Národnostní menšiny v Československu 1918-1938

Národnostní menšiny v Československu 1918−1938

Od státu národního ke státu národnostnímu?

Andrej Tóth – Lukáš Novotný – Michal Stehlík

Ediční řada Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, řídí Jan Royt

Kniha vznikla v rámci řešení grantového projektu Ministerstva zahraničních věcí České republiky „Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938“ (RM 04/01/10).

Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století.

Lektorovali: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.

Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. XIII Andrej Tóth – Lukáš Novotný – Michal Stehlík: Národnostní menšiny v Československu 1918−1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 a vydavatelství TOGGA, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012 © TOGGA, 2012 © Andrej Tóth, Lukáš Novotný, Michal Stehlík, David Hubený, Pavel Dufek, Marek Junek, 2012 Redakční spolupráce: Zdena Wiendlová Jazyková redakce: Klára Kunčíková Obálka a typografie: Jana Vahalíková Foto na předsádce © ČTK, 2012 Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Tisk: Tiskárna Protisk, s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2012 ISBN 978-80-7308-413-4 (Univerzita Karlova v Praze) ISBN 978-80-87258-58-3 (TOGGA)

OBSAH

11

Úvod

19

I. Národnostní menšiny v první Československé republice

19 I.1.

45 76

112

128 177 185

I.2.

Ústavněprávní zakotvení první Československé republiky Politické strany německé menšiny

I.3. Politické strany maďarské menšiny

I.4. Slovenské autonomistické hnutí

I.5.

Problematika Podkarpatské Rusi *

I.6. Polská menšina **

II. Politicko-právní zázemí národnostních menšin

185 II.1. Programová prohlášení vybraných československých

vlád týkající se národnostních menšin

201

II.2. Právní postavení menšin v Československu

226 II.3. Problematika národnostních menšin

na mezinárodních fórech

249 II.4. Zastoupení národnostních menšin v Národním shromáždění

259

288

323

II.5. Jazykové právo

II.6. Cenzurní praxe a tiskový zákon

II.7. Národnostní menšiny a pozemková reforma

331 III. Hledání nového směru v menšinové politice ve druhé polovině třicátých let

332 III.1. Chmurné vyhlídky po čtvrtých parlamentních volbách

roku 1935 337 347

III.2. Pokus o korekturu vztahů s Berlínem na konci roku 1936 III.3. Hledání společné řeči při řešení menšinové otázky

352 III.4. Vyhlášení základního rámce národnostního vyrovnání

– Únorová dohoda z roku 1937 356 III.5. Ústavněprávní návrhy Sudetoněmecké strany

z dubna 1937

368 III.6. Memorandum maďarských menšinových politiků

z jara 1937 380

III.7. Ztroskotání politiky „18. února“

394

III.9. Negativní projevy představitelů národnostních menšin

384

III.8. Marná jednání s SdP na bázi Únorové dohody

400 III.10. Příprava národnostního statutu jako pokusu

o novou právní úpravu postavení národnostních

menšin v roce 1938 413

418

III.11. Práce na rámcové osnově statutu

III.12. „Skizze“ – karlovarský program SdP v novém hávu

428 III.13. Snahy Maďarů o zrovnoprávnění maďarské otázky

s otázkou německou 454

III.14. Důvodová zpráva k národnostnímu statutu

474

III.16. Finalizace rámcového návrhu národnostního statutu

464 III.15. Školství jako základní statistický argument pro podporu

československé národnostní politiky 482 III.17. Osnova zákona o národnostním statutu – tzv. druhý plán 511 III.18. Část X. národnostního statutu – návrh nové úpravy

zemské samosprávy

516 III.19. Návrh zákona o nové organizaci samosprávy na

zásadách národnostního statutu

525 III.20. Nové zásady jazykového práva – třetí pilíř nového

statutu národnostních menšin

530 III.21. Tzv. třetí a čtvrtý plán – nereálná cesta k záchraně republiky

554 III.22. Další rozhovory předsedy vlády Milana Hodži

se zástupci maďarské menšiny

564 III.23. Kritika národnostního statutu a návrhu nových

zásad jazykového práva Sjednocenou maďarskou

stranou (EMP)

570

581

III.24. Definitivní rozchod EMP s republikou

III.25. Konec republiky – konec nadějí

591

Závěr

597 623 695 699 703 707 711 715

Seznam pramenů a literatury Přílohy O autorech Resumé Resumé / Summary Resumé / Zusammenfassung Resumé / Résumé Jmenný rejstřík

* Autorem kapitoly I.5. Problematika Podkarpatské Rusi je David Hubený.

Na podkapitole Náčrt první pozemkové reformy na Podkarpatské Rusi se spolupodílel Pavel Dufek. ** Autorem kapitoly I.6. Polská menšina je Marek Junek.

ÚVOD

Na podzim roku 1918 skončila první světová válka, což s sebou mimo jiné přineslo podstatnou změnu politické mapy středoevropského prostoru.

Habsburská monarchie se rozpadla a na jejích základech vznikly tzv. nástupnické státy; jedním z nich se stalo i Československo. Nový stát, jehož definitivní hranice potvrdily mírové smlouvy, uzavřené v Saint-Germain-en-Laye a Trianonu, dostal do vínku složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní složení svých obyvatel. Přitom téměř jedna třetina z nich svůj nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala; jednalo se především o Němce, Maďary a Poláky, kteří se v důsledku událostí, jež nemohli ovlivnit, stali státními občany Československé republiky. Zbývající dvě třetiny (Češi a Slováci) naopak propadly euforii a oslavovaly vzniklý útvar jako něco, po čem dlouhá staletí toužily. Za těchto okolností bylo téměř nemožné docílit stavu, kdy by se tyto dvě skupiny shodly na principech a fungování „svého“ státu. Po počátečních kontaktech představitelů nového státu (říjen, listopad 1918) se sudetskými Němci, kteří jako druhá nejpočetnější skupina (po Čechoslovácích) tvořili významnou entitu, dospěli českoslovenští političtí vůdci k závěru, že si svůj stát zařídí po svém. Zcela mimo dění, vzhledem k situaci na Slovensku, jehož správa se pod nově utvářený stát dostávala jen velmi pomalu, se ocitli Maďaři. Nezbylo jim nic jiného, než jen přihlížet svému začleňování pod pražskou vládu, aniž by s nimi kdokoliv z tehdejší oficiální československé politické reprezentace vešel v kontakt a pokusil se s nimi dohodnout, jakým způsobem uvést nový politicko-geografický status quo v podunajském prostoru v život. Ještě před prvními řádnými parlamentními volbami byly na konci února 1920 přijaty interimním, národnostně „jednobarevným“ zákonodárným orgánem země, Revolučním Národním shromážděním, základní zákony, především ústavní listina a jazykový zákon, na jejichž základě se Němci, Maďaři a Poláci stali příslušníky národnostních menšin, resp. státními občany jiného než československého jazyka. Zmíněné normy zaručovaly všem zástupcům národnostních minorit, které tvořily téměř 30 % obyvatelstva, rozsáhlá práva, potvrzená skutečností, že republika musela do svého právního řádu inkorporovat ustanovení tzv. menšinové smlouvy. Spory, zda tak Praha učinila způsobem dostatečným, však přetrvávaly téměř po celou dobu existence první republiky.

