Issuu on Google+

VLAJKA Přepis z audionahrávky přednášky univ. profesora PhDr. Milana Nakonečného, Csc. konané 15. 12. 2001 v Praze v rámci III. ročníku Zimní univerzity Vlastenecké Fronty Zastávám tezi, že prvorepubliková Vlajka měla dílčí pravdu. Dovolte, abych přistoupil k vlastnímu choulostivému tématu protektorátní Vlajky. Začal bych stručně od historie, protože předpokládám, že tu všichni známe, potom bych se pokusil učinit různá srovnání. Prvorepubliková Vlajka vznikla jako národovecká organizace s tímto programem: silný národ ve spořádaném státě. Organizace to byla převážně studentská, u níž určitý svéráz spočíval v tom, že zpočátku to bylo hnutí kulturní. Teprve později stále více přecházela do politické roviny a svého kulturního programu se zřekla. A tím základním prvkem kulturního programu Vlajky byl boj za národní identitu, rovněž to byl boj proti tzv. ismům, jak se tomu říkalo, což jí přineslo mnoho nepřátel hlavně ze strany intelektuálů. Typické je to, že překážkou budování silného národa a spořádaného státu pro Vlajku bylo tzv. židozednářství. Tento pojem je vedl k tomu, že nejprve formulovali negativní program, kde vycházeli z toho, že je třeba odstranit to, co ten pojem vyjadřuje, a teprve potom, na základě toho budovat silný národ. Řekl bych hned ze začátku, že ten koncept židozednářství byl tragickým osudovým omylem. Z tohoto základního omylu se odvíjela celá řada dalších. Tedy za produkt židozednářství pokládali jak kapitalismus tak komunismus. Produktem tzv. světového židozednářského spiknutí byl také liberalismus a samozřejmě demokracie. Tedy formulovali negativní program proti všemu, co bylo nějak ve spojení s touto základní, znovu zdůrazňuji velmi nešťastně formulovanou ideou. Protože celý ten koncept židozednářství vycházel z falešných předpokladů. Tady se také odvíjely základní znaky prvorepublikové Vlajky. Prvním znakem, když teď ponechám stranou zmiňovanou stránku kulturní, resp. kulturní boj, byl vyhraněný antisemitismus, v němž, podle mého soudu, bylo ideové spojení s nacismem. Za 1. republiky byla Vlajka ve velkém rozporu, který spočíval v tom, že jakožto národovecká, resp. nacionalistická organizace byla organizací protiněmeckou a na druhou stranu zde byla sympatie s antisemitismem. Idea silného národa tedy vyžadovala tvrdé potlačení německého a maďarského iredentismu. Hned ze začátku bych ještě řekl, že to byl nacionalismus obranného typu, nebyl expanzivní jako byl nacionalismus německý. Na druhé straně to byla ale tato malá skupina Vlajkařů, která požadovalo autonomii Slovenska a upevnění silného národa. To byl tedy program pozitivní, který vedl ke splnění vyšších cílů, jimiž bylo zavedení silné armády, silného národa, hospodářství, upevňování křesťanské morálky. To souviselo především s upevňováním manželství a rodiny, odstranění sociální nespravedlnosti. Existoval tam výrazný sociální program a byl tam taky program, který lze označit jako etický, jež v podstatě stavěl na křesťanské morálce. K tomu nutno dodat, že hlavní představitelé prvorepublikové Vlajky, což byli Vrzalík a Streibl, byli oba katolíky. Všechno, co jsem řekl ze začátku, byl negativní program, který dlouho převládal nad pozitivním. To zeslabovalo zvrhlé umění, to byl ten boj proti „ismům“, například surrealismu atd. Zvrhlá věda – to byl zase boj proti „židovské psychoanalýze“. Byl to také boj proti hlásání volné lásky, proti organizaci Volná myšlenka hlásající ateismus a dalším a dalším


