José Ángel Valente, V kořenech světla ryby by Éditions Fra

José Ángel Valente V kořenech světla ryby

Dnes nic. Den prázdný jako čelo temného zvířete mě nemůže zadržet. Dnes nic.

fra

José Ángel Valente V kořenech světla ryby

fra

fra1

José Ángel Valente V kořenech světla ryby

fra5

Přeložil a uspořádal Petr Zavadil

Kniha byla přeložena s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království. Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond. © Heirs of José Ángel Valente, 2004 Translation & Selection © Petr Zavadil, 2004 Cover © Markéta Hanzlíková-Váradiová, 2004 Czech edition © Éditions Fra, 2004 ISBN 80-86603-11-3

Na způsob naděje (1953–1954)

Srdce Žádný hlas, žádný zvuk je nesdílí. Když do něho vnořím ruku, vyjmu stín; když zornici, noc; když slovo, žízeň. Jako když nicota ovládne poušť, tak tato samota; jako pád kamene uprostřed spánku, tak tato samota. Tak jako je stín, je i noc, žízeň, opravdová smrt ve své bezcitné říši vládne a vstoje číhá.

Neúplný dopis Dnes nic. Den prázdný jako čelo temného zvířete mě nemůže zadržet. Dnes nic. Svlečená z tvého tvaru, má zornice, o tebe připravená, slepě spočívá. Nahý, přirozený, nejsem zde, nejsem, utápím se pod rostoucí tíhou hodin. Klidný je den, místo, kde přebývám, déšť stéká po mých stěnách, věrná ruka, v níž tvůj tvar trvá jako vůně ovoce. Ne, není tu nikdo. Je tady stůl, kouř, znavené hrdlo a ještě rudě potažené křeslo, postel, ve které spím, nemocniční, úzká, osiřelá. Místo, kde jsem, kde nejsem, a kde bych především nemohl zemřít. (Dnes by nikdo na světě nemohl zemřít přirozenou smrtí.) A přeci, jak snadné je prosmýknout se tenkým zapomněním, jež se podobá osudu, důvtipná a dobře nastražená past. Ne, žádný boj. 9

Dnes by bylo zločinem zemřít tak nevědomky, tak bez tebe, má vzdálená. Ne, zkrátka, dnes nic, tady, tak slepý.

Příběh bez začátku a bez konce Mohlas být mrtvá. Po temné vášni nadešel úsvit, po měkkých kousnutích poklidný dech spánku. Mohlas být mrtvá. Tvé srdce však rytmicky tlouklo a mohlas být pod mořem, sto tisíc mil pod zemí. V noci jsem tě pochopil. Bylas nevraživost i láska a nehty a vlasy, jež mě volaly. Pomalu tě zalévala záře, měkce modrá před mýma očima, a už nevím, kdo jsi, jak jsem tě poznal ani kdy, ani proč. Volal jsem tě. Něco jsem z tebe získal. Co to bylo? Řekni. Nyní ležíš pod mou myšlenkou. Nemůžeš se bránit. Nemůžeš bránit mě. Bylas tělem lásky. Nic o tobě nevím. Mohlas být mrtvá, mohlas být něčí mrtvola, 11

jakákoli žena, kterou jsem našel na náměstí, abych něčím začal. Zopakuj mi svůj příběh. Poslyš. Nemáš jméno. Den už začal. (Myšlenka je krutější, stokrát krutější než smrt.)

Světec Neuměl se modlit, anebo jen: „Bože můj.“ Ani ona, anebo jen: „Pane, Pane…“ když muž opouštěl upravené lože každé stejné ráno. „Pane…“ Kráčel, jako všichni, podle pomalých hodin, předem dané úlohy, naléhavého hlasu, rozhodnutí někoho vyššího, kdo splétal nitky utajeného útku. Poslouchal bez reptání. Na svém místě stál pevně. Když mu někdo zašeptal do ucha nějaké slovo, svoboda například, usmál se. On nic nevěděl: nesnil v mezičase. Čekal, měřil délku dne čekáním na vyhřátý domov. „Pane…“ Vracel se s ostatními v odřeném obleku a bledý a pokorně stejný. Navenek se nic neměnilo. Stůl, chléb, co bylo každodenním chlebem? Neuměl se modlit, anebo jen: 13

„Pane, chléb…“ Život hřejivě vyzařoval. Křehké klímání synů v hodinách spánku, hlas ženy: „Pane, Pane…“ Dané úlohy, hlas, vyšší vůle někoho, kdo splétal nitky utajeného útku. Umíral v podvečer, celý podvečer. (Hlas: „Pane…!“) Byl to jediný nedochvilný čin jeho bytí, zdržený předlouhým láskyplným pohledem na všechno, co opouštěl.

