Moje hovory s Konfuciem – Marian Jelínek, Jiří Kuchař

Marian Jelínek a Jiří Kuchař

Marian Jelínek Jiří Kuchař

Moje hovory

s Konfuciem

OD ŽIVOTNÍ SKEPSE KE KLIDNÉ MYSLI

Marian Jelínek a Jiří Kuchař v nakladatelství Eminent

JAK SE ZBAVIT STRACHU

MOTIVACE — MÝTUS DNEŠNÍ DOBY

POZNEJ SÁM SEBE

TAJEMSTVÍ ŽIVOTNÍ MOTIVACE

UMĚNÍ PSYCHICKÉ ODOLNOSTI

ÚSPĚCH A JEHO SPIRITUÁLNÍ DIMENZE

Jiří Kuchař v nakladatelství Eminent

AYAHUASCA ANEB TANEC S BOHY

DETOXIKACE LÉČIVÝMI OLEJI

ESOTERICKÉ ČECHY, MORAVA A SLEZSKO 2—9

HITLEROVA SBÍRKA V ČECHÁCH 1, 2

JAK DÁL PO ANTIBIOTIKÁCH (A BĚHEM JEJICH UŽÍVÁNÍ)

KNIHA, KTERÁ LÉČÍ

LÉČITELÉ, JAK JE NEZNÁTE

LÉČITELÉ, JASNOVIDCI A MÁGOVÉ

POZOR, SŮL!

PRAHA ESOTERICKÁ

PŘÍRODNÍ ANTIBIOTIKA A ANTIVIROTIKA V KUCHYNI

SANTO DAIMÉ

SVĚT PŘÍRODNÍCH ANTIBIOTIK

SVĚT PŘÍRODNÍCH ANTIVIROTIK

TAK CHUTNÁ ŠTĚSTÍ

TVOJE STRAVA JE TVŮJ OSUD

ZDRAVÍ V OHROŽENÍ — HOŘKÁ PRAVDA O SLADKÉM CUKRU

ZJAVENIE MATKY BOŽEJ V TURZOVKE

ZJEVENÍ MATKY BOŽÍ V TURZOVCE

Zeď přede mnou, zeď za mnou, zeď ve mně.

UČENÍ MISTRA ČENA

Když jsou ostatní v podobném průšvihu jako ty, cítíš se mnohem lépe.

CARL GUSTAV JUNG

Když se zanechá všeho rozlišování, když se přeruší dotyk se vším, potom je mysl jasnější než slunce a měsíc čistější než jinovatka a sníh. Pokud porozumíte jen na jediný prchavý okamžik, pak jste porozuměli navždy.

ZENOVÉ RČENÍ

© 2024 Marian Jelínek, Jiří Kuchař

Photo © 2024 Adam Kuchař, Jiří Kuchař

Edition © 2024 Eminent

ISBN 978–80–7281–585–2

Hovor u čajových lístků

Seděl jsem v čajovně, kousek od náměstí Míru. Bydlím v Praze na Vinohradech, pár ulic nad ním. V mém životě se odehrával zápas, něco jako konec první třetiny, zdálo se mi, možná druhé, nebo spíš poločasu rozpadu. Do toho jsem se rozešel s holkou, o které jsem si myslel, že to s ní bude delší. Možná to ale byl už jen zvyk, ovšem příjemný, neprobouzet se ráno sám a sám ani neusínat. Žili jsme spolu od státnic a teď jsem byl opuštěný. To už jsem kdysi párkrát zažil, ale najednou jsem byl sám tak nějak překotně. Kamila chtěla rodinu, já ještě ne, řešili jsme to už delší dobu, teď to spíš mlčením odkládali, a skončilo to ze dne na den, jako když praskne tětiva luku. Nevydalo to přitom ani zvuk, jen nastalo ticho. Ocitnul jsem se bez ní i bez té rodiny, ve vzduchoprázdnu, ve stavu vnitřní beztíže, jako Jodie Foster ve filmu Kontakt, když uvnitř vesmírného modulu vidí, jak před ní pluje přívěsek, co dostala jako dárek a nosí ho na krku. I přede mnou jako by něco odplouvalo. Bylo to zvláštně podivné i občas příjemné zároveň.

V rádiu v autě hráli písničku. Skupina se jmenovala Panoptiko, a když řekli název Dejte mi provaz, nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká zoufalá prosba sebevraha. Pak jsem se zaposlouchal do textu a z refrénu měl dojem, že to je přesně pro mě.

