Rozhovor s JUDr. Anetou Stierankovou

Rozhovor s JUDr. Anetou Stierankovou: „Překvapila mě rozsáhlost i bezostyšnost, s jakou jsou lékařky diskriminovány.“

Gabriela Balská

K této specifické oblasti práva jsem se dostala poprvé ve třetím ročníku mého studia na PF UK, v rámci povinně volitelného předmětu zdravotnické právo. Musím říct, že díky přístupu přednášejících, kteří velmi poutavým způsobem propojovali teorii s praxí, mě zdravotnické právo nadchlo téměř okamžitě. K „finálnímu“ rozhodnutí věnovat se v budoucnu právě této oblasti práva jsem pak dospěla poté, co jsem se ve druhém semestru třetího ročníku zúčastnila soutěže ve zdravotnickém právu o cenu profesora Jaroslava Stránského a přípravu na jednotlivá kola jsem si nesmírně užívala. Každý student práv jistě v určité fázi studia začne uvažovat nad tím, jaké oblasti práva by se chtěl v budoucnu věnovat a pokud objeví něco, co ho baví, o čem si třeba i ve volném čase nadšeně čte a přijde mu to zajímavé do takové míry, že by o Aneta Stieranková získala v r. 2018 na University of Kent Diploma MERIT in Law. V r. 2019 získala magisterský titul na Právnické fakultě UK a tamtéž v r. 2020 složila rigorózní zkoušku.V průběhu studia dále absolvovala dálkové kurzy z oblasti bioetiky na Harvard University a Georgetown University.

Momentálně působí v kanceláři sídlící v centru Prahy, která se téměř výlučně specializuje na

Kdy jste se ke zdravotnickému právu dostala poprvé? Rozhodla jste se hned, že se mu budete v budoucnu věnovat?

nejrůznější aspekty medicínského práva. tom nejraději nadšeně vyprávěl každému, kdo bude ochotný si ho poslechnout, pak je to trefa do černého.

Jak Vás napadlo vytvořit dotazník ohledně diskriminace žen ve zdravotnictví?

Jelikož se v rámci své pracovní náplně věnuji téměř výhradně zdravotnickému právu a klienti advokátní kanceláře, ve které působím, jsou v drtivé většině případů lékaři, zajímám se obecně o všechny právní aspekty jejich pracovního života. Mezi ně patří například i pracovně-právní zázemí a problémy, se kterými se lékaři setkávají. Když mi jedna mladá lékařka vyprávěla o tom, jak je se ženami v nemocnicích a v rámci studia na vysoké škole zacházeno, byla jsem zaskočená a chtěla jsem zjistit, zda má dotyčná pouze smůlu nebo zda se jedná o rozsáhlejší problém. Výsledky dotazníku překvapily nejen mě, ale také spolek Mladých lékařů, díky kterému se dotazník dostal mezi takové množství lékařek a ve finále i laickou veřejnost, která se o

výsledcích dozvěděla díky zájmu médií.

Setkala jste se i Vy nebo někdo z Vašeho okolí s diskriminací?

Já osobně jsem se s diskriminací ani v rámci studia, ani v rámci zaměstnání nikdy nesetkala. Ženy z mého blízkého okolí, se kterými jsem tento problém při sepisování původního článku Proč lékařky odcházejí? diskutovala, se s diskriminací také nesetkaly. Nedělám si však iluze o tom, že právnickému prostředí se tento problém úplně vyhýbá. V rámci diskuze na facebookové skupině Ženy v právu jsem se o podobných zkušenostech, jaké mají lékařky, dozvěděla bohužel i od kolegyň právniček.

Překvapilo Vás, kolik žen se s diskriminací osobně setkalo, čekala/nečekala jste ji v takové míře?

Překvapila mě rozsáhlost i bezostyšnost, s jakou jsou lékařky diskriminovány. Konkrétní zkušenosti pak vypovídají o tom, že diskriminace začíná již při studiu a nekončí téměř nikdy. Nejdříve se předpokládá, že lékařka brzy po ukončení školy otěhotní, poté má děti, o které se musí starat, následně z důvodů rodinných povinností zaostává za stejně starými mužskými kolegy a v pozdějším věku se zase předpokládá, že se bude muset starat o starší rodiče. Bohužel se objevovaly reakce předních českých lékařů, kteří odlišné zacházení se studentkami a lékařkami ospravedlňovali potřebou zajistit plynulý chod nemocnice a docházeli ke zcela zcestnému závěru, že v takovém případě o diskriminaci v právním smyslu přeci jít nemůže.

Z reakcí okolí na dotazník překvapilo i samotné lékařky, kolik žen se s diskriminací potýká?

