Clemens J. Setz, Láska za časů Mahlstadtského dítěte

Clemens J. Setz Láska za časů Mahlstadtského dítěte Přeložila Marie Voslářová

Bylo to ubohé.

Světová próza

fra

Clemens J. Setz Láska za časů Mahlstadtského dítěte Přeložila Marie Voslářová

Světová próza

fra

Clemens J. Setz (1982) pochází ze Štýrského Hradce, kde vystudoval germanistiku a matematiku. Ve svých textech důsledně mapuje bizarnost vesmíru: píše romány, povídky, eseje, básně i divadelní hry, nevyhýbá se ani experimentální próze. Prosadil se povídkovou sbírkou Láska za časů Mahlstadtského dítěte (Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes, 2011), která získala prestižní Cenu Lipského knižního veletrhu. Romány Frekvence (Die Frequenzen, 2009) a Indigo (2012) se dostaly do užšího výběru kandidátů na Německou knižní cenu. Zatím poslední román nese název Hodina mezi ženou a kytarou (Die Stunde zwischen Frau und Gitarre, 2015). Následující kniha Bot (2018) si pohrává s tématem umělé inteligence a poněkud shazuje žánr knižního rozhovoru. V roce 2019 Setzovi vyšla druhá povídková kniha s názvem Útěcha oblých předmětů (Der Trost runder Dinge), jež se dostala na shortlist titulů nominovaných na Rakouskou knižní cenu.

fra

Clemens J. Setz Láska za časů Mahlstadtského dítěte

Clemens J. Setz Láska za časů Mahlstadtského dítěte Přeložila Marie Voslářová

fra

Světová próza

Clemens J. Setz Láska za časů Mahlstadtského dítěte Z německého originálu Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes (Suhrkamp Verlag, Berlin 2011) přeložila Marie Voslářová Koláž na obálce Zuzana Ondroušková, 2011 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2019 jako svou 185. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2019 Copyright © Suhrkamp Verlag, Berlin 2011 Translation © Marie Voslářová, 2019 Cover art © Zuzana Ondroušková, 2011 Author photo © Clemens J. Setz, 2019 ISBN 978-80-7521-091-3

BB036

Obsah Mléčné sklo 13 Váha 43 Vizitky 65 Rozhovor rodičů Jeníčka a Mařenky Váza 83 Světonázor 91 Spáč se probouzí 103 Hromosvůdkyně aneb Éducation Sentimentale 127 Matky 173 Mrtvola 189 Jádro sbírky 197 Condillac 209 Obří kolo 217 Character IV 239 Velice krátký příběh 255 Malá hnědá zvířátka 257 Omluva 287 Láska za časů Mahlstadtského dítěte

79

309

Pro Julii

ATTENTION! WHEN THE TRAIN IS NOT STOPPED IT WILL BE CONSTANTLY MOVING Upozornění v jednom americkém vlaku

Mléčné sklo

Il ragazzo non osa guardarsi nel buio, ma sa bene che deve affogarsi nel sole e abituarsi agli sguardi del cielo, per crescere un uomo.

Cesare Pavese

Bylo jich jako mořského písku, vyskytovaly se pořád a všude, šedé zóny smutku, šílenství a osamělosti v předmětech, budovách a situacích: otevřené garáže s pokaždé stejnou olejovou skvrnou na podlaze, přetékající kontejnery, třínozí psi anebo – ještě hůř – zastávky, kde člověk jako by byl uvázaný pod širým nebem; potom jednotlivosti, zohýbaný příbor, palčáky s hnědým lemováním, zrnka posypového štěrku v mokrých otiscích bot na kuchyňské podlaze, vyhořelé telefonní budky, křoviska páchnoucí močí, v nichž přesto hnízdí stovky vrabců, blednoucí barvy vlastního letního oblečení v soumračném šeru schodiště, kde v setmělých mezipatrech stojí malé, křtitelnicím podobné předměty, aniž by cokoli naznačovalo jejich smysl a účel; celá ta strašlivá melancholie a ztracenost železničních nástupišť, ohlédnutí doleva: koleje, bez konce, potom doprava: totéž, a marný pokus křečovitě se chytit matčiných sukní tváří v tvář té bezvýchodné nekonečnosti, s níž se člověk v neškodnější podobě setkává i následujícího dne ve škole, prostřednictvím číselné osy.

