Kde i mrtví pochodují by Éditions Fra

Světová próza

Kde i mrtví pochodují Antologie příběhů z Bretaně

Pravá Bretaň

Skutečná i neskutečná, schovaná v příbězích

fra

Světová próza

Kde i mrtví pochodují Antologie příběhů z Bretaně

fra

fra1

Kde i mrtví pochodují Antologie příběhů z Bretaně

Děkujeme všem, kdo finančně podpořili vznik této publikace: Avantgarde Prague, Francouzsko-česká obchodní komora – Chambre de commerce franco-tchèque, pan Frédéric Mazière spolu s Association des Anciens Sciences Po en République tchèque, Pribina–TPK a Komerční banka.

Kde i mrtví pochodují Antologie příběhů z Bretaně

fra5

Světová próza

Kde i mrtví pochodují Antologie příběhů z Bretaně K vydání připravili Nelly Blanchard, Thomas Mannaig a Jovanka Šotolová Přeložili Helena Barrera, Agáta Dušková, Eva Fínková, Adéla Havlíčková, Zdeněk Huml, Barbora Hušáková, Milada Kadlecová, Karolína Koukolová, Luděk Liška, Romana Marksová, Lenka Mundevová, Vít Pokorný, Lenka Pospíšilová, Jana Tarabová a Kateřina Vávrová Předmluvu napsaly Eva Fínková, Romana Marksová a Lenka Pospíšilová Technická redakce Karolína Koukolová, Marcela Kubová a Tereza Včelicová Organizační zabezpečení Karolína Koukolová, Marcela Kubová, Vít Pokorný a Tereza Včelicová Fotografie na obálce Armand Robin, 1937 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2015 jako svou 151. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2015 Selection © Nelly Blanchard, Thomas Mannaig, Jovanka Šotolová, 2015 Translation © Helena Barrera, Agáta Dušková, Eva Fínková, Adéla Havlíčková, Zdeněk Huml, Barbora Hušáková, Milada Kadlecová, Karolína Koukolová, Luděk Liška, Romana Marksová, Lenka Mundevová, Vít Pokorný, Lenka Pospíšilová, Jana Tarabová, Kateřina Vávrová, 2015 Foreword © Eva Fínková, Romana Marksová, Lenka Pospíšilová, 2015 Cover photos © Armand Robin, 1937 ISBN 978-80-87429-65-5

6 BB032

Obsah Na skok do Bretaně (Eva Fínková, Romana Marksová, Lenka Pospíšilová) 9 Émile Souvestre, Groac’h z ostrova Lok 31 François-Marie Luzel, Dva rybářovi synové 47 Geneviève Massignonová, Žabák 55 Anatole Le Braz, Yann-he-Grok, Železný hák 73 Paul Sébillot, Líný Honza 99 Yvon Crocq, Kdo seje vítr 107 F. N. P. de Kerenveyer, Paroháč 119 Le Laé, Pes 123 Tanguy Malemanche, Landouzanská přehlídka 135 François Cadic, Babiččino tajemství 159 Jakez Riou, Tráva Panny Marie 167 Pierre Trépos, Druzí umírají… 175 Roparz Hemon, Zimní cestující 193 Pierre-Jakez Hélias, A my půjdeme do Berlobi 211 Jean-Marie Le Scraigne, Spravedlivý muž 219 Jef Philippe, Odpad 227 Goulc’han Kervella, Příliš pozdě 239 Medailonky autorů 249 Výběrová bibliografie 253

Na skok do Bretaně Bretaň se z celé Francie nejodvážněji zakousla do Atlantického oceánu. Její pobřeží je pihovaté ostrovy a pevnina, smáčená dešti a přičesaná větrem, je posetá kamennými náhrobky. I samotný bretonský název této země, Armorika, odkazuje na nejvlivnější živel celého poloostrova – ar mor znamená obrácený k moři. Bretaň má sice ve znaku černou a bílou, hýří však nejrůznějšími barvami: žluté janovce či kručinky na zelených vřesech, mořské vlny lámající se o bílé pobřežní skály, které při západu slunce začnou hrát všemi odstíny růžové a červené. Je zemí smyšleného Asterixe a Obelixe i bájného krále Artuše. A také místem, kde leží největší francouzské rašeliniště (nacházející se v Parc Régional de Brière) a největší megalitické pole v celé Evropě (na tři tisíce menhirů zdobících pole u Carnaku). Pevnina shlíží na stovky ostrůvků v Morbihanském zálivu, jejichž velikost a tvar se mění v závislosti na přílivu či odlivu. Bretaň vždy lákala mnoho umělců: hudebního skladatele Bohuslava Martinů, malíře Paula Gauguina či Jana Zrzavého, kteří na svých plátnech zvěčnili rozervanost poloostrova. Prostřednictvím naší antologie snad Bretaň zláká také vás: kraj, kde i mrtví pochodují, přece nemůže být černobílý. Bretaňský poloostrov lze charakterizovat jako jedinečný kraj s vlastním jazykem a téměř patnácti sty lety dlouhé a pohnuté historie i jako území, které skoro po celý rok bičuje déšť. Právě 9

