básně a místa eseje o poezii
Josef Hrdlička / Klára Soukupová / Michal Špína (eds.)
Básně a místa Eseje o poezii
Josef Hrdlička, Klára Soukupová, Michal Špína (eds.)
Kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 09: Literatura a umění v mezikulturních souvislostech. Kniha vychází za finanční podpory Nadace Český literární fond. Kniha vychází za podpory Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Recenzovali: prof. Karel Thein, Ph.D. Vratislav Färber
Editors © Josef Hrdlička, Klára Soukupová, Michal Špína, 2015 Copyright © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015 CD © Radioservis, a.s. Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-577-3 (Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta) ISBN 978-80-87530-64-1 (Radioservis, a.s.)
OBSAH Místa viděná verši (Josef Hrdlička a Michal Špína)
7
I. „Vracím se ke geografii místa“ Delfy (Josef Hrdlička) Wordsworthovy narcisy (Světlana Ondroušková) Jen pramen zůstává (Michal Špína) Mezi Olympem a Kyllénou (Robert Roreitner) Heidelberg Friedricha Hölderlina (Josef Hrdlička) John Donne a twickenhamská zahrada (Monika Sechovcová) Juliusz Słowacki ve Švýcarsku (Michael Alexa) Paměť ukrytá v horách (Julie Wittlichová) Pátý živel Altiplana (Michal Špína) Utopická Sparta (Robert Roreitner) Brest Jacquese Préverta (Světlana Ondroušková) Místa melancholie (Klára Soukupová) Pražský chodec Vítězslav Nezval (Jan Dvořák) Frank O’Hara na ostrově Great Spruce Head (Jan Dvořák) Charles Olson o Gloucesteru (Tomáš Roček) K bahnitým kořenům „skotského“ Hullu (Jiří Jelínek) Berlín Georga Heyma (Michal Špína) Bruggy Georgese Rodenbacha (Josef Hrdlička) Dobré místo na konci cesty (Klára Soukupová) Ovidius duchem v Římě (Josef Hrdlička) Pod mrakem východní nostalgie (Olga Zaor)
39 43 47 52 57 61 66 71 75 80 84 88 93 97 101 106 110 115 119 124 129
II. „A ráno se vzbudím s touhou po cestách“ Vlakem na chilský venkov a zase zpátky (Michal Špína) Hugo Sonnenschein: U Severního moře (Jiří Jelínek) Yeatsova plavba (Josef Hrdlička) Cesta do Kolchidy (Robert Roreitner) Umývání krví (Matouš Jaluška) Marseille na cestě jinam (Josef Hrdlička) Odysseovo putování (Eliška Luhanová) Paul Celan v Praze (Tomáš Roček a Josef Hrdlička) Dardanely (Robert Roreitner)
135 140 144 148 152 157 162 166 171
Justin Quinn: Pražské elegie (Hana Vildová) Ingeborg Bachmannová: Praha, leden 64 (Eva Marková) Píseň o Rolandu (Matouš Jaluška) S arabským pasem (Michal Špína) Zpěv lodníků (Josef Hrdlička)
176 180 185 190 195
III. „Pokolikáté už vzýváš tu závrať beze jména“ Báseň o ničem (Matouš Jaluška) Kuba je mulatka (Michal Špína) Konstantinos Kavafis: V chrámu (Andrea Raušerová) Zazděná okna Jiřího Karáska ze Lvovic (Štěpán Sirovátka) James Merrill: Rapsodie na české motivy (Josef Hrdlička) Noční kavárna (Jan Dvořák) Prázdné pokoje (Klára Soukupová) Kouří se z polévky (Martin Pšenička) Když dopijem a jdem (Martin Pšenička) Faustova studovna (Nicol Svárovská) Kde sídlí Múzy (Eliška Luhanová) Šílenství v údolích aneb Básně Dina Campany (Eva Marková) Válka a dítě (Ondřej Macl) Richard Weiner ve válce (Martin Pšenička) Hrdinové hor v hledáčku homérských přirovnání (Eliška Luhanová) Památníky řecko‑perských válek (Robert Roreitner) Archilochos z Paru a jeho život v náručí vln (Eliška Luhanová) Mořské vlny erótu (Andrea Raušerová) Soudruh oceán (Michal Špína) Moře je sběratel (Martin Pšenička) Splín Charlese Baudelaira (Josef Hrdlička)
201 206 211 215 219 224 228 232 236 240 244 248 252 257 261 265 270 274 278 283 286
Summary Jmenný rejstřík Místní rejstřík Ediční poznámka Soupis pořadů cyklu Místa a jména Rozhlasová realizace vybraných pořadů
291 293 297 303 305 309
Místa viděná verši Josef Hrdlička a Michal Špína
To je mé rodné město, takřka všude je v něm kus mne, toulám se ulicemi a stoupám po schodech, kde se mi zamane, všechna ta poschodí mne dělají horskou pěšinou, vcházím bez klepání do pokojů přeťatých krajinou, zrcadla odrážející zas lesy běží na pomoc bystřinám, shledávám, že jsem v nich vodami zmítán sem a tam.