A večerní planety Mars a Venuše se svými tykadlovitými výběžky, když na ně člověk zamrká: malí jantaroví brouci nad střechami města.

14

Od té doby, co se odstěhoval Bernd, můj bratr, jsem se skoro každou noc budil. Dřív mě vždycky uklidňovalo jeho chrápání, jeho mumlá­ní ze spaní, jeho pohyby, líné a jednotvárné jako kynoucí těsto. Často jsem míval noční můry: o dlouhých, nepřátelských chodbách, kde se člověk musí potýkat s různou mírou ochromení; o zavřených dveřích s cizojazyčnými nápisy; o mé matce, která už mě nepoznává a prosí bratra, aby mi ukázal, kde je východ; o pronásledování v našem sklepě, kde je uložený jaderný odpad; o umírajícím zvířeti, které se ukrylo do černého deštníku a nejde ho z něj vyhnat; o načervenalém ledě, co při bruslení praská pod nohama; o klaunském líčení, které se nedá smýt.

A skoro v každém snu jsem se setkával s modrým plamenem, vždycky znenadání odněkud vyšlehl, z mých hodinek, z kusu chleba, ze zábradlí na mostě, které se v ten moment rozpadlo a já se zřítil do řeky, z peněženek, ze zmrzlinových kornoutů, z kostek lega, z cizích očí.

Ten modrý plamen jsem nenáviděl, nejděsivější byla jeho barva, tón, který jsem ve dne nikdy nikde nevídal. Ani ho nešlo nakreslit na papír, odstíny z krabičky pastelek Pelikan na to nestačily. Zkoušel jsem plamen pojmenovat, aby mě konečně přestal trápit, ale nepomáhalo to.

K nočním můrám se přidaly potíže s usínáním. Končetiny se mi prostě odmítaly zklidnit.

Prsty zůstávaly čilé dlouho do noci a pohybovaly se po přikrývce jako dva nervózní pavouci.

Kromě toho jsem celé noci slýchal rodiče, jak 15

chodí po bytě, přesouvají nábytek, šeptají, povídají si. Když jsem kvůli jejich rámusení nemohl usnout trýznivě dlouho, přicházel jsem často za nimi, ale vždycky jen seděli v kuchyni nebo v obýváku, zaražení, rozpačití, překvapení, že mě vidí tak pozdě – a radili mi, abych si šel zase lehnout.

Jejich chování jsem si nedovedl vysvětlit.

O čem pořád diskutovali? Během rozhovorů při společných večeřích na sobě nedávali nic znát. Podivné bylo, že si spolu začínali šeptat a povídat vždycky až kolem půlnoci, zatímco já bojoval se strachem, že tentokrát zůstanu vzhůru až do rána.

Když už opravdu nepomáhalo vůbec nic, vytáhl jsem zpod postele modrou krabici.

Děti v parku připomínaly psance, pobíhaly sem a tam, jako by hledaly útočiště na noc. Když někdo zůstal moc dlouho na jednom místě, začali ho obtěžovat žebráci, snažili se zastavit čůrek slin na bradě nebo pohybovali rukou v kalhotách, jako by chtěli napodobit bušící srdce.

Pak zbývaly dvě možnosti: volat o pomoc nebo bojovat. V myšlenkách jsme se většinou rozhodli pro boj, aby si nikdo nevšiml, že se v našich hlasech už ozývají slzy.

Na nic jsme nevěřili. Bez přestání jsme mluvili o partách, o útěcích, o střílení ze zálohy a o přepadeních, o výcviku v nějakém náročném bojovém umění, a dokonce i o svádění 16

holek. To všechno spolu, nakolik jsme chápali, nějak souviselo.

Tohle bylo na celé situaci, na celém uspořádání věcí nejpodivnější a nejtajuplnější: svět, kde existují holky, holky, od nichž jsme při hodinách tělocviku oddělení, které mají vyšší hlasy a dorozumívají se jakýmsi stovky let starým tajným kódem, zapečetěným a přísně střeženým. Každý pokus kód násilně prolomit končíval katastrofou – slzami, křikem, učiteli a rodiči, kteří vždycky poukázali na rozdíl mezi pohlavími a odvlekli nás nějakým směrem za zápěstí.

