Page 1

Česká poezie

Kamil Bouška Hemisféry

Sotva dýchám, ale sypu ze sebe divné věty, a nevím, kdo to mluví.

fra


Česká poezie

Kamil Bouška Hemisféry

fra


Kamil Bouška (1979 v Kladně) vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. Pracuje jako knihovník. Spolu s Adamem Borzičem a Petrem Řehákem založil básnickou skupinu Fantasía (stejnojmenný skupinový sborník vyšel v roce 2008). Debutoval sbírkou Oheň po slavnosti (Fra 2011), která získala dvě nominace v rámci ceny Magnesia Litera. Žije v Praze.

fra


Kamil Bouška Hemisféry


Od téhož autora ve Fra

Oheň po slavnosti,

2011


Kamil Bouška Hemisféry

fra


Česká poezie

Kamil Bouška Hemisféry Redakce Petr Borkovec Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2015 jako svou 167. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Éditions Fra, 2015 Text © Kamil Bouška, 2015 Author photo © Radek Brousil, 2014 ISBN 978-80-7521-031-9

AA032


Obsah Možnost 9 Labyrint 10 Dědictví 11 Vlčí máky 12 Nedávná historie 13 Sníh 15 O všechno, co není 16 Pozemský ráj 18 Báseň pro dnešek 19 Odejít nebo vstoupit 21 Avatar 23 Afterparty 26 Klanění v lázni 28 Posel 30 Minotaurus 32 Mluvit načerno 37 Někdy bych o tom chtěl napsat knihu 42 Větev nebo díra 44 Kohoutova píseň 46 Hemisféry 48 Aurora Borealis 50 Zaživa 52 Tentýž 54 Bestie 56 Stín 58 Pršet 60 Nevěsta (vyšinutá autobiografie) 61 Jih 67 a zase slova 68


Noční šichta 69 Bílá hodina 70 Nonstop bar 71 Stvoření 72 Návštěvní hodiny 75 Návrat 77 Nevyslovit 78 Možnost 82

8


Možnost Otevřel oči – pokoj srkal ranní svit, za balkonovými dveřmi den na bílou zeď promítal bezobrazný film – nebe rozepjaté nad městem a pár prvních zvuků, jak tenký van rozprostřených po bílém prádle pro bosé nohy světla.

9


Labyrint Pruh světla v prošoupaném koberci rozsvěcuje města, zvedá údolí zdobená stříbrnými flitry prachu, vyvěšuje antény v horkém azbestu na plochých střechách, vrhá zemi k slunci a zem praská jako píseň ve starém vinylu. Dřevitou oblohou prosakují ptačí hlasy ze zlaté vaty mraků nacucaných sladkou vodou a klesají ke krčním tepnám květin v záhonech za ploty rodinných domů. Křoví za nimi křeše v přítmí přízrak lesa – růžové střechy v ranních hodinách, vláčné semafory plachého slunce, večerní ulice, potemnělé jícny plné soli, nádraží zajíknutá steskem a teplou trávou mezi kolejnicemi. Hubený pokoj mi ukázal mapu světa a samotu, tiché jehličí, zarůstající nehet planety.

10


Dědictví Večer po jarním dešti klouže chlad dolů mezi domy. Stěny v šeru znehybněly a stejně i tenhle sklad se dvorem a přilehlými budovami. Červené cihly prosvítají pod vlhkou omítkou ve skvrnách, které nic nepřipomínají. Na paletách leží kostky zatavené ve fóliích, hořká vůně asfaltu a posmrtný klid vysokozdvižných vozíků. Průzračný je tady jen vzduch. Tiše pracuje na věcech. Pak začnou modrat chomáče trávy za drátěným plotem a podélné chodníky zapomenou klapot podpatků. Jen ptačí hlasy rozléhají se nad střechami v sytě zelených ozvěnách. Jako první přilétají straky. Zůstanou rýhy po drápech na vybledlých zábradlích a rezavých anténách. Těsně před setměním příbuzný a dávný zpěv kosů zvedne z opuštěné scény pár důvěrných tónů. Těla tenká jako ženská dlaň skoro trhá tak široký zvuk. Jeden z nich ke mně na stromě obrací hrudník. Nevím co říct. Rozhlížím se a říkám mu Příteli, patří ti mnohem víc. 11