složité dějinné peripetie a zdejší specifické podnebí formovaly bretonský lid, jenž vyrostl v národ hrdý, odolný až tvrdohlavý. Však také podle bretonského úsloví jsou Bretonci jako žula, podloží bretaňského pobřeží, jež se může rozlomit, ale nikdy se neohne. Stejně tak jako nevlídné podnebí, moře a vítr dotvářejí krajinu a obraz Bretaně, i dějiny ovlivňovaly vývoj bretonského jazyka a literatury. Dějiny Lidé se na poloostrově objevili již 350 tisíc let př. n. l., první stopy po sobě však zanechali až před čtyřmi až šesti tisíci let v podobě nejstarších evropských megalitických staveb, rozesetých po kraji v neobvykle hojném počtu – nikde na světě jich tolik nenaleznete. Vždyť i univerzálně uznávané vědecké termíny jako menhir a dolmen mají svůj původ v bretonštině (men-hir znamená velký kámen a dol-men kamenný stůl). První významnou etnickou skupinou sídlící v Bretani byli Keltové, kteří se zde zabydleli v 9. století př. n. l. V této době však tvořili pouze civilizačně propojenou komunitu, žádný správní celek na poloostrově prozatím nebyl založen. Římané Bretaň dobyli v roce 56 př. n. l. a snažili se romanizovat obyvatele své provincie Armorika, přičleněné ke Galii, ti se však nepoddali a uchovali si své tradice, čímž si podrželi značnou část své autonomie. Stále bylo například možné mluvit keltsky či uchylovat se o pomoc ke druidům. Křesťanství se na poloostrově rozšířilo 10

především díky druhé vlně keltského osídlení. Do Bretaně se připlavili kněží, mniši i poustevníci z Britských ostrovů, které se dostávaly pod nadvládu Germánů. Dali kraji název Malá Británie a založili sedm biskupství, pozdější osu celé země. Dle několika historických pramenů, jako například kronikáře Řehoře z Tours, existovala na bretaňském území království ještě před založením Francké říše na konci 5. století. Od dob Chlodvíka však bretonští vůdci ztrácejí titul krále a jsou nadále označovaní pouze jako comtes, tedy vévodové. S franckým králem později uzavírají dohodu o podřízenosti, ale neodvádějí mu žádný tribut, čímž je utvrzeno jejich nezávislé postavení. V průběhu 7. století také došlo k postupnému sjednocení několika malých království, nacházejících se na bretaňském území, do tří hlavních. Jeden z králů byl údajně vzorem pro krále Marka z legendy o Tristanovi a Isoldě. Legendy hrály v Bretani vždy velice důležitou úlohu a až do 9. století jsou nejrůznější mýty s historií spjaty tak úzce, že je lze jen těžko oddělit od skutečných událostí. Frankové a Bretonci spolu nepřestávali soupeřit. Povinné placení tributu nařídil i Pipin Krátký, ani tento poplatek však nikdy důsledně odváděn nebyl. Bretonců stále přibývalo a začali se tlačit na francká území. Donutili tak Karla Velikého k několika vpádům. Jedním z vojevůdců královských vojsk té doby byl i sám Roland ze slavné Písně o Rolandovi, který se dokonce honosil titulem comte de la Marche de Bretagne. Za 11