11

Národnostní menšiny v Československu 1918−1938

Vzhledem k národnostnímu složení první Československé republiky nepřekvapí skutečnost, že problematika národnostních menšin, jejich začlenění do fungování státu nebo otázky spojené s přístupem státní správy a samosprávy k zástupcům národnostních minorit, s jejich vztahem a identifikací s novým státem tvořily kruciální problémy, s nimiž se musela republika potýkat. V tomto ohledu se tedy příliš nelišila od Rakousko-Uherska, kde národnostní problematika patřila mezi nejdůležitější aspekty nejen vnitropolitického vývoje. Otázkou bylo, zda si nový a nepoměrně menší stát dokáže s tímto problémem poradit, resp. zda se mu podaří, na rozdíl od monarchie, najít způsob, jak se s ním na bázi budované moderní občanské společnosti s výraznými individuálními právy co nejlépe vypořádat.

Předkládaná práce se pokouší odpovědět na některé otázky spojené s postavením menšin v meziválečném Československu, resp. spojené s politikou československých vlád vůči menšinám v letech 1918–1938. Její základní strukturu tvoří tři celky, které jsou spolu volně spojeny, a proto je možné je číst a analyzovat i jako samostatné oddíly. První část (Národnostní menšiny v první Československé republice) stručně analyzuje vznik Československa, včetně postoje německé a maďarské menšiny k němu, a základní premisy pro etablování se národnostních menšin v jeho společensko-politickém životě. Nastiňuje také problematiku politických stran dvou nejpočetnějších minorit, Němců a Maďarů. Tato pasáž je vzhledem k počtu a struktuře politických subjektů, zastupujících zájmy Němců a Maďarů, pojata odlišně. Čtenář se s německými stranami seznámí jednotlivě – je popsáno téměř celé spektrum těch nejvýznamnějších politických organizací –, zatímco historie maďarských stran je analyzována průřezově, kdy nejdůležitější roli hrají parlamentní volby jakožto mezníky v dějinách maďarských menšinových stran, resp. maďarské menšinové politické scény. Po zralé úvaze obsahuje tato část i podkapitolu věnovanou problematice slovenského autonomismu, protože lpění na koncepci jednoho státního národa, který má dvě větve, českou a slovenskou, se postupem doby ukazovalo jako stále více kontraproduktivní, a dále podkapitoly o Podkarpatské Rusi a polské menšině, jíž je vzhledem k jejímu marginálnímu významu věnována pouze okrajová pozornost.

Druhá část (Politicko-právní zázemí národnostních menšin) se již zaměřuje na samotné menšiny, resp. na vybrané problémy jejich fungování v rám-

12

Úvod

ci státu, neboť analyzuje nejen právní postavení národnostních menšin v Československu, především jejich ochranu z hlediska hlavy VI. ústavní listiny, ale i problematiku národnostních menšin na mezinárodních fórech a zastoupení národnostních menšin v Národním shromáždění.

Všímá si i vybraných programových prohlášení československých vlád, která dokládají, že se kabinety, co se týče menšin, uchylovaly k všeobecným proklamacím a konkrétní minoritní politiku ve svých programech většinou neformulovaly (situace se samozřejmě změnila ve druhé polovině třicátých let 20. století, kdy stále agresivnější politika nacistického Německa donutila československou exekutivu k vytvoření jasné koncepce komplexního řešení minoritní problematiky). Tato část práce rozebírá i zásadní fenomén postavení národnostních menšin, jazykové právo, které se jeho tvůrci rozhodli koncipovat odlišně od stavu, jenž platil v Rakousko-Uhersku, kdy sice neexistoval žádný státní jazyk, ale fakticky a naprosto i logicky převládaly němčina v Předlitavsku a maďarština v Zalitavsku. Součástí tohoto bloku je i analýza norem spojených s cenzurou a tiskovým právem, které se v převážné většině dotýkaly i menšinového tisku, a to především po roce 1933. Na závěr je zařazena i stručná podkapitola zabývající se pozemkovou reformou a jejími dopady na menšiny.

Třetí část práce (Hledání nového směru v menšinové politice ve druhé polovině třicátých let) rozebírá pokusy československé vlády a prezidenta republiky o nalezení modu vivendi s národnostními menšinami, resp. snahy o celkovou korekturu jejich postavení v rámci státu, a to s jednoznačným cílem zajistit národnostní smír jako základní předpoklad pro udržení celistvosti státu, jež začínala být stále více ohrožována odstředivými tendencemi těchto národnostních menšin, vzhlížejících ke svým „národně-mateřským“ státům. Tato část začíná čtvrtými parlamentními volbami v roce 1935, jejichž procentuální výsledky vynesly Sudetoněmeckou stranu do pozice nejsilnější politické strany, pokračuje snahami kabinetu o vyřešení menšinové otázky (Únorová dohoda z roku 1937) a představuje návrhy SdP na posílení role národnostních skupin a na transformaci ochrany práv z individuální na kolektivní rovinu (legislativní návrhy na změnu ústavy z dubna 1937). Paralelně jsou podány i stížnosti maďarské menšiny, jež byla ve svých požadavcích konstruktivnější než menšina německá a primárně požadovala řešení akutních praktických otázek z oblasti kul-

13

Národnostní menšiny v Československu 1918−1938

turní, školské, církevní, politické a hospodářské, aniž by volila konfrontačně populistickou politickou rétoriku vedoucí k zfanatizování svých příslušníků a aniž by kladla vládě nepřijatelné postuláty, které předem odsuzovaly jakoukoliv věcnou debatu a dohodu k nezdaru. Byť samozřejmě i autonomistická platforma maďarské menšinové politické scény, nepřímo potvrzená v jejím memorandu z první třetiny roku 1938 a ústně i předsedovi vlády v červnu 1938, byla v rozporu s československou státností a ústavněprávními mantinely státu. Jejím cílem však do září 1938 bylo přiznání autonomie Slovensku a realizace autonomie Podkarpatské Rusi a nikoliv snaha o připojení jižních oblastí Slovenska a Podkarpatské Rusi k Maďarsku.