Vlčí máky Horký hluk města zasyčí na tvém čele pod chladivým dotykem nazelenalého stínu prvních stromů. Za živým plotem kvetou sakury a dívčí kotníky slané jako řídká tráva. Přicházíš po úzkém chodníku a pomalá chůze rozprostírá prosvětlený park. Odpolední světlo houstne a s ním i zpěv ptáků pod růžovými štíty okolních domů. Vzduch a tlumené hlasy pění, jako by ti krev tekla někam nazpátek, a náhle nevíš, kde teď jsi. Jdeš kolem bíle natřených laviček, jdeš, jako bys nepřestoupil hranici a minulost neprodlužovala stín. Mezitím soumrak nakyne ve větvích, vystoupí žíly na listech v oblacích mihotavých mušek a někde jinde za městem, dávno mezi vlhkým chladem polí, osvětlený autobus na rudých silnicích splétá v oknech červené hlavy vlčích máků. Držíš se madel a květen máš za sebou. Ještě než vystoupíš a pozdě odemkneš svůj byt, noc uzraje v kuchyni na křídovém papíře v kalendáři.

12


Nedávná historie Včera – divné slovo – zvykal jsem si na něj jako na pravidelné pouštění žilou. Zvykal jsem si, že chuť popela na patře mě nutí počítat páru, nažloutlou pěnu rána zasetou do čaker zaměstnanců a tramvajových tras, že den leží v žaludku a na prsou mě hřeje město, vzduch smotaný měděným drátem. O dnešku nevím nic, proto mluvím v minulém čase, teď, když jsem se probral podlitý únavou a žasnu, že kostkované hodiny mají zase jenom čtyři stěny a pracují na úklidu počasí. Teď nebylo nic. Věšák na šaty a šero. Mastné skvrny světel na mokrých zdech a rozleptaná ulice. Kloužu po mazlavém asfaltu, abych zalepil hnědou mlhu, zasádroval přetržené věty a čekal na odjezd vlaku. Svět před stvořením světa, ach, ale seřízený jako čas příjezdu a odjezdu na mokvající světelné tabuli, kvůli které zakláníme hlavu. Děraví, dělali jsme si křoví na nástupištích. 13


Namlouval jsem si, že sníženou viditelností prosvítají ze spleti větví podmáčené kořeny, ale možná jen prasklé žilky v očích přetížily bělma, možná nezbývá než přiznat kýč a zvykat si, že průhledné větve ani vítr se na nic neptají. Zítra zas budu mluvit v minulém čase a žasnout, že

14


Sníh Dech. Jenom dech. Hrudník zvedá krajinu. Bílá vrstva planiny polyká víc než rozkývaný krok. Tvář staženou větrem, slyším se víc, protože nepodpírám oči. Stromy za mými zády křupou jako oprýskaný lak na kýlech lodí ukotvených u mola. Dívám se do sebe. Obzorem zabořeným do běloby prosvítá dávná suchá silueta ve zvlněném prostěradle – tvoje záda schoulená po milování a hebké spodní prádlo zčeřené tvýma rukama. Padali jsme do sebe jako sníh, jako bychom se měli teprve narodit, sotva začal den. Světlo klouže po ledových mracích a pod krystaly zmrzlého sněhu prosvítají bledé linky stop. Zůstal po nás minulý čas a tahle země. Dech. Jenom dech.

15


O všechno, co není Ty dny, kdy bylo docela v pořádku být zločincem nebo umřít Amiri Baraka

Bál jsem se o každé ráno, o všechno, co není předmětem dědictví. Držel jsem na uzdě bílý mozek, čistou míšeň hrůzy po předcích, a posouval svoje centimetry. Procházel jsem zaprášenými dny a přidržoval se pavučin, právě se kouřilo z čajových konvic a pošťákovy propocené košile. Stačilo jít, šlapat po skvrnách psí moči a připomínat si, že srdce je pumpa. Na větvích žluklých stromů visely hovězí jazyky úředních obsílek. Dýchal jsem jako zašlá učebnice botaniky. Už jsem se ani nesnažil maskovat na sobě průzračně černé kaluže, holubí peří, vajgly a zelené plivance. I moje vyžebraná hlava byla celkem bez půvabu. Zkoušel jsem pozdravit, ale z pusy mi padala jen zplesnivělá karta Milenců. Mluvil jsem o počasí, protože jsem neuměl mluvit. Slušní lidé při tom umírali na svoje děti a šťastná manželství a ženy v přísně zastřižených ofinách už měly povinnost milovat jen jezuity. 16


