„Domov“. Tento oblouk pak rámuje básně věnované postupně Anglii, Irsku, Skotsku, severským státům, Francii a dalším zemím především západní Evropy až po Řecko, evropskou část tehdejšího Turecka (Osmanské říše) a Rusko. Poté přicházejí kontinenty Asie, Afrika a Amerika, která je rozdělena na dva celky a v níž významný prostor pochopitelně zaujímají Spojené státy. Řadu zakončuje svazek nazvaný Oceanica. Oddíl věnovaný každé zemi otevírá skupina obecněji zaměřených básní a následují básně řazené abecedně podle lokalit. Ačkoli byl Longfellow Američan, jeho dílo dobře ukazuje, že středem tehdejšího světa byla Anglie a světovou říší Britské impérium. Svou „cestu“ začíná Longfellow v Anglii a největší prostor dopřává anglickým básníkům – ti mají spolu s ostatními anglofonními autory v antologii naprostou převahu. Zajímavá je byť jen letmá exkurze do obsahu. V západním světě se Longfellow drží politického uspořádání, takže ve svazku s názvem Švýcarsko a Rakousko najdeme jeden Kollárův sonet věnovaný Dunaji, jednu báseň Rowlanda E. Egerton‑Warburtona (1804–1891) o řece Teplé a pět básní věnovaných Praze, čímž je vyčerpána česká poezie a české země. Úvodní a závěrečná báseň z pražské pětice – „Pražský student“ Karla Immermanna (1796–1840) a Longfellowovo „Obležené město“ – jsou baladické, dvě další skladby se váží k bitvě u Štěrbohol („Pražská bitva“ neznámého německého autora a „Hrob maršála Schwerina“ od Felicie Hemansové, 1793–1835). Poslední báseň, v pořadí antologie čtvrtá z pražských, nese název „Staré pražské hodiny“. Josiah Gilbert Holland (1819–1881) v ní popisuje pražský orloj a ve druhé části vypráví příběh mistra Hanuše zakončený moralizujícím závěrem o lidském nevděku. Kdybychom hledali další země střední a východní Evropy, našli bychom je pod patřičnými státními útvary – například Polsko zčásti pod Rakouskem (Krakov), zčásti ve svazku Rusko (Varšava). Mezi autory až na vzácné výjimky nefigurují místní básníci, převažují Němci, Britové a Američané, v tom je Longfellow nechtěně (vzhledem ke svým jazykovým znalostem a možnostem) konformní, i když mezi polskými i českými básníky by bylo z čeho vybírat. Politicky už tak jednoznačný není, neboť třeba báseň Augusta von Platen‑Hallermünde (1796–1835) „Noční pochod Poláků u Krakova“ nebo „Posledních deset ze čtvrtého regimentu“ Julia Mosena (1803–1867) straní podrobeným Polákům. I z ruských básníků se objevuje jen několik jmen, mezi nimiž je jednou básní zastoupen Alexandr Sergejevič Puškin. Složitější problém představuje tehdejší Osmanská říše, kteMísta viděná verši
9