New Zealand Photobook

NewcookZealand islands 2020 and the

Korejské jídlo letadlo 3. únor 2020 - Pondělí Naše cesta na druhou stranu polokoule začíná. Vše máme sbaleno do kufru a batohů. No není toho málo. Vyrazili jsme na vlakové nádraží v Olomouci směr Praha. Nechali jsme si časovou rezervu a dobře jsme udělali. Vlak měl 40 min. zpoždění ( porucha mašiny ) no nic 11:06 vyrážíme. Cesta vlakem uběhla neskutečně rychle a 13:42 jsme v Praze.

Laďa kupuje na doporučení bráchy, prášky na spaní do letadla a už se přesouváme na autobusovou zastávku směr letiště. Cesta busem trvá asi 30 min. 14:37 jsme vystoupili na terminálu jedna. Na letišti proběhly poslední úpravy, převážení a balení kufrů do strečky. Vcelku brzo byla otevřená přepážka odbavení kufrů, takže jsme se nemuseli vláčet se vším. Okolo 16. hodiny procházíme prvním turniketem.

První kontrola. Protože vezeme dron a další elektroniku, museli jsme bohužel otvírat příruční kufry a vše ukazovat. Oba naše kluky zkontrolovali lakmusovým papírkem, kterým přejeli přes jejich dlaně.

Už čekáme v příletové hale. Není cesty zpět.

Koukáme na odlety letadel. Vesměs Reinerů. Panika corona viru se nás zatím nějak zvlášť nedotkla. Pár asiatů okolo nás s rouškou a veškerý personál v letadle. Protože letíme se společností Korean Air všechny letušky jsou Korejky. Všechny mluví anglicky a jsou velmi ochotné a milé, ale přes roušky jim občas nerozumíme. Sedíme ve středu letadla, za sebou ve dvojicích. Před sebou máme každý svou obrazovku s výběrem anglicky a korejsky mluvených filmů a pohádek.

Co je ale nejlepší je Fly info – Kde můžeme po celou dobu letu sledovat mapu přes co letíme. Jakou rychlostí, jakou máme výšku,

jaký je čas v destinacích ze které jsme vyletěli, jaký je čas v cílové destinaci, za jak dlouho tam budeme a podobně.

První hodinka letu proběhla vcelku rychle. Už nám nosí letadlovou stravu. Korejec vedle nás si poprvé sundal roušku kvůli jídlu. Korejské jídlo pro nás Evropany nic moc. Polévka smrdí jako moře.

Kluci koukají na filmy, já zodpovědně spím. Spaní v letadle nic moc.

Málo místa jako v autobuse. Plačící miminko, které to v letadle nebaví. Tlustý Korejec na vedlejším sedadle. Ale jinak cesta pohodová. Turbulence skoro žádné. Máme velké letadlo, takže skoro nic necítíme. A! Znovu se rozsvěcují světla. Bude se jíst. Letušky roznášejí teplé ručníky na obložení obličeje a utření rukou. Další jídlo, které v našich srdcích nezanechalo žádnou stopu.

Přiletáme do Incheonu - Jižní Korea. Jelikož je to jen přestupní stanice, velké kufry nám převezou jen z letadla do letadla. Máme před sebou 4 hod. na letišti. Zodpovědně si nasazujeme roušky a procházíme spoustou chodeb až přijíždíme do hlavní haly. Nejsme zvyklí na roušky a mozek nemá dostatek kyslíku. To se projevuje i na náladě a hlavně ta únava. Nacházíme si klidné útočiště na lavičkách.

Z oken koukáme na spousty obrovských letadel.

Letiště je neskutečně čisté. Všude koberce bez sebemenšího smítka. Stále projíždějí uklízečky s mopy. Jezdí tu robot, který vás dovede k vašemu „Gejtu“. Na záchodech jsou bidety. Všude desinfekce a veřejná pítka. Únava nás zmáhá, tak kluci na chvíli usínají. Laďa si jde zapálit do akvária uprostřed haly. Uzavřená místnost, ve které se může kouřit a nic se nedostane ven.

Kuřák :)

Všude lidi kolem nás mají roušky na obličej.

Je to pro ně naprosto běžná věc. Dokonce si v rouškách fotí selfie. Konečně nastal čas našeho dalšího letu. Letušky, piloti, všichni v krásných uniformách. Roušky už jsou samozřejmostí.

Usedáme do letadla, které je tentokrát ještě větší než to minule. Je to Boeing 747. Tentokrát sedíme v jedné řadě (uprostřed - z obou stran ulička). Mě bohužel ihned chytla migréna.

Takže mě bolela hlava, několikrát jsem i zvracela. Proto jsem vynechala první jídlo

v letadle. Popravdě mi to ani nevadilo. Zase nějakej jakoby rýže a směs čehosi. Snažili jsme se všichni usnout. Což se nám naštěstí podařilo. Čeká nás zatím nejdelší jedenáctihodinový let.

Světla. Bude se jíst. Opět moc nerozumíme co nám letušky nabízí, tak si dáváme na snídani rýži. No fuj! Rozvařenou rýži v nějaké vodě si zasypeme nějakým práškem-odpozorováno od vedlejších korejců. Má to příchuť mořských řas.

Fuj fuj. No ještě, že už budeme za několik málo hodin vystupovat. ..........Hurá Auckland.

Incheon Air port Jižní Korea

Incheon Airport

Boeing 747

Incheon Airport

5.5.2. únor 2020 - Pondělí 8:15 2020 Auckland letiště

Vyzvedáváme si kufry. Opět procházíme důkladnou kontrolou.

Rozbalujeme kufry a ukazujeme půl stan, který nám zabavují na kontrolu.

Zjišťují, jestli nemáme nějaké broučky zapomenuté za ráfkem.

Konečně letiště Auckland. Další a na nějakou dobu poslední let nám letí za 8 hod. Poflakujeme se po letišti. Zevlujem před letištěm, abychom nasáli co nejvíc novozélandskou atmosféru. Je čas. Opět procházíme kontrolou. Rozbalujeme kufry, Sebík dokonce musí projít pod Xray. A už to začíná. Krásné letiště. Ze stropu visí plující ryby. Na sezení jsou po chodbách rozházené falešné kameny. Miliarda obchodů, které lákají k nákupu. Poslední let cca 4 hodinky. Což je naprosto super. Doufáme, že nebude jídlo. Nastupujeme do menšího letadla. Je to spíš jako autobus.

Prdelaté letušky konečně bez roušek se pochechtávají v uličkách.

V letadle je rachot jako na tureckém tržišti. Snažíme se spát, ale sedíme až na ocase letadla u záchodků, tak se tu dveře netrhnou. Rozdávají jídlo.

Konečně Kafe

Je to nějaká placka z polenty. Kluci spí. Přilétáme na Cookovy ostrovy.

Neskutečný horko a vlhkost. Procházíme poslední kontrolou. Kia Oranazdraví nás muž za přepážkou. Musíme ukázat pasy, vyplněné dokumenty z letadla a doložit, kde budeme bydlet. Ufff prošli jsme. Čekáme na příjezd kufrů a atmosféru dokresluje stařík hrající na ukulele. Nacházíme se v ráji.

Zvládli jsme to! Před letištěm čeká zástup taxikářů, čekajících na své rito.

Hned nás jeden oslovil. Květinová košile, přišláplý nosík a trochu nadváhy.

S díky ho odmítáme, že jdeme na bus. Hned nás odchytl hlídač parkoviště, jestli potřebujeme pomoc. Laďa mu vysvětluje, že chceme jet autobusem a jestli je lepší jet clockwise nebo anticlockwise (po směru, nebo protisměru hodinových ručiček). Hlídač odpovídá, že neví jestli nás vezme s tolika kufry, a že má kámoše, který nás vezme a udělá nám cenu. Ještě nás chválí, že jsme přijeli jako rodina. Že moc lidí s dětmi nejezdí. Čekáme na taxi a nasáváme atmosféru, vůně a zvuky. Kolem jezdí na skútrech.

A už jdou. Hlídač se svým kámošem, shodou okolností nám známý hošík v květované košili. Domlouváme cenu, děkujeme hlídači a už dáváme kufry do auta. Řidič přesně neví kam jet, tak volá přítelkyni, ta se pak domlouvá s Laďou, a tak raději jedeme podle navigace. Pán nám na sebe nechává vizitku, s telefonním číslem které má asi 5 čísel a pomáhá nám s kufry do domečků. Poslední napětí jestli náš hostitel nechal klíček pod rohožkou

a už můžeme jít bydlet. Netušíme kolik je hodin ani jaké je datum. Zřejmě 4. 2.

2020 cca 21:50 Cook Island time. Máme za sebou něco kolem 30 hod. cestování.

Dobrou noc. PS: Děti spí a my jsme šli ještě nakoupit potřebné jídlo do nedalekého obchodu Wigmore‘s store. Alkohol se tu prodává pouze pondělí až pátek od 9 do 21 hod., takže ani pivo na dobrou noc si nedáme :(

up ... cestou na nák

Kokosová pa lma

Rarotonga-Cook Islands Den první 5.2.2020 středa

V noci je tu neskutečný rachot. Kohouti kokrhají snad od 5 hod., ptáci se tu hádají. Horko a vlhko na zblbnutí. 7:00 -čeká nás nový den. Nasnídáme se a rovnou vyrážíme prozkoumat pláž vzdálenou asi 2 min. od našeho domečků. 2 min.! Chápeš to?

A jsi rovnou u oceánu. Prázdná pláž, bílý písek, občas nějaký pes.

Všude palmy. Poházené kokosy.

Začínáme šnorchlovat, abychom prozkoumali terén. Po pár hodinách jdeme domů. Věsíme mokré věci a jdeme najít autobusovou zastávku.

Sedíme, čekáme. Až na nás volá jedna novozélanďanka, že tady se na zastávky moc nehraje. Že si prostě stoupneš a jak uvidíš autobus, tak na něj mávneš.

Autobus přijíždí. Za volantem typický maorec. Tmavá pleť, splasklý nos a květovaná košile. Kupujeme si zpáteční jízdenku do centra do města Avarua. Řidič opravdu zastavuje každému, kdo si mávne. Dokonce radí lidem, kdy vystoupit.

I nám poradil, kde si nejlíp nakoupíme zásoby. V autobuse panuje skvělá nálada.

Otevřenými okny fouká čerstvý vzduch.

Vystupujeme na severu ostrova a v infocentru si bereme mapu. Projdeme pár obchodů a už jdeme nakupovat potraviny.

První na seznamu klasicky pivo. Pár dalších nezbytností a jdeme čekat na bus. Vystupujeme přímo před domem! Úlet. Dnes budou na oběd špagety. Já odpoledne usínám a probouzím se až další den ráno. Kluci šli na naši pláž u domu.

Ve volných chvílích pouští v televizi všemožné Marvelovky.

Den druhý 6.2.2020 čtvrtek

S Laďou jsme se rozhodli, že nejlepší bude půjčit si auto. Že toho stihneme víc. Kousek od Wigmore‘s Storu je rent car -půjčovna aut. Majitel je sympatický kanaďan. Půjčujeme si Toyotu Yaris v automatu. Jedeme domů. Laďa nám otevřel první kokos. Taková lahoda.

Originál. Čerstvý kokos. Zadarmo sebraný někde u silnice! Mňam. Jedeme na první výlet. Parkujeme auto u hlavní silnice a jdeme okouknout Muri Beach, ostrůvkovou pláž.

Výhledy na okolní ostrůvky na které se chystáme přeplavat. Vracíme se k autu. Pro nás je nepředstavitelné, že lidé svou rodinu pohřbívají přímo na svých zahradách. Bílé náhrobky, obsypané květy. Někdy pod přístřeškem. Dáváme si další zastávku. Velké vlny opravdu

blízko pobřeží. Začíná pršet, tak se utíkáme schovat do auta a pokračujeme v projížďce okolo ostrova. Zastavujeme na známém místě zvaném Black Rock Černá skála trčící z oceánu. Je to skvělé místo přímo pro nás. Nikde ani živáčka.

Spousta mušliček a korálů. Občas trošku zaprší, ale i tak se shodneme, že dnešní koupání strávíme tady. Našli jsme si místečko aspoň maličko ve stínu a jdeme šnorchlovat. Může být okolo poledne a slunce neskutečně žhne. Dokonce vidíme přelétat letadlo nad Blackrockem přistávající na nedalekém letišti Rarotonga airport.

Je nám neskutečný horko, tak balíme šnorchly a jedeme domů. Doma zjišťujeme, že jsme i přes mazání všichni spálení. Naobědváme se, trochu zpočneme, zkouknem kousek Marvelovky a vyrážíme na naší plážičku u domu.

Den 3. 7.2.2020 pátek Už ani nevím kdy prší a kdy ne. Počasí se tu dost střídá, ale takový deště je vítaná změna. V noci stoprocentně. Je pátek ráno a my s Laďou jdeme dronovat na naši plážičku.

Takové pokoupáníčko v 7 ráno bude super. Slunce už pálí naplno. Záběry jsou krásné. Tohle místo je opravdu neuvěřitelné. Ve středu ostrova zeleň, prales, palmy, hory, ranní opar a na krajích ostrova nekonečně bílé pláže a nádherně čistý

průzračný oceán. Vracíme se domů na snídani a jdeme plánovat další den. Laďa cestou domů lepí první samolepku Cruz Tattoo. Po snídani vyrážíme na Muri Beach. Cestou doplňujeme pitnou vodu v takzvaných water station. Jsou to veřejné kohoutky s pitnou, kontrolovanou vodou. Což je moc fajn, protože utrácet za vodu 4 $ se nám moc nechce.