Jules Supervielle, přel. Vladimír Mikeš
Chceme‑li uchovat vzpomínku na místo, které jsme navštívili, sáhneme pravděpodobně po fotoaparátu. Fotografie má své výhody, ale také nedostatky, a ne vždy měl člověk aparát po ruce. V minulosti bylo jedním z mála prostředků, jak místa udržovat v živé paměti, slovo. Nemuselo jít vždy o básně: místa dostávají jména, zanášejí se do map a průvodců, vyprávějí a zapisují se příběhy. Básně ale vznikaly a tradovaly se od nejstarších dob, a nejenže dokázaly místo neopakovatelně zachytit – leckdy je také stvořily. I V letech 1876 až 1879 vydal americký básník Henry Wadsworth Longfel low (1807–1882) ohromnou antologii Poems of Places, jejíž název bychom mohli přeložit jako Básně míst. V jedenatřiceti svazcích na více než osmi tisících stran shrnul přes čtyři tisíce básní,1 které tvoří svérázný atlas světa. Uspořádání i obsah jeho antologie pochopitelně odrážejí tehdej1 Henry Wadsworth Longfellow (ed.): Poems of Places (31 sv.), Boston: James R. Osgood & Co. 1876–1879. Text, obsah antologie a další informace jsou dostupné na webu: http://www.bartleby.com/270/ (24-08-2015); v naskenované verzi dostupné z http:// catalog.hathitrust.org/Record/007700857 (24-08-2015).
Místa viděná verši
7
ší představu o světě, ale skrývají také určité chápání toho, co je místo. Rozhodně nejde jen o představy Longfellowovy: básně po několik let intenzivně excerpoval, korespondoval s mnoha svými básnickými současníky, žádal je o svolení k publikaci i přímo o nové básně pro svou antologii, takže výsledek je svým způsobem kolektivní dílo.2 Poems of Places také nejsou první Longfellowovou antologií – už v roce 1845 vydal jednosvazkové The Poets and Poetry of Europe (Básníci a poezie Evropy). Obě díla zapadají do rámce jeho pedagogického i literárního působení a prozrazují snahu o otevření americké kultury vůči Evropě a celému světu v intencích Goethovy Weltliteratur.3 Krátká předmluva prozrazuje, že Longfellow byl veden zálibou v cestování, a jeho antologii bychom také mohli číst jako jakýsi bedekr sepsaný básníky: Nejlepšími společníky na cestě pro mě vždy byli Básníci. Vidí mnohé věci, které pro běžné oko zůstávají neviditelné. Podobně jako Orlando v Ar‑ denském lese „zavěšují ódy na hloh a elegie na bodláky“. Vkládají do kra‑ jiny lidské pocity a vrhají na ni světlo, jež nezná moře ani zem, zasvěcení a básníkovy sny. I scény samy o sobě nevzhledné se odívají do krásy, když jsou ozářeny imaginací, podobně jako tváře, které samy o sobě nejsou krásné, zkrás‑ nějí výrazem myšlenky a citu.4
Antologii otevírá báseň „Cesta kolem světa“ skotského básníka Jamese Montgomeryho (1771–1854) a uzavírají ji dvě básně s motivem domova – „Cesty domů“ George Herberta (1593–1633) a jiná Montgomeryho báseň 2 Srov. Robert L. Gale: A Henry Wadsworth Longfellow Companion, Westport, Conn.: Green wood Publishing Group 2003, s. 195, heslo „Poems of Places“; a četné zmínky v korespondenci: Henry Wadsworth Longfellow: The Letters of Henry Wadsworth Longfellow, sv. 6, 1875–1882, ed. Andrew Hilen, Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press 1982. 3 Srov. Leslie E. Eckel: „Longfellow’s Dantean Imagination and the Volume of the World“, Dante Studies, with the Annual Report of the Dante Society 128/2010, s. 149–161, dostupné z http://www.jstor.org/stable/41428523 (19-07-2015). 4
8
Longfellow, op. cit., sv. 1, s. ii.
