Současné výzvy telemedicíny

Současné výzvy telemedicíny, nového trendu moderního zdravotnictví

Mgr. Anna Urbanová, LL. M.

Anna Urbanová, koncipientka Dentons

Skutečnost, že se v dnešním digitalizovaném světě bez telemedicíny již zřejmě neobejdeme, se naplno projevila již v první vlně pandemie COVID-19 na jaře 2020, kdy bylo pro mnoho praktických lékařů i specialistů a jejich pacientů velmi praktické, ne-li přímo nezbytné, využívat telefonických či online konzultací.

Telemedicína však nezahrnuje pouze lékařské vyšetření „na dálku.“ V širším kontextu se jedná o celkovou digitalizaci zdravotnictví, jejíž jednotlivé aspekty – elektronická dokumentace pacienta, sdílení informací napříč odbornostmi, ale také správně nastavená pravidla kyberbezpečnosti a ochrany osobních údajů, musí být pro samotné distanční poskytování zdravotní péče nezbytně brány v úvahu.

Telemedicína v českém zdravotnictví

V Akčním plánu k Národní strategii elektronické zdravotní péče na léta 2016 – 2020 Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že jeho cílem na toto období je vybudovat systém podpory programů telemedicíny s cílem zajistit maximální pozitivní dopad moderních technologií na zdraví obyvatelstva České republiky. Ačkoliv mnoho odborníků dlouhodobě poukazuje na význam telemedicíny z hlediska ekonomiky zdravotní péče (roční průměrný počet návštěv u lékaře na obyvatele je 11, což je jedno z nejvyšších čísel v Evropě) a nedostatku zdravotnických pracovníků, dlouho nedocházelo k téměř žádnému znatelnému vývoji.

Prvními konkrétními kroky v této oblasti bylo zavedení elektronických receptů v roce 2018 následováno zprovozněním lékového záznamu pacienta (což je v zásadě záznam receptů vydaných pro konkrétního pacienta vedený v Centrálním úložišti elektronických receptů). Ministerstvo zdravotnictví zároveň vytváří takzvanou „eHealth“ infrastrukturu, jejíž základní rámec má za úkol vymezit návrh zákona o elektronizaci zdravotnictví. Jeho předložení koronavirová pandemie zbrzdila o půl roku a Ministerstvo tak návrh schválilo až v záři letošního roku. Jeho hlavní ambicí je vytvoření tří zdravotnických registrů, jež budou obsahovat údaje o poskytovatelích zdravotních služeb, zdravotnických pracovnících a pacientech, přičemž jejich správcem bude Ministerstvo zdravotnictví. Pomocí systému, na jehož podobě momentálně pracuje Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, bude možné údaje v těchto databázích propojovat a sdílet mezi jednotlivými poskytovateli zdravotních služeb, pojišťovnami a stěžejními autoritami, jako je například Státní ústav pro kontrolu léčiv. To je zásadní nejen pro sdílení informací o zdravotním stavu konkrétního pacienta mezi jeho ošetřujícími lékaři, ale i pro tak komplexní problémy, jakými je předávání údajů o obsazenosti nemocničních lůžek, dostupnosti zdravotnického materiálu nebo počtu personálu. Není zřejmě třeba si připomínat, o jak cenná data se jedná především v období jakékoliv zdravotní krize podobné té, kterou prožíváme v roce 2020.

Úskalí distančního poskytování zdravotních služeb

Přestože velký počet poskytovatelů zdravotní péče již aktivně využívá sdílení lékařských údajů, příslušná tvorba právních předpisů významně stagnuje, což poskytovatele zdravotních služeb momentálně nechává v jakési šedé zóně. Více než jisté je nicméně již nyní to, že poskytovat konzultace ohledně zdravotního stavu nesmí každý na druhé straně libovolné aplikace. Telemedicína musí být, stejně jako fyzické vyšetření u lékaře, vázána na oprávnění k poskytování zdravotních služeb ve smyslu zákona o zdravotních službách. Podle něj je poskytování zdravotní péče vztaženo k určitému prostoru, především pak ke zdravotnickému zařízení v místě, které je uvedeno v oprávnění zdravotní službu poskytovat. Otázkou zůstává, nakolik je tento požadavek splněn, pokud je na daném místě v době konzultace přítomen lékař, nikoliv však vyšetřovaný pacient. Tuto mezeru má nyní vyřešit návrh zákona, který novelizuje zákon o zdravotních službách připravený Ministerstvem. Podle něj bude možné konzultační služby nebo klinicko-farmaceutickou péči mimo zdravotnické zařízení poskytovat prostřednictvím dálkového přístupu nebo ve vlastním sociálním prostředí pacienta, popřípadě v jiném místě jeho aktuálního výskytu.

S nedostatkem právní úpravy jde ruku v ruce problém financování. V rámci jarního nouzového stavu Ministerstvo zdravotnictví zařadilo dálkovou konzultaci na seznam služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Jednalo se nicméně pouze o prozatímní opatření. Úhrady distanční péče tak v současné době probíhají především na úrovni jednotlivých projektů, na nichž se podílejí zdravotní pojišťovny a konkrétní poskytovatelé zdravotní péče. Často se jedná o výkony specialistů spojené s monitoringem pacientů a výzkumem konkrétního onemocnění, jako například diabetes či chronické srdeční selhání. Plošné úhrady distanční péče jsou zatím spíše ve fázi vyjednávání se zdravotními pojišťovnami, které mimo jiné vyčkávají na ukotvení příslušné legislativy.