Václav Durych, Černé tečky

Václav Durych Černé tečky

Orion se kamsi vytratil

fra

fra1

2

Václav Durych Černé tečky

3

4

Václav Durych Černé tečky

fra5

5. svazek Edice české prózy, řídí Jan Šulc

Edice české prózy, řídí Jan Šulc Václav Durych Černé tečky Odpovědný redaktor Jan Šulc Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15 120 00 Praha 2, www.fra.cz roku 2008 jako svou 62. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Éditions Fra, 2008 Text © Václav Durych, 2008 Afterword © Mojmír Trávníček, 2008 ISBN 978-80-86603-64-3

6 BA006

Obsah Černé tečky Pažbička 10 Černé tečky 24 Čtyřiadvacet hodin bezvědomí 37 Člověk potřebuje nepřítele 54 Spalničky na řece Mwui 66 Ohavné buňky 77 Znamení smrti 84 Vzpoura buněk 88 Poslední vzkaz krysaře z Hammeln 92 Probuzení do ráje 100 Jak se mi vymstila neznalost angličtiny 115 Čtyřicet sedm kubických metrů vody 127 Bledý kastelán 133 Orion se kamsi vytratil Tohle by měl být úvod, ale není to úvod 168 Kapitola I. Saiph. Byt se dvěma ženami 184 Intermezzo I. 208 Kapitola II. Bellatrix. Martino, má lásko! 210 Intermezzo II. 232 Kapitola III. Alnitak. Potkaní kapela 235 Intermezzo III. 259 Kapitola IV. Alnilam. Muška v pavučině 261 Intermezzo IV. 284 Kapitola V. Betelgeuse. Eva 286 Intermezzo V. 309 Kapitola VI. Mintaka. Přítelkyně z bouřlivé noci 312 Intermezzo VI. 334 Kapitola VII. Rigel. David si hraje s gravitací 336 Místo závěru: Orion odtud neuvidíte 358 Místo doslovu (Mojmír Trávníček) 363

7

8

Černé tečky

9

Pažbička Poslední předválečné prázdniny jsem trávil na moravském Slovácku na statečku svého strýce nedaleko Uherského Brodu. Byl jsem zde naposledy s rodiči ještě jako malý kluk a už se nepamatuji, jaký to stín se vložil mezi dva bratry: strýce a mého otce. Strýc byl na ženské, maminka byla zvyklá na obdiv, a to právem.

Byla to krasavice. Pamatuji si, jak jsem ve škole bojoval za matčiny půvaby; popichovali jsme se, kdo má hezčí maminku, a já býval velmi nešťastný, když někdo maminčinu krásu nedoceňoval. Nemám však žádný důkaz, že by jí strýc činil nějaké návrhy nebo že by snad s ní dokonce něco měl. Táta však byl žárlivý, tak jako musí být každý manžel po boku krásné ženy. Nepamatuji ani, že by se otec se strejdou pohádal, nic takového, ale na Slovácko se jezdit přestalo a příbuzenské vztahy se omezily jen na výměnu vánočních a novoročních pozdravů.

Za druhé mobilizace se z ničeho nic u nás v Praze strejda objevil. Bylo nám všem zle. Válka s Německem na spadnutí, nu a naše šance byly chabé; obavy ze smrti pak velmi reálné. Strýc k nám zabloudil hned na samém počátku mobilizace, líbila se mi jeho kuráž a jeho víra v české zbraně. Pak se zastavil podruhé, to už bylo po všem; tehdy mi připadal jako spráskaný pes a já poprvé za jedenadvacet let svého života viděl dospělého muže plakat.

Ale to všechno už je hrozně dávno…

V létě devětatřicátého mě tedy rodiče vypravili na Moravu. Snad i proto, abych naší venkovské přízni připomněl, že v Praze žije pár krků, které sice ještě hlady neumírají, ale dost možná, že brzy umírat budou. Schylovalo se k docela jiné válce, na kterou bu10

deme doplácet právě tak, jako jsme dopláceli na nedávnou válku světovou. Tehdy jsme hladověli ve hnízdě opelichaného dvouhlavého orla rakouského, nyní budeme třít nouzi v pekelném hnízdě orla říšskoněmeckého. Ten o jednu hlavu sice přišel, tu měl však dlouho přísně zastřiženou podle pruské módy. Rozhodně prý nebude nijak lépe. Spíš mnohem hůř. Stal jsem se tedy vyslancem naší početné rodiny a jako takový jsem se měl i chovat. Oficiálně jsem odjel strejdovi pomáhat o žních a tak vůbec.

