Liana Langa, Sešit antén by Éditions Fra

Světová poezie

Liāna Langa Sešit antén

Liāna Langa

fra.cz

fra

Světová poezie

Liāna Langa Sešit antén

fra

Lotyšská básnířka Liāna Langa, vl. jm. Bokša, se narodila v roce 1960 v Rize. Studovala malířství, Filologickou fakultu Lotyšské státní univerzity (1979–1981) a filozofii a literaturu 20. století na newyorské New School College (2000). Pracovala jako restaurátorka na Krymu, učitelka v Rize, překladatelka z ruštiny a angličtiny, organizátorka rižského mezinárodního filmového festivalu Arsenal, konzultantka projektu Literární expres Evropa 2000, moderátorka literárního pořadu lotyšské televize Černé na bílém a předsedkyně Národní rady pro kulturu. Jako autorka se podílela na projektu Evropská ústava ve verších (2008), v současné době pracuje v nakladatelství Apostrofs a v oblasti mediálního poradenství. Poezii publikuje od roku 1988, vydala tři básnické sbírky: Te debesis, te ciparnīca (Tady je nebe, tady ciferník, 1997), Iepūt taurītē, Skorpion! (Zatrub, Štíre!, 2001) a Antenu burtnīca (Sešit antén, 2006). Publikovala také sbírku cestopisných esejů Es varēju nesteigties (Nemusela jsem spěchat, 2008). Překládá poezii z ruštiny a angličtiny. Je laureátkou Ceny Dnů poezie (1998 a 2006) a Výroční ceny za literaturu (2001). Do češtiny byly přeloženy ukázky z její tvorby v Antologii současné lotyšské poezie (2006) a v časopisech Plav, Souvislosti, A2.

fra

Liﾄ］a Langa Seﾅ｡it antﾃｩn

Od téže autorky ve Fra Antologie současné lotyšské poezie, 2006

Liāna Langa Sešit antén Přeložili Pavel Štoll a Petr Borkovec

fra

Kniha vychází s podporou lotyšského Státního fondu kulturního kapitálu.

Edice světové poezie Liāna Langa Sešit antén Z lotyšských originálů Te debesis, te ciparnīca (Jaunā Daugava, Riga 1997), Iepūt taurītē, Skorpion! (Jaunā Daugava, Riga 2001) a Antenu burtnīca (Neputns, Riga 2006) uspořádali a přeložili Pavel Štoll a Petr Borkovec Fotografie na obálce Jiří Thýn Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2010 jako svou 93. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Agite/Fra, 2010 Text © Liāna Langa, 2010 Selection & translation © Pavel Štoll, Petr Borkovec, 2010 Cover photo © Jiří Thýn, 2010 Author photo © Jānis Deinats, 2005 ISBN 978-80-86603-41-4

AB016

Obsah Neříkat „sbohem“… 9 Ten večer je můj… 10 Listopad leze z jeskyně… 11 Z řas střech… 12 Vzduch je od samého rána omámený… 13 V Rize na zdi kostela… 14 „Ná-puťa-puťa-ná,“ dělá kmotřička Rita… 15 Rozpárala jsem se jak bunda… 16 Pijan vzpomíná na dětství… 17 A procitne Bůh chudobinců… 18 Věci 19 Ti, co nikam nepatří 1–7 23 Hrachor a sasanky už odkvetly… 33 Nížiny jsou hory, které ulehly… 34 Jurisi, na rozdíl od nás… 35 Dřeň zimy… 36 V lednu jsme si řekli sbohem… 37 Zimní slunovrat 2003/2004 38 Nějak se zapojit do života… 39 Esemesky pro ruce a kameny 1–24 40 Hlemýžď se měkce zanořil… 65 Už 66

Neříkat „sbohem“, říkat „na shledanou“, ale nevracet se, dokonce se ani neohlížet přes rameno, kde stojí anděl, i ten druhý, padlý. Říkat laskavě „na shledanou“, ale nevracet se, odcházet tiše jak pouštní písek v bezvětří, nepozorovaně. Aťsi moje záda mluví řečí dýky, kašlu na to, vždyť prach, krev, růže, mouchy, sokoli, chléb, proudy, mraky, starost, vítr, sen a hlína jsou mými spojenci.

