Issuu on Google+

Úv

od

do

u m

á l is

Warraq Sina

Davis K.S. Lal Spencer Fitzgerald Bat Ye'or Stenhouse Luxenberg Ramesh Bruno Bostom (a kolektiv muslimských autorů)


Obsah Úvod do islámu............................................................................................ .................5 1. Základy....................................................................................................... ..........5 a. Pět pilířů islámu....................................................................................... .......5 b. Korán - Alláhova kniha................................................................... ................5 c. Sunna - „Cesta“ proroka Mohameda................................................ ...............8 d. Právo šaría................................................................................................. ....14 2. Džihád a dhimizace.................................................................................... ........15 a. Co znamená „džihád“?..................................................................... ..............15 b. Hasan Al-Banna o džihádu...................................................... .....................15 c. Dar al-islam a dar al-harb: Dům islámu a Dům války............................. ....19 i. Takíja - náboženské klamání................................................................ .....19 d. Džihád napříč historií....................................................... ............................21 i. První velká vlna džihádu: Arabové, 622-750............................. ...............21 ii. Druhá velká vlna džihádu: Turkové, 1071-1683..................................... .23 e. Dhimizace.......................................................................... ............................25 f. Džihád v moderní éře...................................................................... ...............26 3. Závěr............................................................................................................ .......28 4. Často kladené dotazy....................................................................... ..................29 a. A co křížové výpravy?................................................................. ...................29 b. Pokud je islám násilný, proč je tolik muslimů mírumilovných?..................31 c. Co násilné pasáže v Bibli?....................................................... ......................31 d. Může islám zpacifikovat islámská „reformace“?................... .......................32 e. Co historie západního kolonialismu v islámském světě?.............................32 f. Jak může být násilná politická ideologie druhým největším a nejrychleji rostoucím náboženstvím na světě?.................................................................... 33 g. Je spravedlivé považovat všechny školy islámského myšlení za násilné?...33 h. Co velké úspěchy islámské civilizace v průběhu historie?................... ........33 5. Významový slovník..................................................................... .......................34 Muslimové vlastními slovy.................................................................................. .......36 Muslimští učenci o džihádu.................................................................. .................37 Jákub ibn Ibrahim al-Ansari (Abu Jusuf)................................... .....................37 Válečné procedury....................................................................................... ..37 Shajbani................................................................................................... ..........38 Šejk Burhanuddin Ali z Marghinanu.......................................... .....................38 Al-Suyuti....................................................................................................... .....44 Šáh Wali-Alláh................................................................................................ ...44 Náboženská a morální doktrína džihádu................................................ ..............45 Klasičtí islámští komentátoři koránu o zabíjení nevěřících................... ..............54 Tafsir Ibn Abbas........................................................................... .....................54 Tafsir al-Džalalayn................................................................................ ............54 Ibn Džuzayy.............................................................................................. .........55 As-Suyuti....................................................................................... ....................55 Tafsir Ibn Abbas........................................................................... .....................55 3


Tafsir al-Jalalayn.................................................................. ............................56 Ibn Juzayy................................................................................. ........................56 as-Suyuti..................................................................................................... .......56 Ibn Kathir k veršům 9:5 a 9:29.............................................................................. 58 Verše 9:1-5.......................................................................................................... 58 Proč není na začátku této súry basmalah........................................ ............58 Zveřejnění odmítnutí modloslužebníků............................ ...........................59 Existující mírové smlouvy zůstaly platné do vypršení jejich platnosti.......62 Toto je Verš meče...................................................................................... .....62 Verš 9:29................................................................................. ...........................64 Mohamed a džihád podle sunny.......................................................... ..................68 Korán o Židech................................................................................. ......................75 Odpadlictví v islámu................................................................................ ..............79 Kamenování za cizoložství........................................................................... ..........82 Nemuslimští podřízení islámského státu........................................................... ...84 Právní definice džihádu......................................................................... ................87 o-10.0 Válečná kořist............................................................................ .............91 Analýzy............................................................................................... ........................93 Mohamed, koránské texty, šaría a podněcování k násilí.................... ..................93 Původní význam džihádu.................................................................. ...............93 Jihád v kontextu.......................................................................................... ......94 Některé Koránské sůry................................................................ .....................94 Proti “Lidem Knihy” - židům a křesťanům............................. .....................94 Proti všem nevěřícím v islám a Aláha.......................................................... 95 Mohamedovo chování.................................................................... ....................96 Mohamed - pán šavle........................................................................................ .96 Islám dnes......................................................................................................... .98 Nesouhlas s islámem................................................................................ .........99 Autorství koránu........................................................................ .......................99 O původu koránu.................................................................................................. 101 Rozhovor s “Christophem Luxenbergem” od Alfreda Hackensbergera.........101 Odkrývání reality za džihádem......................................................... ..................105 Pravda o umírněném islámu.................................................................... .......107 Mír podle islámu........................................................................................... ...108 Největší vyslovená lež o Koránu................................................... ..................108 Analýza verše 2:256.......................................................................... ...............111 Je nám o džihádu říkána pravda?........................................................... ........114 Závěr............................................................................................. ...................120 Svody islámského ráje.......................................................................................... 121 Co je za dveřmi číslo jedna................................................................ ..............121 Radosti sexu................................................................................................... ..122 Jak získat přístup do Ráje............................................................................... 123 Asasíni a svody ráje.................................................................................. .......123 Dodatek 1, Mohamed versus Ježíš............................................................. .....124 4


Dodatek 2, Sebevražední džihádisté a Ráj............................ .........................124 Dodatek 3, Ráj stále lákadlem pro mladé muže................................. ............125 Dodatek 4, Assasíni............................................................................ .............125 Muslimský otrokářský systém ve středověké Indii.................. ..........................126 Původ muslimského otrokářského systému............................. ......................126 Postavení otroků v islámu......................................................... .................127 Šíření islámského otrokářství.......................................... ..........................128 Turečtí otroci............................................................................. ..................129 Zotročování Indů arabskými a tureckými nájezdníky.................................... 129 Zotročování Araby.............................................................................. .........130 Ghaznavidské zajímání indických otroků....................................... ...........131 Původ mýtu tolerantní pluralistické islámské společnosti............................. ....134 Andalúský mýtus, eurábijská realita.................................................... ..............142 Úvahy o islámu............................................................................................. ............146 Islámský slovník pro nevěřící................................................................. .............146 „Islámofobie“ je útok ad hominem........................................................... ............153 Islámofobie?........................................................................................................ ..156 Ex-muslimové hovoří.................................................................................... ............161 Proč nejsem muslim................................................................................. ............161 Předmluva........................................................................................................ 161 Úvod.................................................................................................... .............163 1. Aféra Rushdie............................................................................. .................164 Před 14. únorem 1989....................................................................... ..........164 Po 14. únoru 1989.................................................................. .....................170 Trahison de clercs............................................................................... .............175 Proč nelze islám reformovat.......................................................... ......................194 Jak porazit islám..................................................................................... .................204 další z přeložených učenců o džihádu 1. Úvahy o islámu 1. Sedm mýtů o islámu http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2005/11/09/sedm-mytu-o-islamu/ 2. Mohamed a Aiša http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2005/12/21/mohamed-a-aisa/ 3. Islám bez hlavy http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2006/01/23/islam-bez-hlavy/ 4. Islámský slovník pro nevěřící http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2006/08/29/islamsky-slovnik-proneverici/

5


Úvod do islámu

Úvod do islámu Gregory M. Davis Tento úvod do islámu je zamýšlen jako vzdělávací nástroj, jehož prostřednictvím mohou lidé získat informace o základech islámu a který má pomoci těm vzdělanějším z nich se zprostředkováním faktů dalším lidem. Podobně mají moje kniha a dokument sloužit jako stručná vysvětlení hlavních hybných částí islámu a jejich důsledků pro západní společnost. Úvod do islámu je zhuštěnou verzí knihy a dokumentu a jeho cílem je poskytnout veřejnosti pochopení islámu a odhalit nepřiměřenost převažujících názorů na něj.

1. Základy a. Pět pilířů islámu Pět pilířů islámu tvoří nejzákladnější principy náboženství. Jde o 1. Víru v jedinost Alláha a konečnost Mohamedova proroctví (vyjádřenou pronesením šahady, že „Není boha kromě Alláha a Mohamed je Alláhovým prorokem“). 2. Dodržování pěti denních modliteb (salah). 3. Dávání almužny (zakat). 4. Půst (sawm). 5. Pouť (hadždž) do Mekky pro ty, kteří jsou jí schopni. Samotných pět pilířů nám toho o náboženství a o tom, v co mají muslimové věřit a jak se mají chovat mnoho neříká. Druhý až pátý pilíř - modlitba, dávání almužny, půst a pouť - jsou aspekty, které sdílí mnoho náboženství. Konečnost Mohamedova proroctví v islámu je nicméně unikátní. Abychom islám a to, co znamená být muslimem, pochopili, musíme porozumět Mohamedovi i zjevením, která skrze něj Alláh seslal a která tvoří korán.

b. Korán - Alláhova kniha Podle učení islámu byl korán seslán jako série zjevení od Alláha proroku Mohamedovi prostřednictvím archanděla Gabriela. Mohamed je poté diktoval svým stoupencům,. Mohamedovi společníci se části koránu naučili zpaměti a zapsali je na to, co bylo zrovna po ruce, a později, po Mohamedově smrti z nich sestavili za vlády třetího chalífy Uthmana knihu. Korán je zhruba stejně dlouhý jako křesťanský Nový zákon. Skládá se ze 114 súr (nezaměňovat se sírou, jak se nazývá Mohamedova biografie) různých délek, 6


Úvod do islámu které můžeme považovat za jeho kapitoly. Podle islámské doktríny to bylo kolem roku 610 v jeskyni poblíž Mekky, když dostal Mohamed od Alláha první zjevení prostřednictvím archanděla Gabriela. Zjevení Mohamedovi nařizovalo, aby „recitoval“ nebo „četl“ (súra 96); slova, která měl podle příkazu pronášet, nebyla jeho vlastní, ale Alláhova. Během dalších dvanácti let v Mekce přišla k Mohamedovi další zjevení, která tvořila poselství obyvatelům města, aby opustili své pohanské způsoby a obrátili se k uctívání jediného Alláha. Zatímco byl Mohamed v Mekce, prokazoval velký respekt monoteismu křesťanských a židovských obyvatel a odsuzoval pohanství. Je to pochopitelné, protože Alláh v koránu tvrdil, že je stejným bohem jako je ten, kterého uctívají Židé a křesťané, a který se nyní odhalil Arabům prostřednictvím svého vybraného posla, Mohameda. Jsou to zjevení koránu, která přišla později v Mohamedově kariéře, když on a první muslimové odešli z Mekky do Medíny, která proměnila islám z relativně vlídné formy monoteismu v expanzionistickou, vojensko-politickou ideologii, která vytrvala to dnešních dní. Ortodoxní islám nepřijímá, že překlad koránu do jiného jazyka je „překladem“ ve stejném smyslu, jako je například Bible kralická překladem původních hebrejských, aramejských a řeckých písem. Argument používaný často omlouvači islámu k odvracení kritiky říká, že korán mohou pochopit pouze lidé, kteří umějí arabsky. Arabština je ale plně schopná překladu jako kterýkoliv jiný jazyk. A pochopitelně většina muslimů neumí arabsky. V následující analýze budeme používat překlad Ivana Hrbka. Případné vsuvky budou uvedeny {v závorkách}. Ti Zápaďané, kteří si přečtou korán, jsou často zmateni, pokud jde o jeho smysl, a to díky neznalosti kriticky důležitého principu interpretace koránu známého jako „nahrazování“. Princip nahrazování - al-naskh wa al-mansukh (nahrazující a nahrazené) - určuje, které verše zjevené později v Mohamedově kariéře „nahrazují“ - tedy ruší a nahrazují - dřívější verše, které jsou s těmi novějšími v rozporu. Takto pasáže zjevené později během Mohamedovy kariéry v Medíně ruší platnost těch zjevených dříve v Mekce. Základ principu nahrazování byl položen v samotném koránu:

2:106 Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout,

přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen? Zdá se, že verš 2:106 byl zjeven jako odpověď na skepticismus zaměřený na Mohameda, že Alláhova zjevení nejsou v průběhu času zcela konzistentní. Mohamed to vyvrátil tím, že „Alláh je mocen všech věcí“ - může dokonce i změnit svůj názor. Aby to bylo ještě zmatenější, ačkoliv byl korán Mohamedovi zjeven sekvenčně v průběhu asi dvaceti let, není sestaven chronologicky. Když byl za chalífy Uthmana korán konečně sestaven do knižní formy, súry byly seřazeny od nejdelší k nejkratší bez jakéhokoliv ohledu na pořadí, ve kterém byly zjeveny nebo na jejich obsah. Aby bylo možné zjistit, co korán na dané téma říká, je nutné projít další islámské texty, které poskytují vodítko k tomu, v jakém okamžiku 7


Úvod do islámu Mohamedova života k danému zjevení došlo. Po takovém průzkumu lze zjistit, že mekkánské súry, které byly zjeveny v době, kdy byli muslimové zranitelní, jsou obecně vlídné; pozdější medínské súry, zjevené poté, co se stal Mohamed hlavou armády, jsou agresivní. Vezměme například 50:45 a súru 109, které byly obě zjevené v Mekce:

50:45 My nejlépe známe, co hovoří, a ty nejsi ustanoven, abys je nutil násilím. Připomínej tedy pomocí Koránu těm, kdo hrozby Mé se obávají. 109:1 Rci: „Nevěřící! 109:2 Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, 109:3 a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám, 109:4 a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali, 109:5 a vy neuctíváte to, co já uctívám. 109:6 Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

Pak je zde verš zjevený bezprostředně poté, co muslimové dorazili do Medíny a byli stále ještě zranitelní:

2:256 Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí.

V kontrastu s tím vezměme verš 9:5, běžně nazývaný Verš meče, který byl zjeven ke konci Mohamedova života:

9:5 A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.