Dejte mi provaz, ať už vím, tak ať už vím, jaký to je.

Dejte mi provaz, ať už sním

a táhnu za kratší konec.

Delší konec provazu mého života byl za mnou, to byl můj výklad nové situace. Byl to celkem zvláštní pocit.

V práci jsem naštěstí větší problémy neměl. Zatím. Nastoupil jsem hned po škole, to mi bylo třiadvacet, a těch pět roků, které jsem tam strávil, mi na jednu stranu přišlo jako tlesknutí a na druhou jako věčnost. Dělal jsem skoro pořád to samé, aspoň tak se mi to zdálo, přiměřeně stoupal po kariérním žebříku, kolegové byli fajn, hlavně jedna holka, se kterou jsme občas zalaškovali, jen párkrát, u mě v kanceláři po firemním mejdanu. Přišlo mi to docela nevinné a jí taky, i když byla dost divoká a stejně jako já zadaná. Nic zvláštního se vlastně nestalo, namlouval jsem si pokaždé. Když jsme s Kamilou nikam nejeli, byla v pátek často pařba, většinou s kolegy, někdy pak i v sobotu, v poslední době pravidelněji, přes týden tu a tam

Seděl jsem ve spořitelně, která je na Vinohradech průchodem mezi Anglickou a Jugoslávskou. Čekal jsem na vedoucí a posadil se při tom na židli u recepce. Moji pozornost připoutala živá stěna z květin přede mnou. „Takhle nějak vypadá tvoje mysl, dokonale temně přikrytá, neschopná se uvolnit, pustit do sebe světlo,“ šeptal mi v hlavě hlas beze slov, zatímco jsem se nepřítomným pohledem díval na ty rostliny. „Jako deka, jako ta stěna pokrytá hustou spletí tak, že pod ní není nic vidět.“ V mojí budoucnosti se už nemělo přihodit nic podstatného, to jsem si v tu chvíli myslel. Měl jsem pocit, že všechno už se stalo. Byla to taková zvláštní, lehce otupělá nálada, jako když vyjdete z kina z trochu blbého filmu a přemýšlíte, co dál.

Nešel jsem do hospody, ale do čajovny. Pro změnu. Čaj jsem moc nepil, spíš kávu, a tak jsem poprosil, jestli mají něco „onačejšího“. Přinesli mi japonský lávový, jmenuje se jamacha. Prý je to něco jako houbičky. Psilocybe. Lysohlávky. Nikdy jsem je nezkusil, i když pár lidí u nás na ně doslova přísahalo. Jezdili je sbírat někam k Jihlavě a vždycky se tvářili tajemně, uvolní, naznačili, a přinášejí vize úžasných barev. Vedle mě seděli dva kluci, studenti. Mluvili o Praze, kam nedávno přišli, vyprávěli si, kde a koho potkali a kdo jim čím imponoval. Nejvíc je bavily začínající herečky z místních divadel. Byl to takový docela obyčejný hovor dvou mládenců odjinud, asi z jižních Čech podle přízvuku, odkrývajících vůně

— 12 — špek, tedy travka. Ale opravdu jen výjimečně. Do něčeho silnějšího jsem se bál jít.

a šifry velkoměsta. Poslouchal jsem je jen tak mimoděk, to ani jinak nešlo, když jeden z nich řekl:

„Hele, před tejdnem jsem potkal chlapíka a nejdřív mi přišel dobře praštěnej. Seděl na lavičce na konečnej ve Stromovce. Jel jsem tam metrem na hokej, na Budějky, ale nedošlo mi, že Sparta teď hraje jinde, než jsme byli kdysi s tátou. Už bych nestihl začátek, a tak jsem to obešel dozadu kolem řeky, až jsem se obloukem dostal k planetáriu, a cestou zpátky na tramvaj na něj narazil. Dal jsem se s ním do řeči a ptal se mě na takový věci.“

