Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůz by Éditions Fra

Libri prohibiti

Atík Rahímí Tisíc domů snu a hrůzy

Atík Rahímí Druhý román od autora Země a popel

fra.cz

fra

Libri prohibiti

Atík Rahímí Tisíc domů snu a hrůzy

fra

Atík Rahímí (1962) je patrně nejvýznamnější afghánský autor současnosti. Hned jeho první román Země a popel, známý i z českého překladu, ho představil jako hotového spisovatele, který dokáže skloubit své evropské vzdělání (studoval na francouzském gymnáziu v Kábulu a později do Francie utekl před občanskou válkou) i tradici středoasijského písemnictví. Filmová verze tohoto románu si vysloužila uznání mezi odbornou porotou na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Druhý Rahímího literární počin je mnohem ambicióznější. Román Tisíce domů snu a hrůzy se znovu vrací k tématům, která jsou mu blízká, ale posouvá je do symboličtější, mýtičtější roviny. Přitom si dílo dokáže zachovat i prvky, jimiž se Rahímího styl dosud vyznačoval: strohost, psychologický vhled, podstatnost dialogu. Překlad jeho poslední knihy Kámen trpělivosti, za niž obdržel Goncourtovu cenu, připravujeme k vydání.

fra

Atík Rahímí Tisíc domů snu a hrůzy

Atík Rahímí Tisíc domů snu a hrůzy Přeložili Anna a Erik Lukavští

fra

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Libri prohibiti Atík Rahímí Tisíc domů snu a hrůzy Z francouzského originálu Les mille maisons du reve et de la terreur (P.O.L., Paris 2002) přeložili Anna a Erik Lukavští Fotografie na obálce Tom Lowe Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2008/09 jako svou 68. publikaci ve spolupráci s občanským sdružením Fra, 10000 Praha 10, V Olšinách 70, os@fra.cz Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků ˇ

Czech edition © Agite/Fra, 2008/09 Text © P.O.L éditeur, 2002. Published by arrangement with Literary Agency Agence de l’Est Translation © Anna a Erik Lukavští, 2008 Cover photo © Tom Lowe, 2008 ISBN 978-80-86603-35-3 (Agite/Fra s. r. o.) ISBN 978-80-87232-11-8 (Fra o. s.)

BC005

mé matce jejím tajným snům

„Pokud se tvůj spánek nevyrovná bdění, nespi!“ Šams z Tabrízu, 13. století (Maqálát, 6/662)

„Otče?“

„Proklínám tvého otce!“

Jsem ve tmě nebo mám zavřené oči? Možná obojí. Je tma a já spím. Ale přesto přemýšlím, jak je to možné? Ne. Jsem vzhůru, jen mám ještě zavřené oči. Spal jsem a ve snu zakřičelo nějaké dítě „otče“. Jaké dítě? Jak to mám vědět? Byl tu jen jeho hlas. Možná jsem to byl já jako dítě a hledal jsem svého otce. „Otče!“ Zase ten samý hlas! Tentokrát nesním. Zdá se mi, že ho slyším přímo nad sebou. Musím otevřít oči. „Kdo jsi?“ Otázka se mi tříští na prsou. Prudká bolest mě bodá do spánků. Černý závoj před očima je hustší; ticho v mé hlavě tíživější.

Kam se podělo to dítě? V jeho hlase bylo tolik utrpení i vůně. Vůně bahna, jako kdyby hlas vycházel ze dna studny, ze studny bez vody plné bahna. „Otče!“ Kdoví, třeba spadlo nějaké dítě do studny nebo do příkopu a volá svého otce o pomoc. Ale do jaké studny? Do jakého příkopu? Nejsem snad doma? Samozřejmě že ano, jsem ve své posteli, ještě tvrdě spím. Spím a mám žízeň a zdá se mi o studni bez vody. „Otče?!“ Ne, ten hlas nevychází ze dna studny ani ze snu. Je tady, přímo nade mnou. Cítím jeho vibrace, cítím teplý a úzkostlivý dech, který vylučuje slova a nese je k mým zamrzlým uším. Proč nemůžu to dítě vidět? „Otče!“ „Buď zticha! Vrať se dovnitř!“ Čí je ten druhý hlas? Mé matky? „Mami!“ Křik zanikne ve vyschlém hrdle. Jsem stále ve snu. Ne ve snu, v noční můře. Ale ano, výkřiky jsou uvězněné v nočních můrách. To ve zlých snech máme pocit, že jsme vzhůru a že se naše oči odmítají otevřít a ruce pohnout. Mlčení a netečnost.

Dědeček říkal, že podle Damolláha Sajjida Mustafy odchází duše během spánku jinam, a že když se náhodou probudíš dřív, než se vrátí, ocitneš se v nekončící černé můře, vydaný napospas ohromení a hrůze, bez hlasu a bez sil, a to až do návratu duše. Dědeček říkal, že pokud babička umřela při záchvatu, tak jen proto, že chtěla odejít z postele dřív, než se její duše vrátila do těla. Hlavně nesmím vstát! Budu ležet až do návratu duše! Ani neotevřu oči! Už nebudu na nic myslet, ať je to cokoli. Protože když jdeš do postele, musíš udělat jen jednu věc, pronášet vyznání víry. Nemyslet na nic jiného! V posteli jsou myšlenky hříšné. To všechno řekl Damolláh Sajjid Mustafá dědečkovi a dědeček nám to opakoval. Přestávám myslet. Pronáším vyznání víry. Jen vyznání víry! Aby se moje duše vrátila co nejrychleji zpátky. Bismilláh…