vlády Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého, se k moci dostal Nevenoë, panovník velice silný a všeobecně uznávaný, nicméně vazalsky poddaný franckému králi. Po smrti Ludvíka Pobožného si říši rozdělili jeho tři synové a dle dohody měl být Nevenoë podřízen Karlu Holému. Lstivě však uznal Lotara panujícího v úctyhodné vzdálenosti od něj a dojednal spojenectví s franckým vévodou Lambertem sídlícím v Nantes. Nevenoë následně Karla Holého nejen porazil, ale podnikl proti němu i několik útoků, dobyl města Rennes a Nantes. Cestou do Chartres, odkud by Karla Holého již přímo ohrožoval, však nečekaně zemřel. Jeho odkaz je významný tím, že ukázal Bretonce jako silný národ schopný dobývat další území. Nastavil také nové církevní tradice a díky jeho expanzi přibyla k sedmi stávajícím biskupstvím další dvě, celkem jich tedy bylo devět, stejně jako pruhů na současné bretonské vlajce. Jeho syn Érispoé poté dokončil sjednocení bretonského národa, získal oficiální uznání nově dobytých území, a navíc znovu dosáhl i na královský titul. V tradici silných panovníků pokračoval i jeho nástupce Salaün, který je dodnes uctíván jako svatý Salomon bretaňský a patří k nejoblíbenějším místním světcům. Tyto dobyvatelské výpravy však byly paradoxně hlavní příčinou ztráty keltské identity. Centrum říše se totiž přesunulo do nově připojených měst, která bývala římskými územími a bretonsky se zde nikdy nemluvilo. V tomto okamžiku již tedy můžeme spatřovat počátek silného francouzského vlivu, i když politicky si Bretaň ucho12

vala nezávislost až do 16. století. I nadále však musel poloostrov čelit invazím Normanů, jež zastavila až porážka v bitvě u Transu roku 938. Bretaň si sice uchovala autonomii, která byla jejím vítězstvím znovu potvrzena, ztratila však královský titul a její vládci se nadále označovali za vévody. Během těchto invazí také došlo k velkému exodu kněží na východ. Po válce se vrátili francizovaní, čímž do jazyka církve vnesli franštinu, a bretonštinu tím degradovali na jazyk užívaný výhradně prostým lidem. Proto až do 16. století nebylo vydáno jediné literární dílo v bretonském jazyce. V průběhu 10. a 11. století byla Bretaň zemí budoucnosti a naděje, kam se uchylovali lidé z různých koutů Evropy. V tomto období vznikla legenda o králi Artušovi. Jejím autorem byl Bretonec účastnící se výpravy Viléma Dobyvatele. V Anglii vyslechl příběhy o statečném králi a jeho rytířích a po návratu legendu umístil do Pampointského lesa v Bretani, mytického Brocéliandu. Král Artuš se tak stal pojítkem mezi oběma Britániemi, tou malou i tou velkou, i když na poloostrov nikdy nevkročil. Sága se stala ještě úspěšnější za vlády Jindřicha II., který její šíření štědře podporoval. Roku 1365 se bretaňským vévodou stal Jan IV. z rodu Montfortů. Během vlády této dynastie, především za Jana V., se Bretaň dokázala vyhnout nejhorším bojům stoleté války a díky roz voji řemesel, zemědělství a námořního obchodu patřila k nejbohatším zemím. Významným krokem bylo také založení univerzity v Nantes, kte13

rá měla být protiváhou univerzitě v nedalekém Angers a také pařížské Sorbonně. Ani po přeložení do Rennes však univerzita nebyla potvrzena francouzským králem, povolení k jejímu zřízení vydal pouze papež Pius II. Za vlády Františka II., který dokázal skloubit moderní přístupy s tradicionalistickým pojetím vládnutí, byla Bretaň stále jednou z nejbohatších zemí Evropy, již se však blížila krize. Vévoda totiž neměl syny. Těsně před smrtí byl donucen podepsat takzvanou smlouvu z Verger, v níž se vzdal některých svých privilegií a svolil, že se jeho dcery nesmí vdát bez výslovného souhlasu francouzského krále. Jeho dcera Anna, v té době dvanáctiletá, se vdala za vévodu Maxmiliána Rakouského, a stala se tak tchyní francouzského krále Karla VIII. To se francouzskému panovníkovi ani trochu nelíbilo. Podnikl tedy výpad do Bretaně, donutil Annu anulovat svazek s Maxmiliánem – s nímž se ještě ani nesetkala – a provdat se za něho samotného. Vévodkyně Anna však nadvládu nad Bretaní nikdy neztratila, a když Karel v roce 1498 zemřel bez dědice, panovnice obnovila bretaňský stát se všemi jeho původními privilegii. Po Karlově smrti na francouzský trůn usedl Ludvík Orleánský, Annin bratranec. Také se s ní oženil, Anna si však zvládla vymínit, že Bretaň připadne jejich druhorozenému synovi a nadále si uchová nezávislost. Z manželství však vzešly dvě dcery, a po Annině smrti v roce 1514 tedy podle dohody měla bretaňská koruna připadnout mladší z jejích dcer, Renée. Následník 14