Protože byl zjeven později v Mohamedově životě než 50:45, 109 a 2:256, nahrazuje Verš meče ve shodě s veršem 2:106 mírumilovná nařízení. Súra 8, zjevená před súrou 9, obsahuje podobná témata:

8:39 Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby

všechno náboženství bylo jen Boží. Jestliže však přestanou, pak Bůh jasně vidí vše, co dělají. 8:67 Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi. Vy toužíte po tom, co nabízí vám život pozemský, zatímco Bůh vám chce dát život budoucí - a Bůh mocný je i moudrý. 8


Úvod do islámu

9:29 Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi. 9:33 On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům. Nařízení koránu muslimům, aby ve jménu Alláha vedli válku proti nemuslimům, jsou nezpochybnitelná. Co více, představují absolutní autoritu, protože byla zjevena později v Mohamedově kariéře a tak ruší a nahrazují dřívější příkazy k mírumilovnému jednání. Bez znalosti principu nahrazování budou lidé ze Západu pokračovat v chybném chápání koránu a budou chybně označovat islám za “náboženství míru”.

c. Sunna - „Cesta“ proroka Mohameda V islámu je Mohamed považován za al-insan al-kamil („ideálního člověka“). Mohamed není žádným způsobem považován za božského, ani není uctíván (není povoleno jeho zobrazování, aby se nepodporovalo modloslužebnictví), je ale prvotřídním modelem pro všechny muslimy, pokud jde o jejich chování. Jsou to Mohamedova osobní učení a činy - které tvoří „cestu proroka“, sunnu - podle čeho muslimové určují, jak vypadá dobrý a svatý život. Detaily z Mohamedova života o tom, jak žil, co učinil, jeho nekoránské výroky a osobní zvyky jsou nezbytnou součástí vzdělání zbožného muslima. Znalost sunny pochází především z hadísů („zpráv“) o Mohamedově životě, které byly předávány ústně, dokud nebyly v osmém století, asi sto let po Mohamedově smrti, kodifikovány. Hadísy představují nejdůležitější část islámských textů po koránu; v zásadě jsou sbírkou příběhů o Mohamedově životě, o kterých se věří, že pocházejí od lidí, kteří Mohameda osobně znali. Existují tisíce a tisíce hadísů, z nichž některé jsou dlouhé několik stránek, zatímco jiné pouhých několik řádek. Když byly hadísy poprvé v osmém století sebrány, bylo jasné, že mnoho z nich není autentických. První učenci hadísů vykonali obrovskou práci, aby určili, které hadísy jsou autoritativní a které jsou podezřelé. Hadísy, které zde citujeme, pocházejí z nejspolehlivější a nejautentičtější sbírky, Sahihu al-Buchariho, který je uznáván jako platný všemi školami islámského učení, a který byl přeložen muslimským učencem a lze ho nalézt na internetu.1 Různé překlady hadísů se mohou lišit v dělení na svazky, knihy a v číslování, obsah je ale stejný. U každého hadísu je nejprve uvedena jeho klasifikace, poté jméno člověka, od kterého hadís pochází (obecně jde o někoho, kdo znal Mohameda osobně) a poté vlastní obsah hadísu. Ačkoliv absolutní autenticitu těchto hadísů nelze potvrdit, v islámském kontextu jsou i tak považovány za autoritativní. 1 V angličtině, University of Southern California, http://www.usc.edu/dept/MSA/fundamentals/hadithsunnah/bukhari/

9


Úvod do islámu Protože Mohamed sám je měřítkem morálky, jeho činy nejsou posuzovány podle nezávislých morálních standardů, ale spíše samy tvoří standard toho, co je pro muslimy vhodné.

Svazek 7, kniha 62, číslo 88; Vyprávěla Ursa: Prorok sepsal (manželskou smlouvu) s Aišou, když jí bylo šest let, a završil jejich manželství, když jí bylo devět let, a ona s ním zůstala dalších devět let (t.j. do jeho smrti). Svazek 8, kniha 82, číslo 795; Vyprávěl Annas: Prorok usekl ruce a chodidla mužům z kmene Uraina a nevypálil (jejich krvácející končetiny), dokud nezemřeli. Svazek 2, kniha 23, číslo 413; Vyprávěl Abdulláh bin Umar: Židé (z Medíny) přivedli před proroka muže a ženu ze svých lidí, kteří spáchali (cizoložství) nelegální pohlavní styk. Nařídil, aby byli ukamenováni (k smrti) poblíž místa, kde se vedle mešity prováděly pohřební modlitby. Svazek 9, kniha 84, číslo 57; Vyprávěl Ikrima: Nějací ateisté byli předvedeni před Aliho {čtvrtého chalífu} a ten je nechal upálit. Když zpráva o tom dorazila k Ibn Abbasovi, ten řekl, „Kdybych byl na jeho místě, nenechal bych je upálit, protože to Alláhův prorok zakázal, když řekl, ‘Netrestejte nikoho Alláhovým trestem (ohněm)’. Nechal bych je zabít podle výroku Alláhova proroka, ‘Pokud někdo změní své islámské náboženství, zabijte ho’“. Svazek 1, kniha 2, číslo 25; Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok byl dotázán, „Co je nejlepší skutek?“ Ten odpověděl, „Věřit v Alláha a jeho proroka (Mohameda)“. Tazatel se pak zeptal, „Co je další (skutek, v jeho dobrotě)?“ Odpověděl, „Podílet se na džihádu (náboženském boji) za Alláhovu věc“. V islámu není žádná „přirozená“ morálka a spravedlnost, která by překračovala konkrétní příklady a příkazy zapsané v koránu a sunně. Protože je Mohamed považován za posledního Alláhova proroka a korán za věčné a nezměnitelné slovo samotného Alláha, není zde žádná vyvíjející se morálka, která by umožňovala sloučení islámské morálky s morálkou pocházející z jiných zdrojů. Celé islámské morální univerzum se otáčí výhradně kolem života a učení Mohameda. Po spolehlivých hadísech je dalším zdrojem přijímaných znalostí o Mohamedovi síra (život) proroka, sestavená v osmém století jedním z největších učenců islámu, Mohamedem ibn Ishákem. Mohamedova prorocká kariéra je přirozeně rozdělena na dvě části: první v Mekce, kde čtrnáct let pracoval na získávání konvertitů k islámu; a pozdější ve městě Medína, kde se stal mocným politickým a vojenským vůdcem. V Mekce vidíme napůl biblickou postavu, která káže pokání a dobročinnost, jak je pronásledována a odmítána místními lidmi; později v Medíně vidíme schopného velitele a stratéga, který systematicky dobýval a zabíjel ty, kteří se mu stavěli na odpor. Jsou to tyto pozdější roky jeho života, které nejsou ve slušné společnosti zmiňovány. V roce 622, když Mohamed překonal padesátku, on a jeho stoupenci 10


Úvod do islámu vykonali hidžru (emigraci nebo útěk) z Mekky do oázy Džathribu - později přejmenované na Medínu - asi 200 kilometrů na sever. Mohamedův nový monoteismus rozhněval pohanské vůdce v Mekce a útěku z Mekky pravděpodobně předcházel pokus o Mohamedův život. Mohamed poslal do Medíny vyslance, aby si zajistil přijetí. Medínské kmeny ho přijaly jako vůdce muslimů a soudce v mezikmenových sporech. Krátce předtím, než Mohamed utekl před nepřátelstvím, mu na kopci u Mekky slíbila věrnost nová skupina konvertitů. Ishák v síře popisuje význam této události:

Síra, str 208: Když dal Alláh Mohamedovi povolení k boji, druhý {slib věrnosti na Akábě} obsahoval podmínky týkající se války, které v prvním slibu nebyly. Nyní se {Mohamedovi stoupenci} zavazovali vést válku proti všem a za Alláha a jeho proroka, zatímco on jim slíbil za věrnou službu odměnu v ráji.

Vznikající Mohamedovo náboženství prošlo v tomto okamžiku významnou změnou. Učenec Ishák se zjevně snaží ve svých muslimských čtenářích vyvolat dojem, že zatímco ve svých prvních rocích byl islám relativně tolerantní vírou, která „trpěla urážkami a promíjela nevědomým“, Alláh brzy začal po muslimech požadovat, aby „vedli válku proti všem za Alláha a jeho proroka“. Islámský kalendář dokládá význam hidžry tím, že z ní činí rok jedna. Rok hidžry, 622, je považován za významnější než rok Mohamedova narození nebo smrti, nebo než rok zjevení prvního verše koránu, protože islám je především politicko-vojenským podnikem. Bylo to až v okamžiku, kdy Mohamed opustil se svojí polovojenskou skupinou Mekku, když islám dosáhl odpovídajícího politicko-vojenského vyjádření. Roky v islámském kalendáři (který používá lunární měsíce) jsou označovány jako PH, po hidžře. Prvním významným vojenským podnikem, který prorok vybojoval, byla bitva u Badru. Poté, co se v Medíně po hidžře zavedl, začal Mohamed se sérií nájezdů na karavany mekkanského kmene Kurajšovců směřující do Sýrie.

Svazek 5, kniha 59, číslo 287; Vyprávěl Kab bin Malik: Prorok vyjel ven,

aby se setkal s karavanami Kurajšovců, Alláh ale způsobil, že se setkali (muslimové) se svým nepřítelem neočekávaně (bez předchozího úmyslu). Svazek 5, kniha 59, číslo 289; Vyprávěl Ibn Abbas: V den bitvy u Badru prorok řekl, „Alláhu! Naléhám na tebe, (dodrž) tvojí úmluvu a slib. Alláhu! Pokud je tvojí vůlí, aby tě nikdo neuctíval (pak dej vítězství pohanům)“. Pak ho Abu Bakr uchopil za ruku a řekl, „To je pro tebe postačující“. Prorok vyšel ven a řekl, „Jejich zástupy budou obráceny na útěk a ukážou nám svá záda“. (54:54) Když se po bitvě vrátil do Medíny, varoval Mohamed obyvatele z židovského kmene Kajnuka, aby přijali islám, jinak je potká stejný osud jako Kurajšovce (korán 3:12-13). Kajnukové souhlasili s tím, že opustí Medínu, pokud si mohou 11


Úvod do islámu ponechat svůj majetek, což jim Mohamed povolil. Po vyhnání Banu Kajnuka se Mohamed začal zabývat jedinci z Medíny, o kterých si myslel, že jednali zrádně. Prorok neměl obzvláště rád mnoho básníků, kteří zesměšňovali jeho nové náboženství a jeho nárok na proroctví - toto téma je zjevné i dnes z násilných reakcí muslimů na cokoliv, co může být vnímáno jako zesměšňování islámu. Zacházením s těmito jedinci ustanovil „ideální člověk“ provždy precedent pro zacházení muslimů s kritiky jejich náboženství.

Síra, str 367: {Kab bin al-Ashraf} pak složil erotické verše urážlivé povahy o muslimských ženách. Prorok řekl … „Kdo mě Ibn Ashrafa zbaví?“ Mohamed bin Maslama, bratr z Bani Abdu’l-Ashhal řekl, „Já si s ním za tebe poradím, Alláhovo proroku, zabiju ho“. {Mohamed} řekl, „Učiň tak, pokud můžeš“ … „Je tvojí poviností, aby ses o to pokusil“, {řekl Mohamed bin Maslamovi}. Ten řekl, „Proroku Alláha, budeme muset říkat lži“. Prorok odpověděl, „Říkej, co je třeba, protože máš v této věci svobodu“. Svazek 4, kniha 52, číslo 270; Vyprávěl Džabir bin Abdulláh: Prorok řekl, „Kdo je připraven zabít Kaba bin al-Ashrafa, který skutečně zranil Alláha a jeho proroka?“ Mohamed bin Maslama řekl, „Alláhovo proroku! Chceš, abych ho zabil já?“ Odpověď byla souhlasná. Proto šel Mohamed bin Maslama za ním (t.j. Kabem) a řekl, „Tato osoba (t.j. prorok) nám uložila úkol a požádala nás o dobročinnost“. Kab odpověděl, „Při Alláhovi, jednou ho začnete mít dost“. Mohamed mu řekl, „Následovali jsme ho, proto ho nechceme opustit než uvidíme, jak jeho věc skončí“. Mohamed bin Maslama s ním takto hovořil, dokud nedostal příležitost ho zabít. Významná část síry je věnována poezii složené Mohamedovými stoupenci a nepřáteli v rétorických soubojích, které byly odrazem těch, které probíhaly na bojištích. Zdá se, že existovalo neformální soutěžení ve velebení sebe, svého kmene a svého boha, a zesměšňování nepřítele výřečným a pamětihodným způsobem. Kab bin Malik, jeden z vrahů svého bratra Kaba bin al-Ashrafa, složil následující:

Síra, str 368: Kab bin Malik řekl: Z nich byl Kab ponechán ležící tváří k

zemi (Po jeho pádu byl sražen {židovský kmen} al-Nadir). S mečem v ruce jsme ho srazili na Mohamedův příkaz, když tajně v noci poslal Kabova bratra, aby šel za Kabem. Ten ho svedl a srazil ho lstí. Mekanští Kurajšovci se přeskupili k útoku na muslimy v Medíně. Mohamed získal informace o přicházející mekkanské útočné síle a utábořil své síly na malém pahorku Uhud severně od Medíny, kde se poté došlo k bitvě.

Svazek 5, kniha 59, číslo 377; Vyprávěl Džabir bin Abdulláh: V den bitvy 12


Úvod do islámu u Uhudu přišel za prorokem muž a řekl, „Řekni mi, kam půjdu, pokud se stanu mučedníkem?“ Prorok odpověděl, „Do ráje“. Muž odhodil datle, které nesl v ruce, a bojoval, dokud se nestal mučedníkem. Svazek 5, kniha 59, číslo 375; Vyprávěl Al-Bara: … když jsme stáli proti nepříteli, ti se opřeli do ostruh tak, že jsem viděl jejich ženy utíkat směrem k horám, že zvedaly své šaty z nohou a odhalovaly nákotníky. Muslimové začli říkat, „Kořist, kořist!“ Abduláh bin Džubajr řekl, „Prorok ode mě dostal pevný slib, že neopustím toto místo“. Jeho společníci ale odmítli (zůstat). Proto když odmítli (zůstat), (Alláh) je zmátl tak, že nevěděli, kam jít, a utrpěli sedmdesát obětí. Ačkoliv byl Mohamed připraven u Uhudu o vítězství, rozhodně nebyl poražen. Pokračoval v nájezdech, které nejen že činily muslimy v Alláhových očích ctnostnými, byly také lukrativní. V islámském pohledu na svět není žádný nesoulad mezi bohatstvím, mocí a svatostí. Jako příslušníci pravé víry bylo jenom logické, že budou také požívat od Alláha materiální odměny - i když to mělo znamenat plenění nevěřících. Když Mohamed zneutralizoval po Badru Banu Kajnuka, po Uhudu se obrátil proti Banu Nadir. Podle síry Alláh Mohameda varoval před pokusem o jeho zavraždění a prorok nařídil muslimům, aby se připravili na válku proti Banu Nadir. Banu Nadir souhlasili s odchodem do vyhnanství, pokud by jim Mohamed povolil ponechat si movitý majetek. Mohamed s touto podmínkou souhlasil, pokud za sebou zanechají svojí zbroj. V roce 627 stál Mohamed proti největší výzvě své nové společnosti. Tohoto roku provedli Kurajšovci z Mekky nejodhodlanější útok na muslimy v samotné Medíně. Mohamed si myslel, že by nebylo záhodno bojovat s nimi v pravidelné bitvě jako u Uhudu a ukryl se v Medíně, chráněn ze tří stran lávovými poli. Mekkané museli zaútočit ze severozápadu z údolí mezi lávovými proudy a zde Mohamed nařídil vykopat kvůli obraně města zákopy.