A pitný režim v tom hicu je fakt potřeba. Přijíždíme přímo na parkoviště kousek od Muri beach. Už z dálky slyším křik dětí. Dnes tu probíhá zřejmě školní sportovní den. Takový horko a zdá se, že jim to vůbec nevadí. Je to holt o zvyku.

I my už jsme si malinko zvykli na neustálé horko a vlhkost.

Dnes to zakotvíme pod palmami. Hurá stín. Opět nás doprovází partička přítulných pejsků.

To musí být, mít v

tomhle horku kožich. Kluci šnorchlují a já konečně otvírám svou rozečtenou knihu. Ráj na zemi! Kluci se vrací ze šnorchlování do stínu. Všímám si dvou turistů. Manželský pár, který se na přeskáčku fotí. Laďa se jich zeptal, jestli chtějí vyfotit dohromady. Nakonec se s nimi zapovídáme, dozvídáme se, že jsou z Kanady. A že se chystají na cestu do Česka. Doporučujeme jim, ať určitě navštíví Olomouc, že

je to krásné město. A to je fakt! We love Olomouc.

Odpoledne se poprvé chystám řídit vlevo. Nebo vpravo od řidiče. Máme sice automat, ale pro mě je to velká neznámá. No co už. Takový klidný ostrov, kde se striktně dodržuje padesátka, někdy se jezdí i pomaleji. Řidiči nikam nespěchají. Řídí se tu beze stresu. Kolem je lidí na skútrech bez helem. No ideální na trénování. Jedeme se podívat na

Opuštěný a prokletý hotel

Sukně z peří ptáka Kiwi

Královský trůn

zdejší opuštěný hotel.

Parkujeme a vcházíme na místa, které připomínají mrtvé město Černobyl, zarostlé uprostřed Jurského parku.

Zjišťujeme, že to není jeden opuštěný hotel, ale celý hotelový komplex. Několik opuštěných budov, kde se zastavil čas.

Tolik nezodpovězených otázek, co se tu asi stalo. Proč je tu tak prázdno. Je to tady úplně prázdné. Z půlky alespoň udělali hrací hřiště na paintball. V dálce vidíme starší ženu na skútru. No snad to není čarodějnice. Může na nás oči nechat. Když opouštíme areál, zastavuje u nás, že máme jejímu muži zaplatit za vstup, že nám řekne historii.

Nedbáme a odcházíme. Vracíme se k autu a vidíme, že se blíží západ slunce. Sedáme na kameny a počkáme si na nejposlednější západ slunce na planetě. Je to tu kýčovitě dokonalé. Ještě jsem zapomněla napsat, že jsme navštívili po cestě z Muri Beach muzeum zdejšího významného může resp. ženy. Jednalo se o 47. generaci Moanna. Náhodou

nás muzeem provázel její syn. Kromě historie ostrova se rád věnuje mořeplavbě na tradičních maorských člunech.

Navštívil takto Čínu, Havaj a USA. Jeho rodina vlastní asi čtvrtinu ostrova.

Po západu slunce jdeme okouknout centrum Avarui je přece jenom pátek, tak to tam určitě žije. Omyl. Tady není žádné Bibione. Tady se prostě spí. A protože jedeme tentokráte po směru hodinových ručiček všímáme si nočního trhu. Vystupujeme, ale je to jen o jídle a jsme unaveni tak jdeme domů. Ještě podotknu takovou maličkost z našeho bydlení. Nebydlíme tu sami. Nejen, že s námi bydlí ještěrky, ale bohužel i švábi. Hnusní černí vypasení švábi. Tady je tak nějak všechno větší. Zítra se chystáme na túru zvanou Cross Island track. Je to cesta přes celý ostrov od severu na jih. Uprostřed je skála zvaná Needle. Tak teď už dobrou s Kobrou. Teda spíš se švábem.

Čekání na jeden z posledních západů slunce na planetě...

i a tržišt Malíř n

Nahoru výšlap...

Dolů sešup...

รก uzavล en a n i v o l po Druhรก

:(

Den 4. 8.2.2020 sobota - túra na Needle V noci samozřejmě zase pršelo, tak snad nebude cesta na Needle kluzká. Po snídani se oblečeme do outdooru. Je horko, ale počasí se zatím honí. Cestou vidíme u cesty sobotní trh. To musíme vidět. Stejně trochu kape, tak to na túru zatím moc nevypadá. Trh je naprosto neskutečný. Tolik vůní a stánky plné barev s dresy a květinovými vzory. Slunce začíná kvalitně pálit, ale nás zdálky volá zvuk bubnů. Na pódiu se vlní 6 dívek v tanečních sukních. Zvuky bubnů jsou neskutečné, až nám naskakuje husí kůže. Je to nepopsatelná atmosféra! Horko a hlad nás ubíjí. Koupíme dřevěné masky v krámku se suvenýry, dračí ovoce a jdeme se někam najíst. Vybíráme si jeden z posledních stánků a objednáváme si chicken&chips. Při čekání zatím pozorujeme postarší lidi popíjející své vychlazené kokosové mléko přímo z kokosu. Smažené jídlo je prostě smažené jídlo. Žádný gurmánský zážitek, tak si jdeme spravit chuť krásně zralým dračím

ovocem.

Je to chuť pro nás neznámá, ale proč to nezkusit. Stále krásně svítí slunce, tak se přece vyráží na túru. Přijíždíme na parkoviště k začátku túry. Vidíme ceduli, která nás upozorňuje, že druhá část treku a Wigmorův vodopád na konci cesty jesou uzavřené. No co už, půjdeme alespoň na Needle a z5. Alespoň se pak nemusíme vracet busem pro auto. Vyrážíme na cestu. Cesta je lemovaná pestrobarevnými exotickými květinami. Vysoké přesličky, přerostlá tráva, palmy.

Připadáme si jako v Jurském světě. Vcházíme do pralesů. Koruny stromů jsou propletené větvemi. Vlhkost vzduchu snad 100%. Už začíná pořádné stoupání. Čeká nás převýšení 407 m na délku 2,5 kilometrů. Za sebe můžu říct, že pořádná fuška. Člověk jde občas po kořenech stromu jako po žebříku. Vlhkost a horko dělá svoje. Sebík nemůže dýchat, tak rozmýšlíme zda se nevrátíme.

Naděje, že už jsme za půlkou nás ale táhne kupředu. A nejen to. Jakmile se zastavíme, okamžitě se na nás vrhnou krvechtiví komáři. Píchají nás jako o život. Nedá se svítit. Musíme dál. A dál, a dál.… Až na vrchol. Jsme tak vysoko, že dohlédneme až na oceán. Na samém vrcholku nás vítá slepice i se svými kuřátky. Ha! Unvelieble nebo tak nějak. Kubík s Laďou vystupují po řetězech aspoň pár metrů po skále. Uděláme pár fotek a fičíme dolů. Přece jenom cesta dolů může být nebezpečnější. Už se všichni opravdu těšíme dolů. Tahle túra nás opravdu nenadchla. Kořenová cesta dolů utekla překvapivě rychle a hlavně bez úhony. Až na jeden naražený malinký zadek. Vycházíme z pralesa a kocháme se krásou Jurského světa. Tolik zeleně! Nasedáme do auta, počítáme komáří píchnutí a fičíme domů. Na čerstvý kokos a vychlazený Heineken.

Den 5. 9.2.2020 neděle Po snídani nám den začíná na naší plážičce. Naše plážička není ale vůbec malá. Je velká jak všechny jiné. Jen je tak prostě naše. Houpeme se v Hamocku – houpací síti a užíváme si ten neskutečný ráj. Kluci opět šnorchlují a já hledám další poklady v písku vynořené z oceánu. Společnost nám opět dělá trojice přítulných pejsků. Odcházíme domů na oběd. Já píšu deník. Laďa vaří výborné špagety s krevetami. Po jídle už zase prší. To je úlet jak to tady funguje. Je horko, pak prší… Je horko pod mrakem, pak zase prší, pak hned hic na padnutí a hop a je noc. Mimochodem, čekala jsem v noci oblohu plnou hvězd, ale nic. No prý nás to čeká na Zélandu, tak uvidíme. Vyrážíme na Black Rock. Ještě jsme si na něm neudělali selfie. A kdo nemá na Black Rocku selfie jakoby tam nebyl. No jo… Je ale pod mrakem a protože je víkend, tak je Black Rock plný místňáků. Tak se půjdem

projít alespoň po pláži. Tolik krásných mušlí a korálů…Chci je všechny domů!!

A hned… Zdálky na nás volá pán a nabízí nám banány ze své zahrady. Kubík říkal, že je to nejlepší banán, který ve svém životě jedl. Tak si aspoň spravil chuť po Dračím ovoci, které ho moc neoslovilo. Jedeme omrknout zdejší přístaviště.

Kotví tam policejní loď a já jí nikdy z auta nestihla zahlídnout. Procházíme kolem lodí a představujeme si jaký je asi život na moři/oceánu. Kdy asi vyjíždí a kolik uloví ryb. Právě jedna velká loď odplouvá, kam asi…? Po cestě domů projíždíme kolem dalšího nočního trhu. Tentokrát jedeme clockwise. Chceme vyzkoušet tradiční Rarotongské jídlo. Hned u vchodu nás zastaví postarší černovlasý muž.

Připomíná mi nějakého zpěváka s Iron Maiden. Nabízí nám zdarma ochutnávku kokosových sladkostí, které vyrábí jeho máma. (Maoři mají ve velké úctě své matky a ženy všeobecně.) Jsou to sušené kokosové plátky například s příchutí kávy, zázvoru nebo skořice a medu. Této chuti podlehneme a musíme si jeden

Hamock

koupit. Obcházíme další stánky a hledáme tradiční jídla. 20 $ – může být. Rýže, kuřecí maso, vepřové maso, špenát, bramborový salát a vše přelité kokosovým mlékem. No aspoň víme. Jinak nás velmi překvapuje, že se tady skoro nikdo nepije alkohol. Místní lidé se přijdou najíst, mají s sebou vlastní vodu a jen se spolu baví a tráví společně čas. Dojídáme, vyhazujeme po sobě odpadky a jdeme k autu a jedeme domů. PS: vlevo se mi řídí skvěle. Po cestě domů nás ještě přepadla chuť na zmrzlinu. V tuto pozdní hodinu už má otevřeno jenom Wigmore. Dáváme si kopečkovou zmrzlinu a hladíme přítomné pejsky.

ř Potápěč - šnorchla

Kuřecí no žky s mís tní omáčkou zalité kok osovým mlékem

Místní čtyřnozí

lina Zasloužená zmrz

Den 6. pondělí 10.2.2020 -

Dnes byla první noc, kdy nepršelo. Trochu nuda, víš co. Člověk si zvykl, že to v noci burácí, ráno mokrý stůl na terase.

Místo slepic nás ráno na terase vítal Flerken, Anóbrž zrzavá kočka. Dnes máme v plánu Muri beach. Chceme přeplavat na nějaký z ostrůvků. Aaa kostel. Pojďme mrknout. Vysoká bílá budova, dřevěné lavičky, žádné zlaté ozdoby, jen oltář obsypaný spoustou rozličných květin. Jdeme na pláž.

Nepršelo v noci, tak bude asi teď njn. Ale my se nevzdáváme, nasazujeme boty do vody, šnorchl a plavem. Laďa nese na zádech náš nepromokavý žlutý

Hrob před kostelem

Flerken

batoh jako Bivoj bizona. Já vcelku stresuju, ty ponory nad korály mi nedělají dobře. Prší… Dokázali jsme to. Jsme na ostrově. Laďu po cestě ďobl Ostenec Picassův, lekl se až mu náš velký žlutý batoh spadl přes hlavu a sundal mu brýle, trochu si i lokl :) Ostrov celý obejdeme. Přidává se k nám naše známá fenka, která musela přeplavat také. Už zase paří slunce.

Vcházíme do lesíku a vycházíme před hospůdkou, ve které se dělají animační programy. Lidé na ostrůvek doplují

na lodích za zvuku bubnů. Na mělčině jim uvaří, zatančí a turisti po 3,5 hod. spokojeně odplouvají zpátky na hotel.

My si užíváme svobody a obcházíme si ostrov. Výhled na oceán je nepopsatelně úžasný a neskutečný! Děkujeme Bohu, že máme tu možnost tu být! Je to úžasné místo. Tolik nových a nádherných věci, míst a zážitků! Slunce je opět spalující. Zpátky z ostůvku šnorchlujeme delší cestou, zato příjemnější. Bílý písek, klidné ryby.

Odjíždíme hladoví a unavení domů. Dojídáme výborné špagety s krevetami. V sekáči nedaleko je 50% sleva. Šatičky must have. Šatičky neměli, tak aspoň triko do vody. Ha ha ha. Je brutální odliv, tak se jdeme mrknout na naši pláž. Na místě, kde byl zákaz kvůli silným proudům

se vytvořil ostrůvek. V dálce je vidět parta potápěčů, kteří byli pozorovat želvy. Viděli jich prý 25 - no závist! Fotíme co můžeme. Mraky jsou ohromující. Dobrou noc! Čeká nás poslední spinkání v ráji.

e bydleli m s j y Tad

BYE - BYE RAROTONGA Den 7. úterý 11.2.2020 - odlet Poslední den v ráji. Neskutečně to uteklo! Je toho tolik, co jsme ještě neviděli…

Oujé… Tak třeba příště. Dnes je v plánu si všechno ještě užít. Nakoupit suvenýry.

