Blanca Varela, Křídla na konci všeho by Éditions Fra

Blanca Varela Křídla na konci všeho

Cena Octavia Paze, 2001

fra

Blanca Varela Křídla na konci všeho

fra

Blanca Varela Křídla na konci všeho

fra

Přeložil a uspořádal Petr Zavadil

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond Czech edition © Éditions Fra, 2006 Text © Blanca Varela, 2001 Translation, selection & afterword © Petr Zavadil, 2006 Cover artwork © Petr Kvíčala, 2006 ISBN 80-86603-44-X

Ten přístav existuje (1949–1959)

Přístav Supe

Věnováno J. B.

Mé dětství je na tomhle břehu, pod převysokým nebem, nebe jak žádné jiné, nebe, rychlý stín, mraky děsu, temné rozvíření křídel, modré domy na obzoru. U velkého sídla bez oken, u slepých krav, u kalného likéru a ptáka masožera. Ó moře všech dní, moře jak hora, deštivý chřtán chladného břehu! Tam rozbíjím lesklými kameny rodičovský dům, tam rozbíjím klec malých ptáků, odzátkuji láhve a uniká černý dým a něžně zbarvuje vzduch i jeho zahrady. Mé hodiny plynou u vyschlé řeky, mezi prachem a jeho tepajícími listy, ve žhnoucích očích téhle země, kam moře vráží svůj bílý oštěp. Jediné roční období, stejné počasí plné zmáčených prstů a rybiny. Celá jedna dlouhá noc v písku. Miluji pobřeží, to mrtvé zrcadlo, v němž vzduch víří jako šílený, tu vlnu ohně, jež pustoší chodby, kruhy stínu a dokonalé křišťály.

Tady na pobřeží lezu na černou studnu, jdu z noci do hluboké noci, jdu za větrem, jenž slepě vane zářivými a prázdnými zornicemi, nebo bydlím uvnitř mrtvého ovoce, v tom dusivém hedvábí, v tíživém prostoru plném vody a bledých okvětních korun. Tady na břehu jsem tím, kdo se probouzí uprostřed listí s hnědými křídly, tím, kdo sedí na prázdné větvi, tím, kdo nechce vidět noc. Tady na pobřeží mám kořeny, nedokonalé ruce, žhnoucí lůžko, kde o samotě pláču.

To, co říkám, je pravda Hvězda vybuchuje na malém náměstí a pták ztrácí oči a padá. Kolem něho pláčou muži a vidí příchod nového věku. Řeka se valí a unáší ve svých studených a zmatených pažích temnou hmotu navrstvenou po dlouhá léta za okny. Umírá kůň a jeho duše letí do nebe s úsměvem plným velkých zubů ze dřeva promáčeného rosou. Později mu, mezi anděly, vyrostou černá, hedvábná křídla na zahánění much. Všechno je dokonalé. Být zavřený v malém hotelovém pokoji, být zraněný, rozvalený a nemohoucí, zatímco venku měkce, nečekaně prší. Co to přichází, co se to valí shora a zaplňuje listy krví a ulice nazlátlým smetím? Vím, že jsem nemocný tíživou chorobou, plný hořké vody, nemilosrdné horečky, jež hvízdá a děsí každého, kdo ji slyší. Přátelé mě opustili, můj papoušek už je mrtvý a nemohu zabránit tomu, že lidé a zvířata prchají při pohledu na strašlivou a černou záři, již zanechávají mé kroky na ulici. Musím vždycky obědvat sám. Je to strašné.

Okno Znovu počítám své prsty. (Mrazivý květ, neznámá hlava, která na mě číhá, se spouští dolů a vyráží hlasy.) Dívám se na zdi a na jejich kulaté a rychlé plody, odhaduji, počítám kameny, popely, mraky a stromy, jež pronásledují lidi, a perly vyrvané ze zhoubných rybníků nebo z černých plic, pohřbených a strašlivě živých. Pavouk, který se spouští lidským krokem, mě zná, je pánem jednoho koutu v mé tváři, tam hnízdí, tam zpívá, nafouklý a sladký, v zeleném hedvábí a ve svých chumáčích. Venku, v kraji, kde roste noc, se ho bojím, kde roste noc a padá v těžkých kapkách, ve smrtících blescích. Venku, těžký volský dech, stará horečka s rudými křídly, noc, která padá jak temná kšanda na hruď.