institucím, resp. organizacím, které všechny pokládala Vlajka za důsledky toho výchozího osudového omylu. To znamená přesvědčení o židozednářském spiknutí, za spřežence židozednářského úsilí o nadvládu nad světem. Negativní program byl založen na zjednodušeném chápání všech těch zel, která existovala v období 1. republiky, kupříkladu partajnictví, určitá míra sociální nespravedlnosti a další věci, což bylo chápáno naprosto věcně jako nástroj světového židovstva a snaha po rozvrácení křesťanské morálky. S tím souvisel i odpor proti liberálnímu systému, který demokracie reprezentovala a nahrazení toho tradičního, konvenčního parlamentního systému korporativismem Prvorepubliková Vlajka byla hnutím, které se postupně přesunovalo a to především do oblasti politiky. Dokonce tzv. protihradní tendence Vlajky měla dva kořeny. Jedním z těch kořenů bylo údajné napojení Hradu do židozednářského spiknutí. Druhé bylo v tom, že základními ideology Vlajky byli básník Viktor Dyk a profesor František Mareš, kteří byli již dávno před 1. republikou velmi výraznými Masarykovými oponenty. Hovořil jsem o jednom zásadním rozporu Vlajky. To byl poměr k německému nacismu, ale pak už z toho, co jsem dříve řekl, vyplývá další druhý velký rozpor, tzn. rozpor drsného, agresivního antisemitismu a hlásání křesťanské morálky na druhé straně. Prvorepublikový Vlajkaři byli spojeni i s klerikálními antisemity, které reprezentoval hlavně plzeňský arciděkan Havelka. Při srovnání se nemůžu vyhnout určitému hodnocení. Základním aspektem je tedy otázka vlajkařského nacionalismu alias národovectví. Existují různé formy nacionalismu. Vlajkařský nacionalismus byl nacionalismus obranný a měl v té době, kdy ho Vlajkaři pěstovali, smysl v udržení jednotného státu proti německému a maďarskému separatismu a v souvislosti s tím se vyvíjel i obsah jejich antisemitismu. Ten byl bohužel zavlékán do programu národovectví. Jejich nacionalismus měl sice ušlechtilé cíle, ale vycházel z falešných premis. A tou falešnou ideovou premisou byl antisemitismus, notabene ještě hrubého zrna. To by bylo k charakteristice prvorepublikové Vlajky asi vše podstatné. Zaměřím se teď na charakteristiku protektorátní Vlajky. Ideové a pragmatické kořeny protektorátní Vlajky se objevují už v období činnosti tzv. Vlajky Maffie. Mnichovské události podle názoru Vlajkařů potvrzovaly dvě věci: zaprvé přesvědčení o proradnosti západních demokracií a samozřejmě také zklamání z neschopnosti české vlády čelit mnichovským událostem. Zde si myslím, že Vlajkaři neměli pravdu, protože se domnívám, že mnichovským událostem zabránit nešlo. To byl spíše problém jednání mezi velmocemi. Co se však týče zrady západních demokracií, tak s tím bych souhlasil, to byla skutečně zrada. V té době se také ve Vlajce objevuje schizma a to bylo velmi zajímavé. Totiž Vlajka Maffie, která byla vysloveně agresivní a neváhám říci barbarská ilegální organizace, zaměřená antisemitsky, byla vlastně první teroristická organizace, pokud vím, na území republiky. Vlajku Maffii nového Československa ovládalo ilegální vedení, o němž legální vedení Vlajky nevědělo. Vlajku Maffii vedl triumvirát Rys, Thun-Hohenstein a dr. Pecháček, jenž byl šedou eminencí Vlajky až do svého zatčení nacisty v letě 1939. Někdy se uvádí, že hlavní osobností protektorátní Vlajky byl Rys, ale až od zatčení Pecháčka, protože zpočátku byl vůdčí osobností právě Pecháček. Okupací zbytku ČSR a následně vznikem Protektorátu Čechy a Morava se všechno změnilo a ta s nacistickým antisemitismem sympatizující, ale současně protiněmecká Vlajka se nyní ocitá ve zvláštní situaci. Německo vítězilo ve válce a Rys věřil, že Hitlerem slíbená autonomie Protektorátu bude dodržena. Považoval Hitlera za velkého státníka. A proto žádal upřímnou kolaboraci, aby si Češi v nové Evropě zasloužili dobré postavení mezi árijskými národy. To však byla pouhá iluze. Prubířským kamenem vlajkařského kolaborantství byla spolupráce s Národním souručenstvím, organizací, v níž zpočátku působili někteří vedoucí Vlajkaři; organizací, která byla v té době všeobecně uznávána jako vlastenecká, protože v