Básně a místa
„Domov“. Tento oblouk pak rámuje básně věnované postupně Anglii, Irsku, Skotsku, severským státům, Francii a dalším zemím především západní Evropy až po Řecko, evropskou část tehdejšího Turecka (Osmanské říše) a Rusko. Poté přicházejí kontinenty Asie, Afrika a Amerika, která je rozdělena na dva celky a v níž významný prostor pochopitelně zaujímají Spojené státy. Řadu zakončuje svazek nazvaný Oceanica. Oddíl věnovaný každé zemi otevírá skupina obecněji zaměřených básní a následují básně řazené abecedně podle lokalit. Ačkoli byl Longfellow Američan, jeho dílo dobře ukazuje, že středem tehdejšího světa byla Anglie a světovou říší Britské impérium. Svou „cestu“ začíná Longfellow v Anglii a největší prostor dopřává anglickým básníkům – ti mají spolu s ostatními anglofonními autory v antologii naprostou převahu. Zajímavá je byť jen letmá exkurze do obsahu. V západním světě se Longfellow drží politického uspořádání, takže ve svazku s názvem Švýcarsko a Rakousko najdeme jeden Kollárův sonet věnovaný Dunaji, jednu báseň Rowlanda E. Egerton‑Warburtona (1804–1891) o řece Teplé a pět básní věnovaných Praze, čímž je vyčerpána česká poezie a české země. Úvodní a závěrečná báseň z pražské pětice – „Pražský student“ Karla Immermanna (1796–1840) a Longfellowovo „Obležené město“ – jsou baladické, dvě další skladby se váží k bitvě u Štěrbohol („Pražská bitva“ neznámého německého autora a „Hrob maršála Schwerina“ od Felicie Hemansové, 1793–1835). Poslední báseň, v pořadí antologie čtvrtá z pražských, nese název „Staré pražské hodiny“. Josiah Gilbert Holland (1819–1881) v ní popisuje pražský orloj a ve druhé části vypráví příběh mistra Hanuše zakončený moralizujícím závěrem o lidském nevděku. Kdybychom hledali další země střední a východní Evropy, našli bychom je pod patřičnými státními útvary – například Polsko zčásti pod Rakouskem (Krakov), zčásti ve svazku Rusko (Varšava). Mezi autory až na vzácné výjimky nefigurují místní básníci, převažují Němci, Britové a Američané, v tom je Longfellow nechtěně (vzhledem ke svým jazykovým znalostem a možnostem) konformní, i když mezi polskými i českými básníky by bylo z čeho vybírat. Politicky už tak jednoznačný není, neboť třeba báseň Augusta von Platen‑Hallermünde (1796–1835) „Noční pochod Poláků u Krakova“ nebo „Posledních deset ze čtvrtého regimentu“ Julia Mosena (1803–1867) straní podrobeným Polákům. I z ruských básníků se objevuje jen několik jmen, mezi nimiž je jednou básní zastoupen Alexandr Sergejevič Puškin. Složitější problém představuje tehdejší Osmanská říše, kteMísta viděná verši
9