„Na co třeba?“

„Říkal jsem mu, že chodím do čajoven, teda vlastně hlavně do tejhle, abych se uklidnil. Z čeho se prý mám uklidňovat, zajímal se. Tak to víš, že jo, zrovna tobě to budu povídat, říkal jsem si v duchu, a začal mluvit jen tak obecně. Hned to poznal a nenápadně mi skočil do řeči. Prý jestli jsem někdy zkusil hodit čajový lístky do vlažný vody. Tak to je jasný, že jsem to nezkusil, je to přece blbost, a taky jsem mu to řekl. Správně, povídá, protože jinak bys z nich nic nedostal. Rozumíš, on se smál, a zároveň mluvil hrozně vážně, a říkal, ta vysušená rostlina ze sebe pustí to nejlepší, jen když ji zaliješ přiměřeně horkou vodou. Ne úplně vařící. Přiměřeně horkou, zopakoval. Jak, ptal jsem se. Prý aby z čaje dostala to nejlepší. Potom mi citoval, co napsal Leonardo da Vinci: ‚Hliněná nádoba se dá opravit před vypálením, po něm už ne.‘ Nejdřív jsem se v duchu zlobil, copak já jsem nějaká hlína, co si o sobě myslí? Už už jsem otevíral pusu, že mu něco povím, ale on mě jemným pohybem ruky

zastavil, usmál se na mě a skoro obřadně pronesl: ‚Víc lidí zahubí ústa než nůž.‘ Řekl to tak, co ti budu povídat, že jsem na něj vybalil všechno. Ale to ty už znáš, Jana doma, co asi dělá, máma nemocná, málo peněz, táta kdoví kde, ve škole to drhne, představy o Praze jsem měl trochu jiný, jak dlouho to dám, fakt nevím. Bylo to příjemný odpoledne. Zajímavej chlápek. Jednu chvíli jsem ti měl dojem, že má odpověď na všechno. Ne takový ty jalový rady z internetu, lákání typu ‚ezokecy jsou nanic, poslouchejte mě, já vám povím, jak to je‘, ale že má skutečnou odpověď.“

Možná se vám to stalo taky. Třeba se převrhla židle u stolu, když jste se toho vůbec nenadáli, nebo se přihodilo něco stejně neočekávaného. Do příjemného ticha kavárny číšníkovi upadla s třesknutím vidlička. Kolem vašeho stolu na zahrádce v restauraci

projela na chodníku závodní motorka. V nábytku zapraskalo mnohem silněji než obvykle. Odehrál se okamžik, který jste vůbec nečekali. Velké věci prý někdy spočívají na špendlíkové hlavičce.

Čaj měl zvláštní chuť, přišel mi docela silný a za chvíli jsem opravdu začal cítit, že se mnou něco dělá. Tak zvláštně jako by šimral dole vzadu v hlavě. Nebyl jsem si jistý, že něco podobného zrovna teď potřebuju, nedopil jsem ho, zaplatil a vyšel ven. Bylo po dešti a v louži na chodníku se koupal holub. Jako bych se díval na sebe, napadlo mě, a v tu chvíli jsem měl pocit, že bych na tu konečnou do Stromov-

ky měl jet taky. Bylo to instinktivní a sotva bych to zdůvodnil i sám sobě.

Je to zvláštní stanice, kde se tramvaj otáčí na kraji parku, kousek od planetária. Druhý den jsem to udělal, bylo hezky, začínalo jaro a já stejně neměl moc myšlenky na cokoli. Vzpomněl jsem si na toho holuba. Jestlipak má taky vědomí, říkal jsem si. Určitě nějaké má, musí mít, jinak by to přece nedělal. Možná mu na to ale stačí jenom ten instinkt. Vynikající myšlenka, pochválil jsem se a od té chvíle jsem se začal mnohem víc řídit jím. Buď jako ten holub, říkal jsem si. Černý holub v černé louži na asfaltu, co se jenom myje. Celý tenhle svět je tvoje temná louže. Přišlo mi to jako dobré přirovnání pro moje vnitřní rozpoložení.

Konfucius

Mám rád ten moment, kdy se tramvaj blíží od Veletržního paláce k Výstavišti. Když pak projede pod viaduktem, zahne doprava a uvidím tu nádhernou budovu s hodinami. Tahle dvanáctka ale jela mírně doleva a zastavila mezi stromy, poblíž domu s nápadnou sgrafitovou věží.

Vystoupil jsem a hned jsem ho uviděl. Seděl na lavičce a na hlavě měl klobouk. Zůstal jsem stát a díval se na něj, z dálky, aby mě nezpozoroval.

