Kam s ním? Elektroodpad je problém recyklace nestačí

MICHALA BENEŠOVSKÁ

Udržitelnost, recyklace, biodegradovatelné plasty, eco-friendly produkty i balení, snižování emisí a další hesla jsou v současné době mantrou řady technologických i jiných společností. V řadě případů jde o líbivé řeči a ukázkový greenwashing, přičemž největším problémem se začíná stávat elektroodpad. Jak je to vlastně s tou recyklací?

Organizace spojených národů tvrdí, že jen v roce 2019 bylo na světě vyprodukováno 53,6 milionu tun elektronického odpadu. Jen pro představu – je to více než kolik váží všichni dospělí lidé v Evropě dohromady. A pozor, tento odpad ještě k tomu není totéž, co biliony kilogramů ostatního odpadu, které vyprodukuje celý svět. Elektronický odpad obsahuje spoustu škodlivých chemikálií a materiálů, jako je například rtuť, která podle OSN každoročně představuje asi 110 000 kilogramů nedokumentovaného odpadu.

Hromada elektronického odpadu

Máme rok 2022 a o cirkulární ekonomice už zřejmě slyšel každý. Pokud ne, tak si to ve stručnosti vysvětlíme – hlavní myšlenka cirkulární ekonomiky je poměrně jednoduchá: jde o model výroby a spotřeby, který zahrnuje sdílení, pronájem, opětovné použití, opravu, renovaci a recyklaci stávajících materiálů a výrobků tak dlouho, jak je to jen možné.

Myšlenka cirkulární ekonomiky je teoreticky skvělá – stačí dál používat zařízení, která už tu jsou – avšak velký problém spočívá v tom, že spousta lidí se buď nechce zbavit svých starých zařízení, nebo neví jak. Existuje stále více možností, jak stará zařízení buď recyklovat, nebo dále prodat, i když nejsou dokonalá. Osvícenější společnosti nabízejí recyklační programy přímo v prodejnách a velcí výrobci zařízení, jako je například Apple, nabízejí výměnné programy. Existují i specializovaná online tržiště s použitým zbožím přizpůsobené pro elektroniku. Navíc podle společnosti Intel od vzniku pandemie koronaviru nakupuje stále více lidí „z druhé ruky“. Není žádným tajemstvím, že poptávka po počítačích během roku 2020 enormně vzrostla, protože odchod z kanceláří donutil lidi začít pracovat z domova a školy přešly na model dálkového studia. Když k tomu připočteme nedostatek čipů, bylo pro mnoho lidí obtížné koupit si nový počítač. V některých ohledech je tomu tak stále.

Podle OSN bylo v roce 2019 sebráno a recyklováno pouze 17,4 % elektronického odpadu.

Pozitivním výsledkem podle společnosti Intel je, že kupující začali aktivně hledat možnosti, kde pořídit zařízení z druhé ruky. Mohlo by se zdát, že to je docela dobré řešení – všichni vymění nebo recyklují svá stará zařízení, už nebudeme vyhazovat ani pálit další toxický elektronický odpad a kruh se uzavře. Jenže to tak úplně nefunguje. Majitelé zařízení sice mají povinnost zajistit, aby elektronika neskončila na skládce. To však řeší jen malou část problému s dopadem elektroniky na životní prostředí.

Výroba není žádný hit

Pokud vás zajímá dopad elektronického odpadu na životní prostředí, měla by vás asi daleko víc znepokojovat výroba. Je pravda, že cirkulární ekonomika má své přínosy, ale výroba je místem, kde se dějí opravdu děsivé věci.

Ve srovnání s používáním je výroba zodpovědná za mnohem významnější část uhlíkové stopy zařízení. Microsoft uvádí, že přibližně 78 % uhlíkové stopy zařízení Surface pochází z výroby. Zpráva z roku 2018 uvádí, že 85 až 95 % ročních emisí uhlíku z telefonů je způsobeno výrobou.

Je to nepříjemné, avšak očekávatelné „tajemství“ elektroniky, bez které si už neumíme představit svůj den. Recyklace zařízení pomáhá a dobrovolné ekoznačky, jako jsou EPEAT a Energy Star, dávají výrobcům cílový bod pro navrhování energeticky účinnějších zařízení. Faktem však je, že když se zbavíte jednoho zařízení, výrobce je připraven vyrobit nové.

Bylo by nasnadě ukázat si prstem na výrobce, ale celá záležitost je daleko složitější. Vzhledem k tomu, že jsme dnes na zařízeních bez přehánění závislí, nelze je prostě přestat vyrábět – avšak není pochyb o tom, že výrobci mohou podniknout kroky ke snížení svého dopadu na životní prostředí.

Jde o dematerializaci, která by mohla přinášet významné rozdíly. Vezměme si například základní desku. Samotná základní deska je jednou z komponent s vyšší uhlíkovou stopou. Pokud se podaří základní desku zmenšit, lze dosáhnout opravdu velkého rozdílu. Zařízení se navíc často dodávají se základními deskami přesně vyřezanými tak, aby se vešly do konkrétního tvaru, ale vyřazení řezání z výroby může přispět k efektivnější výrobě. A nejde o nějaký teoretický nesmysl, ale o záležitost, která může mít opravdu velký dopad – ostatně se touto oblastí zabývají Intel s ostatními výrobci zařízení a ekologické značky, jako je EPEA, a nabízejí přehled o pokroku, kterého konstruktéři dosahují.

