T YG R OVA PL AV B A
Každý den, kdy jsem byla Renovi nablízku, ale ne s ním, byl pro mě utrpením. Pan Kadam dělal, co mohl, aby mě rozptýlil. Renův bratr Kišan respektoval moje city a stál při mně jako přítel a opora, i když z každého jeho pohledu či doteku bylo nad slunce jasné, že by chtěl něco jiného. Ren ani já jsme vlastně nevěděli, jak se k sobě máme chovat. My čtyři jsme se pohybovali jako na jehlách, stále v očekávání, že se něco, cokoli stane. Jenom Nilima, prapraprapravnučka pana Kadama, nás udržovala při životě a při smyslech. Jedné noci, kterou místo spánku zase naplňovaly slzy, jsem našla pana Kadama v pracovně, jíž jsme podle výzdoby a krásy říkali taky paví pokoj. Četl nějakou knihu a já jsem si sedla vedle něj, položila mu hlavu na koleno a tiše plakala. Hladil mě po zádech a beze slov mi broukal jednu indickou ukolébavku. Konečně jsem se uklidnila a vypověděla mu svoje obavy. Řekla jsem mu, že se bojím, že Ren je pro mě ztracený, a ptala se ho, jestli se zlomené srdce může opravdu zahojit. „Na to byste si mohla odpovědět sama, slečno Kelsey. Když jste dřív byla s Renem, bylo vaše srdce šťastné a plné lásky?“ „Ano.“ „Mohlo Rena milovat a nebylo příliš zničené zármutkem ze smrti vašich rodičů?“ „Ne, ale to jsou dva odlišné druhy lásky.“ „Na jednu stranu jsou různé, ale na druhou ne. Vaše schopnost milovat neklesá. Pořád milujete svoje rodiče, že ano?“ „Samozřejmě.“ „Pak to vidím tak, že to, co cítíte, nejsou jizvy na srdci nebo ubývání schopnosti lásky, ale postrádáte svého milovaného.“ Podívala jsem se na toho moudrého indického byznysmena a vzdychla: „Je hrozně smutné, že postrádám svého milovaného, když je přitom ve stejné místnosti jako já.“ „To rozhodně,“ připustil pan Kadam. „Možná by bylo nejlepší nedělat nic.“ 14