Roland Barthes, Světlá komora. Poznámka k fotografii

(anebo trojí emoce, trojí intence), totiž konání, trpění a dívání. Operátor je Fotograf. Spectator (divák) je každý z nás, kdo v časopisech, knihách, albech, archivech prohlíží kolekce snímků. Ten, kdo je fotografován, anebo to, co je fotografováno, je cíl, referent, jakési malé simulakrum, eidolon vysílané předmětem, což bych označil jako Spectrum, tedy pozorované, ale také přízračná vidina, neboť ve slově „spectrum“ je prostřednictvím jeho kořene uchován vztah k dívání („spectare“), jemuž se však dostává poněkud hrozivého nádechu; toho, který má každá fotografie jakožto navracení mrtvého.

Jeden z těchto vztahů mi zůstal uzavřen, a tak jsem jej nemohl studovat: nejsem totiž fotograf, dokonce ani amatérský: jsem na to příliš netrpělivý: musím hned vidět, co jsem vytvořil (polaroid? zábavné, ale nepřináší uspokojení, pokud se do věci nevloží velký fotograf). Mohl bych předpokládat, že emoce Operátora (a tedy podstata Fotografie podle Fotografa má co dělat s onou „štěrbinou“ (sténopé), kterou se dívá, pomocí které omezuje, rámuje a uvádí do perspektivy to, co chce „dostat“ (zachytit). Z technického pohledu je Fotografie vlastně na křižovatce dvou zcela odlišných postupů; jeden patří do oboru chemie: působení světla na určité látky; druhý patří fyzice: tvoření obrazu pomocí optického zařízení. Zdálo se mi, že Divákova (spectator) Fotografie v podstatě pochází, lze-li to tak říci, z chemického vyjevování předmětu (jehož paprsky se zpožděním přijímám) a že Operátorova Fotografie je naopak spjata s viděním, jak je artikulované klíčovou dírkou této camera obscura. Avšak o tomto pocitu (anebo o této podstatě) jsem nemohl mluvit, protože jsem jej nikdy nepoznal; nemohl jsem se tedy připojit k (nejpočetnější) kohortě těch, kdo se zabývají fotografickým snímkem podle fotografa. Mám jen dvě zkušenosti: zku17