Naposledy se vykoupat. Protože se kluci koukali dlouho na Marvelovky, trošku vyspávají. Však co, bude se jim to hodit. O tom až později. Po snídani vyrážíme do centra. Bude se nakupovat… Tu trička, tu šatičky. Horko rozostřuje naše rozhodování. Všechno trvá dýl… Ufff… Já si vybírám černé šaty. Sebínek tričko s mantou.(Překvapivě zelené). A Kubík s Laďou se vrací pro vzorované trika Rarotonga. Kubík má růžové perfektně mu sedí a Laďa zeleno oranžový. No fešáci jak cyp. Ještě nějaké pohledy, zmrzlina, SPZ – Cook Island a tradá na koupačku na Black Rock. Dnes hladina oceánů zase stoupla, takže se na Black Rock fotit nejdeme. Pokračujeme dál na pláž na poslední šnorchlování. Já klasicky obcházím poklady vynořené z oceánu. A kluci šnorchlují. Z vody na mě volal Laďa. Honem

vem si šnorchl. Kubík našel perutýna! O… Sice jsou vlny, voda trochu zakalená, ale je tam! Perutýn schovaný v korálu. Laďa ho natáčí na GoPro a raději ho nebudeme dál provokovat a plaveme na břeh. Kubík je prohlášen za lovce – hledače perutýnů.

Jedeme domů ,čeká nás balení. Nevíme jak je to možné, ale už se nám ty věci do kufru nechtějí vlézt. Laďa ještě vymýšlí jak provést alespoň nějakou mušličku na šňůrce na krku. Aspoň kousek ráje s sebou. Sbaleno. Uklizeno. Odjíždíme na letiště.

Laďa musí jet na dvakrát. Kufry se nám nevlezou do Yarise.

S klucima čekáme na letišti. Píšeme pohledy přátelům a rodině. Na letišti jsme chytli free wifi 20 mega. Aspoň kousek spojení se světem. Přijíždí Laďa. Parkuje auto na stanoviště a čekáme na letadlo… Kufry odevzdány. My jsme zkontrolovaní, ale bohužel letadlo má zpoždění. Měli jsme odlétat 22:27, je 0:24 a stále čekáme.

Kubík se Sebíkem usnuli na zemi a my se horko těžko držíme. Odlétáme až 1:30 všichni úplně grogy. Do Aucklandu přilétáme 5:30. Než vyplníme NZ víza, vyzvedneme kufry, počkáme na odvoz… Takže do postele se dostáváme v 7 hod. Řádný spánkový deficit… Ufff.

WELCOME to

klandu - nocleh a c u A o d d n a l s I k o Přelet z Co

NEW ZEALAND

ráno přelet na Jižní Ostrov do Christch urch

Auckland Časový a datový posun!

Den 8. - čtvrtek, 13. 2. 2020

Zablou díme

do Casi na

Okolo 10. se probouzíme, dáváme si sprchu a jdeme na vlak, který nás zaveze do centra.

Bydlíme v Papatoetoe, které je asi 45 min. vlakem od centra. Centrum Aucklandu je celé rozkopané. Všude dělníci v oranžových reflexních vestách. Vysoké budovy všude kolem nás jsou ohromující. Vtom jsme v dálce uviděli loď. Ale jakou! Ja pane, to je síla. To musíme vidět blíž! Holland Amerika line. Ta je neuvěřitelně obrovská!! Volá Vraťa! Máme sraz za 0,5 hod. Potloukáme se po okolí… A… Už je tady ZeLí. Jdeme na oběd. Kluci jsou z Vraťu hotoví. Hlavně Sebík:„Hurá konečně někomu rozumím :)“ Po obědě jdeme na procházku po Harboru.

Tedy po přístavu. Ty lodě! Ty plachetnice! O… Procházíme po mostě a najednou pípá nějaké znamení! Zavře se branka a most se musí urychleně opustit! Bude se zvedat! Normálně se rozpůlí a proplují lodě, pecka. Zíráme jak neználci. Já teda 100%.

Vraťa nás zaveze do centra, abychom se zašli podívat na Sky Tower. Kdo nebyl na věži, jakoby

nebyl v Aucklandu. Ha! Může být. Trochu jsme se ztratili, takže procházíme casinem, no nevadí.

Platíme rodinné vstupné. No Kubík sice nemá 14 roků, ale ušetřili jsme 10$! Celková cena 75$.

Jedeme výtahem rychlostí blesku do patra 52! Bože ten výhled, stálo to za to! Okolo dokola! Děláme asi milion fotek… selfíček… bumerangů… No nic. Pokochali jsme se a jdeme na vlak. Normálně tady, když ti blikne zelená, můžeš přijít na všechny směry i do kříže přes křižovatku! Po cestě na vlak nahlížíme do uličky, kde je tetovák. Šup. „Hi we are tattoo artist from Czech republic.“ Jo prča.

Pokecáme s novozélandským tatérem. Jestli mají plno, jakým tetuje strojkem a tak. A pak rovnou domů. Jsme unaveni jak koťata. Alespoň my velcí.

Bydlíme v části zvané Papatoetoe. Máme AirBnB domeček. Nakonec se z toho jaksi vyplynulo, že bydlíme u čínského páru. No proč ne - zkušenost.

Domeček je moc hezký, čistý. Maličká číňanka

je dost ukecaná, ale milá. Z terásky mají malou zahrádku. No podle nás dost neudržovanou! Takové možnosti a zarostlá zahrada. Špinavý jezírko. No každej má jiné priority. Ale! Mají nejmíň 30 bonsají! Manžel se tomu prý dost věnuje. Žádné procházky s manželkou, žádné starání se o zahrádku, stříhá a stříhá. Je to ale úlet!

Taková 50-ti centimetrová jabloň :) No nic. Vyčůrat se a spát. Balit se bude ráno.

Balím e - zas e

Bonsai zahrád ka

Domes vnitrol tic ety

Zátiší v letadle

Den 9. - pátek - 14.2. 2020

Happy Valentin’s day Vstávačka okolo 7:30. Přebalení, zabalení kufrů. Laďa pro jistotu kupuje 5 kg navíc na dva kufry. Máme to prostě těžký. Ještě, že máme přenosnou váhu. Zabaleno, vyčištěný zuby a jedem. Teda paní nás odváží na airport NZ Domestic. Kufry odbavené a jdeme se checknout. Laďa si uvědomí, že má v Tatonce nůž a nářadí. Jaaaj! Ještě, že je tu servis, slečna nám poradí, že můžem odbavit ještě jedno zavazadlo i s noži. Děkujem! Musím říct, že

zásoby jídla a jedeme na sever do Kaikoury. Zítra brzo ráno nás čeká výlet na lodi. Budeme hledat velryby… Snad… Krajina je velmi vyprahlá a suchá. Pastviny pro krávy a hlavně pro ovce se kropí obrovskými zavlažovacími systémy. Jsou to dlouhá ramena z nichž tryská voda. Jinak je opravdu všude sucho. Hodně ovcí a černých krav. Cesty dlouhé! Okolo nás jsou vysoké pastviny. Hledáme camp poblíž Kaikoury a alou spát. Ráno se brzo vstává.

prohlídka byla zatím nejpříjemnější. Žádný šacování. Otvírání kufru apod. Šup a jsme v letadle. 1,5 hod. náš nejkratší let ze všech. A protože nám to letí 11:40, tak máme i výhledy v ceně víš jak.

Na letišti nás bude čekat Jucy Condo odvoz a už si pojedeme pro náš „Camper“. Samozřejmě Jucy provozovna je naprosto celá zelená. Trochu to trvá, ale těšíme se. Jeden pár, který vrací auto se ptá, jestli nechceme něco, co jim zbylo. Káva, čaj, cukry, kramlíky atd. Alan, zřejmě zdejší šéf Jucy, nám předává náš campervan. Předtím nám udělal prohlídku jiného vanu, ale my máme nakoukáno z YouTube. Vracíme peřiny, protože máme spacáky a potřebujeme více místa. Víš jak! Tradá! Je…… A odjíždíme ve svým Camper vanu vstříc novým zážitkům. Nakupujeme v Countdownu

Den 10. 15. 2. 2020 - sobota

Kaikoura city Bohužel mi nezazvonil budík, tak jsme zaspali. Je 7:09 a na 7:45 máme objednanou loď na velryby.

Hekto! Oblíknout! Složit postele! Dát kufry nahoru na klučičí spaní. Snídaně se nestíhá. Vyrážíme rychle z kempu a hledáme místo odkud se nalodit.

Obchod, který se jmenuje Whale watch. Má otevřeno až od 9: 00. Je 7:40!!! Laďa jim volá, že to nemůžeme najít. Ať na nás prosím počkají. Borec nás po telefonu naviguje, kudy máme jet. Přijíždíme na hlavní Whale Watch. Pohoda… Nalodění je až

8:15! Super! Takže stíháme. Jupí… Všude nás upozorní, že je dnes vysoké riziko mořské nemoci.

Takže zvracení z vysokých vln. No ještěže jsme nestihli snídani. Raději si dáme Kinedryl. Nejdřív nám pouští instruktážní video a pak nás nakládají do autobusu, který nás veze k lodi.

Ricky Gervais, teda borec, co nás provází celou plavbou hned ze startu říká, že děti jsou dnes VIP hosti lodě. Že děti jsou naše budoucnost, a že je máme pouštět před sebe, aby viděli tu krásu.

Kaikoura h WhaleWatc

flies d n a s t á á á Čuá

Snídaně?

Večeře?

Sandfl y

Hamu z e b s g g E d Haman

Plavba lodí je teda masakr! Vlny… Jedeme bomby! Kačí je jako vlaštovka, blinká první. Ještěže máme pořádnou zásobu sáčků… Kapitán zastavuje. Průvodce nás pouští na palubu, ať hledáme velrybu. Pokud něco uvidíme, ať počítáme do 20 a jestli to zahlídneme znovu, máme říkat někomu z posádky. Nikdo nic neviděl. Vracíme se na sedadla. Dětem taky už není na 100%.

Další zastávka. Vycházíme na palubu. Oči na šťopkách…

Sebík zvrací z paluby. Pán kousek od nás „vrhá do sáčku“.

Ještě, že jsme nesnídali:) Kubík a Laďa se stále drží.

MACHŘI! Muž z posádky nám dovoluje vystoupit na palubu do ještě vyššího patra.(nikdo z nás už neblinká) Aaa je to tady! V dálce vidíme kousíček velryby. Turistů plná loď, všichni fotíme jak o závod. Takovou věc můžeš zažít jednou v životě! Držíme si dostatečný odstup. (Snad) Kapitán říká, že se pojedeme ještě podívat na delfíny. Loučíme se s velrybou… Můžeme zůstat na palubě a koukat, spíš zírat na tu neskutečnou krásu. ŠIRÝ OCEÁN! Neskutečný!

A v dálce už vidíme několik delfínů jak řádí ve vodě. Skáčou salta, dost se předvádí. Muž z posádky nás posílá o patro

níž, že lépe uvidíme. Je to opravdu úžasné! Spousta delfínů plave souměrně s lodí. Je to úžasné, neuvěřitelné.

Nezapomenutelný dojemný zážitek.

A je konec, vracíme se na souš. Odjíždíme se nasnídat někam na klidné parkoviště. Musíme naplánovat co dál.

Silnice na jihu na Milford sound je kvůli povodním stále uzavřená, takže máme zřejmě 2 až 3 dny k dobru. Na sever? Nebo víc dní na jihu?!? Jedeme podle plánu. Když zbyde čas, přijedeme na jih na Fjordland. Po Kaikouře jedeme směr Arthurs pass. *v Kaikouře ještě navštěvujeme suvenýr shop „NUTNĚ“ potřebujeme nefrit (jadeit) neboli Greenstone. Obchod je přeplněný úžasnými šperky nejen ze zeleného kamene nefritu alias jedeitu. Je to těžká volba.

Jsme tam snad hodinu. Vybírá si pouze Kubík a my ostatní se necháme překvapit v Hokitice. Jedeme na jih. A v tom podél cesty spatříme lachtany!! Normálně se tu valí… Ha… Hledáme nějaké místo na zaparkování a fotíme si je .Takový krásný smutný očička. No nic popojedem. Další zastávka, další lachtani, takový tlustý hordy masa a líně se to tu valí.

Pecka! V dálce jdou vidět výletní lodě, na jedné z nichž jsme

taky jeli. Vrtulníky ve výšce „nahánějí velryby“. Je to trochu smutné. Zaplatíš, nalodíš se, buď na palubu lodě nebo na vrtulník, vidíš kousek velryby, vyfotíš a jedeš domů. Byznys :( A hele čí ploutev vidíme? Bandička delfínů přímo před námi. No tak to je krása. Vidíme delfíny přímo ze souše. To je krása! Šup, šup a jsou pryč. Jedeme dál. Dnes řídím já…

Připozdívá se a my hledáme free camp. Někde uprostřed Arthur�s Passu. Zítra bychom si chtěli dát v Arthur�s Passu nějaký trek. Kemp je uprostřed planiny, jelo se po gravelu šotolině... kamenitá šedá cesta. Konečně dorazíme hurá do kempu. Záchod nic moc, spíš nic. Okolo lítá dost vos a vystrčit zadek by se nikomu nechtělo. Dokonce nás překvapilo hejno „sand flies.“ Takový malý mrchy, co vypadají jako vinný mušky, ale tyhle svi*ě štípou a pijou krev. Repelent samozřejmě ještě nemáme. Rychle zavíráme všechny dveře, dvířka, okýnka. Úplně každou skulinku…

Rychle pozabíjíme mušky, co naletěly do vanu, rozděláme postele a honem, ať už je zítřek… V noci jdu čůrat… Bože ta obloha je plná hvězd! To je neskutečný kolik je kolem nás hvězd a planet a určitě i mimozemských civilizací.

