Echo „Můj otec je autoritativní fanatik, macechu nenávidím, brácha mi umřel a máma je… ehm, problémová. Jak byste řekla, že se mi daří?” Takhle bych ráda odpověděla na otázku paní Collinsové, jenomže můj otec se příliš staral o vnější dojem na to, abych mohla být upřímná. Místo toho jsem třikrát zamrkala a řekla: „Fajn.“ Paní Collinsová, nová klinická sociální pracovnice Eastwické střední školy, se chovala, jako bych nic neřekla. Odstrčila hromadu složek na stranu svého už tak zaneřáděného stolu a listovala jakýmisi papíry. Moje nová terapeutka zamručela, když našla mou skoro deset centimetrů tlustou složku, odměnila se lokem kávy a zanechala přitom na okraji šálku sytě červený otisk rtěnky. Ve vzduchu visel pach levné kávy a čerstvě ořezaných tužek. Napravo ode mě se otec podíval na hodinky a nalevo se Zlá čarodějnice Západu netrpělivě zavrtěla. Mně utíkala hodina matematiky, mému otci nějaké veledůležité jednání a mé nevlastní matce ze země Oz? Té musel nejspíš utéct mozek.
5
„Taky máte tak rádi leden?“ zeptala se paní Collinsová, když otvírala mou složku. „Nový rok, nový měsíc, začátek s čistým štítem.“ Aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Líbí se vám ty závěsy? Dělala jsem je sama.“ Jediným synchronizovaným pohybem jsme já, můj otec i moje macecha obrátili oči k růžovým puntíkovaným závěsům v oknech s výhledem na studentské parkoviště. Na můj vkus byly trochu moc jako z Popelky a výběr barev jako na nepovedené technoparty. Ani jeden z nás neodpověděl a zavládlo rozpačité ticho. Tátovi zavibrovalo BlackBerry. S přehnaným úsilím ho vytáhl z kapsy a přejel po displeji. Ashley si poklepávala prsty po obrovském břiše a já četla ručně malované cedulky visící na zdi, abych nemusela věnovat pozornost jí. Selhání je tvůj jediný nepřítel. Jediná cesta vzhůru je nedívat se dolů. Jsme úspěšní, protože věříme. Nenaolejuje-li mě Julie, naolejuji Julii já. Dobře, ta poslední věta se na zeď mouder nedostala, ale bylo by to zábavné. Paní Collinsová mi svými blond vlasy a přehnaně vstřícným postojem připomínala přerostlého labradorského retrívra. „Echo má parádní výsledky z testů studijních předpokladů i logického myšlení. Měli byste být na svou dceru velice hrdí.“ Srdečně se usmála a předvedla mi všechny zuby. Spusťte časomíru. Mé první terapeutické sezení bylo oficiálně zahájeno. Po tom incidentu před necelými dvěma lety sociálně-právní ochrana dětí „důrazně doporučila“ terapii – a táta rychle pochopil, že je lepší kývnout na všechno, co je „důrazně doporučeno“. Chodívala jsem na terapii jako normální lidi, do ordinace mimo školu. Díky přílivu financí od státu Kentucky a příliš nadšené sociální pracovnici jsem se ovšem dostala do tohohle pilotního programu. Jedinou pra-
6
covní náplní paní Collinsové bylo zabývat se několika studenty naší školy. Fakt štěstí. Otec se narovnal. „V matematice měla málo bodů. Chci, aby ty testy zkusila znova.“ „Je tu někde toaleta?“ skočila do hovoru Ashley. „To malé mi rádo sedí na měchýři.“ To spíš Ashley ráda obracela pozornost na sebe. Paní Collinsová se na ni upjatě usmála a ukázala ke dveřím. „Jděte ven na chodbu a pak vpravo.“ Jak se Ashley zvedala ze židle, tvářila se, jako by nenosila malinké dítě, ale tunovou kouli z olova. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a otec na mě vrhl mrazivý pohled. „Pane Emersone,“ pokračovala paní Collinsová, jakmile Ashley odešla z místnosti, „Echo má výsledky testů ACT i SAT vysoko nad státním průměrem a podle záznamů v její složce už si podala přihlášky na školy, které si vybrala.“ „Rád bych, aby se přihlásila ještě na pár obchodních škol s prodlouženými lhůtami pro přihlášení. A navíc, v této rodině se nebere ‚nadprůměr‘. Moje dcera musí excelovat.“ Otec mluvil s aurou božstva. Chybělo jen, aby přidal dovětek tak budiž psáno, tak se staň. Opřela jsem se loktem o područku a zabořila obličej do dlaní. „Vidím, že vám to opravdu dělá starosti, pane Emersone,“ řekla paní Collinsová protivně vyrovnaným tónem. „Ale její výsledky v angličtině jsou téměř dokonalé…“ A tady jsem je přestala vnímat. Otec vedl tenhle boj s mou předchozí výchovnou poradkyní, když jsem ve druháku psala přípravné testy. A potom znova vloni, když jsem dělala testy ACT a SAT poprvé. Výchovná poradkyně časem zjistila, že otec vždycky vyhraje, a vzdávala to rovnou. Výsledky testů byly to poslední, co mě zajímalo. Hlavu jsem měla plnou starostí o to, jak sehnat peníze na opravu
7
Airesova auta. Po Airesově smrti otec tvrdohlavě trval na tom, že bychom ho měli prodat. „Echo, jsi spokojená se svými výsledky?“ zeptala se paní Collinsová. Podívala jsem se na ni skrz vlnité zrzavé vlasy, které mi padaly do obličeje. Předchozí terapeutka pochopila hierarchii naší rodiny a mluvila s otcem, ne se mnou. „Prosím?“ „Jsi spokojená se svými výsledky z ACT a SAT? Chceš je dělat znova?“ Založila si ruce na mojí složce. „Chceš se hlásit na další školy?“ Zachytila jsem pohled otcových unavených šedých očí. Tak počkat. Opakování testů by znamenalo, že by mě otec neustále honil do učení, a to by zase znamenalo, že bych musela o sobotách brzy vstávat, celé dopoledne si zavařovat mozek a pak se celé týdny strachovat o výsledky. A hlásit se na víc škol? To bych radši opakovala testy. „Ani ne.“ Věčně ustarané vrásky kolem jeho očí a úst se nesouhlasně prohloubily. Změnila jsem písničku. „Táta má pravdu. Měla bych ty testy zkusit znova.“ Paní Collinsová škrábala propiskou do složky. Moje poslední terapeutka dobře věděla o mých potížích s autoritou. Nemusela znova psát, co už tam bylo. Ashley se přikolébala zpátky a sesunula se do křesla vedle mě. „Co jsem propásla?“ Upřímně, zapomněla jsem, že vůbec existuje. Ach, kdyby tak táta zapomněl taky. „Nic,“ odpověděl otec. Paní Collinsová konečně zvedla propisku z papíru. „Zjisti si u kolegyně Marcosové nejbližší termín testů, než půjdeš do hodiny. A jako výchovná poradkyně bych s tebou ještě ráda probrala tvůj rozvrh na tohle pololetí. Zaplnila sis volné hodiny několika kurzy obchodu a podnikání. Zajímalo by mě proč.“
8