Ludvíka na francouzském trůně, budoucí král František I., se však oženil se starší Anninou dcerou, Claude, a bretaňské vévodství tak připadlo jí. Po smrti Claude svolal František bretaňské stavy do Vannes, kde je nechal hlasovat a oficiálně požádat o spojení s francouzskou korunou, čemuž poté bez okolků vyhověl. A tak byla ve Vannes roku 1532 podepsána unie mezi bretaňským vévodstvím a Francií. Edikt, často nesprávně nazývaný smlouvou, sice potvrzuje svrchovanost Francie, ovšem uznává existenci dvou rovnoprávných národů a potvrzuje jejich odlišné zvyky a fungování. Bretaň tedy ztratila svou faktickou nezávislost, i nadále si však uchovala status autonomní země – alespoň teoreticky. Po několika poklidných desetiletích přišel rok 1720 a s ním neúspěšný pokus o založení bretonské republiky s podporou Španělska. Další naděje se objevily až s Velkou francouzskou revolucí a povstáním šuanů. Toto lidové hnutí však utrpělo porážku, z níž se už nikdy nevzpamatovalo, a následující císařská epocha připomíná naše období temna – snaha o začlenění Bretonců do francouzského národa vedla k systematické „debretonizaci“, která započala již za revoluce. Z pragmatických důvodů, především proto, aby se mezi sebou všichni obyvatelé Francie domluvili a mohli sdílet společné zákony, bylo zakázáno používat bretonský jazyk i oživovat místní tradice. Intelektuálové se proto později pod hlavičkou romantismu začali stále více hlásit k nacionalismu. Znovu ožil bretonský jazyk 15

a také literatura, například Hersart de la Villemarqué vydal sbírku lidových bretonských básní – nacionalismus však došel tak daleko, že některá díla vydávaná za autentická byla vytvořena uměle. Bretaň byla jedním z nejutiskovanějších re gionů celé Francie, trest mohl přijít i za pronesení jediného bretonského slova v průběhu školního vyučování. Od zavedení povinné školní docházky roku 1882 se totiž ve školách mohlo mluvit pouze francouzsky. I přesto na frontách první světové války padlo za vlajku Francie čtvrt milionu bretonských vojáků, což znamená, že za Francii položila život celá čtvrtina bretonských mužů – celofrancouzský průměr válečných obětí byl přitom „pouze“ jeden muž z osmi. Ani po válce však vlna despektu vůči Bretoncům neopadla a nacionalistické nálady začaly znovu sílit. Roku 1925 byla založena Bretonská národní strana (Parti National Breton), která vydávala i vlastní periodikum Breiz Atao (Bretaň navždy). Vznikla také společnost Gwenn ha Du (Černá a bílá), pojmenovaná podle barev bretonské vlajky vytvořené v roce 1923. Předpokládá se, že právě tato společnost stála za útokem na památník francouzsko-bretonského spojenectví, kde byla vévodkyně Anna vyobrazena klečící před Karlem VIII. Socha stála před radnicí v Rennes a se zemí byla srovnána u příležitosti čtyřstého výročí smlouvy, 7. srpna 1932. Místo původního památníku dodnes nebylo zastavěno. 16

Émile Souvestre: La Groac’h de l’île du Lok. Přeložila Adéla Havlíčková

Émile Souvestre Groac’h z ostrova Lok1 Všichni, kdo znají zemi kostelů (Lan-illis), vědí, že je to jedna z nejpůvabnějších farností biskupství léonského. Kromě luk a lánů pšenice se tam odedávna rozkládají ovocné sady, které dávají jablka sladší než sizunský med, a rostou tam slívy, jejichž květy se vždy do jednoho promění v plody. Každá zdejší dívka na vdávání je podle slov svých rodičů dobrá a poslušná hospodyňka.2 1 Slovo groac’h nebo také grac’h přesně znamená stará žena. Nazývaly se tak druidky pořádající svá shromáždění na ostrově u armorického pobřeží, kterému se proto říkalo ostrov Groac’h (z čehož zkomolením vzniklo Groais nebo Groix). Ale jméno Groac’h postupně pozbylo svého původního významu, namísto staré ženy nakonec označuje ženu, která vládne živlům a žije uprostřed mořských vln stejně jako druidky na ostrov�� ě�� ; tedy mořskou vílu, ale zlou, jako jsou všechny bretaňské víly. Příběh víly Groac’h, který vám předkládáme, jsme slyšeli vypravovat v mnoha různých verzích. Každý vypravěč zasazuje děj do jiného, často smyšleného místa. My jsme zvolili jezero na ostrově Lok. 2 Úvod tohoto textu, který působí napůl poeticky a napůl úsměvně, je doslovnou citací podání jednoho z vypravěčů, jimž jsme naslouchali. V následujícím příběhu najdeme směsici sentimentu a radosti, jaká je pro naše lidová vyprávění typická. I proto jsou tyto příběhy jen zřídka převyprávěny vytříbeným jazykem. Strojený styl, ponuré obrazy či emotivní podání se pojí s tradicí rytmizovaného vyprávění; orální podoba s sebou naopak přináší vypravování v lidovém jazyce, a spíš veselém než smutném tónu.