Dopis Prasklý plode, jejž vzduch nezkazí, liste bez vrubu, nikdy zčernalý, k tobě se valí krev a zpátky bezpečně, bez mostů, v tobě spočívá myšlení. Sluneční orloji, vznešený odstíne, léto v mém domě, tebou se krotí vlk a vrací hlodavec do své nory. Sestro, tvá bílá, uzavřená tvář, bez zjevného příběhu, ty, přesná, nehybná, čirá souřadnice.

Věnováno N.

Pramen Přišla jsem ke studni, mé malé a smutné oko se prohloubilo, zvnitřnělo. Stála jsem vedle sebe, sebe plná, strmá a hluboká, svou duši na sobě, bijící do mé kůže, vrážející ji do vzduchu, až na konec. Temná kaluž rozštípnutá světlem. Byly jsme jediný tvor, dokonalý, bez hranic, bez krajů, za něž by se mohla chytit láska. Bez hnízd a pevné půdy pro nadvládu.

Procházka Jdeme, světlo se mění, světlo a vítr nás čekají a sílí. Jdeme směrem za nocí, za čerstvým neutuchajícím stínem, jdeme pít z živých plodů, jež visí z neuvěřitelných větví. Nyní panuje jistota, že noha nohu mine a slunce a měsíc spolu tvoří den a odpočinek není strašný. Tohle není to pouto, ani ty dnes nejsi malá kořist.

Poledne

Josému M. Arguedasovi

Všechno je připravené k obětování. Dobytek bučí v hliněném chrámu. Tvrdá a rudá slza, ohnivá skaliska, ticho a prudká vůně slunečnic, kohoutů s hřebínky. Nepadne ani list, jen plémě padne a padá plod otrávený vzduchem. Není žádný střed, strašlivé květiny jsou tyhle tváře vbité do kamene, hvězdy naruby, bez vůle. Ani chvíle klidu v tomhle ohromném dni. Ukrutné světlo hltá svou porci. Moře je daleko a osamělé, země nečistá a širá.

Orientální příběhy I Stín skřípal jako strom. Skříp, skříp, skříp. Probublávalo ráno. Klusalo nádherné, načervenalé nebe. Vláčná ruka sázela ptáky pod jemný, prchavý déšť. Všechno se dělo takhle. Navzdory hudbě, zdánlivé obyčejnosti, se valil kámen; znak, neviditelné znamení planulo nad nevědomostí světa. Jakýsi hlas oznamoval tlampačem zrození slunce, jež stoupalo jako touha úzkou studnou, bez stěn. Jako jemný pot na spáncích tryskal hlas z napůl probořených zdí. Pak přicházel prach a později vítr, předčasně vlažný. Zbavil mohylu panenství a bezstarostně odvanul k jiným ruinám. Každý den to bylo stejné. Hlas utichal a slunce úchvatně zářilo v nadhlavníku. II Oddechující, zatvrzele plovoucí, s chaluhami pružných a krutých očí: potomci. Vrzající, hřebíky ve stěně temnot, bičovaní rozvlněnými hvězdami, s dlouhými uzlovitými vlasy; rozvětvení, smutní, bouřliví, sliny sražené do křišťálu, bezkrevní, křiklaví. Za úsvitu se přímo na střeše rozhodli spálit svá díla. Vztyčili hranice, konstrukce z bílých kovů, rozžhavené mnohostěny, orchideje ohromného pohlaví; zelené vzdušné epitafy, vysoké pomníky seříznuté černým a blánovitým křídlem slávy. To nejcennější. Všechno. 16

Z teras se kouřilo. Soumrak padal jako past na rozechvělé vzbouřence. Zatmění bylo očividné. V čerstvě otevřených studnách naříkala, burácela páchnoucí hudba. Zimoviště plné slz bylo obklíčené pásem hor. Strašlivé předzvěsti. Ztrápeni bolestí, v posledním tažení, odložili datum. III Jistého rána Cosme otevřel oči a uviděl svého psa zahaleného v modrém mraku. Několik měsíců ho pronásledoval se špendlíkem. Bylo těžké ho dostihnout. Mrak měnil barvu a ubohé zvíře skučelo v samém středu nebes a zalévalo Cosmeho hlavu hustými slzami. Cosme měl zuby zrudlé bolestí a jeho tváře planuly nemohoucností. Dnem i nocí hlídal nebe. Když bylo hezké počasí, jasně rozeznával dokonale kulatý mrak. Tehdy vyskakoval, dařilo se mu zahlédnout nešťastné zvíře, jež přikryté duhovými plyny smutně močilo, aby mu označilo cestu. Naděje ho neopouštěla ani za strašlivých bouřlivých nocí, kdy se mu mrak nalitý hněvem houpal nad hlavou. A tak ubíhaly roky a roky a Cosme nechtěl jiného psa.

