Jakub Řehák, Poezie ve věku vnějškovosti

jakub řehák (1978), autor čt yř básnick ých sbírek, nositel ceny Magnesia Litera. Jako recenzent spolupracuje s časopisy Tvar, A2 nebo Souvislosti. Píše esejistick y laděné texty, zabý vající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konk rétním dílům pro něj důležit ých básník ů. Pracuje jako redaktor webov ých stránek Městské knihovny v Praze.

Ve Fra v yšlo

Světla mezi prkny 2008

Past na Brigitu 2012

Dny plné usínání 2016

Obyvatelé 2020

Éditions Fra

Jakub Řehák

Poezie ve věku vnějškovosti eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022

Jakub Řehák Poezie ve věku vnějškovosti Redakce Markéta Kittlová Design Nusle(.org) Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, Fra.cz, roku 2022 jako svou 222. publikaci Vytiskla tiskárna pbtisk, Příbram Vydání první dd008 Kniha v ychází za podpory Ministerstva kultury čr.

© Éditions Fra, 2022 © Jakub Řehák, 2022 Author photo © Jana Plavec, 2020 Design © Nusle, 2022 isbn 978-80-7521-208-5

Obsah

13 18

Autorova předmluva Poděkování Přiznání, obhajoby, vyznání (Manifesty)

20 32 40 50 68 76 80 95 109 114

O jaké krizi tu mluvíme Proč číst poezii Existuje básnické myšlení?

Poezie, eschatologie a psychedelická zkušenost Dědičný hřích poezie?

Poezie a realita O metafyzice a konkrétnosti imaginace Surrealismus bez surrealistů?

Poezie ve věku vnějškovosti Bájné Eldorádo: dva atributy básnictví Mrtví žijí (Nástin vlastního k ánonu)

128 151 155 161 166

Kolonie světlušek (André Breton) Jak číst nově André Bretona (André Breton) Svoboda vrátit život bytostem které postrádám (André Breton) Mít ruletu, mít závrať (Stanislav Dvorský) Bezmoc mlčení i osvobozující křik (Stanislav Dvorský)

171

Mezidobí stínů a zánik v polibku

187

Má kniha nebude ničím víc než volným tokem představ (Vratislav Effenberger)

(Stanislav Dvorský)

F ra

192 215 223 233

Effenbergerovo enigma (Vratislav Effenberger) Básně viděné v kině (Vratislav Effenberger) Fargue, můj bližní (Léon-Paul Fargue) Můj pokoj se bude podobat rychlosti světla (Zbyněk Havlíček)

246

Hledat příznivou skulinu a prašné slunce

252

280

Svědek dne (Petr Král) Neohroženě do skutečnosti (Petr Král) Cesta k neodeslané urně (Petr Král) Diabolo aneb Drolení uvnitř labyrintu

295

Novák aneb Gesto padlého demiurga

(Petr Král) 262 269

(Vítězslav Nezval) (Ladislav Novák) 304 337

Trojjedinný Reverdy aneb O jedinečnosti, skutečnosti a osamění (Pierre Reverdy) Prvotní myšlení a mluva živlů (Tristan Tzara) Okraj, zákulisí a každodennost (Česká poezie)

348 352 359 364

Báseň se píše vestoje (František Listopad) Život dopadl jinak, než jak jsem si představoval (Jiří Rulf) Obrazotvornost? Samozřejmě.

Důležitá je však míra (Milan Děžinský) Nashromážděné zvíře strojovitosti (Jaroslav Chobot)

368 372 375

Změna osvětlení (Petr Hruška) Písně kosmické (Vít Kremlička) Jsi jen nápovědou okolnímu trvání (Jan Štolba)

380 384 388

Přistižený svět (Petr Hrbáč) Pochyby (Milan Urza) Zlověstný, klidný svět (Jakub Bělan)

392

Přemýšlet o smrti a hledat řízek

396

Proudění všedního dne (Vít Janota) Svět je to za ofinou (Martin Skýpala) Porozumět znamená zabít (Stanislav Denk) Animátor ztraceného času (Filip Pešek) Decentně hozená rukavice

(Ondřej Macura) 398 401 404 408

(Nejlepší české básně 2009) 413

Česko jedna báseň: Ale je to k něčemu dobré?

