Andrés Sánchez Robayna, V těle světa by Éditions Fra

Andrés Sánchez Robayna V těle světa

Slunce bere tvé oči, jež se zažehají, své vyplašené barvy přitahuje nad náhle rozsvícené vody. Pohleď na široširou báji moře, na svítání.

fra

Andrés Sánchez Robayna V těle světa

fra

Andrés Sánchez Robayna V těle světa

fra

Přeložil a uspořádal Petr Zavadil

Kniha byla přeložena s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království. Czech edition © Éditions Fra, 2007 Text © Andrés Sánchez Robayna, 2004 Translation, selection & afterword © Petr Zavadil, 2007 Author photo © Gustavo Morales, 2007 Cover artwork © Ivan Kafka, 2007 Cover photo © Jonas Gerdle, 2007 ISBN 978-80-86603-48-3

Vzdušný den (1970)

Vzdušný den I Slunce bere tvé oči, jež se zažehají, své vyplašené barvy přitahuje nad náhle rozsvícené vody. Pohleď na široširou báji moře, na svítání. II Narodíš se a je to tušení, jakoby tušení zářivého světla, když se probouzíš ze sna. Ráno tě nad písčinami přizývá k hledání vzduchu, k nadvládě slunce. III Jdeš po jasných červnových písčinách a přicházíš na břeh moře: čluny, sítě, ryby natažené ve vrbovém proutí pod světlem zdupaným nohama boha. IV Plátno moře, slovo, po němž vzduch pátrá na březích, slabika, jež tě hledá, prostoupená slabika, jíž se strmě vznášejí racci.

V Němý si vykračuješ vzdušným dnem. Na břehu vyhrabáváš slovo, jež pronáší vzdmuté moře. Slovo, jež tepe přímo z hloubi skály. VI Exodus soli a duny, sluneční čas prostřený mezi sítě, ranní hvězda, jež se ukrývá ve slově pod světlem, pod jiskrnými třpyty. VII Podoba kamene, veliký exodus v rozsvícených přesypech. Jen narození do světla. Do slova, jež by řeklo podoby světla. VIII Vzdušný den třaslavý v třtinách. Podoba modré skály, jež řekne slovo, které by bylo osvícením. Plná úschovna, zhmotnělý oheň. IX Hledal ses v kamenech a ve vodách. Noc bere vlnobití. Potemnělý čas podob, který jsi hledal, abys konečně rozluštil jméno jasu.

Podnebí (1972–1976)

Sonáta Listy a zelený ostrov či podoby ostrova v šedém prostoru tichoučkých listů napsaných před noční moře a jeho hvězdy, stromy nakloněné nad potemnělý písek, v němž spočívají těla. Ševelení listí je jediným nástrojem noci, jejími rty. Její znělou hudbou. Na černém písku se pletou a proplétají těla a větve stromu v rozštípnuté duté půlnoci: pod mléčným nebem. Takový je noční řád listů, které znějí. Ruce lehkého vánku se zabořují do větví. A těla se zmítají. Měsíční svit na kůži proti rozštípnuté širé noci. Listí zaráží dech, klíče, barvy zvuků. 12

V tomhle světle ční vyčerpané údy, dělí se od těl, splývají s nocí. Větve se uklidňují. Prostřené moře září. A prostřená jsou i uklidněná těla. Na písku spočívají v noci provanuté větrem, na zemi: na vzdušných ostrovech.

Nokturno Hrnou se hvězdy které vpisují ticho do svých kruhů Měsíční svit klesá do písků a kovů domů a skalisek A zatne mrazivé půlnoční zuby do moře ostrovů

Serenáda I Poklidně vane noc. Slyším hudbu plynout. Jen blikavé majáky, prsty plné tónů. Světlo se vznáší nad tváří, nad harmonickými klíči. Ó tvář usebraná v plynoucích zvucích, vepsaná tvář, úplně vzadu. V nočním vzduchu jen blikavé majáky. Jen ten, kdo slyší pomalý nástup fagotu či fagot v oblouku světla. II A potom noc, strmá, hledá chodbičku v domě, klouže do komnat, nalézá nás ve dveřích či v zahradě, jak si čteme, zalévá nám tváře

kované už v metodě četby, jež přiléhá k moři, a tam se tyčíme, abychom viděli noc ve zdymadle ticha.