prvních dvou, třech letech byla organizací hájící národní zájmy. Národní souručenství, jenž nebylo minimálně až do roku 1940 – 41 kolaborantskou organizací, se snažilo pracovat v duchu národních zájmů. Vlajka se zpočátku přihlásila ke spolupráci s Národním souručenstvím, ale brzy dospěla k poznání, že Národní souručenství je pokračováním starého partajnictví, což nebyla pravda, a že spolupráci s Němci pouze předstírá. A teď přichází jeden z ústředních bodů protektorátní Vlajky - Vlajka vyžadovalo upřímnou kolaboraci s Němci, avšak, a to je třeba zdůraznit, i když to nic nemění na jejím provinění, že to nebyla kolaborace bezpodmínečná. Vlajka požadovala rovnoprávnost Čechů s Němci a kladla celou řadu dalších požadavků, jež byly Němcům velmi nepříjemné. O určité politické naivitě Ryse svědčil jeho rozhovor s K. H. Frankem, který byl otisknut v knize o Vlajce, kdy tomuto nacistovi par excellence položil otázku, zda nacismus není jen pouhým pokračováním pangermanismu a jestli to myslí s českým národem popravdě dobře. A pak na něj „vybafnul“, aby propustil některé zatčené Vlajkaře a aby byla zaručena autonomie a vyslovil námitky v mnoha směrech, např. ve směru tzv. arizace, kdy majetek patřící židovským spoluobčanům byl tzv. arizován tzn., že správci toho majetku byli především Němci, nikoliv Češi. V době protektorátu Vlajka mění radikálně svou občanskou strukturu. Zatímco prvorepubliková Vlajka začala jako studentské hnutí a u níž to procházelo napříč všemi demografickými vrstvami národa a prvorepublikoví Vlajkaři byli především typem divokých idealistů. Prostě byli to lidé, kteří, byť zmatené a byť stavící na falešných premisách toho nešťastného antisemitismu, své národovectví vyloženě brali nadšeně a obětavě. A dokonce často vedli boj o svou existenci. Vlajkaři, pokud to byli státní zaměstnanci, byli například často perzekvováni. Kdežto po okupaci se struktura členské základny radikálně mění. Jednak přichází nové vedení a Streibl, který byl dosud vedoucím představitelem, nyní dobrovolně odstoupil, což je ovšem nesmysl, protože to nebylo formálně ani možné, poněvadž Vlajka byla postavena mimo zákon již r. 1938 a Streibl by to sám nemohl rozhodovat. Po okupaci se členská základna mění v tom smyslu, že se do Vlajky dostávají další dvě kategorie lidí. A to jednak sice tzv. konjunkturalisté, což byli lidé, kteří sázeli na úspěch Německa a na to, že Vlajka jako kolaborantská organizace jim zajistí nové sociální postavení až se dostane k moci. A potom to byla druhá skupina – desperáti, deklasované agresivní živly. Zatímco antisemitismus předválečné Vlajky se v podstatě, a naštěstí, omezoval pouze na verbální útoky, i když to byly útoky velmi hrubé, tak to byly přeci jenom verbální útoky. Kdežto antisemitismus protektorátní Vlajky už byl antisemitismem fyzickým a neváhám říci, že měl znaky neskutečné surovosti a barbarství. A jím byly právě lákána kategorie agresivních desperátů – to byli lidé velmi často s nejrůznějšími psychickými komplexy, kteří teď měli příležitost si je „léčit“, protože měli jasně stanoveného nepřítele, s nímž si mohli dělat, co chtěli. Také já jsem Protektorát zažil už jako student gymnázia, takže si z toho leccos pamatuji. A proto vím, že postavení židovských spoluobčanů bylo úděsné. Nedovede si to představit ten, kdo to neviděl na vlastní oči, co všechno si mohli lidi toho typu vlajkařských desperátů vůči Židům dovolit. A což je nejhorší, bylo to s požehnáním vysokého vedení Vlajky. Vysoké vedení Vlajky vydávalo instrukce