Page 1

C

M

Y

CM

MY

CY

MY

K

Process Black


Život je jako divadelní kus. Nezáleží na tom, jak byl dlouhý, ale jak dobře byl zahrán. - Lucius Annaeus Seneca


Stanislav Štěpánek ještě někdo počít… Tak není divu, že jsme zavděk brali starými příběhy. „Nebo vezměte Jiřinu!“ Jiřinu jsme si hned vzali, protože tu dnes nebyla a jako řádně vychovaní lidé jsme pomlouvali jen nepřítomné. Pouze v nejvyšší nouzi jsme vybírali někoho ze svého středu. Jiřina měl synátora, který se v osmnácti oženil a u příležitosti ztráty panictví se stal po devíti měsících otcem. Po dalším roce přišel na to, že ho ztráta panictví připravila o mnoho dalších věcí, a jel objevovat sebe sama někam do Nepálu. Od té doby se zřejmě neobjevil a neobjevil se ani doma. Soud rozhodl, že alimenty za něj musí z důchodu platit máma. Uznejte, že v porovnání s tím je rodinný vzdělávací výlet do Chodska výhrou jackpotu. *** Výletním dnem byl určen čtvrtek, abychom se vyhnuli návalu turistů. Já prý nemám stejně nic na práci, dcera má náhradní volno, vnučka do školky nemusí a čtrnáctiletý Aleš byl pro tyto účely uvolněn s tím, že takový poznávací výlet vydá za několik hodin dějepisu, zeměpisu i občanské nauky. Zeťáka se nikdo na názor neptal, přestože dělal dojem, že je zaneprázdněnější než americký prezident před vyhlášením války v Perském zálivu. Při představě, že bude pryč celých dvanáct hodin, se ale orosil. „Víte, kolik lidí u nás čeká přesně na tohle?“ pravil s úzkostí v hlase. Nevěděli jsme. Poté si vyhotovil seznam všech chodských vesnic a městeček a několik hodin strávil obtelefonováním operátorů, zda jsou dostatečně pokryty signálem. Následně jim telefonoval znovu pod jiným jménem, aby měl jistotu. 146


MEJDAN NA KONEČNÉ Teď jsme věděli, že si můžeme dovolit vystoupit i na vrch Čerchov bez nebezpečí, že by se v případě nutnosti nedovolal prezident nebo Tome Cruise, pokud by potřebovali od zeťáka v něčem poradit, což se podle něj nedalo nikdy vyloučit, i když se tak dosud nestalo. Zeťáček si nageloval vlasy a za volant usedl v perfektně střiženém obleku módní slim fazóny doplněném lesklými špičatými lakýrkami. Zřejmě se domníval, že Chodsko je na Manhattanu, nebo mu už definitivně hráblo. Obě možnosti bych odhadoval padesát na padesát. Dcera se s dětmi usadila dozadu a neztrácela čas s pedagogickým působením vzdor tomu, že synek Aleš okamžitě vytáhl mobil a zahájil nějakou hru. „A tohle je lávka pro zvířátka, aby se mohla bezpečně dostat přes dálnici,“ ukazovala na úzký most, který jsme právě podjeli. To zaujalo i synka. „To je hustý… A jak jako vědí, že deset kilometrů odněkud mají lávku, po které mohou přejít? Jak ji najdou? A proč by potřebovali přejít? Kolik jich tam za měsíc přejde? A  žáby tam skáčou taky?“ Dcera znejistěla a já přemýšlel, zda za jeden měsíc využijou přechodu víc jak dvě srnky nebo míň. Nikde jsem o tom nečetl, ale kloním se k tomu, že míň jak dvě. Možná by bylo levnější jim vybudovat nějaké shromaždiště, a když se tam sejdou tři, tak je odvézt taxíkem. Dcera přešla ke komentování míst, která jsme míjeli. Malá na to reagovala vytrvalým křikem, že má žízeň, a Aleš je obě trochu drsně požádal, jestli by mohly být konečně ticho. Zeťák pořád telefonoval. „Hi, Johne! Něco nového? Nic? Kdyby něco, víš, že jsem online! Jóó, jasně. OK. Budeš to mít zítra před brífinkem.“ Pak zase česky. „Ahoj, Jirko! Něco nového? Nic? Mluvil jsem s Johnem, taky prý nic. Víš, že mi můžeš kdykoli zavolat, jsem pořád na telefonu. Jo připrav mi to 147