Nevadilo mi to, tak jako by práce na zdravém vzduchu neměla vadit žádnému zdravému chasníku. Strýc nebyl žádný otrokář, popřával mi dostatek volného času, abych se činně mohl účastnit společenského života místních ogarů a dcéreček. Uměl jsem se prát, a tak mě místní chasa ochotně asimilovala. Chodili jsme se koupat, sbírali jsme hřiby, kradli jsme ovoce.

Bylo mi příjemně. Práce na poli pro mě znamenaly jen pouhé zpestření.

V půli srpna jsem vyrazil do sousední vesnice na pouť. Tou poutí žil snad celý kraj a já z toho byl celý pryč. Nečekal jsem takové soustředění lidí a nejvíc mě překvapila hojnost děvčat, které snad všichni zdejší pantátové a panímámy drželi až do té pouti pod zámkem, aby je neožehlo sluníčko. Rázem všechny ty děvčice vyrazily na trh marnosti, aby se ukázaly světu, a ogaři najednou nevěděli, s kterou si dřív začít. Strejda mi vyplatil na dřevo slušné kapesné, měl jsem ještě hodně peněz z Prahy, a tak mi zle nebylo.

Pil jsem a roztáčel jsem se, přitom jsem se hlídal, abych neudělal Matičce stověžaté ostudu. Pražáci tu právě moc oblíbeni nebyli, a kdyby mě snad vyhodili z hospody nebo kdybych snad unaven padl pod hospodský stůl, byla by to voda na mlýn zdejších domorodců. Bylo mi jedno, se kterou dívkou tančím: vázat jsem se v tomto kraji na žádnou nechtěl a také ani ne11

mohl. To tehdy nešlo. A tak jsem začal roztáčet půvabnou cikánečku, která byla o to hezčí, že byla „pod míru“, což znamenalo, že do plnoletosti měla tuze daleko, ale měla dokonce daleko i do toho času, než by se o ni přestal zajímat ochranný zákon: a to znamenalo, že jí zatím nikdo nesměl položit ruku ani na koleno. Nebyl proto o ni žádný zájem, přestože to bylo děvče krásné jako obrázek a tančila lehčeji než víla.

Příroda k ní byla až fantasticky štědrá a mne jenom mrzelo, že jsem si nevzal s sebou fotoaparát. Holka brzy poznala, že si s ní nechci nic začínat, přijala to s nevolí, ale sedět v koutě se jí nechtělo a já tancovat uměl. Byla bystrá, o všecko se zajímala a s nábožnou úctou mě poslouchala. Mně to ovšem také lahodilo, a tak jsme se velmi rychle skamarádili.

Tehdy ještě cikáni „kempovali“ v lese a já Eriku do jejího ležení srdnatě doprovázel. Už zpívali kohouti.

A tu mě Erika vybídla, abych jí podal ruku, že mi řekne, co mě čeká a nemine. Že mi bude věštit. Nějak se mi ještě nechtělo jít domů, měl jsem v úmyslu to milé děvčisko aspoň políbit na rozloučenou, třebas jen na tvář, nu a tak trochu se s ní pošmajchlovat. Ale zatím jsem jí jenom podal ruku.

Dívala se mi do dlaně dlouho, tuze dlouho, a když jsem se jí podíval do očí, polekal jsem se: to děvče bylo tak zděšené, jako by ve mně poznalo samotného Modrovouse či Mackie Messera. A tu máš! Ona skutečně nalezla v mé dlani hned tři vraždy. Padnu prý do rukou nepřátelům, ti mne budou chtít zabít, ale já se jim nedám a sám je zabiju. Ale nebude prý to v žádném boji. Budou to obyčejné tři vraždy a prý ty lidi musím pobít všechny, jinak prý skončím na šibenici.

Ale to už jsme byli u nich v táboře a ona mi mou ruku nepustila. Zavedla mě až na druhý konec tábora, kde u doutnajícího ohniště odpočívala na houni sta12

rá cikánka, snad Eričina babička nebo i prababička.

Děvče stařenu velmi něžně vzbudilo, prohodilo s ní pár slov a vší silou jí před oči nastrkovalo mou dlaň.

Prostředí cikánského ležení na mne udělalo velmi silný dojem, nic podobného jsem dosud neviděl ani na obrázku či ve filmu. Cikánské vozy se mi zdály solidní, pevné, měly nové plachty, koně byli dobře zaopatřeni, srst se jim leskla, žádné herky tam nebyly. Byli to bezesporu lepší cikáni, možná i dost bohatí. Ale dívčina věštba mě vskutku zaujala. Proč já bych měl někoho zabíjet, a to hned tři lidi najednou?