Poznání Zlehoučka našlapuji po horách a listí, opuštěných stoncích, ukrytý v plamenech. Věže slunce na hranách listí, květy pomalu zřícené do ohně. Žízeň stonků v měkkých brázdách, žhavé kameny, jež moje nohy snesou. Strach ze spuštěné lidské síly. Na ohromných svazích smysly, jež neznám. Poklid oblouků nad světlem snu: tam světlo utápí ostrovy i stonky. V prázdném světle odpoledne slunce skotačí o životě a smrti.

Hejno nad rozhlednou I Na ostrovech, ticho jako jediná větev trčící do černi nebe. II Prolétl hmyz i poledne; ostrovy, hmyz, myšlenky prolétly – poklidně. III Řekl jsi: jedno nebe, ovoce na slunci, hmyz; zítra by je moc slunce sežehla. IV Na nehybném ostrově hýbá se ticho na listě. Ostrovy, zvednuté moře, náhlá myšlenka proti živé skále a tichému nebi. 18

V Skála je tvar. Ale ve světle je její ticho černější, zeleněji tryská moře. VI Racek letí suchým vzduchem. Ať jsou jakékoli jeho pohyby v zelenočerných skalách, je vysoko. V prázdném vzduchu, bělejší. A nyní je pouze stín jeho křídel na moři. Jak vysoké ostrovy. VII Ostrovy, jimiž vítr cloumá, cestují spáleným vzduchem. VIII Myšlenky dne – slunce prostírá své cáry na vyprahlou zemi. Vítr se zaplétá do větví, žene vlny. 19

Vysoké a černé skály, strmé v strmém slunci. Rozeznívá se ticho: drápy, rackové, skály.

Mořská těla Vzduch a větve vznášejí se nocí splétají se proužky času na písku mlčenlivá těla prsty a rty na mušlích sítích rohožích hodiny vlnolamy těla před stinným kruhem moře

204

Slévání světů „Jeho slovo klade důraz na křehkou stavbu imaginárního světa, který nikdy nepřestal vězet ve světě skutečném.“ Tahle slova napsal Andrés Sánchez Robayna o svém oblíbeném Wallaci Stevensovi, ale dala by se stejně dobře vztáhnout i na jeho vlastní tvorbu. Málokdy je básník ideálním čtenářem své poezie. Pronikavý kritický duch Robayna patří mezi vzácné výjimky. Jeho básně jsou hlubokou meditací o údělu současného psaní a pravým opakem nevinného, arkadického přístupu. Smyslovostí a tělesností připomíná takzvané anglické metafyzické básníky, především Johna Donna, ale také se dovolává platónského idealismu. Jeho básnickou krajinu charakterizuje několik tvrdošíjně opakovaných motivů, které se postupem času obalují novými vrstvami významů. Jejich zdánlivá jednoduchost v sobě ukrývá strohá cvičení ducha. Andrés Sánchez Robayna se narodil v Las Palmas na Kanárských ostrovech roku 1952 a dnes je považován za jeden z nejdůležitějších básnických hlasů nové hispánské poezie. Po formálně radikálních prvních sbírkách (Podnebí, Inkoust, Skála) zahájil nový cyklus tří knih (Dlaně na studené dlaždici, Bílý oheň, Na mezním kameni), kde pokračoval v pronikání do podstaty naší konečnosti. Dlouhá báseň Kniha, za dunou jako by otevírala novou etapu. Tohle už je poezie vpravdě metafyzická, v níž se španělská barokní a mystická tradice mísí s moderními postupy kladoucími příběhovost do samotného jádra psaní. Jeho dílo tak utváří tři odlišné cykly, které jsou zároveň založené na soudržnosti básnického přesvědčení a které slovy autorovými načrtávají jasný přechod od „přebývání k bytí a také od prostoru k času“.