Pravdivá odpověď – protože mi to otec řekl – by pravděpodobně podráždila hned několik lidí v této místnosti, a tak jsem vařila z vody: „Pomůže mi to s přípravou na vysokou.“ Super. Pronesla jsem to s nadšením předškoláka čekajícího na očkování. Moje chyba. Otec se znova zavrtěl v křesle a vzdychl. Uvažovala jsem o jiné odpovědi, ale zřejmě bych se stejně nedočkala lepší reakce. Paní Collinsová pročítala mou složku. „Máš obrovský talent na umění, zvlášť malování. Nechci po tobě, abys vypustila všechny ty obchodní předměty, ale mohla bys vynechat jeden z nich a místo toho chodit na malování.“ „Ne,“ vyštěkl otec. Nahnul se dopředu a opřel o sebe propnuté prsty. „Echo na žádné malování chodit nebude, je to jasné?“ Otec je zvláštní kombinací vojenského cvičitele a Alenčina bílého králíka – vždycky má důležitě někam namířeno a vyžívá se v komandování všech okolo. Paní Collinsová si zasloužila uznání – ani nemrkla, než ustoupila. „Naprosto.“ „Tak když jsme si to ujasnili…“ Ashley se svým těhotenským bubnem už seděla na kraji křesla, připravená vstát. „Omylem jsem si toho na dnešek dala moc, mám domluvený ultrazvuk. Možná už zjistíme pohlaví.“ „Paní Emersonová, školní záležitosti Echo nejsou důvodem tohohle sezení, ale chápu, jestli musíte odejít.“ Z horního šuplíku vytáhla úřední dopis, zatímco si zrudlá Ashley sedala zpátky do svého křesla. Takovou hlavičku na dopise jsem za poslední dva roky viděla několikrát. Sociálně-právní ochrana dětí si libuje v likvidaci deštných pralesů. Paní Collinsová dopis pročítala a já jsem zatím tajně toužila po spontánním samovznícení. S otcem jsme se oba krčili na svých židlích. Ach, ta zatracená radost skupinové terapie.
9
Během čekání až dočte, jsem si vedle počítače všimla vycpané zelené žáby, fotky, na které byla s nějakým chlápkem – možná s manželem – a potom, na rohu stolu, velké modré stuhy. Takové té ozdobné, kterou člověku dají, když vyhraje nějakou soutěž. Něco se ve mně zvláštně pohnulo. Uf, divné. Paní Collinsová dopis procvakla a vložila do mé už tak přetékající složky. „Tak. Teď jsem oficiálně tvoje terapeutka.“ Když neříkala nic víc, odlepila jsem oči od stuhy a obrátila je na ni. Sledovala mě. „Krásná stuha, viď, Echo?“ Otec zakašlal a vrhl na ni vražedný pohled. Dobře, divná reakce, ale podráždilo ho koneckonců už to, že tu vůbec byl. Znovu jsem na stuhu mrkla. Proč mi byla povědomá? „Docela jo.“ Její oči zabloudily k identifikačním známkám na mém krku, se kterými jsem si bezmyšlenkovitě pohrávala. „Upřímnou soustrast celé rodině. Která část ozbrojených sil?“ Super. Otec vypadal, že ho trefí. Řekl mi jasně jen asi sedmdesátkrát, že Airesovy psí známky zůstanou v krabici pod mou postelí, jenomže já je dneska potřebovala – nová terapeutka, druhé výročí bráchovy smrti ještě čerstvé, začátek posledního pololetí střední školy. Nevolnost mi kroužila a dováděla ve vnitřnostech. Ve snaze vyhnout se otcovu zklamaně zamračenému výrazu jsem si usilovně hledala roztřepené konečky vlasů. „Námořnictvo,“ suše odpověděl otec. „Podívejte, mám dopoledne schůzku s budoucími klienty, slíbil jsem Ashley, že s ní půjdu k doktorce, a Echo zameškává hodinu. Kdy to konečně zabalíme?“ „Až řeknu. Jestli hodláte na sezeních dělat potíže, pane Emersone, bude mi potěšením zavolat příslušné sociální pracovnici.“
10