Ten večer je můj, tmavě zelený večer, výseč prostoru, kterou objímá lampa písmenem O. To všechno má co dělat s hodinami trávenými na schovávané pod listy rebarbory, v dutých zvucích neboli v okamžiku při průzkumu sněhové vločky, nežli roztaje. Skrytě k sobě pasují písmena, stejně skrytě proudí světlo, do něhož noří se stvoření a sen. Ve spánku nevíme, zda tma zasychá na víčkách a jestli znovu hbitě vykvete jak černé tulipány v podpaží času. Kdybych to věděla, zas bych se schovala. Stala bych se zvukem gongu, tancem, koncem. Přivést toho, kdo ze země přichází a do ní zas odchází tam, kde se modlí, zpívá, kde pláče a mlčí hlas.

Listopad leze z jeskyně, její jméno je Nebytí, brunátné tváře plné vzduchu, chrčení tiché jak chvíle poté, kdy se křišťálová váza poroučí k zemi, k okraji stolu zbyla jen píď, stejně jako ke konci roku. Hodiny se naježily, uspěchané, osamělé. Nosím je v očích. Listopad je čas, kdy vlčí mládě ještě nehladoví, přesto pomalu začíná myslet na kořist. Přítomnost tvé nepřítomnosti tvoří pozadí nejen mých vlastních slov a činů, ale i houfu lidí na nábřeží – ohňostroj spaluje kadmiový okraj mraku, v jeho záblesku na rtech jásajícího se nebytí proměňuje v možnost. I před sto lety jsme tu defilovali. Město si zapíná špinavý plášť. Přiléhá k tělu těsně, přesně jako mundúr. Och jak by se tu šikly čerstvě kované, žhavé ostruhy.

Z řas střech stéká hnědá tuš. Skřípe předměstí, které vlhkost beze spěchu hlodá. Sladký flastr mlhy slepuje ústa, sušeným mlékem sype se chodník. Smíš stáhnout rukavice, slíznout rty: zimní zvíře se už dozmítalo na oprátce šály. Obleva voní validolem a po novorozeněti, z panenky právě narozeném.

Johnu Luriemu z The Lounge Lizards

Vzduch od samého rána omámený, probolívá se prachem. Rádio odmítá hlásit, co je za režim. Chce se obelstít osud – taková je doba – vyprávěním mrtvole, že podruhé zřejmě nezemře. Nevím, Jānisi, jak ty, ale já jsem rozhodně PRO. Srdeční chlopně se přeskupují a chystají na rvačku. Trubadúr si k snídani maže na chleba osudově doutnající zavařeninu hořkého příšeří. Telefon už víc než hodinu hovoří nesrozumitelným jazykem sám se sebou a letniční holub se snesl k hospodáři, svedl uplést hnízdo vedle jeho spánků.

V Rize na zdi kostela ze 17. století stojí tohle: Anna + Mārti… (dál to smyl déšť)… lás… (znovu déšť). Smyl to. Čas je reaktivní stíhačka, a potopa, ta stoupá pomalu. V nás. Srdce je rakev. Pozůstalí mávají na břehu, mlčí (anebo hlasy nedolehnou) a mizejí jako piktogramy. Pomalu, ale jistě.

Ritě, in memoriam

„Ná-puťa-puťa-ná,“ dělá kmotřička Rita na slepice, stojí mezi hrušněmi a vtírá si rybízovou krev do dlaní. Červencové ráno je unavené. Z blízkého háje sténá švagrova pila. Sovětské letadlo se zavrtává do nebe. Obzoru se třepí nit. Takový zmetek. Jsem ještě pod kuchyňským stolem, na hliněné podlaze. Učím se slova jako muchomůrka, kolchoz, za nezávislého Lotyšska, skořice, Sibiř. Lepší je poslouchat s uchem u země, jak červi hryžou houby, jak v dalekém kravínu řinčí konvice s mlékem. Vypadá to, že se šum času chytil v stuhách, kterés mi vázala, v copáncích, kterés mi pletla. Život jde pořád po tvém – ztěžka, rozvážně, nezpochybnitelně a docela moudře. Víš, od dětství mám přízemní sluch. Ozvěna zvonu venkovského kostela mi nepomáhá. Slovo „láska“ se mi zdá lepivé. Jako obvaz, pod nímž se tvůj hrob nehojí. Ani trochu.