Podle mého názoru to lékařky obecně vůbec nepřekvapilo, spíše bych podle jejich reakcí řekla, že byly rády, že se o tom konečně mluví. Z řad lékařek jsem tak zaregistrovala nepatrné překvapení pouze u starších ročníků, které s nelibostí komentovaly, že se od dob jejich mládí (a studia) evidentně vůbec nic nezměnilo.

Myslíte si, že se s diskriminací potýká tolik žen i z důvodu, že nevědí, jak se proti ní mohou bránit?

Je pravda, že nadpoloviční většina lékařek podle výsledku dotazníku neví, jak diskriminaci řešit. Přesto bych řekla, že hlavním problémem diskriminace žen obecně je to, že žádné opravdu efektivní nástroje obrany proti diskriminaci neexistují. Pokud nejde o diskriminaci v odměňování, kterou lze za určitých okolností prokázat, není důkazní situace diskriminované osoby vůbec snadná. Klíčem k úplnému odstranění diskriminace je proto dle mého názoru pouze změna myšlení české společnosti jako takové, na to si však ještě nějakou dobu počkáme.

Změní se podle Vás teď přístup lékařek, když vidí, kolik žen se s diskriminací potýká?

Z diskuze lékařek, která se na skupině Mladých lékařů pod původním článkem rozpoutala bych usuzovala, že jsou v současné době v „bojovnější“ náladě a nenechají si možná tolik líbit. To je samozřejmě žádoucí, protože skutečných změn je možné dosáhnout nejlépe sjednocením postupu. V tomto spatřuji velkou slabinu žen obecně, bohužel nejsme příliš jednotné a mnohdy střílíme do vlastních řad, což pak naše postavení a vliv značně oslabuje.

Myslíte si, že se změní i přístup zaměstnavatelů a vyučujících, nebo se s diskriminací v takové míře budou potýkat i další generace?

Myslím si, že se změn rozhodně nedočkáme ze dne na den, je to běh na dlouhou trať, ve kterém je třeba vytrvat. Rozhodně však snahy o zlepšení registrujeme, v reakci na výsledky dotazníku se nám ozvali z Úřadu vlády ČR, z Rektorátu UK, někteří jednotliví poslanci apod. Problém jsme již spolu se spolkem Mladí lékaři řešili i na Ministerstvu zdravotnictví ČR, kde nám bylo přislíbeno hledat dlouhodobé řešení a financování dřívějšího a hladšího návratu lékařek z rodičovské dovolené zpět do zaměstnání.

Je možné, že si zaměstnavatelé nebo vyučující ani neuvědomují, že je jejich chování diskriminační?

Jak jsem již uváděla, někteří lékaři se domnívají, že pokud odlišné zacházení „racionálně“ zdůvodní (přijmu raději lékaře než lékařku, protože ta brzy otěhotní), o diskriminaci se nejedná. Takže určitě věřím tomu, že minimálně v prostředí českého zdravotnictví, lékaři své chování mnohdy jako diskriminační nevidí.

U vyučujících je to však ještě něco jiného, pokud vás zkoušející místo z chirurgie zkouší z kuchyňského náčiní, pak to nemůže být zdůvodněno ani výše uvedeným pseudoracionálním způsobem.

Je vůbec reálné dodržovat zákony a zároveň udržet nemocnici v chodu? Není například žádnou novinkou, že lékaři mívají roční přesčasy až o několik set hodin vyšší, než umožňuje zákoník práce.

Jeden nejmenovaný profesor se přesně v tomto smyslu v reakci na rozhovor se mnou vyjádřil, uvedl, že pokud by dodržovali zákony, tak by nemocnice nefungovaly. Tímto tvrzením tak vlastně uzavřel, že zákony jsou tu pouze jako doporučení toho, jak by to mělo být ideálně. Ale reálně se podle zákona řídit nelze, takže diskriminace je v českém prostředí nezbytná, jinak by české zdravotnictví zkolabovalo. To je něco, s čím naprosto nesouhlasím. Je to spíše krásný příklad tunelového vidění, bez jakékoliv snahy o hledání jiných možných řešení. Lékaři mají mnohdy např. 1200 hodin přesčasů ročně, to je způsobeno nedostatečným personálním zabezpečením. Nedostatečné personální zabezpečení ale může být z části způsobeno právě diskriminací lékařek, které v dotazníku uvedly, že diskriminace a šikana má jednoznačně vliv na jejich rozhodnutí setrvat v nemocnici. Jedná se proto o začarovaný kruh. Dokud budou lékařky, které tvoří nadpoloviční většinu absolventů lékařských fakult, diskriminovány, budou odcházet z nemocnic a personální zabezpečení se nebude zlepšovat, což povede k potřebě práce přesčas zbývajících lékařů a lékařek, která mnohonásobně překročí limity stanovené zákonem.