Angelo Maria Ripellino: Dějiny současné české poezie

DĚJINY SOUČASNÉ ČESKÉ POEZIE

Angelo Maria Ripellino

DĚJINY SOUČASNÉ ČESKÉ POEZIE Angelo Maria Ripellino

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2019

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Ripellino, Angelo Maria [Storia della poesia ceca contemporanea. Česky] Dějiny současné české poezie / Angelo Maria Ripellino ; z italského originálu Storia della poesia ceca contemporanea ... přeložila Jana Sovová. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019. – 236 stran. – (Mnemosyne ; 20. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-890-3 821.162.3-1 * 82:316.7 * 82.07 * 82.0 * (437.3) * (048.8) * (081) – česká poezie – 20. století – literatura a kultura – Česko – 20. století – interpretace a přijetí literárního díla – literární estetika – studie – sborníky 821.162.3.09 – Česká literatura (o ní) [11]

Recenzovali doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc. prof. PhDr. Jiří Pelán, CSc. Reprodukce ilustrací byly převzaty formou citace z prvního vydání knihy.

Na frontispisu: Josef Istler, Kompozice, 1947 – originál nenalezen.

© Angelo Maria Ripellino – dědicové, 2019 Translation © Jana Sovová, 2019 Preface, Commentary © Annalisa Cosentino, 2019 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-890-3 (print) ISBN 978-80-7308-891-0 (online : pdf)

Obsah Úvodem: Kouzlo pražské alchymie 7 Kubismus v Praze 23 Zápisník zmizelého 26 Apollinaire a česká avantgarda 28 Proletářská poezie 31 Jiří Wolker 36 Josef Hora 43 Poetismus 52 Časopis poetismu 59 Poetismus mezi Francií a Ruskem 62 Osvobozené divadlo 65 Voskovec a Werich 71 Divadlo E. F. Buriana 78 Surrealismus 82 Předchůdci českého surrealismu 90 Dvojice Štyrský – Toyen 95 Nezval, kouzelníkův učeň 99 Dobrodružství na Jávě 112 Seifert, opěvovatel Prahy 118 Halas a kult slova 126 Vilém Závada, básník Ostravy 140 Holan, žalmista 142 Náboženská poezie 157 František Hrubín, básník krajiny 161 Prorok František Nechvátal 165 Následníci Valéryho 167 Světla města 170 Druhá fáze surrealismu 189 Bednář a jeho skupina 195 Nová skupina katolických básníků 208 Mladá fronta 210 Socialistický realismus 213

Ediční poznámky 215 Bibliografie 222 Jmenný rejstřík 226 Resumé/Summary 233

Úvodem: Kouzlo pražské alchymie Dějiny současné české poezie (Storia della poesia ceca contemporanea, Roma 1950), první kniha Angela M. Ripellina (Palermo 1923 – Roma 1978), má zvláštní místo v jeho biografii i bibliografii – jistě už proto, že je to první studie se širokým záběrem, kterou mladý italský slavi­ sta napsal. Není to však důvod jediný.

Díky těmto Dějinám, vydaným v pouhých 400 číslovaných exem­ plářích, hrstka šťastných italských čtenářů poznala kus bohatého středoevropského kulturního světa: kniha pojednává nejen o české poezii, ale také o výtvarném umění, estetice, literární kritice. Tento svět Ripellina, jenž ho sám teprve poznával, fascinoval, a proto jej zprostředkoval takřka v přímém přenosu. Knihu však obdivovali hlavně čeští čtenáři, kterým se dostala do ruky. Kniha a její vznik mají totiž vzhledem k české kultuře natolik zvláštní pozici, že ten, kdo tuto kulturu neznal, jen stěží mohl pochopit Ripellinův inova­ tivní pohled, šíři jeho záběru, pronikavost jeho kritického soudu.

Ripellino debutoval v roce 1940 jako sedmnáctiletý básník v ča­ sopise Meridiano di Roma. Jeho prvním literárním zájmem byla tedy poezie; italské poezii se věnoval také jako začínající literární kritik.1 Brzy se vedle článků o italské literatuře objevily jeho recenze a pří­ spěvky o francouzských, hispánských, ruských a polských autorech: už v roce 1942 totiž Ripellino nastoupil svou slavistickou dráhu.2 Úmysl věnovat „rozsáhlý esej“ současné české poezii se zrodil po druhé světové válce, když se Ripellino dostal do Prahy, zřejmě na 1 Srov. např. Ripellino, Angelo Maria: Govoni o dell’immagine, Meridiano di Roma 19. 10. 1941, s. III; Carda­ relli e altri poeti, Maestrale 1942, č. 12, s. 29–33.

2 Bibliografie A. M. Ripellina je dostupná na stránkách internetového časopisu eSamizdat <www.esamizdat.it/ bibliografie/pane1.htm> a <www.esamizdat.it/rivista/2007/1-2/bibliografie/pane1.htm>. Ripellinův životní příběh pečlivě zrekonstruovali italianisté Alessandro Fo a Antonio Pane: Storia di Ripellino (prima parte), in: Anna­ li della Facoltà di Lettere e filosofia, sv. X, Università di Siena, Olschki, Firenze 1989, s. 109–130; Storia di Ripellino (seconda parte), tamtéž, sv. XI, 1990, s. 217–237. O Ripellinově díle srov. např. A. M. Ripellino poeta-slavista, Lunarionuovo 5, 1983, č. 21–22; Nicastri, Alfredo: Angelo Maria Ripellino e gli artisti di Forma 1, Ripostes, Avellino 2005; Angelo Maria Ripellino e altri ulissidi, eds. N. Zago, A. Schininà, G. Traina, Euno Edizioni, Leonforte 2017; existují také četné studie věnované Ripellinově poezii a zasvěcené úvody k novým vydáním jeho spisů. úvodem: kouzlo pražské alchymie 7