Vracel jsem se s prsty zamazanými od čárových kódů, za pět prstů máslo a za dalších pět benzin do auta a k večeři namazaný hadr na podlahu. Procházel jsem vylidněné neděle kolem skleněných pyramid a skládek syrového masa na okraji obytné zóny a bál se botulinu pod naškrobenými límečky, čerstvých maturantek s plastovým obličejem, jejich matek a mlaskání pneumatik. Bál jsem se o namodralý plevel a tuhou hlínu, o křehké zániky, o škvíru v mracích, bál jsem se o každé ráno, o všechno, co není.

17


Pozemský ráj Měsíc vyšel do denního světla. Čtvercové dlaždice na podlahách balkonů chladnou pomalu jako slunce. Rozviklané rajčatové keře a muškáty sklánějí hlavy dolů do trávy. Sousedé na terasách mluví jako bohové a duté kravské hlasy visí nad zemí. Počítají zisk a ztráty. Bublá to, pění, když počítají co a za kolik a překřikují lahvové sklo, které zvoní o kovová zábradlí. Chlapi mají rozhalené košile, pivo a pravdu. Ženy dramaticky tlumený, vemlouvavý hlas. Počítají i po setmění a řeč zesiluje hrdelní sykot cvrčků. Měsíc vystoupal na noční oblohu a noc před bouří vrní jako trafo. Nízko nad střechami horký vzduch vydechuje těžké uzly mraků, nehybné sochy tmavých řas. Vysoké napětí pracuje na tichu. Soukromé vesmíry kolem skládacích křesílek plihnou ve větru, který plaší stromy. A náhle všechno odchází do slepé a temné vody. Šedý kal zalepuje světla v oknech a zelený šlem omítá každý tvar. Pak vyvře obzor v železném světle prvního blesku. Ráno bude čas zakopávat o věci a večer bude čas je počítat.

18


Báseň pro dnešek Ledovce tají a vesmír rozpíná osmdesát jasných hodin od Nového roku do června. Žádné slunce. Věštby a slepé nebe ve vybledlých barvách map kontinentů, které plují jako hejna mrtvých ryb. Zarůstají trávou a trochu zkrvaví jen mezi drápy zdivočelých koček. Nepřetržitý déšť, septik jara, žádný bůh. Zmoklé bundy v tramvajích a svrasklé deštníky vyplavily elastické světlo. Perleťovýma rukama drží v povětří pár ztracených slabik. Prosvítají z rytmu horkých větví nad městy a prohlubují zeleň v ozvěnách ulic. A když promluvíš, překvapí tě vlastní hlas. Žádná velká slova. Piktogramy pro zvěř z východu ve švýcarských hotelích, zakazují mužům čůrat vestoje po desáté večer. A muži kloužou ve všedních hodinách jako dobře napastovaná podlaha. Vzduch je rovný a parlamenty na novinovém papíru nerozpustné. Přesto krizový štáb uzavírá zadní východy, vedlejší cesty a varuje před chůzí lesem. A když promluvíš, překvapí tě vlastní hlas, věštby a slepé nebe, 19


průsvitná řeč větru. Rezonuje s obvodem zeměkoule, vibruje v kometách a rozsvěcuje krev, žádné zlato, hlas negra, negrův hlas a slovo, které bude.

20


Photo © Radek Brousil, 2014

Muži obalení strouhankou čekají, až naprší a uschne přepálený tuk v teflonové pánvi, děti rostou z porna, ženy točí píčou jako volantem a budoucnost v barvách odrůstajících melírů mluví naším jazykem.

fra.cz


Photo © Radek Brousil, 2014

Muži obalení strouhankou čekají, až naprší a uschne přepálený tuk v teflonové pánvi, Česká poezie děti rostou z porna, ženy točí píčou Zuzana Lazarová, Železná košile jako volantem Petra budoucnost Borkovec, Wernisch v barvách odrůstajících melírů Petr Král, Město je náš les mluví naším jazykem. Pomlčky v těle. Sešit 1 Kristina Láníková, Pomlčka v těle Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Lukáš Horák, Amensch Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Karel Urianek, Beránek

fra.cz

fra

Kamil Bouška, Hemisféry  

v tisku

Kamil Bouška, Hemisféry  

v tisku