Musela jsem bojovat s cukáním v koutcích rtů. Paní Collinsové se povedl parádní tah. Otec se stáhl, zato moje macecha… „Nerozumím tomu. Echo bude osmnáct. Proč na ni má pořád dohlížet stát?“ „Protože to je podle státu Kentucky, podle její sociální pracovnice i podle mě v jejím nejlepším zájmu.“ Paní Collinsová zavřela moji složku. „Echo se mnou bude pokračovat v terapii, dokud na jaře neodmaturuje. Pak bude mít od státu pokoj – a vy taky.“ Počkala, než Ashley v tichosti smířeně přikývla, a pak pokračovala. „Jak se ti daří, Echo?“ Skvěle. Báječně. Nikdy to nebylo horší. „Fajn.“ „Opravdu?“ Poklepala si prstem o bradu. „Protože bych řekla, že výročí smrti tvého bratra by mohlo vyvolat nějaké bolestivé emoce.“ Paní Collinsová si mě prohlížela, ale já na ni jen tupě zírala. Táta a Ashley sledovali ten nepříjemný souboj. Začalo mě hryzat svědomí. Žádnou otázku mi vlastně nepoložila, takže jsem jí teoreticky nemusela vůbec odpovídat, ale nutkání jí vyhovět mě zaplavilo jako přílivová vlna. Ale proč? Byla to jen další terapeutka a všechny jsou stejné. Všechny kladly stejné otázky a slibovaly pomoc, ale každá z nich mě nechala ve stejném stavu, v jakém mě našla – zlomenou. „Brečí.“ Ashley rozsekla ticho svým vysokým hlasem, jako kdyby šířila nejnovější drby ve folklórním kroužku. „Pořád. Aires jí opravdu chybí.“ S tátou jsme se oba otočili na tu blonďatou nánu. Přála jsem si, aby mluvila dál, ale jsem si jistá, že táta chtěl, aby zmlkla. Bůh mě pro jednou vyslyšel. Ashley pokračovala: „Všem nám chybí. Je to smutné, že ho to malé ani nepozná.“
11
Ano, vítejte opět v Ashleyině show, kterou vám přinášejí Ashley a peníze mého otce. Paní Collinsová pořád svižně psala, nepochybně vyrývala do mojí složky každé z Ashleyiných bezhlavých slov, zatímco táta sténal. „Echo, chceš se dneska bavit o Airesovi?” zeptala se paní Collinsová. „Ne.“ To byla asi ta nejupřímnější věc, co jsem za celé dopoledne řekla. „To nevadí,“ řekla. „Necháme si to na jindy. A co tvá matka? Mluvila jsi s ní v poslední době?“ Ashley s tátou naráz odpověděli: „Ne,“ zatímco já jsem vyhrkla: „Tak trochu.“ Připadala jsem si jako šunka v sendviči, jak se ke mně oba nahnuli. Nevěděla jsem, co mě vlastně přimělo říct pravdu. „Zkoušela jsem jí o přestávce zavolat.“ Když to nebrala, proseděla jsem celé dny u telefonu s nadějí, že mojí matce nebude úplně jedno, že před dvěma lety zemřel můj bratr a její syn. Táta si přejel rukou přes obličej. „Víš, že s matkou nesmíš nijak komunikovat.“ Jeho vzteklý hlas mi říkal, že nemůže uvěřit, jak jsem mohla tuhle nepříjemnost terapeutce vyklopit. Představovala jsem si, jak se mu honí hlavou obrázky sociálních pracovnic. „Je na to soudní příkaz. Řekni mi, Echo, pevná linka nebo mobil?“ „Pevná,“ zachraptěla jsem, „ale nemluvily jsme spolu. Přísahám.“ Přejel prstem po svém BlackBerry a na displeji se objevilo číslo jeho právníka. Sevřela jsem v ruce identifikační známky, až se mi Airesovo jméno a číslo vrývaly do dlaně. „Prosím, tati, nedělej to,“ zašeptala jsem. Zaváhal a mně srdce bouchalo o hrudní koš. Potom, zaplať pánbůh, upustil telefon do klína. „Teď budeme muset změnit číslo.“
12
