Antologie současné lotyšské poezie by Éditions Fra

15 poezie lotyšsko Ziedonis, Skujenieks, Bērzi š, Rokpelnis, Kronbergs, Zālīteová, Aizpurieteová, Zandereová, Langová, Raups, Elsbergs, Timofejev, Chanin, Gaileová, Vērdi š

fra

15 poezie lotyšsko

fra

fra1

Antologie současné lotyšské poezie

fra

Uspořádali Pavel Štoll, Marta Dziļuma a Petr Borkovec Přeložili Libuše Bělunková, Petr Borkovec, Alexandra Büchlerová, Radegast Parolek, Vladimír Smetáček a Pavel Štoll

Kniha vychází s podporou lotyšského Státního fondu kulturního kapitálu

© Éditions Fra, 2006 Selection © Pavel Štoll, Marta Dziļuma, Petr Borkovec, 2006 Translation © Libuše Bělunková, Petr Borkovec, Alexandra Büchlerová, Radegast Parolek, Vladimír Smetáček, Pavel Štoll, 2006 Afterword © Raimonds Briedis, 2006 ISBN 80-86603-17-2

Obsah 11 13 15 17 18 19 21 23 24 25 26 27 28 29 31 33 34 35 36 37 38 41 43 44 45 46 47 48 49 50 51 53 55 56

Imants Ziedonis (rp, vs, pš) (Veškerá interpunkce je vymyšlenost) (Nic není tak snadné jako nalézt cestu ve tmě) (Vstoupil jsem do sebe a nyní se vracím) (Budeme-li postupovat směle, vyplatí se nám to) (Bylo krásné léto) Knuts Skujenieks (pš, pb) (Podzimní spáleniště, zhaslé, zaváté) Sklep (hvěždy žáří na oblože) (v parku budu lavičkou) (kdo mi co může udělat?) (v mé zahradě) (z kotle smůly) Uldis Bērzi š (pš, pb) (Večer, světla, ulice a já jsem) Rytíř a Sancho Panza Pomník koze Tázavá próza Ve snu 1983, Praha a provincie Jānis Rokpelnis (pš, pb) (přilétá pták) (lidé jsou na jaře prostupní) (Zatímco labutě sedí v zelené trávě) Narcis (na stěně která dělí) (všechny vůně vytrhalas louce) (do tváře vpleť bílé květy) (vyžeň vůni z květu) (ať se jen vlček točí) Juris Kronbergs (pš, pb) Z jasného nebe Kterak vlk Jednoočko ztratil oko 7

58 59 60 61 62 63 64 65 67 68 69 70 71 73 74 75 77 78 79 80 81 82 83 84 85 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96

První den vlka Jednoočka Vlk Jednoočko míní, že teď už bude všechno napůl Vlk Jednoočko prosí Vlk Jednoočko se změnil Vlk Jednoočko slyší vlastní dech Vlk Jednoočko na jaře Z temného nebe Māra Zālīteová (pš, pb) (Mé srdce – čtyři pokoje) (Já tě… a přijít může tisíc věcí) Řeč (Rodný krb) Tak pravil zvoník (Za večerů lekníny) (Labuť letí nad městem) Amanda Aizpurieteová (pš, pb) (Víno zkyslo, něha zvlhla) (Chci zpátky tam, kde za nocí) (Fotografii jsem spálila) (Po krku města jde už krysa dým) (V dálkovém autobusu) (Tvá něha je ostrá – jak neholená tvář) (Racek se přerodí v dívku) (Ponech mi bílou stránku) Inese Zandereová (pš, pb) (jaro) Duben (najdeš-li ulici která začíná) Srpnový bulvár (mezi dvěma šedými prkny do škvíry) Události (žili jsme v horkém vzduchu) NN a Máří Magdaléna NN a jaro NN a já

