Ritě, in memoriam
„Ná-puťa-puťa-ná,“ dělá kmotřička Rita na slepice, stojí mezi hrušněmi a vtírá si rybízovou krev do dlaní. Červencové ráno je unavené. Z blízkého háje sténá švagrova pila. Sovětské letadlo se zavrtává do nebe. Obzoru se třepí nit. Takový zmetek. Jsem ještě pod kuchyňským stolem, na hliněné podlaze. Učím se slova jako muchomůrka, kolchoz, za nezávislého Lotyšska, skořice, Sibiř. Lepší je poslouchat s uchem u země, jak červi hryžou houby, jak v dalekém kravínu řinčí konvice s mlékem. Vypadá to, že se šum času chytil v stuhách, kterés mi vázala, v copáncích, kterés mi pletla. Život jde pořád po tvém – ztěžka, rozvážně, nezpochybnitelně a docela moudře. Víš, od dětství mám přízemní sluch. Ozvěna zvonu venkovského kostela mi nepomáhá. Slovo „láska“ se mi zdá lepivé. Jako obvaz, pod nímž se tvůj hrob nehojí. Ani trochu.
15