Den 11. neděle - 16. 2. 2020 Bohužel od rána lije. Sbalíme spaní a jedeme se najíst na lepší místo.

Dokupujeme zásoby v NewWorldu.

(Supermarket) A snídáme někde u veřejných záchodků. Prší fest žádná túra.

Budeme pokračovat do Hokitiky. Prší a prší, na čůrací pauze si myslíme, že vidíme Kiwiho, ale není to on, tak třeba příště. Okolo 16. hodiny dorážíme do Hokitiky. Je neděle odpoledne.

Ve městě je mrtvo. Jen jeden krásný zelený obchůdek ale plný zelených kamenů. Je to značková prodejna Mountain Jade. Krásné kameny až oči přechází… Dokonce tu mají i černý australský jedeit! Je tady moc krásný, ale my jsme si sem přišli pro zelený novozélandský Nefrit! Aaa gotcha!

Sebík si našel svého hrdinu. Jeho

jméno jest “Hai Matau” alias Fish Hook. Já si vybírám klíčenku, ze které mě kámen oslovil nejvíc. Rovný, dlouhý kus zeleného kamene, skoro jako Toki. Odcházíme.

Slečna za pokladnou má už kecy, že jsme tu dlouho, koza! Našli jsme ještě jeden otevřený obchůdek. Velmi sympatická paní. Laďa si vybírá rovnou dva krasavce. Bohužel oba dost drahé… No paní už stejně zavírá. Laďa slibuje, že si to promyslí a vrátí se zítra…

Dnes spíme v kempu v Hokitice... stále prší.

S Laďou paní na recepci vtipkuje, ať nám dá někde místo vedle hřiště, že si kluci budou hrát. Je tady skvělé zázemí. Je to kuchyně, hurá sprcha a hlavně pračka a sušička. Kluci všichni jdou do kuchyně vařit italské ragú s kuskusem. Já se jdu s radostí vysprchovat

horkou vodou… Aha… Karavan poklízení, a Radler otevřený a hurá můžeme dát do pračky. Pračka i rovnou s pracím práškem stojí 2$ (30Kč). Pak hezky vysušit. Hurá… Je tu i sušárna, takže si můžeme vysušit boty do vody, mokré ještě z Cookáčů... V kuchyni pozorujeme mladý páreček. Holka kmitá, vaří, připravuje a borec sedí u stolu a čumí do telefonu. Až dovařila, nachystala, tak borec si šel svůj steak ještě dodělat. Takže holka stejně seděla sama u stolu. Pak samozřejmě vše umyla a uklidila. Njn každý to máme nějak jinak nastavený… Večeře teda byla luxusní! Mňam. Všichni jsme měli boule za ušima. Kubík umyl nádobí. Kluci se postupně vysprchovali, sušická zatím dosušila, my dopíjíme pivo a alou spát. Samozřejmě prší celou noc a bohužel i ráno. Klasické West-coast počasí.

Den 12. 17. 2 .2020 - pondělí Hokitika - přejezd West Coast do Haast Passu Ráno prší. Poklidíme spaní, doplníme vodu a vylejeme gray water = Použitá voda z umývání nádobí. Vracíme se do Hokitiky.

Jdeme se podívat na pláž. Je sice pod mrakem, ale na malou procházku to bude. Zastavujeme přímo před nápisem Hokitika, který tu někdo postavil z naplavených větví z moře. Je to často focené místo v Hokitice na sociálních sítích. My se jdeme projít po pláži, protože paní z recepce v kempu říkala, že je možné najít po bouřce Nefrity. Sice nesluní svítíčko, ale pláž v bílém oparu má také něco do sebe. S vyplavených větví jsou po celém břehu různé stavby a umělecká díla. Vzadu velké teepee, připomíná to tu opuštěnou indiánkou osadu. Je to opravdu tajemné. Kapsy máme plný šutrů, je načase jít! Dáme si posledních pár selfíček u nápisu Hokitika A jdeme do centra. Dnes je pondělí, tak budou otevřené všechny suvenýr shopy nejen s Nefrity. Poslední kdo

nemá svůj kámen je Laďa. Ono to není jednoduché rozhodnutí.

Zaprvé není to nejlevnější,. Zadruhé každý je malinko jiný.

A zatřetí ten nejdůležitější bod. Musí vás kámen oslovit, aby proběhlo to pravé propojení. Prošli jsme snad milion obchodů, ale stejně se vracíme k té sympatické paní. Už skoro odcházíme.

Laďa si pořád není jistý. V tom jsem si všimla posledního stojanu ve výloze. A tam je! Šampión všech šampionů přímo pro hrdinu.

Laďa si ještě vybírá jeden menší, ale i paní Laďu utvrzuje, že větší je pro něj lepší. Našli jsme ho! S paní jsme ještě trochu pokecali, Laďa ji slíbil, že když přijede do Olomouce, udělá ji kérku zadarmo. Paní nám ukáže svoje kérky, další vybrané motivy a svůj obrovský Nefrit na krku. Rozloučí se s náma a je ráda, že jsme si vybrali. Tak ne asi. Z Hokitiky jedeme směr Haast pass. Zastavujeme se na jídlo v kempu MacDonald’s Creek. Řekli

jsme klukům, že jedeme k MacDonaldovi.

Ha! No měli kuskus. Po jídle jedeme najít nějaký camp. Projíždíme Franz Joseph a Fox Glacier. Prší, takže vrtulníky na ledovce nelítají. Stejně jsme se nakonec shodli, že je to komerční záležitost a my do toho ani jít nechceme. Málem bych zapomněla že jsme po cestě našli Kubíkovu řeku - v originálu Jacobs river. Milion skvělých fotek a jede se dál. Jedeme okolo pobřeží Bruce Bay už ten název mě nezkutečně baví. Ale ty obrovský vlny, který valí to Tasmánské moře nás vytáhly z karavanu ven. Bože ta atmosféra! Obrovské kameny podél silnice, a za nimi rozbouřené Tasmánské moře. Neskutečný. Laďa vytahuje drona a natáčí nádherný záběry. Bohužel tu jsou Sand flies takže se jdeme schovat a Laďa u dronování používá rituální tanec na zahnání těchto potvor! Nacházíme modrý camp je pozdě večer. Zelený camp je zdarma, modrý camp je střed jak cenový, tak co se služeb týče – max WC a konec. Pak jsou Kempy fialové – cenově nejdražší. Ve fialových kempech jsou pračky, sušičky, přípojky na elektřinu, můžeš si napustit vodu do karavanu a vypustit ji.

A protože je mezi 22. a 23. hodinou a my jsme fest unavený navíc jsou tu sand flies.

Takže vyčůrat, nasoukat do spacáku a spát.

V noci opět prší. Raining again.

Bohužel mi v noci vypadla teniska z auta a fest do něj napršelo. Což mě fest nepotěšilo.

Hokitika

Pláž Hokitika v pozadí Tee Pee

frit e N n i č Ka

Bruce Bay

Modrej kemp (Haast Pass) - tady jsme neplatili :)

Den 13. 18.2.2020 - úterý - Haast Pass přejezd do Wanaky Takže! Dobré ráno! Mám mokrou tenisku.! Super! V tomhle neustálím pršení, nevím kdy mi to uschne. Mám teda dost špatnou náladu. Sklízíme spaní, vytahuji sandále z kufru a jedeme hledat nějaký hezký místo, kde se nasnídáme a vykakáme. Po cestě Laďa zastavuje nejprve na prvním vodopádu Thunder Creek Falls a hnedle medle za další kilas Fantail Falls. My máme hlad!

Křičí děti… Ne kecám. Já mám hlad! Zastavujeme u krajnice a po mírné hádce jíme. víš jak?!Já mokrou tenisku, furt prší. Nálada je napjatá, nebudem si nic nalhávat. Malinko vysvítá sluníčko. Blíží se lepší zítřky. Nacházíme se v Haast passu A Laďa nám vybírá procházku na Blue Pools . Procházka na průzračná jezera. Je to krásná trasa. Něco mezi pralesem plným stromů a botanickou zahradou s krásným chodníčkem a za zpěvu ptáků. Procházíme přes dva dlouhé mosty. (Jeden nosnost 10 lidí, druhý 20) samozřejmě hledáme útulné místečko přímo pro nás bez lidí a s hezkou vyhlídkou. Vracíme se deštným pralesem a pokračujeme autem do Wanaky. Wanaka nás vítá svým obrovským a krásným Wanaka Lake - jedno ze dvou velkých jezer u města Wanaka max délka 42 km, max šířka 10 km, plocha 192 km2. Ale ta krása! Čisté jezero!

o 20 r p t s o M

Vyplavené větve a všude okolo dechberoucí hory.

Pokračujeme dál do Wanaky. Řídím já - přímo do města. Dát si jídlo. Vyfotit strom ve vodě alias Wanaka tree a najít spinkání. Je to takový malinký městečko snad jen podél cesty. Pláž, přístav, hospody, čau a párek. Nakonec jsme si bohužel našli nějakej tureckej kebab. Příště to bude určitě Fish and Chips. Autíčko máme hezky zaparkovaný a jdeme se projít po pláži směrem na strom ve vodě. Sebík si vzal s sebou na cestu pár hranolek a všude jak slípky na flus se kolem něho slétli racci. Je to trochu jak se Hitchcockova filmu Ptáci. Je to šílený. Sebík zahazuje poslední hranolky a zdrháme pryč. Jáááj. Je to teda dálka.

Ufff… Ale už z dálky vidíme ty zástupy lidí, co si fotí strom ve vodě. Je to na palici. Jedeme dálku, vystojíme frontu, vyfotíme strom, postnem na sociální sítě a hotovo. Trochu smutné. Jdeme o malinko dál od lidí a vtom si všimnu na druhé straně schodů. Podél schodů jsou rozkvetlé růžové keře a na konci je mohutný strom. Bože!

Tak velký strom jsem v životě neviděla. Krásný až pohádkový park, plný mohutných stromů.

Taková pohodička, bez turistů. Kolik lidí si toho vůbec nevšimne. Už se pomalu stmívá a my ještě musíme dokoupit zásoby. Spát budeme ve fialovém kempu přímo u Wanaky. Do kempu přijíždíme klasicky za tmy. Camp se zdá fajn.

Trochu drahoš, ale záchody, sprcha, elektřina…

Tak zase dobrou…

Průjezd přes The Neck - krk neužší místo mezi Lake Wanaka a Lake Hawea

Lake Hawea

Den 14. 19.2.2020 - středa - Wanaka, túra na Rocky Mountain, přesun do Queenstownu Hned z rána nás vítá sluníčko. Tak to vypadá na krásný den. Hurá! Žádný stres. Dnes nemusíme spěchat opustit camp. Paní na recepci nás ujistila, že by se měl sice opustit v 10 hod., ale že se nemusíme honit. Že si máme v pohodě udělat svoje a pak až odjet. Sluníčko svítí! Konečně jsme si vše pořádně usušili. Poskládali kufry, oblíkli kraťáky a jedeme. Asi na nějaký malý Trek– Túru.

Vzpomněli jsme si na plánovanou túru Royce Peak Track. Takže jedem - dnes řídím zase já. Přijíždíme k nástupu na Roys Peak Track. Parkoviště plný, zkoušíme další parkoviště za 5$. Taky plný - tam teda bude lidí! To nebude nic pro nás. Vzdáváme to.

Jedeme do Queenstownu. Laďa našel na mapách. cz ještě jednu trasu po cestě do Queenstownu.

Mrknem a rozhodnem se na místě. Trasa na Rocky Mountain -1:30 a cesta podél jezera Diamond Lake.

Počasí luxusní! Vyrážíme. Můžu za sebe říct, že zatím nejlepší túra tady. Ty výhledy na Wanaka Lake.

Lidí jsme po cestě potkali snad max 20! Převýšení celkem 600m. Sice je to o dost níž než Royce Peak, ale ta pohodička. Fakt jsme si to užili. Vzdálenost 8,5 km čas 3:40 se zastávkama. V dobré náladě jsme slezli dolů, najedli se a hledáme camp. Dnes celý den řídím já a fest si to užívám. Laďa našel nějaký free camp na nejvýše položené asfaltové cestě, na

n unttaaiin Mou n ockyy M R o a n touchol Rock CesV r

Diamond Lake

Vrchol Rocky Mountain

Původní plán -> Royce Peak

Wanaka

Wanaka Lake

Wanaka Lake

Sem půjdem další den

Sem někam jedem

Prsa...

anu amperv C o h e š z na Výhled

Queenstown Novém Zélandu. Podle komentářů luxusní spaní s krásným výhledem na Queenstown. A nekecali!

Přijíždíme - luxusní čas. Dokonce stihneme západ slunce. Místo: Crown Ranch Summit 1076 m n. m. zapadá slunce, jdeme se kochat. Luxan. Piju radlera, píšu deník, pojídám luxusní zelí s chilli a koukám na západ slunce. Real life. PS: Po cestě jsme narazili na plot z podprsenek. Já to neznala, ale Ládes při pohledu na mapy.cz hned věděl. Prej zastav to musíme vidět, to je Bra fence. Je to plot plný pověšených podprsenek na podporu boje proti rakovině prsu. Welcome to Bradrona Breast Cancer Foundation. SKVĚLÝ NÁPAD!!!

Palírna a museum

Palírna a museum

Pokračování v druhém díle . . .

Pár Párřádků řádkůdo dodeníku deníkuaa rádler rádleraazápad západslunce... slunce...

