Page 1


UKÁZKA Z KNIHY KAVÁRNA ŠÍLENCŮ (Anita Blakeová, lovkyně upírů, Laurell K. Hamiltonová) – nové vydání Jakmile jsem prošla dveřmi, zakousl se do mě chlad. Nahrbila jsem se a zastrčila bradu za límec kabátu. Pár metrů přede mnou kráčela rozesmátá čtveřice. Byli do sebe zavěšení a choulili se před zimou. Vysoké podpatky žen ostře, teatrálně cvakaly. Jejich smích byl příliš zvonivý, příliš pronikavý. První dvojité rande, které zatím vycházelo. Nebo byli možná všichni hluboce zamilovaní a já se jen cítila pod psa. Možná. Čtveřice se rozdělila jako voda, která obtéká kámen, a odhalila tak ženu. Páry se za ní zase vrátily k sobě, lidé se smáli, jako kdyby ji vůbec neviděli. Což byla nejspíš pravda. Teď už jsem ty nenápadné náznaky v chladném vzduchu cítila. Pocit, který neměl nic společného s větrem. Snažila se, aby nebyla vidět. Dokud na ni ty páry nezareagovaly tím, že si jí nevšimly, taky jsem si jí nevšimla. Což znamenalo, že je dobrá. Vážně hodně, hodně dobrá. Stála u poslední pouliční lampy. Vlasy měla máslově žluté a hodně vlnité. Byly delší než mé, sahaly jí téměř k pasu. Černý kabát, který měla na sobě, byl zapnutý odshora až dolů. Ta barva na ni byla příliš ostrá. Kvůli ní jí z kůže zmizela všechna barva, i když byla nalíčená. Domýšlivě stála uprostřed chodníku. Byla zhruba stejně velká jako já, fyzicky nijak impozantní. Tak jak to, že tam stála, jako kdyby jí nic na světě nemohlo ublížit? Jenom tři věci vám dají takovou sebejistotu: kulomet, hloupost nebo upírství. Kulomet jsem nikde neviděla a hloupě taky nevypadala. Když jsem si už uvědomila, na co se dívám, poznala jsem, že je upírka. To líčení bylo vážně dobré. Vypadala téměř živá. Téměř. Přistihla mě, jak se na ni dívám. Oplatila mi pohled, snažila se navázat přímý oční kontakt, ale já jsem na takový taneček příliš velký mazák. Hledět někomu do tváře, aniž byste se mu podívali do očí, jde snáz, když v tom máte cvik. Zamračila se na mě. Nelíbilo se jí, že to na mě nezabralo. Stála jsem od ní ani ne dva metry. Nohy rozkročené, tak stabilní, jak jen to ve vysokých podpatcích šlo. Ruce jsem už měla vystavené chladu, připravená chňapnout po zbrani, pokud budu muset. Její moc mi přeběhla po kůži jako prsty, které se mě letmo dotýkaly a snažily se najít nějakou slabinu. Byla hodně dobrá, ale taky jí bylo jen něco málo přes sto let. Sto let není dost na to, aby mi mohla ošálit mysl. Všichni oživovatelé mají částečnou přirozenou imunitu


proti upírům. Moje je zřejmě lepší než ostatních. Její hezká tvář byla prázdná soustředěním, jako obličej čínské panenky. Máchla rukou, jako kdyby na mě něco házela. Zachvěla jsem se a její moc mě zachytila jako neviditelná vlna, udeřila do mě. Zavrávorala jsem. Vytáhla jsem pistoli. Nepokusila se na mě skočit. Pokusila se mě rozptýlit. Byla aspoň dvě stě let stará. Podcenila jsem její věk o století. Takové chyby často nedělám. Její moc bušila do mé kůže jako paličky, ale ani jednou se nedostala natolik blízko, aby se dotkla mé mysli. Když jsem na ni namířila pistoli, byla jsem téměř stejně překvapená jako ona. Bylo to až příliš snadné. „Hej!“ ozval se hlas zpoza nás. „Položte tu pistoli na zem, hned!“ Policista. Přesně tehdy, když ho nejvíc potřebujete. Zamířila jsem pistolí na chodník. „Položte tu pistoli, hned teď,“ zaburácel jeho hlas, a aniž bych se musela otáčet, věděla jsem, že má taky tasenou zbraň. Policajti berou pistole hodně vážně. Upažila jsem pravou ruku s browningem a levou jsem zvedla do vzduchu. Přidřepla jsem si, abych mohla pistoli jemně položit na chodník. „O takové vyrušování nestojím,“ zasyčela upírka. Když jsem pomalu vstávala, podívala jsem se na ni. Ruce jsem si přitiskla k vršku hlavy, prsty propletené. Možná dostanu bodíky navíc, protože znám správný postup. Dívala se přese mě na přicházejícího policistu. Nebyl to přátelský pohled. „Neubližuj mu,“ vyhrkla jsem. Její oči sklouzly zpátky ke mně. „Nemáme dovoleno napadat policii.“ Její hlas přetékal opovržením. „Znám pravidla.“ Chtěla jsem se zeptat Jaká pravidla?, ale neudělala jsem to. Bylo to dobré pravidlo. S takovým pravidlem to ten policajt přežije. Jasně, já policajt nejsem, a vsadila bych se, že se na mě to pravidlo nevztahuje. Policista se objevil v mém zorném poli. Jeho pistole mířila na mě. Odkopl mou zbraň z dosahu. Viděla jsem, jak narazila do zdi. Do zad mě bouchla ruka a upoutala mou pozornost. „Nepotřebujete vědět, kde ta pistole je.“ Pro teď měl pravdu. Jednou rukou mě prohledal. Nebylo to moc důkladné a já přemýšlela, kde má partnera. „Stačí,“ poručila upírka. Cítila jsem, jak policajt ode mě odstoupil. „Co se to tu děje?“