Stanislav Štěpánek na zítra na ráno, John to potřebuje ještě před brífinkem. Ne. Apex nepotřebuju, zjisti mi kešflou a apdejtuj to!“ Mnohokrát jsem přemýšlel, co vlastně můj zeťák doopravdy dělá. A tím nemyslím, kde je zaměstnaný, to jsem přirozeně věděl, ale nic rozumného mě nenapadlo. Ani dcera, která jinak ví všechno, nebyla schopna zformulovat, čím se její muž živí. Říkala, že je prý něco jako Brouk Pytlík v americkém balení s francouzským platem. Francouzským proto, že je nižší než americký, ale výrazně vyšší než český. Nemohl jsem si vzpomenout, jestli Brouk Pytlík uměl zatlouct hřebík, ale ten americký to rozhodně neumí. Díky Pytlíkovu telefonování a neustálému vysvětlování, o něž nikdo nestál, k čemu jaké tlačítko na palubní desce slouží, jsme minuli odbočku na Domažlice. Zeťák si toho všiml až téměř před Rozvadovem, ale vzhledem k tomu, že neměl ponětí, kde jsou Domažlice, ho to nijak nerozhodilo. „Toto je brána do Chodska,“ pronesl jsem po další hodině bloudění skoro hrdě k rodině, když jsme zaparkovali na domažlickém náměstí. Aleš nezvedl oči od displeje, malá chtěla čůrat a zeť se podesáté ptal Johna po telefonu, zda je ve firmě něco nového. Rezignovaně jsem mávl rukou a zamířil na zahrádku kavárny pod věží. Jídelní lístek tu byl, jako ostatně všude, v němčině, kterou neovládáme, a personál ze zemí bývalého Sovětského svazu zase neuměl pořádně česky. Já už si ani nepamatoval, kdy jsem z ruštiny maturoval, natož abych si pamatoval ruštinu samotnou. Nakonec jsme se ale na kávě, džusu a limonádách nějak domluvili. Rodině jsem slíbil, že jim pak v Klenčí ukážu selské baroko, a upozornil jsem je na štíty zdejších měšťanských domů, z nichž právě selské baroko čerpá. Uvidí také jednu z mála oblastí, kde je 148


MEJDAN NA KONEČNÉ folklor ještě na ulici a ne jen v muzeu. Starší lidé dokonce stále chodí v bohatě zdobených chodských krojích! Nějak jsem se nechal unést, a čerpaje z Jiráska, líčil jsem život Chodů i neslavný konec jejich slavného vůdce Jana Sladkého Koziny. Dcera přikyvovala; zcela vzácně se mnou souhlasila. „A víte, že kousek odtud se odehrával děj knížky Hanýžka a Martínek?“ Nic. Dívali se na mě jako na mimozemšťana. „No, napsal ji známý chodský spisovatel Jindřich Šimon Baar. K jeho pomníku na Výhledech také pojedeme.“ Opět nic. „Baar znamenal pro Chodsko tolik co Klostermann pro Šumavu,“ učinil jsem poslední pokus. Se stejným výsledkem. V zoufalství jsem pronesl, že se tam taky točila Pretty Woman s Julií Roberts a Richardem Gerem, což bylo konečně shledáno jako důvod k zajížďce na Výhledy. Protože na věži drželi polední přestávku, šli jsme obejít náměstí. V informačním středisku nikdo, pověstnou chodskou keramiku se nepodařilo zahlédnout ani koutkem oka, zato jsme objevili na pár metrech čtyři nehtová studia s asijskou obsluhou, což se mi na tak malé městečko zdálo poněkud předimenzované. V provozu byla jen vietnamská večerka. Zkonstatoval jsem, že domažlická věž spočívá na stejném místě jako před čtyřiceti lety, je i stejně nahnutá, a tudíž není důvod se na ni po těch letech znovu drápat, takže na rodinu počkám u kavárenského stolečku. Když jsem ovšem spatřil na dveřích cedulku, že senioři mají slevu padesát procent, přidala se k mé přirozené lakotě důchodcovská mánie nákupů v nejrůznějších slevách a akcích, zatemnil se mi mozek a spočítal jsem si, že když vylezu nahoru, získám de facto 15 korun, což rozhodlo. Nebyl to dobrý nápad. Ač se to zdá silně nepravděpodobné, za ta léta od minulé návštěvy nějací nadšen149