Rozpárala jsem se jak bunda, smotala zpátky do klubka a pak usnula: Ve snu přilétá albatros, válí kozelce nad lodí, na které pluju… Ta loď nikde nekotví, nepozná totiž břeh, proto se albatros diví, že pestré moře je jako ze všech stran ohořelý rukopis, kolem je prázdno plné zrnek tmy, které ptáci odmítají. Písmo vln tvoří řádky, ale těžko je číst – jsou rozmazané. Lepší je plachtit nad spáčem a stěžněm lodi, nad jedinou interpunkcí v tomhle textu.

Pijan vzpomíná na dětství, vzpomíná, zmáhá ho to, zmáhá, vraští čelo, vlny vrásek. Ne! Znenadání přicházejí, vzpomínky: vůně pilin a cirkulárky na předměstí, sirup z kaštanových květů za nehty, dráždivý pocit hladu v ústech po dlouhém běhu. Pamatuješ? Vzpomínáš na okamžik, kdy ti oči letěly s holubníkem, s chmýřím pampelišky, s dýmem továrních komínů? Pamatuješ tikot hodinek, když jsi poprvé psal velká a magická slova – tik tak tik tak – do bleděmodrého sešitu, tenkého jak porcelán kávového servisu? Při psaní ses houpal do taktu, úplné kyvadlo – tik tak tik tak – jenomže učitel řekl: „Seď klidně, nebo marš ze třídy.“

A procitne Bůh chudobinců, mezi čpavkem, jehlicemi, šišláním, a rozpárá mi bundu: to aby svázal slova, která se lepí mezi víčky, aby telepatická šedobílá nit sjednotila sto tisíc řečí a jazyků – když duchové zemřelých křičí, sváteční stůl je prostřen a přichází zima, napadajíc na nohu.

Věci

Mamince a babičce

Váhavě se ke mně navracejí věci: Znovu vítr hladí chladem maminčinu tvář, je jí devatenáct. Pára z prádla v neckách vplouvá do budoucího času, vázne ale v kaštanu za zamlženým oknem. Pak se rozezpívá, proměněná v drozda. Štěbetá, hvízdá. Čas uplynul. Podobný výsměchu. Podobný mým rysům, očím, zubům. Všechno to, co kdysi vybledlo jak skvrna červeného na ubrusu, přichází nazpátek a touží, aby se stalo slovem. Vrací se to jak slunce. (A práce, které denně konáme.) Věci pořád přicházejí: Podívej, panenka ve dveřích. Krajkové světlo se v temném vchodu páře. Paměť, tak snadno roznícená, k sobě vábí přízraky, ve smyčkách vibrují na nekonečné šňůře. Ty věci jsou teď holé, zamyšlené. Kušte! hrátky a rušený popeli. Vzpomeň si, panenko, byla jsem tvůj doktor a švadlena, mluvíme-li o šatech. Víš víc, pamatuješ si, teď o tom přicházíš vyprávět, tvá němota je výmluvnější nežli poezie. Pomalu ke mně přicházejí věci: Hvězdný paprsek se láme na babiččině čele. Hluboce spí, odpočívá. V místě, kde jsme obě dosud malé. 19