To, jak se po mně stará cikánka podívala, mluvilo samo za sebe. Stařenu mou dlaň vylekala snad ještě víc než před chvílí Eriku. Babice moc dobře česky neuměla. Hovořila jakousi splácanou novoslovanštinou, které jsem jakž takž rozuměl. Pochytil jsem něco z dřívějška v Jugoslávii, kde jsme byli dvakrát o prázdninách. Čemu jsem nerozuměl, to doplnila stařenina gesta. Krátce řečeno: věštba staré cikánky byla na Eričině věštbě nezávislá, a přesto se nijak nelišila od věštby mé milé tanečnice a teď snad už i mé kamarádky.

Stařena mi pak dala napít jakéhosi dryáku, po kterém jsem se rychle vzpamatoval a dokonce jsem si se dvěma jejími syny pěkně popovídal. Byli to kotláři; ukázali mi své výrobky a já nestačil žasnout. V každé vesnici nacházeli práci a živili tak celý tábor.

Ale teď už jsem byl jako na trní a jakmile jsem zahlédl první sluneční paprsky, odporoučel jsem se a pádil domů, aby se na mne teta nezlobila, že mi snad nechutnají její posvícenské koláče.

S Erikou jsem se viděl ještě dvakrát. Celý jejich tábor se chystal na cestu do Slovenského štátu: měli povolení k odchodu jen do konce srpna. Hitlerovu říši opouštěli rádi, ale kus Moravy by si prý rádi vzali s sebou. Tady se jim nejvíc líbí a s našimi lidmi si nejlíp rozumějí.

13

Eriky jsem se ještě pokoušel vyptat na detaily její věštby, ale už nic nevěděla, všecko mi prý už řekla a jejich „mame“ už taky nic jiného neví. Jenom snad to, že ten nešťastný den těch tří vražd úplně převrátí můj život. Musil jsem se tedy spokojit s tím, co jsem se dověděl, ale do zpěvu mi nebylo. Prázdniny jsem měl napůl zkažené.

Dodnes nevím, mám-li se za ten den hanbit nebo svědčí-li mi ke cti. Třebas to přece jen byl kousek hrdinství, a to prý jsou výčitky svědomí zbytečné. A pak, zabíjel jsem jen válečné nepřátele, i když si farizejsky hráli na naše protektory. Můj život byl bezprostředně ohrožen. Bránil jsem rovněž život matky a dítěte.

Avšak co ještě jsem se pokoušel chránit? To bych snad měl vyprávět před soudem, ale kdo mě má žalovat?

A kdo by mě mohl soudit?

Poslední srpnový den: bylo odpoledne a vracel jsem se domů. Vystoupil jsem z přeplněné tramvaje na Strossmayerově náměstí a šel jsem raději pěšky dlouhou ošklivou ulicí s mírným stoupáním. Slunce už bylo za střechami, ale pražilo dál, jakoby odnikud. Ulice se zdála nekonečná, tak jako první měsíce protektorátu. Vzduch zšedlý prachem se dýchal špatně a hořká nálada se dala jen stěží polykat; proto, že jsme byli poraženi a oklamáni, že teď už se na nic nesmíme těšit a z ničeho mít kousek radosti.

Avšak děvčata se smějí dál, korkáčky a dřeváčky ťapou tak měkce; vrazil do mne kluk v krátkých kalhotách, obě ruce v kapsách, píská si a nadýmají se mu tváře. Vůbec nedává pozor na cestu; co mu je do Němců, když si chce kopnout do dřevěného špalíku.

Před otevřeným barákem sedí dvě babky na stoličkách a nehorázně se chechtají. Tramvaje skřípou.

Tak co?

Zítra vypukne válka s Polskem, za tři dny už to bude válka světová. To už zase bude jinak, ale teď je ješ14

tě mír a o válce nikdo neví. Na té ulici jsme dosud ještě všichni živí.

Ulice je dlouhá a všední.

Potkal jsem známého. Žida. Měl jsem ho rád. Byl to dobrák; uměl se zasmát. „Nesmím se zdržet,“ řekl mi místo pozdravu, „prosím tě, udělej něco pro mne! Dej to Irmě Röschlové, adresu máš uvnitř, pomoz jí, buď tak hodný! Já jedu večer do Zlína a doufám, že zítra už budu na Slovensku. Buď zdráv a vzpomeň si!“ Podal mi úzký tenký balíček, pak ještě rychle ruku a zmizel. Stačil jsem ještě kývnout a usmát se na něho.