Její moc kolem mě proklouzla, otřela se o mě jako velká šelma v temnotě. Slyšela jsem, jak policista zalapal po dechu. „Nic se tu neděje,“ prohlásila upírka. V jejím hlase zazníval nádech přízvuku. Možná německý nebo rakouský. „Nic se tu neděje,“ zopakoval po ní. „Teď se vrať řídit dopravu,“ přikázala mu. Pomalu jsem se otočila, ruce pořád na hlavě. Policista tam stál, tvář prázdnou, oči rozšířené. Jeho pistole mířila na zem, jako kdyby zapomněl, že ji drží. „Běž pryč,“ poručila. Bez pohnutí tam dál stál. V kravatě měl špendlík ve tvaru kříže. Přesně, jak se to čekalo. Nosil posvěcený křížek, ale moc mu to nepomohlo. Od obou jsem odcouvala. Až přestane věnovat pozornost policistovi, chci být ozbrojená. Pomalu jsem spustila ruce a sledovala policistu. Pokud ho upírka nečekaně přestane ovládat a já nebudu tam, kde bych měla být, mohl by mě zastřelit. Pravděpodobně ne, ale možná. Pokud mě uvidí podruhé s pistolí v ruce, tak mě zastřelí skoro určitě. „Předpokládám, že bys mu asi nesundala ten křížek, abych ho mohla ovládnout?“ Oči mi zalétly k upírce. Dívala se na mě. Policista se pohnul, bojoval jako spáč pohlcený noční můrou. Otočila oči zpátky k němu a bylo po boji. „To bych teda nesundala,“ odpověděla jsem. Klečela jsem a snažila se rozdělit svou pozornost mezi ně oba. Dotkla jsem se browningu a ovinula kolem něj studené prsty. Ruce jsem měla ztuhlé z toho, jak byly dlouho vystavené chladu. Nebyla jsem si jistá, jak rychle v tu chvíli dokážu tasit. Možná bych se měla přece jen poohlédnout po rukavicích. Takových těch bez prstů. Strčila jsem si browning do kapsy kabátu, ale dál jsem ho svírala. Ruka se mi zahřeje, a když to jinak nepůjde, můžu střílet skrz kabát. „Bez kříže bych ho mohla donutit odejít. Proč tě taky nemůžu takhle ovládat?“ „Asi mám kliku, řekla bych.“ Její oči ke mně zalétly. Policista se znovu pohnul. Když mluvila se mnou, musela dál hledět na něj. Bylo zajímavé, kolik soustředění to vyžaduje. Byla mocná, ale měla své hranice. „Jsi Popravčí,“ začala. „A co?“ „Nevěřila jsem těm příběhům. Teď něčemu z toho věřím.“