rá v 19. století zahrnovala země Balkánu, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Tady Longfellow uplatňuje geopolitické hledisko jen částečně a v některých případech dává přednost hledisku kulturněhistorickému (Řecko, Egypt). Anglocentrický pohled je ovšem mnohem patrnější v částech věnovaných Asii nebo Africe. O Indii píší samozřejmě takřka jen Angličané a Američané a totéž platí téměř pro všechny „exotické“ země. Výjimečně se objevuje překlad lidové písně u poezie vztahující se k Indii nebo několik japonských básní.5 V antologii sice najdeme převážně Longfellowovy anglofonní současníky, nechybějí však klasikové jako Shakespeare, Milton, Dante, Petrarca, římští básníci, Homér a řečtí lyrici a tu a tam nějaký domácí, lokální básník, byl‑li k dispozici překlad. Longfellowovi bývá vytýkán „koloniální“ pohled na svět6 a antologie by jistě poskytla dobrý materiál pro postkoloniální kritiku; projekt je ale komplexnější a pochopitelně omezený možnostmi svého autora. Zajímavější však je ptát se na Longfellowovo chápání místa. Leckde v antologii najdeme básně, které se k místu vztahují jen velmi volně, jedním motivem nebo prostě tím, že autor je se svým místem pevně svázán. To, že se Goethova „Poutníkova noční píseň“ (přeložil ji sám Longfellow) vztahuje k vrchu poblíž Ilmenau, vyžaduje určité biografické znalosti, protože v textu samém nenajdeme ani náznak odkazu k lokalitě. Místo se tak svým způsobem proslavilo básní, která je sama o sobě nijak neevokuje. U španělské Ávily nalezneme Góngorovu báseň „Svatá Terezie“ a verše samotné Terezie v Longfellowově překladu. Kromě jedné Góngorovy zmínky o Ávile jako rodišti světice souvisejí básně s místem jen osobou rodačky, jež evidentně náleží do kulturního kánonu vzdělaného editora. Jinou příznačnou složkou jsou fiktivní a mytická místa antologie. Velká řada zahrnutých lokalit a krajinných prvků odpovídá běžné geografii, jsou tu však i jiné, jako například dánský Helsingør, který tu figuruje pod shakespearovským názvem Elsinor a evokován je mimo jiné pasáží z Hamleta, v níž se zjevuje duch zavražděné5 V tomto případě čerpal Longfellow ze studie o staré japonské poezii otištěné v The Westminster Review roce 1870. Srov. Christoph Irmscher: Public Poet, Private Man: Henry Wad‑ sworth Longfellow at 200, Amherst: University of Massachusetts Press 2009, s. 182.
6 Srov. Kirsten Silva Gruesz: Ambassadors of Culture: The Transamerican Origins of Latino Wri‑ ting, Princeton: Princeton University Press 2002, s. 83: „Jedenatřicetisvazkové Poems of Places, které jsou uspořádané podle jakéhosi koloniálního itineráře“; s čímž nesouhlasí Leslie E. Eckel, op. cit., s. 161, p. 30.
