Děti patří domů 29. 11. 2011
Děti patří domů 29. 11. 2011
Dagmar Zezulová, lékařka, pěstounka, zakladatelka o. s. Děti patří domů
Pavla Pilařová
Má celkem šest dětí, které vychovává spolu s manželem. Z toho čtyři v pěstounské péči. Nejmladší dcera je vysoce funkční autistka. Maminka dětí ve věku od 16 do 23 let vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Teď je primářkou na Oddělení zobrazovacích metod ve svitavské nemocnici. V roce 2006 vyšla její knížka o zkušenostech s pěstounskou péčí s názvem Domov je místo, odkud tě nevyhodí. Poutavou formou reflektuje zkušenosti pěstounské rodiny. Při svých domácích i pracovních povinnostech se angažuje v různých organizacích. Je předsedkyní sdružení Děti patří domů. Primářka, matka a pěstounka Dagmar Zezulová.
Děti patří domů 29. 11. 2011
Paní primářko, mluví se o tom, že do dvou let budou zrušeny kojenecké ústavy. Ta informace rozdmýchává emoce laiků i veřejnosti. Je to dobře nebo ne? Jaký je Váš názor? Já nemůžu mluvit za ministerstvo. Dle mě musí být kojenecké ústavy redukovány a já jsem pro zrušení. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že v tom našem pojetí má funkci i dětského hospice a LDN. To tady úplně chybí a tato role není jinde naplněna. Musíme to vždy rozdělit. Neměly by tam končit děti, kde je perspektiva adopce. Neměly by zažívat tu citovou deprivaci. Každé miminko potřebuje mít možnost získat citový vztah k osobě, která se chová jako mateřská. A je jedno, jestli je to pěstoun. Ale protože není možné, aby to dítě bylo do adopce umístěno okamžitě, v tomto případě není o čem mluvit.
Jako republika jsme kritizováni za to, že máme mnoho dětí v ústavech. Jak říkáte, pro děti je lepší, aby byly umístěny. Na druhou stranu ty hlasy, které jsou proti rušení tvrdí, že některé děti jsou postižené a hendikepované a potřebují tu odbornou péči. Vy jste říkala, že kojenecké ústavy nahrazují LDN. Je nějaký způsob, jak to vyřešit? Ještě je třetí skupina dětí, a to jsou ty, které se tam dostávají z důvodu socio-ekonomické situace rodiny. Tam není perspektiva adopce. Rodina o něj má zájem, ale nemůže se o dítě starat. Těmto rodinám je potřeba pomoci. Když ty ústavy budou zrušeny, tak to není možné udělat bez pomoci rodinám, kterých děti tam končí. Co se týká zdravotního stavu, značná část dětí je ve špatném stavu z důvodu toho socio-ekonomického. Co se týká už těch postižení, tyto děti mám na mysli. Ne děti ve špatném stavu z důvodu špatné výživy, hygieny apod. Myslíte tedy, že ty, které se narodí s hendikepem, je jediná možnost ústavní výchova? To určitě ne. Ale v ČR je důvěra v instituce vysoká. Zatím není běžné, aby se stonalo a umíralo doma. A to i dospělí. Spousta lidí stárnoucích a nemocných umírá v institucích. Není tomu nakloněná společenská atmosféra.
Děti patří domů 29. 11. 2011
Takže myslíte, že pomoc rodinám, které by chtěly to hendikepované dítě si vzít, by byla řešením? Určitě. Tak, jak se propaguje to, aby se umíralo doma, tzv. domácí hospic. Aby byla taková možnost, tak stejně ten, kdo by chtěl pečovat o nemocné dítě, mělo by mu to být umožněno. Úroveň společnosti se posuzuje podle toho, jak pečujeme o bezmocné. Problém je v tom, že pěstounská péče končí dosažením zletilosti. Takže když to dítě má hendikep, budete se celé dětství potýkat s tím, že to dítě má větší potřeby, než to dítě zdravé. Ale vyvstává otázka, co bude dál. Je to špatná podpora státu nebo i zákony? Ty děti opravdu často nejsou v 18 letech soběstačné, péče končí. Ano, jsou děti, které často v tom věku dosáhnou na invalidní důchod. Ale jsou děti, které na něj nedosáhnou a jejich uplatnění ve společnosti je snížené. Nemáme žádný program a toto není cílová skupina, aby se někdo soustředil na to, co s těmi dětmi dál.
V dětských domovech jsou děti od tří do 18 let. To je velký věkový rozptyl. Málokdy se stává, že se dostane dítě do DD z kojeneckého ústavu. Tam z více než 50 % se dostávají do biologických rodin, část do náhradních rodin. Do DD se dostávají jen děti, které jsou součástí sourozenecké skupiny. Když jsou starší sourozenci v DD, tak ty menší, co odrůstají z kojeneckého věku, se posouvají dál za svými sourozenci. Do dětského domova se tedy dostávají starší děti? Tam se dostávají děti odebrané z rodiny. Těch důvodů je celá řada. Nejčastěji kromě odnětí svobody, psychického onemocnění rodičů, rodina nemá zajištěny základní potřeby, děti nechodí do školy.