Seděl nenuceně a na tváři měl mírný úsměv. Prošla kolem něj paní s kočárkem, na chvíli se dali do řeči, lehce se naklonil, aby viděl na miminko, přátelsky se na něj zašklebil, rukama udělal kašpárka a paní jela dál. Potom šel kolem pes, dal se s ním do řeči úplně stejně, pes se posadil a zdálo se, že mu rozumí. Za ním přišel jeho pán, a to byla další příležitost k rozhovoru. Na chvíli si k němu přisednul. U té sgrafitové budovy byl bar U Stromovouse. Zašel jsem dovnitř a sedl si na zahrádce na židli vedle hubeného platanu, abych na něj viděl. Odehrávaly se před ním pořád stejné scény, tramvaje přijížděly

a odjížděly, kolem chodili lidé a psi, on se pořád tak zvláštně usmíval a někdy s nimi hovořil. Dopil jsem kávu a obloukem ho obešel. Všimnul jsem si, že vedle něj leží nějaká kniha. Potom jsem si ho prohlížel ze strany, od stromu. Někoho mi připomínal. Říkal jsem si to pak po celou dobu našeho prvního setkání. Když jsem za ním jel poprvé, nijak jsem si ho nepředstavoval; to jsem se odnaučil už dávno, protože jsem zjistil, že to k ničemu není. Představy o někom jsou zbytečné, protože i když vyjdou, nemusí to vůbec nic znamenat. Potkal jsem darebáky v obleku, co uměli udělat dojem. Dá se to docela dobře naučit, ve firmě jsme na to měli zvláštní semináře, ale mně to přišlo trapné. Potkal jsem ale i úžasné lidi, kteří vypadali úplně obyčejně a žádný oblek neměli. Poznal jsem, že když na mě někdo opravdu zapůsobí, je většinou jedno, co má na sobě, jak dlouhé nosí vlasy, jestli vůbec nějaké má, anebo jakým autem přijede. Stačí mi jeho pohled. Jeho oči. Stejně tak zbytečné jsou představy o něčem, o místě, kam pojedu, o městech, o moři.

Nikdy se předem nedívám, jak co kde vypadá. Ten praštěnej chlapík, jak ho popsal ten kluk, měl na sobě sako. A pod ním pruhované námořnické tričko. Taky šortky, už bylo docela teplo, a na nohou sandály. To sako už něco pamatovalo, ale na něm to nijak nevadilo. Měl vousy, takové zvláštní, ne moc dlouhé, zato řídké, z dálky od Stromovouse jsem je vůbec nezaregistroval. A na hlavě ten klobouk. Když si ho po čase sundal, zarazilo mě, že pod ním má až mléčně bílé vlasy nahoře svázané do

18

drdůlku, jaký si kdysi česala moje babička. K tomu saku to sedělo. Vzadu je měl delší. Může mu být kolem šedesáti, říkal jsem si, možná méně, ovšem stejně dobře i sedmdesát, těžko říct. Měl oči mladého člověka, dovedl se jimi smát a nepřebíhal mu po nich žádný stín.

Kdysi jsem viděl portrét člověka, co žil v Číně.

Líbilo se mi jeho jméno: Konfucius. Možná na té lavičce seděl on, ale nejspíš ne. Bylo to úplné déjà vu, i když ten čínský měl vousy hodně husté a viditelné zdaleka. Tenhle ne. Dostal jsem dojem, že ho znám už hodně dlouho, a začal jsem mu tak říkat, sám pro sebe. Vlastně je to poprvé, co to někomu vyprávím.

Stýkal jsem se s ním různě, někdy jednou týdně, v krizích denně, jindy párkrát za měsíc. Na svém místě seděl skoro pokaždé. Nenutil mě, abych mu tykal nebo vykal. Tykání přišlo časem tak nějak samo. Občas měl s sebou knihu, někdy anglickou. Ta první, kterou jsem u něj viděl, byla od autora, kterého jsem neznal. Jmenoval se Jonathan K. Brubaker. Ká uprostřed znamenalo Kevin a byla o zásadách správného stolování. V tom parku mi připadalo zvláštní, že čte o stolování, ale třeba pak chodí někam na večeře, říkal jsem si, do nějaké příjemné restaurace, proto to sako, i když jeté, a ta kniha se mu hodí. Půjčil mi ji, ale celkem k ničemu mi nebyla, jen od té doby vím, že párátko se anglicky řekne toothpick. Časem jsem poznal, že toho přečetl hodně. Měl vynikající paměť a některé autory dovedl citovat, i docela dlouhé pasáže.

