Issuu on Google+

Eseje

Pier Paolo Pasolini Zuřivý vzdor

P. P. Pasolini Osamělý a nesmiřitelný kritik všeho a všech

fra.cz

fra


Eseje

Pier Paolo Pasolini Zuřivý vzdor

fra


Pier Paolo Pasolini (1922–1975) byl v českém prostředí doposud znám hlavně jako vynikající filmový režisér. Nicméně dílo tohoto velmi plodného autora zahrnuje i romány, poezii, scénáře, krátkometrážní a povídkové filmy, divadelní hry, eseje, překlady a též příležitostné malby. S odstupem téměř šestatřiceti let od Pasoliniho násilné smrti se kromě filmové tvorby považuje za nejlepší a nejvýznamnější autorova tvorba básnická a esejistická. Pasoliniho poetika čerpá ze zdánlivě nesourodé kombinace hlubokého ponoru do skutečnosti a pokročilého abstraktního myšlení, hlavním Pasoliniho zájmem je člověk, jeho postavení ve společnosti, jeho hodnoty, vzhled a chování, místo, kde žije, síly, které ho formují, a moc, jež ho deformuje. Výbor Zuřivý vzdor vychází ze dvou sbírek ze závěrečných let autorova života, Korzárských spisů (1975) a Luteránských listů (1976). Pasolini se v nich projevuje jako osamělý a nesmiřitelný kritik všeho a všech, vede nerovný, zoufalý odboj proti současnosti a silám, jež proměnily svět kdysi rolnické, zaostalé Itálie v postmoderní konzumní společnost, vzhlížející se v hédonismu. Zvláštností těchto posledních esejí je, že čím se zdá autorův pohled schematičtější, tím lépe autor odhaluje a pojmenovává skrývanou skutečnost. Nejdůležitějším rysem autorových labutích písní ovšem je, že nejsou pouhým teoretizováním, recyklací již dříve známých témat či kavárenskou diskusí, nýbrž myšlenkami a zjištěními, která autor (bolestně) zakouší na vlastní kůži.

fra


Pier Paolo Pasolini Zuřivý vzdor


Pier Paolo Pasolini Zuřivý vzdor Přeložil Tomáš Matras

fra


Eseje Pier Paolo Pasolini Zuřivý vzdor Z italského originálu Scritti corsari a Lettere luterane (Garzanti Libri 1975, Einaudi 1976) přeložil Tomáš Matras Doslov Martin C. Putna Fotografie na obálce Dino Pedriali, 1975 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2011 jako svou 106. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Fra, 2011 Text © Garzanti Libri 1975, Einaudi 1976 Translation © Tomáš Matras, 2011 Afterword © Martin C. Putna, 2011 Cover photo © Dino Pedriali, 1975 ISBN 978-80-87429-14-3

DD003


Obsah Korzárské spisy „Promluva“ vlasů 13 Lingvistická analýza jednoho sloganu 21 První skutečná revoluce pravice 27 Akulturace a akulturace 33 Chybějící křesťanská láska, chybějící kultura: jazyk bez původu 37 Studie o antropologické revoluci v Itálii 43 Pravý fašismus, a tedy pravý antifašismus 49 Omezenost historie a nezměrnost rolnického světa 55 Historický proslov z Castelgandolfa 61 Nové historické perspektivy: Církev je pro moc nepotřebná 67 Koitus, potrat, falešná tolerance moci, konformismus progresistů 73 „Sacer“ 81 Srdce 87 Absence moci aneb Článek o světluškách 93

Luteránské listy Nešťastná mládež 103 Odvolání „Trilogie života“ 111 Proces 117 Jací jsou seriózní lidé? 127 Dva skromné návrhy, jak odstranit v Itálii kriminalitu 133 Luteránský list Italu Calvinovi 139 Projev na kongresu Radikální strany 145 Pasolini esejista: zuřivost – a smutek (Martin C. Putna) 155

7


8


Dnešní Itálie je zničená stejně jako Itálie v roce 1945. Zničení je dokonce ještě vážnější, neboť nás neobklopují jen trosky domů a památek, jakkoli trýznivé, ale hlavně „trosky hodnot“ humanistických, a což je podstatnější, hodnot lidových. Pier Paolo Pasolini