418

Athanor Ivana Wernische (Ivan Wernisch) O básnících a poezii v roce 2010 Písmena snu a příběhy skutečného života

(Antologie české poezie – I. díl) 422 446

(Martin Skýpala) 450 455 458 463 468 472 475 478 481 483 488 494 524 529 535 542 548 553

Hruškův bod nula (Petr Hruška) Dostředivý pohyb (Ladislav Zedník) Co hledám v poezii Od rýmu k volnému verši Okraj, zákulisí a každodennost Vábení Ondřeje Macury Roman Telerovský – Pod vraty Daniel Hradecký – 64 Zuzana Gabrišová – Těžko říct Dovnitř snových Strašnic (Božena Správcová) Bod, který přetváří celý svět (Jiří Dynka) Solidarita v teráriu?

Pořád naživu, se zaťatými pěstmi (Milan Šedivý) Cesta za lesem v sobě (Jitka N. Srbová) Osamělá insula poezie (Milan Děžinský) Exkurz do myšlení současných českých surrealistů (Princip imaginace) Následky nepřítomna (František Dryje) Vyměřování trestu / kuchání (Wanda Heinrichová)

560 565 574 580

Polosvět kouří za nás (Roman Erben) Vzpomínky na palčivost (Eva Dragulová) Obrana proti smrti? (František Dryje) Revolta představivosti a snění (Jan Grabec) Ankety, glosy, úvody (Apendix)

590

O poezii pro Salon Práva Poezie a společnost

592 594 596 602

O polemice Král a Trávníček O angažované literatuře O Asociaci spisovatelů O environmentální poezii Poezie a místo

605 607 617 620 622

O místech O nádraží a noci Olomouc – rozdrobené město O Josefu Kocourkovi Bujná vegetace Kocourkovy obraznosti Poezie a básníci

626 629 633 640 644 647 653 657 661 663 665 668 670 672 674

O Písečném dítěti Violy Fischerové O poezii Zdeňka Wagnera O novém překladu Wallace Stevense O Pavlu Řezníčkovi O Ivanu Divišovi O poezii Mily Haugové O básních Josefa Hanzlíka O básních Karla Urianka O Počasí v Evropě Adama Borziče O poezii Petra Řeháka O poezii Sebastiana Reichmana O básních Petra Motýla O nové sbírce Ladislava Zedníka O Egonu Bondym O básních Kamila Boušky

675 676 680 681 683 686 690 692

O básních Milana Šedivého O Petru Motýlovi a 2 000 000 piv O básních Váno Kruegera O Vladimíru Holanovi O Stanislavu Dvorském O Petru Královi i. (Smuteční řeč) O Petru Královi ii. (Pohyb) Petr Motýl, řeka, druhý břeh a věci Poezie a báseň

697 698 700 705 719 743

Co mne fascinuje na básni O básni Navzdory dějinám O básni V Libni se narodilo světlo Od Ambasadora k Myšlence invaze Ediční poznámka Jmenný rejstřík

Knihu věnuji své ženě Aleně a připisuji památce mého otce MUDr. Vladimíra Řeháka (1941–2021).

Možná ale opravdu platí, že básníci patří k jinému druhu, „primitivnímu“, „barbarskému“, od pradávna vymřelému, a přece neustále schopnému znovu jako nějaký fénix vstát z popele. Myslím skutečné básníky: nikoli literáty nebo pisatele veršů, nýbrž právě ty, jejichž prostřednictvím poezie promlouvá. Jednorožce, zrůdy.