Nejširší prostor je ve třetí části věnován přípravě tzv. národnostního statutu, dokumentu, jehož základní ideou bylo opuštění koncepce národního státu, spočívající v ochraně všech jeho občanů, lhostejno, jaký jazyk používají, a přetvoření Československa ve stát, kde by de facto neexistovala ústřední moc, pouze uzavřené samosprávné celky. Projekt národnostního statutu zpočátku znamenal ve své podstatě odklon od státu národního ke státu národnostnímu, velmi brzy se však transformoval v reálnou možnost konce unitárního státu. V rámci nové politiky vůči národnostním menšinám pak dokonce prezident republiky Edvard Beneš učinil nevídaný krok, jenž by byl v předchozích letech zcela nepředstavitelný. V rámci tzv. čtvrtého plánu národnostního statutu byl ochoten respektovat veškeré sudetoněmecké požadavky. Vnitřní i vnější okolnosti však již konsenzu nepřály.

Je-li v první části této práce věnována zhruba stejná pozornost všem početnějším národnostním menšinám – Němcům, Maďarům, Polákům a Rusínům – včetně problematiky slovenského autonomistického hnutí a hlavních aspektů politiky pražských vlád vůči Podkarpatské Rusi, v souvislosti s mezinárodněprávním závazkem Československa vytvořit na území tohoto nejvýchodnějšího cípu republiky územní autonomii, je ve druhé a třetí části pozornost z hlediska národnostní politiky vlády zúžena primárně na hlavního determinanta přístupu vrcholných politických činitelů republiky k národnostním menšinám, na tříapůlmilionovou německou minoritu. Byť představitelé státu jednali i se zástupci ostatních národnostních menšin, řešení národnostní otázky bylo spjato především s řešením otázky německé. Přesto jsou zevrubněji rozebírány i stížnosti

14

Úvod

a požadavky maďarské menšiny z let 1937 a 1938, a to včetně tří důvěrných rozhovorů jejích politických zástupců s předsedou vlády v červnu, červenci a září 1938, jejichž průběh i meritum dokládají, že pořádání otázky maďarské se mělo udát až na bázi základního rámce uspořádání národnostní problematiky vytvořeného a dohodnutého s německou menšinou. Je zde ovšem shrnuta i základní opoziční linie všech dotčených národnostních menšin, včetně autonomních Slováků, a to na základě vystoupení jejich zákonodárců v Národním shromáždění. Expozé zástupců národnostních menšin v zákonodárném sboru, dokumentující jejich oficiální stanovisko ve směrodatných politických otázkách, jimž je v této práci věnována pozornost, je pak společným pojítkem všech tří hlavních kapitol. Důležitou součástí práce je i popis situace v oblasti meziválečného menšinového školství, které bylo jednou z nejhlídanějších oblastí společensko-kulturního života politických reprezentantů národnostních menšin.

V souvislosti s maďarskou národnostní menšinou je ve třetí části věnován prostor písemným reakcím, tj. komentářům a postřehům její oficiální politické reprezentace – nejen – k vládnímu návrhu národnostního statutu a dalším legislativním předlohám s ním souvisejícím, a to ve větší míře než v případě německé menšiny. Důvodem této skutečnosti je především odlišná politika a motivace obou národnostních skupin, menšinových Němců a Maďarů, v kritickém roce 1938. Zatímco politické stanovisko a postoj většinového mluvčího československých Němců, Sudetoněmecké strany, k národnostní problematice byl plně v zajetí populistického vystupování, žádajícího okamžitou meritorní úpravu ústavněprávních mantinelů státu a obsáhle kritizujícího postavení národnostních menšin v Československu, opoziční politický zástupce menšinových Maďarů, Sjednocená maďarská strana, sice rovněž žádala ústavněprávní rekonstrukci republiky, přesto „paralelně“ a mnohdy překvapivě velmi konkrétně usilovala o nápravu dílčích problémů na poli školském, kulturním a hospodářském. Zatímco tedy opoziční politická reprezentace německé menšiny opakovaně předkládala svou notoricky známou, populismem prodchnutou a stylově košatou kritiku republiky a své požadavky tzv. „shora“, Maďaři zůstávali vesměs na praktické rovině a dožadovali se spíše změn svého postavení „zezdola“, tj. korekcí ryze praktických stránek života maďarské menšiny. Tato skutečnost obě opo-

15

O AUTORECH

Mgr. et Mgr. Andrej Tóth, Ph.D. (*1975)

Vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a maďarštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2008 obhájil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně disertační práci Zrod meziválečného horthyovského Maďarska. Vnitropolitický vývoj Maďarska od nástupu křesťansko-národního politického kurzu k moci po rozhodnutí maďarské vlády podepsat mírovou smlouvu se spojeneckými a přidruženými mocnostmi (podzim 1919 – květen 1920). V současné době působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na bilaterální a multilaterální vztahy ve střední Evropě v meziválečném období, československo-maďarské bilaterální vztahy v meziválečném období, historicko-politický vývoj meziválečného Maďarska a národnostně menšinovou problematiku první Československé republiky se zaměřením na maďarskou menšinu. Je řešitelem vědeckých grantových projektů a úkolů. Publikoval řadu studií v předních domácích, mezinárodních a zahraničních odborných časopisech. Je členem redakčních rad odborných časopisů u nás i v zahraničí a členem Society of Hungarian Scientists and Scholars associated by the Hungarian Academy of Sciences a Hungarian historical Society.

PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D. (*1978)

Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2008 zde obhájil disertační práci Postoj konzervativní Baldwinovy vlády k pokusům o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti ve 20. letech 20. století. V současné době působí na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Věnuje se moderním dějinám Velké Británie a problematice německé menšiny v meziválečném Československu. Je autorem řady studií v domácích, mezinárodních a zahraničních odborných časopisech. Je výkonným redaktorem odborných mezinárodních časopisů West Bohemian Historical Review (Plzeň – Hamburg) a Prague Papers on the History of International Relations (Praha – Wien). doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. (*1976)

Vystudoval historii a slovakistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2005 zde obhájil disertační práci Tři cesty ke Slovensku. Karel Kálal − dr. Alois Kolísek − Ing. Josef Rotnágl. V letech 2001–2002 působil na Ministerstvu kultury ČR a poté v Národním muzeu, zde od roku 2003 jako náměstek generálního ředitele. Od roku

695

NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU 1918−1938

2006 je děkanem FF UK v Praze. V roce 2009 byl hlavním kurátorem Dolnorakouské zemské výstavy 2009. V roce 2010 se habilitoval na FF UP v Olomouci prací Češi a Slováci 1882−1914. Nezřetelnost společné cesty (knižně Praha 2009). V roce 2011 byl hlavním kurátorem výstavy Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951–2011. Ve své historické práci se dlouhodobě věnuje vztahům Čechů a Slováků, regionálním dějinám Vysočiny a česko-rakouským vztahům. Je členem Vědecké rady Masarykovy univerzity, Stálé česko-rakouské komise historiků, Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a Rady Českého rozhlasu.

Mgr. David Hubený (*1984)

Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2009 zde obhájil diplomovou práci Generál Antonín Hasal-Nižborský (1893–1960). Od roku 2008 pracuje v Národním archivu v Praze ve 3. oddělení (fondy státní provenience 1918–1945), kde spravuje tzv. exilové fondy. Věnuje se dějinám první republiky a druhé světové války. Zpracovává disertaci pojednávající o ztrátě Podkarpatské Rusi na konci druhé světové války.