„Bod pro tebe. A co po mně chceš?“ Její nalíčené rty zkroutil nepatrný úsměv. „Chci, abys nechala Jean-Clauda na pokoji.“ Zamrkala jsem a nebyla si jistá, jestli správně slyším. „Co myslíš tím nechala ho na pokoji?“ „Nerandi s ním. Neflirtuj s ním. Nemluv s ním. Nech ho na pokoji.“ „S radostí,“ odpověděla jsem. Překvapeně se ke mně otočila. Dvě stě let starého upíra se vám nepodaří překvapit často. Její tvář vypadala s rozšířenýma očima a ústy tvořícími malé překvapené o velmi lidsky. Policista zafuněl a slepě se rozhlédl. „Co se to k čertu děje?“ zeptal se a podíval se na nás dvě. Vypadaly jsme jako dvě křehké ženy, které si vyrazily večer ven. Stočil pohled na svou pistoli. Zdálo se, že je mu to trapné. Nepamatoval si, proč ji vytáhl. Vrátil ji do pouzdra, zamumlal omluvu a odcouval od nás. Upírka ho nechala jít. „Necháš Jean-Clauda být, prostě jen tak?“ zeptala se. „To se můžeš vsadit.“ Zavrtěla hlavou. „Nevěřím ti.“ „Podívej, je mi jedno, čemu věříš. Pokud pálíš za Jean-Claudem, tak si to užij. Snažím se ho zbavit už celé roky.“ Znovu zavrtěla hlavou a žluté vlasy se jí rozlétly kolem tváře. Bylo to velmi dívčí gesto. Bylo by roztomilé, kdyby nebyla mrtvá. „Lžeš. Toužíš po něm. Každá po něm touží.“ S tím jsem se nemohla přít. „Jmenuješ se nějak?“ „Jsem Gretchen.“ „No, Gretchen, přeju ti, aby sis svého vládce užila. Pokud budeš potřebovat pomoc zabořit do něj tesáky, dej mi vědět. Jsem nadšená, že si našel takovou milou malou upírku, se kterou by se mohl usadit.“ „Utahuješ si ze mě.“ Pokrčila jsem rameny. „Jenom trochu, ale je to zvyk, nic osobního. To, co jsem řekla, myslím vážně. Nechci Jean-Clauda.“ „Cožpak si nemyslíš, že je nádherný?“ zašeptala užasle „No, to sice jo, ale to si myslím i o tygrech. A stejně s nimi nechci spát.“ „Žádná smrtelnice mu nemůže odolat.“ „Tahle jo,“ nesouhlasila jsem. „Drž se od něj dál, nebo tě zabiju,“ zasyčela.


Gretchen mě neposlouchala, ne doopravdy. Slyšela slova, ale nechápala jejich význam. Připomínala mi Jean-Clauda. „Podívej se, on mě pronásleduje. Budu se od něj držet dál, když mi to dovolí. Ale nevyhrožuj mi.“ „Je můj, Anito Blakeová. Postav se mi jen na své vlastní nebezpečí.“ Teď byla řada na mně zavrtět hlavou. Možná nevěděla, že na ni mířím zbraní. Možná nevěděla, že je nabitá kulkami se stříbrným pláštěm. Možná už žije pár století a stouplo jí to do hlavy. Jo, to je asi ono. „Podívej, na tohle teď nemám čas. Jean-Claude je tvůj, super, fajn. Jsem nadšená, že to slyším. Drž si ho ode mě dál a já budu ta nejšťastnější žena, ať už živá nebo mrtvá.“ Nechtěla jsem se k ní otočit zády, ale musela jsem jít. Pokud na mě teď a tady nemá v úmyslu skočit, Dolph na mě čeká na místě vraždy. Musím jít. „Gretchen, o čem to s Anitou mluvíš?“ Kráčel k nám Jean-Claude. Měl na sobě, a to si nedělám srandu, černý pláštík. Byl ve viktoriánském stylu, s límečkem. Ten výjev dokresloval cylindr s bílou hedvábnou stuhou. Gretchen ho hltala očima. Jinak se to nedá popsat. Z výrazu čirého zbožňování v její tváři mi bylo zle. Vypadala tak lidsky. „Chtěla jsem se setkat se svou rivalkou.“ Nebyla jsem její soupeřka, ale neřekla bych, že tomu věří. „Řekl jsem ti, ať počkáš venku, aby ses s ní nemohla setkat. To jsi věděla.“ Ta tři poslední slova vyplivl, mrštil je po ní jako kamínky. Zachvěla se. „Neměla jsem v úmyslu jí tuto noc ublížit.“ To byla skoro lež, ale nechala jsem to být. Mohla bych mu říct, že mi vyhrožovala, ale tak nějak mi to přišlo jako žalování. Dostala se do velkých problémů, aby si se mnou mohla o samotě promluvit. Aby mě mohla varovat. Její láska k němu byla tak křehká. Nemoh la jsem proti ní využít jeho pomoc. Hloupé, ale pravdivé. Kromě toho, nerada dlužím Jean-Claudovi nějakou laskavost. „Nechám vás dvě hrdličky o samotě.“ „Jaké lži jsi jí o nás napovídala?“ Jeho slova rozpálila vzduch. Cítila jsem, jak se dusím jeho zuřivostí. Ježíši. Dopadla na kolena, ruce vztažené, ne aby se vyhnula ráně, ale doprošovala se, napřahovala se po něm. „Prosím, jen jsem se s ní chtěla setkat. Abych viděla smrtelnici, která mi tě ukradla.“ Tohle jsem vidět nechtěla, ale podobalo se to bouračce. Nedokázala jsem se přinutit, abych


