Issuu on Google+

1

U

život bez lásky

dělá to? Zírala jsem na Rena, jestli uvidím náznak emocí. Uběhla celá minuta. Poznala jsem okamžitě, že se rozhodl. Natáhl ruku, aby provedl svůj tah. Smál se, když vyhazoval Kišanovu figurku a svoji posouval do domečku. Za chvilku hra končila. „Vítěz!“ usmíval se Ren, opřel se do křesla a založil si ruce. „Říkal jsem ti, že v Člověče nikdy neprohrávám.“ Už to bylo víc než měsíc, kdy jsme Rena zachránili před mučením a vězněním na Lokešově základně u tábora Baigů, a tři týdny od té děsné oslavy mých narozenin. Život byl jako očistec. I když jsem mu dala přečíst svůj deník a vypotřebovala všechnu mouku na sušenky s čokoládovými vločkami a arašídovým máslem, nerozvzpomněl se vůbec na nic, nevybavila se mu jediná vzpomínka na mě. V Renově amnézii musel mít prsty Lokeš. Sice jsme se shledali, ale nebyli jsme spolu. Stejně jsem se však odmítala vzdát naděje, že by přece jenom nějak mohl znovu objevit naši minulost. A byla jsem rozhodnutá, že ho osvobodím. Zavázala jsem se, že vyhledám další dva dary, abych naplnila Duržino proroctví a zlomila tygrovo prokletí tak, aby jednou mohli být oba princové normálními lidmi. A to i přesto, že Ren už třeba nikdy nebude znovu můj. To nejmenší, co můžu udělat pro muže, kterého miluju, je, že ho nenechám na holičkách. Nezradím ho. 13


T YG R OVA PL AV B A

Každý den, kdy jsem byla Renovi nablízku, ale ne s ním, byl pro mě utrpením. Pan Kadam dělal, co mohl, aby mě rozptýlil. Renův bratr Kišan respektoval moje city a stál při mně jako přítel a opora, i když z každého jeho pohledu či doteku bylo nad slunce jasné, že by chtěl něco jiného. Ren ani já jsme vlastně nevěděli, jak se k sobě máme chovat. My čtyři jsme se pohybovali jako na jehlách, stále v očekávání, že se něco, cokoli stane. Jenom Nilima, prapraprapravnučka pana Kadama, nás udržovala při životě a při smyslech. Jedné noci, kterou místo spánku zase naplňovaly slzy, jsem našla pana Kadama v pracovně, jíž jsme podle výzdoby a krásy říkali taky paví pokoj. Četl nějakou knihu a já jsem si sedla vedle něj, položila mu hlavu na koleno a tiše plakala. Hladil mě po zádech a beze slov mi broukal jednu indickou ukolébavku. Konečně jsem se uklidnila a vypověděla mu svoje obavy. Řekla jsem mu, že se bojím, že Ren je pro mě ztracený, a ptala se ho, jestli se zlomené srdce může opravdu zahojit. „Na to byste si mohla odpovědět sama, slečno Kelsey. Když jste dřív byla s Renem, bylo vaše srdce šťastné a plné lásky?“ „Ano.“ „Mohlo Rena milovat a nebylo příliš zničené zármutkem ze smrti vašich rodičů?“ „Ne, ale to jsou dva odlišné druhy lásky.“ „Na jednu stranu jsou různé, ale na druhou ne. Vaše schopnost milovat neklesá. Pořád milujete svoje rodiče, že ano?“ „Samozřejmě.“ „Pak to vidím tak, že to, co cítíte, nejsou jizvy na srdci nebo ubývání schopnosti lásky, ale postrádáte svého milovaného.“ Podívala jsem se na toho moudrého indického byznysmena a vzdychla: „Je hrozně smutné, že postrádám svého milovaného, když je přitom ve stejné místnosti jako já.“ „To rozhodně,“ připustil pan Kadam. „Možná by bylo nejlepší nedělat nic.“ 14