popud tehdejšího profesora ruské literatury na římské univerzitě Ettora Lo Gatta (1890–1983), který byl v letech 1936–1939 lektorem italské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a do roku 1941 řídil v Praze Italský kulturní institut.3 Českou kulturou se v Itálii v meziválečném období poměrně sou­ stavně zabývali nejprve slavisté Wolf Giusti, Ettore Lo Gatto a Arturo Cronia, poté i italianisté Jaroslav Rosendorfský a Josef Bukáček.4 Ve dvacátých letech se informace a studie o současné české poezii objevují především na stránkách časopisu Rivista di letterature slave (Časopis slovanských literatur), založeného v roce 1926 a redigova­ ného Lo Gattem. Co se nejnovější české lyriky týče, vidí Giusti hlavní představitele „proletářské a revoluční poezie“ ve Wolkerovi a Horovi a poetismus spojuje s Nezvalem, Seifertem a Bieblem.5 Ve stejném ročníku článek Miroslava Rutteho nabízí širší, i když schematický přehled české poezie první poloviny 20. století.6 Karel Teige zmi­ ňuje Osvobozené divadlo,7 jemuž Ripellino ve svých Dějinách poz­ ději věnoval dvě kapitoly. Giusti poté pokračuje ve svých úvahách o českém poetismu; Františka Halase prezentuje jako „jednoho z nej­ typičtějších představitelů českého poetismu“ a zároveň překládá ně­ které jeho básně;8 na následujících stránkách se pak nachází Giustiho překlad veršů Stanislava K. Neumanna. Monografickou studií se pak vrací k Wolkerovi9 a rozšiřuje záběr v úmyslu „nabídnout obec­ nou představu o vývoji české poezie v posledních třiceti letech“.10 Rovněž básníkům předcházejícím generaci poetistů byly věnovány 3 Ettore Lo Gatto přeložil do italštiny mimo jiné Máchův Máj (1950) a Babičku Boženy Němcové (1951).

4 Srov. Wildová Tosi, Alena: Bohemistika v Itálii (stručný přehled), in: Světová literárněvědná bohemistika I. Historie a současný stav, ed. L. Merhaut, Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 1996, s. 68–82; Bibliografia degli studi italiani sulla Cecoslovacchia (1918–1978), Bulzoni, Roma, 1980; Bibliografia delle traduzioni e studi italiani sulla Cecoslovacchia e la Repubblica Ceca (1978–2003), Bulzoni, Roma 2006.

5 Giusti, Wolfango: Il „poetismo“ nella letteratura ceca contemporanea, Rivista di letterature slave 2, 1927, s. 202–213.

6 Rutte, Miroslav: La poesia ceca moderna, tamtéž, s. 469–480.

7 Teige, Karel: Il „Teatro Liberato“ di Praga, tamtéž, 3, 1928, s. 160–163.

8 Giusti, Wolfango: Il poetismo e František Halas, tamtéž, s. 244–247.

9 Giusti, Wolfango: L’opera di Giorgio Wolker e gli elementi della sua personalità, tamtéž, s. 360–377.

10 Giusti, Wolfango: Dalla poesia ideologica alla poesia pura in Cecoslovacchia, tamtéž, 4, 1929, s. 373–390.

8

dějiny současné české poezie

studie,11 v té době se však pozornost soustřeďovala především na poe­ tismus, který byl pokládán za „nejdůležitější projev české poválečné literatury“.12 Ve třicátých letech se pravidelnější příspěvky literár­ ního charakteru objevovaly na stránkách časopisu L’Europa orientale (Východní Evropa), který také redigoval Lo Gat­to a jenž měl do té doby ráz spíše historicko-kulturní nežli literární a filologický. A tak zde vedle článků na témata historická a politická a vedle studií o té­ měř již ustálených autorech a tématech, jako byla Nerudova poezie či osud Petrarky v Čechách,13 nalezneme příspěvky o soudobé české literatuře.14 Pro Ettora Lo Gatta jsou v roce 1939 Nezval, Seifert, Ha­ las a Závada staří známí: však je také nazývá „básníky staré gardy“.15 Četné jsou i překlady a recenze, objevující se na stránkách různých časopisů obecně literárních nebo filologických. Z roku 1942 pak po­ chází obsáhlá komentovaná antologie „duchovní poezie Slovanů“ – což je název řady, v níž publikace vychází – věnovaná české básnické tradici, kde se objevují zmínky o Wolkerovi, Halasovi, Seifertovi, Zahradníčkovi.16 Komentovaná antologie Canti epici cechi17 obsa­ huje kromě jiných i texty Wolkera a Biebla a překlady jejich básní.

11 Srov. například Maver, Giovanni: Vrchlický e Leopardi, Rivista italiana di Praga 2, 1928/1929, s. 7–52; Cronia, Arturo: Petr Bezruč, Rivista di letterature slave 5, 1930, s. 443–458, a 6, 1931, s. 279–306; Lo Gatto, Ettore: Josef Svatopluk Machar, tamtéž, 1, 1926, s. 321–325, Týž: Otokar Březina, tamtéž, 4, 1929, s. 472–475, Týž: Un poe­ ta ceco moderno: O. Březina, tamtéž, 5, 1930, s. 317–442; Giusti, Wolfango: Due poeti cattolici, in: Studi sulla cultura ceca contemporanea, Istituto per l’Europa Orientale, Roma 1932, s. 47–56 (o Demlovi a Durychovi).

