuel Olivera byl jejich věrným informátorem. Takže taneční večírky trvaly od roku sedmdesát čtyři do roku sedmdesát šest.

Popínavá rostlina za ty dva roky vykvetla několikrát.

Na stoletém dvoře se květy a lámavé listy křehce vrstvily kolem železných houpacích křesel. Starý Olivera pod větvemi postavil provizorní salonek a pod světlem lampy si tam manželé četli nebo povídali, zatímco v obývacím pokoji se rozjížděly orgie. Protože i když se nikdo z oslavujících nesvlékal donaha a sexuální náznaky nepřekročily obyčejné polibky nebo rychlá objetí za záclonami, způsob, jakým tancovali, byl nestydatý. Jiné slovo pro něco takového ve slovníku neexistuje, říkali si rodiče. A jak pili lékárenský líh smíchaný s vodou!

15

Je to nestydatost, nestoudnost, mumlali rodiče a vzdychali při tom, zatímco nervózními prsty navlhčovali stránky knihy, kterou nikdy nedokázali dočíst do konce. „Jednou nás zabiješ,“ říkala Adela své dceři každou neděli ráno a snažila se tím napravit škody. „Zabiješ nás, jsi špatná dcera.“ „Tohle musí skončit, musí to skončit teď hned, slyšíš?“ říkal Manuel s roztřesenýma rukama (taky celou noc popíjel, když seděl pod popínavou rostlinou). „Jeden večírek za dva až tři měsíce může být, ale takhle to dál nejde, tyhle orgie každou sobotu. Slyšíš?

Takhle to dál nejde!“ „Jestli si nemůžu dělat, co chci, tak jdu pryč z tohohle baráku,“ odpovídala Adelita. „A pořádně se spustím. A nemyslete si, že se synem za mřížema a s dcerou, která se kurví, si vás nechají ve straně.“ „Kurva jsi už teď, nevděčnice!“ křičel stařík. „A o Manolitovi vůbec nemluv, ten má dost vlastního neštěstí! Strana ví, že to není naše vina, že tvoje matka porodila takovýho ďábla, jako jseš ty.“ „Taky ses na tom podílel,“ ječela matka a vztekle přitom mávala rohoží. „Já dobře vím, že máš radši Manolita,“ zařvala Adelita na otce. „Je ti jedno, že si s tím tvým komunismem vytřel zadek a že ho chytili na člunu.“ „Uber trochu, nebo tě uslyší sousedi,“ prosila ji Adela. „Jen ať mě slyší! Slyšíte mě? Manolita chytili na člunu! Slyšíte to všichni? Manolito chtěl utýct z Kuby na člunu!“ „Zbláznila ses, Adelito? Copak ses zbláznila?“ syčela Adela a dodávala: „Tenhle život je opravdu prokletí.“ Ale odpoledne už na to všichni tři zapomněli. Protože dcera milovala rodiče a rodiče milovali dceru.

Odpolední siesta po krátké letargii hádku úplně vy16

mazala. Navíc měli starý, ale krásný dům, a když se naklonilo odpoledne, stín pod popínavou rostlinou příjemně chladil.

Rodiče, kteří zastávali úřady ve vládě, se těšili úctě (a taky strachu) sousedů. Adelita byla inteligentní a zábavná, akorát trochu pitomá: to patřilo k věku.

Manolito měl vyjít z vězení za necelý rok: napařili mu čtyři roky za pokus o nezákonné opuštění země. Jeho snoubenka Marta na něj čekala, aby se mohli vzít, a Adela si myslela, že při příležitosti bratrovy svatby se třeba Adelita bude chtít taky vdát. Ale ať na to ani nepomyslí: nejdřív musí dokončit studia. Co si o sobě ta fiflena myslí? Vždyť je to ještě usmrkanec.

V pondělí ráno vyrážela Adelita z domu ve školní uniformě, s vlasy staženými do culíku a arogantním pohledem pod hustými řasami. Její chůze byla provokativní a sukně jí obnažovala kolena; ale to se zas musí uznat, říkali si rodiče, že móda je prostě vždycky móda. Dívce obklopené kluky pod stromy na školním dvoře byly pomluvy jejích kamarádek ukradené. „Je hrozně vyzývavá,“ říkaly jedny. „Je to mužatka,“ dodávaly druhé.

