Page 1

Roland Barthes Světlá komora Poznámka k fotografii

Základní text teorie fotografie

Vizuální teorie

fra


Roland Barthes Světlá komora Poznámka k fotografii

Vizuální teorie

fra


Roland Barthes (1915–1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora, který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.  

fra


Roland Barthes Svฤ›tlรก komora

2


Roland Barthes Svฤ›tlรก komora

3


Ve Fra vyšlo

Říše znaků, 2012 Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, 2013

4


Roland Barthes Světlá komora Poznámka k fotografii Přeložil Miroslav Petříček

fra


Vizuální teorie

Roland Barthes Světlá komora Poznámka k fotografii Z francouzského originálu La chambre claire. Note sur la photographie (Éditions du Seuil, Paris 1980) s přihlédnutím ke kritickému vydání v Œuvres complètes III (Éditions du Seuil, Paris 1995) přeložil a doslov napsal Miroslav Petříček Fotografie na obálce Richard Avedon, 1963 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2005 jako svou 19. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání druhé, upravené (ve Fra první) Czech edition © Éditions Fra, 2005 © Éditions de l’Étoile, Gallimard, Seuil, 1980 Translation © Miroslav Petříček, 2005 Afterword © Miroslav Petříček, 2005 Author photo © Ferdinando Scianna, 1977 ISBN 978-80-86603-28-5

6 DB001


Obsah 1

1 Zvláštnost snímku 12 2 Nezařaditelná fotografie 12 3 Emoce jako východisko 16 4 Operator, Spectrum a Spectator 16 5 Ten, kdo je fotografován 18 6 Spectator: zmatek vkusu 22 7 Fotografie jako dobrodružství 25 8 Nenucená fenomenologie 26 9 Dvojnost 27 10 Studium a Punctum 31 11 Studium 32 12 Informovat 33 13 Malovat 35 14 Překvapovat 36 15 Označovat 38 16 Vzbuzovat touhu 42 17 Unární fotografie 44 18 Studium a Punctum: společná přítomnost 45 19 Punctum: částečnost 47 20 Bezděčnost 48 21 Satori 51 22 Dodatečnost a mlčení 53 23 Slepé pole 57 24 Palinodie 61

2 25 26 27 28 29 30 31

„Jednoho večera…“ 64 Dějiny jako oddělení 64 Rozpoznávat 66 Fotografie Zimní zahrady 67 Dívka 70 Ariadna 72 Rodina, Matka 73 7


32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48

„Toto bylo“ 74 Póza 76 Světelné paprsky, barva 78 Údiv 79 Autentifikace 82 Zastavení 86 Plochá smrt 88 Čas jako punctum 90 Soukromé/veřejné 92 Zkoumat 94 Podobnost 96 Rod 99 Světlá komora 100 „Vzhled“ 102 Pohled 104 Šílenství, soucit 108 Zdomácnělá fotografie 110

Cítím, tedy vidím (Miroslav Petříček) 113 Bibliografické odkazy 119 Seznam fotografií 121 Rejstřík fotografů 122