Už jsem ho pak nikdy neviděl. Po válce jsem se dověděl, že ho Němci chytili na nádraží. Ještě týž večer.

Doma jsem si balíček důkladně prohlédl. Byly tam dináry a pengö, hodně peněz; přesná mapka přechodů na Slovensku a snad po celém světě. Ještě pak jakási bankovka, zbrusu nová, a na ní tuší napsáno cosi hebrejským písmem.

Ani mě příliš nezajímalo, co to znamená. Starému známému jsem to udělat musil, ať už to páchlo sebevětším nebezpečím.

A pak vypukla válka. Zatím jen s Polskem. Po prvých zprávách jsem se si vzpomněl na Irmu a její balíček.

Neměl jsem to daleko. Odvezl mě tam trolejbus a jednu stanici jsem šel pěšky. Byla tma; zatemnění podle pravidel nejpřísnějšího režimu a pode mnou tichá a temná Praha. Tu a tam se dala zahlédnout modrá světélka, zkoušeli barvit žárovky. Kdesi v dálce svítilo ještě pár bílých světel, vypadalo to jako čarovný ostrov v nekonečném moři tmy.

Přišel jsem, zazvonil a otevřela mi Irma. Neznala mě ani tak málo, jako jsem znal já ji. Já aspoň jsem o ní věděl, že nechce našemu Vůdci ukrajovat z bochníku.

Pozvala mě dovnitř, a když jsem doznal, kdo mě po15

sílá, nevěděla, kam radostí skočit. Netroufal jsem si zdržet se víc, než bylo nutné, a zůstali jsme v předsíni.

Zatímco rozbalovala balíček, uvědomil jsem si, že stojím a koukám na ni s otevřenou pusou. Tohle se málokdy vidí! O kráse se dá mluvit, může se o ní psát, avšak někdy to nejde, to se musí mlčet a křičet mohou jen oči a krev.

A krev křičela. Nešuměla ani nehučela, nemohl jsem promluvit, polykal jsem radost a chtělo se mi omdlít.

Až příliš dobře jsem věděl, že i když jsem nalezl drahokam, musím ho ihned ztratit.

Usmála se na mne, jako kdyby tušila, co se se mnou děje, ale byl to hořký úsměv, neslušel jejím očím, ty jistě bývaly dříve šibalské a čtverácké, ale dnes – „Včera mi odvedli muže, s tím už se neuvidím,“ zašeptala. „Nebyli jsme spolu ani celý rok. Pojedu hned zítra. Ještě musím něco koupit chlapci i sobě. Tolik jsem vám vděčná!“ Byla to slova na rozloučenou; už jsem sahal po klice a náhle zarachotil v zámku klíč. Ať už bych se býval nadál kohokoli, takovou návštěvu v bytě sionistického prominenta jsem nečekal. Byl to německý důstojník s paničkou. Napadlo mě, že to všecko je léčka. Mohl jsem utéci, snad bych byl proklouzl. Ale ne tak. „Guten Abend, Herr Major,“ zašveholila Irma a klidně se dala do hovoru v nenáviděné řeči.

Herr major se na mne podíval nehezky, avšak přesto se uklonil. Já taky cosi vykoktal, panička zasyčela a vešla do nejbližších dveří. Popadl jsem klobouk a chystal se k rychlému odchodu. Asi to mohlo dopadnout jinak, ale chtěl jsem se slušně rozloučit, chtěl jsem – ach, co jsem vlastně chtěl?

Vyptával se Irmy na něco hodně nepříjemného, poněvadž ona zrudla a sklopila oči. Jak jí to slušelo! – A on se roztomile usmíval. Co ten člověk u ní chtěl?

Což u ní bydlil? Vždyť tomu se nedalo rozumět!

16

Pak jsem přece jen už chtěl stisknout kliku. Proč zrovna v ten okamžik vylétla ta prokletá bankovka Irmě z rukou? Ta ji chtěla ještě zachytit, major si toho všiml, a ještě než bankovka dopadla na zem, už ji držel v hrsti. Už si všiml i hebrejského písma, a to nejhorší – asi rozuměl. „Donnerwetter, was ist dieses das?“ vyštěkl a začal mi mávat bankovkou před očima. Nechtěl jsem a nemohl jsem vysvětlovat; dveře už byly pootevřeny, ale on držel ruku na pouzdru pistole. Už to nešlo. Teď už ne.