a dokonce dávalo lidem, jež tam chodili po skupinkách, příslušné materiály, tzn. například vápno, kterým malovali židovským spoluobčanům na záda Davidovy hvězdy atd. Jako by nestačilo, že byli nuceni nosit označení na kabátě. Průnik desperátů, podporovaný vysokým vedením Vlajky, však znamenal, že se od Vlajky postupně odvracely všechny organizace, ba dokonce i organizace kolaborantské, a dokonce i takové, které byly antisemitské. Například jeden z největších antisemitů u nás Karel Werner, známý antisemitský novinář, psal proti Vlajce v Poledním listě. Tady je nutné se vyjádřit k osobnostem a k věcem, které nebyly tak úplně zanedbatelné. To byla nešťastná postava Ryse. Rys byl hodně důvěřivý a naivní, a navíc se dostal do vleku Burdy. Rys byl u Burdy silně zadlužen a Burda byl skutečnou šedou eminencí protektorátní


Vlajky. Původně byl boxerským manažerem, makléřem. Člověk, který byl vypovězen z nacistického Německa pro nekalé obchody. V roce 1938 utekl z ČSR, protože mu zde hrozilo stíhání pro nekalou činnost. A tento člověk se prakticky dostal do čela Vlajky, nikoliv formálně, protože Ryse přesvědčil o tom, že on je jediný schopný obstarat Vlajce finanční prostředky na udržování činnosti. S těmi se Vlajka celou svou existenci za Protektorátu potýkala, takže není pravda, že by žila z německých peněz. Vlajka několikrát dostala od okupantů jen jednorázovou podporu. Jednou to bylo přímo 150 000 Kč, ale to zdaleka nestačilo. Proto taky Vlajka skomírala jako organizace, proto byla silně zadlužena v tiskárnách. Já nechci tvrdit, že to byl pouze Burda, jenž zavlekl Vlajku stále hlouběji do bahna nejšpinavější kolaborace, to byli i jiní, ale rozhodně ji to na pověsti nepřidá. Nejvyšší německá místa Vlajce nevěřila a to ze dvou důvodů. Zaprvé věděla, že je Vlajka v podstatě nacionalistická organizace. Znala tu návaznost na prvorepublikovou Vlajku, kdy ta hlásala protiněmecký nacionalismus. Dále to bylo to, že v čele protektorátní Vlajky stály osoby s pochybnou pověstí, konkrétně Burda. Na Ryse se neustále tlačilo přes jednu spojku s okupačními úřady, aby se Burdy zbavil, ale to sám Rys nemohl, protože byl sám Burdovi zadlužený, a za druhé byl Burda skutečně schopný opatřit nějaké finance, byť tedy tím způsobem, jakým je opatřoval, a to především vydíráním židovských občanů. Zkrátka německá místa protektorátní Vlajce nevěřila z těchto dvou důvodů, které jsem teď uváděl. Ten třetí důvod byl takový, že Vlajka i poté, co získala prakticky dvě patra domu v Myslíkově ulici č. 15, tak se ústřední vedení pořád scházelo v kavárnách a hospodách kolem Karlova náměstí, kde se dělala vlajkařská politika. Čili to byla skutečně politika dělaná u piva. To nemohlo Němcům imponovat. Nebyla žádná osobnost, které by mohli důvěřovat a sama Vlajka byla velice podezřelá. Nicméně Vlajka byla pro ně důležitou kartou, protože Vlajkaři vyhrožovali protektorátní vládě, konkrétně Eliášovi a také státnímu prezidentovi Háchovi. Vždy, když nebyli nějak povolní či byli neposlušní, tak vytáhli tuto kartu s tím, že by v Protektorátě mohli místo nich vládnout také jiní. Tím měli pochopitelně na mysli Vlajkaře. Zajímavá byla jedna věc, totiž že mezi Neurathem (říšský protektor) a hlavně Eliášem (předseda protektorátní vlády) vznikla taková zvláštní hra, oba byli mimochodem svobodní zednáři, která spočívala v tom, že Neurath tvrdě žádal legalizaci Vlajky, Eliáš a Hácha ji odmítali. Neurath však nikdy nesáhl k tomu, aby ji nařídil, ač k tomu byl kompetentní. Asi proto, že to bylo v souladu s funkcí, kterou Vlajka hrála jako nástroj protektora. Podle mého soudu ta špatná pověst Vlajky, kterou si opravdu zasloužila (za Protektorátu byla Vlajka známa spíše jako