Přikývla jsem. Bylo na nic, že mi máma nebude moct zavolat domů, ale srovnám se s tím… kvůli ní. Při všech věcech, které máma potřebovala, vězení mezi ně nepatřilo. „Měla jsi od té doby nějaký kontakt s matkou?“ Paní Collinsová už nebyla tak přátelská. „Ne.“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Všechno uvnitř mě bolelo. Ten výraz, že všechno je fajn, už jsem nemohla udržet o moc déle. Tohle vyptávání sypalo sůl do mých čerstvě otevřených ran. „Abychom si to ujasnily, uvědomuješ si, že jakýkoli kontakt mezi tebou a matkou, i kdybys ho iniciovala ty, je zakázaný, dokud trvá soudní příkaz.“ „Ano.“ Nabrala jsem zase trochu vzduchu. Knedlík v krku bránil přístupu drahocenného kyslíku. Chyběl mi Aires a, bože, máma, Ashley čekala dítě a táta mi ani na chvilku nedal pokoj a… potřebovala jsem něco, cokoli. Proti vlastnímu zdravému rozumu jsem nechala ta slova, aby mi vyklouzla z pusy. „Chci spravit Airesovo auto.“ Možná... možná by mi opravení něčeho, co bylo jeho, ulevilo od té bolesti. „Ale ne, zase tohle,“ zamumlal táta. „Počkat. Zase co? Echo, o čem to mluvíš?“ zeptala se paní Collinsová. Zírala jsem na své rukavice. „Aires našel na vrakovišti Corvette z roku 1965. Všechen svůj čas věnoval tomu, aby ji opravil, a už to skoro měl hotové, když odjížděl do Afghánistánu. Chci to dodělat. Pro něj.“ Pro sebe. Nenechal po sobě nic, jen to auto. „To zní jako zdravý způsob truchlení. Co si o tom myslíte vy, pane Emersone?“ Paní Collinsová udělala parádní psí oči – věc, kterou se ještě musím naučit. Táta zase koukal do BlackBerry, jeho tělo bylo přítomné,
13
ale myslí byl už v práci. „Stojí to moc peněz a nevidím důvod spravovat rozbité auto, když má vlastní, které jezdí.“ „Tak mě nech najít si práci,“ odsekla jsem. „A pak můžeme moje auto prodat, až bude to Airesovo fungovat.“ Všichni jsme se dívali na něj, zatímco on zíral na mě. Aniž bych to měla v úmyslu, zahnala jsem ho do kouta. Chtěl říct ne, jenomže to by si to rozlil u nové terapeutky. Na sezeních jsme totiž museli být dokonalí. Nedej bože, abychom toho zneužili a vytáhli na světlo nějaké problémy. „Fajn, ale musí si to všechno zaplatit sama a zná moje pravidla ohledně brigád. Musí si najít práci, která jí nebude zasahovat do školy nebo do kroužků, na kterých jsme se dohodli, a nesmí mít kvůli práci horší známky. Tak, už je to všechno?“ Paní Collinsová se podívala na hodiny. „Ne tak docela. Echo, tvá sociální pracovnice ti prodloužila terapii až do maturity kvůli posudkům od učitelů. Od začátku třetího ročníku si všimli, že už v hodinách nejsi aktivní a nebavíš se se spolužáky.“ Její přívětivé oči se zabodly do mých. „Všichni chceme, abys byla spokojená, Echo, a já bych byla ráda, kdybys mi dala příležitost, abych ti mohla pomoct.“ Zvedla jsem obočí. Jako kdybych měla s tou terapií možnost volby. A abych byla spokojená – tak to fakt sakra hodně štěstí. „Jasně.“ Ashley mě vyděsila svým pronikavým hlasem. „Echo má rande na Valentýnský bál.“ Teď jsem zase s tátou naráz odpověděla já: „Cože?“ – „Fakt?“ Ashley nervózně kmitala očima ze mě na tátu. „Ano, pamatuješ, Echo? Jak jsme se včera bavily o tom novém klukovi, co se ti líbí, a říkala jsem ti, že by ses neměla vykašlat na svoje kamarádky ze školy kvůli tomu, že jsi posedlá nějakým klukem.“ Uvažovala jsem, která část mě znepokojuje víc – jestli ten imaginární kluk, nebo její tvrzení, že jsme se spolu skutečně
14