V paměti mám útržky i celé rozhovory, které jsme vedli. Některé byly úplně obyčejné. Většina z nich ale byla dost neobyčejná. Co mi z nich hodně zůstalo, jsou pocity. Zajímavé bylo, že na obloze se někdy objevily zvláštní mraky. Tvary, kterých jsem si předtím nevšiml.

Clemens Kuby Mental Healing

Tajemství sebeléčení a uzdravení

Clemens Kuby je uznávaným evropským expertem na problematiku mentálního léčení, uzdravovacích procesů spuštěných a podporovaných silou naší mysli. Díky dlouholetým zkušenostem a zázraku tzv. spontánního uzdravení, který sám zažil, pochopil, že pozitivní změny a procesy samoléčení se uskutečňují duchovní cestou. Jeho kniha nabízí metodu, jak dosáhnout životní proměny a osvobození od tělesných, psychických, pracovních, finančních a vztahových problémů.

Jaroslav Dušek, Vladimír Kafka Na život se nečeká

Vladimír Kafka, jeden z autorů této knihy, věnoval podstatný kus života ladění neboli harmonizaci lidí, kteří podle názorů lékařů měli během velmi krátké doby zemřít, většinou na závažná onkologická onemocnění. Lékařští odborníci těmto pacientům sdělili, že vyčerpali všechny možnosti medicínské pomoci, a poslali je z nemocnice domů takzvaně dožít. Vladimír se s těmito jedinci setkával a pracoval s nimi. Na stránkách této knihy zjednodušeně vysvětluje jak. Mnozí z těch, kteří měli podle mínění lékařů do několika týdnů zemřít, však dokázali za Vladimírovy asistence úspěšně projít branou smrti tam i zpět a řadu let žijí dál. Smyslem společné knihy Vladimíra Kafky a Jaroslava Duška je přiblížit obdivuhodnou cestu těchto lidí a ukázat, odkud a jak čerpali odvahu i potřebnou sílu k životnímu převratu, k absolutní změně vnímání sebe sama a souvislostí života.

Jana Štrausová

Poselství dětí nového věku

Procházíme určitým evolučním skokem. Nové děti se liší od svých vrstevníků i běžné populace; jsou často moudřejší duše než jejich rodiče, v mnoha směrech dospělejší, ale také problémovější. Jejich nejvyššími hodnotami jsou láska, citlivost, vnímavost a přirozenost. Na hru ega neslyší, nedají okolí pokoj, dokud je nenaučí to, co cítí, že je naučit mají. Dokud dospělí nepochopí, že oni se mají učit od dětí, nikoli naopak, budou s dětmi vést marný boj. Kniha přináší příběhy z autorčiny terapeutické praxe. Jsou jako nastavené zrcadlo, snaží se nám předat informaci, kam máme obrátit pozornost a co je třeba si uvědomit a změnit uvnitř nás. Pomáhají odhalit hluboké příčiny problému a nemoci duše.

Boris Tichanovský Vnitřní léčivá cesta tělem

V této knize najdete cenné poznatky, které autor získával během více než čtyřicetileté praxe pozorováním sebe sama i lidí, s nimiž pracoval. Ulehčí vám život a ukáže cestu ke zdraví a harmonii, zpřístupní vnitřní rezervy a prostřednictvím tvořivosti přivede k cíli, pro který stojí za to pokračovat v pozemské existenci i v době, kdy se dozvíte jakoukoli diagnózu. Dostanete možnost osvojit si speciální cvičení, která vám pomohou doplnit zdroje energie a zčásti ji předat dalším lidem, abyste jim pomohli. Díky popsaným metodám je možné výrazně posílit zdraví, „otevřít“ ruce, napojit se na informační pole vesmíru a nasměrovat vlastní život k harmonii.

David Frej

Tvoje imunita je tvůj nejlepší lékař

Naše zdraví, životní rovnováha a délka života souvisejí s tím, jak funguje naše obranyschopnost. Armáda buněk, která do ní patří, se stará o to, aby do těla nevnikly škodlivé mikroorganismy a cizorodé látky. Silný imunitní systém znamená zdraví a vitalitu, chrání před infekcemi a rakovinnými buňkami. V knize se seznámíte s tím, jak imunitní systém funguje, s faktory, které jej oslabují, i s možnostmi, jak je aktivně ovlivnit. Dozvíte se, jak životosprávou zdravě posílit obranyschopnost a prodloužit si život. Pomohou vám také doplňky stravy, byliny a jejich směsi, které autor ověřil svojí dlouholetou praxí.