12 Savoj, Leone: Poeti cechi della nuova generazione, Circoli 4, 1934, č. 1, s. 71.

13 Todesco, Mario: Appunti critici sull’opera poetica di Jan Neruda, L’Europa Orientale 15, 1935, s. 319–326.

Cronia, Arturo: Inchiesta petrarchesca in Cecoslovacchia, L’Europa Orientale 15, 1935, s. 164–179; tento krátký Croniův příspěvek související s pojednávanými články a tématy je pouze jedním z řady studií na stránkách L’Eu­ ropa Orientale, které se v té době zabývaly osudem Petrarky v Čechách, jemuž i sám Cronia věnoval velkou pozornost ve své obsáhlé knize Conoscenza del mondo slavo in Italia, Istituto di studi adriatici di Venezia 1958.

14 O poezii především práce Jaroslava Rosendorfského (Il poeta ceco Carlo Toman, L’Europa orientale 19, 1939, s. 37–49; Antonio Sova (1864–1928), tamtéž, s. 360–394; Letteratura ceca d’oggi, tamtéž, 21, 1941, s. 251–280). Srov. také Bukáček, Josef: Ritorno alla patria dei poeti cechi, tamtéž, 20, 1940, s. 250–260; Kalista, Zdeněk: Motivi italiani nella poesia ceca contemporanea, tamtéž, s. 447–452.

15 Lo Gatto, Ettore: Momenti di letteratura ceca, oggi, tamtéž, 19, 1939, s. 443.

16 Salvini, Luigi: Il Corallo di s. Venceslao [Korál sv. Václava], Morcelliana, Brescia 1942. K této antologii a také k jejímu podivnému názvu srov. Dell’Agata, Giuseppe: Luigi Salvini e la letteratura ceca, in: Luigi Salvini (1910–1957), ed. G. Dell’Agata, Università degli Studi di Pisa, Pisa 2000, s. 43–48.

17 Ed. A. Plachý a E. Damiani, Řím 1943. úvodem: kouzlo pražské alchymie 9

V dopisu Jaroslavu Durychovi z 3. října 1946 se Ripellino zmiňuje o článku, „který bude uveřejněn v našem časopise Poesia“.18 Zamýš­ lený esej o české poezii ve zmíněném periodiku nakonec nevyšel;19 první Ripellinův příspěvek o české literatuře se totiž objevuje v řím­ ském časopise La strada,20 je to zpráva z roku 1947 o současné české poezii. Mladý kritik konstatuje s Karlem Teigem „krizi evropského surrealismu“ a domnívá se, že český surrealismus je už uzavřenou kapitolou: „V roce 1938 lze surrealismus považovat za již vyčerpaný. […] Nevěřím, že znovu ožije v Čechách, kde všechny avantgardní zkušenosti již byly hodně využity.“21 Pociťuje přitom nutnost český surrealismus jaksi povýšit na evropskou úroveň, jelikož hned do­ dává: „Je vhodné poznamenat, že malířství Štyrského a Toyen a ně­ kolik lyrických básní Nezvalových jsou, na poli surrealistického umění, na úrovni Buñuelova filmu nebo Éluardovy básně.“ Ripelli­ novo přesvědčení o odvozenosti českého surrealismu koriguje bě­ hem psaní Dějin Karel Teige, který mu v dopisu z 29. 12. 1949 píše: „Dovolte však, abych poznamenal jednu námitku k názvu kapitoly ,Česká filiálka francouzského surrealismu‘. Myslím, že surrealismus je tak málo francouzský jako dadaismus švýcarský. Vznikl ovšem ve Francii, tak jako dadaismus v Curychu, ale je, jako všecka ostatní umělecká a myšlenková hnutí za poslední století, zcela meziná­ rodní a světové povahy, i když se neuplatnil ve všech zemích. Mluvit o české filiálce franc. surrealismu je asi stejně nepřesné jako mluvit třeba o italské filiálce franc. socialismu.“22 Dále ve svém článku z roku 1947 Ripellino působivě evokuje německou okupaci („Potom přišla okupace. Když Němci vtrhli, v Praze pršelo, nebe bylo šedivé, olověné. Skončily tehdy poslední 18 „Do vlasti české“. Z korespondence Angela M. Ripellina, ed. A. Cosentino, IPSL, Praha 2018, s. 30.

19 S časopisem Poesia. Quaderni internazionali diretti da Enrico Falqui však Ripellino aspoň jednou skutečně spolupracoval, i když jeho překlad tří básní Borise Pasternaka, opatřený poznámkou o básníkovi, autorské bib­liografie zatím nezaznamenávají: Pasternak, Boris: Poesie, přeložil a poznámkou opatřil A. M. Ripellino. Poe­ sia. Quaderni internazionali diretti da Enrico Falqui, Quaderno secondo, 1945, s. 468–472 [Quand’io mi stanco, s. 468; Lo spazio, s. 469; Tre gradi sopra zero, s. 470–472].

20 Ripellino, Angelo Maria: Notizia sulla poesia ceca contemporanea, La strada 1, 1947, č. 2, s. 59–60.

21 Tamtéž, s. 59.

22 „Do vlasti české“, s. 98. Inkriminovaná kapitola se v konečné verzi Dějin nazývá jednoduše Surrealismus.

10

dějiny současné české poezie

iluze o čisté poezii.“) a zmiňuje verše Josefa Hory, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína, Jaroslava Kolmana Cassia, Vladimíra Holana, v nichž zdůrazňuje reflexi válečného období. Zá­ věr této krátké zprávy je sice poněkud rychlý a frázovitý („V mladé české poezii /jako ostatně i v té sovětské/ je třeba podtrhnout bo­ hatství elementárních citů a atmosféru romantické improvizace – známky nové mentality, která reaguje na vykalkulovanou poezii včerejší“),23 ale už samotný seznam připomenutých básníků je do­ kladem sečtělosti mladého italského kritika.