10


Korzárské spisy

11


„Promluva“ vlasů1 Corriere della Sera, 7. ledna 1973

Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pátravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je prohlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, nepromluvili ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, předpokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního). V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, skoro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit. Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými bratry, užívali jiného jazyka než toho, jenž je tvořen slovy. To, co nahradilo tradiční, na slovech založený jazyk a co si celkem záhy našlo místo v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie, byl jazyk jejich vlasů. Šlo o jediný znak, o délku jejich na záda padajících vlasů, v němž se nashromáždily všechny možné znaky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché, výhradně fyzické výpovědi? Tento: „Jsme dva Vlasatci. Patříme k novému lidskému druhu, který právě v těchto dnech přišel na svět. Své centrum má v Americe, což je hlavní důvod, proč je v provincii jako tato (tedy v Praze) ignorován. 13


Jsme tedy pro vás Zjevení. Uskutečňujeme svoji apoštolskou misi obdařeni věděním, jež nás naplňuje a zcela vyčerpává naši mysl. Nemáme, co bychom verbálně či racionálně dodali k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, jež nás naplňuje, bude díky našemu apoštolství jednou patřit i vám. Prozatím je to novinka, velká novinka, která ve světě vytváří skandální očekávání, jež bude naplněno. Buržoové dělají dobře, hledí-li na nás s odporem a nesnášenlivostí, neboť délka našich vlasů je jednoznačným protestem proti nim. Ať nás však nemají za divochy a nevychovance: jsme si plně vědomi své odpovědnosti. Nestaráme se o vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“ Byl jsem adresátem onoho sdělení a na místě jsem byl schopen je dešifrovat. Ten jazyk beze slov, gramatiky a syntaxe si mohl člověk okamžitě osvojit také proto, že sémiologicky řečeno nebyl ničím jiným než formou „jazyka fyzické přítomnosti“, k němuž jsou lidé vždy s to se uchýlit. Pochopil jsem to a pocítil k těm dvěma okamžitou antipatii. Následně jsem však musel svoji antipatii potlačit a vlasatce bránit proti útokům policie a fašistů. Je přirozené, že jsem byl, z principu, na straně Living Theatre, Beats atd. A tento princip byl principem přísně demokratickým. Vlasatců silně přibývalo, tak jako prvních křesťanů, stále však setrvávali v tajuplném mlčení. Jejich dlouhé vlasy byly jediným opravdovým jazykem, nebylo důležité cokoli dodávat. Jejich řeč splývala s bytím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu. Co tedy v letech 1966–1967 vlasatci říkali svým neartikulovaným jazykem, založeným na monolitickém znaku vlasů? 14


Říkali toto: „Je nám z konzumní společnosti zle. Náš protest je radikální. Naše odmítání je protilátkou proti této společnosti. Zdálo se, že bude vše směřovat k lepšímu, že? Naše generace měla být generací začleněných. A teď se podívejte, jak se věci ve skutečnosti mají. My stavíme bláznovství proti osudu ,výkonných úředníků‘. Vytváříme nové církevní hodnoty právě v okamžiku, kdy se v ovzduší buržoazní entropie stává společnost zcela laickou a hédonistickou. A děláme to s revoluční halasností a násilím (násilím nenásilných!), neboť naše kritika vlastní společnosti je komplexní a nesmiřitelná.“ Myslím si, že kdyby byli odkázáni na systém tradičního jazyka, nebyli by schopni úlohu svých vlasů vyjádřit. Faktem je, že jejich vlasy vyjadřovaly právě tohle. Co se mě týče, přestože jsem měl od začátku podezření, že systém „jejich znaků“ je produktem kultury protestu, jež se staví do opozice vůči kultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce je podivná, ještě nějakou dobu jsem byl na jejich straně a alespoň jsem je přidal k anarchistickému prvku své ideologie. Ten jazyk vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ levice. Možná nové levice, zrozené uvnitř buržoazního světa (v dialektice vytvořené možná uměle onou Myslí, jež mimo vědomí jednotlivých partikulárních historických mocí řídí osud buržoazie). Přišel rok 1968, vlasatci byli vstřebáni studentským hnutím a mávali rudými vlajkami na barikádách. Jejich jazyk vyjadřoval „věci“ levice čím dál více (Che Guevara byl vlasatec atd.). Vlasatci se hojně rozšířili roku 1969, což byl rok exploze v Miláně, mafie, emisarů a řeckých plukovníků, spolčení ministrů, temných pletich a provokatérů. Početně sice ještě netvořili většinu, byli jí však díky ideologické tíze, již na sebe vzali. V té do15