O tom, jestli bude dítě zařazeno do registru pro náhradní rodinnou péči rozhoduje sociální pracovnice. Tedy cizí člověk rozhoduje o tom, zda dítě má nebo nemá možnost se umístit v rodině. Není to diskriminační? Určitě to diskriminační je. Ale ta Další diskutovanou otázkou je to, sociální pracovnice to nemá taky jaké děti jsou v dětských domovech. lehké. Zákon je nastaven tak, že Jsou tam často starší děti, které dítě, když rodina neplní svoji funkci, zůstávají do dospělosti. Jaké jsou odebírá se z rodiny a umísťuje do důvody, že nemají šanci dostat se ústavu. Nejde ho dát rovnou do rodiny. do rodiny?
Děti patří domů 29. 11. 2011
Tedy ústavní péče je řešením jakéhokoliv problému. Ano. Je to první cesta, jak vyřešit problém dítěte. A protože se neví, na jak dlouho to je, tak ty děti tam často zůstanou až do zletilosti. Jedná se o sourozeneckou skupinu, děti etnicky odlišné, děti s výchovnými nebo zdravotními problémy. Pak je problém je umístit, protože žadatel má představu jinou. Na druhou stranu je u nás dostatek rodin, které jsou ochotné a schopné vzít si dítě do náhradní rodinné péče? To ano. Tady není provázanost. Na akcích narážíme na lidi, kteří jsou schválenými žadateli o pěstounskou péči, ale poslouchají, že děti nejsou. Ale třeba v jiném kraji a jiném domově ty děti jsou. Ale nikdo je nenahlásí do registru, protože by si je podle nich stejně nikdo nevzal. Je to spekulace, nemůžu to nikomu podsouvat. Ale ty důvody, proč ty děti nejsou v registru, jsou mi záhadou.
člověk, který vystudoval tu správnou školu a to je záruka, že je to v pořádku.
U nás také existuje hostitelská péče. V čem to spočívá? Vy jste se myslím taky do ní zapojila. Je to dobrá věc, jak těm velkým dětem ukázat, jak to funguje za zdmi ústavu. Je to takové přátelství s tím dítětem s ústavní výchovou. My ke dvěma Čím myslíte, že to je? Je to zákony dětem, které máme v pěstounské nebo neochotou a neschopností lidí, péči, jsme přišli tak, že nejprve jezdily kteří v tom pracují? na ty hostitelské návštěvy. Bylo nám Je to zvykové. Ty sociální pracovnice spolu dobře, i ony s námi chtěly být. mají velkou moc a kryjí si záda. Tady Tak jsme si je vzali do pěstounské je představa, že když je dítě v instituci, péče. Musím říct za sebe, a většina je to v pořádku. Ta rodina by mohla lidí, kteří mají dítě v pěstounské být patologická, může se tam něco péči přes hostitelku, že by je nikdy přihodit. V dětském domově pracuje nenapadlo, aby jako anonymní dítě
Děti patří domů 29. 11. 2011
přijali do pěstounské péče romského 16letého kluka. Ale když už ho znali, nepřijímali romského 16letého kluka, ale přijímali toho Jirku, Lukáše apod., kterého už znali. Už věděli, do čeho jdou. Ta hostitelská péče jsou ty návštěvy jinde, než u biologické rodiny.
je deprivované a vy se na něj díváte, je ohroženo tím, že se na něj díváte. Je klidnější, když odvrátíte tvář. Ten intenzivní kontakt u něj nenavozuje pocit bezpečí.