V roce 1947 vznikla také první Ripellinova náročnější bohemi­ stická studie, Holan, žalmista tragické epochy,24 kterou autor zane­ dlouho přepracoval do kapitoly Holan, žalmista v Dějinách současné české poezie. Ripellino zde zvlášť obdivuje báseň Rudoarmějci, kterou zařazuje „mezi nejkrásnější básně české literatury“. Poezii Vladimíra Holana se od této chvíle věnoval nepřetržitě: překládal ji do italštiny a průběžně komentoval.25 Ripellino tehdy začal spolupracovat rov­ něž s komunistickým deníkem L’Unità, kde v roce 1948 vychází jeho článek o českém výtvarném umění: Dopo dieci anni di assenza la pittura ceca ritorna a Venezia (Po deseti letech nepřítomnosti se české malířství vrací do Benátek); obrazy dvou ze zmiňovaných umělců v tomto článku (Emila Filly a Františka Grosse) se posléze dostanou do Dějin současné české poezie. Do časopisu Fiera letteraria píše Ripellino v roce 1948 další bohemistickou studii, Poeti religiosi boemi (Čeští náboženští básníci). V následujícím roce Ripellino začal spolupracovat s novým časopisem Convivium, kde publikuje stať o českém loutkovém diva­ dle (Il teatro di marionette nel romanticismo ceco).26 V roce 1949 již pra­ cuje na své první bohemistické monografii.

Na vývoji první Ripellinovy holanovské studie a jeho studie o českých náboženských básnících lze vypozorovat jeden aspekt 23 Ripellino, Angelo Maria: Notizia sulla poesia ceca contemporanea, s. 60.

24 Holan salmista di un’epoca tragica, La Fiera letteraria, 25. 12. 1947, s. 7.

25 Kromě četných časopiseckých překladů Holanových veršů vydal výbor z jeho básnických knih Una notte con Amleto e altre poesie, Einaudi, Torino 1966; posmrtně a s úvodem Vladimíra Justla vyšla sbírka, kterou Ripellino přeložil ve spolupráci se svou manželkou Elou Hlochovou Ripellino, Una notte con Ofelia, Einaudi, Torino 1983.

26 Convivium 1, 1949, s. 122–134. úvodem: kouzlo pražské alchymie 11

zrodu monografie: Ripellino zřejmě dychtivě četl nejen českou be­ letrii, ale také českou literární kritiku, jejíž názory rychle přijal za své a bezprostředně využil při psaní své knihy. Už v původní studii o Holanovi pátral Ripellino po kořenech básníkovy poetiky, v níž nacházel středověkou inspiraci: „V těchto apokalyptických textech je něco středověkého.“ Nerozvinul v ní však ještě svůj rozbor barokní inspirace Holanovy poezie, jak o tom píše zanedlouho v Dějinách: „Stojíme před laboratorním uměním, odrazem uzavřeného a neroz­ luštitelného světa, zrcadlem intelektualismu libujícím si v destilo­ vání slov skrze převzácný barokní filtr“ (Dějiny současné české poezie, s. 142). V tomto prohloubení a novém nasměrování Ripellinova kri­ tického rozboru, zřejmých také v kapitole věnované Františku Hala­ sovi, je evidentní rovněž šaldovská lekce.27 Hned v úvodu své knihy Ripellino poskytuje klíč tomu, kdo by chtěl znát předpoklady jeho interpretací, a to citací F. X. Šaldy. Šalda bude při Ripellinově stu­ diu české poezie zásadní; při koncipování Dějin vycházel zejména ze šaldovské studie O nejmladší poesii české (1928) a souboru Kritické glosy k nové poesii české z roku 1939, v textu jsou Šaldovy soudy často cito­ vané. Neobjevují se v něm naopak žádné odkazy na italskou odbor­ nou literaturu, přestože obsahovala – jak připomenuto – poměrně četné příspěvky věnované současné české poezii.

Ripellinova interpretace české poezie 20. století se opírá o ústřední myšlenku, kterou Šalda opakovaně vyjádřil a doložil, tedy že v české literatuře a v poezii zvláště existuje barokizující tradice. Šalda si byl přitom dobře vědom, že jako první otevřel cestu k barokní genealogii soudobé české poezie: v Poznámce k mé studii o literárním baroku také poznamenává, že „závěrečná kapitola o literatuře barocisující jest, po­ kud vím, úplné novum i látkově i metodicky“.28 V Dějinách existují mnohé příklady naprosté shody úsudku mezi Ripellinem a Šaldou o dílech i básnících: jen namátkou například pojetí Halase coby proti­ pólu Nezvala, představa spřízněnosti mezi českými básníky a němec­ kými expresionisty, barokní výstavba Zahradníčkova stylu, přirovnání 27 K tomu srov. Cosentino, Annalisa: Několik poznámek k Ripellinovu obrazu české poezie, Slovo a smysl 4, 2007, č. 7, s. 163–181, <http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/200> [4. 5. 2017].

28 Šalda, František X.: Poznámka k mé studii o literárním baroku, Šaldův zápisník 8, 1935/1936, s. 154.

12

dějiny současné české poezie

Holana k Mallarméovi. Ripellino tedy vstřebal Šaldovy myšlenky, které ovšem pro něho nebyly jediným zdrojem inspirace, což dokazují přímé styky s českými intelektuály (například s umělci Skupiny 42) doložené v jeho korespondenci.