Básně pro Lazara (1955–1960)

Samomluva Stvořitele I řekl Bůh: Učiňme člověka (Gen., 1, 26) Tvoreček vylouplý z mých rukou pozdvihl slepé oči, řekl: „Ty.“ Věděl, že je jiný než já. Věřil mi. (Ó, nikdy tolik lásky nemělo vzplát v tak křehkém díle.) Pozdvihl slepé oči: „Tys mě stvořil. Teď se tě ptám. Řekni, řekni!“ (Tepal, ve mně zavinutý, nikoli jiným životem…) „Řekni, řekni!“ (… ale nikdy by nedokázal porozumět mým slovům.)

Povolaný Potom už mě nevolej ani mě nechtěj na vzdálenou věčnost odročit a soudit mě. Potom už mě nevolej: je tolik věcí z pláče a světla ukutých – nyní, mně nablízku – a život je krátí. Na věčnost mě nevolej, nevolej mě potom, ani mě nechtěj, vzdálený, vyzývat na soud. Pohleď na tyto ruce smutné vzpomínkami na tebe v lidské lásce, v hlíně, která po tobě prahne, a potom mě nevolej: suď mě nyní, na temném těle lásky, zločinu.

Poslední slovo Na nic nečekám; na nic nemohu čekat. Sám sebe vyslovuji – ne anděla, sám sebe – v této samotě. Já nikdy anděl, nikdy; já odtud až navěky. A opatrně jsem si nachystal zbraně, jako je nůž, slovo, bolest: zostří vůli. Jak rád bych přesto uprchl, opustil pole a zbraně. Žádný mír, žádné příměří. Nikdy anděl; já sám pronesu poslední slovo v této samotě. Protože jako člověk jsem se vztyčil ve své paměti: pevně mezi temnými mocnostmi noci má svoboda ční.

Yorickova hlava Yorickova hlava je holá a kulatá: prohlédněme si hlavu šaška Yoricka, veselý důlek, v němž oko tančilo, čelo, pod kterým navždycky odpočívá myšlení. Vezměme si jeho hlavu jako prázdnou krabici, ve které ani vzduch nepředstírá zbytky duše. Tohle byl Yorick bystrých nohou a smíchu a trefných slov. Vezměme v tichosti jeho obnaženou hlavu. Yorickova hlava je holá a kulatá: prohlédněme si hlavu šaška Yoricka a nechme ji znovu padnout do prachu, jako bychom stínali sami sebe.

Zapomenuté postavy a noc Když se přede mnou zjeví hrozivě přelíbezné tváře, jejich obrysy se slijí a načrtnou jedinou postavu. Pod průzračnou kůží té lásky a osamělé vody září matčiny oči ještě před mým početím. Kdo tu přechází, já nebo vy? Kdo stojí na místě? Kdo koho opouští? Kdo nehybný, kdo vláčen? Matko, poté, cos mě tak pevně všila do svých zornic, poté, cos vystavěla království naděje, poté, cos vysnila všechno, co jsem, co mám, jsem s tebou nepromluvil. Ale mohli bychom mluvit? Zbývá čas? Dejte mi den, zastavte na den neúprosné plynutí, strašlivý sestup – váš, můj –, abych si mohl vybrat slovo, sbohem, ticho: abych s vámi mohl mluvit.