Ze záhadných důvodů nás nejvíc rozčilovala právě menší fyzická zdatnost holek, na niž nás neustále někdo upozorňoval, jejich slabší paže a nohy, které nám připadaly jako výsměch našim vlastním tělům. Dali, rozuměj zaplatili bychom hodně za to, abychom mohli alespoň pět minut zůstat s holkou sami, sami v zamčené místnosti. Sami a bez následků.

Neexistoval způsob, jak se uklidnit.

Při některých vyučovacích hodinách jsem myslel na to, jak báječné by bylo proměnit nějakou holku, nejlíp jednu z těch v přední řadě, s brýlemi a dlouhým culíkem, v sochu – ne v kamennou, ale jenom tak, aby se nehýbala, oči by mohla mít zavřené a byla by bez oblečení. Co všechno by se s takovou holkou dalo dělat, všechno, prostě všechno – v tom vzrušení mě nenapadalo vůbec nic originálního, co bych mohl říct kamarádům. Ti všichni hladověli po takových historkách stejně jako já, po 17

mučivých vizích, které měl třeba jeden z nás v noci a následujícího dne je před školou líčil ostatním – děsivé fantazie splněných přání a ukradených pokladů. Když někdo vyprávěl něco nového, epizodu, nápad, návod ke hře nebo k mučení, mé srdce se pokaždé proměnilo v knihu s poletujícími stránkami – a ostatní to potom samozřejmě vždycky museli trumfnout, takže jsme zabředávali do temných bujících improvizací, které nás, pokud se nám opravdu dostaly pod kůži, pronásledovaly i celé dny. „Laura… s tím svým dlouhým culíkem…“ (jak lepkavě to slovo znělo!) „… by si mohla kleknout… jako pes… a pak bys ji chytil za vlasy a natáhl jí je mezi půlky… aby si utřela prdel copem…“ „Nebo bys jí pak ty vlasy takhle smotal, podívej, takhle…“ „A pak jí je zasunul dovnitř!“ A to najednou tak špinavé slovo zasunul se slaně rozpustilo na jazyku.

Skutečnost, že my jsme holkám byli ukradení a že se o nás zřejmě vůbec nebavily podobně jako my o nich, nás poháněla k čím dál smělejším výpadům.

Jediným místem, kde kluci a holky neměli pevně stanovená místa k sezení, byl kostel.

V kostele se všechno točilo kolem toho, že člověk v obrovské, zpravidla liduprázdné budově 18

může jít jen někam, ale dál už ne. K oltáři, ale dál ne. Vlastně jen ke schodům před oltářem.

A také se nesmělo do zákristie, alespoň ne bez dozoru.

Naše kroky tu dlouho doznívaly: tak… tak… takkk…

Od otce Johanna jsme tehdy dostali první svaté přijímání, bylo to podivné martyrium s vlastnoručním zdobením rituálních svíček, o nichž se mi celé měsíce zdávalo. A všechny holky v bílém. Odříkávání modliteb. Průběh mše jako sloky básně uložené v paměti. To zvláštní slovo přímluva. Ta dlouhá řada holek a kluků se svíčkami v rukou. Zpocený fotograf na malém veřejném parkovišti.

Mše jsem měl rád, protože jsem tam potkával hodně bývalých spolužáků. Děti na gymnáziu, kam jsem chodil už půl roku, mi pořád připadaly cizí a nevypadalo to, že by někdy mohly ovládnout umění stát se mými kamarády.

V den, kdy jsem při přijímání dostal ono bílé papírovité kolečko bez chuti, obsahující část našeho vykupitele, ale nespolkl ho, jsem poprvé někoho zbil. Michaela. „Tělo Kristovo,“ pravil otec Johann a udělal tutéž ohromnou věc jako už několikrát předtím, věc, která mě elektrizovala a málem jsem při ní omdlíval – položil mi na jazyk malou bílou hostii. Náhle jsem si uvědomil, že jsem pusu otevřel úplně sám od sebe, což mě ještě víc rozrušilo a vyvedlo z míry. Pak mě napadlo, že se jenom děje to, co už mi předtím všichni dlouze a důkladně vysvětlovali.

19

Hostie zůstala přilepená na patře, a když si člověk nedal pozor, proměnila se v bílou hustou kaši. My jsme si ale pozor dávali.