V případě „náboženských básníků“ Ripellino deklaruje inspi­ raci, jíž se mu dostalo od Jaroslava Durycha: „Rád vzpomínám na určitá slova, která mi řekl Jaroslav Durych […]. Durychovy úvahy mně vysvětlily určité motivy, které se opakují v české náboženské poezii, březinovský kult, záchvaty vzpoury, ohlas dávné pohanské minulosti.“29 Kapitola z Dějin nazvaná Náboženská poezie je věnována hlavně Janu Zahradníčkovi (Dějiny, s. 157–160); ve srovnání s časo­ piseckou studií z předchozího roku si lze povšimnout, že z ní zmi­ zel František Lazecký, jinak je argumentace podobná: obsah a me­ todu své práce si již autor zřejmě osvojil. Svůj úsudek o nepatrném vlivu ruské avantgardy na český poetismus oproti ohromnému vlivu francouzské poezie zakládá Ripellino na informacích, které dostal přímo od Romana Jakobsona: „Pokud jde o vliv sovětské poezie na poetismus, byl v porovnání s poezií francouzskou dosti nepatrný.

Teprve Roman Jakobson, filolog patřící ke škole spřízněné s rus­ kým kubofuturismem, přinesl do Prahy první informace o Majakov­ ském a Chlebnikovovi, do té chvíle ještě úplně neznámých“ (Dějiny, s. 63). Ripellino v poznámce cituje skoro v úplnosti dopis, který mu 6. ledna 1948 Jakobson adresoval.

Přes jednotnou strukturu – sled kapitol věnovaných jednotlivým osobnostem nebo tendencím a volně komponované chronologické pásmo s reprodukcemi obrazů – nelze knihu považovat za výkla­ dově homogenní. Některé partie jsou propracovanější – například Holan, žalmista, ale také třeba Halas a kult slova; Seifert, opěvovatel Prahy; Osvobozené divadlo –, jiné pouze informativní. Prozrazuje to nejen osobní preference autorovy; tato nejednotnost v traktování materiálu je možná způsobena také obdivuhodnou rychlostí, s níž Ripellino knihu dokončil.

Jiří Kolář reaguje na zprávu o vydání Dějin v dopisu Ripellinovi ze 4. dubna 1950: „Z Vaší knihy jsme měli všichni pochopitelnou 29 La Fiera letteraria, 7. 11. 1948, s. 5. úvodem: kouzlo pražské alchymie 13

radost. Jde z ruky do ruky. Myslím si, že by bylo dobře ji přeložit do češtiny, třeba Vaší paní nebo Vámi.“30 O knize napsal zdrženli­ vou, avšak celkem pozitivní zprávu italianista Josef Bukáček v Časopise pro moderní filologii.31 „Velmi mne překvapilo, jak bystrozrace jste pronikl naši přítomnou literaturu, a jak jste zamířil opravdu k představitelům,“ píše Ripellinovi Albert Pražák 6. března 1952, když obdržel Dějiny.32 Další italianista, Jaroslav Rosendorfský, po­ chválil knihu v lístku, který Ripellinovi poslal v červnu 1956.33 Ještě v dopisu z 24. listopadu 1967 se Ludvík Kundera, jenž v roce 1963 napsal do italského časopisu L’Europa letteraria jednu z mála recenzí Ripellinových Dějin,34 Ripellina ptá: „A neuvažujete někdy o tom ­vydat své zcela unikátní Dějiny moderní české poezie – u nás? Jis­ těže dotažené co možná do těchto let. Nemáme nic takového, s tako­ vou schopností situovat naši poezii v evropském kontextu – a s ta­ kovou znalostí materiálů!“35 Je pozoruhodné, jaké množství básnických textů a kritických rozborů dokázal mladý italský slavista za pouhé tři čtyři roky ne­ jenom přečíst, ale hlavně prostudovat, zhodnotit a vytvořit z nich syntézu. Do své první knihy Ripellino, nenasytný čtenář, shromáždil spoustu aktualizovaných informací, někdy až ineditních, jak o tom svědčí jeho již zmíněná korespondence s českými, mnohdy již komu­ nistickým režimem pronásledovanými intelektuály a umělci. Ripel­ lino mohl spoléhat na rady vynikajících konzultantů, které zaplavo­ 30 „Do vlasti české“, s. 119.

31 Červen 1950, č. 4, s. 169.

32 „Do vlasti české“, s. 152.

33 Tamtéž, s. 175.

34 Srov. Kundera, Ludvík: A. M. Ripellino, Storia della poesia ceca contemporanea, L’Europa letteraria 4, 1963, č. 20/21, s. 258. Knihu předtím v italském tisku recenzoval pouze Ripellinův přítel malíř Achille Perilli: L’ultimo capitolo è quello della decadenza, La Fiera letteraria 6, 1951, č. 45, s. 2. Perilli byl v Římě majitelem galerie-knihkupectví L’Age d’Or, kde se konala v červnu 1950 prezentace Ripellinovy knihy spolu s vernisáží výstavy grafických prací pěti českých malířů; s Ripellinem a dalšími mladými italskými intelektuály se také účastnil prvního Světového festivalu mládeže v létě 1947 v Praze. Alena Wildová Tosi vyzdvihovala unikátnost Ripellinovy knihy v mezinárodním kontextu ještě bezmála padesát let po vzniku knihy, srov. Wildová Tosi, A.: Bohemistika v Itálii (stručný přehled), s. 75. Srov. také Wildová, A.: Angelo Maria Ripellino e la poesia ceca, La Nuova Rivista Italia­ na di Praga 3, 1998, č. 1, s. 4–13.