Svazek 4, kniha 52, číslo 208; Vyprávěl Anas: V den {bitvy} o zákopy Pomocníci říkali, „Jsme ti, kteří přísahali Mohamedovi věrnost k džihádu (provždy) dokud budeme naživu“. Prorok jim podpověděl, „Aláhu! Není života kromě života po smrti. Proto poctěte Pomocníky a Emigranty {z Mekky} vaší štědrostí“. A vyprávěl Mudžaši: Můj bratr a já jsme přišli k prorokovi a já jsem požadoval, aby od nás přijal slib věrnosti pro emigraci. On řekl, „Emigrace přešla spolu s lidmi“. Zeptal jsem se, „Pro co ti tedy budou lidé dávat slib věrnosti?“ On řekl, „Vezmu od nich (slib) k islámu a džihádu“. Mekkané byli zákopem odraženi a byli přes něj schopni vysílat pouze malé nájezdnické skupiny. Po několika dnech se vrátili zpět do Mekky. Po tomto vítězství se Mohamed obrátil proti třetímu medínskému židovskému kmeni, Banu Kurajza. 13


Úvod do islámu Zatímco Banu Kajnuka a Banu Nadir potkal exil, osud Banu Kurajza byl mnohem hroznější.

Síra, str 463-4: Pak se {kmen Kurajza} vzdal a prorok je zavřel v Medíně

v prostorách al-Harith, ženy z Banu al-Najjar. Pak šel prorok na medínskou tržnici a vykopal tam zákopy. Pak pro ně poslal a usekl jim v těchto zákopech hlavy, jak k němu byli po skupinách přiváděni. Mezi nimi byl nepřítel Alláha Huyayy bin Akhtab a jejich náčelník Kab bin Asad. Bylo jich celkem 600 nebo 700, ačkoliv někteří říkají až 800 nebo 900. Jak byli po skupinách přiváděni k prorokovi, ptali se Kaba, co si myslel, že se s nimi stane. Ten odpověděl, „Nikdy to nepochopíte? Nevidíte, že posel se nikdy nezastaví a že ti, kteří jsou odváděni se nevracejí? Při Alláhovi, tohle je smrt!“ Tak to pokračovalo, dokud s nimi prorok neskončil. Zde tedy nacházíme jasný precedent, který vysvětluje podivnou zálibu islámských teroristů připravovat své oběti o hlavy: jde pouze o další precedent, který jim zanechal jejich prorok. Po dalším muslimském nájezdu, tentokrát na místo zvané Chajbar, „Byly ženy z Chajbaru rozděleny mezi muslimy“, což byla obvyklá praxe. (Síra, str. 511) Nájezd na Chajbar byl proveden proti Banu Nadir, který Mohamed dříve vyhnal z Medíny.

Síra, str 515: Kinana bin al-Rabi, který měl na starost bohatství Banu Nadir, byl přiveden před proroka, který se ho na něj dotázal. Popřel, že ví, kde se nachází. K prorokovi přišel Žid a řekl, že viděl Kinanu chodit každý večer k jistým rozvalinám. Když prorok řekl Kinanovi, „Víš, že když zjistím, že to máš ty, zabiju tě?“, odpověděl, „Ano“. Prorok dal příkazy, aby byly rozvaliny vykopány a byla nalezena část bohatství. Když se dotázal na zbytek, byl mu odmítnut a prorok dal příkazy alZubajrovi bin al-Awwam, „Muč ho, dokud z něj nedostaneš, co má“, ten proto rozdmýchal křemenem a ocelí oheň na jeho hrudi, dokud skoro nezemřel. Pak ho prorok předal Mohamedovi bin Maslamovi, který mu usekl hlavu jako pomstu za svého bratra Mahmuda. Mohamedovo největší vítězství přišlo v roce 632, deset let poté, co byl se svými stoupenci nucen uprchnout do Medíny. Tohoto roku shromáždil sílu asi deseti tisíc muslimů a spojeneckých kmenů a vyrazil na Mekku. „Prorok dal svým velitelům nařízení, aby po vstupu do Mekky bojovali pouze proti tomu, kdo jim bude odporovat, kromě malého množství lidí, kteří měli být zabiti, i kdyby byli nalezeni v Kabě“ (Síra, str. 550)

Svazek 3, kniha 29, číslo 72; Vyprávěl Anas bin Malik: Alláhův prorok

vstoupil v roce Dobytí do Mekky v arabské helmě na hlavě a když si jí sundal, přišel člověk a řekl, „Ibn Khatal se ukrývá v Kabě“. Prorok řekl, 14


Úvod do islámu „Zabij ho“. Po dobytí Mekky představil Mohamed budoucnost regionu.

Svazek 4, kniha 52, číslo 177; Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok

řekl, „Hodina {Posledního soudu} nenadejde, dokud nebudete bojovat proti Židům a kámen, za kterým se bude ukrývat Žid, neřekne, „Ó muslime! Skrývá se za mnou Žid, zabij ho“.

Svazek 1, kniha 2, číslo 24; Vyprávěl Ibn Umar: Alláhův prorok řekl, „Bylo mi nařízeno (Alláhem) bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že nikdo kromě Alláha nemá právo na to být uctíván, a že Mohamed je Alláhovým prorokem, a dokud nebude provádět modlitby a dávat povinnou almužnu, a pokud tak učiní, pak před mnou ochrání své životy a majetky s výjimkou {požadavků islámského práva} a jejich poslední zúčtování bude s Alláhem“. Byla to válečná prohlášení jako tato, na základě kterých islámští učenci dělí svět na dar al-islam (Dům islámu, t.j. národy, které se podřídily Alláhovi) a dar alharb (Dům války, t.j. ti, kteří se nepodřídili). Tehdy stejně jako dnes bylo poselství islámu nevěřícímu světu stejné: podřiďte se, jinak budete dobyti.

d. Právo šaría Na rozdíl od mnoha náboženství obsahuje islám závazný a velmi přesný právní a politický plán pro uspořádání společnosti zvaný šaría, což v překladu znamená přibližně „cesta“. Předpisy šaríe jsou odvozeny od nařízení koránu a sunny (učení a precedentů Mohameda, jak jsou zaznamenány v důvěryhodných hadísech a síře). Korán a sunna jsou společně základem nařízení šaríe, která je návodem na dobrou islámskou společnost. Protože šaría vychází z koránu a sunny, její dodržování není otázkou volby. Šaría je právní řád nařízený Alláhem celému lidstvu. Porušit šaríu nebo odmítat její autoritu znamená spáchat akt vzpoury proti Alláhovi a Alláh nařizuje zbožným proti takovému chování bojovat. V islámu nexistuje žádné oddělení mezi náboženským a politickým; islám a šaría namísto toho představují komplexní zbůsob řízení společnosti na všech úrovních. Ačkoliv je teoreticky možné, aby měla islámská společnost vnějškově různé formy - volenou vládu, dědičnou monarchii apod. - ať už je tato vnější forma jakákoliv, obsah předepisuje šaría. Je to tato skutečnost, která staví šaríu do protikladu s formami vlády založenými na něčem jiném než na koránu a sunně. Příkazy šaríe lze rozdělit do dvou částí: 1. Akty uctívání (al-ibadat), které zahrnují: Rituální očistu (Wudu) Modlitby (Salah) Půsty (Sawm and Ramadan) 15


Úvod do islámu Charitu (Zakat) Pouť do Mekky (Hajj) 2. Mezilidské vztahy (al-muamalat), které zahrnují: Finanční transakce Dědické právo Sňatky, rozvody, péči o děti apod. Jídlo a pití (včetně rituálních porážek a lovu) Tresty Válku a mír Soudní záležitosti (včetně svědectví a dokazování) Je možné vidět, že existuje jen málo oblastí života, které šaría nereguluje konkrétním způsobem. Cokoliv od mytí rukou přes výchovu dětí po daně a vojenskou politiku spadá pod její diktát. Protože je šaría odvozena z koránu a sunny, poskytuje určitý prostor pro výklad. Po prověření islámských zdrojů je ale zjevné, že jakékoliv smysluplné používání šaríe bude velmi odlišné od čehokoliv, co připomíná svobodnou nebo otevřenou společnost podle západního chápání. Normou bude kamenování cizoložníků, popravy odpadlíků a rouhačů, potlačování ostatních náboženství a povinné nepřátelství vůči neislámským státům přerušované pravidelnými válkami. Je spravedlivé označit islám a jeho právo šaría za formu totality.

2. Džihád a dhimizace a. Co znamená „džihád“? Džihád znamená doslova „úsilí“. Přísně vzato neznamená džihád „svatou válku“, jak někdy správně poukazují omlouvači islámu. Zůstává nicméně otázka, o jaký druh „úsilí“ jde: o vnitřní duchovní úsilí proti chtíči, nebo o vnější fyzický boj? Jako v případě pokusu o zjištění, co říkají islámská učení na konkrétní téma, je třeba prozkoumat korán a sunnu. Z těchto zdrojů je zřejmé, že je po musimech požadováno, aby bojovali proti mnoha věcem: lenosti v modlitbách, zanedbávání dávání almužny atd. Je také ale stejně tak jasné, že muslimům je nařízen fyzický boj proti nevěřícím. Svědectvím ústřední role vojenské akce v islámu je i Mohamedova úctyhodná vojenská kariéra.

b. Hasan Al-Banna o džihádu Zde je citát z pojednání Džihád od Hasana al-Banny. Al-Banna založil v roce 1928 Muslimské bratrstvo, které je dnes nejmocnější egyptskou organizací po vládě. Ve svém pojednání al-Banna neúprosně obhajuje postoj, že muslimové musí vyjít ve zbrani proti nevěřícím. Jak říká, „Verše koránu a sunna … vyzývají lidi obecně (nevýmluvnějším způsobem a nejjasnějšími výrazy) k džihádu, ozbrojenému 16


Úvod do islámu boji, všemi způsoby na zemi i na moři“. Všichni muslimové musí vést džihád Džihád je povinností nařízenou Alláhem každému muslimovi a nemůže být ignorován, ani se mu nelze vyhnout. Alláh připsal džihádu velký význam a učinil odměnu pro mučedníky a bojovníky velkolepou. Pouze ti, kteří jednali podobně a formovali své chování podle mučedníků a jejich chování při džihádu, se k nim mohou připojit v jejich odměně. Co více, Alláh konkrétně poctil mudžahedíny {ty, kteří vedou džihád} jistými vyjímečnými kvalitami, jak duchovními, tak praktickými, ze kterých budou mít užitek v tomto světě i v tom příštím. Jejich čistá krev je symbolem vítězství v tomto světě a znamením úspěchu a blaženosti v tom nadcházejícím. Ti, kteří dokáží přicházet pouze s výmluvami, byli ale varováni před extrémně strašlivým trestem a Alláh je označil těmi nejhoršími jmény. Pokáral je za jejich zbabělost a nedostatek ducha a kritizoval je za jejich slabost a lenost. V tomto světě budou obklopeni hanbou a v tom příštím ohněm, ze kterého neuniknou, i kdyby měli velké bohatství. Slabost absence a vyhýbání se džihádu jsou považovány Alláhem za jeden z velkých hříchů a jeden ze sedmi hříchů, které zaručují pád. Islám se zabývá otázkou džihádu a mobilizace celé ummy {globální islámské společnosti} v jedno společenství, které bude celou svojí silou bránit pravou věc více, než jakýkoliv dávný nebo moderní systém žití, ať už náboženský nebo občanský. Verše koránu a sunna Mohameda přetékají všemi těmito vznešenými ideály a vyzývají lidi obecně (nevýmluvnějším způsobem a nejjasnějšími výrazy) k džihádu, ozbrojenému boji, všemi způsoby na zemi i na moři. Zde al-Banna nabízí citace z koránu a spolehlivých hadísů, které demonstrují povinnost boje pro muslimy. Citace jsou srovnatelné s těmi, které najdete v části 2b a zde je vynecháváme. Učenci o džihádu Právě jsem vám představil některé verše koránu a hadísy týkající se důležitosti džihádu. Nyní bych vám rád představil některé z názorů škol islámského myšlení, včetně moderních autorit, které se týkají džihádu a nutnosti připravenosti. Od nich dojdeme k uvědomění toho, jak daleko se umma odchýlila od praxe islámu, jak jí můžeme vidět v koncensu učenců ohledně otázky džihádu. Autor Majma’ al-Anhar fi Sharh Multaqal-Abhar při popisu pravidel džihádu podle školy Hanáfí říká: „Džihád lingvisticky znamená vynakládat co největší úsilí slovem i činem; v šaríi je to boj proti 17


Úvod do islámu nevěřícím a týká se všeho možného úsilí, které je nutné ke zničení moci nepřítele islámu, včetně jejich bití, plundrování jejich majetku, ničení jejich svatostánků a rozbíjení jejich model. To znamená, že džihád je co největším úsilím o zajištění síly islámu takovými způsoby, jako je boj proti těm, kteří bojují proti vám, a boj proti dhimmi {nemuslimům žijícím pod muslimskou vládou} (pokud poruší pravidla smlouvy) a proti odpadlíkům (kteří jsou horší než nevěřící, protože nevěří poté, co potvrdili svojí víru). Je naší povinností bojovat proti nepřátelům. Imám musí posílat vojenské výpravy do dar al-harb {domu války - nemuslimského světa} nejméně jednou nebo dvakrát ročně a lidé ho v tom musí podporovat. Pokud plní tuto povinnost dostatek lidí, zbytek je jí zbaven. Pokud tato společenská povinnost nemůže být touto skupinou naplněna, pak leží zodpovědnost na sousedních skupinách, pak na dalších sousedních atd, a pokud tato povinnost nemůže být naplněna jinak než účastí všech, pak se stává individuální povinností, stejně jako je modlitba povinná pro všechny“. Učenci jsou v této otázce jednoho názoru, jak by mělo být zřejmé, a to bez ohledu na to, zda moderní nebo klasičtí. Všichni se jednohlasně shodují na tom, že džihád je společenskou povinností islámské ummy, aby rozšiřovala dawu, a že džihád je individuální povinností, pokud nepřítel zaútočí na muslimskou zemi. Dnes, mí bratři, jsou muslimové nuceni být podřízení jiným a jsou ovládáni nevěřícími. Naše země byly obleženy a náš osobní majetek, respekt, čest, důstojnost a soukromí byly porušeny. Naši nepřátelé dohlížejí na naše záležitosti a rituály naší víry jsou pod jejich jurisdikcí. I přesto muslimové selhávají při plnění své zodpovědnosti za dawu, která leží na jejich ramenou. V této situaci se tak stává povinností každého muslima vést džihád. Měl by se duševně a fyzicky připravit, aby byl připraven, aby až Alláh rozhodne. Neměl bych končit tuto diskusi bez zmínky o tom, že muslimové se v žádném období své historie (před současným obdobím útisku, kdy ztratili svojí důstojnost) nevzdali džihádu, ani nebyli nedbalí v jeho provádění, a to ani jejich náboženské autority, mystici a řemeslníci atd. Byli vždy připraveni. Například Abduláh ibn al-Mubarak, velmi vzdělaný a zbožný člověk, byl většinu svého života dobrovolníkem v džihádu, a Abdulwahid bin Zajd, súfi a zbožný muž, činil to samé. A ve své době Shaqiq al-Balkhi, šejk súfiů, povzbuzoval své žáky k džihádu. … Záležitosti související s džihádem Mnoho muslimů dnes chybně věří, že boj proti nepříteli je džihád asghar (menší džihád) a že boj proti vlastnímu egu je džihád akbar (větší džihád). Jako důkaz je citován následující hadís: „Vrátili jsme se z 18