José Ángel Valente – mezní básník I. Pokud jde o španělskou poezii posledních padesáti let, panuje v českém čtenářském povědomí vzduchoprázdno. Pomineme-li Přidalův překlad sbírky Kruhy pekla od Justa Jorgeho Padróna, Uličného antologii Stín ráje a pár časopiseckých ukázek, zdejší čtenář se doposud mohl důkladněji seznámit pouze s těmi zapyrenejskými básníky, kteří publikovali nejpozději v padesátých letech minulého století. Španělskou poezii 20. století tak vedle starších básníků Juana Ramóna Jiméneze a Antonia Machada reprezentují především příslušníci Generace 27, zvláště pak Federico García Lorca. Vedle těchto slavných představitelů „stříbrného věku“ španělského písemnictví byli na počátku šedesátých let pohotově přeloženi ještě autoři, kteří souzněli se zdejší oficiální poetikou a již své angažované verše vydávali v polovině století. Právě v této době začíná také publikovat příslušník nejmladší básnické generace José Ángel Valente. Politické a ekonomické klima jeho země, která se po občanské válce (1936–1939) ocitla v mezinárodní izolaci a prodělala hospodářskou krizi, se tehdy začalo oteplovat. Frankistické Španělsko se otevírá soudobým evropským a světovým kulturním proudům. Stává se roku 1955 členem OSN a vojenským spojencem USA. Do vlády vstupují technokraté, kteří nejenom dbají o čistotu katolické víry a morálky, ale usilují také o ekonomický a technologický rozvoj. V ulicích měst se začínají prohánět automobily, pláže Středozemního moře zaplavují spoře odění zahraniční turisté a turistky, do kin přicházejí hollywoodské filmy, z rádií již nezní jen lidové písně a popěvky Falangy, ale i jazz a rokenrol. Spolu s těmito společenskými, hospodářskými a po267

litickými změnami se proměňuje i španělská literatura. Po generaci básníků, kteří razili poezii sociálně angažovanou a intimisticky svědeckou, dbali na výrazovou sdělnost a přímost, užívali hovorový a všední jazyk a o jejichž tvorbě si český čtenář může udělat představu z Čivrného výborů Španělsko, tobě a Ty uvězněný strome, nastupují nejmladší autoři a prosazují novou, odlišnou poetiku. Claudio Rodríguez, Ángel González, Francisco Brines, Jaime Gil de Biedma a José Ángel Valente sice začali psát ve stylu sociální poezie svých předchůdců, avšak brzy jej opustili, neboť poznali, že „společnost nepřeměňuje slovo umělce, nýbrž tržní hospodářství“ (Josef Forbelský). Čím více slábl vliv jak oficiální frankistické ideologie, tak opoziční ideologie marxistické, tím více se tito básníci snažili odpoutat svou tvorbu od „vnějších“ funkcí a najít její smysl v sobě samé. Jejich hlavním cílem se stala obnova a očista básnického jazyka a vyvázání poezie z jakékoli dobově a politicky podmíněné služebnosti. Za programový text těchto snah se může považovat článek Poznání a sdělení (Conocimiento y comunicación), který J. Á. Valente napsal roku 1957 a publikoval o šest let později. Oproti pojetí básnické tvorby jako sdělování, sdělení, které se inspirovalo v soudobé teorii komunikace, chápe Valente poezii jako neodvozené a nezávislé poznání a poznávání. Podle „komunikačního“ modelu básník jako vysílatel „odívá“ své sdělení do slov coby kódu a posílá je kanálem (tištěným textem) příjemci, tedy čtenáři, který toto sdělení za předpokladu snesitelné hladiny informačního šumu (absence tiskových chyb či naopak přítomnosti čtenářova střízlivého vědomí) zdařile dekóduje. Představa jazykového dorozumívání jako potrubní pošty přisuzuje poezii roli prostředníka, kterým lze tlumočit jakékoli, nejlépe pak ideologické obsahy. Valente takto „méněcenně“ pojímané básnictví odmítá a při268