Den 15. - čtvrtek, 20.2.2020 - Túra, Arowtown, Queesnstown - Glenorchy - Queenstown V noci byly úžasný hvězdy. Ta noční obloha je neskutečná! Miliarda hvězd. Škoda, že se to nedá vyfotit. Možná je to i dobře. Člověk si alespoň uvědomí, že všechno nemůže mít. Prostě to zůstane každému v srdci a ve vzpomínkách. Ráno (no ráno je 9 hod.) začíná vykukovat sluníčko.

Sice docela fouká, ale i tak chce jít Laďa na túru nad parkoviště. Bude tam výhled až na Queenstown a ještě mnohem dál. Než se vyprdelkujem je skoro 11. Track - Pisa Conservation Area, Rock Peak - 1 hod. Zatím fouká, ale sluníčko už začíná pařit. Na první vyhlídce, odhazujeme první svršky.

No odhazujeme – hrdinný Ladislav nám je bere do batohu. Jdeme, jdeme.

Výhledy jsou dechberoucí. Občas zahlédneme letadlo, které letí z nebo do Queenstownu na letiště. Kubík s Laďou jdou před námi. My si procvičujeme násobilku a vyjmenovaná slova. Okolní hory kolem nás jsou jakoby vyschlé

Tudy půjdeme

pastviny. Občas ze země vykukuje ostrý kaktus (asi jako aloe vera). Konečně se doškrábeme na nějaký vrcholek. Dokonce nás po cestě předjel nějaký cyklista. Tak jsme ho tleskáním podpořili jako na Tour de France. No sranda. Na vrcholku se já a Sebík usazujeme na vyhřátém kameni. Kubík a Laďa si to vyšlápnou ještě víš. Okolo 13. hodiny se vracíme k vanu a konečně můžeme vyrazit do Arowtownu a třeba si natěžit nějaké to zlato.

Přijíždíme do skoro westernového městečka. V centru vcházíme do Lake District Muzea, kde se můžeme podívat na historii města a rýžování zlata.

Muzeum se nám všem velmi líbilo a teď už pokračujeme do Queenstownu.

Počasí i nálada dobrá. Parkujeme někde v Queenstownu s výhledem na jezero Lake Wakatipu. Hledáme jídlo. Snad nám to výjde a konečně si dáme Fish and Chips. V Queenstownu platíme první parkovné na Novém Zélandu!

Údolí Kawarau river - mekka komerčního bungee jumpingu od roku 1987

4 +ci Queenstown přistávací dráha

Cyklista, jediný koho jsm e potkali

První město, kde se platí. Dáváme si 3 hod. a uvidíme. Procházíme si město plné zajímavých obchodů. Hlavně jsme narazili na cukrátkový obchod Cookie bar. No jak budeme mít čas, určitě se sem vrátíme alespoň pro cookiesku. Vracíme se ke stánku Fish and Chips, který

jsme viděli kousek od auta. Hurá! Naše první novozélandské Fish and Chips. Bistro má dokonce nálepku kvality Trip Advisor. Jídlo bylo opravdu výborné. Trochu nám k jídlu klasicky pršelo, ale za teplé jídlo se to dalo vydržet. Po jídle Laďa nevydržel a šel si koupit předražené

cigarety. Ještě pár dní zbývá do jeho narozeninového slibu = přestat kouřit ke svým 40. narozeninám. Mimochodem nejdražší cigarety v jeho životě 34 NZD (510 Kč). Po jídle nás honí mlsná, tak se vracíme do Cookie baru. Původní plán: jen na zmrzlinu! Nedodrženo. Nakonec

Tudy jsme přijeli z Wanaky

jsme se všichni tak přežrali! Takový sladký shakey. Se zmrzlinou, s Cookies, marshmallow, s karamelem, Se šlehačkou… Ufff… Půl čoko šejků jsme museli dokonce vyhodit! Jak moc jsme byli plní a přeslazení. Odjíždíme do Glenorchy. Asi do kempu. Bohužel to byla

Lyžařské středisko Mount Cardrona 1936 m .n m .

zajížďka jako prase 50 + 50 km, a my se nakonec vracíme opět do Queenstownu do Holiday kempu. Je dost pozdě, ale vyprat a vysušit si stihneme. Vyzvednout už ne. Prádelna se totiž zavírá ve 23 hod., tak zase ráno. Sprchovačka a dobrou. Jo málem bych zapomněla napsat:

Na recepci jsme dostali číselný kód, pod kterým se dostaneme do sprchy a na WC. Hej nepřeješ si zažít, když máš fest čůrání a u dveří zapomeneš kód a musíš se vracet do auta! To prostě nechceš…

Camp Queenstown Lakeview Holiday Park - cena 80 $.

Arrowtown

n w o t s n e Que

Fish and Chips

Poslední krabička ci garet 34$

Queenstown

Den 16. - pátek 21.2.2020 - Queenstown - Cromwell - Twizel - Aoraki/Mt.Cook

A. J. Hackett zprovoznil první stálé komerční bungy The Kawarau Bridge Bungy nad řekou Kawarau river

The Kaw arau Br idge

Dnes je den D. Jdeme na túru s přespáním na chatě Muellers Hut Track. Čeká nás přesun autem přes 300 kilometrů. Vstáváme před 8.. No spíš se probouzíme. My než odněkud vyjedeme to trvá! Po cestě se zastavujeme mrknout na Kawarau bungee Bridge. Na most, ze kterého se skáče bungee jumping.

Výška mostu 43m. Je krásně. Skáče se tu jak o život.

Teda spíš jak na běžícím pásu. Laďa mě namotává, ať skočím, že mi to moc rád zaplatí… Můžu se přiznat, že jsem trochu nalomená… Ale dnes už máme jiný plány, tak jedeme dál. Čeká nás naše největší túra na Novém Zélandu. Jedeme, jedeme, jedeme… Počasí se bohužel kazí. Nad naši cílovou rovinkou cca 40 kilometrů jsou fest mračna. No uvidíme, až dojedem do Aoraki National parku. Přijíždíme až někdy po 15. hodině.Túra by měla trvat od 3 do 5 hod. tak snad to stihnem do setmění. Trochu poprchává, předpověď říká, že má spadnout 56 mm srážek. No nic. Vybavení

Mount Sefton 3151 m .n m .

Aoraki/Mt. Cook National Park

máme kvalitní, tak vyrážíme. Po cestě stále poprchává. Čeká nás 2000 schodů do výšin. No ještěže jsme zvyklí chodit po schodech. Máme natrénováno. Čím jsme víš, tím víc fouká. V kombinaci s deštěm to není úplně košer. Potkáváme nějakého asiata a ten nás informuje, že ještě tak 20 min. do výstupu na výhled na jezero a majestátní Mount Cook. Vystupujeme výš.

Sráží nás ohromný poryv větru. Prší! Začíná jít o hubu!

Kubík naštvaně křičí do větru. Je durch promočený.

Sebík pláče! Kapky deště nás bolí do tváří. Laďa, který nese vzadu batoh svůj a na břiše Sebíkův, už i s ním to dost cloumá. Laďa moudře zavelí! Jdeme dolů! Dáváme si vítězně poražené selfie z nejvýše dosaženého bodu a vracíme se co nejbezpečněji dolů.

Je dobré určit si hranice! A jedno moudré rozhodnutí může zachránit život! Všechny nás to bohužel mrzí.

Těšili jsme se na ranní probuzení ve výšce 1800 m n. m.. jeden kufr plný outdoor vybavení a nakonec

Mt. Cook 3151 m .n m .

Tady parkujeme

Mueller Lake

nic. Celou dobu se mačkáme v pohorkách. Njn. Realita někdy není jak na fotkách z Instagramu a jak nám jeden člověk na tůře řekl: Nový Zléland je nepředvídatelný. Nejdůležitější je v pořádku se vrátit z cest, než za každou cenu se hnát za cílem. Po cestě dolů ještě odbočíme na cestičku na jednu vyhlídku. Trvá to cca 30 min. tam a zpět. Kea Point od tud je výhled na okolní hory. Bohužel jsou mraky a vrcholky hor jsou zahaleny. Vracíme se promáčení k autu, ale živí a zdraví! Jedeme do městečka do Infocentra nahlásit, že nedorazíme na chatu kvůli povětrnostním podmínkám. Všude zavřeno. Laďa

píše mail a jedeme najít nějaký zelený Camp. Okolo 8. večer přijíždíme do kempu u nádherného jezera Pukaki.

Musím přiznat, že máme štěstí a zas tolik Sand flies jsme nepotkali.

Doštípaní ale jsme a rozeškrábaný bebina máme taky. Klasický večer. Pivo, večeře, přesun kufru, příprava na spaní. Necháváme si otevřené dveře a ve spacácích pozorujeme tu neuvěřitelnou oblohu. Je to zase zážitek. Našli jsme i několik družic. Ale vyfotit to opravdu nejde, ani na foťák… Tak krásnou dobrou noc.

Den 17. - sobota (magic date), 22. 2. 2020 - Návrat do Queenstownu

Vypadá to na krásné ráno. Se Sebošem jdeme na WC a hlavně se jdeme podívat k jezeru.

Je nádherně modré. Jako tyrkysové nebo akvamarínové nebo tak něco. A když koukáme do dálky, jsme rádi, že jsme ten Track nešli. Je tam naprosto zataženo! Hory ani údolí nejdou vidět, jakoby tam vůbec nebyly. Takže to vypadá na hezký den v Queenstownu kam se rádi vrátíme. Cestou se zastavujeme u dalšího jezera Lake Dunstan, zelený camp Bendigo. Laďa vypouští drona, protože je tu zase hezky. Přijíždíme do Queenstownu. Město plné mladých lidí, turistů, hospod a adrenalinové zábavy. Máme hlad, tak navštěvujeme na doporučení Bohunky Devil Burger. Objednáme si spoustu jídla a hlavně ověřené hranolky se sýrem a garlick dipem.

A nekecala! Fakt to bylo výborný. Devil Burgr zabodoval jednička s hvězdičkou. Objednáváme si Jet Boat na zítra ráno a vyrážíme na gondolu. Podívat se na Queenstown z výšky a možná si zajezdit na motokárách z kopce. Výhledy z gondoly jsou ohromné! Počasí nám přeje, takže si to užíváme. Laďa koupil 5 jízd na motokárách, mě se to zdá moc, ale uvidíme. Vyjeli jsme

nahoru, bereme si helmy a nasedáme na další lanovku, rovnou s motokárama.Vysvětlí nám jak motokáry ovládat a můžeme jet. První jízda musí být po modré – té jednodušší, abychom si nacvičili řízení. UÁááááá … Tak to byl panečku fičák! To je pecka! Všichni papulky od ucha k uchu !!! Ještěže máme ještě 4 jízdy! Další jízdu jedu se Sebíkem. Prej: mami v klidu. Ha asi jsem trochu fičela. Ještě 3 jízdy… Teď už na červené……Borec nám to asi špatně škrtnul (jízdy na tiketu), tak kluci jedou ještě dvakrát. Ještěže jsme se pořádně oblíkli. Za půl hod. zavírají.

Je 19:30 a už pořádně přituhuje. A hlavně! V té rychlosti, že jo. Já jela nejvyšší rychlostí 37,5 kilometrů v hodině. To už je skoro zvýšená teplota. Tak tohle jsme si teda fakt užili! No parkovné máme zaplacené jen do 19:00, tak raději válíme k autu.Po cestě si nalepíme Cruz Tattoo nálepku. Rychle, rychle… V tom uvidíme nějakýho zelenýho týpka na náměstíčku - takový plácek před bránou na pláž. Dělá nějakou Street show. Takovej mužík v zeleným kabátku, zelený fousy a holá hlava. Jmenuje se Mr. Freak. A umí fakt zaujmout a udržet pozornost.

Foto z předešlého dne.

Dnes tento výřez, vypadá tako: Foceno odtud

Lake Dunstan

Chicken Strips

Garlic Frites

Hot Dog

Chystá se žonglovat a spolkne meč. Je vtipnej a dost zábavnej. Vylezl na svoje kufry, maličko natahuje atmosféru. Že když mu dobrovolník rychle vytáhne nůž z hrdla, může ho to stát život. A po skončení performánc, že mu máme dát peníze. Je mu 24 let a vystupuje od 16 roků. Musíme všichni uznat, že je dost vtipnej a nejde od něho odtrhnout zrak… A už je to tady… Vyzývá nás všechny ať tleskáme, že dokud budou tleskat, on bude žonglovat. A pak…

Olízne meč a vsouvá si ho celý do hrdla! Ááááá… Dokázal to! Mrknutím oka vyzývá dobrovolníka, aby mu meč

pomalu vytáhnul. Všichni nadšeně tleskáme a hledáme drobné. No vida, je skoro 21 hod. Tak snad nebudeme mít botičku. Aha jsme čistí :) Jedeme do fialového kempu v Queenstownu. (Už jsme tu jednou spali) bohužel mají poslední místo pro velký karavan, takže větší plac za 100 $. No co se dá dělat.

Ráno vyrážíme na Jet Boaty, tak bychom to nestíhali jinam. V noci teda dost kosa 7°C! Tak to nechceš! To zmrznem ráno. No nic. Horká sprcha a šup do spacáku. Zítra je velký den! Laďa má narozeniny...

Cecil Peak 1978 m .n m .

Lake Wakatipu

A mรกm ho :) e Ferburger bit

Den 18. neděle 23.2.2020 40 let, JetBoats, Ferburger, Arowtown, Bungee, cesta do Christchurch

Ready to JUMP

Po skoku

Pure Happ iness . . . Čiré štěstí ...

A je to . . .