Stanislav Štěpánek ci k věži pár metrů asi přistavěli, schody byly nyní daleko strmější a k tomu i mnohem užší. Už ve třetině bych rád dal těch patnáct kaček někomu, kdo by mě snesl dolů. Dal bych i víc. Rodinný výstup tak připomínal tryznu. Lezl jsem po čtyřech, protože tam nebylo zábradlí. Točila se mi hlava a proklínal jsem Chodsko i s jeho Kozinou a nehtovými salony. Aleš střílel za pochodu teroristy na mobilu, zakopl a rozbil si koleno. Řekl, že se na to vysere a dál nejde. Otec ho napomenul, že takhle se nemluví. Pak volal Johnovi, co je ve firmě nového. Také si roztrhl o trám sako. Magdalenka naříkala, že jí bolí nožičky. Dcera mlčky opustila všechny pedagogické zásady a zmlátila ji. Zeťák zjistil, že ve firmě není nového nic. Byli jsme sotva v polovině a situace se stávala neúnosnou. Na odpočívadle se konala porada. Vnučku přestaly bolet nohy za příslib čokoládové zmrzliny. Aleš se ani za horní limit částky, kterou si pro podobnou příležitost určil otec, koupit nenechal. Strčili jsme ho do nějaké střílny, kde si bude střílet teroristy, než se vrátíme. Dcera usoudila, že by táta – tedy já – měl lézt první, aby ho – tedy mě – mohli zachytit, kdyby se mu zamotala hlava. Zeť řekl, že bych je v takovém případě srazil dolů všechny, a vyrazil jako první. V dceři se ozvalo svědomí a zaujala pozici potenciální oběti na konci. Na ochozu nepříjemně foukalo. Přes mraky nebylo vidět ani na nejbližší kopec. Zeť telefonoval, Magdalenka se vztekala, protože chtěla zmrzlinu, kterou jí slíbili. Asi to pochopila tak, že cukrárna je nahoře. Mně vyletěl tlak na dvě stě a nemohl jsem dýchat. Dolů jsem chtěl skočit. Zpátky jsme slaňovali beze slov a zeť ani netelefonoval. Na náměstí jsem se snažil zbědovanou skupinku navnadit následným výletem k pomníku Jindřicha 150


MEJDAN NA KONEČNÉ Šimona Baara na Výhledech. Nikdo neprojevil sebemenší nadšení. Zeť tedy rezignovaně zadal do navigace Baar. Upozornil jsem ho, že Baar není vesnice, ale jméno spisovatele. Aleš odpráskl posledního teroristu a zajímal se, jestli už konečně pojedeme do Prahy. *** Zpustlé parkoviště zívalo prázdnotou. Ostrůvky asfaltu pocházely viditelně z doby, kdy lidé pořádali sbírku na stavbu pomníku. Od té doby zjevně žádná jiná sbírka neproběhla. Pod vzrostlými stromy se krčila zubožená dřevěná bouda, původem občerstvení. Stromy mě mátly, zřejmě za čtyřicet let vyrostly, pomník nikde. Žádná směrovka, žádná značka. Usoudil jsem, že pomníky se obvykle staví na kopci. Možná proto, aby se do kamene vytesanému borci dodalo víc autority. Kristus se dívá na Sao Paulo s výšky, Stalin měl (byť krátce) také hezký výhled na Prahu. Proč by tedy neměl Baar přehlížet své milované Chodsko také z nějakého vršku, notabene, když se to tu jmenuje Výhledy? Mávl jsem proto rukou nahoru a vytyčil trasu nějakým pochybným úvozem, kudy zřejmě lesáci stahovali dřevo. Supěli jsme blátivým úvozem vzhůru. Zeť několikrát v bahně ztratil polobotku a přestal se zcela zajímat o aktuální dění ve firmě. Po téměř hodině jsme to vzdali. Dál už to nešlo ani traktorům, protože průsek tu končil. Mlčky jsme se klouzali zpátky k autu, občas někdo upadl. Když jsme vyjížděli z parkoviště, zahlédl jsem hned za nejbližším stromovím kamennou sochu a měl jsem na okamžik dojem, že se na mě škodolibě usmála. Baar! Vlastenec jeden! Samozřejmě jsem nečekal, že v Klenčí budou školačky skákat na návsi přes švihadlo v krojích a juchat 151


Stanislav Štěpánek MEJDAN NA KONEČNÉ Ilustrace Žaneta Kortusová. Obálku navrhl Lukáš Tuma. Odpovědný redaktor Boris Hokr. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2017 jako svou 592. publikaci. Vydání první, 184 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz

Mejdan na konecne (Stanislav Štěpánek)  

Vládní zmozněnec pro moře, které nemáme. Penzionovaný ředitel válčící se svou lékařkou o každou krabičku. Bývalý novinář se specializací na...

Advertisement