Ale ve skutečnosti jí všechny záviděly.

Když se vracela do koloniálního domu, pouštěla si Adelita v obývacím pokoji gramofon, na kanapi si dávala dohromady seznam nápadníků a nohou si přitom poklepávala do rytmu hudby. V tu chvíli, aniž věděla proč, pocítila nejasnou touhu být jiná, mít jiné jméno, jiný dům, jiný život. Po ulici projížděl vůz tažený starým koněm, jehož kopyta klapala o dlažební kostky. Dlaždice na podlaze už ztratily lesk a podvečerní jas klouzal po nepatrném vzorku. Bratrův portrét klidně odpočíval v přepychovém rámu. Minulý týden si Manolito postěžoval: „Hudba z těch tvých večírků je slyšet až sem.“ „Do týhle díry ses dostal sám, hošánku, a já kvůli 17

tomu nehodlám trpět,“ odpověděla mu. Ale pak zkroušeně dodala: „Ta drbna Marta ti toho určitě spoustu nakecala.“ „Neříkej mojí snoubence drbna,“ zvýšil hlas bratr. „Marta je tisíckrát lepší než ty.“ Bachař, který je měl na starosti, zvedl hlavu. „To se budete hádat, i když jste se dva měsíce neviděli?“ zeptala se matka šeptem. „Aspoň pro jednou se chovejte jako sourozenci.“ Dveře, které oddělovaly návštěvní místnost od zbytku vězení, vypadaly jak od lednice. Samozřejmě že za nimi nebylo mražené, ale živé maso. Policajt se svraštělým obočím si každou chvíli sahal na olivově zelenou čepici, jež mu zakrývala čelo: ta panenka se zplihlými vlasy, která přehnaně přehazovala nohu přes nohu a nedbale tak stavěla na odiv spodní prádlo, ho znervózňovala. Potom doprovodil matku s dcerou na dvůr, kde slunce najednou prudce pražilo. Zdi byly vroubené ostnatým drátem. Adelita poprosila matku, aby zrychlila.

Brzy ráno se Adela líčila před zrcadlem v koupelně a marně se snažila upravit si nevratně zničenou pleť, zatímco starý Manuel chrchlal v pokoji a několikrát si odkašlal, než si natáhl spodky. Vždycky spal nahý.

Potom při snídani pokradmu sledoval svou jedinou dceru. „Hodně lidí tohle mléko nemůže pít,“ říkal Adelitě. „Ale jednou ho budou mít. Za to s tvojí matkou bojujeme.“ Mezitím jim okresní stranický výbor měsíčně dodával zvláštní kvótu potravin, která obohacovala komoru i lednici a vyvolávala na večírcích obdiv hostů.

Krátce předtím, než se začalo tančit, strčila Adelita láhve s „lihovým přípravkem“ (mladí neměli prostředky na to, aby si koupili zákonem povolený alkohol) do lednice, odsunula přitom stranou mražené 18

maso a příležitostně i vyhodila lákavé kuře nebo rýži omaštěnou vepřovým sádlem. V tu chvíli René, její nejnaléhavější nápadník, vždycky opakoval to samé: „Nech něco i pro nás, co umíráme hlady.“ Ale Adelita dávala přednost pití: tuhle praktickou vlastnost zdědila po otci. Jednou v sobotu dokonce vyhodila do koše mísu zeleniny. V ten okamžik vešel do kuchyně Arturito, vyskočil a zakřičel: „Beatles se zase dají dohromady! Let it be! “ Tetička z Miami poslala Arturitovi elpíčko mistrů a deska duněla pokojem už od půlky odpoledne.

Manuel Olivera a jeho žena ji považovali za přijatelnou, a dokonce si po několika hodinách prozpěvovali dvě melodie, dokud úplně opilá Adelita nevyzvracela v koupelně jakousi rezavou tekutinu.

Skvrny v barvě krve potřísnily staré mozaiky. Vyděšený Manuel a Adela rychle ukázali flamendrům dveře.

Ale po půlhodině se Adelita cítila lépe a vymínila si, že znovu pustí desku, kterou tam Arturito při překotném odchodu nechal. Dívka odmítala jít si lehnout, přestože už svítalo. Hlasitě volala jakéhosi Fernanda.