bavily. Zatímco jsem se rozhodovala, táta se zvednul a oblékl si kabát. „Vidíte, paní Collinsová, Echo je v pohodě. Jenom trochu zamilovaná. Jakkoli sem chodím rád, Ashley má být za dvacet minut u doktorky a Echo by neměla zameškat další výuku.“ „Echo, chceš si opravdu něco vydělat, abys mohla opravit bratrovo auto?“ zeptala se paní Collinsová, když vstávala, aby vyprovodila tátu a macechu z kanceláře. Povytáhla jsem si rukavice, které jsem nosila, abych schovala svou kůži. „Víc, než si dovedete představit.“ Usmála se na mě, než vyšla ze dveří. „Pak pro tebe mám brigádu. Počkej tady a domluvíme se.“ Ti tři došli na druhou stranu chodby a tam si namačkaní k sobě něco šeptali. Táta vzal Ashley kolem pasu a ta se na něj pověsila, jak kývali na tichá slova paní Collinsové. Známé bodání vzteku a žárlivosti mi žralo vnitřnosti. Jak ji může milovat, když toho tolik zničila?
NOAH
Čerstvý nátěr a vůně cihlového prachu ve mně vyvolávaly myšlenky na mého otce a ne na školu. A přitom mě praštily do nosu, právě když jsem vcházel do nově opravené vstupní haly. S učebnicemi v ruce jsem se ploužil k přepážce. „Brý den, paní učitelko.“ „Noahu, muchacho, proč zase pozdě?“ ptala se paní Marcosová a sešívala k sobě nějaké papíry. Hodiny na zdi tikly devět ráno. „Sakra, tohle je brzy.“ Paní Marcosová obešla svůj nový třešňový stolek a postavila se za přepážku. Dávala mi to sežrat, když jsem přišel pozdě, ale stejně jsem ji měl rád. Se svými tmavohnědými vlasy vypadala trochu jako hispánská verze mé matky. „Ráno jsi promeškal schůzku s paní Collinsovou. To není zrovna dobrý začátek druhého pololetí,“ zašeptala, když mi zapisovala pozdní příchod. Kývla hlavou směrem ke třem lidem namačkaným v protějším koutě místnosti. Ta blondýna středního věku, která si něco šuškala s párem zazobaných rodičů, byla zřejmě nová výchovná poradkyně. Pokrčil jsem rameny a ušklíbl se koutkem úst. „Ájé.“
16
Paní Marcosová mi šoupla zapsaný pozdní příchod s tím svým přísným pohledem. Jediná osoba na téhle škole, která si nemyslela, že moje budoucnost je beznadějně podělaná. Blondýna na mě zavolala: „Pane Hutchinsi, těší mě, že jste nezapomněl na naši schůzku, i když jdete pozdě. Posaďte se prosím, než vyřídím ještě pár věcí.“ Usmívala se na mě jako na starého kamaráda a mluvila tak příjemně, že jsem se na ni málem usmál taky. Místo toho jsem ale jen kývnul a sedl si na židli u zdi. Paní Marcosová se zasmála. „Co je?“ „Ta ti tohle chování tolerovat nebude. Možná aspoň začneš brát školu vážně.“ Opřel jsem si hlavu o škvárovou zeď a zavřel oči. Potřeboval bych ještě pár hodin spát. Z práce jsem se dostal až dost po půlnoci, protože chyběl člověk, co měl zavírat, a pak mě Isaiah s Beth nenechali usnout. „Paní učitelko?“ zeptal se andělský hlas. „Prosím vás, kdy jsou nejbližší termíny testů ACT a SAT?“ Zazvonil telefon. „Vteřinku,“ řekla paní Marcosová. Zvonění přestalo. Jedna ze židlí kousek ode mě zavrzala a mně se začaly sbíhat sliny z vůně čerstvě upečených skořicových loupáčků. Mrknul jsem zpod víčka a uviděl lesklé kudrnaté zrzavé vlasy. Tu znám. Echo Emersonová. V dohledu žádné skořicové loupáčky nebyly, ale ať se propadnu, jestli po nich nevoněla. Měli jsme společných několik předmětů a v minulém pololetí i jednu volnou hodinu. Nic jsem o ní nevěděl kromě toho, že se držela stranou, byla chytrá, zrzavá a prsatá. Nosila volné košile s dlouhými rukávy, které jí sklouzávaly z ramen, a pod nimi tílka odhalující právě tolik, aby se rozběhla fantazie.