stupuje k němu v romantické tradici – reprezentované například německým filozofem Ernstem Cassirerem –, která chápe jazyk nikoli jako nástroj, jenž poznání pasivně zprostředkovává, nýbrž jako element, který ho aktivně vytváří. Ve svém článku Valente doslova říká: „Každá báseň tedy představuje průzkum určité zkušenosti, o níž se předem nic neví a jež si sama stanovuje svůj předmět. Víceméně úplné poznání předmětu básně předpokládá víceméně úplnou existenci dané básně. Budiž tak proces básnické tvorby výzkumem a ohledáváním, ve kterém určení každého nového prvku pozmění ostatní prvky či je vyloučí, neboť celá báseň je poznání ,utvářejíc se‘.“ 1 „Básnické poznání, protože existuje pouze skrze svůj výraz a bytostně v něm sídlí, už s sebou nenese možnost, nýbrž skutečnost svého sdělení. Básník v podstatě nepíše pro nikoho a ve skutečnosti píše pro nezměrnou většinu, v níž on je první, který ji tvoří. Protože ten, komu se nejdříve takové poznání sděluje, je básník během samotného tvůrčího aktu.“2 Tato teoretická ujasnění o povaze básnictví nesehrála jen generační úlohu v dobových zápasech se sociálně angažovanou poezií, a nemá proto jen časově omezený a kolektivně platný význam. Valente tu především zformuloval poetiku pro vlastní básně. II. José Ángel Valente se narodil 25. dubna 1929 na severozápadě Pyrenejského poloostrova, v galicijském městě Ourense. Začal studovat práva na univerzitě v Santiagu de Compostela, ale nedokončil je. V té době se pokouší psát první verše. Nepíše je však v oficiálním jazyku, tedy ve španělštině, nýbrž v galicijšti1 Valente, José Ángel: Conocimiento y comunicación, in Las palabras de la tribu, Tusquets Editores, Barcelona 2002, s. 22. 2 Tamtéž, s. 25.

269

ně, a hlásí se tak k místnímu jazykovému a kulturnímu obrozeneckému hnutí. Svůj galicijský původ připomene o mnoho let později ve sbírce Sete cántigas de alén (1981), v pozdějším rozšířeném vydání Cántigas de alén (1989). Rodné město a melancholicky zamžená nálada Galície budou ale motivicky procházet celou jeho tvorbou napsanou ve španělštině. Roku 1954 absolvuje romanistiku v Madridu, kam se mezitím přestěhoval. Následující rok vydává svou první sbírku Na způsob naděje (A modo de esperanza) a získává za ni prestižní literární cenu Adonais. Knihu inspirovala smrt autorovy matky a tvoří ji krátké básně ve volném verši, jejichž elegické ladění a snaha o co nejhutnější výraz výslovně i nepřímo odkazují na jednoho z největších básníků španělského „zlatého věku“ Franciska de Quevedo. Téhož roku odjíždí do Velké Británie a několik let studuje hispanistiku na univerzitě v Oxfordu. Od roku 1958 žije v Ženevě, kde vyučuje a zároveň pracuje pro Organizaci spojených národů. V tomto mezidobí se rodí Básně pro Lazara (Poemas a Lázaro, 1960), v nichž vedle dobových námětů převládá tematika metafyzická a metapoetická. V Ženevě se přímo seznamuje se španělským exilem, a ačkoli se podílí na některých jeho aktivitách, považuje jej za zkostnatělý a z jeho představitelů uznává pouze pedagoga Alberta Jiméneze Frauda, romanopisce Maxe Auba a filozofku Maríi Zambranovou. V prvním pětiletí šedesátých let píše Paměť a znaky (La memoria y los signos, 1966) a vydává výbor ze své dosavadní tvorby O místě zpěvu (Sobre el lugar del canto, 1963). V obou knihách převažují „svědecké“ verše s tématy politickými, historickými a sociálními, jejichž společným jmenovatelem je občanský zápas ve Španělsku. V šedesátých letech Valente ještě vydává dvě monotematické sbírky: Sedm výjevů (Siete representaciones, 1967) a Stručný hlas 270