Úvod do islámu menšího džihádu, abychom se pustili do většího džihádu“. Oni řekli: „Co je větší džihád?“ On řekl: „Džihád srdce, džihád proti vlastnímu egu“. Tento hadís je některými lidmi používán ke snižování důležitosti boje a k odvracení od přípravy na boj a k odrazování od nabídek džihádu na Alláhově stezce. Tento hadís není sahih (spolehlivý): Prominentní učenec hadísů Al Hafiz ibn Hajar al-Asqalani řekl v Tasdid al-Qaws: „Je dobře známý a často opakovaný a byl zaznamenán od Ibrahima ibn Abla“. Al Hafiz Al Iraqi řekl v Takhrij Ahadith al-Ahya: „Al Bayhaqi ho předal se slabým článkem v řetězci vypravěčů na základě autority Džabira a al-Chatiba ho předal ve své historii na základě autority Džabira“. Ale i kdyby šlo o spolehlivý hadís, nikdy by neznamenal zavržení džihádu nebo přípravy na něj s cílem osvobození země muslimů a odvrácení útoků nevěřících. Ať je známo, že tento hadís jednoduše zdůrazňuje důležitost boje proti vlastnímu egu, aby byl jediným cílem činů každého muslima Alláh. Další záležitosti související s džihádem zahrnují přikazovat dobré a zakazovat špatné. Je řečeno v hadísu: „Jednou z největších forem džihádu je pronést slova pravdy v přítomnosti tyranského vůdce“. Nic se ale nesrovnává se ctí šahada kubra (nejvyššího mučednictví) nebo s odměnou, která čeká na mudžahedíny. Doslov Mí bratři! Umma, která ví, jak zemřít vnešenou a čestnou smrtí, bude mít zaručena vznešený život v tomto světě a nekončící blaženost v tom příštím. Ponížení a hanba jsou důsledky lásky k tomuto světu a strachu ze smrti. Proto se připravte na džihád a milujte smrt. Život si vás najde sám. Mí bratři, měli byste vědět, že jednoho dne budete stát před smrtí, a k této osudné události dojde pouze jednou. Pokud budete trpět za Alláha, budete z toho mít prospěch v tomto životě a odměnu v tom dalším. A pamatujte si, bratři, že nic se neděje bez Alláhovy vůle: přemýšlejte o tom, co požehnaný a všemocný Alláh řekl: Potom na vás Bůh seslal, po tomto utrpení, bezpečí spánku, jenž pokryl jeden oddíl z vás, zatímco druhý oddíl byl v duchu nespokojen a vyslovoval - pravdě navzdory - o Bohu domněnky, jež se podobaly domněnkám doby nevědomosti. I řekli: „Cožpak my máme vůbec nějaké slovo v téhle věci?“ Rci: „Všechna tato věc náleží Bohu!“ Avšak oni skryli v duších svých to, co ti najevo nedali, a řekli: „Kdybychom měli nějaké slovo v této věci, nebylo by mezi námi zabitých.“ Rci: „Kdybyste byli zůstali v domech svých, vskutku ti, jimž bylo předepsáno, aby byli zabiti, by byli věru vyšli k místům, kde nyní spočívají. A stalo se tak, 19


Úvod do islámu aby Bůh vyzkoušel to, co je v hrudích vašich, a aby odhalil, co je v srdcích vašich.“ A Bůh zná dobře, co v hrudích je skryto. {súra 3:154}

c. Dar al-islam a dar al-harb: Dům islámu a Dům války Násilné příkazy koránu a násilný precedent Mohamedův udal tón islámskému pohledu na politiku a světové historii. Islámští učenci dělí svět na dvě sféry vlivu, Dům islámu (dar al-islam) a Dům války (dar al-harb). Islám znamená podřízení a proto Dům islámu zahrnuje ty státy, které se podřídily vládě islámu, což znamená státy, ve kterých vládne právo šaría. Zbytek světa, které právo šaría nepřijal a není tak ve stavu podřízení, se nachází ve stavu vzpoury nebo války proti Alláhově vůli. Spočívá na Domu islámu, aby vedl válku proti Domu války, dokud se všechny státy nepodřídí Alláhově vůli a nepřijmou právo šaría. Poselství islámu nemuslimskému světu je stejné dnes jako bylo v Mohamedově době a během celé historie: podřiďte se nebo budete dobyti. Jediné období, ve kterém nevedl Dům islámu aktivně válku proti Domu války bylo to, kdy byl muslimský svět tak slabý nebo rozdělený, že jí nebyl schopen vést. Období klidu v probíhající válce, kterou Dům islámu vyhlásil Domu míru, ale neznamenají odvržení džihádu jako principu, ale odráží změnu strategických faktorů. Je přijatelné, aby muslimské státy vyhlásily hudnu, neboli příměří, v době, kdy jsou nevěřící státy příliš mocné, než aby vedení otevřené války proti nim mělo smysl. Džihád není kolektivním pokusem o sebevraždu, i když korán povzbuzuje na individuální úrovni k „zabíjejí a jsou zabíjeni“ (súra 9:111). Během poslední několika staletí byl muslimský svět příliš politicky rozdělený a technologicky podřadný, než aby pro Západ představoval větší hrozbu. To se ale mění.

i. Takíja - náboženské klamání Kvůli stavu války mezi Domem islámu a Domem války musí být za součást islámské taktiky považováno i systematické lhaní nevěřícím. Papouškování muslimských organizací v Domu války, že „islám je náboženství míru“, nebo že kořeny muslimského násilí leží v nevyvážené psychice konkrétních „fanatiků“, je třeba považovat za dezinformace, které mají dovést nevěřící svět k tomu, že si přestane dávat pozor. Individuální muslimové mohou být pochopitelně upřímní, když považují své náboženství za „mírumilovné“ - pouze ale v tom případě, pokud neznají jeho skutečná učení, nebo ve smyslu egyptského teoretika Sajída Qutba, který ve svém díle Islám a univerzální mír vyjádřil postoj, že skutečný mír zavládne ve světě okamžitě poté, co bude dobyt islámem. Samo za sebe hovoří, že ačkoliv muslimů, kteří představují islám jako mírumilovné náboženství, je v Domě války bezpočet, v Domě islámu takřka neexistují. Muslimský odpadlík mi jednou doporučil test pro Zápaďany, kteří věří, že islám je náboženstvím „míru“ a „tolerance“: zkuste vést tuto argumentaci na ulici v Ramaláhu, Rijádu nebo Islámabádu, nebo kdekoliv v muslimském světě. Ujistil mě, že nebudou žít déle než pět minut. 20


Úvod do islámu Mervyn Hiskett rozebírá takíju ve své knize Někteří se obracejí v modlitbě k Mekkce: Problém ohledně zákona a pořádku {s ohledem na muslimy v Domě války} povstává ze starého islámské právního principu - takíja, což je slovo, jehož kořen znamená „zůstat věrný“, v praxi ale znamená „přetvářku“. Má plnou podporu koránu (92:17 a 49:13) a umožňuje muslimům podřídit se navenek požadavkům neislámských vlád, zatímco uvnitř „zůstanou věrní“ tomu, co považují za správný islám a čekají, až se vlna otočí.

Svazek 4, kniha 52, číslo 269; Vyprávěl Džabir bin Abdulláh: Prorok řekl, “Válka je klam”.

Historicky zahrnují příklady takíji povolení vzdát se islámu, aby si člověk zachránil krk, nebo vlichotit se do přízně nepříteli. Není těžké vidět, že důsledky takíje jsou ve svém extrému zákeřné: prakticky znemožňují vyjednávání - a pochopitelně veškerou poctivou komunikaci mezi Domem islámu a Domem války. Nemělo byt být překvapivé, že válčící strana se bude snažit zavádět druhou stranu pokud jde o její způsoby a záměry. Hugh Fitzgerald z Jihad Watch shrnuje takíju a kitman, dvě související formy klamání, takto: „Takíja“ je nábožensky schvalovaná doktrína, která má počátek v šíitském islámu, nyní je ale praktikována i nešíity. Jde o úmyslné klamání o náboženských záležitostech kvůli ochraně islámu a věřících. Související termín, který má širší význam, je „kitman“, který je definován jako „mentální zatajení“. Příkladem takíje by mohlo být tvrzení omlouvačů islámu, že „samozřejmě“, že v islámu existuje svoboda vyznání a následná citace verše koránu - „Nebudiž donucování v náboženství“. {2:256} Dojem, který je takto předáván, je ale nepravdivý, protože nebyla zmíněna muslimská doktrína nahrazování, neboli naskh, podle které jsou starší verše jako ten o „nedonucování v náboženství“ zrušeny novějšími, mnohem násilnějšími a zlomyslnějšími verši. V každém případě nám historie ukazuje, že v islámu je, a vždy bylo, „donucování v náboženství“ pro muslimy i nemuslimy. … „Kitman“ má k „takíji“ blízko, spíše než o přímočaré klamání jde ale o říkání pouze části pravdy, kdy „mentání zatajení“ ospravedňuje vynechání zbytku. Jeden příklad postačí. Když muslim trvá na tom, že „džihád“ opravdu znamená „duchovní úsilí“ a nedodá, že tato definice je v islámu nová (o něco více než století), klame tím, že zatajuje, a praktikuje tak kitman. Pokud cituje na podporu pochybného tvrzení hadís, podle kterého Mohamed poté, co se vrátil domů z jedné z mnoha ze svých bitev, údajně řekl, že se vrátil z „menšího džihádu k většímu 21


Úvod do islámu džihádu“ a nedodá, co je také známo, že jde o „slabý“ hadís, jehož autenticita je nejrespektovanějšími učenci zpochybňována, pak také praktikuje kitman. V dobách, ve kterých si moc Domu války vynucuje, že džihád je třeba vést nepřímo, musí být přirozeným postojem muslimů k nevěřícímu světu klam a vynechávání. Odhalit jasně konečný cíl Domu islámu dobýt a vyplenit Dům války, když ten drží všechny vojenské trumfy, by byla strategická idiocie. Naštěstí pro džihádisty nerozumí většina nevěřících tomu, jak číst korán, ani se neobtěžují tím zjišťovat, co Mohamed ve skutečnosti dělal a učil, takže je snadné pomocí vybraných citátů a vynechávání vytvořit dojem, že „islám je náboženství míru“. Každý nevěřící, který chce takové fikci uvěřit, bude šťastně trvat na svém omylu a citovat několik mekkánských veršů a říkat, že Mohamed byl mužem velké zbožnosti a štědrosti. K rozptýlení totoho omylu stačí kopat jen o něco málo hlouběji.

d. Džihád napříč historií V roce 622 (roku jedna podle islámského kalendáře) zavrhl Mohamed Mekku a odešel do města Medíny (Yathribu) asi 200 kilometrů na sever. V Medíně ustanovil polovojenskou organizaci, která šířila jeho vliv a vliv jeho náboženství v Arábii. Protože v islámu nikdy neexistovalo oddělení politiky a vojenství od náboženství, tento vývoj byl podle islámských principů zcela přirozený. Do svojí smrti v roce 632 rozšířil Mohamed svojí vládu sérií nájezdů a bitev na většinu jižní Arábie. Dobyté obyvatelstvo v této oblasti se mohlo buďto podřídit vládě muslimů a platit daň za ochranu nebo konvertovat k islámu.

i. První velká vlna džihádu: Arabové, 622-750 Před koncem svého života poslal Mohamed dopisy do velkých říší na Středním východě, ve kterých požadoval jejich podřízení své autoritě. To rozptyluje jakékoliv pochybnosti, že Mohamed měl v úmyslu zastavit expanzi v Arábii. Je jistě pouze logické, že jediné pravé náboženství, zjevené posledním prorokem, mělo vládnout univerzálně. Proto stejně jako Mohamed bojoval a podřídil si lidi Arabského poloostrova, jeho následovníci Abu Bakr, Omar, Uthman a Ali (známí jako „čtyři správně vedení chalífové“) a další chalífové bojovali a ve jménu Alláha si podřizovali lidi na Středním východě, v Africe, Asii a Evropě.