Za starých časů, kdy zázraky bývaly v Dolní Bretani tak běžné jako dnes křty a pohřby, žil v Lanillisu mládenec, který se jmenoval Houarn Pogamm, a děvče jménem Bellah Postik. Oba si podle místních zvyků byli zaslíbeni už od malička, kdy je jejich matky houpaly v téže kolébce, jak se to dělá u dětí, za něž bylo s Božím svolením rozhodnuto, že jednoho dne budou svoji.3 A tak vedle sebe vyrůstali a měli se z celého srdce rádi. Jejich rodiče ale brzy zemřeli, a jelikož po nich nezůstalo žádné dědictví, museli se oba sirotci hlásit do služby u stejného pána. Mohli tam být i šťastní; ale zamilovaní jsou jako moře, které si věčně naříká. „Kdybychom tak měli aspoň za co koupit kravku a huben�� é prasátko,“ přemíta�� l Houarn, „pronajal bych od našeho pána kousek půdy, kněz by nás oddal a mohli bychom bydlet spolu.“ „To ano,“ toužebně si povzdechla Bellah, „ale žijeme v tak těžké době! Krávy a prasata od posledního jarmarku v Ploudalmezeau ještě podražily. Bůh se snad už ani nestará, jak to na světě chodí.“ „Bojím se, že si ještě dlouho počkáme!“ navázal mladý muž, „protože když sedím v hospodě s přáteli, nikdy se mi nepoštěstí dopít láhev.“4 „Velmi dlouho,“ přitakala dívka, „protože já jsem zas ještě nezaslechla kukačku.“ 3 Tento obyčej je rozšířen po celém Cornouaille: děti, které jsou si předurčeny, se od narození ukládají do stejné kolébky. 4 Každý ví, že ten, kdo dopije láhev, se musí do roka oženit. Zrovna tak kukaččí volání ohlašuje, že se děvče vdá ještě před návratem zimy.

Takové nářky se každý den opakovaly, až nakonec Houarn ztratil trpělivost. Jednoho rána přišel za Bellah, která ve větru provívala pšenici, a oznámil�� jí�� , že se chce vydat do světa vydělat peníze. Dívenku ta zpráva hluboce zarmoutila a všemožně se snažila Houarnovi jeho záměr rozmluvit; Houarn byl však pevně rozhodnutý a nechtěl už nic slyšet. „Ptáci letí tak dlouho, dokud nenaleznou pole se zrním,“ prohlásil, „a včely zas poletují, dokud nenajdou dost květů pro svůj med; člověk nemůže mít méně rozumu ne�� ž �� okřídlení tvorové. Také já budu všude shánět to, co mi schází, tedy peníze na kravku a hubené prasátko. Jestli mě máte ráda, Bellah, už nic nenamítejte proti mému úmyslu, který jistojistě uspíší naši svatbu.“ Dívka pochopila, že musí ustoupit, a ač ji z toho bolelo srdce, řekla Houarnovi: „Vydejte se tedy s Boží pomocí na cestu, je-li to třeba. Ale napřed se s vámi chci podělit o to nejdražší, co mi zůstalo po rodičích.“ A dovedla milého ke své truhličce, odkud vytáhla zvoneček, nůž a hůl. „Tyhle tři vzácnosti,“ pronesla, „se v naší rodině předávají od nepaměti. Tady je zvoneček svatého Kolédoka; jeho zvonění je slyšet, i kdyby člověk až na kraji světa byl, a varuje tak naše blízké, když se dostaneme do nebezpečí. Nůž patřil svatému Corentinovi a všechno, čeho se dotkne, ochrání před kouzly čarodějů i démonů. A hůl, ta�� náležela svaté�� mu Vougovi a dovede každého tam, kam si přeje dojít. Dávám vám 33