Pak mi dal s pistolí v ruce najevo, že jsem hostem v jeho pokoji. Vešel jsem. A Irma se mnou. Něco mu vysvětlovala. Nespouštěl jsem pohled z majorovy ruky, avšak stejně jsem si všiml, že v pokoji je ještě někdo navíc. Vedle paničky seděl na gauči starší holohlavý pán, stejná tvář s panem majorem, ale ještě něco navíc. Trochu záhadný úsměv a zcela nevhodné oblečení. Což se mi to všecko jenom zdá?

Co se však stalo potom, to už se nezdá ani v nejbláznivějším snu, tak se může bavit jenom samotné peklo.

Starý pán vyskočil, sotvaže mě zahlédl, popadl mě za ruku a vší silou mě táhl do kouta k pianu. Pan major se dostal do prudkého sporu s Irmou a přestal si mě všímat. Majorův otec začal vyťukávat jednu starou německou odrhovačku a žádal mě, abych se pustil do hry místo něho. Moc dobře jsem hrát neuměl, tuhle písničku jsem si také každý den nezpíval, zmizet jsem však na žádný pád nemohl. Pan major sice pistoli odložil, ale byl u ní příliš blízko. Tak jsem tedy začal hrát.

Bylo to hrozné. Ale hrál jsem a dědovi se to líbilo.

Pokyvoval hlavou, podupával a pak znenadání popadl do náručí svou snachu a pustil se s ní do tance. Já jsem hrát nepřestal a hrál jsem stále rychleji a rychleji. Major nechal hádky s Irmou a snažil se roztrhnout ten příšerný taneční pár, pokusil se zařvat „Ruhe!“, 17

ale selhal mu hlas. Třískal jsem do kláves, bylo to falešné, ale cítil jsem, že jen tak si zachráním život.

A opravdu, už za mnou stála Irma, podávala mi majorovu pistoli a šeptla do ucha: „Zachraňte mě, můj drahý! Zastřelte tu bestii!“ Ach ano, slyšel jsem dobře. Řekla mi „můj drahý“ a já jsem přece sám chtěl být živ a na svobodě. Přestal jsem tlouci do klavíru, děda padl na židli a major si povoloval límec. A tu před ním stojí docela obyčejný občan protektorátu Böhmen und Mähren s pistolí v ruce, řádně odjištěnou, míří mu doprostřed prsou a neříká nic, jen míří.

Major se přiblížil o krůček, ještě o jeden se chtěl přiblížit a já pocítil, že chce skočit. Vůbec na nic jsem nemyslil, jen – jen jsem zmáčkl kohoutek. Šlo to tak lehce, jen rukou mi to cuklo, a majorova tvář se nezměnila. Jen tělo padalo pomalu, jako by si chtělo vybrat nejvhodnější místo mezi stolem a gaučem.

Tělo dopadlo a panička ječela. Strašně křičela a byla při tom nesmírně ošklivá. Nemohl jsem přece nic jiného udělat. Vždyť Irma už zase stála za mnou a držela mě za ruku. Ještě jednou jsem zmáčkl kohoutek.

Klesla na kolena, snad ještě chtěla sepnout ruce. Už mlčela.

Nepamatuji, že bych přemýšlel, co že jsem to udělal. Jak jsem to mohl dokázat? Ovšem, byla to Irma, to ona je oba zabila, co já – !

Objala mě kolem krku, políbila mě, stulila se mi do náručí a vzlykala: „Děkuji ti, můj drahý, děkuji ti!“ Nevím, slyšel-li někdo mé rány a uši rvoucí ženské ječení. Ani po zbývajícím členu majorovy rodiny jsem nepátral; držel jsem Irmu a nezajímalo mě, zdali se ještě otáčí svět. Děda se na nás chvíli díval; asi mu byla dlouhá chvíle, a proto se zase uklidil ke klavíru a začal něco vybrnkávat. Nijak jsem se tomu nedivil; už 18

vůbec ničemu jsem se nedivil, třebaže Irmin marný pokus bláznivého pianistu odstřelit zezadu byl nad všecko podivení. Ale pistole nespustila. Už v ní nebyl žádný náboj.

Byl to vlastně povel ke třetí vraždě v několika minutách. Vzal jsem jí zbraň z ruky a uhodil pažbičkou tvrdě a přesně. Byla to těžká vojenská pistole a úder se podobal ráně kladivem do kokosového ořechu. Byl to zvuk dutý a neobyčejné silný. Tak silný, že jeho ozvěnu slyším dodnes.