(Breve son, 1968). První z nich navazuje na tradici středověkého výtvarného umění a v ironické, hněvivé a někdy až apokalyptické dikci pojednává sedm smrtelných hříchů. Druhá z nich shrnuje ohlasy tradiční popěvkové poezie, jež Valente psal od padesátých let. Roku 1970 publikuje dvě knihy. Představení a žádost o pomník (Presentación y memorial para un monumento) je krátká sbírka, v níž Valente kolážovou technikou rozbíjí jazyk užívaný totalitními režimy a podrobuje kritice každý duchovní útlak, ať už jej praktikuje jakákoli ideologie. V Nevinném (El inocente), který vyšel v Mexiku, opět usiluje rozbít zděděný, konvenční, ideologicky a historicky zatížený jazyk a dosáhnout očištěného, „nevinného“ básnického výrazu. V tomto díle vystupuje jako autorovo druhé já postava Agona z Lautréamontových Zpěvů Maldororových, která se objeví i v dalších knihách. Roku 1972 a v rozšířeném vydání roku 1980 a 1999 vydává Valente pod titulem Bod nula (Punto cero) celou svoji předchozí tvorbu včetně dosud nepublikované sbírky Třicet sedm fragmentů (Treinta y siete fragmentos). Jak už nasvědčuje titul, tato kniha si za sjednocující stylotvorný prostředek bere fragmentárnost. Počínaje knihami Interiér s postavami (Interior con figuras, 1976) a Materiál paměť (Material memoria, 1979), v nichž se objevují také básně v próze, bude Valente tuto techniku používat v celé své příští produkci. Na konci sedmdesátých let se hlouběji začíná zajímat o židovskou kabalu. Plodem tohoto duchovního setkání je kniha Tři lekce temnoty (Tres lecciones de tinieblas, 1980), která obsahuje cyklus jakýchsi monád, jež odpovídají prvním čtrnácti písmenům hebrejské abecedy. Vedle kabaly se Valente důkladně zabýval též křesťanskou a arabskou mystikou a svoje úvahy a studie o nich shrnul do esejů Kámen a střed (La piedra y el centro, 1983), Variace na ptáka a síť (Variaciones 271

sobre le pájaro y la red, 1991) a do předmluvy k poezii svatého Jana od Kříže. V letech 1982 až 1985 žije v Paříži, kde řídí španělskou překladatelskou službu při UNESCO, poté se usazuje v Almeríi na jihu Španělska. V té době vydává sbírky Mandorla (1982) a Žhnutí (Fulgor, 1984). První z nich svým názvem odkazuje na mystický ovál, v němž byl Kristus zobrazován na románských portálech a který se také může vykládat jako symbol mateřské dělohy. Valente v této knize především tematizuje ženské tělo coby prostor, v němž se stírají protiklady mezi hmotou a duší a kde se uskutečňuje mystické sjednocení erotiky a božství. Ve sbírce Žhnutí v této svojí koncepci „tělesné“ či „hmotné“ mystiky, jež v mnohém upomíná na východní tantrické tradice, pokračuje. Veškerou svoji básnickou produkci napsanou po roce 1979, spolu s novými sbírkami Bohovi těchto míst (Al dios de este lugar, 1989) a Nerozední se zpěvný pták (No amanece el cantor, 1992), shrnuje Valente do svazku s názvem Materiál paměť (Material memoria, 1992). V devadesátých letech pobývá střídavě v Almeríi, Paříži a Ženevě, kde roku 2000 umírá. Posmrtně vydaná sbírka Fragmenty budoucí knihy (Fragmentos de un libro futuro, 2000), ve které je stejně jako v druhém oddíle předchozí knihy zřetelně cítit bolest z tragické smrti autorova syna, představuje svérázný deník, jejž básník psal až do konce svého života. Vedle poezie psal Valente eseje (Slova kmene/Las palabras de la tribu, 1971 a Esej o Miguelovi de Molinos /Ensayo de Miguel de Molinos, 1974) a prózu, kterou vydal v knihách Číslo třináct (Número trece, 1971) a Konec stříbrného věku (El fin de la edad de plata, 1973). Překládal také z tvorby evropských básníků, jako jsou John Donne, John Keats, Gerard Manley Hopkins, Konstantinos Kavafis, Benjamin Péret, Paul Celan, Eugenio Montale nebo Edmond Jabès. 272