10
Básně a místa
ho krále. V asijské části u Čínské říše zase objevíme Coleridgeovu báseň „Xanadu“ – tak Longfellow přejmenoval slavnou báseň „Kublajchán aneb Vidění ve snu“. Coleridge ji podle svých slov složil jedné noci po opiovém snu. Zřejmě největší prostor ve svazku věnovaném Asii zabírá Sýrie, tehdy území Osmanské říše, kam spadají kulturně silně zatížené biblické lokality. Jak lze tušit, historické a mytické odkazy se tu mísí bez velkého rozlišování, mezi místy v oddíle „Mezopotámie“ tak figuruje rajská zahrada (v Miltonově podání) nebo babylonská věž. Z dnešního pohledu se Longfellowovo pojetí místa může jevit nejasné nebo vágní, snadno v něm ale najdeme kulturně integrální hledisko západního intelektuála konce 19. století. Longfellowovu antologii nelze poměřovat zeměpisným atlasem, stále ještě je u něj přítomné povědomí, že svět má svůj střed a že geografie je podstatně spjata s kulturou. Žánrově jsou vybrané básně samozřejmě velmi různorodé, protože vztah k místu, jak řečeno, pojímá Longfellow zeširoka. Pokud bychom se soustředili na básně skutečně zasvěcené místům, pak můžeme konstatovat, že velké zastoupení tu má tradice deskriptivní poezie, oživená po antice v renesanci a baroku, a básně vycházející z romantické poezie, které na deskriptivní básně v lecčem navazují, ale kromě toho zdůrazňují rozměr osobního prožitku – k hojně zastoupeným autorům patří William Wordsworth, u nějž prožitek hraje ústřední roli, a nechybějí ani Goethovy básně, které bývají spojovány s počátky poetiky prožitku. Longfellowova antologie vybízí k zamyšlení, jak by podobný projekt vypadal v dnešní době, po více než sto třiceti letech.7 Dnešního čtenáře na první pohled překvapí rozsah materiálu. Bezpochyby svědčí také o tom, že poezie byla na konci 19. století přece jen více čtenou a vůbec samozřejmější součástí kulturního života než dnes. Současný antologista by se ne vždy mohl opřít o vrstvu standardní dobové poezie a zřejmě by musel více čerpat ze starších období; u novějších básníků by patrně nalezl básně méně konvenční, které reflektují stav světa značně vzdálený 19. století. Pokud jde o uspořádání, sotva by si mohl dovolit bez komentáře přijmout Longfellowův západocentrický pohled. Především a nejen jako povinnou korektnost by čtenář samozřejmě předpokládal, 7 Jednu z možností, pojetím blízkou Longfellowovi, představují webové stránky ww.poetryatlas.com, v lokálním měřítku stránky věnované básním o Brnu: www.brnopoeticke.cz.
Místa viděná verši
11
že zastoupeni budou zejména básníci jednotlivých zemí a krajů, ne pouze návštěvníci z kulturních center. A pravděpodobně by taková antologie zcela programově přijala lokální perspektivu s vědomím, že ji nelze překročit, jen z ní tu a tam vystoupit a poukázat i na jiná místa. To všechno také dokládá změny, jakými prošlo naše chápání místa. Zatímco Longfellow poměrně neproblematicky shromažďoval a pořádal básně a dával jim podobu jakési turistické encyklopedie, dnes je místo předmětem filozofických, antropologických, sociologických, politických či jazykových zkoumání, a ani poezie do tohoto pole nevstupuje nevinně a bez předpokladů. I Longfellowova antologie nám ale poskytuje jisté vodítko: každá báseň, bez ohledu na žánr a téma, je svým způsobem lokální, vznikla na nějakém místě, v nějakém jazyce a k nějakému místu se třeba i komplikovaně a proměnlivě váže. Poukazuje na situovanost nejen lidské existence, ale také řeči. Longfellowovo široké a snad trochu vágní pojetí lokálnosti nabízí místo jako způsob uspořádání celé poezie. II Jestliže má být vědecké zkoumání nějakého předmětu náležitou záli‑ bou filozofa, potom geografie, věda, o níž se zde vynasnažíme pojednat, bezpochyby zaujímá vysoké místo; je to patrné z mnohých věcí, které je třeba vzít v úvahu. Ti, kteří se jako první do této látky pustili, byli vesměs vynikající muži. Homér, Anaximandros z Milétu, Hekataios, Démokritos, Eudoxos, Dikarchos, Eforos a mnozí další, a po nich Eratosthenés, Poly‑ bios a Poseidónios, tedy samí filozofové.8
Těmito slovy začíná nejrozsáhlejší zeměpisné dílo starověku – Strabónova Geografika, soubor sedmnácti knih, které postupně vznikaly v letech okolo přelomu našeho letopočtu a v nichž se helénistický badatel pokusil podat popis celé tehdejší oikúmené – celku obydleného světa. O osmnáct století později píše německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt svůj pětisvazkový Kosmos, dílo srovnatelných, ne‑li větších ambicí, s podtitulem Nárys fyzického popisu světa. V úvodu k druhému svazku (1847) nacházíme tato slova: 8 Strabón: Geographica, I, 1.1 (vycházíme z anglického překladu Hamiltona a Falconera z poloviny 19. století – The Geography of Strabo, London: George Bell & Sons 1903).