35 „Do vlasti české“, s. 208.

14

dějiny současné české poezie

val otázkami, což také vysvětluje jistou neucelenost jeho kritického pohledu: názory tak silných osobností a významných postav české kultury, jakými byli na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. sto­ letí například Karel Teige a Jindřich Chalupecký, nemohly být ve všem totožné, a musely tedy výzkum italského vědce zřejmě oriento­ vat různým směrem.

Zvlášť důležitými se pro Ripellinovy Dějiny, hlavně pro kapitoly věnované avantgardním skupinám a umělcům, jeví dopisy, které mladý slavista dostával od Karla Teigeho, Jindřicha Chalupeckého a Ludvíka Kundery (jenž mimochodem Ripellinovi na začátku roku 1949 poskytl kontakt na Teigeho). Z jejich dopisů převzal Ripellino četné informace (nejenom o českých umělcích, jak dokládá již zmí­ něná Teigeho odpověď o Arcimboldovi) i celé argumentační pasáže: mohl mít z první ruky například informace o tom, kdo pojmenoval Marii Čermínovou pseudonymem Toyen,36 o činnosti pražských di­ vadel (viz Teigeho dopis z 30. března 1949),37 o vzniku a fungování 36 „Byl to Teige, jenž Čermínovou přejmenoval na ‚toyen‘, od slova ‚citoyen‘, v roce 1923, těsně před zahájením výstavy Devětsilu Bazar moderního umění v Praze. Jméno se malířce líbilo proto, že bylo nesklonné, nebylo ani mužského, ani ženského rodu a připomínalo jí verš z Marseillaisy“ (Dějiny, s. 95–96). Srov. dopis Karla Teigeho z 30. 3. 1949: „Čermínová přijala pseudonym Toyen těsně před první výstavou Devětsilu (Bazar moderního umění, 1923) v Krasoumné jednotě v Praze. Tento pseudonym, který jsem jí navrhl, je odvozen z francouzského citoyen. Líbilo se jí, že to bude jméno nesklonné, že nemá znaky ani mužského, ani ženského rodu a že je vzato z Marseillaisy (Aux armes, citoyens!)“ („Do vlasti české“, s. 65).

37 „V sezóně 1926–1927 začal namísto Dědrasboru fungovat dělnický kabaret Modrá blůza, založený Honzlem, jenž v Moskvě poznal Foreggerovu sovětskou Sinaju bluzu. Po Honzlově odchodu převzal vedení kabaretu F. Němec, redaktor Rudého práva (nezaměňujme jej za stejnojmenného proletářského básníka). Později se Modrá blůza přeměnila v DDOČ (Dělničtí divadelní ochotníci čeští), který pěstoval tendenční repertoár, který už s poetismem neměl pranic společného“ (Dějiny, s. 65). „V Aristofanově komedii vystupoval také Nezval, který hrál na jazzový flexaton, a Teige, jenž zabalený v plenkách novorozeněte deklamoval monolog z Romea a Ju­ lie, který Frejka vesele vsunul do Aristofanova textu“ (tamtéž). Srov. dopis Karla Teigeho z 30. 3. 1949: „Modrá blůza byl jakýsi dělnický ochotnický kabaret, který organizoval zprvu Honzl, jenž poznal sovětskou Modrou blůzu v Moskvě. Modrá blůza začala v Praze fungovat v sezoně 1926–27. Honzl tu později přestal pracovat, vedení Modré blůzy převzal F. Němec, redaktor Rudého práva, jenž není totožný s proletářským básníkem F. Němcem. Předchůdce Modré blůzy byl Dědrasbor (děl. dramatický sbor), jenž pěstoval, za vedení Honzlova, 1921 až 1925 sborovou recitaci a scénicky provedl Blokovu báseň 12. Později namísto Modré blůzy bylo organizováno DDOČ (Dělničtí divadelní ochotníci čeští), který však pěstoval docela obyčejný tendenční repertoár; s tím jsme již neměli nic společného. […] Při prvním představení pořádaném Osvobozeným divadlem jako sekcí Devětsilu – byly to Aristofanovy Ženy o Thesmoforiích, česky Když ženy něco slaví – za režie Frejkovy – jsem vystupoval spolu s Nezvalem. Nebyly to ovšem žádné role. Nezval hrál na flexaton (nástroj, který je složkou jazzbandového úvodem: kouzlo pražské alchymie 15

Skupiny 42 (viz dopis J. Chalupeckého z 22. dubna 1949), o Sku­ pině Ra (viz Kunderův dopis z 19. února 1949)38 a vůbec o celém příběhu českého surrealismu. Mohl tedy podat komplexní a detailní obraz české kultury první poloviny 20. století, tak úplný a hluboce rozpracovaný, jaký v tehdejší odborné české literatuře neměl ob­ dobu.

Jeden z důvodů, proč je tato sedmdesát let stará studie pořád zajímavá, není dnes už ovšem v jejím obsahu, nýbrž v její kompo­ zici a způsobu psaní. Jde o evidentní provázanost literatury a vý­ tvarného umění v Ripellinově chápání a výkladu české kultury (ne náhodou kniha, věnovaná „Ele a přátelům ze Skupiny 42“, obsa­ huje 19 reprodukcí obrazů); právě zde začal mladý vědec uplatňo­ vat kritickou metodu, která mu zůstane nadále vlastní a vynikne zvláště v „eseji-románu“ Magická Praha. Ripellino totiž stavěl svůj kritický diskurz jako mozaiku nejrůznějších kritických úvah, citací a příspěvků, které si dokonale osvojil; v jeho pozůstalosti se zacho­ valy zápisníky s citáty a poznámkami barevnými fixy. Ne náhodou se po mnoha letech, hned na prvních stránkách Magické Prahy, Ri­ pellino přihlásil k Arcimboldovi – k malíři, o kterém mu asi jako první podal informace Karel Teige v dopisu z 30. března 194939 – jako ke svému učiteli: „Detlev von Liliencron byl přesvědčen, že již jednou žil v české metropoli, ale nikoli jako básník, nýbrž jako kapitán Valdštejnových lancknechtů. Také já jsem si jist, že jsem v ní žil v jiných epochách. Možná, že jsem se do ní dostal jako člen doprovodu sicilské princezny Perdity, která podle Shakespearovy orchestru) a já jsem deklamoval v kostýmu novorozeněte nějaký monolog z Romeo a Julie, který Frejka do této hry vsunul“ („Do vlasti české“, s. 68).