Ž I VOT BE Z L Á SK Y

„Myslíte nechat ho být?“ Pohladil mi paži a zamyslel se. „Jeden z mých synů kdysi našel ptáčka s poraněným křídlem. Toužil si ho nechat a starat se o něj. Pak mi ho jednoho dne přinesl a ptáček byl mrtvý. Syn mi vysvětloval, že se ptáček uzdravil a zatřepotal křídly. Jenomže on zpanikařil a chytil ho, aby neuletěl. Zmáčknul ho tak silně, že se udusil. Ptáček měl možnost volby. Mohl zůstat s mým synem, nebo uletět pryč. Konec by byl v každém případě šťastnější. Kdyby uletěl, můj syn by byl smutný, ale pamatoval by si veselého ptáčka. Místo toho byl zničený smrtí svého miláčka a těžce se s tím vyrovnával.“ „Takže říkáte, ať Rena nechám.“ „Říkám, že budete šťastnější, když… on bude šťastný.“ „No, já rozhodně nechci Rena zadusit,“ vydechla jsem a skrčila si nohy pod sebe. „Ale taky se mu nechci vyhýbat. Jsem ráda, když je mi nablízku, a navíc by pak bylo obtížnější dokončit Duržino poslání.“ „Mohu navrhnout, abyste byli přátelé?“ „Vždycky byl mým přítelem, a tak bych možná neměla pocit, že jsem ztratila všechno, kdybych získala zpátky alespoň tohle.“ „Myslím, že máte pravdu.“ Kamarádit s Renem? Cestou po schodech nahoru jsem si vytáhla stuhu z vlasů a uvažovala o tom. No, něco je lepší než nic a moje náruč zrovna zeje prázdnotou. Příští den připravila Nilima s panem Kadamem snídani a oběd v jednom. Udělali to a už byli pryč, ale zato byl v kuchyni Ren. Nakládal si vrchovatě na talíř ovoce a sladké pečivo. Každým dnem teď vypadal líp. Nebyl už tak vyzáblý, jeho vlasy znovu získaly svůj atraktivní lesk. Sledoval se soustředěným výrazem v nádherných modrých očích, jak si beru talíř. Nandala jsem si jahody a lehce do něj žduchla bokem. Úplně ztuhl. „Můžeš se kousek uhnout?“ zeptala jsem se. „Chci si nabrat svůj oblíbený dánský sýr, než sem dorazí Kišan.“ „Jasně, promiň,“ rychle se posunul. 15


T YG R OVA PL AV B A

Položil si talíř na stůl a já jsem si sedla naproti němu. Oddělával si papír z muffinu a přitom mě pozoroval. Trochu jsem se pod jeho pohledem začervenala. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Slyšel jsem tě v noci plakat.“ „Jsem v pohodě.“ Zamručel a začal jíst, ale pořád se na mě díval. Když byl asi v polovině, podíval se jinam. „Jsi si jistá? Je mi líto, jestli jsem tě rozrušil… zase. Já si prostě nepamatuju…“ Zvednutím ruky jsem ho zarazila. „S tvými pocity je to tak, jak to je, Rene.“ „Stejně se omlouvám, jestli jsem zranil tvoje city.“ Nabodla jsem si na vidličku meloun. Vzdor svým tvrzením i pokusům o nenucenost mi bylo mizerně, v očích mě pálilo. „Kdy myslíš? Na moje narozeniny, když jsi řekl, že nejsem atraktivní, že se mnou nemůžeš vydržet v jedné místnosti, nebo když jsi prohlásil, že Nilima je krásná, nebo…“ „Ok, chápu.“ „To je dobře, protože já už bych to ráda nechala plavat.“ Po chvilce mlčení se k tomu ještě vrátil. „Mimochodem, já jsem neříkal, že nejsi atraktivní. Jen, že jsi moc mladá.“ „To je snad Nilima taky podle tvých měřítek. Je ti přes tři sta, ne?“ „To je fakt,“ zašklebil se ve snaze mě rozesmát. „Teoreticky vzato bys měl randit s nějakou hodně starou dámou,“ pousmála jsem se. Zamračil se. „Taky bych chtěl, abys věděla, že jsi moc milá. Nikdy dřív se mi nic podobného nestalo, na nikoho jsem takhle ještě nereagoval. Normálně vyjdu s každým. Neexistuje žádný oprávněný důvod, proč bych měl cítit potřebu odejít, když přijdeš ty.“ „Myslíš kromě nátlaku na to, aby ses rozvzpomněl?“ „Nejde o ten tlak. Je to něco… jiného. Ale rozhodl jsem se, že to budu ignorovat.“ 16