bě už nezůstávali zticha a nenechávali veškerou komunikaci a expresivitu pouze na vlasovém systému znaků. Úloha fyzické přítomnosti vlasů byla naopak v jistém smyslu degradována na pouhou rozlišovací funkci. Vrátili se k užívání tradičního, slovního jazyka. A slovního neříkám náhodou, naopak to podtrhuji. V letech 1968–70 se mluvilo hodně, až moc, skoro bychom se bez toho obešli. Tehdy byly položeny základy mnohomluvnosti a verbalismus se stal novým ars retorica revoluce (levičáctví je verbální nemocí marxismu!). Přestože vlasy, překřičené zuřivostí slov, už k ohromeným adresátům samostatně nepromlouvaly, podařilo se mi během toho povyku ještě zbystřit dešifrovací schopnosti a naslouchat tiché, evidentně nepřerušené promluvě těchto čím dál delších vlasů. Co říkaly tentokrát? Přestože stály po boku vyjádření slovních, říkaly: „Ano, je pravda, že říkáme věci levice, náš smysl je smyslem levice… ale… ale…“ Tady řeč vlasů skončila a doslovit jsem ji musel sám. Oním „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci: 1) „Čím dál více se ukazuje pragmatický, iracionální význam naší nevyslovitelnosti, je jím nadřazenost, již tiše přisuzujeme své činnosti a která je subkulturního, a tedy v podstatě pravicového charakteru.“ 2) „Přijali nás i fašističtí provokatéři, kteří se mísí s verbálními revolucionáři (verbalismus může však také podněcovat k činnosti, hlavně je-li mytizován). Vytváříme dokonalou masku, a to nejen fyzicky – naše neuspořádané proudění a povlávání má tendenci homogenizovat všechny obličeje, ale také kulturně – kultura pravice může být lehce zaměněna s kulturou levice.“ Došlo mi tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřuje „věci“ levice, ale cosi dvojznačného, jakousi pravo-levici, která nahrávala provokatérům. Říkal jsem si, že tak před deseti lety by byl mezi ná16


mi, příslušníky předešlé generace, provokatér téměř nemyslitelný (pokud by nebyl výborným hercem). Jeho kultura by byla od té naší odlišitelná také fyzicky. Poznali bychom jej podle očí, nosu, podle vlasů! Okamžitě bychom ho identifikovali a dali mu lekci, jakou zaslouží. Dnes to však již není možné. Nikdo na světě není s to podle fyzického vzhledu rozlišit revolucionáře od provokatéra. Pravice a levice se fyzicky promísily. Došli jsme do roku 1972. Tehdy v září jsem byl v městečku Isfahan v samém srdci Persie. Je to, jak se odporně říká, zaostalá země, avšak ve stadiu, jak se rovněž odporně říká, nastartované ekonomiky. Na Isfahanu, jenž byl před desetiletím jedním z nejhezčích měst světa, pokud ne vůbec nejhezčím, vyrostl nový Isfahan, moderní a strašně ošklivý. V jeho ulicích jsou k večeru k vidění mladí lidé při práci či na procházce, takoví, jaké bylo možno před deseti lety vídat v Itálii, vznešení a zároveň pokorní, s krásnými šíjemi a pěknými obličeji pod hrdými a nevinnými kšticemi. Jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, jsem mezi všemi těmi překrásnými antickými mladíky plnými starodávné lidské hrdosti spatřil dvě zrůdné bytosti. Nebyli to přímo vlasatci, jejich vlasy však byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, vepředu krátké, úpravami suché a zkroucené, uměle nalepené kolem obličeje a nad ušima pak tvořící dva ošklivé chomáče. Co že to jejich vlasy říkaly? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těch hlady umírajících, zaostalých chudáčků, kteří setrvávají v barbarské době. Jsme bankovní úředníci, studenti, děti zbohatlíků pracujících v ropných společnostech. Známe Evropu. Čteme. Jsme buržoové a naše vlasy jsou důkazem naší mezinárodní modernosti privilegovaných.“ 17