38 „Po válce, na jaře 1946, se v Brně oficiálně utvořila Skupina Ra, ve které stejně jako ve Skupině 1942 převažovali malíři nad básníky. Byly vytištěny dva útlé sborníčky: A zatímco válka (1946) a Skupina Ra (1947). Zatímco v tom prvním figurují různá jména spíše na bázi společné minulosti než skutečného programu, ten druhý obsahuje manifest hnutí, podepsaný dvěma básníky (Kundera a Lorenc) a šesti výtvarnými umělci (Bohdan Lacina, Josef Istler, Vilém Reichmann, Václav Tikal, Václav Zykmund a fotograf Miloš Koreček). Předsevzali si provést kritickou revizi ortodoxního surrealismu“ (Dějiny, s. 189). Srov. dopis Ludvíka Kundery z 19. 2. 1949: „Skupina Ra se pak po válce oficielně utvořila na jaře 1946, spíše na základě společné minulosti nežli jednoznačného přítomného programu. Simplifikující kritika ocejchovala Skupinu Ra prostě na surrealistickou, ačkoliv jsme se mnohokrát veřejně distancovali od ortodoxního surrealismu“ („Do vlasti české“, s. 50).

39 Tamtéž, s. 50.

16

dějiny současné české poezie

Zimní pohádky byla nevěstou prince Florizela, syna českého krále Polissena. Nebo jsem byl žákem Arcimbolda, ,nejvynalézavějšího malíře fantazie‘, který po mnohá léta pobýval na dvoře Jeho Vý­ sosti císaře Rudolfa II.“40 Dějiny představují jakýsi předstupeň Magické Prahy, její zárodek.

Spojení mezi těmito dvěma autorovými bohemistickými knihami vy­ jde najevo, když vezmeme v úvahu první titul, který pro Magickou Prahu Ripellino navrhoval, tj. Alchimia di Praga (Alchymie Prahy); odkaz na „alchymii města“ se nejednou vyskytuje v Dějinách. V do­ pisu adresovaném 18. února 1957 Italu Calvinovi, tehdejšímu redak­ torovi nakladatelství Einaudi, Ripellino píše: „Když jsem znovu pře­ četl Kafkův životopis od Maxe Broda, našel jsem svědectví o vlivu Boženy Němcové na Zámek. […] Otázka českých kořenů Franze Kafky mě už dlouho fascinuje: myslím si, že vazby jsou tu mnohem silnější, než se obecně soudí. A možná, až vám odevzdám ,Majakov­ ského a divadlo jeho doby‘ (doufám, že knihu dodělám do června), pošlu vám návrh na knihu esejů s názvem ,Alchymie Prahy‘ nebo tak podobně (o magickém duchu tohoto města, o jeho tradicích, o jeho syntéze české a německé kultury, o ,chuti‘ pražské kultury, o Švejkově humoru atd.).“41 Svou první knihu Ripellino nikdy česky nevydal. K jejímu dru­ hému italskému vydání došlo až po autorově smrti, v roce 1981,42 avšak Ripellino tuto práci hodlal použít v rámci většího projektu antologie české poezie 20. století, který navrhoval nakladatelství ­Einaudi v roce 1959.43 Na začátku šedesátých let se tamější redaktoři 40 Ripellino, Angelo Maria: Magická Praha, přel. K [Bohumír Klípa], Index, Köln 1978, s. 8 [Praga magica, Einaudi, Torino 1973].

41 Archivio di Stato di Torino, Giulio Einaudi Editore, Corrispondenza con autori e collaboratori italiani, cart.

174.1, f. 125 (dále jen AE s uvedením složky a jednotlivého číslovaného listu).

Kniha o Majakovském skutečně brzo vyšla, srov. Ripellino, Angelo Maria: Majakovskij e il teatro russo d’avan­ guardia, Einaudi, Torino 1959.

42 Druhé vydání knihy (Edizioni e/o, Roma) už neobsahovalo reprodukce obrazů, zato výbor z českých básní v Ripellinově překladu a bibliografii, kterou uspořádaly Alena Wildová Tosi a Jitka Křesálková. O třetím vydání knihy uvažuje benátské nakladatelství Marsilio.