nadávka, resp. označovala nejhorší typ zrádce) spočívala v tom, že ve Vlajce byla vytvořena zvláštní skupina, kterou vedl Jenáček (po válce odsouzen k několika letům vězení a nakonec odsunut do Německa). Jenáček vytvořil vlastní organizaci, o které Rys pravděpodobně nevěděl a která byla agenturou Gestapa a Sicherheitsdienstu (Bezpečnostní služba). Němci tedy neměli rádi Vlajku jako takovou a nestáli tedy, byť měla poměrně, podle mého soudu, velký počet členů (přes 10 000 v sedmimilionovém Protektorátě, což není zanedbatelný počet), o politiku Vlajky, protože věděli, že Vlajka je naprostou většinou národa odsuzovaná, že je politicky u českého národa zdiskreditovaná a pro Němce nespolehlivá, ale stála o jednotlivé Vlajkaře a skupiny, které se v ní vytvářely. Nejžádanější skupina stála okolo zmiňovaného Jenáčka. Postavení Vlajky v Protektorátě bylo velice svérázné a neschopnost prosadit její legalizaci stále vyvolávalo intenzivní napětí uvnitř Vlajky, takže nakonec sáhla v roce 1940 k pokusu o útok na sekretariát Národního Souručenství v Praze, který skončil naprostým fiaskem. S pomocí několika esesáků, kteří se k nim přidali, a pod velením desperáta Musila se jim sice sekretariát podařilo obsadit, ale na zásah Franka, který dal volnou ruku české policii, jež budovu sekretariátu obklíčila, mohla Vlajkaře v ní usazené zlikvidovat. Pozatýkala je a chtěla je soudit. Němci sice tomu odsouzení zabránili, ale byl to jasný signál k tomu, že si nepřejí, aby Vlajka nahradila Národní souručenství. Byť Národnímu souručenství nevěřili


stejně jako Vlajce, tak přece jenom to byla pro ně výhodnější s ohledem na cizinu. Krach pokusu o puč v r. 1940 znamenal obrovský odliv členstva Vlajky, které převážně tvořili konjunkturalisté. Vlajka ztrácela důvěru jak německých okupantů, tak i řadových členů a docházelo tam postupně k narůstajícímu úpadku. To se projevovalo nejrůznějším způsobem, mj. tím, že časopis Vlajka vycházející zpočátku jako deník, nadále vycházel nepravidelně, pak zanikl úplně. Zřejmě někdy v roce 1941 dospělo vedení Vlajky k přesvědčení, zejména Rys, o čemž svědčí jeho dopisy snoubence, že to Němci nemyslí s českým národem dobře, a že vítězství Německa poté, co napadlo Sovětský svaz, je pochybné. Nicméně přepadení SSSR Vlajkaři vítali, protože do té doby, kdy dělali jakoukoli protisovětskou agitaci, mohli být za to potrestáni. A když Vlajkaři vyvěšovali protisovětské letáčky, tak je také protektorátní policie zatýkala. Rys uvedl po válce při své obhajobě jedno takové tvrzení, které bylo zpochybněno a nebylo uznáno, totiž tezi, že jeho kolaborantství bylo účelové. Rys se hájil tím, že kolaboroval, aby získal důvěru, a ve vhodném okamžiku by zasáhl ve prospěch českého národa. Konkrétně ve své obhajobě říkal, že se snažil kolaborovat, aby získal důvěru Němců, a také proto, aby ušetřil národ ztrát, protože pokládal jakýkoliv odpor proti Němcům za plýtvání národními silami. Nicméně se říká „podle činů jejich poznáte je“. A činy protektorátní Vlajky byly extrémně kolaborantské. Fakt je ten, že jejich kolaborantství přesáhlo určité únosné meze. To bylo například to, že v továrnách důležitých pro válečnou výrobu existovaly de facto vlajkařské hlídky, jejichž aktivity byly zcela otevřeně denunciantské a hlavně udavačské – jakmile zjistíte případ nebo máte podezření ze sabotáže, okamžitě to hlaste – požadovalo vedení Vlajky od svých důvěrníků v továrnách. Takže tato teze právem neobstála, protože ty činy, jež byly páchány Vlajkaři, byly skutečně zavrženíhodné. Teď bych konečně přistoupil k těm rozdílům mezi jednotlivými Vlajkami, resp. k jejich srovnání. Jednak to byly rozdíly ve struktuře členstva. Ti prvorepublikoví Vlajkaři