III. Pokud bychom měli určit slovo, které by nejvýstižněji charakterizovalo Josého Ángela Valenteho, pak by to byla HRANICE a všechny výrazy významově s ní příbuzné: pomezí, okraj, práh, lem, mez, břeh. Valente se narodil jako Galicijec, a byl tedy v tehdejším Španělsku příslušníkem okrajové národnosti. Po krátkém životním intermezzu v centrálním Madridu odchází ze země a natrvalo se usazuje v geografickém a duchovním vyhnanství. Hranice – ve svém konkrétním i přeneseném významu – nedominuje jen Valentovým „vnějším“ biografickým datům, ale ještě v mnohem větší míře představuje konstantu jeho tvorby. Valente ve výše zmíněném článku Poznání a sdělení chápe poezii jako činnost, skrze níž člověk dosahuje poznání, které je rovnocenné poznání vědeckému. Avšak na rozdíl od vědy, jež zkoumá obecné a opakovatelné, poezie se zabývá jedinečným. Snaží se poznat jedinečný prožitek, dát smysl dosud nepojmenované zkušenosti. Valente tak na jedné straně přisuzuje poezii úlohu, která je pro lidské poznání nezastupitelná, na straně druhé – v souladu s celou básnickou tradicí, již reprezentují jak španělští mystikové, tak Rimbaud nebo Celan – ji staví před obtížný, možná neřešitelný úkol: vyslovit nevyslovitelné. V takto pojaté básnické tvorbě se tématem, ale i vhodným metaforickým prostředkem stávají všechny krajní a mezní zážitky, neboť ty se už ze své definice vzpírají jednoznačnému pojmovému uchopení. Valente ve svých básních obsedantně užívá motivy, jako jsou protiklady světla a tmy, života a smrti, paměti a zapomnění, smysluplnosti a nesrozumitelnosti, a za svou emblematickou postavu si volí Lazara, který dvakrát překročil hranici mezi tímto a oním světem. Vedle tematizace krajních situací, které přímo odkazují na mystické překračování hranic, se ale Valente 273

soustředí i na mezní zachycení jedinečné zkušenosti. Ve snaze dodat slovu co největší významový potenciál destruuje a očisťuje jazyk, rozbíjí jeho konvenční užívání a po vzoru obrázků na čínské keramice ho vyvazuje z jeho obvyklého kontextu, z jeho standardně vymezeného užívání. Pro Valentovu pozdní poezii je nejcharakterističtější fragmentárnost a vypjatá, mezní výrazová hutnost. Je nasnadě, že takováto „autistická“ poezie vyžaduje čtenáře kromobyčejně citlivého, pozorného a trpělivého. Jiří Holub

274

Obsah Na způsob naděje (1953–1954) Srdce 8 Neúplný dopis 9 Příběh bez začátku a bez konce 11 Světec 13 Básně pro Lazara (1955–1960) Samomluva Stvořitele 16 Povolaný 17 Poslední slovo 18 Yorickova hlava 19 Zapomenuté postavy a noc 20 Měl jsem jinou svobodu 23 Jsou to řeky 24 Rozlomili jsme chléb 26 Vzkříšený 27 Zničené město 28 Paměť a znaky (1960–1965) Mluvili jsme o mrtvých věcech 32 Autor o svých třicátých narozeninách 33 Most 36 Občas zavane smutek 37 Včerejší večer 39 Umírající 40 Tento tvůj obraz 41 Buď ty mou hranicí 42 Hřích 43 Sila 44 Z méně hořkého světla 45 Sedm výjevů (1966) I 48 VI 50 VII 52 275

José Ángel Valente V kořenech světla ryby Ze španělských originálů Obra poética 1, Obra poética 2 (Alianza Editorial, Madrid 1999) a Fragmentos de un libro futuro (Galaxia Gutenberg, Barcelona 2000) vybral a přeložil Petr Zavadil Doslov napsal Jiří Holub Odpovědný redaktor Erik Lukavský Fotografie na obálce Markéta Hanzlíková-Váradiová Embrio IX., 2001 Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15 120 00 Praha 2, www.fra.cz roku 2004 jako svou 10. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent Vimperk s. r. o. Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 80-86603-11-3

282

9 788086 603117

José Ángel Valente, jeden z největších básníků století, mystik, mystik imanence, následovník španělské tradice, nás vede po cestách nevyřčeného, přibližuje nás k prázdnotě, nicotě, otevírá komnaty věčného, zastřeného světla. Gaspard Hons Nemyslím si, že by ve Španělsku posledních dvaceti let existoval básník, který by byl blíž svému vlastnímu středu než José Ángel Valente, s dokonalou přesností popela, květiny a těla, jež padá. José Lezama Lima Jedinečný hlas ve španělské poezii, básník kosmických rozměrů se zájmem o svatého Jana od Kříže a o arabskou poezii. Vždycky hledal vztah mezi poezií, malířstvím, vědou, mystikou a moudrostí. Antoni Tàpies Novinky Raúl Rivero, Důkazy spojení Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Petr Mikeš, Jen slova/Only Words Helena Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound Čínský písemný znak jako básnické médium Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Jurij Odarčenko, Verše do alba Petr Borkovec, Vnitrozemí Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie

9 788086 603117

fra