Svazek 4, kniha 53, číslo 386: Vyprávěl Džubair bin Haija: Omar {druhý chalífa} poslal muslimy do velkých zemí, aby bojovali proti pohanům … Když jsme došli do země nepřítele, zástupci Chosroa {krále Persie} přišli se čtyřiceti tisíci válečníky a překladatel se postavil a řekl, „Ať se mnou jeden z vás promluví!“ Al-Mughira odpověděl, … „Náš prorok, posel 22


Úvod do islámu našeho Pána, nám nařídil bojovat proti vám, dokud nebudete uctívat pouze Alláha, nebo nezplatíte džizju (t.j. daň z hlavy); a náš prorok nás zpravil, že náš Pán říká, 'Kdokoliv z vás bude zabit (t.j. stane se mučedníkem) půjde do ráje, kde povede tak přepychový život, jaký nikdy nezažil, a kdokoliv z vás zůstane naživu, se stane vaším pánem'“. Islám se poté, co se pustil do bleskové války své doby, rychle rozšířil na území Byzancie, Persie a západní Evropy. Skřípající byzantská a perská moc, které proti sobě bojovaly k vzájemnému úpadku, dokázaly postavit proti tomuto neočekávanému útoku jen malý odpor. Arabské muslimské armády napochodovaly do Svaté země, dobyly to, co je dnes Írákem a Íránem, pak se převalily severní Afrikou do Španělska a nakonec do Francie. Muslimská ofenzíva byla nakonec zastavena v roce 732 na Západě bitvou o Poitiers/Tours nedaleko od Paříže. Na východě pronikl džihád hluboko do střední Asie. Stejně jako Mohamed plenil své nepřátele, tak jeho následovníci zbavovali dobyté oblasti - nesrovnatelně materiálně i kulturně bohatší než pusté písky Arábie - jejich bohatství a pracovní síly. Takřka přes noc viděly pokročilejší civilizace Středního východu, severní Afriky, Persie a Ibérie, jak bylo jejich zemědělství, místní náboženství a populace zničeno nebo vypleněno. S výjimkou několika opevněných měst, kterým se podařilo dojednat podmínečnou kapitulaci, byla katastrofa, která postihla tyto země, takřka úplná. Bat Ye’or, přední odbornice na expanzi islámu a jeho zacházení s nemuslimy, poskytla neocenitelnou službu, když sestavila a přeložila početné pramenné dokumenty popisující staletí islámského dobývání. Zahrnula tyto dokumenty do svých prací o islámské historii a utrpení nemuslimů pod islámskou vládou. V historii džihádu je zabíjení civilistů, znesvěcování kostelů a plenění venkova běžné. Zde je svědectví Michala ze Sýrie o muslimské invazi do Kappadokie (v jižním Turecku) roku 650 za chalífy Omara: … když dorazil {do Euchaity v Arménii} muawija {muslimský velitel}, nařídil setnutí všech mužských obyvatel; rozmístil stráže tak, že nikdo nemohl uniknout. Poté, co shromáždil všechno bohatství města, nařídil mučit vůdce, aby je přinutil odhalit [poklady], které byly ukryty. Taijaje {muslimští Arabové} odvedli všechny do otroctví - muže a ženy, chlapce a dívky - a spáchali v tomto nešťastném městě mnoho prostopášností: zlomyslně páchali nemorálnosti v kostelech. Vrátili se do své země s jásotem. (Michal ze Sýrie, citován v Bat Ye’or, Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 276-7.) Následující popis nájezdnických výprav v severním Španělsku a Francii v osmém a devátém století od muslimského historika Ibn al-Athira (1160-1233) nevyjadřuje nic než uspokojení nad rozsahem ničení způsobeného nevěřícím, včetně civilistů. Roku 177 (17. dubna 793) poslal španělský princ Hišam na nepřátelské 23


Úvod do islámu území velkou armádu vedenou Abd al-Malikem bin Abd al-Wahidem bin Mugithem, která prováděla výpady až k Narbonne a Jarandě. Tento generál nejprve napadl Jarandu, kde byla elitní francouzská posádka; pobil nejstatečnější z nich, zničil zdi a věže města a takřka se mu podařilo ho dobýt. Pak pochodoval na Narbonne, kde opakoval stejné činy a poté ve výpadu pochodoval do země Cerdagne {poblíž Andorry v Pyrenejích}. Po několik měsíců křižoval zemí každým směrem, znásilňoval ženy, zabíjel válečníky, ničil pevnosti, pálil a plenil vše, zaháněl pryč nepřítele, který neuspořádaně prchal. Vrátil se v bezpečí a zdravý a přitáhl za sebou Alláh ví kolik kořisti. To je jedna z nejslavnějších výprav muslimů ve Španělsku. Roku 223 (2. prosince 837) poslal Abd ar-Rahman bin al Hakam, panovník Španělska, armádu proti Alavě; utábořil se poblíž města Hisn al-Gharat, které oblehl; zmocnil se kořisti, kterou tam nalezl, zabil obyvatele a stáhl se, přičemž odvedl ženy a děti jako zajatce. Roku 231 (3. září 845) postupovala muslimská armáda do Galicie na území nevěřících, kde plenila a všechny masakrovala. Roku 246 (27. března 860) postupoval Muhammad bin Abd ar-Rahman s mnoha vojáky a velkým vojenským aparátem proti oblasti Pamplona. Přemohl, zruinoval a vyplenil toto území, kde plenil a zaséval smrt. (Ibn al-Athir, Annals, citováno v Bat Ye’or, Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 281-2) První vlna džihádu zaplavila většinu Byzancie, vizigótského, franckého a perského impéria a dala nově zrozenému islámskému impériu vládu nad územím od jižní Francie přes Španělsko napříč severní Afrikou po Indii a k jihu Ruska. Počátkem druhého tisíciletí oslabila islámské impérium mongolská invaze z východu, která tam ukončila arabskou nadvládu.

ii. Druhá velká vlna džihádu: Turkové, 1071-1683 Asi dvacet let před tím, než vyrazila do Svaté země ze střední Evropy první křižácká armáda, začaly napadat turecké (osmanské) armády křesťanskou byzantskou říši, která vládla území, které je dnes Tureckem, od okamžiku, kdy bylo hlavní město Římské říše přesunuto v roce 325 do Konstantinopole. V bitvě u Mazikertu v roce 1071 utrpěly křesťanské síly katastrofální porážku, která ponechala většinu Anatolie (Turecka) otevřenou invazi. Tato druhá vlna džihádu byla dočasně zadržena invazními armádami během křížových výprav, počátkem 14. století ale Turkové ohrožovali Konstantinopoli i samotnou Evropu. Na Západě vytlačovaly římskokatolické armády kousek po kousku muslimské 24


Úvod do islámu síly z Iberijského poloostrova, dokud nebyly v roce 1492 definitivně vyhnány (rekonkvista). Ve východní Evropě nicméně pokračoval islám v postupu. Jedna z nejvýznamnějších bitev mezi invazí muslimů a rodilými obyvateli byla bitva o Kosovo v roce 1389, kdy Turkové zničili multinárodní armádu vedenou srbským králem Lazarem, ačkoliv byl jejich postup do Evropy touto bitvou výrazně zpomalen. Po početných pokusech o dobytí probíhajících od sedmého století padla v roce 1453 Konstantinopol, klenot východního křesťanství, nakonec do rukou armád sultána Mahometa II. Zvěrstva první vlny džihádu nelze připisovat „arabskosti“ jejich pachatelů, protože Turkové prokázali, že jsou plně schopni žít podle principů koránu a sunny. Paul Fregosi popisuje ve své knize Džihád scény, které se odehrály po konečném útoku na Konstantinopoli. Několik tisíc přeživších se ukrylo v kadedrále: šlechtici, sluhové, běžní občané, jejich ženy a děti, kněží a jeptišky. Zamkli obrovské dveře, modlili se a čekali. {Chalífa} Mahomet {II} dal vojákům tři čtvrti. Ti znásilňovali, jeptišky byly pochopitelně prvními oběťmi, a zabíjeli. Než odpoledne Mahomet masakr zastavil, byly zabity nejméně čtyři tisíce lidí. Nařídil muezínovi, aby vystoupil do kazatelny Svaté Sofie a zasvětil budovu Alláhovi. Od té doby zůstala mešitou. Padesát tisíc obyvatel, více než polovina všech obyvatel, bylo seřazeno a odvedeno do otroctví. Během následujících měsíců byli otroci na tureckých tržnicích nejlevnějším zbožím. Mahomet nařídil, aby před něj bylo předneseno tělo mrtvého císaře. Nějací turečtí vojáci ho našli v hromadě těl a poznali Konstantina {XI} podle zlatých orlů a jeho botách. Sultán nařídil, aby mu byla uříznuta hlava a aby byla umístěna mezi nohy koně pod jezdeckou bronzovou sochou císaře Justiniána. Hlava byla později zakonzervována a poslána do hlavních měst Osmanské říše k potěše jejich obyvatel. Mahomet poté nařídil, aby před něj byl přiveden Velký vévoda Notaras, který přežil, a zeptal se ho na jména a adresy přední šlechty, úředníků a občanů, které mu Notaras dal. Pak je nechal všechny zatknout a setnout. Sadisticky kupoval od jejich vlastníků {t.j. muslimských velitelů} vysoce postavené vězně, kteří byli zotročeni, pouze kvůli potěšení z toho, aby je mohl nechat před svými zraky setnout. (Fregosi, Jihad, str. 256-7) Druhá, turecká vlna džihádu dosáhla nejdále při nepodařeném obléhání Vídně v letech 1529 a 1683, kdy byla v druhém případě muslimská armáda pod vedením Kara Mustafy odražena římskými katolíky pod vedením polského krále Jana Sobieskiho. V následujících desetiletích byla Osmanská říše vytlačena zpět přes Balkán, ačkoliv nebyla nikdy zcela vytlačena z Evropy. Ačkoliv imperiální džihád kolísal, muslimské pozemní a námořní nájezdy na křesťanská území pokračovaly a křesťané byli unášeni do otroctví ještě v devatenáctém století ze zemí tak 25


Úvod do islámu vzdálených, jako bylo Irsko (a dokonce i z Islandu - pozn. př.).

e. Dhimizace Islámské pronásledování nevěřících není v žádném případě omezeno na džihád, ačkoliv ten je základem vztahů mezi muslimským a nemuslimským světem. Poté, co džihád skončí s dobýváním území nevěřících, může být dobytým „lidem knihy“ historicky Židům, křesťanům a zoroastriáncům - zaručena dhimma, neboli smlouva o ochraně. Dhimma zaručuje, že životy a majetek nevěřících jsou vyloučeny z džihádu po dobu, po kterou to muslimští vládci povolí, což obecně znamená po dobu, po kterou jsou podřízení nemuslimové - dhimmi - pro islámský stát ekonomicky užiteční. Korán ukládá platbu džizji (daň z hlavy, súra 9:29), což je okázalý způsob, jakým mohou muslimští páni dhimmi využívat. Džizja ale nemá pouze ekonomickou funkci; existuje také proto, aby dhimmi ponížila a ukázala jim nadřízenost islámu. Al-Maghili, muslimský teolog z patnáctého století, vysvětluje: V den platby {džizji} budou {dhimmi} shromážděni na veřejném místě jako je suq {tržnice}. Měli by zde stát a čekat na nejnižším a nejšpinavějším místě. Výkonný úředník, který zastupuje zákon, bude postaven nad ně a bude používat výhrůžné chování, aby oni i všichni ostatní viděli, že naším cílem je ponížit je předstíráním, že bereme jejich majetek. Uvědomí si, že jim prokazujeme laskavost, když od nich přijímáme džizju a necháme je svobodně odejít. (Al-Maghili, citován v Bat Ye’or,Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 361) Islámské právo kodifikuje pro dhimmi různá další omezení, z nichž všechna jsou odvozena z koránu nebo sunny. Několik stovek let islámského myšlení o správném zacházení s dhimmi je shrnuto učencem ze sedmnáctého století alDamanhurim, hlavou univerzity al-Azhar v Káhiře, nejprestižnějšího centra učenosti v muslimském světě: … stejně jako je dhimmi zakázáno stavět kostely, jsou jim zakázány i další věci. Nesmí pomáhat nevěřícím proti muslimům … pozvednout kříž na islámském shromáždění … vyvěšovat během svých svátků vlajky; nosit zbraně … nebo je přechovávat doma. Pokud by učinili něco tohoto druhu, musí být potrestáni a zbraně musí být zabaveny. … Společníci [proroka] se na těchto bodech shodli, aby tak demonstrovali ponížení nevěřících a aby chránili ty, kteří jsou slabí ve víře. Protože když je uvidí ponížené, nebudou mít sklony přijímat jejich víru, což by se nedělo, pokud by je viděli mocné, pyšné nebo v luxusních šatech, protože to vše v nich vyvolává nutkání si jich vážit a přiklánět se k nim při pohledu na vlastní nouzi a chudobu. (Al-Damanhuri, citován v Bat Ye’or,Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 382)

26


Úvod do islámu Křesťané, Židé a zoroastránci na Středním východě, v severní Africe a ve velké části Evropy trpěli po staletí utiskujícími omezeními dhimmy. Postavení těchto dhimmi je v mnoha ohledech srovnatelné s postavením bývalých otroků na americkém jihu po občanské válce. Bylo jim zakázáno stavět svatostánky nebo opravovat ty již stojící, byli ekonomicky ochromeni džizjou, sociálně poníženi, právně méněcenní a obecně byli drženi v postavení trvalého oslabení a zranitelnosti ze strany muslimských pánů. Není proto překvapivé, že se jejich počty zmenšovaly, na mnoha místech až k bodu vyhynutí. Obecně špatně chápaný úpadek islámského impéria během posledních několika století lze snadno vysvětlit demografickým úpadkem populace dhimmi, která poskytovala zásadní prostředky technické a správní způsobilosti. Pokud dhimmi porušili podmínky dhimmy - možná nediskrétním praktikováním svého náboženství nebo tím, že neprokazovali dostatečnou úctu muslimům - pak byl obnoven džihád. V různých bodech islámské historie se dhimmi povznesli nad své podřízené postavení a to bylo často důvodem k násilné odvetě ze strany muslimské populace, která věřila, že porušili podmínky dhimmy. Středověká Andalúsie (maurské Španělsko) je často dávána omlouvači islámu za příklad určitého druhu multikulturní říše divů, ve které bylo Židům a křestanům islámskou vládou povoleno povznést se v řadách učenců a vládní administrativy. Není nám nicméně sdělováno, že toto uvolnění omezení vedlo k široce rozšířeným nepokojům v muslimské populaci, která zabila stovky dhimmi, převážně Židů. Tím, že odmítli konvertovat k islámu a vymanili se z tradičních omezení dhimmy, si nepřímo zvolili jedinou další volbu, kterou korán povoluje: smrt.

f. Džihád v moderní éře Po porážce před hradbami Vídně v roce 1683 vstoupil islám do období strategického úpadku, během kterého byl stále více ovládán vzestupujícími evropskými koloniálními mocnostmi. Kvůli své materiální slabosti ve srovnání se Západem nebyl Dům islámu schopen provádět rozsáhlé vojenské kampaně proti územím nevěřících. Islámské impérium, v té době ovládané osmanskými Turky, bylo omezeno na odrážení stále dravějších evropských mocností. V roce 1856 přinutil nátlak Západu Osmanské impérium, aby pozastavilo dhimmu, pod kterou žili jeho nemuslimští poddaní. To poskytlo bývalým dhimmi dosud neznámé možnosti sociálního a osobního rozvoje, také to ale rozdmýchalo odpor ortodoxních muslimů, kteří v tom viděli porušení šaríe a jejich Alláhem dané nadřazenosti nad nemuslimy. Koncem 19. století napětí mezi evropskými poddanými impéria vedlo k masakru 30 000 Bulharů v roce 1876 za údajnou rebelii proti osmanské vládě. Po zásahu Západu, který vedl k nezávislosti Bulharska, začali být osmanská vláda a její muslimští poddaní stále více znepokojení dalšími skupinami nemuslimů, kteří usilovali o nezávislost. V této atmosféře došlo k první fázi arménské genocidy v roce 1896, kdy bylo povražděno asi 250 000 Arménů. Masakrů se účastnili vojáci i civilisté. Peter 27