99 Liāna Langová (pš, pb) 101 (Naráz jsem procitla z hlubokého spánku) 102 (Říkáš – léto?) 103 (Pojď, zimo života!) 104 (Královna zahrádky usedá do vlaku) 106 (Sbohem, homo mediocris!) 108 Už 111 Edvīns Raups (pš, pb) 113 (v mistrovsky stlučeném) 114 (odraz polkl jezerní břeh) 115 (čáry tvých kroků) 116 (…čas se staví tváří) 117 (nic žádný smutek) 118 (všechno má nějaký význam) 119 (údolí) 121 Jānis Elsbergs (ab, autor) 123 (Musím si zazpívat) 124 (Jdu, divím se) 125 (Struny natažené) 126 Není divu 127 (Chlapec s papírovým letadélkem) 128 Donést kostel 129 (Ve snu se mi zdálo) 130 Naivní let 131 Sergej Timofejev (lb) 133 Jízda 134 Světa 135 (Přichází člověk ve zmačkaných šatech) 136 Společnost 137 Krajiny 139 Semjon Chanin (lb) 141 (když jehlou zkoušel neprostupnou mlhu) 142 (stejně všecko znáte a jste samý malý asketa) 143 (cítím se jako císař imperátor) 144 (probouzíš se pokaždé na jiném) 145 (mluv se mnou španělsky, čížku, zatrylkuj) 9

146 147 148 149 151 152 153 154 155 156 157 158 159 161 163 164 165 166 168 169 170 171 172 173 174 175 181

(Uvízl mezi dveřmi) (Jaks mi to podala, vštípila mi) (Stojím na okraji hrobu, na okraji) Inga Gaileová (pš, pb) (to moře, smiřující s klecí těla) (Neužívej slovo „krásná“) (Sobotní ráno) (nic není tak nemožného) (Jak podivná zima!) (Je čas žen) (Prý bude v květnu 30) (Tiše tichounce) (Pták pošel v půlce věty) Kārlis Vērdi š (pš) Anděl Jako obraz Přání Pohádka o Zlaté panně Come to Me Nemá cenu zapírat Paříž Pohádka o filoložce Cynthii V poli dharmy Znamení Odpověď Doslov (Raimonds Briedis) Ediční poznámka

Imants Ziedonis Imants Ziedonis (1933) patří k nejvýznamnějším tvůrcům novodobé lotyšské poezie. Studoval lotyšskou filologii na rižské univerzitě, absolvoval vysokoškolské literární kurzy v Moskvě, pracoval jako silničář, učitel, knihovník, redaktor a tajemník Lotyšského svazu spisovatelů, v 90. letech byl poslancem obnovené Lotyšské republiky. Jeho první básnické sbírky z počátku 60. let souzněly s dobovou poezií: dynamický a rétorický ráz, hovorové lexikum i pojmy moderní techniky. Název sbírky - 1968) dobře vyjadřuje celkové Vcházím do sebe (Es ieeju sevi, zvnitřnění lotyšské poezie v době brežněvovské stagnace od konce 60. let. Později zdůrazňoval samotný rituál literární práce, nechával zaznít motivy osamění a odcizení (sbírka Jak hoří svíce, K-a svece deg, 1971). Obrat v Ziedonisově tvorbě přineslo systematické studium lotyšského folkloru, staroindických upanišad a díla lotyšského básníka Rainise, které se nejprve pro- - -a tums-a, jevilo ve sbírce Ve tmě pro mě příznivé (Man labvelig 1979). V asociativních reflexích je tu člověk pojímán nikoli jako společenská bytost, ale jako organická součást přírody; místo snah o přeměnu světa nastupuje touha po životě v souladu s jeho přirozeným řádem. Ve sbírce Nálet motýlů (Taureņu uzbrukums, 1988), která patří k mezníkům lotyšské poezie, básník zachytil beznaděj dobové společenské situace. Básnické vyznání víry v Boha představuje výbor Počítal jsem a došel k Jed- un non-acu pie Viena, 1996). Ze Ziedonisonomu (Es skaitiju vých próz vynikly originální filozoficko-poetické texty Epifánie (Epif-anijas I–III, 1971, 1974, 1994), v zahraničí jedno z nejpřekládanějších lotyšských děl sovětského období. Ziedonis přeložil několik básní Jana Skácela, naopak z jeho díla publikoval ukázky Radegast Parolek v antologii Les duší (2001). V polovině 70. let Parolek spolu s Vladimírem Smetáčkem připravil výbor z Epifánií, nakladatelství však vydání z ideologických důvodů odmítlo. Upravenou částí tohoto rukopisu zahajujeme naši antologii. Báseň Bylo krásné léto… jsme vybrali ze sbírky Jak hoří svíce.