Ráno, ráno, raníčko, hned jak vyšlo sluníčko… Popřáli jsme tatínkovi Ladičkovi k narozeninám. Dostal přáníčka, které kluci nakreslili ještě doma v Olomouci a jeho oblíbené auto Volkswagen Transportér T1. Takový malý model, ještě v Olomouci koupený. Jéje jak mě lepilo při každé prohlídce na letišti, aby ho nechtěli na rengenu vidět a tím by pokazili překvapení! Takže šťastných 40 lásko. Ani jsme nesnídali, abychom na lodi zase neblinkali a vyrážíme na dohodnuté místo, kde nás nabere autobus a odveze k vodě. Arthur's point a budeme jezdit na Shotover River.

Plavba tryskovým člunem mezi skalisky je velmi oblíbená adrenalinová atrakce. Dostaneme takové dlouhé gumové pláště a přes ně ještě záchranné vesty. Do lodě se vejde 16 lidí, nás je tu jen 10 + pilot Dan. Naši kluci sedí vepředu, takže se nebudou s nikým mačkat a uvidí vše z první ruky. Řidič Dan je velmi sympatický mladík pocházející z Birminghamu. Začíná obrovská jizda. Vždy, když se chystá otočka o 360° tak nás Dan upozorní pohybem ruky ve vzduchu naznačujícím točení. Voda na nás stříká ze všech stran. Když projíždíme okolo skal, je to snad jen pouhých pár centimetrů.

Všichni nadšeně

vískáme, křičíme a smějeme se nahlas... je to prostě skvělý zážitek. Těch 25 min. jízdy uběhlo nezkutečně rychle. Hned bychom si to všichni zopakovali. To byla teda jízda! Procházíme se po okolí. Fotíme ještě nějaké záběry Jet Boatů a už jdeme čekat na autobus, který nás zaveze nazpět do Queenstownu. Ještě jsme si vyjímečně koupili fotky z lodě. Na všem se tu dost vydělává.(všude tě fotí a pak inkasují skoro půl ceny jakou si zaplatil za atrakci )... Po návratu busem zpět do Queenstownu jdeme k autu a všímáme si, že ve Ferburgeru není fronta (tvrdí se, že to jsou nejlepší hamburgery na světě nebo minimálně na jižní polokouli, a až do noci se tu stojí cca hodinu ve frontě). No tak když má Laďa ty narozeniny, a když už jsme nesnídali tak to jdeme vyzkoušet. Skoro ve všech restauracích se objednává na jméno a oni vás pak zavolají. Hej nevěřili byste, jaký všichni tady mají problém se jménem Ladislav... sranda… Tak všechno objednáváme na Kubíka takovej Jacob, ten je v klidu. Začíná být zase fest horko, tak jdem burgery sníst někam do stínu. Burgery i hranolky dobrý, ale The Buns z Panské ulice v Ol. to není. Po jídle nasedáme do auta a jedeme směr Arowtown. Chceme se nechat vyfotit v historických kostýmech a pak jít zkusit štěstí a vytěžit nějaké zlato v řece. Fotograf má bohužel dovolenou a tak jdeme aspoň do muzea, půjčit si rýžovací pánve. Je děsný horko, tak jsme rádi, že

si můžeme užít trochu ve vodě. Zlato žádný, i když spousta kamínků se leskla dost. Nasedáme a jedeme dál… Laďa zastavuje u Kawarau bridge. Jdeme se jako zase podívat na bungee jump. Trocha psychického nátlaku, a už stojíme u pultu a Laďa mi objednává / kupuje skok bungee z mostu 43m. Nejprve vypíšeme formulář, že jsem zdravá a tak, zváží mě, napíšou mi pořádový číslo i váhu na hřbet ruky a můžu si jít vystát frontu na jump. Jsem nezvykle klidná.

Musím říct, že Laďa je nervóznější než já. No mě to klasicky asi ještě nedochází.

Kluci i Laďa už stojí na druhé straně a budou mě točit. A už mě připoutávají za nohy. Moc nepokecáme, extra nerozumím. Jsem na řadě. Mám skočit po hlavě.

To je jasný. Už tam stojím. Na kraji malé dřevěné lávky. Zamávám do kamer a už se odpočítává 5. 4. 3. 2. 1. Bungeeee Šup a je to tady. Skáču… Neskočila jsem úplně rovně po hlavě, tak to se mnou trochu cloumá. Namočila jsem se do řeky až po ramena… Fíííí… Byla to taková rychlovka a už pro mě jede člun. Přitahují mě tyčí, odepínají, a je po všem.

Dokázala jsem to! Pokračujeme zase dál v naší cestě zpět do Christchurch. Čas letí, a až někdy v noci přijíždíme na nějaký parkoviště u hotelu. Takže dnes zelenej camp dobrou… Dnes to bylo náročné a velmi adrenalinové.

Den 19. pondělí 24.2.2020 - Timaru a Christchurch, vracíme Jucy Condo - auto Odjíždíme z Parkoviště. Pojedeme se nasnídat na nějaké příjemnější místo.

Nejraději někde na pláž. Přijíždíme na pláž Saint Andrews, je 10:40 a na pláži ani živáčka. Pláž je plná tmavých oblázků a samozřejmě zelených kamenů z nichž nějaký zaručeně musí být Nefrit. Po snídani se jdeme všichni projít. To je nádhera! Vydržela bych tu být celý den. Ale my už pokračujeme dál (těžší asi o milion kg, protože máme spoustu nových kamenů). Přijíždíme do přístavního

města Timaru. Chtěli jsme alespoň koutkem oka zahlídnout tučňáky ve volné přírodě. Víc tučňáků se nachází v jižnější části v Dunedinu, ale tam my už to časově nestihnem. V Timaru procházíme parkem směrem na pláž. Přístaviště je úplně plné nákladních kontejnerů. Je to obrovské. Pláž je zase malinko jiná. Černý, udusaný písek, bílé mušle… Ale Tučňáci nikde. Jak by řekl Sebík: “No nic Parto, jedeme dál.” Nemáme úplně moc času, protože dnes odevzdáváme

Jucy - naše auto. Někde po cestě, teda ještě hledáme Public Dump station, abychom vylili Gray water z umývání nádobí a doplnili čistou. Laďa s Kubíkem malinko auto umyjou od mrtvých much… Čas s námi moc nehraje, tak přijíždíme až někdy okolo 4. hodiny do Chrischurch. Dnes zase budeme spát u nějaké Číňanky v AirBnB. Protože pořád někde nestíháme, nemáme nic zabalené v kufrech. Takže jak jsme začali nosit všechny věci z Conda do našich

Tichý Oceán

To je Kačka!

pokojíčků, byla chuděra trochu vyplašená. No je to tak. Věcí máme fest. Laďa jede vrátit auto, náš dvoutýdenní domov a pak se nějak vrátí. My jsme zatím doma, přebalujem kufry, protože nás zítra čeká let z Jižního ostrova na Severní. Poslední týden - už to na nás dopadá.

Je nám smutno, že nám to pomalu končí, ale už se těšíme domů. Do našich postelí, na našeho

Ronka a tak. Ale hlavně máme před sebou týden dobrodružství na Severním ostrově. Laďa se chudák vrátil snad po 2 hod. Předání auta proběhlo s nervama, ale v pořádku. Najeli jsme 2 395km. Snažil se ještě na poslední chvíli doplnit plyn, což se nepovedlo a auto vracel tak tak. Navíc zpátky jel na blind autobusem, ale nakonec naštěstí terfil. Paní, co jsme u ní

ubytování má syna okolo 11 let. Když si kluci zahráli biliár v chodbě, tak s ním navázali rozhovor a bavili se o Minecraftu. Něco jsme pojedli. Vysprchovali se horkou vodou a hajdy spát. My máme v ložnici knihovnu a já v ní našla čínskou Bibli. To prostě chceš přečíst bibli v čínštině. :) Tak Parto dobrou. Zítra nám to letí 9:40.

To je Kačka!

Čínská Bible

Den 20. - úterý 25.2.2020 Přelet z Christchurch do Aucklandu, z Jižního na Severní ostrov

Mount Taranaki 2518 m . n m . nejdeštivější místo NZ

Ráno brzo vstávačka. Laďa objednal Uber a šup pojedem na letiště. Bohužel jsme se nevlezli do auta, tak jsme museli jet na dvakrát, takže nás to nevyšlo levněji než bus, jak jsme si původně mysleli. No co už. Hlavní je, že stíháme let. Check in, odevzdání kufru a můžeme pokračovat…

Bohužel nás téměř před gate vychytal pracovník Aerolinek a chtěl nám převážit příruční zavazadla. To nechceš!

Samozřejmě 2 ze 4 mají nadváhu. Přebalit se to nedá.

Fakt nemáme místo. Doplatek za nadváhu 63 $. Ksakru to fakt nechceš. Nic jiného nám nezbývá než zaplatit. Laďa je teda fest vytočenej. No jo no. Letěli jsme se SkyJet. Let byl pro nás úplně kraťoučký jen 1,5 hod. - to je ráj.

Počasí nádherný, takže můžeme koukat ven. Z letiště opět jedeme Jucy taxíkem k nim na pobočku. Jedeme si půjčit další fáro. Už vjezd do areálu napovídá o kvalitě místa :( Úzký vjezd, pobočka jak stará předělaná dílna. No nic moc teda. Auto pro nás budou mít připravené až za 40 min. ,takže čekáme venku. Slečna, která je zřejmě z Cookových ostrovů (napovídá to dost její postava i ňufík) Nám předává auto. No je to opravdu dost jiná kvalita než na Jižáku. Otevírání okýnek je na švihadla. Autu se odlupuje polep, vevnitř, kde má být TV je jen prázdný závěsný systém. No ach jo. Týden to vydržíme. Ještě na

poslední chvíli ukecávám slečnu, ať nám najde nějakou navigaci. Převlečeme se do letního a jedem navštívit Vraťu do práce.

Navigace samozřejmě nefunguje vrrr, ale po restartování se chytla. Nefunguje sice na 100%, ale my si zkazit náladu nenecháme.

Ja pane ten Auckland je teda velkej! Konečně přijíždíme na Vraťovu adresu. Vraťa nás vítá komplet oblečený ve značce Pilsner Urquell. Máme všichni radost, že po dlouhé době můžeme s někým mluvit zase česky. Teda hlavně já a Sebík. Musíme uznat, že to tam má kluk fakt hezký.

Hned u vchodu dřevěný put zřejmě ze staré kráječky.

Rovnou nás vezme do velkého chlaďáku, kde skladuje zelí. Dokonce jsme objevili několik beden chili papriček.

Hned jsme jich pár dostali - mňam. V dalším chlaďáku nám popisuje jak zelí krouhá, míchá a dává do hrnců, které si nechal dovézt z ČR. No fakt super, že se do toho pustil. Ono to tak jednoduchý nebude, asi tak jak každý podnikání na vlastní pěst. Nakonec tam necháme nějaké přebytečné věci teplé oblečení, šnochly a tak, rozloučíme se a jedeme si všichni po svém. Vraťa jede rozvážet zelí a my jedeme směr Taupo.

Tady hráli kluci kulečník.

Den 21. - středa, 26.2.2020 Huka Falls, Wairakei

Hned po ránu se jedeme ještě v pyžamku podívat na Huka falls. Je to nádherná řeka a tryská údolím opravdu jako vodopád. Posnídáme na parkovišti. Kluci při umývání nádobí zjistili, že nebyl uzavření ventil na gray water. Takže voda s umývání nádobí celá vytekla rovnou na parkoviště! Vrrrr Tak to je teda servis na tom severáku. Zajdeme vyfotit ještě pár fotek a vyrážíme na náš další cíl Wairakei.

Wairakei = horké prameny a gejzíry. Ještě není ani 12 hod. a slunce pálí, že se to skoro nedá vydržet. Ale podívaná je to neskutečná. Chodíme po dřevěných chodníčcích a všude kolem nás ze všech možných děr v zemi vyfukuje pára.

15% energie Nového Zélandu tvoří geotermální energie. Všude nás upozorňuje cedule, že pára je opravdu horká! Pára přímo v kráteru může mít teplotu až 140°C! Tak to se fakt nechceš spálit. Jedeme dál…

Wairakei

Taupo

Přijíždíme do města Taupo. Původně jsme si mysleli, že se v jezeře vykoupeme, ale dali jsme si jen burgery v Burger Fuelu a jedeme hledat nějaký camp. Mysleli jsme, že stihneme ještě geotermální gejzíry Waio-tapu, ale mají jen do 17 hod. a mýdlový gejzír je každý den v 10:15. Takže to odkládáme na zítra. Jedeme do kempu, ve kterém jsou horké bazény. Tak to si užijeme. 3 bazény naplněné horkou vodou z termálního jezera a jeden studený. I tady v areálu kempu jsou díry v zemi, ze kterých vyvěrá pára. Dokonce majitel vedlejšího

pozemku má na zahradě vanu plnou stále vařící vody! Celou noc nám to bublalo pod okny. Před koupáním jsme se ještě šli projít k jezeru. Když jsme zavrtali nohy hlouběji do písku, byla tam úplně vařící voda. Pár lidí vedle si ve vodě vyhloubilo díry a seděli v horké vodě která se smíchala že studenou vodou z jezera. Tak a teď už nemusíme jezdit na Hot water beach. Tyhle fialový kempy jsou fakt super. Člověk si dát do pračky oblečení a než se vypere a vysuší, krásně si za chilluje v horké lázní. Po cestě z koupele zastavujeme

Cruz Tattoo samolepka :)

zdarma, Nápoj k burgeru auto od Jucy... protože máme

am

u jedněch sousedů na pokec. Mají červený Minicooper se švýcarskou poznávací značkou a za ním rozkládací přívěs. Když ho rozloží, udělají z něj stan - mají tam kuchyňku, vevnitř obýváček s televizkou. No jeden z nich je inženýr a opravdu si přívěsek vytunil. Dostali jsme kompletní prohlídku obydlí a jdeme spát. Jak jednoduché, dát se s někým do řeči (pokud umíš řeč).