První tanec I Jsem opičák, nic víc, a šplhám po téhle ohromné rudé květině. Každá z mých tmavých štětin je křídlem, bytostí prostoupenou touhou a radostí. Mám dvacet hbitých a černých prstů, všechny jsou mi po vůli. Možná jsem jediný živoucí, ten, kdo se hýbá, dýchá a stěžuje si. Jediný, kdo krouží a točí se nad bažinou a užovkou. Vlček, lidská slunečnice, chlupatý a čistý, osamělý pěvec, poustevník, mor. Jsem beze všech pochyb ten, kdo se slyší a dýchá, splétá, aby zachytil skutek, zježené svědectví stále rozechvělých očí a jazyků, stále plných vzpomínek. Co nás nutí kvílet a padat na kolena? Odvahu! Času je habaděj, ať slavnost pokračuje. Ať vypadají nenuceně lebky stolovníků, špinavých chrobáků připoutaných ke své paměti. Mám jim říct jen proto, abych viděl, jak blednou, že se budeme muset vrhnout do vzduchu, odstrčeni mocnějšíma rukama až k tomu, co je černé, bez ozvěny, rubu, prahu ani konce? Miluji tuhle rudou květinu bez nevinnosti. II Stoupání je namáhavé, ale vzduch nahoře je studený, řídký, žhnoucí vtíravým a nahým leskem, který z nás dělá pouhé trhliny či nanejvýš kámen, jenž se může valit, zřítit, rozštípnout. Šťastný závěr: zločin nebo náhoda. Výbuch účinný jako rty na jiných rtech by znamenal vítězství. 18

III V určitých případech je třeba postavit se stranou cesty. Přichází průvod, míjejí pavouci, pak rudé a nadmuté chobotnice. Pronásleduje je meč a vyráží jim oči, jež jsou štědře rozděleny mezi věřitele. Potlesk. Lid je spokojený, protože dostal příslib, že den potrvá dvacet pět hodin. Tohle je nesmrtelnost. IV Teď míjí moře, bezobratlé a ospalé. Nechává za sebou podivná plemena mrskající se na svažité a kluzké cestě. Hlupáci do nich bodají holemi, snaží se je roztočit na jejich zadcích. Druhého dne za rozbřesku jsou mrtví se zčernalými nehty a zuby. V Je jedno místo daleko od všech měst. Není tam jedno nebe, ale několik, na sebe navrstvených, lesklých, strašlivých. Co bude znamenat úsvit pro toho, kdo zná jen noc a sen, který následuje za snem? Rozlepit víčka znamená zemřít, odlomit se od hvězdy. Obřad je krátký, odevzdání naprosté. Člověk křičí se zavřenýma očima, zalitý potem či skřípaje zimou: miluji tě, protože tvůj tlukot rozpoutává katastrofy, hurikány, války. Miluji tě, neboť se koupeš v nesmírné prázdnotě a živíš se temnotami. Plavu v tvých kulatých slepých zornicích jako v pekelném rybníku. Tvé državy nemají čísla a překypují bezejmennými plemeny, neplodnými, ale věčnými. 19