byli především divocí idealisté, jichž v protektorátní Vlajce bylo poskrovnu. Avšak i sem přicházeli lidé, kteří se ptali, co mají dělat a byli Mnichovem a následnými událostmi zmateni. Šlo jim o blaho národa a zpočátku nevěděli, co dále činit. Poté se obrátili na špatnou adresu. Prvorepubliková Vlajka nebyla, podle mého soudu, ryze fašistická, ale spíše „fašistoidní“. Mimochodem antisemitismus ve 30. letech nebyl podstatným znakem fašismu. Fašismus byl zpočátku rasově tolerantní. Jediným znakem fašismu bylo požadování stavovského zřízení a silného státu. Takže označovat prvorepublikovou Vlajku za fašistickou není správné. Zatímco prvorepubliková Vlajka byla přinejmenším fašistoidní organizací, tzn. měla znaky, které naznačují slabě fašistickou orientaci, tak protektorátní Vlajka už byla vysloveně nacistická. Protektorátní Vlajka vedle tzv. Zelených hákových křížů, které byly usazeny v Kroměříži a v Praze, byly jediné české nacistické organizace, které se k nacismu hlásily. Zelené hákové kříže byla organizací stejně hrubě kolaborantská jako Vlajka. Samozřejmě těch společných znaků bychom zde našli celou řadu. Kdybychom srovnávali dotyčné dvě Vlajky, tak bychom zjistili, že tapředválečná měla své vyhraněné ideové vůdce, kteří ani formálně nebyli členy. To byl například básník Viktor Dyk nebo prof. František Mareš, kteří byli hlavními ideology. Ale v tehdejší Vlajce byla celá řada významných osobností. Byl to např. historik a obhájce pravosti rukopisů prof. Jan Vrzalík nebo to byl sice svérázný, ale velmi poučený a velmi kultivovaný, neotomisticky orientovaný filozof Stanislav Sousedík, byl to kníže Karel Schwarzenberg, jenž psal pod pseudonymem Bojna. Vrzalík a Schwarzenberg byli v čele skupiny Vlajkařů, která se zasazovala o federalizaci s Polskem. Další osobností byl např. významný redaktor dr. Stanislav Nikolau, který psal hlavně do Národní politiky. Kdežto protektorátní Vlajka takovéto osobnosti neměla. Rys a dr. Cyphelly byli dobrými řečníky demagogy, ale v ideové a intelektové základně byli orientováni jen povšechně; vlajkařské


školení jsou toho důkazem. Redaktor Brikcius měl širší intelektuální základ, ale jako publicista byl zcela průměrný. Samozřejmě, že ta intelektová kapacita protektorátních Vlajkařů se vyčerpávala především v různých protižidovských tirádách, které měly velmi nízkou úroveň, jakožto i v opakovaných nacistických frázích, které byly předepsány, a byly tedy povinnými verbálními cvičeními. Předepisoval je příslušný odbor tiskového oddělení říšského protektora, které vedl, pokud se nemýlím, Wolfram von Wolmar. Protektorátní Vlajka už také neměla podporu katolického klerikalismu jako částečně měla Vlajka prvorepubliková. Zásadní rozdíly byly ovšem v pojetí národního dobra. Nacionalismus, to byla otázka, co je pro národ dobré. O tom národovectví předválečné Vlajky jsem již hovořil. Podle Vlajkařů, kdybychom abstrahovali od všech možných i nemožných premis, které prohlašovali, zejména kterými se po válce hájili, pojetí jejich národního dobra spočívalo v zaujmutí čestného místa v řadě árijských národů nové Evropy. Tak to ponechám bez komentáře, protože ta celá idea byla nacistická zástěrka pro nacistickou expanzi a byla ideologickou dezinformací. Nacistům samozřejmě nešlo o nějakou novou Evropu, ale o její ovládnutí. Zdůrazním teď důležitou věc, na kterou se zapomíná, totiž zásadní rozdíl mezi prvorepublikovou a protektorátní Vlajkou a dále tvrzení, že prvorepublikoví Vlajkaři se postupně stali udavači, což není pravda. To se taky po válce před soudem rozlišovalo – jestliže to byl prvorepublikový Vlajkař, tak nebyl souzen. I když to neplatilo vždy. Prvorepublikoví Vlajkaři odmítli protektorátní