Je tam dědeček, hajný, seká trávu. Na tebe si teprve myslí. Dokola tiše stojí břízy na stráži, jejich vrcholky se noří do sladkého nebeského plazmatu. Potom zeměkoule udělá kotrmelec a zavlní se, zavlní se plazma. V tvém prvním výkřiku slyším sebe, byli jsme spolu, náhle nás rozdělili. Bylo třeba plakat? Venku je chladno. Moknou pleny u studny, podzim letos přišel brzy. Dovol mi, prosím, teplým dechem rozpustit škraloup ledu v plechové míse. Věci pořád přicházejí: Oči si vytírám jemným skleněným pískem, hrubou solí, to jsou ale věci, které na mě pohlížejí jakoby úkosem, nezhojenými ranami. Zakryty herbáři otisků prstů, které domácí duch leští kapesníkem – tenhle popelník, pletací jehlice, které pronikly slezinou času, jsou tak nekonečné, že jediné, co upletou – v tranzu opakujíce pohyby pletení – je obzor. Od začátku do konce a zpět. Na konci udělají smyčku. Pomalu se ke mně navracejí věci: Modré okousané školní pravítko. Dá se jím teď změřit vzdálenost mezi živými a mrtvými a to, co zbývá, když přehřátý les je jako omámený a v bezvědomí kuká. Starou vařečkou lze míchat řídkou mléčnou polévku nebeské klenby

a dívat se, jak měsíc dlouze taje, kousek másla, a rty se dotknout věčnosti, trochu ochutnat. Jak myš chycená do pasti se zmítá, zoufale piští a – samozřejmě – neví, co ji čeká. Věci pořád přicházejí: Snop paprsků je obkličuje, vrhá na plátno, kde právě ožívá postříbřený obraz, popel se mi v tenkých vrstvách sype přímo do klína. Okolní tmě prý šeptá, že Fénix opět vzlétl. Otřepává se, v zobáku prý svírá zprávu. Ano, podívejme, kde jsi, tak před třiceti lety, a tvá ústa se smějí, odmítají mluvit. Ovšem polena se rozpadají na polínka, pak přátelské gesto směrem k ohništi, film končí. Tři pomlčky na plátně, osvobozené od písmen. Pamatuješ, jak jsme zakopávali svá tajemství na dvoře u plotu? A jak jsme skleněnými střepy zahrnuli to, co bylo důležité: chrousta v postýlce z chmýří pampelišky, mrtvého motýla a místo, kde byl nápis nejdrobnějším písmem: Šťasten ten, kdo nachází. Už v dětství jsme milovali bezcenné věci, věděli jsme, jak skrýt před cizími kus sebe, který sarkofág tak štědře přijal do náruče. Léto nám potom diktovalo mlčet a země se otevřela. A byla dokořán, celá.

Pomalu se ke mně navracejí věci: Roční doby otvírají okenice jako dopisy. Opírám se o křehké znaky písma. Tak Hebrejec opírá čelo o Zeď nářků. Vy, věci, jste mě naučily, vidět a poslouchat, jak dýchají kamenné okamžiky. Vy, věci, jste mě naučily být a postavit boudu na břehu řeky smrti. Tady, kde se nad střechami houfují louče zapadajícího slunce a ciferníky blouzní o bláznivém čase. Kde vlaštovka mísí bílou hlínu se slinami a rozumí teplé římse.

9 788086 603414

fra.cz

Stará fotografie, panenka z dětství, okousané pravítko – v básních Liāny Langy tohle všechno probouzí paměť a obnažuje zvraty, které přináší život. Inta Čaklā

Stará fotografie, panenka z dětství, okousané pravítko – v básních Liāny Langy tohle všechno probouzí paměť a obnažuje zvraty, které přináší život. Inta Čaklā novinky 5/10

Lidia Amejko: Známé příběhy Dorota Masłowská: Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Martin Kubát: Je večer, vypusťte čerta! Česká vizuální poezie. Teoretické texty, Eva Krátká, ed.

fra.cz fra.cz

fra 9 788086 603414

Franz Wurm: Král na střeše Výpustka Jonáš Hájek: Vlastivěda Tašo Andjelkovski: Mirny Róbert Gál: Na křídlech/Agnomie Yveta Shanfeldová: Americký deník Carlos A. Aguilera: Teorie o čínské duši

připravujeme