Miluji tě, neboť jsi zlý a prospěšný výmysl. Kdybys ustal, okamžitě by vyhaslo mé bytí. Mohl bych tě nechat zmizet mrknutím očí. Ale jaký by potom přišel trest? VI Čísla hoří. Každá cifra má chocholku z kouře, každé číslo piští jako otrávená krysa. Je smutné být smyšlenkou šílence, okem jiného oka. Je tady kolo, je tady něco, co nás nutí skákat, hledat místo, ztratit je, říkat „můj dům“ brlohu a „mé děti“ všem. Svaté slovo. Kajman tančí tarantelu na svém antracitovém ocase. VII Dívenka viděla, že má velikou díru v hrudi. Podívala se ostatním do očí, zpříma. Všichni se otočili a proměnili ve žluté kohouty. Viděla pole, příjemné a špinavé venkovské statky. Náhle z nějaké zornice vyrazila velmi dlouhá hůl, provaz nebo se promě nila v kluziště, kde se elegantně proháněl starosta a místní honorace. Když spatřila hrdinu, cítila se hluboce zamilovaná. Všichni jí dlužili svobodu. Svobodu, svobodu, svobodu. Bylo to jako míč, jako modrý balon, který praskal nad obličejem a hýřil světly všech barev. Bylo roztomilé, nepopsatelné hrát si se svobodou a moci ji občas poslat k čertu. Hrdina se chtěl přidat, ale znovu upadl na zem. Jeho tělo bylo z rudého a fialového pruhovaného dřeva. Začal foukat silný vítr a neznatelný prášek se mu vysypal z nosu. To byl život.

Zářivá cesta tmou Začal jsem používat černou jako barvu světla, a ne tmy. Henri Matisse Peru, vlast Inků, je zemí mýtů a legend a jako taková je také zemí básníků. Přestože tam najdeme řadu vynikajících romanopisců, páteř peruánské literatury tvoří poezie, podobně jako tomu je v Mexiku. Indiánské dědictví jako by podzemně zpevňovalo hlas kamennými slovy z inckých a aztéckých pyramid. Ve spojení s moderními básnickými postupy se utváří směs, která v literatuře dvacátého století má jen těžko obdoby. Tato mestická poezie dala světu jeden z nejrevolučnějších lyrických zjevů, tragicky krásné verše Peruánce Césara Valleja, jehož vliv na hispánskou poezii je srovnatelný snad jedině s vlivem Arthura Rimbauda na poezii francouzskou. Ze stejného rodu pochází nejen místem narození také Blanca Varela, jejíž tvorba vznikala pomalu a v ústraní, ale v současnosti je i přes svůj nevelký rozsah považována v rámci španělsky psané poezie za stěžejní, především zásluhou naprosté vnitřní přesvědčivosti vycházející podobně jako u Valleja z vědomí, že nelze psát beztrestně, že v básnické tvorbě neexistují malé prohřešky. Blanca Varela se narodila v Limě roku 1926 známé hudební skladatelce, autorce řady kreolských valčíků, které se později odrazily i v názvu možná nejznámější dceřiny sbírky. Datem narození patří do brilantní peruánské generace básníků, jakými byli například Jorge Eduardo Eielson (1921) nebo Javier Sologuren (1921), jejími literárními vzory a mistry byli především takoví autoři, kteří kladli na básnické slovo vysoké etické nároky. 175

Koncem 40. let odjela se svým manželem, peruánským malířem Fernandem de Szyszlo, do Paříže a zůstala tam takřka deset let. Literární kvas v poválečné Paříži byl pozoruhodný a pro utváření svébytného básnického hlasu ideální. V kavárnách na Montparnassu sedávali vedle Blanky Varely například Jean-Paul Sartre, Henri Michaux nebo Alberto G iacometti, ale také celá řada jihoamerických autorů, kteří podobně jako ona našli ve Francii dočasný domov. Patřil mezi ně především nikaragujský zářivý talent Carlos Martínez Rivas, autor jediné sbírky básní Osamělá vzpoura (1953), a Mexičan, který měl později celou svou generaci proslavit jako nositel Nobelovy ceny za literaturu: Octavio Paz. Rodinný portrét těchto jihoamerických Pařížanů v rozčarovaných poválečných dobách vykreslil právě Paz ve slavné předmluvě k první sbírce Blanky Varely: Nevěřili jsme v umění. Ale věřili jsme v účinnost slova, v moc znaku. Báseň nebo obraz byly exorcismy, zaříkadla proti poušti, zaříkadla proti hluku, nicotě, zívání, klaksonu, bombě. Psát znamenalo bránit se, bránit život. Poezie byla činem nutné sebeobrany. Psát: křesat jiskry z kamene, vyvolávat déšť, zaplašovat přízraky strachu, moci a lži. Na každém rohu číhaly pasti. Past úspěchu, past „angažovaného umění“, past falešné čistoty. Křik, kázání, ticho: tři způsoby zběhnutí. Proti všem třem: zpěv. V těch dnech jsme všichni zpívali. A mezi těmi zpěvy zněl osamělý zpěv jedné peruánské dívky: Blanky Varely. Nejtajemnější a nejbázlivější, nejpřirozenější ze všech. Tento nejpřirozenější hlas je plný kontrastů, napětí mezi dvěma póly. Vyplývá to ze samé podstaty Vareliny tvorby. Jestliže je někdy označována za surrealis176