8


Vฤ›novรกno Sartrovu Imaginรกrnu

9


Roland Barthes Svฤ›tlรก komora

10


1

11


1 Kdysi, je to již dávno, jsem narazil na fotografii nejmladšího Napoleonova bratra Jérôma (1852). S úžasem, jejž jsem od té doby nedokázal oslabit, jsem si tehdy řekl: „Díváš se na oči, které viděly Císaře.“ Několikrát jsem o tomto úžasu mluvil, protože jej však podle všeho nikdo nesdílel, a tím méně jej chápal (život se skládá z nepatrných doteků osamění), zapomněl jsem na něj. Můj zájem o Fotografii pak směřoval spíše k jejím kulturním aspektům. Rozhodl jsem se, že se mi Fotografie líbí na rozdíl od filmu, od něhož se mi ji však nepodařilo oddělit. Problém byl stále naléhavější. Ve vztahu k Fotografii se mne zmocnila „ontologická“ touha: chtěl jsem se za každou cenu dozvědět, čím je „v sobě“, jaký podstatný rys ji odlišuje od společenstva obrazů. Tato touha znamenala, že odhlédnuto od evidencí, plynoucích z techniky a používání, a navzdory jejímu nesmírnému rozšíření, jsem si vlastně nebyl jistý, zda Fotografie vůbec existuje, má-li nějakého vlastního „génia“. 2 Koho si tu vzít na pomoc? Od prvního kroku, jímž je klasifikace (je totiž třeba třídit, určovat vzorky, chci-li mít určitý soubor čili korpus), Fotografie uniká. Členění, kterým ji podrobujeme, jsou totiž buď empirická (profesionálové/amaté­­ři), rétorická (krajiny/předměty/portréty/akty), ane­bo estetická (realismus/piktorialismus), tedy v každém případě vnější vzhledem k předmětu a bez vztahu k jeho podstatě, kterou může být (existuje-li nějaká) pouze ono Novum, jehož je adventem; tyto klasifikace by bylo možné uplatňovat i na jiné, 12


staré formy reprezentace. Mohli bychom říci, že Fotografie je nezařaditelná. Pak se ale nabízí otázka, co by mělo být původem této neuspořádanosti. První, co jsem shledal, bylo toto. Fotografie reprodukuje donekonečna to, co se stalo pouze jednou: Fotografie je mechanickým opakováním toho, co se existenciálně nikdy opakovat nemohlo. Událost v ní nikdy nepřekračuje samu sebe k něčemu jinému: onen soubor, korpus, který potřebuji, končí vždy u těla, které vidím; Fotografie je absolutní jednotlivina, suverénní nahodilost, tuhá a tupá, je to Toto (je to tento snímek a nikoli snímek vůbec), jedním slovem: to, co Lacan nazývá Tyché, Příležitost, Setkání, Reálno v jeho neudolatelném výrazu. Když buddhismus označuje realitu, říká sunya, prázdno; ale také tathata: takovost, bytí tak a tak, být toto; tat znamená v sanskrtu toto a odvozuje se z gesta malého dítěte, jež označuje věc prstem se slovy: to, tady, tohle. Fotografie je pokaždé na konci tohoto gesta; říká: toto, to je to, takto! avšak nic jiného; fotografický snímek nelze přetvořit (vyslovit) filosoficky, je zcela přeplněn nahodilostí, jejíž je průhlednou a lehkou obálkou. Ukažte někomu své snímky, okamžitě vytáhne své: „Podívejte, tady to je můj bratr; a tamhle, to jsem já jako dítě,“ atd.; Fotografie je právě tento antifonický zpěv: „Podívejte“, „Po­hleď“, „Tady“; ukazuje prstem jisté vis-à-vis a není schopna tuto čistě deiktickou řeč opustit. Lze-li však mluvit o tomto snímku, zdá se být na druhé straně pochybné, hovoříme-li o Fotografii jako takové. Neboť tento určitý snímek se nikdy neliší od svého referentu (od toho, co reprezentuje), anebo se od něho přinejmenším neliší hned či pro všechny (jak je tomu v případě jakéhokoli jiného obrazu, který je od počátku a díky svému statutu obtížen způsobem, jímž je předmět simulován): je sice možné vnímat 13


