Eugénio de Andrade, Svrchovanost by Éditions Fra

Eugénio de Andrade Svrchovanost

Jeho hlas je tu proto, aby pokřtil svět, cítíme v něm chvění zvuků, jež se tím pojmenováním poprvé podílejí na povaze věcí. ANGEL CRESPO

fra

Eugénio de Andrade Svrchovanost

fra

fra1

Eugénio de Andrade Svrchovanost

fra5

Přeložila a uspořádala Pavla Lidmilová

Kniha vychází s podporou F U N DA Ç˜A O CALOUSTE GULBENKIAN

Svahy pohledu

SVRCHOVANOST Vrátit se, začít znovu – s jakými slovy? Banda výrostků se směje a zpívá na rohu ulice. Rád bych si myslel, že já a ty hlasy, které vyřvávají do noci, jsme si bytostně cizí. Ale není tomu tak: vulgárnost těch zvuků proniká zdmi; přese všecko představují jakousi společnost. Žiju v zemi bez paměti – zná někdo smutnější místo? Je čas, aby se bílý drozd stěhoval. Vraťme se tedy na počátek. A počátkem je půl tuctu slov a vášeň pro čisté věci země, neúprosně svrchované. Pro ty, k nimž se uchyluje vybíravé světlo. Jen ony otvírají dveře divům, a divy jsou denní, i když vzývají noc a vody ticha a nepomíjivý čas bez času. 3. 2. 86

MEZI PRVNIMI A POSLEDNIMI CERVANKY Byly mi dva nebo tři roky, teď je mi šedesát, a stále stejná je výzva světla, jako bych z něj se zrodil a jenom k němu se zase navrátil. Mezi prvními a posledními červánky se vždycky celé tělo nechalo proniknout žárem laskajícím tu nejprůzračnější a nejnepostižitelnější část bytosti, kterou nikdy nedokážeme pojmenovat, nebudeme-li jí také říkat světlo. 20. 11. 85

DOMEK NA SLUNCI Domek je bílý, obílený vápnem (což je jediná skutečně bílá ze všech bílých), lemovaný modrou, barvou radosti na břehu moře. Bílý a zavřený – aby se slunce, jež rozpaluje střechy, nevloudilo záludně dovnitř nějakou škvírou a nezažehlo choulostivé ticho světnice. V příšeří se ani nelze zadívat na tvář dítěte, které tam spí, dokud nepoleví sluneční žár. Teprve pak se probudí a najde útočiště v pažích, které je už očekávají. Kvůli tomu chlapci bys byl schopen běžet kraj světa, kdyby tě o to požádal, anebo prolézt klíčovou dírkou, jen abys ho viděl spát. 31. 12. 85

TAKOVA JE POEZIE Nevím, kde jsem procitl, světlo se ztrácí na konci dlouhé, předlouhé chodby, s pokoji po obou stranách, jeden z nich je tvůj, trvá mi nekonečně dlouho, než tam dojdu, mé kroky jsou kroky dítěte, ale tvé oči na mě čekají a je v nich tolik, tolik lásky, až se mi rozběhneš vstříc v obavě, že zakopnu o vzduch – ó ty nejhudebnější. 28. 11. 85

DAVNA MELODIE Běhali po venku, jejich pokřik stoupal k nebi, vznášel se jako luňák a pak se téměř smutně vytrácel. Honili vítr, v zápalu pronásledování se roztřásli horečkou, aby jej zkrotili. Až s posledními zbytky světla vcházejí domů a s hlavou v matčině klíně je přemůže spánek. A dokud dovnitř – bůhví kudy – nevnikne úsvit, matky nezdvihnou oči z těch těžkých víček. Teprve pak je svěří světlu. leden 1985

DETSTVI Jdu ven podívat se na špačky; v tuhle podvečerní hodinu jsou jich spousty, jedno hejno za druhým usedá na stromy. Jakmile se setmí, vracím se domů, zrak protínaný rychlými záblesky. Jen světlo si přináším, protože i já se bojím tmy. 25. 4. 85

NEKONECNE Mezi čtyřmi stěnami paměti doráží na dvůr rzivé ržání klisen – ó ráno, ráno, nekonečně v mé krvi. Málo, málo slov je třeba, skoro žádná, aby se přivála ta vůně – rty se zažíhají, chlapec, který se svlékal, krátká agonie. Slunce pak jako by právě odtamtud vycházelo – už nebudeme mluvit o poušti, jde-li o tělo. 6. 6. 85

DUVERA To, co z hloubi něčích zraků vystupuje na povrch tak modré, má proměnit jakousi naši niternou náklonnost k smrti v nejčistší jitřní let skřivánka. 6. 1. 86