odešla. „Nic neukradla. Nikdy jsem tě nemiloval.“ Bolest v její tváři byla syrová, a dokonce i pod líčením náhle vypadala méně jako člověk. Její tvář se zúžila, kosti byly výraznější, jako kdyby se její kůže srazila. Popadl ji za paži a drsně ji vytáhl na nohy. Jeho prsty v bílých rukavicích se jí zabořily do kůže. Kdyby byla člověk, měla by z toho modřiny. „Seber se, ženská. Ztrácíš kontrolu.“ Její tenké rty se odchlíply z tesáků. Zasyčela na něj a vyškubla se mu. Zakryla si tvář rukama, které se téměř podobaly spárům. Už jsem viděla upíry ukázat jejich pravou podobu, ale nikdy náhodou, nikdy na veřejnosti, kde je mohl každý vidět. „Miluji tě.“ Ta slova byla tlumená a nesrozumitelná, ale cit v těch dvou slovech byl velmi opravdový. Velmi… lidský. „Zmiz mi z očí, než nás zneuctíš všechny,“ přikázal jí Jean-Claude. Zdvihla ke světlu tvář, která už nadále nebyla lidská. Bledá kůže zářila vnitřním světlem. Její líčení se vznášelo na tom zářícím povrchu. Zdravíčko, oční stíny, rtěnka jako kdyby pluly na tom světle, jako kdyby se její kůže už nedotýkaly. Když otočila hlavu, viděla jsem pod kůží stíny kostí její čelisti. „Ještě jsme spolu neskončily, Anito Blakeová,“ procedila mezi tesáky a zuby. „Nech nás!“ Jean-Claudova slova se podobala zasyčení. Vystřelila k nebi. Nebyl to skok ani levitace, prostě zamířila vzhůru. Se závanem větru zmizela v temnotě. „Ježíšikriste,“ zašeptala jsem. „Je mi to líto, ma petite. Poslal jsem ji ven, aby se toto nestalo.“ Zamířil ke mně ve svém elegantním pláštíku. Okolo rohu zavanul ledový vítr a on si musel přidržet cylindr. Bylo fajn vědět, že aspoň jeho oblečení ho neposlouchá na každé lusknutí prstů. „Musím jít, Jean-Claude. Policie na mě čeká.“ „Nechtěl jsem, aby se toto dnes v noci stalo.“ „Nikdy nechceš, aby se něco stalo, Jean-Claude. Ale stane se to stejně.“ Zdvihla jsem ruku, abych ho zarazila. Nechtěla jsem od něj už nic slyšet. „Musím jít.“ Otočila jsem se a zamířila ke svému autu. Když jsem byla v bezpečí na druhé straně zledovatělé silnice, zasunula jsem pistoli zpátky do pouzdra. „Je mi to líto, ma petite.“ Prudce jsem se otočila, abych mu řekla, ať kurva vypadne. Nebyl tam. Pouliční osvětlení ozařovalo prázdný chodník. Řekla bych, že ani on, ani Gretchen auto nepotřebují.


Více v knize KAVÁRNA ŠÍLENCŮ (Anita Blakeová 4, Laurell K. Hamiltonová), Epocha, říjen 2015 Kniha vyšla v edici Fantastická Epocha (http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=632) https://www.facebook.com/anitablakeova https://www.facebook.com/FantastickaEpocha

Profile for Nakladatelství Epocha

Kavarna silencu (Anita Blake 4) - Laurell K. Hamilton  

"S netvory si hraju pořád. Tak jsem se s jedním zasnoubila. Zabít ho můžu vždycky." Anita je oživovatelka mrtvých, a i když občas vypomáhá...

Kavarna silencu (Anita Blake 4) - Laurell K. Hamilton  

"S netvory si hraju pořád. Tak jsem se s jedním zasnoubila. Zabít ho můžu vždycky." Anita je oživovatelka mrtvých, a i když občas vypomáhá...

Profile for epocha