fotografický signifikant (profesionálové to svedou), ale je k tomu zapotřebí druhotného výkonu vědění či re­flexe. Fotografie jako taková (kvůli pohodlí musíme přijmout tento univerzální termín, jenž zde však neodkazuje k ničemu jinému než k ustavičnému navracení nahodilosti) má v sobě ze své povahy vždy cosi tautologického: dýmka je tu vždy neoblomně dýmkou. Jako by Fotografie nosila svůj referent stále s sebou a jako by uprostřed světa v pohybu obojímu náležela táž zamilovaná či pohřební nehybnost: obojí je k sobě slepeno, článek po článku, tak jako se v některých druzích mučení připoutává odsouzenec k mrtvému tělu; Fotografie a její referent je jako ony páry ryb (tuším, že podle Micheleta žraloci), které plují spolu, jako by splývaly ve věčném koitu. Fotografie náleží k oné třídě vrstevnatých objektů, jejichž dvě stránky od sebe nelze odloučit, nemáme-li je zničit: okenní sklo a krajina; a proč ne: Dobro a Zlo, anebo touha a její předmět; všechno dvojitosti, které pochopíme, ač nespatříme (nevěděl jsem ještě, že z tohoto úporného setrvávání referentu, který je stále přítomný, vzejde ona podstata, kterou jsem hledal). Tento úděl (není fotografického snímku bez něčeho či někoho) strhuje Fotografii do nesmírné neuspořádanosti předmětů – všech předmětů světa: proč volím (fotografuji) tento předmět, tento okamžik spíše než jiný? Fotografie je neklasifikovatelná, protože není žádného důvodu nějak vyznačovat to či ono, co se v ní vyskytuje; možná by se chtěla stát právě tak masivní, právě tak jistou a právě tak vznešenou jako znak, což by jí dovolilo nabýt důstojnosti jazyka; má-li tu však být znak, musí tu být vyznačenost; fotografické snímky, jimž princip vyznačování chybí, jsou znaky, které nezachytávají, nýbrž které zhutňují po způsobu srážejícího se mléka. Ať snímek ukazuje 14


cokoli a jakkoli, je vždy neviditelný, neboť co vidím, není fotografický snímek. Referent lne k Fotografii. Kvůli tomuto zvláštnímu přilínání je velmi nesnadné zaostřit se na ni. Knihy, které se jí zabývají a kterých je ostatně mnohem méně než knih o jiných uměleckých druzích, touto potíží značně trpí. Jedny jsou technické povahy; aby ­„viděly“ fotografický signifikant, musí zaostřovat nablízko. Jiné jsou historické či sociologické: ty musí ostřit na dálku, mají-li do zorného pole dostat celý fenomén Fotografie. Podrážděně jsem zjišťoval, že žádná z nich nemluví právě o těch snímcích, jež mě zajímají, jež ve mně probouzejí radost či pohnutí. Co je mi po pravidlech kompozice fotografické krajiny anebo – z druhého konce – po Fotografii jako rodinném ri­tuálu. Kdykoli jsem četl něco o Fotografii, měl jsem na mysli takový a takový zamilovaný snímek a potom mě z těchto řečí bral hněv. Já jsem viděl pouze referent, vytoužený předmět či drahé tělo, jenže jakýsi vtíravý hlas (hlas vědy) mne přísným tónem nabádal: „Vrať se k Fotografii. To, co si tu prohlížíš a co ti působí utrpení, patří do kategorie ,amatérské Fotografie‘, jimiž se zabývají týmy sociologů: je to jen stopa společenského protokolu integrace, kterým se upevňuje rodina, atd.“ Já jsem však vytrvával; jiný hlas, silnější, mne vyzýval, abych nedbal na sociologický komentář; když jsem se díval na určité snímky, chtěl jsem se stát divochem bez kultury. A tak to šlo pořád dál, protože jsem neměl odvahu redukovat bezpočet snímků světa anebo těch pár svých povyšovat na Fotografii jako takovou: ocitl jsem se zkrátka ve slepé uličce a takříkajíc „vědecky“ osamocený a bez prostředků.