KAMENY V ruce ještě cítím zvrásněnou kůži jeho ruky. Byl kameník jako já – existuje snad výstižnější jméno pro mé řemeslo? Ten stařík netušil, že jednou budu jako on: trpělivý, vlídný, zasněný a že budu pracovat od slunka do slunka. Jenže ne tak zručně. I materiál se poněkud liší – slova nemají váhu kamene, podědila jen barvu. Moje slova mívají hladkou bělost oblázků, ale do jiných jako by se uchýlila noc. Jsou to ta nejtajnější, vydala by na korunu z blesků. Já však mám raději ta, jež zastírají něhu, lehce zahalená soumračným světlem, jen s občasným leskem. Přesně to, co ten starý muž žádal od kamene. 14. 4. 85

NADVORI CHRAMU SV. VINCENCE Když jsem přišel na terasu a spatřil Tejo, nejraději bych tam zůstal, až bych zkameněl. Světlo se snášelo ze střech a stoupalo zas po stožárech a v dálce se vzduch při doteku s vodou tetelil. V růžovém stínu kachlů se protahoval veliký kocour a zvolna se blížil, oči zúžené do dvou škvírek. Blahosklonně se nechá pohladit: je rozkošnicky bílý. Znenadání se na mě shora sesypou zvony z chrámu sv. Vincence – bam-bam-bam, bimbam – a vyplašení vrabci vylítnou ze stromů téměř opřených o zeď nádvoří. Hle, jak je kolem samá modř: modř poškrtaná ptáky. 19. 8. 85

PRIBEH Z JIHU Setmělo se, jak si vzpomínám, a ten pes byl malý a bílý, stalo se to v jednom jižním městě s citroníky a mihotavým stínem vzadu ve dvorech. Je to tak dávno, už zdálky jsem viděl, jak se ke mně blíží, jistě měl svůj osud, skromný psí osud, samozřejmě, ale přece jen osud. V pusté noci, s kostí v hubě, šel si po svém, možná někde čekala fenka, v jedné z těch uliček, co ústí do tmy přístavu, on mě ale také uviděl, nebylo to nic těžkého, na prázdné ulici jsem postával jen já, a přiběhl skoro vzrušeně, přede mnou se zastavil, zahodil kost, vztyčil se na zadních packách a jeho oči říkaly, že od té chvíle kost, fenka, osud, to všechno jsem já. Shýbl jsem se, abych ho pohladil a i já mu pověděl, jak ho mám rád a jak mě to v té chvíli zabolelo, že však můj osud je ještě nejistější, sotva jsem přišel, už zase odcházím, stěží se nadechnu obíleného stínu. Kousek jsem popošel, on za mnou, to jsem věděl, já zůstal stát, on zůstal stát, zase jsem vykročil, zase šel za mnou, znovu jsem se s ním pomazlil, byly tu ty zvlhlé oči, jakoby oči maminčiny, ještě jednou jsem na něj promluvil, chtěl jsem, aby mi odpustil, že ho nemohu vzít s sebou, že nemohu zůstat, cestovat s přáteli je něco jiného než se toulat světem s rancem na zádech, musí to pochopit. Ne, on to nechápal, takovým důvodům opravdu nemohl rozumět, nebylo pustšího místa než země, z lásky zbyl jenom pramének krve, ba ještě míň, slimáčí stopa v trávě, a najednou se rozezvonil zvonek a kolem nás plno lidí, pustina stále větší, on pořád přede mnou, ty oči, v nichž stoupaly nejhlubší vody, jak na ně zapomenout? Přátelé si hned bystře všimli, do čeho jsem se zapletl, přidali své mínění, pejsek má určitě svého pána, je vidět, že není toulavý, i když je to kříženec, ale psa seženu vždycky, všude jsou jich tisíce, a hezčích, a potom, co s ním na hranicích, takových starostí kvůli voříškovi, vidíš to, ničemu nerozumějí, 19

nikdo z nich neviděl, jak ti v očích pramení rosa, nastoupili do vozu, ještě jsem ho pohladil, ze zadního okénka jsem ho zahlédl na místě, kde dřív stálo auto, neklidně očichával zem, pak zmateně zvedl hlavu, nechápal, kam mě to odfouklo, nemožná láska, synáčku, až do konce života tě budu konejšit, lidé se dál rozcházeli, v kině zhasínala poslední světla, ulice potemněla, za chvíli bude prázdná. 1976