17
Jako vždycky zírala přímo před sebe, jako bych neexistoval. Sakra, pro ni asi fakt neexistuju. Lidi jako Echo Emersonová mě pekelně štvali. „Máš pěkně pitomý jméno,“ zamumlal jsem. Ani nevím, proč jsem si do ní musel rýpnout. Jen tak. „Neměl bys radši hulit na záchodech?“ Takže mě znala. „Dali tam kamery. Teď chodíme na parkoviště.“ „Mea culpa.“ Nervózně houpala nohou. Fajn, dostal jsem se přes její dokonalou masku. „Echo… echo… echo…“ Přestala houpat nohou a vztekle pohodila zrzavými kudrnami, jak se ke mně otáčela. „Jak originální. Tohle jsem ještě nikdy neslyšela.“ Sebrala batoh a odešla. Pevný zadek se jí kolíbal ze strany na stranu. Nebyla to zdaleka taková legrace, jak jsem čekal. Po pravdě jsem si připadal tak trochu jako vůl. „Noahu?“ Paní Collinsová si mě zavolala dovnitř. Poslední výchovný poradce byl obsesivně-kompulzivní. Všechno měl v kanceláři dokonale uspořádané. Přendával jsem mu cedulky, jen abych ho vyvedl z míry. S paní Collinsovou taková zábava nebude. Na stole měla tolik nepořádku, že by tam člověk mohl zahrabat mrtvolu a nikdo by ji už nikdy nenašel. Sedl jsem si naproti ní a čekal na očistec. „Jaké byly Vánoce?“ Už zase ten milý výraz, trochu jako štěně. „Fajn.“ Pokud si teda myslíte, že když se vaši pěstouni předhánějí ve řvaní a naházejí při tom všechny dárky do krbu, jsou to fajn Vánoce. Vždycky jsem snil o tom, že strávím Vánoce v té proklaté sklepní díře koukáním na to, jak si mí dva nejlepší kamarádi vyhulují mozky. „To je skvělé. Takže s tvou novou pěstounskou rodinou je
18
všechno v pořádku.“ Řekla to jako oznamovací větu, ale myslela to jako otázku. „Jo.“ Proti těm třem předešlým tohle byla doslova taková normální rodinka. Pro tentokrát mě umístili do rodiny s dalším klukem. Buď měli málo pěstounů, nebo snad konečně uvěřili, že nejsem taková hrozba, jak si mě zaškatulkovali. Lidi s takovou nálepkou nesměli žít s dalšími nezletilými. „Víte co, já už svou sociální pracovnici mám a ta mě prudí dost. Řekněte šéfovi, že se mnou nemusíte ztrácet čas.“ „Já nejsem sociální pracovnice,“ řekla. „Jsem klinická sociální pracovnice.“ „To je jedno.“ „Právě že není. Chodila jsem do školy mnohem delší dobu.“ „To se máte.“ „A taky to znamená, že ti můžu pomoct i s jinými věcmi.“ „Platí vás stát?“ „Ano.“ „Tak to o vaši pomoc nestojím.“ Na to se skoro usmála a já skoro pocítil ždibec respektu. „Co takhle vzít to přímo?“ zeptala se. „Ve složce máš záznamy o násilném chování.“ Zíral jsem na ni. Ona zírala na mě. Ta složka byla plná sraček, ale já už dávno věděl, že slovo teenagera neznamená nic proti slovu dospěláka. „V téhle složce, Noahu.“ poklepala na ni prstem. „Myslím si, že se tam nepíše všechno. Mluvila jsem s tvými učiteli z Highlandské střední. Obrázek, který jsem si o tobě udělala, neodpovídá tomu mladému muži, co vidím před sebou.“ Svíral jsem kovovou spirálu na hřbetu svého sešitu z matematiky, až se mi zarývala do dlaně. Kdo si sakra ta ženská myslí, že je, aby se hrabala v mé minulosti?