Mgr. Marek Junek, Ph.D. (*1975)

Vystudoval bohemistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 2003 zde obhájil disertační práci Anton Štefánek (1877–1964). Od roku 2002 pracuje v Národním muzeu, kde se věnuje kurátorské práci a dějinám 20. století. V rámci své pracovní náplně byl komisařem a spoluautorem výstav a expozic: Charta ´77 (2007), …a přijely tanky (2008), Republika (2008), Křižovatky české a československé státnosti (2009), Rudá muzea (2011). V současné době je vedoucím autorského týmu, který připravuje společenskovědnou část expozice, která bude otevřena v hlavní budově Národního muzea v roce 2018. Od roku 2010 působí na FF UK v Praze, od roku 2011 jako vedoucí katedry středoevropských studií. V roce 2011 se podílel na projektu Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951–2011 (spoluautor výstavy a editor a spoluautor stejnojmenné publikace). Je hlavním řešitelem pětiletého vnitřního výzkumného záměru FF UK v Praze s názvem Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století (2012–2016). Profesně se věnuje česko-slovenským vztahům v 19. a 20. století a regionálním dějinám Slovácka. Je členem Výstavní rady Národního muzea a Historické komise při České olympijské akademii.

696

O autorech

PhDr. Pavel Dufek, Ph.D. (*1968)

Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2002 zde obhájil disertační práci Německé námořní zbrojení a vztah Velké Británie a Německa do roku 1906. V letech 1994 až 2006 vyučoval hospodářské dějiny na Fakultě národohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. Od roku 2007 pracuje v Národním archivu v Oddělení státní správy z let 1918–1945 (3. oddělení), kde spravuje tzv. hospodářské fondy a podílí se na řešení problematiky spojené s československými pozemkovými reformami v letech 1918–1948. Publikoval několik prací týkajících se potlačování soukromého podnikání v ČSR a NDR po roce 1948 a majetkoprávních a politických otázek vlastnictví pozemků v ČSR v letech 1918–1950.

697

RESUMÉ

Československo, jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska, dostalo do vínku složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní složení svých obyvatel. Téměř jedna třetina z nich svůj nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala. Nejpočetnější národnostní menšinu tvořili Němci, kterých podle sčítání obyvatel z roku 1921 žilo v Československu 3 123 568, tedy přibližně 23 % z celkového počtu obyvatel. Druhou početně největší národnostní menšinou v meziválečném Československu byli Maďaři. V roce 1921 se k maďarské národnosti přihlásilo 745 431 lidí, tj. 5,6 % obyvatel republiky. Stejně jako německá menšina v historických zemích československého státu představovala maďarská menšina nejvýznamnější národnostní menšinu na Slovensku. Maďaři zde podle sčítání lidu v roce 1921 tvořili takřka čtvrtinu obyvatelstva. Na třetím a čtvrtém místě byli Rusíni, resp. Poláci, jejichž počty tvořily 3,5 %, resp. 0,6 % obyvatel.

Rozmanité národnostní složení první Československé republiky reflektovaly i velmoci na mírových jednáních ve Versailles, když závazky plynoucí z mezinárodních smluv povinovaly nový stát legislativní ochranou národnostních menšin. Československo podepsalo smlouvu o ochraně národnostních menšin se spojenými a sdruženými mocnostmi sou­časně se saint-germainskou mírovou smlouvou 10. září 1919. Praha se podpisem smlouvy o ochraně menšin zavázala, že poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní občanství, jazyk, rasu nebo náboženství a právo volně vyznávat jak veřejně, tak soukromě jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, jejichž vykonávání nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy. Jako hlavní rámcový zdroj vnitrostátního práva v oblasti ochrany národnostních menšin, doplněný o další předpisy (zákony a nařízení), pak fungovala Ústavní listina Československé republiky, především hlava VI., již lze do jisté míry vnímat jako reprodukci ustanovení saint-germainské menšinové smlouvy. Paragrafy hlavy VI. ústavní listiny se v podstatě kryly s obsahem příslušných článků menšinové smlouvy: § 128 s čl. 7, § 130 s čl. 8 a §§ 131 a 132 s čl. 9. Československé vlády proto ve svých programových prohlášeních většinou konkrétně neformulovaly svou politiku vůči menšinám, protože považovaly národnostní otázku za vyřešenou ústavněprávním zajištěním poměrně rozsáhlých individuálních občanských práv všem obyvatelům Československé republiky a garancí základních minimálních kolektivních práv, k nimž se Praha zavázala mezinárodněprávní cestou. Československé ústavní právo i správněprávní předpisy regulující oblast ochrany národnostních menšin každopádně představovaly standardní právní normy té doby. Za jejich pravděpodobně největší slabost lze snad označit ponechání značného prostoru pro rozhodování jednotlivým

699

NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU 1918−1938

státním úřadům nebo orgánům územních samospráv. I když si zástupci především německé a maďarské menšiny stěžovali na nejrůznější příkoří ze strany oficiálních míst, ve většině případů se nejednalo o akt promyšlené vládní politiky. Zákony nemohly kazuisticky do detailů regulovat všechny situace, k nimž mohlo v každodenní realitě dojít, a protože zákony tvoří lidé a jejich dodržování závisí hlavně na nich, musely se hledat především dobrá vůle a ochota ke společnému soužití.

Zpočátku to ale tak nevypadalo. Po konstituování zákonodárného sboru první Československé republiky, Národního shromáždění, v roce 1920, političtí představitelé obou ústředních národnostních menšin – Němců a Maďarů – vystoupili na parlamentní půdě s negativním státoprávním prohlášením, v němž odmítli způsob vzniku Československa, vyjádřili svůj nesouhlas s přijetím základních zákonů země (především ústavy a jazykového zákona) bez účasti národnostních menšin a kritizovali práva, která byla menšinám poskytnuta. Až s přibývajícím časem se podařilo získat část zástupců německé menšiny pro spolupráci na vládní úrovni.

Neznamenalo to však, že by německé strany podmínily svůj vstup do vlády národnostními ústupky; rozhodující se pro ně v tuto chvíli staly účast na správě vládních záležitostí a s ní související víra v zajištění svých určitých zájmů. Maďarské strany se naproti tomu nikdy součástí vládní koalice nestaly. Rozdílné byly i vztahy obou národnostních menšin ke „svým“ mateřským státům – k Německu a Maďarsku.

Zatímco německá menšina nepožívala do první poloviny třicátých let téměř žádnou politickou, finanční ani morální podporu Berlína či Vídně, resp. především německá oficiální místa se přímé podpoře německé menšiny vyhýbala, situace v případě maďarské minority vypadala odlišně. Od počátků její politické organizace v rámci politického života první Československé republiky byli její představitelé v úzkém kontaktu s Budapeští, která vývoj a události na maďarské menšinové politické scéně bedlivě sledovala a poskytovala maďarským stranám finanční podporu. Politické kontakty československých maďarských politiků s maďarskými vládními kruhy však měly ve většině případů spíše poradně-informační než instruktážní charakter.