43 První zmínka o tomto projektu se nachází v dopisu adresovaném 11. 12. 1959 redaktoru nakladatelství Einaudi Lucianovi Foà, který 15. 12. 1959 Ripellinovi odpověděl: „Co se týče Vladislava Vančury a Antologie české moderní poezie, prosíme o další detaily“ (AE, cart. 174.1, f. 404). úvodem: kouzlo pražské alchymie 17

opakovaně vrací k Dějinám současné české poezie; Vittorio Strada, rusi­ sta a spolupracovník nakladatelství Einaudi v oblasti literární teorie a kritiky, Ripellinovi navrhuje nové vydání knihy. Ripellino odpo­ vídá 2. října 1963: „Co se týče mých Dějin české poezie, děkuji Ti za laskavý návrh: je to kniha z mladých let, prý pěkná, ale měl bych ji určitě upravit. Ještě nevím (k tomu se budu moci vyjádřit, až se zba­ vím ,bible‘ o ruském divadle), zda ji vlít do naplánovaného svazku o moderní české kultuře nebo ji adaptovat jako předmluvu k antolo­ gii české poezie. Uvidíme ke konci roku.“44 Mezi českými projekty, které Ripellino navrhoval nakladatelství Einaudi, měl velmi důležité místo výbor z Holanových básní v ital­ ském překladu, který sám uspořádal. O tom svědčí korespondence s redaktorem G. Davicem Boninem z konce roku 1963: „A hlavně Ti doporučuji Holana, dnes jednoho z největších básníků na světě: ří­ kám to naprosto bez váhání, a prosím Tě, abys mi uvěřil.“45 Davico Bonino se zařazením výboru z Holanovy poezie do vydavatelského plánu souhlasil. V září 1965 ho Ripellino prosil, zda by výbor mohl vyjít do konce toho roku, protože by chtěl: „1) Zúčastnit se se svou prací oslav jeho šedesátých narozenin; 2) ukázat mu svou vděčnost za nesmírnou pomoc, kterou mi poskytl v těchto dnech.“46 V roce 1965 musel Ripellino znovu podstoupit chirurgickou operaci a po ní strávil dlouhou dobu rekonvalescence v Čechách, v sanatoriu na Dobříši: „Doufám, že má druhá vlast mě uzdraví, abych mohl dále pro ni pracovat: mám hlavu plnou plánů a nápadů a sešity plné vý­ pisků,“ píše Holanovi 23. srpna 1965.47 Dlouholeté zdravotní potíže způsobily zpoždění v jeho práci; italská kniha Holanových veršů, které přikládal tolik důležitosti, vyšla až na jaře 1966. Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let se Ripellino věnoval hned několika českým projektům: překládal Hrabala, Halase, Fukse, Frieda,48 do­ 44 AE, f. 748. Za svoji knihu o ruském divadle (Il trucco e l’anima. I maestri della regia nel teatro russo del No­ vecento, Einaudi, Torino 1965) Ripellino dostal prestižní literární cenu Viareggio.

45 Dopis z 5. listopadu 1963 (AE, cart. 174.1, f. 759).

46 Tamtéž, f. 950.

47 „Do vlasti české“, s. 196.

48 Hrabal, Bohumil: Inserzione per una casa in cui non voglio più abitare, překlad E. Ripellinové, úvod A. M. Ripellina, Einaudi, Torino 1968; Halas, František: Imagena, překlad a úvod A. M. Ripellina, Einaudi, Torino 18

dějiny současné české poezie

končoval Magickou Prahu a začal pracovat na knize o českém diva­ dle.49 Na antologii české poezie proto už nedošlo a ani své „pěkné“ Dějiny současné české poezie „z mladých let“ nestihl Ripellino oprášit.

Annalisa Cosentino DSEAI – Sapienza Università di Roma

1971; Fuks, Ladislav: Il bruciacadaveri, překlad E. Ripellinové, úvod A. M. Ripellina, Einaudi, Torino 1972; Fried, Jiří: Hobby, překlad E. Ripellinové, Torino, Einaudi 1973.

49 Knihu o „experimentálním divadle v Praze mezi dvěma válkami“, kterou Ripellino patrně navrhl, když rezignoval na dlouhodobý větší projekt knihy o slovanském divadle, nakladatelství schválilo v lednu 1974 (AE, cart.

174.2, f. 2497). úvodem: kouzlo pražské alchymie 19

Resumé/Summary The History of Contemporary Czech Poetry (Storia della poesia ceca contemporanea), the first book by Italian Bohemist and Russianist An­ gelo M. Ripellino, appeared in four hundred numbered copies in Rome in 1950. It was a period in which many of the poets, critics and artists the author was writing about were persecuted by the Communist regime and left for forgotten. We find this seventy-­yearold study interesting today not for its content so much as its style and composition. Ripellino’s understanding and interpretation of Czech culture is shaped by the link between art and literature (the book, dedicated to “Ela and friends of Group 42,” contains 19 re­ productions of paintings). It was here that the young scholar first applied a critical method which remains largely his own, and which would become a central feature of his “essay-novel” Magic Prague (Praga magica, 1973). Ripellino built his critical discourse as a mo­ saic of critical meditations, citations, and contributions, and it is not by chance that after many years Ripellino would begin Magic Prague with a reference to Arcimboldo as his teacher – a painter he first learned about through Karel Teige. The History of Contemporary Czech Poetry represents a sort of precursor in embryo to Magic Prague, a work which Ripellino first considered calling Alchimia di Praga (Alchemy of Prague) – references to the “alchemy of the city” can be found throughout The History of Contemporary Czech Poetry. The pres­ ent book coincides with the publication of Ripellino’s correspon­ dence with Czech poets and artists „Do vlasti české“, ed. A. Cosentino („To the Czech Homeland“) and a catalog of the exhibition realized

by Museum Kampa „Praha byla krásnější než Řím“ („Prague Was More Beautiful Than Rome“).

resumé/summary 233

Angelo Maria Ripellino Dějiny současné české poezie Z italského originálu Storia della poesia ceca contemporanea, vydaného v Římě v Le Edizioni d’Argo v roce 1950, přeložila Jana Sovová Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 20. svazek ediční řady Mnemosyne Úvodní studie a ediční poznámky Annalisa Cosentino Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2019