15


3 Řekl jsem si tedy, že tato neuspořádanost a toto dilema, jež odhalila moje touha psát o Fotografii, vlastně odpovídají oné stísněnosti, o níž jsem vždy věděl, když jsem se cítil být subjektem zmítaným mezi dvěma jazyky, jedním expresivním a druhým kritickým, a když jsem se pohyboval v kritickém jazyce a přitom přecházel mezi mnoha diskursy: sociologickým, sémiologickým a psychoanalytickým; nakonec jsem díky neuspokojení v jednom i druhém na sobě zpozoroval, co jediné je jisté (třebaže to bylo naivní): totiž zoufalý odpor k jakémukoli reduktivnímu systému. Kdykoli jsem se totiž uchýlil k jednomu z nich, cítil jsem, jak se tato řeč uzavírá do sebe, začíná tíhnout k redukci a má sklon kárat, takže jsem ji tiše opouštěl a hledal jsem jinde: začal jsem mluvit jinak. Bylo tedy lépe učinit jednou provždy z mého vyhlášení o jedinečnosti ctnost a pokusit se povýšit „starou svrchovanost já“ (Nietzsche) na heuristický princip. Rozhodl jsem se, že východiskem mého zkoumání bude jen pár snímků, těch, o nichž jsem si jist, že pro mne existují. Tedy žádný soubor či korpus: jen pár těl. V tomto vcelku konvenčním sporu mezi subjektivitou a vědou jsem dospěl k následující bizarní myšlence: proč by každý předmět nemohl mít novou vědu? Tedy Mathesis singularis (a nikoli universalis). Rozhodl jsem se, že se sám stanu prostředníkem každé Fotografii: vyjdu z osobních pohnutek a pokusím se vyjádřit základní rys, ono univerzální, bez něhož by Fotografie nebylo. 4 Učinil jsem tedy sebe sama mírou fotografického „vědění“. Co ví mé tělo o Fotografii? Zjistil jsem, že snímek může být objektem trojího vztahování 16


(anebo trojí emoce, trojí intence), totiž konání, trpění a dívání. Operátor je Fotograf. Spectator (divák) je každý z nás, kdo v časopisech, knihách, albech, archivech prohlíží kolekce snímků. Ten, kdo je fotografován, anebo to, co je fotografováno, je cíl, referent, jakési malé simulakrum, eidolon vysílané předmětem, což bych označil jako Spectrum, tedy pozorované, ale také přízračná vidina, neboť ve slově „spectrum“ je prostřednictvím jeho kořene uchován vztah k dívání („spectare“), jemuž se však dostává poněkud hrozivého nádechu; toho, který má každá fotografie jakožto navracení mrtvého. Jeden z těchto vztahů mi zůstal uzavřen, a tak jsem jej nemohl studovat: nejsem totiž fotograf, dokonce ani amatérský: jsem na to příliš netrpělivý: musím hned vidět, co jsem vytvořil (polaroid? zábavné, ale nepřináší uspokojení, pokud se do věci nevloží velký fotograf). Mohl bych předpokládat, že emoce Operátora (a tedy podstata Fotografie podle Fotografa má co dělat s onou „štěrbinou“ (sténopé), kterou se dívá, pomocí které omezuje, rámuje a uvádí do perspektivy to, co chce „dostat“ (zachytit). Z technického pohledu je Fotografie vlastně na křižovatce dvou zcela odlišných postupů; jeden patří do oboru chemie: působení světla na určité látky; druhý patří fyzice: tvoření obrazu pomocí optického zařízení. Zdálo se mi, že Divákova (spectator) Fotografie v podstatě pochází, lze-li to tak říci, z chemického vyjevování předmětu (jehož paprsky se zpožděním přijímám) a že Operátorova Fotografie je naopak spjata s viděním, jak je artikulované klíčovou dírkou této camera obscura. Avšak o tomto pocitu (anebo o této podstatě) jsem nemohl mluvit, protože jsem jej nikdy nepoznal; nemohl jsem se tedy připojit k (nejpočetnější) kohortě těch, kdo se zabývají fotografickým snímkem podle fotografa. Mám jen dvě zkušenosti: zku17


