Ex-muslimové hovoří nekriticky přijímají islamisty, ale i proti těm, kteří v návratu ke středověku spatřují cosi „plodného“. Fatwa z roku 1983 vedla zcela přirozeně k fatwě z roku 1989.
Po 14. únoru 1989 Jaro 1989 zůstane ve světových dějinách i v dějinách myšlení významným zlomem. V únoru 1989 vydal ajatolláh Chomejní svou hanebnou fatwu proti Salmanu Rushdiemu. Hned na to vyšla řada krátkých rozhovorů a článků od západních intelektuálů, arabistů a islamologů, kteří tvrdili, že Rushdie si za tento barbarský odsudek může sám; vysloužil si ho svými Satanskými verši. John Esposito, americký odborník na islám, prohlásil, že „nezná žádného západního odborníka na islám, který by pochyboval o tom, že výroky Rushdieho vyvolají bouři.“ To je čiré pokrytectví od člověka, jenž sám publikoval výtažky z výše citované knihy Sadíka al-Azma, jež si rovněž dovolila islám kritizovat. Někteří pisatelé trousili blahosklonné poznámky o tom, jak chápou utrpení muslimů, kteří byli v některých případech vyzýváni, aby Rushdieho někde zmlátili. Profesor Trevor-Roper dokonce mlčky souhlasil s brutální výzvou k vraždě britského občana: „Kladu si otázku, jak se asi v těchto dnech Salmanu Rushdiemu daří. Chrání ho britské zákony a britská policie, na kterou byl tak sprostý. Doufám, že příliš dobře ne. Sám bych rozhodně slzu neprolil, kdyby si na něj britští muslimové počíhali v nějaké temné uličce a trochu ho umravnili. Pokud by to vedlo k tomu, že by pak své pero lépe kontroloval, společnosti by to prospělo a literatura by tím neutrpěla.“ Nikde v těchto článcích nenajdeme kritiku výzvy k vraždě. Ještě horší byla ovšem doporučení, aby byla Rushdieho kniha zakázána či stažena z oběhu. Kupodivu se neozval nikdo na obranu jedné z hlavních zásad demokracie - zásady, bez které by nebylo lidského pokroku, totiž svobody projevu. Měl jsem za to, že spisovatelé a intelektuálové budou právě za tuto zásadu ochotni položit život. Probudí se onen „salonní chuligán“ Trevor-Roper ze své sebespokojené dřímoty, až budou ti „ubozí zranění muslimové“ požadovat odstranění jemu drahých klasiků západní literatury a dějin myšlení, s tím, že urážejí jejich islámskou citlivost? Začnou tito muslimové pálit Gibbona, který napsal: „(Korán je) nekonečnou a nesouvislou snůškou báchorek, naučení a výroků, jež málokdy vyvolávají nějaký pocit či nějakou myšlenku, a která se někdy vleče prachem a jindy se ztrácí v oblacích.“ Jinde Gibbon poznamenává, že „medínský Prorok ve svých zjeveních používá drsnější a barvitější tóny, což dokazuje, že jeho dřívější umírněnost byla projevem slabosti.“ Mohamedovo tvrzení, že je božím apoštolem, je „nezbytnou fikcí“. Při šíření víry se nezřídka používalo podvodů a lží, krutosti a nespravedlnosti. Mohamed souhlasil či dokonce nařizoval, aby Židé či modláři, jimž se podařilo uprchnout z bitevního pole, byli povražděni. Jelikož se takové věci opakovaly, musel tím být Mohamedův charakter trvale poskvrněn. V posledních letech svého života se už nechal unášet svými ambicemi, a politik ho podezírá, že se asi tajně usmíval 171