Krisztina Tóthová, Čárový kód

„Nechutná vám, drahoušku?“ Pak si už vzpomínám jen na to, jak na záchodě hledám splachovadlo, koukám na nažloutlý proužek vodního kamene a snažím se ze sebe vydávit smrt, pach léčivých bylinek i hovězí polévky, jak s čelem opřeným o stěnu křičím ven přes dveře, že se nic neděje, opravdu, všechno je v pořádku, to bude ur­ čitě jenom tím brzkým vstáváním a cestou.

Pak stojím na úplně jiné toaletě, proti mně kulaté zrcadlo v bílém rámu, ve kterém koukám na svůj o patnáct let starší obličej, když pomalu spustím ruč­ ník. Je mi třicet pět, už něco vím o zrození, o smrti ovšem pořád strašně málo, alespoň teď mi to tak připadá, proto jsem si taky právě musela omýt obli­ čej studenou vodou: abych neplakala.

Umřel jeden můj přítel.

Umíral dlouho a těžce, byl čím dál tím menší, za­ tímco dítě, jež vedle mě rostlo, bylo čím dál tím větší.

Tu malou spodní polovinu těla zabalenou do plen ani nejde popsat.

Teď leží vedle v pokoji a sedí u něj jeho láska, re­ spektive lásky, sedí tam a drží ho za ruku, hladí ho po čele. Vracím se k manželské posteli, dívka na levé straně pláče. Sedám si, koukám, v duchu se loučím.

Dívka mi ukazuje, ať si sáhnu, ruku má už studenou, ale podpaží je stále teplé, tam ještě sídlí duše, tam má své poslední útočiště, odtamtud odchází napo­ sled. Tam má domov. A opravdu, držím tam ruku, něžně, jako kdybychom se všechny tři usadily jenom kolem spáče, ovšem to spící tělo už je neobydlené, duše už dospěla do svého příbytku. Nebyl mezi námi věkový rozdíl, mohla bych to být klidně taky já, ale já žiju, ale já žiju, mám syna, mám syna, mám syna.

Jsou mu čtyři. Sednu si k němu na bobek a po­ slouchám, co povídá. Z nějakého důvodu říká bezdo­ 12