šenost pozorovaného subjektu a zkušenost subjektu pozorujícího. 5 Může se stát, že jsem pozorován, aniž o tom vím, avšak ani o této zkušenosti nemohu mluvit, protože jsem se rozhodl, že se nechám vést vědomím o svých pocitech. Ale velice často (až příliš na můj vkus) jsem byl fotografován, věda o tom. Jakmile však cítím, že jsem pozorován objektivem, všechno se mění: ustavuji se během „pózování“, okamžitě si fabrikuji jiné tělo, předem se přetvářím v obraz. Tato proměna je aktivní: cítím, že Fotografie vytváří moje tělo anebo že je umrtvuje, jak se jí zlíbí (apologie této umrtvující moci: za svou ochotu pózovat před barikádami zaplatili někteří komunardi svými životy: poté, co byli poraženi, byli identifikováni Thiersovými policisty a téměř všichni zastřeleni). Když pózuji před objektivem (tím chci říci: když třeba jen na malý okamžik vím, že pózuji), nedávám ještě v sázku tolik (alespoň pro tuto chvíli). Metaforicky vzato vděčím fotografovi za svou existenci. Jakkoli je však tato závislost imaginární (z toho nejčistšího imaginárna), cítím ji v úzkosti nejisté filiace: zrodí se obraz – můj obraz: porodí mne antipatické individuum, anebo nějaký „dobrák“? Kdybych mohl na papíru „vyjít“ jako na klasickém plátně, se vznešeným výrazem, zamyšlený, chytrý atd.! Kdybych mohl být „namalován“ (Tizianem) anebo nakreslen (Clouetem)! Jenže to, co chci, aby bylo zachyceno, je jemná morální substance, nikoli nějaké mimikry, a protože Fotografie je citlivá jen v rukou opravdu velkých portrétistů, nevím, jak zevnitř působit na svou kůži. Rozhoduji se, že na svých rtech a v očích nechám „pohrávat“ lehký úsměv, který mám za „ne18


definovatelný“ a jímž bych spolu s kvalitami své přirozenosti chtěl naznačit i pobavené vědomí o celém tomto fotografickém obřadu: propůjčuji se určité společenské hře, pózuji, vím o tom a chci, aby vám to bylo známo, avšak toto dodatečné sdělení nesmí v ničem pozměnit (popravdě řečeno je to kvadratura kruhu) vzácnou esenci mé individuality: to, co jsem za všemi podobiznami. Chtěl jsem tedy, aby můj pohyblivý obraz, zmítaný mezi tisíci měnlivými snímky a vydaný všanc situacím a časům, byl pokaždé zajedno s mým „já“ (tím hlubokým, o němž se tolik mluví); a přitom je třeba říci pravý opak: právě toto „já“ nikdy není zajedno s mým obrazem, protože to těžké, nepohyblivé, zatvrzelé (to, čeho se dovolává společnost) je obraz, zatímco moje „já“ je lehké, členěné a rozptýlené jako čertík poletující v láhvi: ach, kdyby mi alespoň Fotografie mohla dát neutrální, anatomické tělo, tělo, které nic neznamená! Jsem však bohužel odsouzen Fotografií, jež je na to dokonce hrdá, abych měl vždy nějaké vzezření: moje tělo nikdy nedospěje ke svému nulovému stupni, nikdo mi jej nemůže dát (snad jedině má matka? Neboť tíhu obrazu nesnímá lhostejnost – nikoli něco takového jako „objektivní snímek“, např. z „fotomatu“, který je tu jen proto, aby z vás udělal kriminálníka, osobu, na kterou číhá policie –, snímá ji jedině láska, krajní láska). Vidět sebe sama (ale jinak než v zrcadle): tento akt je na stupnici Dějin zcela nedávný, neboť namalovaný portrét, ať kresba či miniatura, byl až do rozšíření Fotografie poněkud omezený, a jeho určením bylo navíc stavět na odiv majetkový a společenský statut – a namalovaný obraz, jakkoli je výstižný (a právě to se snažím prokázat), není v žádném případě fotografický snímek. Je zvláštní, že nikdo ještě nepomyslel na rozrušení (civilizační), které tento nový akt přináší. 19