Jak jste tohle řešila? My, kdo máme vlastní děti, máme často pocit, že to nezvládáme. Přemýšlíme, Můžou si vzít to dítě na víkend, jak které situace řešit. U té dovolenou? pěstounské péče to musí být ještě Určitě to jde, my takto máme markantnější. Měla jste někdy Lukášova bratra, jezdí s námi. Lukáš pocit, že to nezvládáte? je dítě, které máme v pěstounské Určitě. To je normální lidský projev. péči. V domově má mladšího bratra Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že Luboše. Ten k nám jezdí na víkendy, nemůžu dál. Měli jsme nepsané heslo dovolenou. Je to vztah, který je pro s manželem, že hroutit se může jen Luboše důležitý. jeden. Aby ten druhý mu byl oporou. Určitě byla řada období, kdy jsme byli Vy můžete posoudit ten rozdíl mezi zoufalí. Vždy to nějak přešlo a šlo to dítětem, které strávilo nějakou dál. Když už to řešíte, nevíte, že to dobu v dětském domově a tím, potrvá ještě tři roky. Každý den jsem které mělo tu svou náruč? Máte dvě vstávala s tím, že to zvládnem. děti svoje a čtyři v pěstounské péči. Jaký je ten rozdíl? Jaké problémy dětí se vás nejvíc v té Je tam spousta rozdílů. Ten základní, výchově dotýkaly? Zda to řešit nebo když jsme si vzali první dítě, že jen mávnout rukou. vůbec nezáleží na nás. Záleží jen na Naše děti – nejhorší, co jsme řešili, vlastním přežití, vlastním bezpečí. že nebyly nikdy zvyklé respektovat V jednom článku jsem narazila na hranice. Tím, že nebyly respektovány termín „efekt odvrácené tváře“. Když i jejich hranice, dělalo jim problém dítě, které máte, které žije s vámi respektovat hranice naše. Jedno odmalička, když se na něj maminka z našich dětí, když mělo pocit, že zlobí a odvrátí tvář, udělá cokoliv pro nejsme spravedliví, tak nás trestalo. to, aby se ta maminka přestala zlobit. Trestalo nás tak, že nám něco vzalo, Pro něj je ohrožením, že se na něj což bylo nepřijatelné. To byly situace, maminka nedívá. Zatímco dítě, které že jsme nevěděli co s tím. Jak se to
Děti patří domů 29. 11. 2011
řeší, když vám dítě vybere kabelku? To jsme museli pořád otvírat, řešit. Často se mě lidi ptají, jak se to povedlo, že to dítě přestalo krást. Já nevím. Asi nás začalo mít rádo.
ale ona to dokázala. I když jsme jí pomohli, to hlavní je v ní.
Vy jste napsala knihu s názvem Domov je místo, odkud tě nevyhodí. Ten název jste opsala z jedněch dveří dětského pokoje. Jak zní ten název celý a kde jste ho opsala? Byl to Helčin pokoj a celý text je domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když jsi něco provedl.
Vy jste říkala, že vám ty děti mnohé daly a jste jim vděčná. Kdybyste se mohla rozhodovat a znala jste to zpětně, šla byste do toho znovu? Za sebe jednoznačně ano, za muže nemůžu mluvit. Ale kdybych byla o 20 let mladší, tak ano. Dnes, když se někdo ptá, jestli budem pokračovat, to určitě ne. Náš čas rodičovství se navršil a teď přijde čas babičkovství. Nechtěla bych být pěstounkou až do důchodu.
Nakolik si myslíte, že je dítě možné ovlivnit výchovou, příkladem, láskou, pozitivním přístupem Jsou to ty okamžiky, protože vaše a nakolik si děti nesou genetiku? děti už jsou skoro dospělé, kdy si Děti jsou buď slabé nebo silné. Pokud řeknete ano, stálo to za to a ty děti jsou silné, šance, že se chopí té vám to vrátí? příležitosti, je vysoká. Pokud jsou to Určitě. Měli jsme hrozně hezký život. slabé děti, často se hroutí každým Jsem za to moc ráda. Když se na to klopýtnutím. Nedá se to říct. Důležité někdy budou děti dívat, tak bych je, že nikdo na světě není obdařen chtěla říct, že jim moc děkuju, že jen dobrými nebo jen špatnými jsme s nima mohli takovou cestu vlastnostmi. Ta výchova by měla projít. I když se teď vydají na svou být v souladu s těmi geny. Když se cestu, jsem za to moc vděčná. Spoustu někdo ptá, jestli jsou důležitější geny věcí bychom ani my, ani naše děti nebo výchova, už to samo o sobě je nepoznali. Co to je, žít jinak, než nepřijetím dítěte. Protože vychovávat v tom bohatství. Protože žít s rodiči je dítě se strachem, jestli se neprojeví bohatství. jeho geny, to nejde.
To byl váš nápad to tam napsat? Ne, to si tam napsala sama. Je to děvče, které z toho začátku života mělo hrozný zážitky, největší problém se zařadit a zvládnout to. Jsem na ni hrdá. Stačilo málo, aby sklouzla,
Děti patří domů 29. 11. 2011
Vy máte tu nejmladší dceru silnou autistku. Silnou ne, vysoce funkční. Můžete to vysvětlit? Autismus má několik forem, hloubek. Z toho ta nejméně závažná, nejlépe zvladatelná je forma vysoce funkční. Znamená to, že dítě je vnímavé k okolí a funguje dobře. Přesto tím není ten hendikep překryt. Takže kdyby tady seděla a poslouchala, máte pocit, že je to zdravé dítě. Ale kdybyste s ní mluvila, zjistíte, že to tak není.
Ale i s ní jste to zvládli. A já vám přeji, abyste to zvládali nadále a děti vám dělaly radost. Děkuji, že jste přišla. Mým hostem byla lékařka Dagmar Zezulová.
Děti patří domů 29. 11. 2011
Skryté titulky: K. Schwarzová Česká televize, 2011