Při nakažení smrt v 99% případech do týdne až dvou

Nepotápět hlavu!

Hrozí fatální nakažen í . amébickým meningo encephalitis

vodou :) Vana s horkou

Pták Pukeko neboli Slípka Modrá Porphyrio melanotus

HlavnĂ­ kasa ...

Lady Knox

10:25 :(

Den 22. - čtvrtek 27.2.2020 - Wai-O-Tapu, Hobitín, R á n o vstáváme před 8. Jdeme ještě do bazénu. A pak hned na mýdlový gejzír Rotorua. Gejzír Lady Knox. Po vhození mýdla do hrdla gejzíru vytryskne voda až do výšky 15 m. Po krátkém koupání spěcháme na Wai-o-tapu.

Přijíždíme na parkoviště už v koloně na parkovišti to řídí žena, která nás posílá zpět do hlavní budovy pro lístky (cca 3 km), takže se musíme vrátit na hlavní parkoviště, Laďa kupuje lístky, běží do auta, jedeme ke gejzírům. Paní nám přikazuje zaparkovat jinde, takže zase přeparkovat, pak ještě Laďa hledá foťák a přibíháme ke gejzíru, když už je po všem. Nestihli jsme to o fous. Nemusím ani psát jaká je v partě nálada.

Laďa s nikým nemluví, naštvaně kouří a pije pivo. No prostě se to nestihlo, až se situace uklidní, objedná lístky na Hobitín. Bohužel nestíháme ani vesničku Mitai, kde jsem se chtěla podívat na Haku a na maorskou historii. No bohužel… Když už jsme zaplatili, jdeme projít gejzíry a jezírka parku Wai-O-Tapu. Dostáváme dokonce popis

parku v českém jazyku, takže víme jak se které jezírko jmenuje a další zajímavosti. I tady je už horko. Nejen ze sluníčka, ale i z páry, která fičí z děr. Celým parkem nás provází vajíčkový odér známý jev termálních vod. Vyfotíme si nejfotogeničtější místo celého parku Champagne pool, který je jako malířová paleta a během roku mění barvy. Ale nejznámější pohled je zelená voda, jasně oranžový okraje jezera a samozřejmě všudypřítomná pára a spousta bublinek ve vodě. My už opravdu musíme jet, abychom stihli návštěvu Hobitína. (Ono je tady fakt všechno daleko od sebe, cesta cca 1,5 hod.) Přijíždíme do Mata Maty. V Hobitím domečku nás posílají ještě asi 20 kilometrů dál, kde na parkovišti nastoupíme do zeleného autobusu, který nás doveze až na ”Dno pytle“. Všude v okolí je vyprahlé sucho, ale my vcházíme do stále zeleného hobitího městečka. Malinké domečky

Wai-O-Tapu

Champagne pool

Champagne Pool

Devil’s Pool

Hobitin

s malými okýnky a dvířky. Kolem kytiček poletují bílý motýlci, přesně jako ve filmu o Hobitovi. Je to tu opravdu kouzelné. A s odstupem času (je to už 18 let) je to až neuvěřitelné, že všichni herci chodili po stejných cestičkách jako teď právě my.

Slečna průvodkyně nám vždy nechá nějaký čas na focení všech detailů a selfíček. Říká nám nějaké historky ze zákulisí natáčení. Všem se nám tady dost líbí. Tohle stálo opravdu za to. Je to pro nás zážitek a hned máme všichni chuť se zase na některý film znovu podívat. Prohlídka končí skoro po 1,5 hod. v hobití hospůdce, kde dostáváme pivo, kluci zázvorovou limonádu a u toho nám hrají hobití písničky. Je to tu pohádkové. A už slyšíme naší průvodkyní: „Kde mám svoje hobity?!” Už musíme do autobusu. Paráda, když někoho baví

jeho práce. Po příjezdu vykoupíme ještě obchod se suvenýry. Kubík velký náramek ”prstene“. A Sebík tričko s drakem Šmakem. A už zase jedeme do kempu - jmenuje se Tararu Beach Front ve Waikato. Přijíždíme za tmy, ale v žežlích už cítíme, že ráno si ty výhledy opravdu užijeme.

Den 23. - pátek 28.2.2020 - Tararu near Thames

Přistávačka

Shromažďovačka

Shromažďovačka

Zevlovačka

Nahřívačka

Koupačka

Žežle nelhaly! Je tu obrovská kamínková pláž plná pokladů nejen z moře. Nemůžu si nechat ujít ranní procházku po pláži, kde se vše teprve probouzí. Je odliv, takže je mezi kameny spousta mušlí. Hejna různorodých ptáků se tu přiletěla nasnídat a vykoupat.

Je to nádherná podívaná. Opravdu si vážím toho, tohle všechno vidět. Prostě miluju oceán a zřejmě i ptáky. Po snídani jedeme dál… Zastavujeme se na další beach. Kluci našli ve vodě nějaký modlitební kobereček. Odkud se tu asi vzal a jakou cestu má za sebou… Přijíždíme na Coromandel. Máme kousek času, tak si Laďa vzpoměl, že je tu někde poblíž úzkokolejný vlak, že se aspoň podíváme. Právě jeden vláček odjíždí a další jede až za hodinu. Po shlédnutí krátkých videí jak Barry Brickell stavěl s láskou trať na svém 22 hektarovém pozemku. Vše svépomocí stavěl 26 roků. Nakonec jsme se rozhodli koupit si lístky a hodinku počkat. (Zpětně musím říct, že jsem za to moc ráda. Protože dědictví Barryho a jeho duch byl cítit celý místem a zážitek to byl obrovský.) My si mezitím uvařili obídek v camper vanu a pojedli vedle kolejí

na dřevěném posezení. Je 14:00 a náš vláček vyjíždí ze stanice. Projíždíme lesem, no spíše pralesem. Je tu spousta palem, ale hlavně původní les se stromy Kauri.

Stromy Kauri byli nejstarší stromy – jehličnany Nového Zélandu a dosahovaly výšky 30 až 60 m. Dnes už jsou chráněné a Barry při stavbě se úzkokolejky se také staral o jejich znovuvysazování. Mimoto byl to ještě sochař, takže jeho díla je možné vidět po celé délce trasy. Projíždíme tunely, nabízí se nám překrásné výhledy na městečko Coromandel, okolní krajinu a oceán.

Projíždíme dokonce po viaduktu, který má dvě patra.

Je přísný zákaz naklánění z vlaku. Vyndávat ruce kvůli fotce prostě sedět rovně ve vlaku a kochat se jen hlavou. Paní strojvůdkyně to neustále kontroluje ve zpětném zrcátku. Laďa dostal několikrát napomenutí uličník jeden. Ale musím uznat, že je to opravdu nebezpečné. Všude větve, tunel tak akorát na vláček, jeden nechce přijít k úrazu. Hodinovou jízdu jsme si opravdu užili, ale teď už by to chtělo nějaké koupání v oceánu. Vraťa nám doporučil v místě Whanga Poua New Chum Beach. Mysleli jsme si, že zaparkujeme někde blízko pláže, ale bohužel cesta, kterou nám ukázala navigace je soukromá a my musíme jinudy.

Na pláž se musí 30 až 40 min. pěšky přes lesík a po kamenech. No co už… Je to jak cesta pěšky na Náklo snad to bude stát za to. Procházíme pláží a teda takovej smrad! Je tu spousta vyplavených řas nebo čeho a na slunci to dost zetlelo. Ten smrad je fakt hroznej.

Překračujeme nějakou říčku a jdeme zase nějakou džunglí. Už je skoro 6, ale do setmění nám zbývá ještě tak 2 hod. Před námi se otevřel výhled na obrovskou pláž. Skoro bez lidí! Kluci hned jako uviděli ty vlny, vrhli se do vody. Já se prostě vln bojím, takže se budu poflakovat po pláži a hledat mušličky a kamínky. No bohužel jich tu moc není. Ale vlny si kluci užívají fest!

Protože je tu opravdu krásně, Laďa vytahuje drona a jde točit dokud je světlo. Kdyby byl čas, dal by se tu trávit třeba celej den. Po koupání se vracíme k autu a jdeme do nedalekého městečka. Máme velký hlad a našli jsme parádní sportbar a dáváme si všichni jak jinak než hamburgery. Laďa objednává piva a ptá se barmana co by nám doporučil za pivo a ten se zeptal odkud jsme. A Laďa: „Z Česka. ”A barman: „Oh shit!”

No jo, Česko národ pivařů, dost vysoká laťka. Ale pivo bylo pitelný. V téhle hospodě Frankies Sport Bar and Gril je samoobsluha. Objednáš si pití u baru a rovnou ho i dostaneš a odneseš si sám. U dalšího baru si objednáš jídlo a dostaneš takovou ovladačku, která začne svítit, až bude jídlo připravené k výdeji. Musím říct, že jsme měli pořádný hlad a ovladačku jsme na stole pořád hypnotizovali skoro hodinu! Co jsme si všimli, tak tady se skoro nikde nějak extra nepije.

Každej si dá sotva dvě piva, koukne na zápas a jde domů. Ve 21 hod. sport bar skoro prázdný. My jediní s dětma. Kubíka na baru ani neobsloužili! I když chtěl jen nealko. Najezení napití odjíždíme někam do kempu.

Už ani nevím kam a jestli jsme za něho vůbec zaplatili.

Dobrou…

Coromandel

New Chum Beach

ového Zélandu Nejhezčí pláž N (prý i na světě)

Smradlavý hn ědý kopky shnilých řas bléééé

Cestou na “bíč”

by ...

Trip powered

Lo sC ru zos

fa oล skรก Nym Smyslnรก m

Frankies Burger

d Gril ort Bar an Frankies Sp

Hypnotizace

Den 24. sobota - 29.2.2020 - přestupný rok máme o den víc :) Dnes jsme se rozhodli, že sice Hot Water Beach vynecháme, ale na Cathedral Cove se podívat zajedem. Přijíždíme na parkoviště, ale odtud musím ještě busem, který nás zaveze blíž. 1/2 hodiny busem 20$. Autobus nás zavezl na další parkoviště, odtud ještě dalších 40 min. pěšky ke Cathedral Cove. Cestička je sice fajn, asfaltová, ale lidí přibývá. Slunce pálí. Nálada nic moc. No snad to bude stát za to… Ještě pár dřevěných schodů a budeme tam… Před námi se objevila pláž. Co já vím snad 100 m dlouhá. Po levé straně Cathedral Cove, ale jinak teda hlava na hlavě. Lidi víc než v létě na Poděbradech. Zkusíme si vyfotit ”díru“ v jeskyni alias Cathedral Cove a jdeme rychle pryč. To prostě není pro

Cathedral Cove Stingray Bay

nás. Po cestě jsme objevili odbočku na nějakou plážičku, tak to zkusíme alespoň tam. Plážička naprosto splňuje naše požadavky. Malinká písková nakonec je nás dohromady 8. Vlny velký = kluci spokojení. Protože já vlny nemusím, nacházím si jinou zábavu a to - krmení racků. Člověk by nevěřil jak má takový racek krásný oči. Laďa vytahuje drona. Tak aspoň někde. Je tu opravdu hodně míst, kde je dronování zakázáno. Samozřejmě i na Cathedral Cove. Je trochu pod mrakem, takže to balíme a jdeme na bus a pak zase naším domečkem na kolečkách dál. Podle apky Camper Mate jedeme k nějaké pláži Tairua. Měla by tam být sprcha. Sice studená, ale aspoň něco. Přijíždíme na parkoviště. Zase

další krásná pláž. Sprcha venkovní. Kluci jdou na pláž a my dospěláci chystáme nějaké jídlo. Po jídle klasicky aspoň krátká koupačka v Okeánu.

Vlny teda obrovský. Dokonce jde vidět i rift. Takový ty proudy co jdou na druhou stranu do moře a můžou tě odnést. Tam se nechceš dostat. Škoda, že už je tak pozdě. Je 18:30, sprchujeme se. Vždycky jeden drží ručník jako zástěnu a druhej se myje. Pokračujeme dál někam do kempu. Zítra vstáváme a jdeme hurá do Aucklandu, do muzea.

V 11:00 tam bude ”Haka performance“. Dobrou…

Stingray Bay

To jsme my

To jsme my

Auckland War Museum

Den 25. neděle - 1.3.2020 - Auckland War Museum, krátce na trh do Albany a na sever do Campu v Tawharanui Ráno jsme udělali nejnutnější a už valíme do Aucklandu. Je tady krásně teplo. Takže se můžeme do muzea náležitě vyfiknout.

Teda hlavně já si konečně na sebe můžu dát šatičky. Zastavujeme u obchoďáku na parkovišti a jdeme pěšky k muzeu. Jdeme samozřejmě tak tak, ale snad 0,5 hod. na prohlídku muzea mít budeme. Muzeum je obrovské! Hlavnímu vchodu vévodí obrovské bílé sloupy. Připomíná mi to bílý dům. V 11:00 si nás vyzvednou v hlavní hale. Tak si to tady zatím procházíme. Hned u vchodu na nás dýchne maorský duch. Po pravé straně je dlouhá dřevěná loď, na které se jistě plavil nějaký ten ”Maui“. Všude na stěnách velké dřevěné sochy. Přímo naproti vchodu je nějaká dřevěná svatyně, do které se nesmí v botech, dokonce se v ní nesmí ani fotit. A už slyšíme u pokladen nějaký hluk. Tlusťoučký maor s kytarou začíná ”svolávat“ návštěvníky na ukázku Maorských tradičních tanců Haka.