Situace se změnila s nástupem hospodářské krize na konci dvacátých let 20. století, kdy se v sudetských oblastech závratným způsobem zvýšila nezaměstnanost a postoje zdejších obyvatel se začaly radikalizovat. Leden 1933 a jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem v Německu přinesly nové mezinárodněpolitické okolnosti, jejichž výsledek se neprojevil okamžitě, ale spíše pozvolnou orientací stále většího počtu sudetských Němců na Berlín. Po vzniku Sudetoněmecké strany v roce 1935 a ještě zřetelněji od července 1936 se její vedoucí představitelé začali jednoznačně zaměřovat na třetí říši.

700

Resumé

Radikalizace SdP a její stále větší orientace na Německo spolu se zhoršující se mezinárodní situací znamenaly problémy pro československou vládu a prezidenta republiky Edvarda Beneše. Po odmítnutí tzv. Únorové dohody (1937) oznámil předseda vlády Milan Hodža na jaře 1938 plán tzv. národnostního statutu. Na jeho základě mělo dojít k zásadním změnám v samosprávě, ve státní a veřejné službě, ve školství a v oblasti rozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu (princip proporcionality). Především tzv. třetí a čtvrtý plán znamenaly z české strany vážně míněný a upřímný pokus o vyřešení národnostní otázky v Československé republice. Prezident Beneš v upraveném dokumentu z počátku září 1938 dokonce souhlasil nejen s navýšením sumy finanční pomoci na jednu miliardu korun nebo s úpravou jazykového práva ve smyslu úplné rovnoprávnosti všech jazyků, jimiž se ve státě mluvilo, ale především i s reformou samosprávy, spočívající de facto ve vytvoření uzavřených samosprávných celků, spravovaných odlišně od zbytku republiky. Československá republika by tak přestala být unitárním státem. Kvůli známým okolnostem (vystupňování mezinárodního tlaku na československou vládu, které vyvrcholilo v Mnichově na konci září 1938) nakonec celý projekt národnostního statutu ztroskotal.

Při hodnocení postavení národnostních menšin v meziválečném Československu je nutné mít na paměti, že jejich pozice patřila s ohledem na poskytnutá práva k nejlepším v Evropě (např. ve srovnání s Polskem nebo Itálií). Možnost používat svůj jazyk na půdě zákonodárného sboru (podobně tomu bylo pouze ve Finsku a v Litvě) nebo, za určitých jasně stanovených okolností, i při komunikaci se soudy, úřady a orgány republiky hovoří nepochybně za vše.

701

RESUMÉ / SUMMARY

Czechoslovakia, one of the successor states of the dissolved Austro-Hungarian Empire, inherited a complicated legacy from its predecessor – ethnically diverse population. Almost one third of the population refused their new home and had difficulties indentifying with it. Germans were the most populous national minority, with 3,123,568 inhabitants or approximately 23 % of the total population of Czechoslovakia, according to the 1921 census. Hungarians were the second largest national minority in inter-war Czechoslovakia. In 1921, 745,431 people, i.e. 5.6 % of the Republic’s citizens, claimed Hungarian nationality. Like the German minority in historical lands of the Czechoslovak state, the Hungarian minority represented the most significant national minority in Slovakia. According to the 1921 census, Hungarians comprised almost one fourth of the Slovak population. The third and fourth positions were taken by Rusyns and Poles with 3.5 % and 0.6 % of the total population respectively.

The diverse ethnic composition of the First Czechoslovak Republic was also reflected by great powers at peace negotiations in Versailles, when obligations arising from international treaties bound the new state to legally protect its national minorities. Czechoslovakia signed the Treaty for the Protection of National Minorities together with the Peace Treaty of Saint-Germain-en-Laye with the Allied and Associated Powers on 10th September 1919. By signing a minority protection treaty, Prague undertook to fully and absolutely protect the life and freedom of all inhabitants, regardless of their origin, state citizenship, language, race and religion, and to grant them the right of free worship, private or public, of any religion or faith, the practice of which does not interfere with public order and good morals. The primary framework source of Czechoslovak domestic law was the Constitution of the Czechoslovak Republic, which was further complemented by other regulations (laws and directives). Particularly Chapter VI of the Constitution can be seen as a reproduction of the Saint-Germain Minority Treaty to some degree. Sections of Chapter VI of the Constitution basically covered the content of corresponding articles of the Minority Treaty: Sec. 128 covered Article 7, Sec. 130 Article 8, and Sec. 131 and 132 Article 9. This is why Czechoslovak governments usually did not specify their minority policy in the government policy statements; they considered the question of national minorities sufficiently addressed by the constitutional provision for relatively extensive individual civil liberties of all citizens of the Czechoslovak Republic and the guarantee of basic minimal collective rights, Prague undertook to respect by means of international law. Czechoslovak constitutional law, as well as administrative legal regulations stipulating the pro-

703

NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU 1918−1938

tection of national minorities, definitely represented standard legal rules of that time. Probably the greatest shortcoming of these regulations was to leave considerable room for decisions of state authorities and local government bodies. Even though representatives of the German and Hungarian minorities, in particular, complained about various injustices suffered from official authorities, these were not acts of deliberate government policy in most cases. Laws could not regulate in detail and on case-by-case basis all situations that could happen in everyday reality, and since laws are made by people and their observance mostly depends on them, it was good will and willingness to coexistence that had to be sought.

However, this did not seem likely at the beginning. After the National Assembly, the legislative body of the First Czechoslovak Republic, was constituted in 1920, political representatives of both the chief national minorities, Germans and Hungarians, made a negative statement in the Parliament, refusing the way Czechoslovakia was formed, expressing their disagreement with the adoption of basic state laws (particularly the Constitution and the Language Act) without the participation of national minorities and criticizing rights granted to minorities.

Only over time became some representatives of the German minority willing to cooperate on the government level. However, this did not mean that German parties would make their participation in the government dependent upon national concessions; what was decisive for them at that time was their participation in government administration and associated faith in providing for their particular interests. Hungarian parties, on the other hand, never joined the government coalition. Relationships of both the national minorities to “their” mother countries – Germany and Hungary – were also different. While the German minority did not enjoy almost any political, financial or moral support from Berlin or Vienna until the early 1930’s or, more precisely, German official authorities avoided direct support to the German minority, the situation of the Hungarian minority was different. From the beginnings of its political organisation within the political life of the First Czechoslovak Republic, its representatives maintained close contacts with Budapest, which carefully monitored the development and events at the Hungarian minority political scene and provided Hungarian parties with financial support. However, political contacts between Czechoslovak Hungarian politicians and Hungarian government circles were mostly consultative and informational rather than instructional.