Imants Ziedonis, photo © Ilmārs Znoti š (Diena)

Veškerá interpunkce je vymyšlenost. Tečka je relativní. Tečka je pověra. Tečka neexistuje. Tečka může být, ale nemusí. Místo tečky můžeme psát čárku. Místo tečky můžeme psát tři tečky. Místo tečky můžeme psát středník. Můžete se bít do prsou: „Mám na to právo!“ Také můžete říct klidně: „Mám na to právo.“ A proč byste nezapochybovali: „Mám na to právo?“ A místo tečky je tu otazník. Otazník všechno zpochybňuje. Jenže sám otazník je právě tak pochybný a podmíněný jako všechna ostatní znaménka: kdo se ptá? koho se ptá? jak se ptá? Den je nekonečný proud interpunkčních znamének, noc je také proud interpunkčních znamének, rok je jezero interpunkčních znamének a život, to je oceán plný interpunkčních znamének. Interpunkční znaménka kladou jikry, interpunkční znaménka se navzájem požírají a ničí. Nejžravější jsou otazníky, s hltavou vášnivostí loví sebejisté vykřičníky. Nejspolehlivější, ale také nejkonzervativnější je tečka. Nepřipouští pokračování myšlenky. Vede úder levačkou, na žaludek, a čárka se před ní ohýbá, zatahuje břicho a tají dech. Tři tečky jsou hloupé a naivní. Tři tečky jsou znaménko milostných psaníček školaček, znaménko puberty. Tři tečky jsou kokta, jemuž nestačí slova. Debilní tři tečky, infantilní tři tečky. Jestliže chlapec píše dívce dopis se třemi tečkami, pak se podívejte, zda nemá na předloktí vytetovaného hada, srdce nebo nahou ženskou. Pokud spisovatel používá tři tečky, pak vězte, že ještě není spisovatelem. Tři tečky jsou vytlačovány znaménky dospělých. Pomlčka je dvojsmyslná drbna, která vytlačuje počestnou dvojtečku. Nestydatě a spekulativně se kasá: já jsem mnohoznačná. 13

Středníku málokdo rozumí, pokaždé musí poslouchat výčitky: „tady měla být tečka“ nebo „tady měla být čárka“. Středník je jemný muž, citlivý a nevtíravý, proto se vyskytuje tak zřídka. Přemýšlejme, zda jeho rod nevymírá, zda není asimilován anebo zda si jednu jeho část nepřisvojují tečky a druhou čárky. Tak spolu interpunkční znaménka bojují. Život je oceán interpunkčních znamének. Každé interpunkční znaménko může sežrat kteréhokoli svého kolegu. Každé interpunkční znaménko je relativní, podmíněné, proměnlivé, už vymyšlené anebo je ho teprve třeba vymyslet. Jediné nevymyšlené interpunkční znaménko je smrt. Jedině ona není proměnlivá a nedá se vymyslet. Existuje, nemůže neexistovat. Nelze ji ničím nahradit. Proto nepožadujte absolutní interpunkční znaménka! Absolutní interpunkční znaménko je Smrt.