205

Robayna je také autorem rozsáhlého kritického díla, v němž se zabývá především barokními básníky v čele s Luisem de Góngora a Juanou Inés de la Cruz. V letech 1983 až 1993 vedl časopis Syntaxis, jednu z nejlepších kritických literárně-výtvarných revue novodobé španělské historie. Souběžně se věnuje překládání. Klíčové jsou v tomto ohledu převody zmiňovaného Wallace Stevense, řady katalánských básníků, Brazilce Harolda de Campos a Williama Wordswortha. V současné době vede dílnu uměleckého překladu na katedře španělské literatury univerzity La Laguna. Život tedy na první pohled nijak vzrušivý, omezený především na základní krajinu autorova dětství a dospívání: Kanárské ostrovy. Jenže z této horké a prudkými paprsky prosvětlené krajiny na pomezí země a moře dokáže Robayna vykřesat závratně jiskrné dobrodružství těla a ducha, které má v současné španělské poezii obdobu snad jedině u Josého Ángela Valenteho. Svědčí o tom Kniha, za dunou, jakási básnická autobiografie a prozatímní vrchol Robaynovy tvorby. V ní čtenář najde vše, co o básníkovi potřebuje vědět. Kanárské ostrovy mají zvláštní polohu, rozkročenou mezi třemi kontinenty. Dva z nich spíná také jazykovým mostem. Robayna patří k prvním autorům, kteří naplno vstřebali jak tradici španělskou, tak jihoamerickou. Za tuto mimořádnou otevřenost vděčí možná právě poloze svého rodného kraje. Jeho experimentální počátky dluží stejnou měrou španělské avantgardě a například Peruánci Césaru Vallejovi a v mnohém se podobají tvorbě jeho vrstevníků a přátel na americké straně Atlantiku: brazilských konkretistů v čele s Haroldem de Campos či vynikajícího uruguayského básníka Eduarda Milána (spolu s ním, s Josém Ángelem Valentem a s Peruánkou 206

Blankou Varelou ostatně Robayna připravil rozsáhlou antologii hispánské poezie dvacátého století pod názvem Podivné ostrovy). Robaynův verš se zpočátku třepí, trhá, zajíká, koktá, láme, nedoříkává a prostírá se na stránku podobným způsobem jako slavný Mallarméův Vrh kostek. Ani tato počáteční destrukce formy ale není samoúčelná, protože připravuje básníkovi cestu ke slovu, které už není pouhým sdělením, ale i nástrojem poznání: „Slovo vládne netušenými magnetismy. Duch se jim i samotnému slovu musí otevřít s neomezenou připraveností, otevřít se, aby mohl přijmout nekonečno. Snad právě v tomhle, v tom bezpodmínečném otevření se slovu a slova, spočívá základní prvek poetična. V tu chvíli znak začíná prosvěcovat a zvěstovat poznání nemyslitelného.“ V těchto Robaynových slovech oznívá největší moderní španělský mystik Valente, který z temnoty slov doloval světlo poznání podobně jako svatý Jan od Kříže. Robaynův záběr je ale širší. Básnické slovo pro něj není za každou cenu slovem poznání, protože stejnou měrou je i slovem ne-poznání či nevědomí. Je stejně tichem a řečí, niterností a vnější stranou bytí. Proto do jeho poezie proniká zemitost s mnohem větší silou než u Valenteho. Zatímco v mystikově podání přítomnost smrti tančí v temných paprscích světla, Robaynovi dýchá za krk horkým slaným dechem. Báseň je u něj poslechem slov i nasloucháním zemi, je to jakýsi tavící kotlík všech možných smyslových i mimosmyslových vjemů, které se rozehřívají a slévají na plameni paměti. Právě paměť v tom nejširším smyslu slova je jedním z klíčů k uchopení Robaynovy poezie (jak sám naznačuje, když říká „přechod od prostoru k času“). Paměť jakožto vědomé 207