Doslov Takovou chtěl bych báseň: chvějivou světlem, drsnou zemí, šumící vodami a větrem. Eugénio de Andrade: Ostinato rigore Eugénio de Andrade, který nedávno oslavil 81. narozeniny, zaujímá v současné portugalské poezii výsostné a výlučné postavení. Za dlouhá léta literární činnosti (v 19 letech uveřejnil první sbírku básní), v níž pokračuje dodnes, sledoval s neochabujícím zájmem dobové tendence a přátelsky se stýkal s jejich představiteli, ale dá se říci, že v básnické tvorbě zůstával vždy svůj, bytostně lyrický, iberský (z matčiny strany má španělské předky), svrchovaný ve svém pojetí poezie, lásky a „čistých věcí země“. Eugénio de Andrade je básník smyslů a přírody. Ze slov těží intenzitu světla a žáru, okamžiků nesmrtelnosti, ale i hlubin stínu a fatality v působivých obrazech evokujících spojení přirozenosti člověka a přírody v harmonii světa i ve smíření s „bílým mlčením pouště“. Tělu, zemi, konkrétním věcem kolem dává svou poezií lehkost a průzračnost. Stále znovu se v ní objevují ruce, které se dotýkají a hladí, plaví se a vznášejí v erotických vlnách. Pramen, řeka, loď, pták jsou u tohoto básníka vesmírné tělesnosti další ze slov navozujících pohyb, vzlet, vzplanutí v tvořivé energii přírody. Zdánlivá prostota a pročištěnost výrazu soustředěného na opakující se klíčová pojmenování věcí země a těla se pojí se složitostí promyšlených a tříbených obrazů. „Ve staleté tradici portugalské lyriky, cele proniknuté zálibou v sentimentálním smutku a melancholii, se solární poezie Eugénia de Andrade bude zdát vý135

jimkou. Výjimečně může rovněž působit svým kultem stručnosti a poetikou okamžiku, jež musí slovo zachytit v nejpřesnější a nejzářivější podobě,“ charakterizoval dílo Eugénia de Andrade portugalský esejista Eduardo Lourenço. Portugalský literární kritik Óscar Lopes hodnotí tuto tvorbu jako určitý druh portugalského imagismu. V obou uváděných sbírkách – Bílá na bílé (Branco no Branco, 1984) a Svahy pohledu (Vertentes do Olhar, 1987) ze středního období básníkovy tvorby – se ve srovnání s předchozím dílem dostává světlu a stínu větší vyváženosti, na úkor onoho solárního rysu. Mezi jasným „březnem“ a „listopadem“, který přichází „po špičkách“, se odvíjí plynulý dialog mezi chlapcem a mužem v rozpětí jediného žití, v okamžiku, který nepomíjí. V básních v próze shrnutých ve Svazích pohledu je v jiné formální podobě více reflexe a zaměření na určité příběhy. „Svah“ (portugalsky vertente) pohledu zde může být stejně tak „úbočím“, z něhož se vzhlíží vzhůru k jasu, jako pohledem svažujícím se do tmy a osamění. Celkovou představu o díle Eugénia de Andrade snad aspoň v krátkosti pomůže vytvořit mezi obě sbírky zařazený výbor ze Stručné antologie (Antologia Breve, 1. vyd. 1972, 6. vyd. 1994), kterou básník sám sestavil a pro nové vydání rozšířil. Vybrané básně jsou z let 1950–1994. Česky bylo dosud uveřejněno několik básní časopisecky a v antologii Portugalští básníci v Praze (1997). Pavla Lidmilová

136

143

Eugénio de Andrade Svrchovanost Z portugalských originálů Vertentes do Olhar, Antologia Breve a Branco no Branco (Fundação Eugénio de Andrade, Porto 1998, 1994, 1993) vybrala a přeložila, doslov a poznámku o autorovi napsala Pavla Lidmilová Odpovědný redaktor Erik Lukavský Reprodukce na obálce Jindřich Zeithamml, Schránka, 1988 Fotografie Věroslav Škrabánek Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15 120 00 Praha 2, www.fra.cz roku 2004 jako svou 9. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent Vimperk s. r. o. Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 80-86603-13-X

144

V poezii Eugénia de Andrade se jedinečným způsobem obrozuje dávná idea zpěvníku jakožto nekonečného rozmlouvání básníkova já s milovanými bytostmi a s přírodou podle velkých vzorů Petrarky a Camõese, avšak s odkazem na konkrétnost a esenciálnost řecké lyriky. Ruggero Jacobbi Vytříbené a hluboké dílo Eugénia de Andrade čteme s týmž potěšením, jaké zakoušíme při četbě básníků, kteří zavrhují mnohomluvnost, jako je Jannis Ritsos, Georges Séféris anebo básníci německého jazyka Paul Celan a především Karl Krolow. Alain Bosquet

9 788086 603131

Novinky José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Helena Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound Čínský písemný znak jako básnické médium Alena Nádvorníková, Anebo ne/Ou bien non Petr Mikeš, Jen slova/Only Words Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Jurij Odarčenko, Verše do alba Petr Borkovec, Vnitrozemí Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie

9 788086 603131

fra