19
Listovala mou složkou. „Za posledního dva a půl roku ses dostal do několika pěstounských rodin. Tohle je tvá čtvrtá střední škola od té doby, co zemřeli tví rodiče. Co mi na tom nesedí, je, že ještě rok a půl zpátky jsi byl na čestné listině a závodně sportoval. To se u problémových případů obvykle nevidí.“ „Možná byste měla hrabat trochu hloub.“ Chtěl jsem se té ženské zbavit a nejlepší způsob, jak to dokázat, ji bylo vystrašit. „To byste zjistila, že jsem zmlátil svého prvního pěstouna.“ Ve skutečnosti jsem mu dal pěstí, když jsem ho viděl mlátit jeho vlastního syna. Vtipné, že když přijeli policajti, nikdo z té rodiny se mě nezastal. Ani ten kluk, co jsem ho bránil. Paní Collinsová mlčela, jako by čekala, až jí povím, jak to bylo podle mě, ale to se spletla. Po tom, co umřeli rodiče, jsem zjistil, že celý systém na to kašle. Jak se do něj dostanete, jste v háji. „Tvoje bývalá výchovná poradkyně z Highlandu tě jen chválila. V prváku školní basketbalový tým, čestná listina, účast na různých aktivitách, byls oblíbený u spolužáků.“ Zkoumala mě pohledem. „Takový kluk by se mi líbil.“ Mně taky – jenomže život je pes. „Trochu pozdě, abych se dal na basketbal v půlce sezóny, ne. A nevadily by trenérovy moje kérky?“ „Nechci křísit tvůj starý život, ale spolu bychom ti mohli vybudovat nový. Lepší budoucnost, než jaká tě čeká takhle.“ Znělo to tak proklatě upřímně. Rád bych jí věřil, ale pár tvrdých lekcí mě naučilo nevěřit nikomu. S kamennou tváří jsem nechal ticho viset ve vzduchu. Uhnula pohledem první a zavrtěla hlavou. „Měls to těžké, ale máš spoustu možností. Máš skvělé výsledky talentových testů a učitelé vidí tvůj potenciál. Studijní průměr by
20
chtěl trochu zlepšit, stejně jako docházka. Myslím, že to spolu souvisí. Viděla bych to takhle – kromě našich sezení jednou za týden budeš taky chodit na doučování, dokud nebude tvůj průměr odpovídat výsledkům z testů.“ Vstal jsem. První hodinu jsem zaspal a díky téhle směšné schůzce jsem propásl i druhou. Ale když už jsem se vyhrabal z postele, hodlal jsem ještě dnes na nějakou hodinu jít. „Na tohle nemám čas.“ V jejím hlase se ozval malinko štiplavý tón, tak nepatrný, že jsem si ho sotva všiml. „Mám kontaktovat tvou sociální pracovnici?“ Zamířil jsem ke dveřím. „Poslužte si. Co nadělá? Rozvrátí mi rodinu? Dá mě do pěstounské péče? Hrabejte dál a uvidíte, že je na to pozdě.“ „Kdy jsi naposledy viděl svoje bratry, Noahu?“ Ruka mi zamrzla na klice. „Co kdybych ti mohla nabídnout častější návštěvy pod dohledem?“ Pustil jsem kliku a sedl si zpátky.