Ten starý muž se na mne díval. Zvrátil hlavu na opěradlo židle. Co to jen bylo v jeho očích? Spíše než údiv jakoby kratičký záblesk světla. A pak už jen temnota.

Tím bych mohl skončit. Věštba mé prázdninové tanečnice se vyplnila do písmene. Stará cikánka ještě připojila, že ty tři vraždy zgruntu změní můj život.

O tom jsem se hned vzápětí přesvědčil.

Pud sebezáchovy mi velel: člověče, teď už konečně zmiz; balíček jsi odevzdal, udělal jsi mnohem víc, než po tobě ten tvůj známý na Belcredce žádal. Nikdo zřejmě nic neslyšel. Ve vilce už asi není nikdo doma a od nejbližších lidských příbytků tě dělí na obou stranách zahrady. Zmizíš-li hned, propadneš se do neznáma.

To ano. Propadnu se. Ale Irma je tu se svým synkem policejně hlášena, major s rodinou jistě u ní bydlil v podnájmu, budou ho hledat, najdou ho, a pak začne honička. Kam se Irma s batoletem schová?

Rychle jsem přemýšlel a vůbec už mě netěšilo Irmino laskání. Spíše mi překáželo. „Hloupá ženská!“ pomyslil jsem si, „takhle by tě z postele odvezli rovnou do koncentráku, což si vůbec neuvědomuješ nebezpečí?“ Připomínka koncentráku mě okamžitě vrátila do nejtvrdší reality. Jenže ta realita znamenala společný útěk s Irmou a s jejím hošíkem před gestapem: bude19

me muset utéci z Německa přes hory a pole, abychom se konečně dostali – kam? Kam to měla Irma utéci?

Nu přece do Palestiny! „Cožpak jsi žid, ty troubo?“ ještě mi blesklo hlavou a hned jsem si uvědomil, jak se naplňuje dodatek k věštbě: ty vraždy změní můj život. „Do deseti minut musíme odtud vypadnout!“ zavelel jsem. Až jsem se podivil, kde se ve mně vzala ta rozhodnost. Neméně se tomu podivila Irma, ale nezaváhala ani na okamžik: doběhla pro chlapečka a už ho měla oblečeného. „Vezmi s sebou jen nějaké teplé oblečení, šperky a peníze, máš-li nějaké!“ Opět poslechla bez odmluvy, já zatím prošacoval mrtvoly a okradl je o všecko, co mělo nějakou cenu. I pistoli jsem si nacpal do náprsní kapsy. Neuplynula ani čtvrthodina a Irma už zamykala dveře. Trolejbus jsme musili dobíhat, spojení nám vycházelo, a tak už krátce po půlnoci jsme opouštěli Brno. Štěstí nám přálo: strýce a tetu jsme překvapili ještě v dopoledních hodinách, takže teta nám stačila přichystat dobrý oběd.

Strýc mi útěk nadšeně schvaloval. Potěšilo ho, že jsem zabil tři Němce, a vůbec nelitoval smrti bláznivého dědka. S tetou nás vypravili na další cestu jako starostliví rodiče; měli jsme teď s sebou jen to nejúčelnější a nejpotřebnější. Z původního oblečení nám nezbylo téměř nic. Nechápu, jak se strýci podařilo sehnat hrst nábojů do mé armádní pistole. Naši rodinu budou opatrně informovat; hned zítra se strýc rozjede do Prahy.

Líčit se všemi podrobnostmi naši další cestu se mi nechce. Útěk do Palestiny byl už vícekrát popsán, a tak bych nechtěl nosit vodu do mlýna. Na cestu jsme byli vybaveni výhodami i nevýhodami. Nestačil jsem se divit, jakou ochranu nám poskytoval malý Arne. Hezké děti dovedou vzbuzovat soucit, a my jsme často vy20

Místo doslovu Václav Durych (*1930) je znám jako věrný strážce literární pozůstalosti a odkazu svého otce Jaroslava Durycha, jako editor jeho rukopisů a interpret jeho díla.

Vydal jeho stručný životopis (2000) i obsáhlé Vzpomínky na mého otce (2001) a velký počet dílčích pohledů na jeho život a dílo, vzpomínkových a životopisných statí, polemických článků a studií v časopisech a sbornících. Publikuje četné náboženské úvahy a studie, mnohdy navazující na esejistiku Jaroslava Durycha a konfrontující jeho myšlenky s dnešní situací (Naděje katolictví na konci tisíciletí, Katolická cesta Jaroslava Durycha). Na otcovo dílo navazuje i jeho zájem o historii a hagiografii (dosud jen zčásti publikované historické kapitoly Kulturní boj).