The situation changed with the onset of the economic depression in the late 1920’s, when unemployment dramatically increased in the Sudeten German re-

704

RESUMÉ / Summary

gions and local people’s position began to radicalize. January 1933 and Adolf Hitler’s appointment as the Reich Chancellor brought about new international political circumstances, the consequences of which did not manifest immediately but rather in a gradual orientation of a growing number of Sudeten Germans toward Berlin. After the Sudeten German Party was formed in 1935 and increasingly after July 1936, its leading representatives clearly oriented to the Third Reich.

The Sudeten German Party’s Radicalization and its increasing orientation toward Germany, together with the deteriorating international situation, presented problems for the Czechoslovak government and President Edvard Beneš. After the refusal of the “February Agreement” (1937), Prime Minister Milan Hodža announced a plan for the so-called nationality status in the spring 1938, which was supposed to contribute to a new status of national minorities in Czechoslovakia.

Based on it, fundamental changes in self-government, state and public service, education and state budget funds allocation (the proportionality principle) were to be adopted. Minorities would have gained on significance with it. In particular, the “Third” and “Fourth Plan” represented a serious and earnest attempt of the Czechoslovac government to address the nationality issue in the First Republic. In an amended document of early September 1938, President Beneš not only agreed to increase the financial support to one billion crowns or to amend language law to stipulate full equality of all languages spoken in the state, but also to adopt a selfgovernment reform consisting de facto in the formation of closed self-governing units managed differently than the rest of the Republic. The Czechoslovak Republic would thus have ceased to be a unitary state. Due to the well-known circumstances (intensifying international pressure on the Czechoslovak government, culminating in Munich at the end of September 1938), the nationality status project eventually failed.

However, when assessing national minorities’ situation in interwar Czechoslovakia, we need to remember that their position was one of the best in Europe (compared to Poland or Italy, for example) in terms of granted rights. The possibility to use their language in the legislative body (a similar situation was only in Finland and Lithuania) or, under clearly defined circumstances, in their communication with courts, authorities and state bodies speaks for itself.

705

RESUMÉ / ZUSAMMENFASSUNG

Der Tschechoslowakei, einer der Nachfolgerstaaten des zerfallenen ÖsterreichUngarns, wurde in die Wiege ein kompliziertes Erbe ihres Vorgängers gelegt – die vielfältige Nationalitätenzusammensetzung ihrer Einwohner. Fast ein Drittel von ihnen lehnte die neue Heimat ab und konnte sich nur schwer mit ihr identifizieren. Die zahlenstärkste nationale Minderheit bildeten die Deutschen, von denen nach der Volkszählung von 1921 in der Tschechoslowakei 3 123 568 lebten, also annähernd 23 % der gesamten Einwohnerzahl. Die zahlenmäßig zweitgrößte nationale Minderheit in der Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit waren die Ungarn. Im Jahr 1921 bekannten sich zur ungarischen Nationalität 745 431 Menschen, d.h. 5,6 % der Einrichtung der Republik. Ebenso wie die deutsche Minderheit in den historischen Ländern des tschechoslowakischen Staats stellte die ungarische Minderheit in der Slowakei die stärkste Minderheitsgruppe. Die Ungarn bildeten hier der Volkszählung von 1921 zufolge fast ein Viertel der Bevölkerung. Den dritten und vierten Platz nahmen die Russinen und Polen ein, die 3,5 % bzw. 0,6 % der Einwohnerzahl bildeten.

Die vielfältige nationale Zusammensetzung der Ersten Tschechoslowakischen Republik berücksichtigten auch die Großmächte bei den Friedensverhandlungen in Versailles, wo die sich aus den internationalen Verträgen ergebenden Verpflichtungen den neuen Staat zum legislativen Schutz seiner nationalen Minderheiten verpflichteten. Die Tschechoslowakei unterzeichnete den Vertrag über den Schutz seiner nationalen Minderheiten mit den verbündeten und assoziierten Mächten am 10. September 1919 gleichzeitig mit dem Friedensvertrag von Saint-Germain. Prag verpflichtete sich mit Unterzeichnung des Vertrags über den Schutz nationaler Minderheiten, dass es allen Einwohnern den vollständigen und unbedingten Schutz von Leben und Freiheit gewährt, ohne Rücksicht auf Ursprung, Staatsbürgerschaft, Sprache, Rasse oder Bekenntnis und Glauben, deren Ausübung nicht im Widerspruch zur öffentlichen Ordnung oder den guten Sitten steht. Als Hauptquelle des innerstaatlichen Rahmenrechts, ergänzt durch weitere Vorschriften (Gesetze und Verordnungen) fungierte dann die Verfassungsurkunde der Tschechoslowakischen Republik, vor allem der Teil VI., der bis zu einem gewissen Maß als Reproduktion der Bestimmungen des Minderheitenvertrages von Saint-Germain aufgefasst werden kann. Die Paragrafen von Teil VI. der Verfassungsurkunde deckten sich im Wesentlichen mit dem Inhalt der entsprechenden Artikel des Minderheitenvertrages: § 128 mit Art. 7, § 130 mit Art. 8 und die §§ 131, 132 mit Art. 9. Die tschechoslowakischen Regierungen formulierten daher in ihren programmatischen Erklärungen zumeist keine konkrete Politik gegenüber

707

NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU 1918−1938

den Minderheiten, denn sie betrachteten die Nationalitätenfrage als gelöst durch die verfassungsrechtliche Absicherung verhältnismäßig umfangreicher individueller Bürgerrechte für alle Einwohner der Tschechoslowakischen Republik sowie dank der Garantie der grundlegenden minimalen Kollektivrechte, zu denen sich Prag auf völkerrechtlichem Weg verpflichtet hatte. Das tschechoslowakische Verfassungsrecht sowie die verwaltungsrechtlichen Vorschriften zur Regelung des Schutzes der nationalen Minderheiten stellten jedenfalls Standardnormen jener Zeit dar. Als ihre wahrscheinlich größte Schwäche kann das Belassen eines erheblichen Entscheidungsspielraums für die einzelnen staatlichen Behörden oder Selbstverwaltungsorgane bezeichnet werden. Auch wenn die Vertreter vor allem der deutschen und ungarischen Minderheit sich über verschiedenste ihnen vonseiten offizieller Stellen zugefügte Unbill beschwerten, handelte es sich in den meisten Fällen nicht um Akte einer durchdachten Regierungspolitik. Die Gesetze konnten nicht kasuistisch bis ins Detail alle Situationen regeln, zu denen es im täglichen Leben kommen konnte und da die Gesetze von Menschen geschaffen werden und deren Einhaltung hauptsächlich von den Menschen abhängt, mussten vor allem guter Wille und Bereitschaft zum Zusammenleben gesucht werden.