tku, rozhodně to není proto, že by ji zajímaly logické experimenty, automatické psaní nebo podvědomé formy. Její surrealismus je niterný, nikoli technický, je to hledání místa zpěvu, jak by řekl jí v mnohém blízký španělský básník José Ángel Valente. Blanca Varela se při tom obrací dovnitř, její slovo tápe po vnitřní straně kůže a hledá tam jakousi původní nevinnost, která by mu umožnila vyjádřit svět očima nově příchozího. Zároveň ale nemůže zabránit tomu, že vnější strana se vystavuje bolesti a temnému rubu skutečnosti, který do básní proniká v podobě krutých detailů. Teď míjí moře, bezobratlé a ospalé. Nechává za sebou podivná plemena mrskající se na svažité a kluzké cestě. Hlupáci do nich bodají holemi, snaží se je roztočit na jejich zadcích. Druhého dne za rozbřesku jsou mrtví se zčernalými nehty a zuby. (s. 19) Z tohoto sváření bolestné paměti a nové nevinnosti pramení zmiňované kontrasty. Snaha o nalezení lepšího světa, který by zároveň byl světem skutečným, staví Blanku Varelu do sisyfovské polohy, kdy se s každou básní vrací úplně na začátek. Neustálý návrat je přitom vzpourou proti běžnému řádu slov, a tedy jakousi cestou k dokonalosti. Báseň je osud, život sám, nikoli dobývání slov. Velikost tohoto gesta snad nejlépe vyjadřuje báseň Jalovička trápená ovády, o níž slavný peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa píše, že se v ní „život (starobylejší a temnější než smrt) představuje v symbolu jalovičky stíhané mraky much, patetického zvířete, které se neumí bránit bezvýznamnému hmyzu. Báseň nám přitom dokáže vnutit pocit, že takový osud nejenže není směšný, nýbrž že v sobě nese jakousi temnou velikost hrdinů z klasic177

kých tragédií, kteří umírají nesmířeni a až do posledního se brání nevyhnutelné porážce“. Dialog hluboké etiky a poezie je pro tvorbu Blanky Varely příznačný od prvních sbírek a postupem času je pronášen čím dál oproštěnějším hlasem, jako by zpomaloval při stále jasnějším vědomí, že každý krok může být (a je) chybný. Slova obehnaná tichem tím získávají na intenzitě a podstatnosti smyslu, pronikají do končin, kam se odvažuje málokdo. Antonio Gamoneda, volbou spřízněný španělský básník, k tomu dodává: „Všechny tváře uprchly; spíme s otevřenýma očima před bílým územím, jež opustila slova. Není tam zrození ani hrob; není tam příčina ani místo; studené šílenství je naším jediným obyvatelem.“ Tím studeným šílenstvím je básník, který dobře ví, co to znamená. Petr Zavadil

178

Obsah Ten přístav existuje (1949–1959) Přístav Supe 8 To, co říkám, je pravda 10 Okno 11 Dopis 12 Pramen 13 Procházka 14 Poledne 15 Orientální příběhy 16 První tanec 18 Nevhodný čas 22 Denní světlo (1960–1963) O řádu věcí 28 Zpěv v Ithace 30 Před rozedněním 31 Vrchol jara 32 V nejčernější černi léta 33 Svatby 35 Park 36 Tak se staň 37 Úsvit 38 Vždycky 39 Nebýt 40 Slova pro jeden zpěv 42 Maska nějakého boha 43 U Tichého oceánu 45 Zima a útěk 46 Alla Prima 47 Vítězství 49

179

Valčíky a jiné falešné zpovědi (1964–1971) Valčík při klekání 52 O mých věcech nikdo neví 54 Cvičení 58 Našla jsem 59 Fotbal 60 Rodinné tajemství 61 Spravedlnost císaře Otóna 62 Kouzelné schopnosti 63 Rozhovor se Simone Weil 64 Auvers-sur-Oise 66 Zpěv sprostoty (1972–1978) Mříž 70 Hra 71 Potom 72 Identikit 73 Tàpies 74 Zpěv sprostoty 75 Při poslechu Billie Holiday 77 Květiny na poslech 78 Lady’s Journal 79 Postava 80 Proud světla 81 Monsieur Monod neumí zpívat 82 Polohlas 86 Materiální cvičení (1978–1993) Poslední červnová báseň 88 Malevič u okna 90 Havraní dům 93 Bez data 96 Jalovička trápená ovády 98 Materiální cvičení 99 Vysoké myšlenky 102 Smrt v šatech nevěsty 103 180