nůž, aby vás ochránil před zlými kouzly, zvoneček, aby mi dal vědět, kdybyste se dostal do potíží, a hůl si ponechám, aby mě k vám dovedla, budete-li mě potřebovat.“5 Houarn poděkoval své zaslíbené, trochu si spolu poplakali, jak je to potřeba při každém loučení, a pak se vydal směrem k horám. Už tehdy to však bylo stejné jako dnes; v každé vesnici, jíž procházel, Houarna pronásledovali žebráci, kteří ho považovali za pána, protože neměl odrané šaty. „Na mou věru,“ rozjímal, „v téhle zemi je víc příležitostí peníze utratit než vydělat; půjdu ještě dál.“ A tak pokračoval v cestě, sešel až na pobřeží a dorazil do krásného městečka Pont-Aven, vystavěného podél řeky lemované topoly. Jak tam tak seděl u dveří hospody, zaslechl dva solnaře, kteří nakládali své muly a přitom si povídali o Groac’h z ostrova Lok. Houarn se jich 5 Také v tomto místě lidová tradice legendu pozměnila. Svatý Ké, Bretonci nazývaný Kolédok, tedy Ten, kdo se rád ztrácí v lesích (z bretonského výrazu kollet, ztracený), vlastnil jako všichni poustevníci zvoneček. Podle legendy však jeho jediná zázračná vlastnost spočívala v tom, že sám od sebe zazvonil, aby svatému označil místo, kde se má usadit. Nicméně mezi vesničany se stále vypráví, že zvoneček poustevníka upozorňoval tehdy, když měl vykonat dobro �� či se vyhnout zlu.�� Svatý Corentin prý měl nedaleko své poustevny studánku, v níž plavala podivuhodná ryba: ať z ní nožem odkrojil jakýkoli kousek, vždy zase dorostl, a tak zůstávala stále celá. Nevíme, co dalo vzniknout pověsti o holi svatého Vougy. Legenda vypráví, že světec překonal moře na skalisku, ale nezmiňuje se o této holi, která v bretonské tradici nahrazuje sedmimílové boty z pohádky Charlese Perraulta.

zeptal, o kom to mluví; odpověděli mu, že se tak říká víle, která bydlí v jezeře na �� největším z Gl�� énanských ostrovů a o níž se vypráví, že je tak bohatá jako všichni králové světa dohromady. Nejeden člověk se už vydal na ostrov, aby se zmocnil jejích pokladů, ale žádný se nevrátil. Houarna hned napadlo, že se také vypraví zkusit své štěstí. Vodi�� či mul se �� mu to snažili rozmluvit. Dokonce kolem něj shromáždili všechen lid, provolávali, že křesťané nemohou člověka nechat jít do záhuby, a chtěli ho zadržet silou. Mládenec jim poděkoval za jejich starost a prohlásil, že od svého záměru rád upustí, pokud se na něj přítomní složí, aby si za darované peníze mohl pořídit kravku a hubené prasátko; nato se však vodiči mul i všichni ostatní stáhli a začali rozhlašovat, že je paličák a že není způsob, jak ho zadržet. Houarn se tedy vydal k moři a poprosil převozníka, aby ho dopravil na ostrov Lok. Bez obtíží našel jezero ležící ve středu ostrova a obklopené mořskou trávou s růžovými květy. Jak jej obcházel, spatřil u jednoho břehu ve stínu kručinky loďku barvy moře, kterak se pohupuje na nehybné hladině. Měla tvar spící labutě s hlavou stočenou pod křídlem. Houarn nikdy nic podobného neviděl, zvědavě se přiblížil a nastoupil do bárky, aby si ji mohl lépe prohlédnout; ale sotva do ní vkročil, labuť se probudila; napřímila hlavu, nohy ponořila do vody, zabrala a vyrazila od břehu. Mládenec zděšeně vykřikl; ale labuť plula ještě rychleji ke středu jezera. Houarn se chtěl vrh35

