Thomas Ernest Hulme, Modlitba za úsměv luny by Éditions Fra

Básně, eseje, dokumenty

Thomas Ernest Hulme Modlitba za úsměv luny

Thomas E. Hulme

fra.cz

fra

Básně, eseje, dokumenty

Thomas Ernest Hulme Modlitba za úsměv luny

fra

fra1

Thomas Ernest Hulme Modlitba za ĂşsmÄ&#x203A;v luny

Thomas Ernest Hulme Modlitba za úsměv luny Básně, eseje, dokumenty Přeložil Petr Mikeš

fra5

Básně, eseje, dokumenty Thomas Ernest Hulme Modlitba za úsměv luny Z anglických originálů vybral, přeložil a doslov napsal Petr Mikeš Vydalo Fra, V Olšinách 70, 10000 Praha 10, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2002 jako svou 1. publikaci Vydání druhé, v pdf první Czech edition © Fra, 2002 Translation & epilogue © Petr Mikeš, 2002 ISBN 80-86603-00-8

Předmluva Jacoba Epsteina Hulme byl mým velkým přítelem a to, co o něm mohu říci, je zcela osobní. Nejvíce mě udivovala upřímnost a síla jeho myšlenek. Byl schopen odmrštit nějakou teorii právě tak samozřejmě, jako byl schopen srazit někoho ze schodů, bylo-li to opravdu nutné. Vždy byl mojí hlavní záštitou proti zlobným kritikám. Byl člověkem, kterému vůbec nezáleželo na nějaké osobní slávě či proslulosti, a domníval se, že jeho práce je určena budoucím generacím. Celý jeho život byl přípravou na úkol výkladu a interpretace, který si sám uložil. Byl schopen cokoli bezstarostně obětovat, aby získal nějaké umělecké dílo, po němž toužil a které bylo nad jeho finanční možnosti. Kupoval nejen má díla, ale i práce GaudieraBrzesky – a to dlouho předtím, než se Gaudier proslavil. Hulme byl postrachem „fumistů“, zamlžovačů a šarlatánů. Jeho žízeň po pravdě byla nekonečná. Vybavuji si řadu malých osobních detailů, které ho charakterizují, ale nejvíce mi utkvělo v paměti naše první setkání. Pracoval jsem právě na pomníku Oscara Wilda. Hulme okamžitě vypracoval vlastní konstrukci nad mojí prací – změnil ji do jakési teorie projektilů. Moje plastika mu jen posloužila k tomu, aby od ní začal odvíjet řetězec svých myšlenek. Abstraktní umění ho výjimečně přitahovalo: jeho myšlení pracovalo stejným způsobem. Jednou ve společnosti skupiny „imagistů“ složil několik krátkých básní. Kdyby v tom pokračoval, nepochybně by dosáhl toho, čemu se říká literární „úspěch“. Ale to mu připadalo příliš snadné. Shromažďoval kolem sebe intelektuální mládež stejně jako Platon nebo Sokrates. Dnes v Anglii nemáme nikoho, kdo by se mu vyrovnal. 7

V tiché zemi V tiché zemi neznámý oheň se skrývá. Náhle skály se rozpadnou a silnice změní svůj směr. Přes známou cestu zeje hluboká propast. Musím se zastavit a vrátit zpět. V chladné zemi je skrytý oheň.

Jak slípka Jak slípka ve vysoké trávě v hrůze před jestřábem skrytá, kštice bílého světla se míhá s rukou na ústech tajemně vzdychá a loví těkavé stíny vržené bílými domy do ulic starých flanderských měst.

Básník Nad velkým a hladkým stolem se sklonil v extazích, ve snu. Odešel do lesů a mluvil a chodil se stromy. Opustil svět a přinesl zpět kulaté glóby a kamenné obrazy démantů, barev, tvrdé a konečné. A s nimi si hrál, ve snu, na hladkém stole.

Náhlé tajemství Náhlé tajemství zálivu v Budley, vdechnuté nehybnou vodou, chráněné útesem. Ztišený budoár moře, jež v parnu poledne se ukládá k spánku. Samet písku, hladký jak oblé stehno lady z Avé, když spící zde leží. Chvějivé polední parno, před očima zvlněné. Ach, dychtivé paže! Ó hedvábný písku! Bázlivé třaslavé vlny se náhle přikradou, nedůvěřivé – ó jak je to vzrušivé! Chvějí se a vracejí nazpět. A hle – abbé již žehná – lady spánek jen předstírá – Ó hladké a oblé stehno!… Ostrý vítr se zvedá, tmavé útesy zírají dolů. Kalvíne s kyselou tváří – ty ještě váháš?