Ještě dříve než společenské změny po roce 1989 dovolily veřejné publikování těchto prací, uspořádal Václav Durych do tematických celků knižně nevydané časopisecké nebo rukopisné práce Jaroslava Durycha, které jsou nyní postupně publikovány. Šíře jeho zájmů tím ovšem nebyla a není vyčerpána.

Roku 1971 vydal překlad rozsáhlého klasického cestopisu s neméně obšírným názvem Cesta do Lhasy, kterou se svým druhem P. Josefem Gabetem v letech 1844 až 1846 vykonal a podle vzpomínek vypsal P. Evariste-Régis Huc, někdejší misionář v říši Čínské. Tento překlad se dočkal i dalšího vydání. Odborná práce v zahraničí a jazyková výuka zahraničních studentů přivedla Václava Durycha k překladům vietnamských pohádek.

Vydává-li nyní v jednom svazku dva soubory vědecko-fantastických příběhů, může to být překvapením jen pro toho, kdo nezná jeho poslední knižní práci Ouřk (2001), což jest v základu satira z nedávné doby 363

v českém pohraničí, pracující však s výchozími pohádkovými motivy, které se posunují do oblasti sci-fi.

Nemíním přidávat k textům, které čtenář právě dočetl, nějaký výklad nebo hodnocení, tím méně převyprávět příběhy, které má v živé paměti. Chci pouze připomenout několik momentů, které nemusí být sice nové a objevné, ale ve svém spojení a kumulaci vtiskují těmto prózám Václava Durycha osobité rysy, díky kterým se autor stává poznatelným v nepřehledné džungli žánru sci-fi a které navíc spojují tuto oblast jeho literárního díla s jeho dosud známou literární tvorbou. (Valnou měrou charakterizovaly už předcházející Ouřk, který však sledoval i další funkce v přítomném svazku neuplatněné, hlavně humor a dobovou satiru). Stručně shrnuto mám na mysli například péči věnovanou kompoziční výstavbě, uplatněnou stejně v kratších příbězích Černých teček jako ve skladebně náročnějším a složitějším Orionu. Dalším prvkem poutajícím pozornost je čistý jazyk, výrazný projev nezaplevelený dobovými floskulemi, nedotčený tendencí k vulgarizaci a slangu. (Ne že by to Durych neuměl nebo neznal: v Ouřku si s pestrým jazykem přistěhovalců ze všech končin a s různými jazykovými vrstvami vyhrál jedna radost.)

Podstatným přínosem těchto próz, prvkem odlišujícím je od většiny české vědecké fantastiky, je především vstup náboženské víry a s ní související teologické problematiky na pole žánru. Je téměř zarážející, že celá tato obsáhlá oblast literární tvorby jako by všechno, co se týká náboženské polohy v životě a myšlení člověka, pečlivě vypreparovala a pro dobrodružství sci-fi byli autorsky prokádrováni výhradně agnostikové, nevěrci, osoby nabídkám jakékoli víry v Boha vzdálení a uzavření. (Snad jediným pokusem prolomit toto nepřirozeně výběrové hledisko byl až dosud „pří364

běh o krásné planetě“ Pulchra od Josefa Škvoreckého.

Byl vydán bezprostředně po napsání roku 2003. Rukopis Durychova Orionu byl však dopsán „na sv.

Helenu 1995“ a prózy Černých teček jsou ještě starší.)

V Orionu je komentátorem jednotlivých příběhů a de facto zpovědníkem vypravěčů do jejich dobrodružství doslova vtažený katolický kněz, před nímž jeho nová a dosud nijak neřešená situace otvírá množství nejzávažnějších teologických otázek.

A právě toto je oblast, v níž se Durych-beletrista potkává s Durychem-publicistou. Jestliže se ve své náboženské publicistice nevyhýbá kontroverzním otázkám velmi žhavé přítomnosti a hovoří o nich hlasitě a s důraznou vervou, v beletrii tyto problémy otvírá způsobem příslušným zvolenému uměleckému žánru a stylu, tedy decentně a přitom naléhavě a zpravidla překvapivě.