Nic není tak snadné jako nalézt cestu ve tmě. Ve dne člověka hryžou pochybnosti. Spoléháš na stopy těch, co prošli nebo projeli cestou před tebou, na znamení, která tu zanechali, anebo dlouze přemýšlíš: mám se spolehnout? nemám? jít tudy? či nejít? Byli vůbec moudřejší ti, kdo tudy prošli přede mnou? To nevíš. Svěřuješ se vyjeté cestě, ale ta se po pár kilometrech stáčí nazpátek. Vidíš, všichni té cestě věřili, té vyjeté stopě, a všichni se zklamali. Protože tahle cesta nikam nevede. Den, to je neštěstí křižovatek, pochybnost ukazatelů, rozklad padlé kapky. Chodím v noci, protože nic není tak snadné jako nalézt cestu v noci. Spoléhám na své nohy, spoléhám na své oči – na nic jiného se v noční tmě spolehnout nemohu. Co je den? Je to zkušenost jiných. Cesta je zkušenost a stopy jiných. Ale v noci existuje jedině moje zkušenost a moje cesta. Schválně se vyhýbám světlům a rozsvíceným oknům. Jdeš-li v noci, nedívej se do svítících oken! Oslepí tě a pak už nic neuvidíš. Budeš jako pes, který ztratil čich. Já se schválně zdaleka vyhýbám světlům. Tma je neproniknutelná a krásná. Když se spoléhám na sebe, spoléhám se i na ni. A když věřím jí, ona zas věří mně. Pokud jste někdy plavali ve velké vodě, znáte to. Tma je jako moře. Čím dál do ní vplouvám, tím více cítím její velikost. Tma je veliká a ty máš jistotu. Když se prodírám tmou, občas mne napadá, že snad vyzařuji světlo. Sám to nevidím a necítím, ale kdosi tam v dálce mě vidí jako lezoucího drobného svatojánského broučka. Bůh to určitě není, jsem materialista, ale Osud by to být mohl. A pak si pomyslím: zdalipak vidí, že zde poblíž křovin, jimiž se pro15

dírám, vede cesta prošlapaná jinými lidmi? Směje se mi? Vidí i tu jámu, do níž buď spadnu, nebo ji stačím obejít? Nenastražil mi ji on? Náhle mám takový pocit síly, že se mu začínám smát. Já, malinká tečka ve tmě, zjemňuji svůj čich, rozsvěcím oči a obcházím jámu. Mě do jámy nepolapí, protože nikdo a nikde si není jistější sám sebou než člověk, jenž kráčí tmou. Tma jsou mé vitamíny. Dýchám ji jako kyslík a ona ve mně hoří. Když jdu v noci, cítím, že mě tma miluje. Mou existenci potvrzují borovice zprava i zleva, smůla, kterou cítím ve tmě, a sotva slyšitelné nárazy šišek tam nahoře, kde mezi větvemi mají být hvězdy, ale chválabohu nejsou vidět. Větev, co mě šlehla do tváře, mě ujistila, že jsem, a kořen, o nějž jsem zakopl, mě poznal a pozdravil po svém. Chcete-li získat sebevědomí, odejděte do tmy a nikoho neberte s sebou! Ve tmě můžete všechno ztratit, sebe však najdete. Máš s sebou své nohy – jsou moudré a chápavé. Odpradávna znají kameny a mechy, bláto a praskot větví. Máš s sebou své ruce: natáhni je napravo k jedli a nalevo k dubu, chceš-li, aby někdo potvrdil, že jsi to ty. Máš s sebou své oči a uši. Osika ať se třese, ale dub se svých listů nevzdá ani v zimě. Máš kolem svou tmu, velikou a nekonečnou. Co bys ještě chtěl?