Lekce z anatomie 104 Šerosvit 106 Závěrečný výjev 108 Kronika 109 Hliněná kniha (1993–1994) Zabořuji ruku do písku… 114 Jistota měňavého… 115 Ruka boha je větší… 116 Krev afrického beránka… 117 Místo pod stromem… 118 Vestoje, promlouvaje jako bůh… 119 Dítě pohlédlo do zrcadla… 120 Odpověď do noci chabé luny… 121 Co říká to nehybné tělo… 122 Pomalé kruhy, nekonečné ostrovy… 123 Nosit vetchost jako květinu… 124 Básně. Předměty smrti… 125 Bolest mezi dvěma stěnami… 126 Mezi jinými věcmi je tam bůh… 127 Milovaný předměte můj… 128 V jedné ruce šílenství, bouře… 129 Kdyby tahle čára vedla donekonečna… 130 Po velké vlně se vzduch zastaví… 131 Třikrát jsi udeřil do prázdného zvonu… 132 Stříbrné oko, právě zmrzačené… 133 Okolo stejného stolu… 134 Na postavení smrtelného domu… 135 Dosti historek, poutníče… 136 Zvířecí koncert (1999) Dítě pláče nad talířem… 138 Smrt se píše sama… 139 Má hlava jak rybářský koš… 140 Z propasti jež vrhá do vzduchu… 141 Bolest na srdci… 142 Na solné zemi válí se bez očí… 143 181

Kdybys mě slyšel… 144 Čiré písmo moře… 145 Hranice tich… 146 Netělesný přechod ze slunce do šera… 147 Dnes ráno jsem jiná… 148 Naštěstí nemám nic v hlavě… 149 Potmě se rodí slunce… 150 Každý den zemřít o trochu víc… 151 Přežije mě jehla sklenka kámen… 152 Jak v úzkém obraze bez okrajů… 153 Její hlasy naplňují svět… 154 Kovový předmět v ústech… 156 Zvíře zmítavé v blátě… 157 Falešná klávesnice (2000) Chladné je světlo 161 Striptýz 162 Milostná hra 163 Taková musí být 164 Navštívení 165 Rozhovor 166 Jiné 167 Dáma v bílém 168 Noc venku 170 Falešná klávesnice 171 Ještě ryba 172 Báseň 173 Nikdo nám neříká 174 Zářivá cesta tmou (Petr Zavadil) 175

182

183

Blanca Varela Křídla na konci všeho Ze španělského originálu Donde todo termina abre las alas (Círculo de Lectores/Galaxia Gutenberg, Barcelona 2001) vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Reprodukce na obálce Petr Kvíčala, Slavnost, detail, 1998 Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2006 jako svou 31. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 80-86603-44-X

184

www.fra.cz

9 788086 603445

Blanca Varela (Lima, 1926) patří k nejvýznamnějším latinskoamerickým básníkům dvacátého století. Generačně se řadí do silné skupiny spisovatelů, kteří ve čtyřicátých letech minulého století působili v Paříži, kde si osvojili a tvořivě uzpůsobili moderní básnické postupy. Jejich nejznámějším představitelem je nositel Nobelovy ceny za literaturu Octavio Paz. Právě slavný mexický básník ji přiměl, aby začala své verše publikovat, a ve vzpomínce na společná léta v Paříži napsal: „Tehdy jsme všichni zpívali. A mezi těmi zpěvy zněl osamělý zpěv jedné peruánské dívky: Blanky Varely. Nejutajenější, nejostýchavější a nejpřirozenější ze všech.“

Petr Měrka, Telekristus a Mentál Michał Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Jean-Claude Izzo, Totální chaos Yasmina Reza, Zoufalství Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Zápisky z mrtvého ostrova. Kubánská skupina Diáspora(s) Jonáš Hájek, Suť Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Viola Fischerová, Předkonec

Novinky

fra

www.fra.cz

9 788086 603445