Vlajku jako kontinuitu své Vlajky. To bylo otištěno v časopisu Národní Výzva, kde to odmítli jak Vrzalík, tak i Mareš, který tam statečně vystoupil a řekl, že Rysova Vlajka není pokračováním prvorepublikové Vlajky, a totéž řekl Vrzalík. A dokonce tam Vrzalík Rysa ostře napadl v souvislosti s nepokoji před palácem Lucerna, napsal, že je lump, a neváhal označit protektorátní Vlajku za denunciantskou organizaci, zcela právem. Znovu tedy opakuji, že protektorátní Vlajka nebyla žádnou pokračovatelkou Vlajky předválečné, i když s ní samozřejmě měla některé rysy společné. Byl to třeba antisemitismus, který byl ovšem za protektorátní Vlajky hrubě a primitivně barbarský. Těch aspektů je více, ale už jsem je uvedl. Prvorepubliková Vlajka měla své dílčí pravdy, i když vycházely z falešných premis. Ty dílčí pravdy se týkaly kritiky společenských poměrů, zvláště bezmezného partajnictví a „hradní“ politiky. A tou základní falešnou premisou byl agresivní antisemitismus. Zatímco prvorepubliková Vlajka měla své dílčí pravdy, protektorátní je neměla a neváhal bych ji proto označit za organizaci zločineckou. S tímto souvisí další otázka ohledně pojmu nacionalismus. Toto slovo se dnes používá jako nadávka. Záleží na tom, jak ho překládáme. Kdybych pracovně definoval nacionalismus jako zájem o blaho národa, tak ani tu definici nepotřebuji, protože můžu vycházet z toho, že je to nedefinovatelný fakt. Tento nezištný zájem o blaho národa tady je, jsme toho svědky nejen u nás, ale i jinde. Tento fakt tady je prostě proto, že je to primárně emocionální postoj vyplývající z povědomí příslušnosti k určitému lidskému celku.A tam, kde hlavní roli hrají emoce, tam se toho moc definovat nedá. To ale neznamená, že to neexistuje, že to nemá funkci a že to nehraje určitou roli. Já bych upozornil na jednu jedinou funkci. Má tedy takto definovaný nacionalismus jakožto zájem o blaho národa nějakou kolektivní funkci i dnes? Samozřejmě že má své opodstatnění, protože národní zájmy jsou v mnoha směrech klíčové. Když mi někdo řekne, že národní zájmy jsou jakýmsi abstraktem, že jsou uměle definované, tak nemá pravdu. Vezměte si jen rozprodávání národního majetku, tzn. ochuzování tohoto národa. Kdybychom to rozvinuli logicky, tak se dobereme k tomu, že to není pouhé abstraktum, ale že to má velice konkrétní důsledky pro život tohoto národa. Vezměte si exploataci národního bohatství a výprodej národního majetku, dokonce tzv. „domácího stříbra“ – co nám v tomto zruinovaném státě ještě patří? To má přímo hrozivé aspekty. Vytváření tzv. kompradorské buržoazie, tzn. lidí,


kteří pracují v zájmu cizího kapitalismu, zahraničních kapitalistických podniků. Ten, kdo si to uvědomuje, brání se proti tomu, by mohl být označen za člověka, kterému to není lhostejné a který má zájem o blaho národa. Není pravda, že kapitalismus je mezinárodní. To tak docela neplatí. To, co ti pánové vydělají na našich bývalých podnicích, které jsou buď v troskách nebo v rukách zahraničních kapitalistů, si jednoduše odvezou domů a utratí jen za nízké mzdy, zbytek si vyvezou. Národní bohatství, např. surovinové, není nevyčerpatelné. Vyvážení dřeva do na lesy bohatého Rakouska za pakatel atd., to jsou všechno věci poškozující národní zájmy. A tak poškozují zájmy každého, nejen toho, kdo se k národu hlásí, ale i těch, co jsou formálně příslušníky národa. Takže opět musím zopakovat, že takto chápaný nacionalismus má své opodstatnění. A ukončil bych to tím, že bohužel nacionalismus prvorepublikové Vlajky a už vůbec ne protektorátní nebyl nacionalismem tohoto typu oprávněné starosti o budoucnost českého národa, kterou ohrožují bezohlední exponenti zahraničního kapitálu. Děkuji za pozornost.


Vlajka