Skupina 6 mladých lidí (3 dívky a 3 muži) všichni oděni do tradičních oděvů. Všechny 3 ženy mají tradiční tetování ”Moko“ na bradě. Celá

skupina nás odvádí do nejvyššího patra muzea do sálu. Vše začíná úžasným zpěvem krásných dívek. Hlavní slečna nám vysvětluje tradice tanců, tetování i všech pomůcek k tanci, potažmo k boji. Nakonec přichází na řadu tradiční tanec Haka.

Je to podívaná, ze které vstávají chlupy na rukou. Je úžasné jak pokračují v tradicích a předávají je dál. Podívaná končí. Se slečnou se dáváme do řeči. Vyptáváme se hlavně na tradiční tetování. Slečna nám vysvětluje jakou to má v jejich rodině tradici. Že když si bude chtít dát tradiční tetování na bradu, musí se sejít celá rodina a tetování chválit. Ale že by v tomto chtěla pokračovat. Uděláme si pár posledních fotek, poděkujeme a jdeme si projít muzeum. V horním patře je první světová válka. Jsou tu zákopy, uniformy, děla. Dokonce i celý Spitfire, který už napovídá že se nacházíme v oddělení druhé světové války. Pokračujeme dál do oddělení o zemětřesení a výbuchu sopek, dinosauři O příroda. Konečně vidíme zblízka ptáka Kiwi (vycpaného) a Albatrosa. (A jeho obrovské rozpětí křídel), oddělení o námořní dopravě. A jak vlastně vzniklo spojenectví mezi Anglií a Novým Zélandem. Nakonec se vracíme do hlavní haly, jdeme se konečně podívat do dřevěné svatyně a v tom už

nám píše Vraťa, jestli stíháme dojet na farmářský trh před skončením. Rychle ještě projdeme muzejní knihovnu a kupujeme knížky o tetování, nasedáme do auta a fičíme za Vraťou. Auckland je fakt velký město. Na trh přijíždíme skoro nakonec. Většina už balí. Dokonce i Vraťa. Dnes prý byznys nic moc.

Domluvíme se kam jedeme a dáme si sraz až tam. Nějaký soukromý camp pro rezidenty. Kde je vstup pouze pro po zadání ”tajného“ čtyřmístného kódu. Po cestě ještě nakoupíme kdesi v Countdownu a skoro po hodinové cestě přijíždíme do Tawharanui Regional Parku. Čekáme na Vraťu a jeho přítelkyní Keren a ty nás zavedou do kempu. Protože je neděle, camp je skoro prázdný, takže máme opravdu z čeho vybírat, místa je tu dost. Všude jsou tu informační cedule, že se nacházíme v prostoru, kde žije pták Kiwi. Tak se necháme překvapit.

Vraťa nás seznamuje se svou sympatickou přítelkyni Keren a jdeme se projít po pláži. Dnes to už na koupání nevypadá, je dokonce i odliv. Tak se nám alespoň ukáží všechny jinak schované, zatopené útesy, plné krabů a jiných mořských pokladů. Šplháme po ostrých útesech a lovíme kraby. Koukáme na

obrovské vlny. Vraťa nás láká na zítřejší dovádění ve vodě. Skákání do hluboké vody apod. Až přijde příliv samozřejmě. Už se vracíme po pláži, čeká nás grilovačka. Ale nemůžeme se pořád nabažit pohledu na oceán. V tom si najednou někdo v dálce všimne ploutve! Někde v dálce na širém oceánu se krmí kosatka se svým mládětem. Je to velmi dojemná podívaná. S naprostou pokorou a se slzami v očích pozorujeme tuhle neskutečnou krásu. Úžasné čeho jsme svědky - kosatka se svým mládětem.

Kluci ještě trochu dovádí na pláži. Honí Vraťu i Keren s chaluhami v rukou. A už se vracíme k autu, Vraťa vytahuje ze svého mega auta campingovou výbavu. Stůl, židle, gril, velkou plynovou lampu, přenosnou lednici a milion dalších věcí. Vaříme kukuřici, krájíme zeleninu, grilujeme párečky…

Pijeme pivečko… Kecáme o životě a tak… Pupky máme narvaný, stan postavený, už je tma a tak vyrážíme na lov kiwi. Vypínáme čelovky, protože jasně - kiwi žije jen v noci ve tmě… Samozřejmě nic… Tak dobrou, zítra je taky den…

P. S. Brzo ráno (ještě bylo tmávo) mi zvonil budík, a když jsem vykoukla z okna viděla jsem u auta 4 takový hnědý kuličky. A hned jak viděli že se v autě něco děje, utekli. Pak jsem šla na WC a viděla jsem další kuličku jak utíká do křoví. No ale dokaž to… Na fotce to nemám… Ale myslet si to můžu, že jo… Viděla jsem kiwi ! :)

Den 26. - pondělí 2.3.2020 - Návrat do Aucklandu, balení Je něco po 8. Jdeme se se Sebíkem projít po pláži. Tyhle rána mě neskutečně nabijí. Pozorovat ranní přírodu jak se probouzí. Je dost zima a fouká. Dnes to asi na koupání moc nebude. Posnídáme a domluvíme se co dál. Sbalíme věci a jedeme kousek na vzdálenou pláž. Ale i když nás to všechny mrzí, na koupačku to opravdu není, takže jedeme domů.

Teda k Vraťovi a Karen domů do Albany. Dnes už bohužel musíme vrátit Campervan. Přijíždíme k domu, všechny věci vybalujeme a jedeme do Aucklandu vrátit auto, dřív než bude odpolední špička. Jinak se zasekáme přes město dýl než hodinu a to nechceš. Vracíme auto na Jucy pobočku kousek od letiště. Stavujeme se v obchoďáku nakoupit nějaké suvenýry, Manuka med, jídlo a pití na večer a jedeme balit kufry.

Nejdřív byl plán zabalit kufry a jet vyvenčit Murphyho, ale když Karen viděla kolik máme věcí a jak se snažíme to dostat všechno do kufrů, šla vyvenčit hafana sama.

Pijeme pivo, kecáme, Vraťa chystá kuřata a brambory na gril. A do toho všeho před nás vysypal pytlík plný nefritů! No tak to jsou pro nás poklady. Balení stranou, jdeme se přehrabovat v šutrech. Vrací se Karen, seznamuje nás se svým dvacetiletým synem. Kluk teda naprosto zlatovlasej. Protože jídlo ještě není a pořád je světlo, tak Laďa vytahuje drona. Bohužel jsme blízko letiště, takže se musí před odletem udat mailovou adresu a vyplnit formulář, ale nakonec se mu to podařilo frajer. Natočil celý jejich dům. Natočil jak všichni máváme… Je nám tady krásně, co si budeme. Boucháme šampáňo, jíme výborné jídlo…

Užíváme si život… Bohužel zprávy z domova nejsou zrovna příznivé.

Celosvětově se šíří panika z pandemie corona viru. Je to typ nějaké chřipky, která se šíří světem - bohužel. Letecké společnosti ruší své lety, nejen z Číny. Máme trochu obavy, jestli nás vůbec pustí zpět do ČR. Jestli nemáme změnit náš let a letět s jinou společností než je Korean

Air. No uvidíme ráno. Laďa zkusí zavolat na ambasádu. Kufry sbalené, jídlo snězené… Kubík ještě ukazuje Vraťovi s Karen nějaké videa s vlaky na YouTube a pak už se jde spát. Bohužel do všech místností nalétali komáři, tak se je snažíme vystříkat sprejem a jdeme spát. Noc byla hrozná. Otravní komáři nás nenechali spát. Já jsem měla dost nervy co se děje v ČR a hlavně obavy z toho, aby nás nenechali v Koreji, protože tam jsme měli stop-over 18 hod. Takže noc jsem prožila odháněním otravných komárů a čtením zpráv z domova… Tomu se říká návrat do reality.

P.S.: Na Severním ostrově jsme ujeli 1 196 km + nějakých 300 km na Cookových ostrovech to spolu s Jižním ostrovem dohromady dělá 3 891 km.

BYE - BYE NEW ZEALAND

Den 27. úterý 3.3.2020 Cesta domů Ráno vstáváme velmi brzy. Okolo 5:30. Nálada je poněkud napjatá, ale uvidíme víc na letišti. Dáme kafe a Vraťa nás veze na letištní bus. Trochu nestíháme, takže jedeme jak o závod. Naštěstí bus je ještě na zastávce. Naskládáme kufry dovnitř, rychle se rozloučíme s Vraťou A jedeme na letiště.

Kluci podřimují, my googlujeme informace. Přijíždíme na letiště, nasazujeme roušky, hledáme náhradní lety. Potkáváme spoustu Čechů. Myslím, že v našem letadle budou jen Češi a Korejci samozřejmě. Borec na přepážce nás ujišťuje, že nás do ČR pustí. Na české ambasádě to nikdo nebere.

Peníze za zrušené letenky nám nevrátí. Takže kdybychom letěli jinou společností, zaplatíme dalších 65 tis. za letenky. Risknem to a letíme s Korean Air. Všichni máme roušky. Člověk je už tak nějak zvyklý že všichni asiati nosí roušky. Cesta moc neubíhá. Koukáme na filmy, občas spíme… A tak prostě děláme co se

dá. Přilétáme do Korei. Všude upozornění na ujel, takže sedíme a čekáme. Otravuje nás nějaký blázen ať věříme v Ježíše. zvýšenou hygienu. Všude desinfekce. Hledáme Raději se balíme a jdeme čekat ven. Sice zima, ale čerstvý vzduch. Nastupujeme autobus, který nás doveze na hotel. Zrovna do autobusu a jedeme do pětihvězdičkového hotelu Grant Hyatt Incheon. Hned u vchodu nám měří teplotu bezkontaktním teploměrem a natáčí nás termální kamerou. Všichni jsme naštěstí O.K..

Hotel se zdá poměrně prázdný, možná je to tím, že je tam obrovský!Těšíme se na pořádné jídlo, postel a před tím koupačka v bazénu. Máme 2 luxusní pokoje vedle sebe. Přes celou jednu zeď je obrovské okno, z kterého je výhled na parkoviště a vidíme až na letiště. V pokoji jsme objevili parádní repráček, který se dá připojit na mobil. PECKA! Uděláme si malou diskotéku, převlečeme se a jdeme se poohlédnout po bazénu a konečně se najíst. Ta jídla v letadle prostě nejsou nic moc. Týý jo, hotel opravdu velkej.Chtělo by to plánek.

Největší sranda je, že většina popisků je v korejštině :) Bazén je bohužel v rekonstrukci, tak se jdem alespoň najíst. Naši kluci jsou fest v uvitřžení, takovej hotel s takovou restaurací, kde se musí čekat na servíra

Reprák na mobil

záchodu : Ovládací panel a vody, a proudu , teplot Pozice trysky, síl at ., chnutí d. osušení, síla splá

až vás usadí. Hvězdičky, nehvezdičky, prachy, neprachy dáváme si pizzu a pivo :) Jen Laďa si dává snad pětichodové menu s místními lahůdkami. Servírka je víc než milá. Vedle nás sedí Češi a my si pochutnáváme na večeři. Čas je tu samozřejmě jiný než na Zélandu, tak jsme fest unavení (možná by ten bazén ani neklapl).

Původně jsme se mysleli, že když už máme stop-over 18 hodin, pojedem na otočku do centra. Ale kvůli situaci s koronou, bychom ani nejeli. Zaplatili jsme miliardu juanů a jdeme do peřin. Zítra poslední cesta letadlem.

DEN 28. - 4.3.2020 Poslední let

Ráno vstávačka v osm. Všichni jsme vyspaní tak akorát a jdeme na snídani. Po snídani ještě trochu zablbneme v pokojích. Pofotíme fotky u obrovskýho okna, užijeme si záchod na ovládání, vanu a sprchu do odtíká někam do podlahy. Balíme kurfy a alou na bus na letiště. Dole v hale už čeká skupinka Čechů na bus a už jedem. Všichni v rouškách. pochopitelně.

Tradá a jsme v letadle. Letadlo naprosto prázdný! Každý si zabíráme trojsedadlo sami pro sebe. Extra pohodlný to není, ale můžeme si lehnout.

Takže dobrou s Cobrou, vlétáme do jiného časového pásma. Trochu jsme se báli, jak to bude vypadat v Praze na letišti. Jestli nám budou měřit teplotu, nebo se vyptávat odkud letíme. Nebo jestli nebudeme muset být v karanténě.

Prázdn

ný Boeing 78 7-9

A kámo tomu neuvěříš!? V Praze úplný klid, ticho, pijánko. Ani nikde desinfekce. Už nám volá Rosťa, že nás čeká před halou. Je vybavený rouškou, dokonce má i gumové rukavice. Poveze nám kurfy domů. Takže my si užijeme cestu vlakem na lehko, jen tak s baťůžky.

SUPER! Ve vlaku jsme vychytali klidné kupé v dětské sekci, a můžeme v klidu pochrupkávat. Okolo 21h vjíždíme do Olomouce. Do naší krásné Olomouce. Úžasná cesta ”Tam a zase zpátky” pro tentokrát končí.

Všem se nám nesmazatelně vryla do našich srdcí.

Děkujeme živote za tuto cestu (zkušenost), příležitost.

S láskou v srdci Křižáci 2020 4. 3. 2020 - 21:04