Ani přítomnost některých znepokojivých teologických problémů neruší základní polohu Durychových textů jako oddechové literatury. Čtenář si může oddechnout především od soudobé vážné literatury, v níž se autoři zabývají jen a jen sami sebou, zavrtáni v ošklivém světě, v němž jsou nuceni žít. Svět Durychových příběhů ovšem také není nejlepší ze všech možných světů a nebezpečně se podobá světu našemu, který tak dobře známe. Některé časové a geografické reálie netají, že jsou opravdu „reáliemi“, odpovídají skutečnosti. Ale čtenář je navzdory všemu až naturalisticky reálnému ubezpečován, že jde o něco, co se vlastně nikdy nestalo a co se pravděpodobně ani státi nemůže, neboť každý příběh dospívá k vyústění na poli vědecké fantastiky – a z klasicky průzračné, věrohodné milostné novely se příběh nešťastné lásky vlomí do světa fantazie. Cesta do těchto nových souřadnic probíhá klasickým způsobem, který znal například už Jules Verne – sestupem do nitra země, 365

během kterého se uskuteční onen přechod do neskutečna.

V Orionu předkládá Václav Durych jakýsi kruh šesti milostných novel (nazvaných jmény hvězd onoho souhvězdí), se závěrečnou sedmou novelou, která je už čistokrevnou prací vědecko-fantastickou a svádí všechny příběhy do smysluplného celku. Může to připomenout půdorys slavného Mostu svatého Ludvíka krále od Thorntona Wildera, jedné z nejčistších a nejhlubších próz minulého století. Šest protagonistů (či protagonistek) vstupuje do rizikového pole ve zlomovém momentu svého (mladého) života za milostné krize (nebo po ní), a zároveň s nimi do této souhry „náhod“ vstupuje ten, který je strůjcem katastrofy, vynálezcem zkázy, jejíž důsledky nemohl domyslet.

Oproti závažným otázkám, na které hledají odpověď hrdinové Orionu ocitnuvší se v jiném vesmíru (s dvojím sluncem nad hlavou – jistým symbolem zmnožení nejistot místo žádoucího utvrzení jistoty), může připadat třináctero krátkých příběhů úvodního souboru Černé tečky jako kratochvilné historky. Jejich různorodost umožňuje rozehrát Durychovo stylové mistrovství a jazykovou vynalézavost. Autor-přírodovědec má možnost vytvářet obrazy ohrožení a zkázy manipulací s biologickými a jinými zákony, autor-kritik společnosti neváhá obohatit strukturu svých pádných textů o pamfletické prvky a samozřejmě přijme i nabídku hororu. A v celé té souhře zábavných složek víc než například hrozba zdivočelých mikroorganismů zarazí nejednou nenápadná jiskra, záblesk skutečnosti už přítomné: hrozba „všeobjímajícího humanismu“ nebo propast, zející po ztrátě některých elementárních pojmů, například „milosrdenství“.

Zábavnou prózu Václava Durycha je žádoucí číst pozorně a vážně.

Mojmír Trávníček 366

Zelená jezírka, krápníky, všude bylo něco hezkého.

Ale všemu bývá konec a cedulka nám připomněla, že jsme se už dostali příliš daleko a příliš hluboko, že dál se nesmí, a za překročení zákazu vstupu slibovala vysokou pokutu. Nedbali jsme.

Sestupovali jsme stále hlouběji. Šlo se ještě pořád dobře. Už jsme si musili svítit baterkami, děvčata měla trochu strach, hlavně z chatrnějších žebříků. Tu a tam si někdo posvítil na pěkný krápník a měli jsme z toho radost všichni. Každou chvíli jsme zaslechli zurčící pramen vody. (s.202)

www.fra.cz

9 788086 603643

Zelená jezírka, krápníky, všude bylo něco hezkého.

Ale všemu bývá konec a cedulka nám připomněla, že jsme se už dostali příliš daleko a příliš hluboko, že dál se nesmí, a za překročení zákazu vstupu slibovala vysokou pokutu. Nedbali jsme. ČeskáSestupovali próza jsme stále hlouběji. Šlo se ještě pořád Petr Král,UžArco a musili jiné prózy dobře. jsme si svítit baterkami, děvčata měla trochu strach,Hora hlavně z chatrnějších žebříků. Tu a tam Karel Milota, si někdo Kautman, posvítil na pěkný krápník a měli jsme z toho František Alternativy radost všichni. Každou chvíli jsme zaslechli zurčící Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh pramen vody.

Václav Durych, Černé tečky (s.202)

Emanuel Mandler Poslední Branibor a jiné příběhy Bohumil Nuska, Malé příběhy

www.fra.cz

9 788086 603643

fra