Modlitba za úsměv luny (Větrná noc) Hnanými mračny Luna jako královna sleduje s nehybnou tváří svou šerou jízdu jedoucí kolem v šílených manévrech, v skupinách, potom zas úhybně po křídlech, po stranách trůnu, ale neusmívá se na toto divadlo řízené Větrem, Mistrem Královské Masky. Co za škleb svírá tvou tvář, ó Královno! Jak neměnný je! Snad proto, že já, veršovník ubohý, v tvé královské blízkosti nepozván kráčím, a škvírami, bez placení, se pokradmu dívám!

Musie V prázdném a pustém, rozlehlém prostoru prázdna, ve vlnách a jako vítr, rozlehl se zvuk bubnů, jako v řadách armády v útoku. … Sny o měkkých tónech jak podvečer plynoucích, jak loď na klidném moři.

Mana Aboda Krása je zbarvení času, nehybná vibrace, smyšlená extáze impulsu neschopná dosáhnout svého přirozeného zakončení. MANA ABODA, jejíž sklenutý tvar nebesy jest v zaobleném kruhu, vždy vypadá, že pro neznámé hoře chová žal. Až jednou jsem ji slyšel při pláči: „Jsem znavena růžemi a zpěvem básníků – Josefové všichni, však na zkoušku nestačí.“

Zuzana Anna a nesmrtelnost Její hlava svěšená dolů do země hledí, a jako přibitá, jakoby zajíc před kunou, dokud země byla by nebem, zeleným nebem s hnědými mraky letícími jak listy kaštanu nad zemí.

Nad loděnicí Nad loděnicí v tichu půlnočním do stožárů a lan zapletena luna ční. Co zdálo se tak nekonečně v dáli, je jen ztracený míč, s nímž děti si zde hrály.

Muž ve vyhlídkovém koši (Lodní hlídka) Cize zní mi vítr, který sténá pustotou noci u hlavy stožárů. Možná to moře hvízdá si u bójí a strach skrývá pod příkrovem. Chtělo by zticha být jak pěna, jak chlapec, když jde hřbitovem a ohlédnout se bojí.

Konverze S lehkým srdcem jsem kráčel do lesa v údolí, když kvetl hyacint. Až krása jak tušený závoj prostřená mne zničila. Svázán do kozelce jsem byl, bez pohybu a téměř bez dechu půvabem, který je jejím vlastním kleštěncem. A teď padám do řeky konce, potupně, v pytli a bez hlesu, jako nějaký Turek do Bosporu.

Nábřeží Představy gentlemana, jenž upadl za chladné hořké noci. Kdysi, v houslových finesách jsem našel extázi, v záblesku zlatých pat na tvrdém dláždění. A teď vidím, že jen teplo je pravou látkou básnictví. Ach, Bože, učiň malou starou pokrývku nebes, v níž hvězdy dlí, abych ji kolem sebe rozložil a ležel v pohodlí.

Velká žena Pevné a pokojné je město Horton, všechna přátelství jsou známá a stálá. V pevných cestách zde každý kráčí. Velká žena má přijít do města Horton… Uprostřed všech mužů tajně mi tiskne ruku. Když všichni se dívají, tváří se slibně. Je tajná zahrada a chladný je proud… Tak na všechny muže se dívá. Tentýž je slib pro mnoho očí. Ještě když v pokoji ke mně se skloní a jakoby náhodou prsy se zlehka mne dotkne, potom se svět již v nápravách zlomí.

Thomas Ernest Hulme (1883–1917), anglický esejista, filozof, překladatel, básník, společně s Ezrou Poundem zakladatel básnické skupiny „imagistů“. Vyloučen z univerzity v Cambridgi pro nepřístojné chování. Přítel Henriho Bergsona, Henriho Gaudiera-Brzesky, Jacoba Epsteina a mnoha dalších spisovatelů a umělců. Většina toho, co napsal, byla vydána až posmrtně. Na podzim roku 1914 narukoval k britské armádě, a přestože byl několikrát zraněn, vrátil se na frontu, kde také na samém konci I. světové války zahynul.

fra.cz

připravujeme

Imagisté. Antologie imagistické poezie Richard Caddel, Slova straky/Magpie Words E. F. Fenollosa, E. Pound, Čínský znak/Chinese Character Vladimír Sadek, Židovská mystika Paul Celan, Básně Joyce Mansourová, Výkřiky José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Jurij Odarčenko, Verše do alba Robert Lax, Cirkus dní a nocí Ludvík Aškenazy, Praštěné pohádky

fra

fra.cz