Anfangs sah dies jedoch nicht so aus. Nach der Konstituierung der gesetzgebenden Körperschaft der Tschechoslowakischen Republik, der Nationalversam­ mlung im Jahr 1920, traten die politischen Vertreter der beiden zentralen nationalen Minderheiten – der Deutschen und Ungarn – auf parlamentarischem Boden jeweils mit einer negativen staatsrechtlichen Erklärung auf, in der sie die Entstehungsweise der Tschechoslowakei ablehnten, ihre Missbilligung der Annahme grundlegender Gesetze des Landes (vor allem der Verfassung und des Sprachengesetzes) ohne Beteiligung der nationalen Minderheiten zum Ausdruck brachten und die Rechte kritisierten, die den Minderheiten eingeräumt wurden. Erst mit fortschreitender Zeit gelang es, einen Teil der Vertreter der deutschen Minderheit für eine Zusammenarbeit auf Regierungsebene zu gewinnen. Dies bedeutete jedoch nicht, dass die deutschen Parteien ihren Eintritt in die Regierung von nationalitätenpolitischen Zugeständnissen abhängig machten; entscheidend wurden für diesen Augenblick die Teilnahme an der Verwaltung der Regierungsangelegenheiten und der mit dieser Beteiligung zusammenhängende Glaube an die Durchsetzung einiger ihrer Interessen. Die ungarischen Parteien wurden dagegen nie Bestandteil einer Regierungskoalition. Unterschiedlich waren auch die Beziehungen beider nationalen Minderheiten zu ihren „Mutterländern“ – Deutschland und Ungarn. Während die deutsche Minderheit bis der ersten Hälfte der dreißiger

708

RESUMÉ / ZUSAMMENFASSUNG

Jahre fast keine politische, finanzielle oder moralische Unterstützung aus Berlin oder Wien genoss, bzw. vor allem die deutschen offiziellen Stellen eine direkte Unterstützung der deutschen Minderheit vermieden, war die Lage bei der ungarischen Minorität anders. Von den Anfängen ihrer politischen Organisationen im Rahmen des politischen Lebens der Ersten Tschechoslowakischen Republik an standen ihre Vertreter in engem Kontakt zu Budapest, wo man die Entwicklung und die Ereignisse in der ungarischen politischen Minderheitsszene sorgfältig beobachtete und den ungarischen Parteien finanzielle Unterstützung gewährte. Die politischen Kontakte der tschechoslowakischen ungarischen Politiker mit ungarischen Regierungskreisen besaßen jedoch in den meisten Fällen eher einen beratend informativen als anweisenden Charakter.

Die Situation änderte sich mit Ausbruch der Wirtschaftskrise Ende der zwanziger Jahre des vorigen Jahrhunderts, als in den sudetendeutschen Gebieten die Arbeitslosigkeit auf bestürzende Weise anstieg und die Haltung der hiesigen Bevölkerung sich zu radikalisieren begann. Der Januar 1933 und die Ernennung Adolf Hitlers zum Reichskanzler in Deutschland brachten neue auslandspolitische Umstände, deren Auswirkungen nicht sofort, sondern eher durch eine allmähliche Umorientierung einer ständig wachsenden Anzahl von Sudetendeutschen in Richtung Berlin erkennbar waren. Nach dem Entstehen der Sudetendeutschen Partei im Jahr 1935 und noch deutlicher ab Juli 1936 orientierten sich deren führende Vertreter eindeutig auf das Dritte Reich.

Die Radikalisierung der SdP und deren sich vertiefende Orientierung auf Deutschland bedeuteten gemeinsam mit der sich zuspitzenden internationalen Lage Probleme für die tschechoslowakische Regierung und den Präsidenten Edvard Beneš. Nach Ablehnung des sog. Februarabkommens (1937) verkündete Premierminister Milan Hodža im Frühjahr 1938 den Plan eines sog. Nationalitätenstatuts, das zu einer neuen Stellung der nationalen Minderheiten in der Tschechoslowakei beitragen sollte. Auf dessen Grundlage sollte es zu grundlegenden Änderungen in der Selbstverwaltung, im staatlichen und öffentlichen Dienst, im Schulwesen und im Bereich der Umverteilung der Finanzmittel aus dem Staatshaushalt (Prinzip der Proportionalität) kommen. Die Minderheiten würden damit an Bedeutung gewinnen. Vor allem der sog. dritte und vierte Plan bedeuteten von tschechischer Seite her einen ernsthaften und aufrichtigen Versuch zur Lösung der Nationalitätenfrage in der Ersten Republik. Präsident Beneš stimmte in einem korrigierten Dokument von Anfang September 1938 sogar nicht nur einer Aufstockung der Finanzhilfe auf eine Milliarde Kronen oder der Änderung des

709

NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU 1918−1938

Sprachenrechts im Sinn einer vollständigen Gleichberechtigung aller Sprachen zu, die im Staat gesprochen wurden, sondern vor allem auch einer Reform der Selbstverwaltung, die de facto auf der Bildung in sich geschlossener Selbstverwaltungsgebiete beruhte, die abweichend vom Rest der Republik verwaltet werden.

Die Tschechoslowakei würde so aufhören, ein Einheitsstaat zu sein. Wegen der bekannten Umstände (Verschärfung des internationalen Drucks auf die tschechoslowakische Regierung, der im Münchener Abkommen von Ende September 1938 gipfelte), scheiterte schließlich das gesamte Projekt des Nationalitätenstatuts.

Bei der Bewertung der Stellung der nationalen Minderheiten in der Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit muss man sich jedoch vor Augen führen, dass deren Position in Hinblick auf die gewährten Rechte zu den besten in Europa gehörte (z.B. im Vergleich zu Polen oder Italien). Die Möglichkeit, ihre eigene Sprache auf dem Boden der gesetzgebenden Nationalversammlung zu verwenden (etwas derartiges gab es nur in Finnland und Litauen) oder, unter bestimmten klar festgelegten Umständen, die Muttersprache auch im Verkehr mit Gerichten, Behörden und Organen der Republik zu gebrauchen, spricht zweifellos für sich.

710

RESUMÉ / RÉSUMÉ

La Tchécoslovaquie, un des pays successeurs de l’Empire austro-hongrois, a hérité de son prédécesseur un élément compliqué: les minorités nationales. Presque un tiers de ces minorités a refusé cette nouvelle patrie et s’y est difficilement identifié. La principale minorité était allemande et représentait 3 123 568 personnes (recensement de la population de 1921), soit environ 23 % du nombre total d’habitants.

La seconde minorité de la Tchécoslovaquie de la période d’entre-deux-guerres était d’origine hongroise – 745 431 personnes furent recensées en 1921, soit 5,6 % de la population de la république. De même que la minorité allemande dans les pays historiques de l’État tchécoslovaque, la minorité hongroise était la principale minorité nationale en Slovaquie. Selon le recensement de 1921, les Hongrois représentaient presque un quart de la population slovaque. Les autres minorités étaient les Ruthènes (3,5 %) et les Polonais (0,6 %).