Sebastiano VassalLi

Autorova předmluva

Kniha Poezie ve věku vnějškovosti přináší souhrn různorodých textů, které jsem během uplynulých patnácti let věnoval poezii a básníkům. Rozhodl jsem se, že tyto texty mají spatřit světlo světa. Už jenom proto, aby na scéně existoval další hlas i další úhel pohledu, který předkládám jako „zaujatý účastník“ literárního provozu. Tedy jako básník, a nikoli jako akademický pracovník. Texty zahrnuté v knize jsem psal v letech 2007 až 2022 převážně pro literární a kulturní časopisy A2, Host, Tvar a Souvislosti. Knihu vnímám jako soubor podrobných čtení jednotlivých sbírek i básníků, ale zároveň jako jistou sumu mých vlastních tvůrčích vyznání. Téměř až manifestů, ačkoli v době, kdy jsem některé texty o poezii psal, jako manifesty jsem je rozhodně nezamýšlel. Nicméně jejich „manifestační“ povahy jsem si nyní nemohl nevšimnout.

Svazek mapuje můj vývoj od nalézání vlastního pojetí poezie přes recenzování současných českých básnických sbírek až po přechod k volnějším, esejistickým textům věnovaným důležitým básníkům.

V nich jsem se rozhodl vytyčit si vlastní básnickou tradici nebo svůj vlastní básnický kánon. Sám jsem byl nakonec překvapen, že jsou to hlavně básníci tak či onak spjatí se surrealismem. V případě básníků jako je Breton, Fargue, Reverdy a Tzara jde dokonce výhradně o překlady. Psal jsem o těchto autorech z mnoha důvodů. Buď zde poprvé vyšla některá básnická díla, která předtím do češtiny přeložena nebyla, nebo se jednalo o knihy, které mohly vyjít po mnoha letech publikačního mlčení. Do třetice se jednalo

13

14

jakub Řehák

o básníky, kteří mne natolik nově zasáhli, že jsem cítil potřebu formulovat svůj vztah k nim.

Určitou naivitu i formulační nezralost textů snad omluví skutečnost, že kniha je rovněž mým „bildungsrománem“, svědectvím postupného zrání a vyhraňování. Zatímco počátky mého psaní jsou neseny vírou ve „všespasitelnost“ poezie obecně, posléze jsem si začal uvědomovat, že ne každá poezie je pro mne přijatelná. Sám bych svůj vývoj charakterizoval jako pozvolné přijetí surrealistických východisek, byť v nijak dogmatické podobě. Ač mi byl surrealismus blízký od počátku, sám jsem se za surrealistu nepovažoval; dnes už by mi tato nálepka nevadila, protože sama o sobě není nijak zvlášť důležitá. Přesto surrealismus považuji za to nejpodstatnější, s čím jsem se v životě potkal, zvlášť jeho česká varianta pro mne neztrácí dodnes na přitažlivosti.

Nezačal jsem psát ve vzduchoprázdnu. V době, kdy jsem zveřejnil první recenze, byl nepřehlédnutelným kritickým hlasem Jan Štolba. Říct, že jeho psaní pro mne bylo inspirativní, by bylo eufemismem. Štolbovy kritické texty i knihy Nedopadající džbán a Lomcování slovy jsem nadšeně četl a bral si z nich mnoho energie pro své vlastní psaní. Nicméně mé pojetí poezie bylo od jeho premis a východisek odlišné. To, o co mi šlo, byla potřeba brát v potaz specifické podloží poezie, specifický psychofyziologický stav, z kterého báseň vzniká. V tomto ohledu jsem se přirozeně pohyboval v mantinelech, které vytyčil surrealismus.

Vyznával jsem pojetí básnictví jako objevu, které razili Petr Král a Stanislav Dvorský. Všechny podstatné myšlenky jsem se však snažil formulovat sám za sebe. Můj přístup je následující: při čtení sbírek ostatních autorů chci vnímat především básníkovo

autorova předmluva

specifické slovní výrazivo. Číst báseň znamená sladit její rytmus s vnitřním rytmem v sobě. Mé texty jsou pokusem o nalezení takového rytmu.

Psát o poezii jsem začal v době, kdy patřilo k dobrému tónu ji znevažovat. V Čechách kolem roku 2007 panovala neshoda i neporozumění nad tím, co poezie je a zda má vůbec právo existovat. Několik prvních esejů jsem tak věnoval především „obraně poezie“.