Ž I VOT BE Z L Á SK Y

„A to můžeš?“ „Jasně. Čím déle jsem blízko tebe, tím je reakce silnější. Nedělá mi problém s tebou mluvit. Jde o tvou blízkost. Měli bychom se zkusit bavit po telefonu, jestli pocítíme rozdíl. Už pracuju na získání imunity.“ „Aha, takže tvým cílem je stát se vůči mně snášenlivějším,“ vzdychla jsem. „No tak jo.“ „Budu se snažit dál, Kelsey.“ „Nenamáhej se příliš, protože už na tom ani nezáleží. Rozhodla jsem se, že budeme jenom kamarádi.“ Předklonil se a řekl spiklenecky: „Ty už nejsi, no… do mě zamilovaná?“ Taky jsem se předklonila. „Už o tom nechci mluvit!“ Ren si založil ruce na prsou. „Proč ne?“ „Protože Lois Laneová Supermana nikdy nezadusila.“ „O čem to mluvíš?“ „Budeme se muset podívat na ten film. A jestli chceš randit s Nilimou, jdi do toho! Já už ti bránit nebudu.“ „No počkej! Ty mě pouštíš k vodě?“ „Máš s tím nějaký problém?“ „Neříkám, že s tím mám problém. Jen, četl jsem tvůj deník, a na holku, která by do mě měla být blázen, se vzdáváš hodně rychle!“ „Já nic nevzdávám. Mezi námi dvěma nic není, takže nemám co vzdávat.“ Zíral na mě, jak napichuju další kousek ovoce. Mnul si prsty bradu a řekl: „Takže chceš, abychom byli kamarádi?“ „Jo. Žádný nátlak, žádné slzy, ani neustálé připomínání věcí, na které jsi zapomněl, nic. Začneme znovu od začátku, s čistým štítem. Naučíme se, jak být kamarádi a vycházet spolu, navzdory tomu mechanismu, který v tobě spouští únikovou reakci. Co říkáš?“ Otřela jsem si dlaň o ubrousek a napřáhla ji k němu. „Ruku na to?“ Ren se krátce zamyslel, usmál se a moji ruku přijal. „Na čem jsme se dohodli?“ zeptal se Kišan, čímž vstoupil do nej17


T YG R OVA PL AV B A

delšího rozhovoru, který jsme s Renem vedli od doby, kdy byl v zajetí. „Kelsey souhlasila, že mi předvede svou sílu blesku,“ přešel Ren plynule ke lži. „To prostě musím vidět, jak vypaluje oheň z ruky.“ Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím. S úsměvem na mě mrknul, pak se zvedl, vzal oba naše talíře a odnesl je do dřezu v kuchyni. Zlatavé oči se zablýskly, jak na mě Kišan vrhnul pochybovačný pohled, ale sednul si a chňapnul po druhé polovině mého dánského sýra. Laškovně jsem ho plácla přes ruku, pak jsem si vzala utěrku a šla pomoct Renovi. Když jsme všechno sklidili, Ren mi vzal utěrku a třepnul mě s ní přes nohu. Smála jsem se, že už zase spolu blbneme, ale když jsem se otočila, Kišan se na nás mračil. Ren mi dal zlehka ruku na rameno a naklonil se mi k uchu: „‚Z Cassia kouká hlad, moc hubený je, moc přemýšlí. To bývá nebezpečné.‘ Dej si na něj radši pozor, Kelsey.“ Smála jsem se, šťastná, že si alespoň pamatuje Shakespeara, když ne mě. „S Kišanem si nedělej starosti, Caesare, víc vrčí, než kouše.“ „Kousnul tě teď někdy?“ „Ne, teď ne.“ „Hm, budu ho sledovat!“ prohlásil a šel pryč. „Co to všechno mělo znamenat?“ ozval se Kišan, ve zlatavých očích záblesk divokého tygra. „Ren slaví svou emancipaci.“ „Co tím myslíš?“ „Řekla jsem mu, že budeme kamarádi.“ Kišan se zarazil. „A ty to opravdu chceš?“ „Nezáleží na tom, co chci já. Mým kamarádem být dokáže, mým klukem ne. To nám teď není dáno.“ Kišan díkybohu mlčel. Dalo se čekat, že nabídne sebe jako náhradu, ať už vážně, nebo z legrace, ale držel se a neřekl nic. Vděčně jsem mu dala pusu na tvář a odešla.