12
Básně a místa
Od sféry předmětů se dostáváme ke sféře vjemů. V prvním svazku to‑ hoto díla byly v těsném seřazení vyloženy hlavní výsledky pozorování náležející čisté objektivitě vědeckého popisu přírody, tedy obrazu příro‑ dy nepřioděného fantaziemi. Nyní pojednáme o tom, jak se tento obraz přijatý vnějšími smysly odráží v cítění a v básnické obrazotvornosti. Ote‑ vře se tak před námi vnitřní svět.9
Co mají tato dvě díla z tak odlišných dob společného? Vedle monumentálního rozsahu a širokého záběru je to přesvědčení, že geografii nelze vydělit z celku lidského zkoumání a že vědecký popis světa má co do činění s filozofií a s poezií. Strabón považuje za prvního geografa Homéra, kterého zároveň neváhá zařadit mezi filozofy. Přírodovědec Humboldt otevírá druhý svazek svého díla citátem ze Schillerovy úvahy o naivním a sentimentálním básnictví10 a desítky stránek věnuje rozboru literárních děl, v němž vyzdvihuje Homérův popis přírody ostrova Fajáků a další díla starověké i novější literatury včetně Cervantese nebo Shakespeara: Weltliteratur, světová literatura, pro něj zkrátka představuje nepostradatelný pramen Weltbeschreibung, popisu světa.11 Oba texty tedy spojuje nesamozřejmé mínění, že básnictví je jednou z autorit, pokud jde o poznání míst a uspořádání tohoto světa. Citované texty nás staví před řadu otázek: Jaká je povaha vědění o prostoru a místech? Jakých podob toto vědění nabývalo v průběhu dějin? A které vědní disciplíně – anebo obecněji – kterému oboru lidské činnosti takové vědění náleží? Může se poezie s geografií coby moderní vědou vůbec někde setkat, nebo jde navzdory Humboldtovým romantickým snahám o disparátní sféry lidské intelektuální činnosti? A mohou mezi nimi současné humanitní vědy sehrát roli prostředníka? Pokud mluvíme o prostoru, měli bychom mít na paměti, že dnešní chápání tohoto pojmu je plodem novověké matematizované přírodovědy v čele s Galileem, Descartesem a Newtonem, i když půda pro něj byla postupně připravována už od starověku. Přestože teorie relativity a další objevy fyziky 20. století tímto pojetím otřásly, zažitá a rozšířená předsta9 Alexander von Humboldt: Kosmos, Stuttgart: Cotta 1847, sv. II, s. 3.
10 Ibid., s. 6.
11 Srov. Bertrand Lévy: „Geografía y literatura“, in Tradado de geografía humana, eds. Alicia Lindón – Daniel Hiernaux, México: Anthropos 2006, s. 462.