Padám. Pod jejich kopanci se kutálím do příkopu plného bahna. Nadávali mi: „Proklínám tvého otce!“

Před usnutím jsem si měl položit ruce na prsa a zopakovat stokrát jedno z devadesáti devíti posvátných jmen boha. Al-Bá’is1 poprvé, al-Bá’is podruhé, al-Bá’is potřetí… Dědeček říkal, že má podle Damolláha Sajjida Mustafy tohle jméno moc zkrotit všechny příšery z nočních můr. AlBá’is počtvrté, al-Bá’is popáté, al-Bá’is pošesté… Vůně bahna se mísí s vůní krve. „Otče!“ Nemám tedy zlý sen? Dětský hlas se mi zdá stejně skutečný jako vůně krve a bahna. „Kdo jsi?“ Můj hlas se nedostane až do hrdla. Toulá se v mysli a zmizí. Musím otevřít oči… nic nevidím. Temnotu… a pak nic.

Nespím. Jsem vydán napospas neviditelným silám. Na hrudi se mi usadili džinové2. Dědeček říkal, že podle Damolláha Sajjida Mustafy – jehož autorita se rovnala nejméně deseti mullům – když není v místnosti Korán, udělají si tam džinové hnízdo a v noci, zatímco spíš a tvá duše se jde projít, zaútočí na tvé tělo. Usadí se ti na prsou, spoutají ti ruce, zacpou ti ústa roubíkem a zavážou ti oči. Začnou řvát tvé jméno a napodobují při tom hlasy tvých blízkých, a ty hlavně nesmíš na jejich výkřiky odpovědět, protože jinak by se tě hned zmocnili. Musíš udělat jen jednu věc, pronášet vyznání víry! Pronášej je ve jménu nebes! Jinak džinové neodejdou, a dokud ti zůstanou na prsou, tvá duše se nevrátí. „Bratře!“ Ne. To není moje matka, to je sestra Parvána. „Parváno, miláčku, volalas mě? Parváno, sestřičko moje malá, vyžeň džiny z mé hrudi! Slyšíš můj hlas, Parváno?“ Ne, neslyší. Zadržují ho džinové. Kdyby je mohla alespoň vidět! Jak by mohla Parvána vidět džiny? To jen tak někdo nemůže! Dědeček říkal, že Damolláh Sajjid Mustafá byl jediný, kdo je viděl. Díky modlitbám a zaříkávání si z nich udělal otroky. Džinové mu sloužili. Informovali ho o všem, a běda tomu, kdo před ním nebo za jeho zády vyslovil nějakou urážku, protože džinové… 18

Kdoví, možná jsou tihle džinové právě oddaní služebníci Damolláha Sajjida Mustafy. Dědeček věřil, že sídlí v našich zdech, což nás mělo učinit poslušnými. Ale já jsem džiny urážel. V noci jsem se se svým bratrancem z matčiny strany chodil vyčůrat pod velké stromy, do všech koutů opuštěných zahrad, k rozpadlým stěnám a doufal jsem, že jsme se vyčůrali na džiny Damolláha Sajjida Mustafy. Dneska v noci se ti samí džinové přišli vymočit na mou hruď. Až je jednou Parvána uvidí, bude u vytržení. „Parváno, sestřičko, jdi pryč, nezůstávej tu! Džinové zadusili můj hlas v krku.“

Důstojník se na mě nenávistně podíval a začal křičet: „Velitel píchá tvou sestru!“ Silný náraz kalašnikova mi rozdírá vnitřnosti. Na oči mi padá temnota. Štiplavá tekutina mi stoupá v hrdle, zaplňuje mi ústa, stříká na důstojníkovo rameno, na jeho zbraň, na portrét Hafízulláha Amína3, který visí na zpětném zrcátku džípu… Auto se zastavuje. Dva vojáci mě táhnou ven. Pod jejich kopanci se kutálím do zabahněného příkopu. Urazili mě: „Proklínám tvého otce!“

fra.cz

21 9 788086 603353

Mladý afghánský spisovatel Atík Rahímí (1962) zazářil v roce 1994 debutem Země a popel. Představil se jako vyzrálý autor, jehož netypický styl vyprávění dokázal čtenáře strhnout. Druhým románem Tisíc domů snu a hrůzy potvrdil, že je vynikajícím spisovatelem, jenž umí zpřístupnit i ta nejtajnější pohnutí mysli obyčejných Afghánců, a pochopit tak alespoň část jejich tragického osudu. V perštině výraz tisíc domů znamená labyrint, místo, kde východ a slepá ulička splývají v jedno. Čas se zastaví, na všechno padá temnota a hrůza. Tak alespoň Rahímí nahlíží na Kábul a vlastně na celou zemi v době diktatury v 80. letech 20. století. V těchto kulisách žijí i lidé, z nichž každý se pokouší dostat z pasti různým způsobem: alkoholem, šílenstvím, smrtí, láskou…

novinky

Médium kurátor, David Korecký, ed. Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Viola Fischerová, Domek na vinici Jean-Claude Izzo, Totální chaos Jakub Řehák, Světla mezi prkny Guy Viarre, Bílé předání Petr Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já Claudie Levenson, Buddhismus

připravujeme

fra fra.cz

9 788086 603353