Přál bych si Dějiny Pohledů. Protože Fotografie, to je zrod sebe jako jiného: lstivé oddělení vědomí od vlastní identity. A co je ještě zvláštnější: o vidění dvojníka mluvili lidé nejvíce před Fotografií. Heautoskopie se srovnávala s halucinačním bludem; po staletí byla velkým mýtickým tématem. Dnes se zdá, jako bychom toto propastné šílenství Fotografie vytěsnili: své mýtické dědictví připomíná jen onou lehkou stísněností, jež se mě zmocňuje, jakmile na papíru pozoruji své „já“. Toto rozrušení je v zásadě rozrušením vlastnictví. Svým způsobem to vyslovilo právo: komu patří fotografický snímek? subjektu (fotografovanému)? fotografovi? A není krajina sama cosi vypůjčeného od vlastníka země? Zdá se, že výrazem této nejistoty společnosti, pro kterou je bytí založeno vlastněním, byly četné procesy. Fotografie proměnila subjekt v objekt, dokonce, lze-li to tak říci, v objekt muzeální: aby bylo možno zhotovit první portréty (kolem 1840), bylo třeba subjekt – portrétovanou osobu – donutit k dlouhému sezení pod prosklenou střechou na plném slunci; aby se člověk-subjekt stal objektem, bylo třeba trpět jako při chirurgické operaci; později bylo vynalezeno zařízení zvané opěrka hlavy, jakási protéza, kterou objektiv nevidí a která podepírala a přidržovala tělo při jeho přechodu do nepohyblivosti: tato opěrka hlavy byla podstavcem sochy, kterou jsem se stával, byl to korzet mé imaginární esence. Portrétní snímek je uzavřené pole sil. Protínají se v něm, sváří a navzájem deformují čtyři imaginární momenty. Před objektivem jsem zároveň tím, za něhož se považuji, i tím, za něhož chci být považován, tím, za něhož mne považuje fotograf, i tím, jehož fotograf používá, aby předvedl své umění. Což je, jinak řečeno, bizarní počin: stále imituji sebe sama 20


Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 101 102 103 104 106 107 108

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým ne­mluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo


109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané 110 111 113 114 115 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 134 136 137 138 139 140 141 142

pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Frank Correa, Larga es la noche Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 167 168 169 171 172 173 174 175 176

Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Váno Krueger, Poslední Leninův polibek Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof

facebook.com/editionsfra www.fra.cz


Realita, ke které se tak zjevně zdá každá fotografie uka­zovat, je nedosažitelná, všechny znaky, které o ní mluví, ji skrývají, jakmile k ní vytvoří cestu. S fotografií je to jinak: jakmile Roland Barthes vyslovím užaslé „to je ono!“, pozoruji už cosi, co minulo. A ono punctum, které nás zraňuje, nám současně naznačuje naši zranitelnost – právě naši smrtelnost. Cítíme, jak říká Roland Barthes nesmírně přesně, mrazení z katastrofy, která již nastala. Uprostřed života již umíráme. Miroslav Petříček

fra.cz

DPC 174 Kč

Cover photo Richard Avedon, 1963

Photo © Ferdinando Scianna, 1977


Realita, ke které se tak zjevně zdá každá fotografie uka­zovat, je nedosažitelná, všechny znaky, které o ní mluví, ji skrývají, jakmile k ní vytvoří cestu. S fotografií je to jinak: jakmile Roland Barthes Již vyšlo vyslovím užaslé „to je ono!“, pozoruji už cosi, Roland Barthes A ono o Rolandu Barthesovi co minulo. punctum, které nás zraňuje, Roland Barthes, Říše znaků nám současně naznačuje naši zranitelnost – Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor právě naši smrtelnost. Cítíme, jak říká Roland Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Barthes nesmírně přesně, Georges Didi-Huberman, Ninfa mrazení modernaz katastrofy, kteráBarthes, již nastala. Uprostřed Roland Světlá komora života již umíráme. Miroslav Petříček Připravujeme

Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality Hal Foster, Design a zločin Jonathan Crary, Techniky pozorovatele Georges Didi-Huberman, Otevřít venuši

fra.cz

Cover photo Richard Avedon, 1963

Photo © Ferdinando Scianna, 1977

fra DPC 174 Kč

Roland Barthes, Světlá komora. Poznámka k fotografii  

Poslední kniha nejznámějšího francouzského sémiotika Rolanda Barthese (1915–1980) je pozoruhodný text o fotografii, v němž překračuje sémiot...

Roland Barthes, Světlá komora. Poznámka k fotografii  

Poslední kniha nejznámějšího francouzského sémiotika Rolanda Barthese (1915–1980) je pozoruhodný text o fotografii, v němž překračuje sémiot...