Místa viděná verši
13
Jen pramen zůstává Michal Špína
Krym je zvláštní kraj: poloostrov, který trčí z jihu dnešní Ukrajiny a který je se svým podnebím, horami a mořem podstatně odlišný od zbytku země. Do 18. století tu existoval Krymský chanát s tatarským obyvatelstvem, vazalský stát Osmanské říše. Po dobytí carským Ruskem se Krym stal jakousi výspou exotiky, která lákala básníky, dobrodruhy a později i výletníky nejen z Ruska, ale i z mnoha dalších zemí. Centrem chanátu bylo město Bachčisaraj nedaleko dnešního Sevastopolu. Dodnes tu stojí palác dynastie Girejů, který v sobě skrývá památku, u níž se dnes turisté fotografují nejčastěji: Bachčisarajskou fontánu. Říká se jí také „Fontána slz“, protože voda vytéká nahoře po kapkách a jen pomalu stéká dolů, jako po lidské tváři. Vedle ní dnes stojí busta Alexandra Sergejeviče Puškina: byl to on, kdo ji proslavil svou mladistvou poémou Bachčisarajská fontána z roku 1823. Vypráví příběh tragické lásky chána Gireje k polské šlechtičně Marii, kterou unesl při válečném nájezdu na Polsko a vzal do svého harému. Tím však podnítil žárlivost Gruzínky Zarémy, která začala Marii vyhrožovat. Ta je nakonec nalezena mrtvá a právě na její počest nařídí chán postavit fontánu slz, u níž potom truchlí. Když jsem před časem měl to štěstí pozorovat v Bachčisaraji pomalé kanutí slz, sáhl místní hlídač za Puškinovu bustu, vytáhl kus drátu a zalomcoval jím v horním otvoru fontány. Voda náhle tekla proudem a hlídač se spokojeně usmíval. Puškin však není jediným autorem, který Bachčisaraji a jeho fontáně věnoval verše. Jen několik let po Puškinovi sem doputoval největší básník polského romantismu, Adam Mickiewicz. Brzy nato, v roce 1826, vydal svazek Krymských sonetů. Přijíždí na Krym po moři z Oděsy a Bachčisaraj je prvním místem, které popisuje. Na rozdíl od svého ruského druha se nevěnuje minulosti, ale současnosti tohoto místa.
Jen pramen zůstává
47
Nachází ho opuštěné, v rozvalinách, ustupující vegetaci; pouze fontána zůstává: VI. Bachčisaraj Ač ještě veliké, již pusté sídlo chánů! Síň, zametaná kdys jen čely bašů, za ní lehátka, chodby, trůn, koutky pro milování teď pro saranče jsou, had ovine je k ránu. Skrz barevná okna dere se svlačec tiše, po klenbách, po stěnách se všude plazit vidí; ve jménu přírody zabírá dílo lidí a balsazarovské RUINA tady píše. Uprostřed dvorany je mísa mramorová: fontána harému: je dosud jako nová, a plačíc perly slz, do pustin volá dlouze: Kde jsi, ó lásko, moc a slávo, v zdejším chvatu? Vy věčně máte žít a pramen plynout pouze! Však, hanbo, zašly jste a pramen zůstává tu.
Vidíme, jak pyšné lidské dílo nevyhnutelně ustupuje silnějším přírodním silám: svlačci, hadům, sarančatům. Jen slzavá fontána je neporušená, zatímco místa radovánek zpustla. Mickiewicz zde odkazuje na postavu Belšazara, který byl podle starozákonní knihy Daniel posledním králem novobabylonské říše. Když Belšazar vystrojil okázalou hostinu, kde se pilo ze zlatých nádob, zjevila se hodujícím ruka, která cosi psala na zeď. Prorok Daniel v nápisu našel proslulá slova Mené mené tekel ú‑parsín: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehkým. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.
Také krymské chánství skončilo a bylo dáno Rusům. Musíme mít ovšem na paměti, že Mickiewicz přichází z Polska, v té době rovněž rozlome48
Básně a místa
ného: mezi Rusko, Prusko a Rakousko. V ruinách se proto zračí i osud polského národa. Stejně jako Puškin i Mickiewicz přichází do těchto krajů v rámci svého vyhnanství, kterým se carství snažilo neutralizovat politické aktivity básníků. Pro Mickiewicze je však tato zkušenost dvojnásobnou strázní, protože východní část Polska s Litvou, kde se narodil, připadla Rusku. Vyhnanství ho tedy odřízlo nejen od vlasti, ale i od rodné řeči. Proto se tolik upíná k domněnce, že unesená chánova milenka byla Polka, což je ovšem obtížné historicky ověřit. Celý sonet věnuje mohyle unesené šlechtičny: VIII. Hrob Potocké V krajině jara, tam, kde sady květem svítí, ó růže, zvadla jsi! Vždyť minulosti chvíle jak zlatí motýli od tebe prchly čile, když červa vzpomínek do srdce uvrhly ti… Tam k Polsce na půlnoc jsou hvězd už celé snopy; proč tolik září jich na cestě té tak milé? Snad že tvůj žhoucí zrak, než uhas ve mohyle, věčně tam létaje, vypálil jasné stopy? Ó Polko! – také já v sirobě skončím žití; kéž hroudu hodí mi dlaň přátelská, jež míjí! U tvého hrobu vždy hlas poutníků smí zníti: i mnou tu zachvěje zvuk rodné mluvy skromné, a básník, dumaje o tobě elegii, zře blízkou mohylu, zazpívá také pro mne.