Vstoupil jsem do sebe a nyní se vracím. Vracím se z něj. Já už nejsem já, já jsem on. Co jsem v něm tehdy hledal? Je to mrtvý člověk. Umřel na rozmrzelost. Umřel na opovržení. Umřel, protože měl sám sebe dost. Odcházím z něj. Odcházím z něj. Teď ho musím pohřbít. Dejte mi, prosím, pár metrů krajek. A třícoulové hřebíky, prosím. Příliš dlouho jsem v tobě žil, ty svraštělý sušinko. Teď odpočívej v pokoji! Třícoulový hřebík do jednoho rohu, třícoulový hřeb do každého rohu! Jsi mrtvý, tvoje rakev je zatlučená, brzo tě zavalí hlínou. A vy neplačte! Hřbitovy slouží k sanaci lidstva. Umírá všechno rozmrzelé a unuděné, všechno, co není schopno látkové výměny. U jeho hrobu hrajte pochody! Žluté jako slunečnice a bílé jako jabloňové zahrady. Umřel, ten chudák! Hrajte mu u hrobu pochody naplno. Mám hrozný hlad. A chce se mi zpívat. Jeho myšlenky byly černé, ať tedy na jeho hrobě zpívá bílý slavík! Bílé jsou břízy, bílé jsou okenní rámy. Cesta, po níž se vrátím, je bílá.

Budeme-li postupovat směle, vyplatí se nám to. Slonovi přivážeme chobot k ocasu. Jen se nebát. Z kalendáře můžeme vyškrtnout všechna jména a vyměnit je za nová. A ochočíme si vlky, také ježky, zajíce, srnce. Se svými bratry kanci opustíme les a datly si vezmeme za sazeče. Ve vlasech si budeme pěstovat mech, šedý i zelený, a hnědý lišejník. Buďte zdrávi, vy, kdo jste černí jako borůvky, a vy červení jako brusinky! Buďte zdrávi, vy všichni, kterým se smůla přilepila k vousům! Budeme-li se procházet bosí po šiškách, zvítězíme. Ty, moudrá veverko, létáš jako telegram mezi dvěma vrcholky stromů. Jsi neklidná a živá – budeš naším praporem. Až budeme postupovat vpřed, veverky zavlají nad lesem, a až vyjdeme z lesa, na všech vršcích se budou třepotat veverky. Nepřeháníme. Jsme opravdu ti nejzdravější a pomůžeme svým bratrům, co nebydlí v lese. Jsme opravdu nejsilnější. Naše svalstvo je hnědé jako klobouky hřibů a naše srdce se pohybují ladně jako srny. Z našich očí, když umíráme, se rodí jantar. Naše matky nám vštěpovaly očima jen dobro: necítit závist, necítit nenávist, netoužit bodnout. Otcové nás učili, jak vrazit vlkovi pěst do tlamy, aby nemohl sklapnout čelisti. Vy všichni, co se sotva vlečete, pojďte, pomůžeme vám!

Bylo krásné léto. Mluvili jsme jenom skrze květy. V květnu jsme mluvili pampeliškami a slova k nám přilétla jak včely, zaprášená pylem z pampelišek, žlutá. Pěkně se domlouvá také kočičkami. Těžko se hovoří šeříky – za šeříkových nocí slova shoří a v srdci zůstane jejich popel. V červenci jsme mluvili máky a slova zůstala v makových hlavách. Teď, když jsem sám a nikdo mě nevidí, chřestím makovicemi – tak s tebou rozmlouvám, když jsem sám. Pak jsme mluvili kopřivami, mnoho jsme mluvili kopřivami. Možná až moc. Nejspíš jsme vůbec neměli mluvit kopřivami. Protože na podzim, když jsme mluvili gladiolami, jeden – obyčejnou růžovou, druhý – karmínově červenou, už jsme si nerozuměli.