vzpomínky jednotlivce; paměť řekněme proustovská, podvědomá, která se vynořuje nečekaně a o to intenzivněji; paměť kolektivní; paměť věcí kolem nás, krajiny, moře, ptáků na nebi; a v neposlední řadě i paměť samotných slov, která si sama vzpomínají na svůj zjevný i skrytý smysl. Příkladná je v tomto směru Kniha, za dunou. V jednotlivých fragmentech se navenek zcela náhodně přelévají různé druhy pamětí. Ve skutečnosti ale tyto básně pevně propojuje a dodává jim vnitřní řád jedinečnost jednoho lidského osudu, v němž se propletly. Osobní vzpomínky tu bez jasných kontur přecházejí do paměti literární a naopak. Citace z děl jiných autorů se tak stávají plnohodnotnou součástí nového textu, s nímž se navzájem ozřejmují a stavějí do nového světla. Podobným způsobem v české poezii nakládal s vsuvkami děl jiných autorů snad jedině Petr Kabeš. Některé citace jsou ale v Knize, za dunou natolik rozsáhlé a klíčové, že je zde pro přesnost raději uvádíme. Důležitý a často se vracející motiv „oblaku nevědomí“ pochází se stejnojmenného staroanglického křesťanského spisu The Cloud of Unknowing. Pro pochopení autorova pojetí času a paměti je příznačný dlouhý citát z Vyznání svatého Augustina (kniha XI, kapitola 27) ve fragmentu XI. Robayna cituje podle slavného španělského překladu jezuity Ribadeneyry, česká citace pochází z neméně proslulého překladu Mikuláše Levého. Básnické probuzení ve fragmentu XVII je důsledkem četby sbírky Trilce od Césara Valleja. Několik jeho veršů velnutých do tohoto fragmentu uvádíme v překladu Vladimíra Mikeše. Fragmenty inspirované holocaustem (XXXVI–XL) 208

odkazují postupně na dokumentární film Alaina Resnaise Nuit et Brouillard (Noc a mlha), na svědectví z norimberských procesů, na slavný podvrh z varšavského ghetta Yosl Rakover talks to God od Zvi Kolitze a na knihu egyptského židovského básníka Edmonda Jabèse Un Étranger avec, sous le bras, un livre de petit format. Fragment XLIV cituje z básně Extáze od Johna Donna (zde v překladu Hany Žantovské) a fragment LI ze Zpěvů Giacoma Leopardiho (v překladu Jana Vladislava). Méně významné odkazy na Platóna, Hérakleita, Hölderlina (v podobě Scardanelliho), Baudelaira, Octavia Paze a řadu dalších celkové vyznění poémy také dokreslují, ale pro uchopení textu nejsou nezbytné. Básnické slovo zde zkrátka spojuje viditelný a neviditelný svět. Podle Robayny je to ten nejlepší a nejušlech tilejší způsob, jak ozřejmit svou přítomnost zde. Petr Zavadil

209

210

Obsah Vzdušný den (1970) Vzdušný den 8 Podnebí (1972–1976) Sonáta 12 Nokturno 14 Serenáda 15 Poznání 17 Hejno nad rozhlednou 18 Mořská těla 21 Vánek rackové jména 22 Písek zrcadlo oheň 24 Kruhy 26 Hotel 27 Nepřítomnost 29 Smysly slunce 30 Pobyt 32 Návrat 34 Na Herediových skalách 35 Inkoust (1978–1979) Moře, jež se valí z klavírních klíčů 40 Četba 41 Fragment 42 Jednota 43 Sklenice vody 44 („Ševel“) v noci 45 Napsáno 46 Inkoust 47 Skála (1980–1983) Pro stín plavce 50 Zkoušky 51 Okno: hvězdy 52 211