Zde, v Bachčisaraji, na Krymu, přemýšlí Mickiewicz o své zemi, ale také o své vlastní smrti. Tyto trudné myšlenky se ukázaly jako takřka prorocké: básníkovi sice zbývaly ještě tři desítky let života, ovšem mimo vlast, převážně v Paříži. Smrt v podobě cholery ho potkala v Istanbulu v roce 1855. Mickiewicz přijel na Bospor se snahou organizovat polskou legii ve válce, která vešla do dějin jako válka krymská. K místům, která Mickiewicz i Puškin nalezli zpola zapomenutá, se najednou obrátila poJen pramen zůstává
49
zornost celé Evropy: pro samotný poloostrov, dějiště nejtěžších bojů, to ovšem znamenalo jen další pustošení. Možná že ještě prudší pocit zmaru se Mickiewicze zmocňuje v nedaleké Balaklavě: v ruinách pevností, které tu zbyly po Janovanech, dnes „sídlí hadi, / nebo člověk ještě podlejší než had“ a „supi černým křídlem mávají nad hroby“. O osmadvacet let později, ještě za básníkova života, v bitvě u Balaklavy padly na obou stranách stovky vojáků. Nebyla to poslední pohroma, která tento zkoušený poloostrov zasáhla. Po druhé světové válce prohlásilo sovětské vedení krymské Tatary za kolaboranty a nařídilo jejich deportaci do východních částí Sovětského svazu. Teprve za perestrojky se směli vrátit, a Bachčisaraj si tak alespoň částečně udržel někdejší ráz. Život zde však není snadný, značná část průmyslových podniků v nových poměrech nepřežila a dnešní melancholický poutník může obdivovat vedle paláce také ruiny industriální. Turistický ruch je jednou z mála možností obživy. Fontána slz, opěvovaná Puškinem i Mickiewiczem, je tedy dnes v určitém smyslu i fontánou štěstí: kdyby tu nebyla, nepřijížděli by ani ti turisté. Možná i proto si onen hlídač z chánova paláce přál, aby její proud byl vydatnější, a proto sáhl pro drát schovaný za Puškinem. Uprostřed dvorany je mísa mramorová: fontána harému: je dosud jako nová, a plačíc perly slz, do pustin volá dlouze: Kde jsi, ó lásko, moc a slávo, v zdejším chvatu? Vy věčně máte žít a pramen plynout pouze! Však, hanbo, zašly jste a pramen zůstává tu.
〜 Text byl psán několik týdnů před faktickou anexí Krymu Ruskou federací, proto nereflektuje nejčerstvější události na poloostrově. Krymské sonety jsou cyklem 18 básní, z nichž citujeme celé sonety č. 6 a 8 („Bachčisaraj“ a „Hrob Potocké“) a fragmenty sonetu č. 17 („Ruiny hradu v Balaklavě“). Autorem překladu je Vladimír Holan. Vycházíme zde z verze zveřejněné v 13. dílu souborného vydání Ho50
Básně a místa
lanových spisů (Překlady III, Praha: Paseka 2010). Holanův překlad (pod názvem Sonety krymské) byl vydán také v kolibřím svazku Vyhnanec živlů (Praha: Odeon 1988). Puškinova Bachčisarajská fontána vyšla v češtině několikrát, naposledy ve výboru Pohádky a poemy (Praha: SNKLHU 1954) v překladu Zdenky Bergrové. Úryvek z biblické knihy Daniel je citován podle českého ekumenického překladu.
Jen pramen zůstává
51