Bylo to úplně jednoduché. Jenom jste předtím museli půl hodiny běhat s otevřenou pusou ve větru, s rozepnutou bundou, v parku nebo před kostelem. Nebo, pokud to nešlo, vdechovat a vydechovat a přitom pískat jako při rýmě. S vyschlým hrdlem se muselo počkat na konec mše a přijmout – tohle slovo ve mně pokaždé znovu vyvolávalo zvláštní rozechvělost – hostii, bílou oplatku. Okamžitě se přilepila na patro a bylo možné ji bezpečně vynést ven a ukázat kamarádům, kteří postávali s rodiči před kostelem na štěrkové cestě, hned vedle nevzhledného stojanu na kola.

Nad oltářem, ve velké výšce, se nacházelo kulaté bílé okénko z mléčného skla, na které jsem při přijímání vždycky upíral oči. Bylo stejně kulaté a bílé jako oplatka v mých ústech, a když se jeho menší verze, hostie, dotkla patra, vzdálenost mezi mnou a oknem nahoře se zmenšila skoro na nulu. Jako by se mezi dvěma vzdálenými body napnulo lano. To okénko představovalo jeden z mála předmětů, které na mě nepopiratelně působily posvátně, podobně jako pohled na hnijící květiny, na svou vlastní kůži pod lupou nebo na mrtvé ryby na trhu, jejich vyděšeně zírající oči.

Na parkovišti před kostelem, kde jsem stál s pár kamarády, jsem otevřel pusu a nedotčenou hostii jim ukázal. „Dej to sem…“ 20

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101 102 103 104 105 106

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta!

Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým ne­mluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor

107 Antologie současné polské poezie 108 Jean-Claude Izzo, Chourmo 109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané

pod vlivem extáze

110 Viola Fischerová, Hrana 111 Ahmel Echevarría, Días de 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147

Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187

Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality Tamás Jónás, Tatitatitati Veronika Bendová, Vytěženej kraj Adéla Knapová, Předvoj José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, no respires Clemens J. Setz, Láska za časů Mahlstadtského dítěte Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

Po dlouhém a náročném dni v kanceláři Lilly zpozorovala, že jí na lopatkách vyrašila drobná křídla: špinavě růžové, křehce vyhlížející kožní výrůstky, které svrběly jako komáří štípance a dokonce s nimi mohla při určité snaze a soustředění trochu pohybovat sem a tam. Lilly si celá vyděšená odstřihla křidélka nůžkami a spláchla je do záchodu. Přemýšlela, jestli znovu nedorostou, ale tato obava se ukázala jako lichá. Křídla už se víckrát neobjevila, ať byly Lilliny pracovní dny sebedelší a sebenáročnější, a to až do konce jejího krátkého života. s. 256

fra.cz

DPC 299 Kč

Cover art © Zuzana Ondroušková, 2011

Photo © Clemens J. Setz, 2019

Po dlouhém a náročném dni v kanceláři Lilly zpozorovala, že jí na lopatkách vyrašila drobná křídla: špinavě růžové, křehce vyhlížející kožní výrůstky, které svrběly jaJiž vyšlo komáří Petříček štípance a dokonce s nimi Petrko Borkovec, Sellier & Petříček Bellot mohla při určité snaze a soustředění trochu Veronika Bendová, Vytěženej kraj Gertrude Steinová, a naslouchat pohybovat semMluvit a tam.

Lilly si celá vyděšeTamás Jónás, Tatitatitati ná odstřihla křidélka nůžkami a spláchla Fernando Vallejo, Madona zabijáků je do záchodu. Přemýšlela, jestli znovu netento chléb přežvykovat, psacími písmeny dorostou, ale tato obava se ukázala jako Ondřej Horák, Mrtvá schránka lichá.

Křídla už se Adéla Knapová, Slabikář víckrát neobjevila, ať Připravujeme byly Lilliny pracovní dny sebedelší a sebeAlexej Cvetkov, Král náročnější, a toutopenců až do konce jejího krátkéJean-Claude Izzo, Solea ho života. s. 256

fra.cz

DPC 299 Kč

Cover art © Zuzana Ondroušková, 2011

Photo © Clemens J. Setz, 2019

fra