Vsuvka 54 Loďka 55 Přeplutí 57 Fáze 61 Buben 63 Sedící plavkyně 64 Pláž 65 Loďka 66 Sklenice vody 69 Dlaně na studené dlaždici (1986–1988) Sloka 72 Světlo na Fuerteventuře 73 Únor 77 Skála 78 Čekání, na slunci 79 Line se jako pták 80 Pro strmý útes 82 Loďka 88 Pro plamen svíčky 90 Hvězda 92 K říjnovému oblaku 94 Hranice 95 Dlaně na studené dlaždici 96 Skále 99 Bílý oheň (1989–1991) Větvi 102 Hranice 103 Sen 104 Světlo, před domem 105 Čekání 107 Hranice, a střed smrti 108 Ráno 112 Záře 113 Bůh 116 212

Bílý oheň 117 Mezi bílými domy 118 Touha 119 Plamen 120 Na mezním kameni (1992–1995) Letní touha 122 Poslušnost – Vulkán 123 Fíkovník 127 Tady a teď, právě v tomhle okamžiku 128 Na mezním kameni 129 Pro jednu hudbu 136 Nápisy (1996–1999) Volání 138 Duben 139 Nápěv, před mnoha lety 141 Malíř 146 Sen 147 Kniha, za dunou (2000–2001) I 151 II 151 III 152 IV 152 V 153 VI 154 VII 154 VIII 155 IX 155 X 156 XI 156 XII 158 XIII 159 XIV 160 XV 160 213

XVI 162 XVII 162 XVIII 163 XIX 163 XX 164 XXI 165 XXII 165 XXIII 166 XXIV 167 XXV 167 XXVI 168 XXVII 169 XXVIII 169 XXIX 171 XXX 171 XXXI 172 XXXII 172 XXXIII 173 XXXIV 173 XXXV 174 XXXVI 175 XXXVII 176 XXXVIII 177 XXXIX 177 XL 178 XLI 179 XLII 180 XLIII 180 XLIV 181 XLV 181 XLVI 182 XLVII 183 XLVIII 184 XLIX 184 L 185 LI 186 214

LII 186 LIII 187 LIV 187 LV 188 LVI 189 LVII 190 LVIII 191 LIX 191 LX 192 LXI 192 LXII 193 LXIII 194 LXIV 195 LXV 195 LXVI 196 LXVII 197 LXVIII 197 LXIX 198 LXX 199 LXXI 200 LXXII 200 LXXIII 201 LXXIV 202 LXXV 202 LXXVI 203 LXXVII 203 Slévání světů (Petr Zavadil) 205

215

Andrés Sánchez Robayna V těle světa Ze španělského originálu En el cuerpo del mundo (Círculo de Lectores/Galaxia Gutenberg, Barcelona 2004) vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Reprodukce na obálce Ivan Kafka, Prostor volnosti (i skleslosti) II, 1975–1997, fotografie Jonas Gerdle, 1997 Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 42. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 978-80-86603-48-3

216

Andrés Sánchez Robayna se narodil roku 1952 v Las Palmas na Kanárských ostrovech a krajina jeho dětství, především hranice mezi pobřežím a mořem a průzračné světlo, výrazným způsobem ovlivnila jeho tvorbu. Přední znalec poezie a filozofie bývá považován za jednoho z nejdůležitějších španělských básníků současnosti. Napsal deset sbírek básní, v nichž je patrný vývoj od radikálních slovních experimentů k poezii, která se zajímá o člověka, o jeho místo na zemi a o vztah mezi smyslovým světem a básnickým slovem. V tom nesou jeho básně řadu podobností s mystikem těla Josém Ángelem Valentem (výbor z jeho díla vyšel v nakladatelství Fra). Prozatímním vrcholem Robaynovy tvorby je rozsáhlá autobiografická báseň, která vyšla pod názvem Kniha, za dunou. Sánchez Robayna je také esejista a významný překladatel anglicky psané poezie, především Wallace Stevense.

www.fra.cz

9 788086 603483

Novinky

Orhan Pamuk, Nový život Yasmina Reza, Zoufalství Yasmina Reza, Adam Haberberg Michał Witkowski, Chlípnice Polona Glavanová, Noc v Evropě Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Photo © Gustavo Morales Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Jean-Claude Izzo, Totální chaos Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Erich Fried, Milostné básně Richard Caddel, Slova straky/The Magpie Words

www.fra.cz

9 788086 603483

fra