nout do vody: tu však pták pohroužil zobák do vody, potopil se a jeho strhl s sebou. Léoňan nemohl křičet, neboť by se nalokal odporné jezerní vody, a proto musel�� zůstat�� zticha. A tak se dostal až do Groac’hina sídla. Byl to palác z mušlí, jaký si nikdo nedokáže přestavit. Vcházelo se do něj po křišťálovém schodišti, jehož každý schod se rozezpíval jako lesní ptáček, jakmile se ho chodidlo dotklo. Kolem dokola se táhly nekonečné zahrady, kde rostly lesy mořských rostlin a trávníky zelených řas, namísto květů poseté diamanty. Groac’h ležela na zlatém lůžku v první síni. Oděna byla do plátna barvy mořské zeleně, jemného a poddajného jako vlnka; černé vlasy propletené korály jí sahaly až ke kotníkům a narůžovělá tvář svým třpytem připomínala vnitřek mušle. Houarn se zastavil, celý oslněný pohledem na to překrásné stvoření; nato Groac’h vstala a s úsměvem k němu přistoupila. Její krok byl tak ladný, že se podobal zpěněné vln�� ě�� běžící po moři. Mladého�� Léoňana�� pozdravila: „Buďte vítán,“ řekla a pokynula mu, ať jde dál, „pro cizince a pohledné jinochy je tu vždycky místa dost.“ Mládenec sebral odvahu a vešel. „Kdo jste, odkud přicházíte a co zde pohledáváte?“ pokračovala Groac’h. „Říkají mi Houarn,“ odpověděl Léoňan. „P�� řicházím z Lanillisu a hledám, za co bych si mohl koupit kravku a hubené prasátko.“ 36

„Nu dobrá, pojďte, Houarne,“ navázala víla, „a nic se nebojte, tady se vám dostane všeho, co vás potěší.“ Zavedla ho do druhé síně zdobené perlami, kde mu do�� osmi �� rytých stříbrných pohárků nalila osm druhů vína. Houarn je nejprve všechny okusil a vína mu tak zachutnala, že se z každého pohárku napil ještě osmkrát, a s každým douškem mu Groac’h připadala ještě krásnější. Ta ho neustále pobízela k dalšímu pití a ubezpečovala ho, ať se vůbec neobává, že by ji přivedl na mizinu, protože jezero ostrova Lok je propojené s mořem a všechno bohatství ze ztroskotaných lodí, které moře pohltí, je kouzelným proudem unášeno právě sem. „Inu, tak to už se nedivím,“ pronesl vínem rozjařený Houarn, „že o vás lidé z pobřeží říkají jen to nejhorší; bohatým lidé vždycky závidí; vždyť mně by stačila jen polovina vašeho jmění.“ „Jestli chcete, máte ho mít, Houarne,“ prohlásila Groac’h. „Jak to?“ podivil se. „Jsem vdova po svém choti Korandonovi,“ pokračovala víla, „a jestli se vám líbím, stanu se vaší ženou.“ Léoňan byl zcela omámen tím, co slyšel. On, a oženit se s Groac’h, jež mu připadala tak nádherná, měla tak skvostný palác a osm druhů v�� ína, kterého mohl vypít, co hrdlo ráčilo!… Pravda, Bellah sice slíbil, že si ji vezme, ale na takové sliby muži snadno zapomínají: v tom jsou vlastně stejní jako ženy. Zdvořile tedy víle odpověděl, že odmítnout 37

přece nelze a že stát se jejím manželem mu bude potěšením a ctí. Tehdy Groac’h zvolala, že okamžitě připraví velladen.6 Prostřela stůl, nanosila ta nejlepší jídla, jaká mladík znal (a mnoho dalších, která viděl poprvé), a pak šla k rybníčku na konci zahrady, kde se jala volat: „Hej! Kostelníku! Hej! Mlynáři! Hej! Krejčí! Hej! Kantore!“ Na každé zavolání připlula jedna rybka a víla je postupně chytala do ocelové sítě. Když byla síť plná, přešla do sousední místnosti a všechny je hodila na zlatou pánev. Houarnovi se však zdálo, že mezi prskáním omastku slyší šeptat tenké hlásky. „Kdopak to v té zlaté pánvi šeptá, Groac’h?“ dotázal se. „To jen dřevo praská,“ odpověděla a honem rozdmýchala oheň. Chvíli nato začaly tenké hlásky mumlat. „Kdopak to tam mumlá, Groac’h?“ ptal se mladý muž. „To se jen rozpouští tuk,“ opáčila a obrátila ryby. Ale zanedlouho se tenké hlásky rozkřičely hlasitěji. „Kdopak to tam křičí, Groac’h?“ začal zase Houarn. „To jen můj domácí cvrček,“ odvětila víla a začala si zpívat tak nahlas, že mladík už nic neslyšel. 6 Viz SOUVESTRE, Émile. Les Derniers Bretons. Paris: Charpentier, 1836. Kap. II, La Cournaille, s. 45.