Snažil jsem téměř až „buditelsky“ poukázat na specifika a jedinečnost básnictví oproti jiným druhům umění. Když jsem si texty pročítal zpětně, všiml jsem si, že se až obsedantně vracím ke stále stejným tématům. Laskavému čtenáři neujde, že neustále opakuji několik základních myšlenek: „četba poezie a psaní poezie“; „prvotní stav inspirace a jeho následné uskutečnění v básni“, „rozdíl mezi poezií a prózou“ a tak dále. Zkrátka dualita i dialektika bytostně přítomná v aktu básnictví i aktu čtení. Avšak v každém z textů jsou tyto myšlenky formulovány v trochu jiném kontextu a nasvíceny z trochu jiného úhlu pohledu. Proto jsem se rozhodl ponechat je vedle sebe a nevybrat třeba jeden nebo dva eseje. Přítomná kniha je obrazem krystalizace určitých pojmů ve mně. Zbývá ještě zmínit, že téměř v každém z esejů věnovaném poezii, cituji stále jednoho a téhož autora: Léon-Paul Fargua a několik jeho myšlenek, které byly otištěny ve výboru Prostory. Jsem si toho vědom a konstatuji, že těch několik Farguových maxim o poezii mne ovlivnilo víc než mnoho tlustých literárněvědných či filozofických svazků. Chtěl bych ale jmenovat několik knih, kterým jsem v počátcích svého psaní vděčil za mnoho – Antonín Brousek: Podřezávání větve, Miroslav Červenka: Dějiny českého volného verše, Petr Fidelius: Kritické eseje, Northrop Frye: Velký kód a ko-

15

16

jakub Řehák

nečně knihy Viléma Flussera: Jazyk a skutečnost a Příběh ďábla.

V Čechách patří poezie k přehlíženým žánrům a je vytlačena na okraj pozornosti. Ta sama o sobě přirozeně není kýženou hodnotou ani metou, ale „okrajovost“ poezii u nás zkrátka ovlivňuje. Ať už v dobrém, či špatném slova smyslu. Zároveň svazek přináší svědectví o době, kdy v české poezii došlo k vzepětí a mluvilo se o ní i jinde než na stránkách literárních časopisů. Probíhala autorská čtení i zuřivé diskuze.

Vrchol básnické renesance kladu do let 2012–2015.

Pak poezie začala pro mimoliterární veřejnost přitažlivost postupně ztrácet. Jedním z důvodů podle mne byla mnohdy malá schopnost literárních publicistů mluvit o poezii jinak než jazykem školních a katedrových referátů. Pro mne samotného byl důraz na bazální srozumitelnost mých textů klíčový. Snažil jsem se psát bez tíživého a vyprázdněného akademického žargonu. Byť ani já sám jsem se nedokázal vždy vyjadřovat zcela srozumitelně.

Texty z této knihy vznikaly v době, která se kryje s nástupem sociálních sítí. Ty představují pro lidskou vnímavost úplně nové paradigma. Důležitější než skutečná podstata začalo být to, jak se kdo a co jeví. Toto období si pro sebe označuji jako „věk vnějškovosti“, a proto jsem tak nazval i soubor svých kritických textů. Žijeme ve věku vnějškovosti, kdy se veškeré projevy života pouze jeví. Ve věku vnějškovosti nelze uniknout z dosahu zobrazovacích médií.

Ve věku vnějškovosti ztrácejí lidské bytosti schopnost plně vnímat skutečnost. Žijí ve virtuálním světě a ten, který je fyzicky obklopuje, vnímají čím dál míň. Poezie naopak posiluje schopnost být vnímavý ke skutečnosti, právě tím, že ji v básni přetváří. Ale musí to být

autorova předmluva

poezie, která si je vědoma sama sebe a svých specifických výrazových prostředků, i psychofyziologického podloží, které jí dává vzniknout. Většina textů této knihy se tento typ poezie snaží reflektovat.