Rodiče jí otřeli hlavu ledem, rozepnuli jí oblečení a dali jí přičichnout k flakonu s čpavkem. Potom Adela během úklidu lahví a sklenic nenápadně nakopla stále hrající gramofon. Tenká puklina na zdi ještě umocňovala její roztrpčení. „A už žádný večírek,“ řekla Adela.

Jenže příští sobotu přinesli novou desku od Rolling Stones.

2 Hosté na Manolitově svatbě prošli přísným výběrem. Žádný hysterický potěr, prohlásili rodiče, a snoubenci, příliš zaujatí vlastními tvářemi (a těly), nic nenamíta19

li: Manuel a Adela dali vědět jenom nejbližším příbuzným a samozřejmě stranickým přátelům.

Místo hlučné hudby v angličtině zněly danzóny a jiné lidové tance a Adelita se svým snoubencem Fernandem tančila až do půlnoci. Po svatbě si Marta oblékla tyrkysově modrou blůzu a kalhoty koupené v Domě pro nevěsty poté, co vystála frontu, která zabrala celou noc i část dne, a Manolito dal přítomným trochu omámené sbohem, aby si mohli užít svatební cestu. Všichni dvojici vřele políbili, s horkostí, kterou člověk na několik krátkých minut pocítí při pohledu na cizí štěstí a která se potom mění na jakousi nejasnou palčivost. Vypůjčený vůz byl pronajatý několik dní dopředu a jeho řidič s pochopením pověsil na nárazník plechovky, jejichž rámusení je provázelo cestou po pustém městě.

Hosté – nečetní hosté – posílení třemi láhvemi pravého rumu (ne toho jedu, co pijou děti, jak poznamenala Adela), se okamžitě v euforii přemístili na dvůr, zatímco Fernando a Adelita se slepě líbali v pokoji.

Po chvíli Martin strýc Julián náhodně poznamenal, že odmítl jít do Angoly, když ho chtěli naverbovat. „Já jsem připravený pro svou vlast i zemřít,“ prohlásil Julián. „Ale nenechám se sejmout kvůli hromadě negrů v zemi, kterou ani neznám.“ „Protože jsi egoista,“ řekl mu Armando, šéf Lesních závodů a blízký přítel Adelitina otce. „Nemáš žádnou politickou vizi.“ „Mně to připadá jako intervence,“ podotkla Juliánova manželka. „To samé udělali yankeeové na Kubě.“ (Ve skutečnosti byla ta žena zamilovaná do svého manžela.) „Tenhle příklad nepoužívejte!“ zakřičel Manuel, který úplně zapomněl, že je doma a že se mu žení syn. „My jdeme do Angoly proto, že tam chceme 20

fra.cz 9 788086 603827

Cover photo © Zdeněk Jiráský, 2011

Povídky Carlose Victorii (1950–2007) klamou tělem. Místy až klasický střih často praská ve švech pod náporem krutých a silných vášní, které zmítají jejich postavami. Jeden z nejlepších kubánských exilových spisovatelů směl na Kubě uveřejnit pouze jedinou povídku – v patnácti letech. Těžký život se odrazil i na jeho psaní. Aby sám nezešílel, musel je usměrnit do strohé formy. Přesto se najde málo autorů, kteří v sobě dokázali najít tolik pochopení pro narušené lidi.

Povídky Carlose Victorii (1950–2007) klamou tělem. Místy až klasický střih často praská ve švech pod náporem krutých a silných vášní, které zmítají jejich postavami. Jeden z nejlepších kubánských exilových spisovatelů směl na Kubě uveřejnit pouze jedinou povídku – v patnácti letech. Těžký život se odrazil i na jeho psaní. Aby sám nezešílel, musel je usměrnit do strohé formy. Přesto se najde málo autorů, kteří v sobě dokázali najít tolik pochopení pro narušené lidi.

K. Čol-hwan, P. Rigoulot, Pchjongjangská akvária Raúl Rivero, Důkazy spojení Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Muhammad Šukrí, Nahý chleba Zápisky z mrtvého ostrova.

Antologie kubánské skupiny Diáspora(s) Guillermo Rosales, Boarding home Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Carlos Victoria, Stíny na pláži

fra.cz 9 788086 603827

Cover photo © Zdeněk Jiráský, 2011

edice Libri prohibiti

fra