Ale to, co se právě přihodilo, ho přimělo přemýšlet, a jak dostával strach, začínaly na něj doléhat výčitky svědomí. „Prokristapána!“ pomyslel si, „jak je možné, že jsem tak rychle zapomněl na Bellah kvůli Groac’h, která je určitě dcerou ďábla? S touhle ženou bych se ani neodvážil večer pomodlit a jistě bych se jako pasáček vepřů dostal do pekla.“ Zatímco tak přemítal, přinesla mu víla smažené ryby a naléhala na něj, aby povečeřel, ona že mu mezitím dojde pro dvanáct nových druhů vína. Houarn s hlubokým povzdechem vytáhl svůj nůž a chtěl se pustit do jídla; sotva se však čepel, která odnímala zakletí, dotkla lahodného pokrmu, všechny ryby obživly a stali se z nich muží�� č�� ci oblečení každý podle svého stavu. Kostelník se širokým límcem, krejčí ve fialových punčochách, mlynář bílý jako mouka, kantor v rochetě: všichni plavali v omastku a všichni najednou křičeli: „Houarne! Zachraň nás, jestli se chceš sám zachránit!“ „Panenko skákavá! Kdo jsou ti mužíčci, co tu piští v rozpuštěném másle?“ zvolal Houarn ohromeně. „Jsme křesťané jako ty,“ odpověděli, „také my jsme přišli na ostrov Lok hledat štěstí, svolili jsme k sňatku s Groac’h a druhý den po svatbě s námi naložila stejně jako s našimi předchůdci, kteří plavou ve velkém rybníku. „Cože!“ vykřikl Houarn, „tak mladá, a už je vdovou po všech těch rybách?“ 39

„A tebe brzy potká stejný osud, taky ti bude hrozit, že si tě usmaží a snědí noví nápadníci.“ Houarn vyskočil, jako by už pod sebou cítil zlatou pánev, rozběhl se ke dveřím a nemyslel při tom na nic jiného než jak utéct, dokud se Groac’h nevrátí; jenže ta už tu stála a všechno vyslechla. Lapila jinocha do ocelové sítě a on se vzápětí proměnil v�� žábu�� . V�� íla ji �� odnesla do rybníka ke svým ostatním manželům. V tu chvíli zvoneček, co měl Houarn na krku, sám od sebe zacinkal a v Lanillisu jej zaslechla Bellah, jež právě sbírala smetanu z mléka z předešlého dne. Jako by jí někdo vrazil nůž do srdce. Zoufale vykřikla: „Houarn je v nebezpečí!“ Na nic nečekala, nikoho nežádala o radu a rovnou běžela pro své sváteční šaty�� , střevíce, stříbrný křížek. Popadla svou kouzelnou h�� ůl a�� vyrazila ze statku. Když se dostala na rozcestí, zarazila hůl do země a zašeptala: Na svatého Vougu pamatuj, holi planá, cestu mi ukazuj po souši, vzduchem, přes vodu, jen ať milého naleznu! 7 7 Bretonské zaříkání se mírně liší od toho, které zde uvádíme. Zní takto: En han sant Vouga, baz avalenn (È pep quèver red eo trémenn), Bez conduer en ear, en douar, Var an dour fresq, pe dour cloūar. Což doslova znamená: Ve jménu svatého Vougy, jabloňová holi,

fra.cz

Mrtví v bretonské tradici ve skutečnosti nezemřeli, pouze žijí ve světě paralelním k tomu našemu. Ten se probouzí, když my živí večer uléháme ke spánku. Mrtví se za noční tmy vracejí do svých příbytků, na pole či vyplouvají na moře. Oba světy se protnou na svátek Všech svatých a při svatojánské noci, jež nám živým nabízejí příležitost shledat se s dušemi mrtvých. Takové setkání nabízí i tato antologie, v níž i mrtví pochodují a jsou připraveni vzít vás s sebou na dávné pobřeží Armoriky. Někdy stačí jen chytit za ocas ještěrku… anebo rovnou ještěra?

Jurij Andruchovyč, Moskoviada Petr Borkovec, Zlodějíček Álvaro Enrigue, Podchlazení Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Krisztina Tóthová, Akvárium Jean-Claude Izzo, Chourmo Jana Šrámková, Zázemí Ivana Myšková, Nícení Připravujeme

Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři Fernando Vallejo, Madona zabijáků

fra.cz

Novinky

fra