Petr Zárybnický Ubraň se!

Jak nejúčinněji a beze zbraně odrazit napadení

Ucelený vhled mistra bojových umění je určen každému bez ohledu na pohlaví, věk i fyzické možnosti. Naučíte se základní techniky sebeobrany založené na přirozených pohybech, způsoby, jak odvrátit útok škrcením, kopem i úderem, a získáte návod na obranné využití tzv. ne­zbraní, předmětů nacházejících se všude kolem nás. Kniha přináší širší pohled na problematiku řešení konfliktních situací – už v začátku ukazuje způsoby, jak pracovat s vlastní myslí a rozeznávat úroveň ohrožení. Seznámíte se s tvrdým, ale přitom korektním způsobem nutné sebeobrany. Její součástí je ukázka základů meditačních technik, relaxace a vhodných dechových cvičení.

Každý měsíc na novinových stáncích můžete najít časopis, který se od svého založení v roce 1993 stal uznávanou autoritou ve svém oboru. Přináší nejen informace, které si jinde nepřečtete, ale i neotřelé pohledy odborníků na svět kolem nás. REGENERACE je časopis, který svým čtenářům otevírá brány nového poznání. Je připravován předními experty, jako jsou

Pavlína BRZÁKOVÁ • Milan CALÁBEK • Václav CÍLEK

Jaroslav DUŠEK • David FREJ • Valdemar GREŠÍK

Vlastimil HELA • Jiří JANČA • Marian JELÍNEK

Vladislava JIRÁSKOVÁ • Josef JONÁŠ • Clemens KUBY

Jiří KUCHAŘ • Beáta a Július PATAKYOVI • Josef SCHRÖTTER

Radka SVATOŠOVÁ • Jitka VODŇANSKÁ

Vláďa VYTÁSEK…

Regenerace Speciály podrobně rozvádějí dané aktuální téma. Vycházejí 4× ročně.

Informace o předplatném najdete na webových stránkách časopisu Regenerace.

Fotografie Adam Kuchař a Jiří Kuchař

Obálka Adam Kuchař

Grafická úprava a typo Adam Friedrich

Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Vydalo nakladatelství Eminent

P. O. Box 298, 111 21 Praha 1 www.eminent.cz

24/06/06

ISBN 978–80–7281–585–2

Marian Jelínek (1963)

je absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu UK a má doktorát z kinantropologie. Působil jako osobní trenér hokejisty Jaromíra Jágra a byl asistentem trenéra české hokejové reprezentace, která v roce 2005 vyhrála mistrovství světa. S mužstvem HC Sparta Praha získal v letech 2006 a 2007 dva extraligové tituly. Více o něm najdete na peaklevelacademy.cz.

Jiří Kuchař (1960)

je absolventem ČVUT Praha a publikační činnosti se věnuje od roku 1991. Podílel se na projektu Esoterické Čechy, Morava a Slezsko a je autorem řady knih, které vydalo nakladatelství Eminent. Některé z nich vyšly v zahraničí. Pravidelně publikuje v měsíčníku Regenerace. Svoje životní zkušenosti shrnul v knize Léčitelé, jasnovidci a mágové. Více o tomto tématu najdete na mojesvedectvi.cz.

O našich životech někdy rozhodují detaily a nečekané momenty. Vysušená rostlina zeleného čaje ze sebe pustí to nejlepší, jen když ji zalijete přiměřeně horkou vodou.

V životě jsem zažil už dost, abych pochopil, že některé události spočívají na špendlíkové hlavičce. Pro mě tím bylo setkání s mužem, při kterém jsem zažil déjà vu. Začal jsem mu říkat Konfucius. Úplně změnil můj život a naučil mě hodně; třeba to, že i když minulost byla nepříznivá, nesmí otrávit přítomnost. A že kdo se s minulostí nevyrovnal, nemá ani budoucnost.

Teprve po čase mi došlo, že mě celou dobu učil, jak používat vlastní mysl. Do té doby jsem nevěděl, jak se to dělá a že je možné považovat svoje myšlenky za pevný most, a ne za jeho zrcadlový obraz. Naučil mě, jak nebýt kořistí ani lovcem, ale vědomým člověkem žijícím šťastně v magické realitě proměnlivého života.

978–80–7281–585–2