Úvod do islámu Balakian zdokumentoval tuto hrůznou událost ve své knize Hořící Tigris. Masakry z devadesátých let byly ale pouhou předehrou k mnohem většímu holokaustu z roku 1915, který stál životy asi 1,5 miliónu lidí. Ačkoliv k masakru přispěly různé faktory, nelze pochybovat o tom, že nešlo o nic jiného než o džihád vedený proti Arménům, kteří již nebyli nadále chránění dhimmou. V roce 1914 vstoupila Osmanská říše na straně centrálních mocností do první světové války a byl oficiálně vyhlášen protikřesťanský džihád. Aby propagoval myšlenku džihádu, šejk al-Islam {nejvýše postavený náboženský vůdce Osmanské říše} vydal prohlášení vyzývající muslimský svět, aby povstal a zmasakroval své křesťanské utiskovatele. „Ó muslimové“, říkal dokument, „vy, kteří jste uchváceni štěstím a stojíte na hraně obětování svého života a vašeho dobra za správnou věc a čelící nebezpečí, shromážděte se nyní kolem trůnu impéria“. V Ikdamu, tureckém listu, který právě přešel do německého vlastnictví, byla zdůrazňována myšlenka džihádu: „Skutky našich nepřátel vyvolaly hněv Alláha. Objevil se záblesk naděje. Všichni muslimové, mladí i staří, muži, ženy a děti musí splnit své povinnosti. … Pokud to uděláme, osvobození porobených muslimských království bude zaručeno“. … „Ten, kdo zabije i jen jednoho nevěřícího“, říkal jeden pamflet, „nebo toho, kdo vám vládne, ať už potají nebo otevřeně, bude odměněn Alláhem“. (citováno v Balakian, Hořící Tigris, str. 169-70) Protikřesťanský džihád vyvrcholil v roce 1922 ve Smyrně na středomořském pobřeží, kde bylo zmasakrováno tureckou armádou pod lhostejným dohledem spojeneckých válečných lodí 150 000 řeckých křesťanů. Celkem bylo mezi roky 1896-1923 zabito asi 2,5 miliónu křesťanů, v první moderní genocidě, která je dodnes tureckou vládou popírána. Od rozpadu islámské říše po první světové válce byly po celé zemi bojovány nezávislými muslimskými státy a džihádistickými skupinami různé džihády. Nejvytrvalejší úsilí bylo zaměřeno proti Izraeli, který spáchal neprominutelný čin znovuvybudování Domu války na území, které bylo dříve součástí Domu islámu. Další prominentní džihády byly vybojovány proti Sovětům v Afghánistánu, muslimskými Bosňáky proti Srbům v bývalé Jugoslávii, muslimskými Albánci proti Srbům v Kosovu a Čečenci proti Rusům na Kavkaze. Džihády byly také vedeny v severní Africe, na Filipínách, v Thajsku, Kašmíru a na mnoha dalších místech po celé zemi. Kromě toho bylo po celé zemi spácháno muslimy obrovské množství teroristických útoků, včetně okázalých útoků z 11. září 2001 v USA, 11. března 2004 ve Španělsku a 7. července 2005 v Británii. (Úplný seznam muslimských útoků naleznete na stránkách www.thereligionofpeace.com.) Skutečnost je taková, že seznam současných konfliktů, na kterých se nepodílejí muslimové, je celkem krátký. Islám prožívá návrat.

28


Úvod do islámu

3. Závěr Hlavní překážkou k lepšímu pochopení islámu je dnes - možná kromě otevřeného strachu - rozbředlý jazyk. Vezměme pro začátek na odiv stavěnou „válku proti terorismu“. Po prozkoumání dává fráze „válka proti terorismu“ asi stejný smysl, jako „blesková válka“, „kulky“ nebo „strategické bombardování“. „Válka proti terorismu“ naznačuje, že je zcela v pořádku, že se nás nepřítel snaží zničit - a daří se mu to - pokud při tom nepoužívá terorismus. „Terorismus“, to by mělo být zjevné, je taktikou nebo strategií používanou k dosažení cíle; je to cíl islámského terorismu, který musíme pochopit, a to logicky vyžaduje pochopit islám. Jak jsme viděli, v rozporu s všeobecně rozšířeným trváním na tom, že skutečný islám je pacifistický, i když je značný počet jeho stoupenců násilný, islámské zdroje jasně ukazují, že násilí proti nemuslimům je ústředním a neodlučitelným principem islámu. Islám je méně osobní vírou a více politickou ideologií, která je ve stavu fundamentální a trvalé války s neislámskými civilizacemi, kulturami a lidmi. Islámské svaté texty diktují společenský, vládní a ekonomický systém pro celé lidstvo. Kultury a jedinci, kteří se nepodřídí islámské vládě, žijí de facto ve stavu vzpoury proti Alláhovi a musí být násilím přivedeni k podřízenosti. Zavádějící termín „islámofašismus“ je zcela redundantní: islám sám je druhem fašismu, který dosáhne své plné a odpovídající formy v okamžiku, kdy získá moc státu. Okázalé činy islámského terorismu konce 20. a začátku 21. století jsou jen současnými projevy globální dobyvačné války, kterou islám vede od dnů proroka Mohameda v 7. století a která postupuje vpřed i dnes, což je ale něco, o čem je dnes ochotno uvažovat jen málo lidí. Je důležité si uvědomit, že hovoříme o islámu - nikoliv islámském „fundamentalismu“, „extrémismu“, „fanatismu“, „islámofašismu“ nebo „islamismu“, ale o skutečném islámu, islámu ve svojí ortodoxní formě, jak byl chápán a praktikován správně věřícími muslimy od Mohamedových dob do dneška. K hromadícímu se množství epizod islámského terorismu z konce 20. a počátku 21. století dochází převážně kvůli geostrategickým změnám, ke kterým došlo po konci studené války a po rozšíření technických možností, které jsou teroristům dostupné. S kolapsem sovětské hegemonie nad velkou částí islámského světa, spojeného s rostoucím bohatstvím ropu vyvážejících zemí, má muslimský svět svobodu a způsoby, kterými může podporovat džihád po celém světě. Krátce, důvod, proč muslimové opět vedou válku proti nemuslimům, je ten, že mohou. Je důležité poznamenat, že i kdyby na západní půdě již nikdy nedošlo k žádnému velkému teroristickému útoku, bude islám stále pro Západ představovat smrtelné nebezpečí. Zastavení terorismu by jednoduše znamenalo změnu v taktice islámu - pravděpodobně naznačující dlouhodobější plán, který by umožnil islámské imigraci a vyšší porodnosti přivést islám blíže k vítězství před dalším kolem násilí. Nemůže být příliš zdůrazněno, že muslimský terorismus je symptomem islámu, který může být na vzestupu nebo na ústupu, zatímco islám bude zůstávat trvale nepřátelský.

29


Úvod do islámu Mohamed Taki Partovi Samzevari ve svém díle „Budoucnost islámského hnutí“ z roku 1986 shrnuje islámský pohled na svět takto: Náš vlastní prorok … byl současně generál, státník, správce, ekonom, právník a prvotřídní manažer. … V koránské historické vizi se musí sejít podpora Alláha a revoluční boj lidí, aby byli svrženi a zabiti satanští vládci. Lidé, kteří nejsou připraveni zabíjet a umírat, aby vytvořili spravedlivou společnost, nemohou očekávat Alláhovu podporu. Všemocný nám slíbil, že přijde den, kdy bude celé lidstvo žít sjednoceno pod vlajkou islámu, kdy znamení půlměsíce, Mohamedův symbol, zavládne nadevším. … Tento den musí být uspíšen džihádem skrze naší připravenost nabídnout své životy a prolít nečistou krev těch, kteří nespatří světlo přinesené Mohamedem z Nebes na jeho miraj {nočním výletu k Alláhovu stolci}. … Je to Alláh, který vkládá zbraň do našich rukou. Nemůžeme ale očekávat, že za nás stiskne spoušť jenom proto, že jsme zbabělí. Je třeba zdůraznit, že všechny zde poskytnuté analýzy vycházejí ze samotných islámských zdrojů a nejsou produktem západního kritického zkoumání. (A pochopitelně většina moderní vzdělanosti o islámu je sotva „kritická“ jakýmkoliv smysluplným způsobem.) Je to samotná sebeinterpretace islámu, která činí z násilí nutnost a oslavuje ho, nikoliv nějaký cizí výklad.

4. Často kladené dotazy Existuje množství otázek, které se nevyhnutelně objeví, když se řekne, že islám je násilný. Tyto otázky jsou z větší části zavádějící nebo nepodstatné a nijak nepochybňují existující důkazy nebo argumenty, že násilí je od islámu neodmyslitené. Bez ohledu na to se prokázaly být rétoricky efektivními při odvracení od vážného zkoumání islámu a proto se zde budu některými z nich zabývat.

a. A co křížové výpravy? Jasnou odpovědí na tuto otázku je, „dobře, a co s nimi?“ Násilí páchané ve jménu jiných náboženství nemá k otázce, zde je islám násilný, žádný vztah. Omlouvači islámu ale doufají, že zmínkou o křížových výpravách odvrátí pozornost od násilí islámu a vytvoří dojem morální ekvivalence mezi všemi náboženstvími. V akademickém světě, médiích i v islámském světě jsou křížové výpravy považovány za agresivní války vedené krvežíznivými křesťany proti mírumilovným muslimům. Ačkoliv byly křížové výpravy zcela jistě krvavé, je přesnější je chápat jako opožděnou reakci na staletí džihádu, než jako nevyprovokované jednostranné útoky. Muslimská vláda ve Svaté zemi začala v druhé polovině sedmého století 30


Úvod do islámu během arabské vlny džihádu po dobytí Damašku a Jeruzaléma druhým „správně vedeným“ chalífou Omarem. Po krvavém džihádu byly životy křesťanů a Židů tolerovány v rámci omezení dhimmy a muslimští Arabové obecně povolovali křesťanům putovat do zahraničí na poutě na svá svatá místa, protože to byla praxe, která byla pro muslimský stát ekonomicky lukrativní. V 11. století byla po občanské válce v islámském impériu nahrazena relativně blahovolná arabská správa Svaté země seldžuckými Turky. Během druhé poloviny 11. století vedli Turkové válku proti křesťanské Byzantské říši a vytlačili jí z pevností v Antiochii a Anatolii (nyní Turecku). V roce 1071 utrpěly byzantské síly drtivou porážku v bitvě u Manzikertu, který se nyní nachází ve východním Turecku. Turkové obnovili džihád proti Svaté zemi, zneužívali, olupovali, zotročovali a zabíjeli křesťany po celé Malé Asii. Hrozili odříznutím křesťanstva od jeho nejsvatějšího místa, chrámu božího hrobu v Jeruzalémě, který byl pod správou Byzancie poté, co byl roku 1009 zničen chalífou Al-Hakimem bi-Amr Alláhem. Bylo to v kontextu obnoveného džihádu na Středním východě, kdy římský papež Urban II vyzval v roce 1095 západní křesťany, aby přišli na pomoc svým východním bratrům. Tato „ozbrojená pouť“, které se zúčastnilo velké množství civilistů i vojáků, se stala později známou jako první křížová výprava. Idea „křížové výpravy“, jak tento termín nyní chápeme, t.j. křesťanské „svaté války“, se rozvinula v nadcházejících letech se vzestupem organizací jako byli Templáři, kteří si z „křížových výprav“ učinili způsob života. Stojí za to poznamenat, že nejhorlivější křižáci, Frankové, byli ti, kteří staletí odolávali džihádu a nájezdům podél frankošpanělské hranice a věděli lépe než kdokoliv jiný o hrůzách, kterým muslimové křesťany vystavovali. V období první křížové výpravy bylo obyvatelstvo Malé Asie, Sýrie a Palestiny stále ještě převážně křesťanské, ačkoliv žilo pod vládou muslimů. „Křižácké“ kampaně západních křesťanských armád byly ve své době ospravedlňovány jako válka za osvobození východního křesťanstva, jehož populace, země a kultura byla zdevastována staletími džihádu a dhimmizace. Dobývat území pro boha ve stylu džihádu byla myšlenka, která byla křesťanství cizí, a nemělo by být překvapivé, že na Západě nakonec zemřela a na Východě nikdy nezískala převahu. Po velmi krvavém dobytí Jeruzaléma v roce 1999 armádami a vládami křižáckých států Eddesy, Antiochie a Jeruzaléma bojovaly muslimské a křesťanské síly v sériích válek, ve kterých se obě strany provinily běžnou škálou válečných nemravností. Průběhem času nicméně křižácké státy, dokonce i s posilou křížových výprav vedených z Evropy, podlehly po odříznutí od důležitých dopravních cest větší muslimské síle. V roce 1271 padla poslední křesťanská citadela, Antiochie, do rukou muslimů. Muslimové, kteří již nadále nemuseli odvracet síly na dobývání křesťanského předmostí na východě Středozemního moře, se přeskupili k 400 let dlouhému džihádu proti jižní a východní Evropě, který dvakrát dosáhl až k Vídni, než byl zastaven. Z geostrategického hlediska lze na křížové výpravy pohlížet jako na pokus Západu o zastavení svého vlastního zničení z rukou islámského džihádu tím, že bude bojovat proti nepříteli. Po nějakou dobu to fungovalo.

31


Úvod do islámu Je také významné, že ačkoliv na Západě jsou křížové výpravy již po nějakou dobu odsuzovány jako chybné, žádná významná islámská autorita nikdy nelitovala staletí a staletí džihádu a dhimmizace vedených proti jiným společnostem. To ale není nijak překvapující: zatímco náboženské násilí je v rozporu se základy křesťanství, je zapsáno do DNA islámu.

b. Pokud je islám násilný, proč je tolik muslimů mírumilovných? To je podobné jako se ptát, „Pokud učí křesťanství pokoru, toleranci a odpuštění, proč je tolik křesťanů arogantních a netolerantních? Odpověď na obě otázky je zřejmá: v kterémkoliv náboženství bude mnoho lidí, kteří se k němu hlásí, nicméně jeho zásady nepraktikují. Stejně jako je pro křestana často snazší vrátit úder, hrát si na toho nejsvatějšího nebo pohrdat druhými, tak je pro muslima často snadnější zůstat doma, než se přidat k džihádu. Pokrytci se najdou všude. Co více, existují také lidé, kteří nechápou své vlastní náboženství a proto jednají mimo jeho předepsané hranice. V islámu žije mnoho lidí, kteří ho díky nutnosti recitovat korán v arabštině, aniž by mu rozuměli, ve skutečnosti nechápou. Jsou to slova a přednes koránu, které přitahují milosrdnou pozornost Alláha, nikoliv znalost jeho učení. Obzvláště na Západě budou muslimové přitahováni k západnímu způsobu života (což vysvětluje, proč jsou zde) a budou s menší pravděpodobností jednat násilně proti společnosti, do které utekli před islámskou tyranií v zahraničí. Nicméně, ať už je společenský kontext jakýkoliv, jak islám zapouští kořeny získává stále větší množství stoupenců, staví stále více mešit a „kulturních center“ atd. - tím větší je pravděpodobnost, že někteří z jeho stoupenců vezmou příkazy k násilí vážně. To je problém, proti kterému dnes Západ stojí.

c. Co násilné pasáže v Bibli? Za prvé, násilné biblické pasáže s otázkou, zda je islám násilný, nesouvisejí. Za druhé, násilné pasáže v Bibli neobsahují trvalý příkaz páchat násilí na zbytku světa. Na rozdíl od koránu je Bible rozsáhlou sbírkou dokumentů napsaných různými lidmi v různých dobách a v různých situacích, což poskytuje mnohem větší svobodu jejího výkladu. Korán pochází na druhou stranu výhradně z jediného zdroje: od Mohameda. Korán musí být chápán prostřednictvím Mohamedova života, jak říká sám korán. Jeho války a zabíjení zároveň odrážejí a poskytují výklad smyslu koránu. Co více, striktní doslovnost koránu znamená, že zde není žádný prostor pro interpretaci, když přijde na příkazy k násilí. Křesťanství interpretuje svá písma skrze příklad Krista, „prince míru“, a muslimové chápou korán prostřednictvím příkladu válečného vůdce a despoty Mohameda.