Ale později měly astry docela odlišné barvy: tys mluvila fialovou, já žlutou; už jsem nic neslyšel. Pak všechno odkvetlo. Zůstaly slaměnky. Včera jsem vsadil zimní okna a slaměnky tam kvetou mezi tabulkami. Sedím u okna a mluvím sám slaměnkami. Říkám: „Brzy budou ledové květy. Jimi hovořit nebudu – ani slovo.“

1968

Knuts Skujenieks Knuts Skujenieks (1936) je synem spisovatele Emilse Skujeniekse (který na konci druhé světové války odešel do exilu). Filologická a literárněvědná studia zahájil na Lotyšské univerzitě a dokončil je na Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě. V roce 1962 byl uvězněn, obžalován z „protisovětské agitace“ a pro výstrahu deportován na sedm let do gulagu v Mordovii. Napsal zde na tisíc básní, které nemohl publikovat ani dlouho po skončení trestu. Rehabilitován byl v roce 1989. První sbírka Lyrika a hlasy (Lirika un balsis) byla vydána až v roce 1978, od roku 2002 vychází jeho dílo v sebraných spisech. Skujenieks je jedním z nejvýznamnějších lotyšských znalců a překladatelů cizojazyčné poezie: v roce 2001 vydal unikátní knihu Písni, jdi lehce po mém srdci (Dziesma, ej viegli pa manu sirdi) s ukázkami moderní poezie všech evropských národů v originálním jazyce a v překladu. Skujenieks získal řadu lotyšských, litevských, ukrajinských, švédských a španělských literárních a státních cen. Byl předsedou lotyšského PEN klubu. Ve své tvorbě spojuje tradiční, zejména folklorní a romantické prvky s modernistickým výrazem, důležité místo v ní zaujímá milostná a přírodní lyrika. Z básní psaných v gulagu vyzařuje neokázalá duchovní síla, vnitřní svoboda a láska k člověku spolu s jemným humorem a ironií. Skujenieksovy sbírky záměrně nemají ucelenou koncepci, básně jsou zpravidla řazeny chronologicky jako součást stále otevřeného textu. V češtině publikoval ukázky z jeho tvorby Radegast Parolek v antologii Les duší (2001). Do naší antologie byly zařazeny básně z lotyšsko-litevského výboru Pobyl jsem na daleké návštěvě (Es ė 2004). pabiju t-alos ciemos/Aš esu toli viešejęs,

Antologie současné lotyšské poezie Uspořádali Pavel Štoll, Marta Dziļuma a Petr Borkovec Z lotyšských a ruských originálů přeložili Libuše Bělunková, Petr Borkovec, Alexandra Büchlerová, Radegast Parolek, Vladimír Smetáček a Pavel Štoll Medailony doprovodili Pavel Štoll a Libuše Bělunková (Timofejev, Chanin) Odpovědní redaktoři Erik Lukavský a Petr Borkovec Vydalo Éditions, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2006 jako svou 26. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 80-86603-17-2

184

Podstatou lotyšské literatury je poezie, a to v nejširším významu slova. Lotyši mají poezii v krvi, myslí a hovoří poeticky, rytmicky, mají ornamentální mentalitu. Klasické rétorické umění a staletá technika kázání, křesťanské či muslimské modlitby, východní mantry, to vše je uloženo v poetice více než milionu lotyšských lidových písní jako zrno v úrodné půdě. Na ní leží vrstva rýmovaných šlágrů, odštěpky cizích kultur vyplavených mořem, obrázky překreslené přes pauzovací papír, krajky na oknech, řetězy na bocích. V lotyšské literatuře dostane poezie vždy přednost: prozaická díla ji mohou mít jedině tehdy, jsou-li napsána jako báseň. Inese Zandereová

www.fra.cz

9 788086 603179

Novinky Muhammad Šukrí, Nahý chleba Guillermo Rosales, Boarding Home Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Karel Milota, Hora Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Yasmina Reza, Zoufalost Malířské rozpravy mnicha Okurky Erich Fried, Milostné básně Jean Claude Izzo, Totální bordel Petr Měrka, Telekristus a mentál

fra

www.fra.cz

9 788086 603179