17

18

Poděkování Rád bych poděkoval všem, kteří mne k recenzím, esejům i dalším textům ponoukali a nad texty se mnou spolupracovali. Nejprve Anně Urbanové a Luboru Kasalovi, tehdejší redaktorce a šéfredaktorovi literárního časopisu Tvar. Byli to oni, kteří mne jako první vyzvali, abych začal psát o poezii. Anna mne přiměla k recenzím, Lubor Kasal zas k napsání esejistických textů.

Wandě Heinrichové a Simoně Rackové, které se mnou měly velkou trpělivost při psaní a odevzdávání recenzí do Tvaru. Ze stejného důvodu děkuji Karlu Koubovi z kulturního týdeníku A2. S těmi všemi jsem spolupracoval nejčastěji a dodnes jsem za tuto spolupráci vděčný. Petru Šrámkovi z revue Souvislosti jsem obzvlášť vděčný za pozornost, kterou mým textům věnoval, a náročnost, kterou na ně uplatňoval. Nakonec všem dalším, kteří mne k psaní tím nebo oním způsobem ponoukali: Mileně M. Marešové, Jitce N. Srbové, Petru Borkovcovi, Adamu Borzičovi, Ondřeji Nezbedovi, Milanu Ohniskovi a Martinu Stöhrovi. Mimořádný dík patří Janu Štolbovi za podporu při vzniku této knihy. Prvním čtenářem mnoha textů z této knihy byl rovněž Petr Král (1941–2020), který mi k nim vždy řekl to podstatné. Protože jemu už poděkovat nemohu, připojuji tyto řádky alespoň jako vzpomínku.

20

O jaké krizi tu mluvíme

Kdybychom neměli několik osobností, které v sobě spojují výjimečnou senzibilitu s výjimečným mistrovstvím slova, odumře nejen naše schopnost emoce vyjadřovat, ale také je cítit – zbude nám pak jen to nejprimitivnější cítění.

T. S. Eliot

Je to zvláštní situace, jaká v Čechách panuje ve vnímání soudobé poezie – jako by poezie pro širší vrstvy společnosti vůbec neexistovala a byla jim něčím nesrozumitelným a zhola zbytečným. Kdyby však mělo jít pouze o vztah mezi poezií a různými společenskými vrstvami, mohl bych zůstat klidný. Avšak zdá se, že i ti, kterým by na poezii mělo záležet, to jest literární publicisté, kritici a nakonec i autoři samotní, tonou v rozpacích nad tím, co poezie vlastně je, co pro ně samotné znamená a co by od ní měli očekávat.

Pomyslný spor

Hned na začátku vyložím karty: současnou českou poezii čtu a rovněž se ji snažím psát. Těžko říct, jestli bych vůbec básně psal, kdybych nečetl jiné básníky, a těžko říct, zda bych si vypěstoval pevnější vztah k čtené poezii, kdybych se nepokoušel psát sám. Mezi psaním a četbou poezie existuje tenká a propustná hranice. Obě činnosti jsou svým způsobem neodlučitelné. Každý, kdo někdy četl z vlastního zájmu básnickou sbírku, nebo dokonce soustavně sleduje určité básníky, se jistě pokusil napsat aspoň jednu báseň.

Autorská zkušenost – třebas malá – umožňuje přistupovat k četbě poezie zevnitř, s jistou obeznámeností se základními mechanismy a zákonitostmi, které čet-

O jaké krizi tu mluvíme

bu poezie obohacují, a v konečném důsledku ji dokonce vůbec umožňují. Není to samozřejmě absolutní podmínka, ale platí myslím slova Zbyňka Hejdy z Revolver Revue č. 35: Pokud jde o čtenáře, stejně si myslím, že verše čtou hlavně zase básníci a že těch lidí, kteří vlastně nepíšou a poezii jenom čtou, je hrozně málo.

Písmácká tradice, kdy je téměř každý vášnivější čtenář skrytým či potenciálním autorem, byla v Čechách ostatně vždy poměrně živá. Snad ani není nutné hovořit v minulém čase, stačí se podívat každý týden do Nových knih, přílohy Literárních novin, a takřka pokaždé se tam objeví nová básnická sbírka zatím neznámého autora. Množství a kvalita nejsou samozřejmě spojité nádoby. Knih poezie se objevuje přiměřené množství, které se asi nebude závratně lišit od předchozích epoch. Něco zásadního se ovšem v pociťování poezie změnilo. Podstata, o kterou se vede v současné době pomyslný spor, souvisí právě se životaschopností a kvalitou poezie, respektive s jejich nedostatkem.