32


Úvod do islámu

d. Může islám zpacifikovat islámská „reformace“? Jak by mělo být jasné každému, kdo se seznámil s islámskými zdroji, odstranit z islámu násilí vyžaduje hodit přes palubu dvě věci: korán jako slovo Alláhovo a Mohameda jako Alláhova proroka. Jinými slovy, zpacifikování islámu by požadovalo jeho transformaci v něco, čím není. Západní křesťanská reformace, která je často používána jako příklad, byla pokusem (ať už úspěšným, nebo ne) o návrat k esenci křesťanství, konkrétně k příkladu a učením Krista a apoštolů. Pokusit se o návrat k Mohamedově příkladu by mělo velmi odlišné následky. A je možné říci, že islám dnes s nárůstem aktivity džihádu po celé zemi prochází „reformací“. Muslimové saláfistického („ranného islámu“) ražení jí dnes provádějí přesně tím, že se zaměřují na život Mohameda a jeho společníků. Tito reformátoři jsou známí svým kritikům pod hanlivým označením wahábisté. Čerpají inspiraci od Mohameda a z koránu a nevyhnutelně se uchylují k násilí. Nešťastnou skutečností je, že dnešní islám je stejný, jaký byl po čtrnáct století: násilný, netolerantní a imperialistický. Je bláznovstvím si myslet, že budeme schopni během několika let nebo desetiletí změnit světonázor cizí civilizace. Násilná povaha islámu musí být přijata jako daná; až poté budeme schopni přijít s odpovídající politikou, která může svýšit naše šance na přežití.

e. Co historie západního kolonialismu v islámském světě? Po porážce osmanské armády před Vídní 11. září 1683 polskými silami vstoupil islám do období strategického úpadku, během kterého byl převážně ovládnut evropskými mocnostmi. Většina Domu islámu byla kolonizována evropskými mocnostmi, které použily svojí nadřazenou technologii a využily soupeření v islámském světě, aby ustanovily koloniální nadvládu. Ačkoliv bylo mnoho praktik západních imperiálních mocností ve vládě svým koloniím jasně nespravedlivých, je zcela neopodstatněné vydávat západní imperialismus - jak se to často děje - za kriminální podnik, což je základ moderních protizápadních nálad. Bylo to kvůli asertivní roli západních mocností, že vznikly moderní státy jako Indie, Pákistán, Izrael, Jižní Afrika, Zimbabve atd. Bez západní organizace by tyto oblasti zůstaly chaotické a kmenové, jak tomu by v předcházejících stoletích. Když se podíváme na postkoloniální svět, je zřejmé, že nejúspěšnější postkoloniální státy mají jeden společní prvek: nejsou muslimské. Spojené státy, Austrálie, Hong Kong, Izrael, Indie a Jizní Afrika jasně překonávají své muslimské postkoloniální protějšky - Írák, Alžírsko, Pákistán, Bangladéš, Indonézii atd měřeno jakýmkoliv měřítkem.

33


Úvod do islámu

f. Jak může být násilná politická ideologie druhým největším a nejrychleji rostoucím náboženstvím na světě? Nemělo by být překvapivé, že násilná politická ideologie je pro tak velkou část světa přitažlivá. Přitažlivá moc fašistických ideí je prokázána historií. Islám kombinuje vnitřní pohodlí, které poskytuje náboženská víra, s vnější mocí svět transformující politické ideologie. Stejně jako revoluční násilí komunismu nabízí džihád altrustickou omluvu pro zabíjení a ničení. Taková ideologie bude přirozeně přitahovat násilně založené lidi a zároveň povzbuzovat nenásilné lidi, aby se také chopili zbraní, nebo aby podporovali násilí nepřímo. To, že je něco populární, stěží znamená, že je to blahodárné. Co více, oblasti, ve kterých se islám rychle šíří, byly do velké míry zbaveny svého náboženského a kulturního dědictví, což činí z islámu jedinou živou ideologii dostupnou těm, kdo hledají smysl života.

g. Je spravedlivé považovat všechny školy islámského myšlení za násilné? Omlouvači islámu často poukazují na to, že islám není monolit a že mezi školami islámského myšlení existují rozdíly v názorech. To je pravda, ale ačkoliv existují rozdíly, existují také společné prvky. Stejně jako se ortodoxní, římskokatoličtí a protestantští křesťané liší v mnoha aspektech křesťanství, přesto stále sdílejí důležité společné prvky. Stejně je tomu s islámem. Jedním ze společných prvků všech škol islámského myšlení je džihád, který je chápán jako povinnost ummy dobýt a podřídit si svět ve jménu Alláha a vládnout mu podle práva šaría. Čtyři sunnitské madhaby (školy jurisprudence) - Hanáfi, Maliki, Šáfí a Hanbali - se všechny shodují na nutnosti džihádu. Když přijde na tuto otázku, jednotlivé školy se neshodují v takových věcech, jestli musí být nevěřící nejprve požádáni, aby konvertovali k islámu, než může vypuknout násilí (Usáma bin Ládin vyzval před útoky al-Kajdy Ameriku, aby konvertovala); v tom, jakým způsobem je rozdělována mezi džihádisty kořist; nebo v tom, jestli v boji s Domem války dávat přednost pomalé unavující strategii, nebo velkému frontálnímu útoku atd.

h. Co velké úspěchy islámské civilizace v průběhu historie? Islámské úspěchy na poli umění, literatury, vědy a medicíny žádným způsobem nevyvracejí skutečnost, že islám je vnitřně násilný. Římská a řecká civilizace dosáhly na těchto polích také velkých úspěchů, také ale rozvíjely tradice násilí. Zatímco Řím dal světu Virgíliovy a Horáciovy skvosty, byl také domovem gladiátorských her, vraždění křesťanů a v některých dobách divokého militarismu. Co více, úspěchy islámské civilizace jsou dosti skromné, srovnáme-li 1300 let historie islámu se Západem, hinduistickou nebo konfuciánskou civilizací. Mnoho islámských úspěchů jsou ve skutečnosti výsledky práce nemuslimů žijících v islámském impériu nebo nových konvertitů k islámu. Jeden z největších 34


Úvod do islámu islámských myslitelů, Averroes, narazil se svojí studií neislámské (řecké) filosofie a preferováním západního způsobu myšlení na islámskou ortodoxii. Jakmile dhimmi populace impéria během poloviny druhého tisíciletí takřka zmizela, započal sociální a kulturní „úpadek“.

5. Významový slovník Alláh: „Bůh“; arabští křesťané také uctívají „Alláha“, jde nicméně o Alláha zcela odlišného druhu. Alláhu Akbar: „Bůh je veliký“; způsob velebení Alláha; válečný pokřik muslimů. PH: „po hidžře“; islámský kalendář; používá místo solárního roku lunární měsíc; roku 2007 máme 1428 PH. Pomocníci: arabští spojenci Mohameda a ranní muslimové. Badr: první významná bitva vybojovaná Mohamedem a muslimy proti kmeni Kurajšovců z Mekky. chalífa: titul vládce nebo vůdce ummy (globální muslimské společnosti); vůdce dřívějšího islámského impéria; titul byl zrušen Kemalem Atatürkem v roce 1924 po rozpadu Osmanské říše a založení moderního Turecka. dar al-Islam: „Dům (oblast) islámu“; islámská území pod vládou šaríe dar al-harb: „Dům (oblast) války“: území ovládané nevěřícími dar al-sulh: „Dům (oblast) příměří“: ozemí ovládané nevěřícími, kteří jsou ale spojenci muslimů; území ovládané muslimy, které ale není pod vládou šaríe dhimma: smlouva o ochraně neotrockých „lidí knihy“, obyčejně Židů, křesťanů a zoroastriánců, která jim umožňuje zůstat nominálně svobodnými pod vládou muslimů dhimmi: „chránění“; lidé pod ochranou dhimmy dhimmizace: slovo vytvořené historičkou Bat Ye’or k popisu postavení dhimmi hadís: „zpráva“; kterákoliv z tisíců zpráv o životě Mohameda předávaná ústně, dokud nebyla v osmém století zapsána; sahih (spolehlivé) hadísy tvoří druhou nejvyšší autoritu v islámu po koránu. Hidžra: „emigrace“; Mohamedův odchod z Mekky do Medíny (Yathribu) v roce 622. islám: „podřízení“ nebo „vzdání“ se. džizja: daň z hlavy předepsaná veršem koránu 9:29, aby byla placena křesťany a Židy žijícími na muslimy ovládaném území. Kaba: „kostka“; Mekkanský chrám, ve kterém se před Mohamedovým dobytím Mekky roku 632 nacházely početné arabské modly a který je stále nejuctívanějším objektem islámu; základní kámen Kaby, o kterém se věří, že spadl z nebe, je kámen, na kterém měl Abraham obětovat svého syna Ismaela (nikoliv Izáka). Mekka: nejsvatější město islámu; místo Mohamedova narození v roce 570; Velká mešita obsahuje Kabu; místo Mohamedova života, ve kterém byly zjeveny rannější a mírumilovnější verše koránu; místo Mohamedova vítězství na Kurajšovci v roce 630. Medína: „město“, zkratka pro „prorokovo město“; druhé nejsvatější město islámu; cíl Mohamedovy hidžry (emigrace) v roce 622; místo Mohamedova pozdějšího 35


Úvod do islámu života, kde byly zjeveny násilnější verše koránu; místo třetí velké bitvy Mohameda proti kmeni Kurajšovců z Mekky; dříve známé jako Yathrib. Mohamed: prorok islámu. Muslim: ten, kdo se podřídil islámu. Korán: „recitace“; podle islámu nezměněná slova Alláhova, jak je nadiktoval Mohamedovi. nájezd: čin pirátství muslimů na zemi nebo na moři proti nevěřícím. Síra: „život“; zkrácený výraz pro Sírat rasúl Alláh, neboli Život Alláhova proroka; kanonická biografie Mohameda napsaná v osmém století Ibn Ishákem a později redigovaná Ibn Hishamem; moderní překlad pochází od Alfreda Guillauma. Sunna: „cesta“ proroka Mohameda; zahrnuje jeho učení, tradice a příklad. Súra: kapitola koránu; koránské pasáže jsou citována jako súra číslo:číslo verše, t.j. 9:5. Uhud: druhá velká bitva vybojovaná Mohamedem proti kmeni Kurajšovců z Mekky. Omar: druhý „správně vedený“ chalífa; vládl v letech 634-44 a byl následovníkem Abu Bakra; dobyl Svatou zemi. Umma: globální muslimská společnost. Uthman: třetí „správně vedený“ chalífa; vládl v letech 644-56 a byl následovníkem Omara; sestavil korán do knižní formy. Yathrib: město, do kterého Mohamed v roce 622 emigroval (hidžra); prejmenováno na Medínu.

36


Muslimové vlastními slovy

Muslimové vlastními slovy

37


Muslimové vlastními slovy

Muslimští učenci o džihádu Jákub ibn Ibrahim al-Ansari (Abu Jusuf) Jákub ibn Ibrahim al-Ansari (Abu Jusuf) (zemřel 798) pomáhal šířit vliv školy Hanáfí.

Válečné procedury Zdá se, že nejvíce uspokojivý návrh, který jsme slyšeli v těchto souvislostech, je, že neexistují žádné námitky proti používání jakéhokoliv druhu zbraní proti polyteistům, vykuřování a vypalování jejich domovů, kácení jejich stromů a datlovníků, a používání katapultů, nicméně bez úmyslných útoků na ženy, děti nebo staré lidi; že je možné pronásledovat ty, kteří utíkají, dorážet zraněné, zabíjet zajatce, kteří by mohli být muslimům nebezpeční, to ale platí pouze pro ty, po jejichž bradě již přejela břitva, protože ostatní jsou děti, které nesmí být popravovány. Pokud jde o zajatce, kteří jsou předvedeni před imáma, ten má možnost je nechat popravit, nebo je nechat vyplatit výkupným, jak si přeje, a může zvolit tu možnost, která je pro muslimy nejvýhodnější a která je nejmoudřejší pro islám. Výkupné se nesmí skládat ze zlata, stříbra nebo zboží, ale pouze z výměny za zajaté muslimy. … Pokud jde o mě, já říkám, že volba týkající se zajatců je v rukou imáma: podle toho, co bude podle něj islámu a muslimům prospěšnější, může je popravit, nebo je může vyměnit za muslimské zajatce. … Kdykoliv muslimové oblehnou nepřátelskou pevnost a uzavřou s obleženými smlouvu, podle které budou souhlasit s určitými podmínkami, o kterých rozhodne zplnomocněnec, a tento muž rozhodne, že jejich vojáci budou popraveni a jejich ženy a děti vzaty do zajetí, bude takové rozhodnutí právoplatné. Toto bylo rozhodnutí Sada bin Muadha ve spojení s Banu Kurajza (židovským kmenem z Arábie). Pokud rozhodnutí učiněné zvoleným rozhodčím neurčuje zabití bojovníků nepřítele a zotročení jejich žen a dětí, ale zavede daň z hlavy, je toto rozhodnutí také právoplatné; pokud určuje, že poražení budou vyzváni k přijetí islámu, bude také platné a oni se tak stanou muslimy a zůstanou svobodní. … Což není pravda, že Alláh ve své knize řekl, “Bojujte proti … dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi” (korán 9:29), a že prorok vyzval polyteisty k přijetí islámu, nebo, pokud odmítnou, k placení daně z hlavy, a že Omar bin Chatab poté, co si podmanil obyvatele Sawadu, neprolil jejich krev, ale učinil je poplatníky? … Pokud nabídnou rezignaci a přijmou vyjednávání s muslimem o jejich volbě společně s jedním z nich, bude to odmítnuto, protože je nepřijatelné, aby věřící spolupracoval s nevěřícím na rozhodnutí o náboženské otázce. Pokud na to vládcův 38


Muslimové vlastními slovy zástupce omylem přistoupí a oba muži přijdou s návrhem rozhodnutí, imám ho neprohlásí za závazné, pokud nestanovuje, že nepřátelé se stanou poplatníky nebo nekonvertují k islámu. Pokud je to jimi přijato, nebude jim to vytýkáno, a pokud přistoupí na to, že budou poplatníky, budou jako takoví přijati, aniž by bylo potřeba rozsudku.