Aux négociations de paix de Versailles, les puissances ont pris en considération la riche composition nationale de la Première République tchécoslovaque.

Les engagements découlant des accords internationaux exigeaient du nouvel État la protection légale des minorités nationales. Lors de la signature du Traité de Saint-Germain-en-Laye du 10 septembre 1919, la Tchécoslovaquie signa avec les puissances alliées et associées la Convention pour la protection des minorités nationales. Par la signature de cette convention, Prague s’engagea à accorder à tous les habitants le droit à la protection complète de leurs vies et de leurs libertés, sans égard à leur origine, citoyenneté, langue, race ou religion, et à déclarer publiquement et en privé leur confession, religion ou croyance, conformément à l’ordre public et aux bonnes mœurs. La source-cadre du droit national, complétée par d’autres règlements (lois et ordonnances) était l’Acte constitutionnel de la République tchécoslovaque et notamment la partie VI qui peut être considérée comme la reproduction de la Convention de Saint-Germain-en-Laye pour la protection des minorités. Les paragraphes de la partie VI de l’Acte constitutionnel correspondaient pratiquement aux articles de la convention sur les minorités: le § 128 et l’article 7, le § 130 et l’article 8 et les §§ 131 et 132 et l’article 9. Dans leurs déclarations de programme, les gouvernements tchécoslovaques n’ont pas formulé concrètement leur politique vis-à-vis des minorités, considérant la question des nationalités comme résolue par la constitution qui assurait d’importants droits civiques individuels à tous les habitants de la République tchécoslovaque et la garantie des droits collectifs fondamentaux auxquels Prague s’était engagée par la voie légale internationale. Le droit constitutionnel tchécoslovaque et les règlements administratifs régissant la protection des minorités nationales représentaient

711

NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU 1918−1938

les normes juridiques standards de cette époque. L’espace laissé aux différentes administrations d’État ou organes d’administration autonome pour prendre les décisions peut être probablement considéré comme le principal point faible. Bien que les représentants des minorités allemandes et hongroises se soient plaint des injustices commises par les autorités, il ne s’agissait pas souvent d’un acte intentionné de la politique gouvernementale. Les lois ne pouvaient régir de façon détaillée toutes les situations de la vie quotidienne et vu que les lois sont créées par des personnes et que leur respect dépend surtout d’elles, il faillait trouver avant tout la bonne volonté pour la coexistence.

Au début, ce ne fut pas le cas. Après la constitution de l’assemblée législative de la Première République tchécoslovaque, l’assemblée nationale en 1920, les représentants politiques des deux principales minorités nationales – Allemands et Hongrois – présentèrent au Parlement une déclaration constitutionnelle négative, dans laquelle ils refusaient le moyen de création de la Tchécoslovaquie, déclaraient leur désaccord à l’adoption des lois fondamentales du pays (notamment la constitution et la loi sur la langue) sans la participation des minorités nationales et critiquaient les droits qui avaient été accordés aux minorités. Au bout d’un certain temps, on réussit à gagner une partie des représentants de la minorité allemande pour la coopération au niveau gouvernemental. Cela ne signifiait pas que les partis allemands conditionnaient leur entrée au gouvernement par des concessions aux minorités: ils voulaient participer à l’administration des affaires gouvernementales et la garantie de certains de leurs intérêts. Par contre, les partis hongrois ne firent jamais partie de la coalition gouvernementale. Les relations des deux minorités nationales envers „leurs“ États d’origine – l’Allemagne et la Hongrie – étaient également différentes. Alors que la minorité allemande ne reçut pratiquement aucun soutien politique, financier ou moral de Berlin ou de Vienne jusqu’à la première moitié des années trente ou que les autorités allemandes évitèrent tout soutien direct à la minorité allemande, la situation de la minorité hongroise était différente. Dès les débuts de son organisation politique dans le cadre de la vie politique de la Première République tchécoslovaque, ses représentants eurent un contact étroit avec Budapest qui suivait de près l’évolution et les évènements de la scène politique de la minorité hongroise et accordait un soutien financier aux partis hongrois. Les contacts politiques entre les hommes politiques hongrois tchécoslovaques et les cercles gouvernementaux hongrois revêtaient souvent un caractère plutôt consultatif et informatif que prescriptible.

712

RESUMÉ / RÉSUMÉ

La situation changea avec l’arrivée de la crise économique de la fin des années vingt du XXe siècle, lorsque les régions des Sudètes connurent une croissance vertigineuse du chômage et les positions des habitants de ces régions commencèrent à se radicaliser. Janvier 1933 et la nomination d’Adolf Hitler Chancelier du Reich allemand entraînèrent de nouvelles circonstances en politique internationale, dont les résultats ne se firent pas sentir immédiatement mais plutôt par une orientation progressive d’un nombre croissant d’Allemands des Sudètes vers Berlin. Après la création du Parti allemand des Sudètes en 1935 et notamment à partir de 1936, ses dirigeants commencèrent à s’orienter de manière univoque vers le Troisième Reich.

La radicalisation du SdP, son orientation croissante vers l’Allemagne et la détérioration de la situation internationale représentaient des problèmes pour le gouvernement tchécoslovaque et pour le Président de la république Edvard Beneš.

Après le refus dudit Accord de février (1937), le chef du gouvernement, Milan Hodža, annonça au printemps 1938 ledit Statut des minorités qui devaient contribuer à la nouvelle position des minorités nationales en Tchécoslovaquie. Ce statut devait apporter des changements essentiels dans l’administration autonome, les services d’État et publics, l’enseignement et la répartition des moyens financiers du budget d’État (principe de proportionnalité). Ainsi, les minorités gagnaient de l’importance. Le troisième et le quatrième plan de la partie tchèque signifièrent une tentative sérieuse et sincère visant la solution de la question des minorités de la Première république. Dans un document corrigé de début septembre 1938, le président Beneš donna non seulement son accord à l’augmentation de l’aide financière à un milliard de couronnes ou à la modification du droit de la langue vers l’égalité complète de toutes les langues parlées dans le pays, mais notamment à la réforme de l’administration autonome visant de facto la création de collectivités autonomes, administrées différemment que le reste de la république. La République tchécoslovaque cesserait ainsi d’être un État unitaire. Suite aux circonstances connues (croissance de la pression internationale sur le gouvernement tchécoslovaque qui culmina à Munich fin septembre 1938), le projet de Statut des minorités échoua.

Lorsque nous analysons la position des minorités nationales en Tchécoslovaquie de la période d’entre-deux-guerres, il ne faut pas oublier que leurs positions faisaient partie des meilleures en Europe du point de vue de l’octroi des droits (par exemple en comparaison avec la Pologne ou l’Italie). La possibilité d’utiliser sa propre langue à l’assemblée législative (comme seulement en Finlande ou en Lituanie) ou dans des conditions clairement définies lors des contacts avec les tribunaux, les administrations et les organes de la république, est une preuve irréfutable.

713