Kolik je poezií?

Reflexi současné české poezie obchází strašidlo nesrozumitelnosti a nezájmu, které jako jediné vytrvaleji chrastí kritickými ostruhami v projevech literárních publicistů, až to vypadá, že naplnění těchto dvou kategorií leží v přímé úměře ke smyslu poezie. Když si zpětně vybavím ty výrazné hlasy, které na téma současné poezie zazněly na stránkách Tvaru (např. rozhovor s Petrem Boháčem v č. 20/2007 nebo rozhovor se Štefanem Švecem v č. 10/2008), získávám pocit, že žádná česká poezie v současnosti „neprobíhá“ a že básnické sbírky sice naplňují znaky poezie po stránce formální, její vnitřní podstatu ( jádro či smysl)

21

198 Marzanna Bogumiła Kielarová,

212

199

213 214

200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211

Zatopený estuár Veronika Bendová, Vytěženej kraj (2. vydání) Pavel Klusák, Uvnitř banánu Martha Luisa Hernández, La puta y el hurón Petr Borkovec, Sebrat klacek Elsa Aids, Přípravy na všechno Petr Borkovec, Lido di Dante (3. vydání) Vladislav Chodasevič, Porcelánový věnec David Voda, Automat na plyšáky Cédric Demangeot, Útržky Sněhurčina kožichu Ondřej Horák, Pohlavní styky Martina Blažeková, Prologomény Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot (2. vydání)

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

215 216 217 218 219 221 222 223 224 225

Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat (2. vydání) Rodrigue Marques de Souza, Oslnění Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp (2. vydání) Ricardo Alberto Pérez, Arácnidos Andrés Sánchez Robayna, Tím velkým mořem Petr Borkovec, Sebrat klacek (2. vydání) Marosa di Giorgio, Divoké papíry Robert Lax, Hudba světla, hudba tmy Lynn Cruz, Crónica Azul Jakub Řehák, Poezie ve věku vnějškovosti Jean-Philippe Toussaint, Flashdisk Raúl Flores Iriarte, Después de la noche Alia Trabucco Zerán, Odpočet

Fb.me/EditionsFra Fra.cz

Druhé, rozšířené v ydání

Prohlížíš si ho, přehazuješ z ruky do ruky.

Odhodíš ho.

Je to klacek.

Petr Borkovec vypráví pěkným jazykem, přitom obyčejně a jednoduše k pochopení. Má bohatou slovní zásobu a žádná věta se neopakuje. Ačkoli některé povídky obsahují mnohem zajímavější příběh než jiné, atmosféra je cítit z každé stránky. Čtete – a i když máte sto chutí četbu prokládat jinými knihami, nakonec to ani jednou neuděláte. Právě v tom spočívá tajemství Borkovcových próz. Jak píše kritik Jan Štolba v jiné souvislosti: Hrany světa hrubnou a dřou, jsou otřískané, osahané k nepoznání.

Nějak tím vším však musíme projít.

Petr Borkovec Sebrat klacek Brož. vazba, 228 s., dpc 289 kč, Fra 2022, isbn 9788075212047

Ve sv ých úvahách se Jakub Řehák (1978) rád v ydává po cestách, jež musí jako tvůrce pro sebe a své okolí prošlapat nejdřív docela sám, vrací se k elementárním aspektům poezie a postojům v ůči ní a pokouší se je detailně, nově a jakoby od nuly artikulovat.

V tom je mezi současnými autory poezie výjimečný a jeho kniha se tak stává důležitým příspěvkem k reflexi stavu současného literárního vývoje.

Jan Štolba

dpc 349 Kč ISBN 978-80-7521-208-5

Author photo © Jana Plavec, 2020 Cover © Nusle, 2022

Fra.cz