Tyto dlouhé vlasy vskutku vyjadřovaly „věci“ pravice. Kruh se uzavřel. Kultura u moci absorbovala kulturu opozice a přivlastnila si ji. S ďábelským klidem z ní udělala módu, o níž nelze vyloženě říci, že je fašistická v původním smyslu slova, jistě však to, že je skutečně „extrémně pravicová“. Dostáváme se k hořkému závěru. Oněmi odpudivými maskami, jež si mladí, vedeni snad jakousi pochybnou ikonografií, nasazují na obličej a jež je dělají ošklivými jak staré děvky, upravují tito svou fyziognomii v podstatě podle toho, co navždy odsoudili pouze slovně. Na povrch tak vyplouvají staré obličeje kněží, soudců, důstojníků, podvodných anarchistů, šaškovských úředníků, Pletichářů, Donů Ferranteů, žoldáků, podvodníků, konformistů a vyvrhelů. Ono radikální, unáhlené odsouzení vlastních rodičů, kteří jsou vývojovým článkem a předcházející kulturou, se stalo nepřekonatelnou bariérou a způsobilo izolaci, neumožňující navázat s rodiči dialektický vztah. A přitom pouze skrze tento, byť dramaticky vyhrocený dialektický vztah by nyní mohli sebe samé nahlížet ve skutečných historických souvislostech, jít dál a rodiče „překonat“. Izolace, v níž jsou uzavřeni jako v separátním světě, v ghettu vyhrazeném mladým, je v jejich nevyhnutelné historické skutečnosti zmrazila a osudově tak předznamenala jejich úpadek. Ve skutečnosti se vrátili dál než na úroveň svých rodičů, oživili v sobě strachy a konformitu a ve svém fyzickém vzhledu pak konvence a ubohost, které se zdály být navždy překonány. A tak dnes dlouhé vlasy svým neartikulovaným a posedlým jazykem neverbálních znaků s výtržnickou ikoničností jim vlastní hlásají „věci“ televize a reklamních produktů, u nichž je dnes nemyslitelná exi18


stence mladého člověka bez dlouhých vlasů: dnes by právě to bylo z pohledu moci skandální. Pociťuji velkou a upřímnou lítost (vlastně skutečné zoufalství), musím-li říct, že se již tisíce, stovky tisíc obličejů italské mládeže čím dál více podobají obličeji Merlina. Ona svoboda nosit vlasy tak, jak chtějí, již není definovatelná, už to není svoboda. Nastal okamžik, kdy je třeba mladým říct, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože servilní a vulgární. Přišla chvíle, kdy by si to měli sami uvědomit a osvobodit se od viny, jíž je úzkostné přizpůsobování se degradujícímu diktátu mas.

19


Korzárské spisy a Luteránské listy jsou zuřivým křikem smutné zraněné duše. Jsou výrazem dilemat levicového intelektuála, který stále ještě používá terminologii vzatou z marxistické teorie, i když si stále více uvědomuje, že tato terminologie je tváří v tvář společnosti druhé poloviny 20. století neadekvátní – ale odmítá si uvědomit, že na této terminologii byl vybudován nejděsivější režim dvacátého století, který přinesl nesčetněkrát horší nesvobodu než tu, na kterou si on stěžuje. Tyto eseje jsou hodny čtení, a to nejen jako dokument duše a doby. Jsou hodny čtení, protože přes své zranění a přes své rozpory Pasolini patří k velkým kritikům moderní společnosti, její povrchnosti, její zblblosti, její masovosti, jejího nevkusu. Jednotlivé dobové a lokální kauzy, od kterých se jeho kritika odráží, už jsou zapomenuty. Ale povrchnost, zblblost, masovost a nevkus trvají. Trvá tedy i potřeba reagovat na něj. Možná občas i zuřivostí.

fra.cz

Cover photo © Dino Pedriali, 1975

Martin C. Putna


Korzárské spisy a Luteránské listy jsou zuřivým křikem smutné zraněné duše. Jsou výrazem dilemat levicového intelektuála, který stále ještě používá terminologii vzatou z marxistické teorie, i když si stále více uvědomuje, že tato terminologie je tváří v tvář společnosti druhé poloviny 20. století neadekvátní – ale odmítá si uvědomit, že na této terminologii byl vybudován nejděsivější režim dvacátého století, který přinesl nesčetněkrát horší nesvobodu než tu, na kterou si on stěžuje. Tyto eseje jsou hodny čtení, a to nejen jako dokument duše a doby. Jsou hodny čtení, protože přes své zranění a přes své rozpory Pasolini patří k velkým kritikům moderní společnosti, její povrchnosti, její zblblosti, její masovosti, jejího nevkusu. Jednotlivé dobové a lokální kauzy, od kterých se jeho kritika odráží, už jsou zapomenuty. Ale povrchnost, zblblost, masovost a nevkus trvají. Trvá tedy i potřeba reagovat na něj. Možná občas i zuřivostí. Martin C. Putna Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Carlos Victoria, Stíny na pláži Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Serhij Žadan, Big Mac Yasmina Reza, Adam Haberberg Sylva Fischerová, Pasáž připravujeme

Jean-Claude Izzo, Chourmo Roland Barthes, Říše znaků Vilém Flusser, Za filosofii fotografie

Cover photo © Dino Pedriali, 1975

novinky

fra fra.cz


Pier Paolo Pasolini, Zuřivý vzdor