A výrobci už nabízejí různými certifikáty označená zařízení, ale pozor – přestože byste měli tyto štítky používat, ne vždy vypovídají o všem. Například nejnovější MacBook Pro získal od EPEAT zlaté hodnocení, ale v kategorii životnosti výrobku získal pouze jedno ze čtyř možných hodnocení. To proto, že se nedá opravit ani upgradovat a Apple nenabízí žádné pokyny k opravám.

U některých zařízení, u nichž je zakázána snadná a cenově výhodná oprava, nezáleží na tom, jak bylo zařízení vyrobeno. Pokud máte rozbité zařízení a nemůžete ho opravit, koupíte si nové, a to je jádro problému.

Právo na opravu

Myšlenka cirkulární ekonomiky funguje, pokud se někdo chce zbavit jednoho zařízení a koupit si jiné, ale nepočítá s těmi, kteří mají rádi zařízení, která již vlastní. Právě zde přichází na řadu právo na opravu, které dává majitelům více možností, jak svá zařízení opravit, místo aby jimi krmili výrobní stroje nebo přispívali k další hromadě elektronického odpadu.

Myšlenka práva na opravu byla v posledních letech dost v kurzu. Společnost Microsoft se pod tlakem akcionářů zavázala, že do konce roku 2022 rozšíří možnosti oprav svých zařízení. A v červenci loňského roku Federální obchodní komise jednomyslně odhlasovala prosazení příkazu, který zesiluje vymáhání práva proti nelegálním omezením oprav v USA, tedy jednom z největších světových trhů.

Toto hnutí vychází z massachusettského zákona z roku 2011, zákona o právu majitelů motorových vozidel na opravu. Tento zákon vyžaduje, aby výrobci automobilů poskytovali veškeré informace potřebné k diagnostice a opravě vozidla, což otevírá dveře opravnám třetích stran, a dokonce i opravám prováděným majiteli.

Elektronický průmysl je plný příkladů výrobků, které jsou navrženy tak, aby je nebylo možné opravit. Hnutí za právo na opravu usiluje o uzákonění nové legislativy, která se vztahuje na vše – od MacBooků po traktory.

Elektronický průmysl je plný příkladů výrobků, které jsou navrženy tak, aby se nedaly opravovat. Například Nintendo Switch používá tříhroté šrouby místo křížových. A všichni jsme se už setkali s „plombami“ ve formě nálepek přes šroubky, po jejichž odstranění záruka zaniká.

Právo na opravu je dobré pro spotřebitele, ale má také dopad na životní prostředí. Například iFixIt – společnost třetí strany, která nabízí zdroje a nástroje pro opravy elektroniky – hodnotí MacBook Pro 2019 jako jednu z nejméně opravitelných možností na trhu (což je trend u dalších zařízení Apple, která iFixIt zařadila). Důvodem je, že tento notebook má spolu s mnoha dalšími komponenty připájené k základní desce.

A jak bylo již zmíněno – tyto desky představují velkou část uhlíkové stopy zařízení. A nejefektivnějším způsobem opravy těchto zařízení není přepájení komponent – je to úplná výměna desky, odeslání rozbité desky k opravě a její opětovné zavedení do jiného zařízení. Nemluvě o problémech, které mohou mít nezávislé opravny při přepojování součástek bez přístupu ke schématům.

Společnost Apple a další firmy podnikly kroky ke zjednodušení oprav, ale zatím to je zcela nedostatečné. Odborníci i spotřebitelé volají po legislativním řešení, neboť spoléhat se na vlastní iniciativu výrobců není v tomto ohledu zrovna prozíravé, protože to není v jejich finančním zájmu.

Recyklace nestačí

Recyklace k vyřešení problému s elektronickým odpadem nestačí, protože elektronický odpad není jediným problémem. Je to jedno řešení jednoho problému, ale elektronický odpad představuje jakousi skrumáž více problémů: naši závislost na zařízeních a jejich dodavatelských řetězcích, uzavřené ekosystémy pro opravy a dopad výroby na životní prostředí.

Recyklace je pozitivní krok, který však spotřebitelé žalostně nevyužívají. Abychom však mohli řešit rostoucí problémy s elektronickým odpadem a dopadem elektroniky na životní prostředí, potřebujeme udržitelnější design zařízení, energeticky účinnější technologie a, což je kritické, právo na opravu. Svou roli hrají spotřebitelé, ale také výrobci. A v tomto případě se musejí ujmout vedení.

V neposlední řadě je součástí problému také informovanost. Ne vždy víme, že máme hledat, a to je jedna z oblastí, na které je zapotřebí pracovat a zvyšovat povědomí o tom, co je možné pro zlepšení situace udělat.