18


Ž I VOT BE Z L Á SK Y

Všem prolomení ledů mezi mnou a Renem pomohlo, takže jsme se brzy konečně vrátili k normálnímu životu. Každý týden jsem teď telefonovala svým nevlastním rodičům, Mikeovi a Sarah, i když jsem jim neříkala prakticky nic jiného, než že jsem v pohodě a mám hodně práce u pana Kadama. Ubezpečila jsem je, že jsem přes internet dokončila první ročník Západní oregonské univerzity, takže teď mám prázdniny a strávím je na praxi v Indii. Ráno jsem vždycky cvičila bojová umění s Kišanem, dala si pozdní snídani s Renem a odpoledne pomáhala panu Kadamovi se třetí částí Duržina proroctví. Večer jsem společně s panem Kadamem připravovala večeři, pokud nechtěl dělat kari. To jsem si pak dala něco jiného a požádala jsem o to zlaté mango. Po večeři jsme hráli hry, dívali se na filmy nebo si četli v pracovně. Kišan tam zůstával jedině, když jsem vyprávěla nějaký příběh. To se mi stočil u nohou v podobě černého tygra. Všichni společně jsme začali číst Sen noci svatojánské. Pan Kadam koupil několik výtisků, abychom si mohli rozdělit role. Byla jsem ráda, že můžu tyhle chvíle trávit společně s Renem. Jako obvykle měl pan Kadam pravdu. Zdálo se, že Ren je šťastný. Jeho změněná nálada se pozitivně odrážela na všech včetně Kišana, který už nebyl věčně zamračený a naštvaný mladší bratr. Stal se z něj sebevědomý muž. Držel si ode mě odstup, ale červenala jsem se pod pohledem jeho zlatavých očí, jejichž výraz říkal: Pojď blíž – chytím tě! Občas jsem večer zastihla Rena v hudebním pokoji, jak hraje na kytaru. Hrál různé písničky a smál se, když jsem chtěla „Co mám nejradši“ z filmu Za zvuků hudby. Jednou narazil na píseň, kterou složil pro mě. Pozorně jsem ho sledovala, jestli mu to nepřinese nějakou vzpomínku. Probíral se poznámkami s hlubokým soustředěním. Několikrát se zarazil a začal hrát znovu od začátku. Když zachytil můj pohled, spustil ruce a s nesmělým úsměvem řekl: „Promiň, nějak si na tuhle písničku nemůžu vzpomenout. Máš dneska nějaké přání?“ 19


T YG R OVA PL AV B A

Zmohla jsem se jenom na úsečné „ne“ a vstala. Ren mě chytil za ruku, ale hned ji pustil. „Co je s tebou? Jsi dnes nějaká smutná, víc než kdy jindy.“ „Ta písnička… je…“ „Ta písnička? Slyšela už jsi ji někdy?“ „Ne,“ zalhala jsem a smutně se usmála. „Je… krásná.“ Stiskla jsem mu ruku a rychle odcházela, aby se už nemohl na nic ptát. Setřela jsem si slzu a vyšla do schodů. Slyšela jsem, jak to dál zkouší a nedokáže si dát slova a melodii dohromady. Jiný večer jsem si šla sednout na terasu. Jen jsem odpočívala, vdechovala vůni jasmínu a koukala na hvězdy, když jsem zaslechla, jak se Ren baví s Kišanem. „Změnil ses,“ říkal Ren bratrovi. „Jsi jiný člověk než před šesti měsíci.“ „Klidně ti pocuchám tvůj bílý kožich, jestli narážíš na tohle.“ „Ale ne. Vím, že jsi pořád rváč a silný bojovník. Jsi teď ale nějak víc uvolněný, sebejistý… vyrovnanější. Je mnohem těžší tě vytočit,“ smál se. „Ona mě změnila,“ promluvil Kišan potichu. „Hodně jsem na sobě pracoval, abych se stal takovým člověkem, za jakého mě považuje a kterého potřebuje.“ Ren už nic neřekl a oba vešli do domu. Zůstala jsem potichu sedět a přemýšlela o Kišanových slovech. Kdo by řekl, že život a láska budou tak složité?

20


Tygrova plavba