Shajbani Shajbani (zemřel 803/805) byl hanáfistickým právníkem. Bojujte ve jménu Alláha a na „Alláhově stezce“. Bojujte [pouze] proti těm, kteří nevěří v Alláha. Kdykoliv potkáte polyteistické nepřátele, [nejprve] je pozvěte k islámu. Pokud tak učiní, přijměte to od nich, a nechte je být. Poté byste je měli pozvat, aby se přestěhovali ze svého území na území emigrantů [do Medíny]. Pokud tak učiní, přijměte to a nechte je být. Jinak by měli být informováni, že s nimi bude zacházeno jako s muslimskými nomády [Beduíny], [kteří se nepodílejí na válce], v tom, že jsou podřízeni Alláhovým příkazům stejně jako ostatní muslimové, nebudou ale dostávat podíl z válečné kořisti. Pokud odmítnou [přijmout islám], pak je vyzvěte, aby platili džizju (daň z hlavy); pokud tak učiní, přijměte to a nechte je na pokoji. Pokud oblehnete obyvatele pevnosti nebo města a oni se budou snažit přinutit vás, aby se vám mohli vzdát na základě Alláhova soudu, nepřijímejte to, protože nevíte, jaký je Alláhův rozsudek, přinuťte je podřídit se vašemu rozsudku a poté o nich rozhodněte podle vašich vlastních představ. Slyšel jsem Alláhova posla říct během výpravy proti Banu Kurajza: “Každý [z nepřátel], který dosáhl puberty, bude zabit, ten, který ne, ale bude ušetřen”. Pokud [islámská] armáda zaútočí na území války a je to území, kterému se dostalo pozvání k islámu, je chvályhodné, pokud armáda znovu pozvání pronese, pokud to ale neudělá, není to špatné. Armáda může zaútočit [na nepřítele] v noci nebo ve dne, a je povoleno pálit opevnění ohněm nebo je zaplavovat vodou. Pokud armáda získá válečnou kořist, neměla by být rozdělována na nepřátelském území, dokud jí muslimové nedopraví na bezpečné místo a území islámu.

Šejk Burhanuddin Ali z Marghinanu Šejk Burhanuddin Ali z Marghinanu (zemřel 1196) byl hanáfistickým právníkem. Je nezákonné vést válku proti komukoliv, kdo ještě nebyl pozván k víře, aniž by po nich bylo nejprve požadováno, aby jí přijali, protože prorok dal svým velitelům takovéto příkazy, nařídil jim, aby vyzvali nevěřící k přijetí víry, a také proto, že lidé si potom budou vědomi, že jsou napadáni kvůli náboženství a nikoliv kvůli získání jejich majetku, nebo zotročení jejich dětí, a na tomto základě je možné, že mohou být přinuceni k souhlasu s touto výzvou, aby se uchránili před soužením války. …

39


Muslimové vlastními slovy Posvátné příkazy týkající se války jsou dostatečně dodržovány, pokud jsou prováděny jakoukoliv stranou nebo kmenem muslimů, a nejsou již tedy povinností pro ostatní. Je to určeno Alláhovým výnosem, slovy koránu „zabíjejte nevěřící“, a také výrokem proroka, „Válka je trvalým nařízením až do Soudného dne“. Jejich dodržování v měřítku zmíněném výše je nicméně postačující, protože válka není pozitivním nařízením, a její povaha je vražedná a destruktivní, a je vedena pouze za účelem šíření pravé víry nebo odpuzování zla od Alláhových služebníků; a když je tento příkaz naplňován jedním kmenem nebo stranou, povinnost již není závazná pro zbytek muslimů, stejným způsobem, jako modlitby za mrtvé (pokud by ovšem žádný muslim nevedl válku, všichni muslimové se tak podílejí na zločinu jejího zanedbávání) - a také proto, že kdyby to bylo nařízení pozitivní, museli by ho provádět všichni muslimové, a v takovém případě by nemohly být zajištěny materiální záležitosti války (jako koně, zbroj a tak dále). Proto se zdá, že vedení války, jak je uvedeno výše, je postačující, s výjimkou případů, kdy dojde k všeobecné výzvě (tedy pokud nevěřící napadnou muslimské území a imám vydá všeobecnou výzvu požadující po všech osobách, aby vyrazily do boje), protože v tom případě se válka stává pozitivním nařízením s ohledem na všechny obyvatele, ať už muže nebo ženy, a ať už je imám spravedlivá osoba, nebo ne; a pokud nejsou lidé žijící na tom území schopni nevěřící zapudit, pak se válka stává pozitivním nařízením pro všechny sousedy; a pokud to není dostačující, pak pro jejich sousedy; a stejným způsobem pro všechny muslimy od Východu k Západu. Nespočívá na nezletilých, aby vedli válku, protože jsou objekty soucitu; stejně tak to nespočívá na otrocích a na ženách, protože práva jejich pánů nebo manželů mají přednost; ani nespočívá na slepých, zmrzačených nebo starých, protože nejsou schopní. Pokud nicméně nevěřící zaútočí na město nebo na území, v tom případě je odpor povinností všech muslimů, takže žena může jít bez svolení manžela a otrok může jít bez svolení svého pána, protože válka se v tom případě stává pozitivním nařízením; a majetek, ať už vlastněný nebo získaný manželstvím, nemůže soupeřit s pozitivním nařízením, stejně jako v případě modlitby nebo půstu. To platí v případě všeobecné výzvy; bez ní není zákonné, aby šli žena nebo otrok do války bez svolení manžela nebo pána, protože v takovém případě není jejich pomoci potřeba, protože ostatní jsou dostateční, a neexistuje tak důvod k porušení práv manžela nebo pána. Dokud ve veřejné pokladně existují nějaké zdroje, pak je nadměrné vybírání daní na podporu válečníků hanebné, protože takové vybírání připomíná placení za to, co je službou Alláhovi, stejně jako modlitby nebo půst, a platit za to někomu je za těchto okolností zakázáno. V tomto případě tedy není důvod pro nějaké nadměrné vybírání, protože fondy veřejné pokladny jsou připraveny na pomoc ve všech naléhavých případech, jako je válka a podobně. Pokud nicméně ve veřejné pokladně žádné fondy nejsou, imám se nemusí zdráhat vybírat příspěvky na lepší podporu válečníků, protože jejich vybíráním je odvraceno větší zlo (konkrétně zkáza lidí), a příspěvek je menším zlem, a jeho zavedení je menším zlem nutným k odvrácení horších následků. Potvrzení toho lze nalézt u proroka, který vzal od Safwana a Omara různé části zbroje; stejným způsobem bral také majetek ženat��ch mužů a dával ho svobodným, aby je povzbudil a umožnil jim jít 40


Muslimové vlastními slovy radostně do boje; a také bral těm, kteří zůstali doma, koně, a dával je těm, kteří šli do boje pěšky. Když muslimové vstoupí na území nepřítele a oblehnou města nebo pevnosti nevěřících, je nutné pronést výzvu k přijetí víry, protože Ibn Abbas zaznamenal, že prorok je nikdy nezničil, aniž by je předtím pozval k přijetí víry. Pokud tedy přijmou víru, je zbytečné proti nim bojovat, protože toho, čeho mělo být dosaženo válkou, bylo dosaženo bez ní. Prorok kromě toho řekl, že je nám nařízeno bojovat proti lidem pouze dokud neřeknou, „Není boha kromě Alláha“. Když ale pronesou vyznání víry, jejich osoby a majetek jsou pod ochranou (aman). Pokud nepřijmou výzvu k víře, musejí být vyzváni k placení džizji, neboli daně, z hlavy, protože prorok nařídil velitelům svých armád, aby tak činili, a také proto, že po podřízení se této dani je válka koránem zakázána a ukončena. (Tato výzva k placení daně z hlavy se nicméně týká jenom těch, od kterých je přijatelná, protože vyzývat odpadlíky nebo modloslužebníky z Arábie k jejímu placení je zbytečné, protože od nich nelze přijmout nic jiného kromě přijetí víry, a takto je to nařízeno v koránu.) Pokud ti, kteří jsou vyzváni, souhlasí s platbou daně z hlavy, pak mají nárok na stejnou ochranu a pravidla, jako muslimové, protože „Ali prohlásil, že nevěřící souhlasí s platbou daně z hlavy jenom proto, aby postavili svojí krev naroveň krvi muslimů, a svůj majetek naroveň majetku muslimů“. Pokud muslim napadne nevěřící, aniž by je před tím pozval k víře, je pachatelem, protože toto je zakázáno; pokud je ale přesto napadne před tím, než je pozval k islámu, a zabíjí je a bere jejich majetek, nebude pokutován, pokárán ani napravován, protože u nich neexistuje to, co by je chránilo (tedy islám), ani nejsou na chráněném místě (tedy v dar al-islám, muslimském území), a samotná skutečnost zákazu nepostačuje k ospravedlnění pokárání nebo pokuty nebo odškodnění za majetek; stejným způsobem není pokutován za zabíjení. Je chvályhodné pozvat k víře lidi, které již výzva dříve dosáhla, aby dostali silnější a dostatečné varování; není to ale povinné, protože jak ukazují tradice, prorok vyloupil a vydrancoval kmen al-Mustalik překvapením, a také souhlasil s Asamahem na útoku na Qubnu v ranních hodinách, a zapálil jí, a takovým útokům výzva k přijetí víry nepředcházela (Qubna je místo v Sýrii: někteří tvrdí, že jde o jméno kmene.) Pokud nevěřící po obdržení výzvy nepřijmou víru, ani nesouhlasí s placením daně z hlavy, pak spočívá na muslimech, aby prosili Alláha o pomoc a vedli proti nim válku, protože Alláh pomáhá těm, kteří mu slouží, a je ničitelem svých nepřátel, nevěřících, a je nutné ho prosit o pomoc během každé příležitosti; i prorok nám nařizuje tak činit. A když tak učiní, muslimové musí s Alláhovou pomocí zaútočit na nevěřící všemi dostupnými prostředky, včetně válečných stojů (jako to prorok učinil s lidmi z Taifu), a musí také vypalovat jejich obyvatele (stejně jako prorok vypálil Baweeru), a musí je zaplavovat vodou a ničit jejich sady a pošlapávat jejich úrodu, protože tak budou oslabeni, jejich odhodlání padne a jejich síly budou zlomeny; všechny tyto způsoby jsou proto právoplatné. Není námitkou proti střílení šípů nebo jiných střel na nevěřící, že existuje možnost, že by mezi nimi mohl být muslim, protože střílení šípů a tak dále mezi 41


Muslimové vlastními slovy nevěřící je opatřením proti obecnému zlu a jeho odpuzování od muslimů, zatímco zabití muslimského otroka nebo obchodníka je pouze konkrétním zlem, a k zapuzení obecného zla může být vykonáno konkrétní zlo, a také protože se jen zřídka stává, že pevnosti nevěřících jsou prosté muslimů, a pokud by bylo používání šípů a dalších střel zakázáno, bylo by to překážkou v cestě války. Z tohoto důvodu také není potřeba zdržovat se používání střelných zbraní, pokud by se nevěřící schovávali za muslimské děti nebo muslimské vězně, které mají po ruce. Je nicméně požadováno, aby muslimové používající takové zbraně mířili na nevěřící, a ne na děti nebo na muslimské zajatce, a protože je nemožné během střelby přesně rozlišit mezi nevěřícím a muslimem, osoba, která střílí, musí mít záměr toto rozlišení učinit, a toto rozlišení musí být učiněno do té míry, do jaké je to možné. Není také žádná pokuta nebo pokání pro válečníka, který takovou střelou zasáhne dítě nebo muslima, protože válka je vedena z Alláhova příkazu, a odškodné nenáleží za nic, k čemu může dojít během plnění Alláhových příkazů, protože jinak by lidé jejich plnění zanedbávali z obav, že se budou muset odškodnit. … Nejsou žádné námitky proti tomu, aby si bojovníci brali sebou své korány a ženy, pokud je muslimská síla dostatečně velká, aby zajistila jejich ochranu před nepřítelem, a aby nepřipustila jejich zajetí, protože v takovém případě je jejich bezpečí pravděpodobné, a to, co je pravděpodobné je považováno za jisté. Pokud je množství válečníků tak malé, že nedokáží zajistit bezpečí před nepřítelem, v takovém případě je braní žen nebo koránů sebou zavrženo, protože vzít je v takové situaci sebou znamená vystavit je zneuctění; a obzvláště brát si sebou korán znamená vystavit ho opovržení, protože nevěřící se koránu posmívají, aby tak muslimy urazili; a to je pravý smysl prorokova výroku, „Neberte si sebou korán na území nepřítele“ (tedy nevěřících). Pokud jde muslim do tábora nevěřících s ochranou, nejsou námitky proti tomu, aby si sebou vzal svůj korán, za předpokladu, že jde o nevěřící, kteří dodrží své závazky, protože od nich nehrozí žádné násilí. Je zákonné, aby armádu doprovázely dospělé ženy, a aby vykonávaly takové úkoly, které jsou pro ně vhodné, jako přípravu potravy, správu vody a přípravu léků pro nemocné a zraněné; pokud jde o mladé ženy, je lepší, aby zůstaly doma, aby se zabránilo jejich zmatení. Ženy se nicméně nesmí podílet na boji, protože by to naznačovalo slabost muslimů. Ženy se tedy na boji nijak osobně nepodílejí s výjimkou případů naprosté nezbytnosti; a není chvályhodné brát s armádou mladé ženy, ať už za účelem pohlavního uspokojení, nebo jako služebné; pokud je nicméně potřeba neodolatelná, je možné vzít sebou otrokyně, nikoliv manželky. Žena se nesmí podílet na boji bez svolení manžela a otrok se nesmí podílet na boji bez svolení svého vlastníka (jak již bylo řečeno, práva manžela a pána mají přednost), pokud to není nezbytné v případě útoku nepřítele. Muslimové nemohou porušovat smlouvy ani jednat nespravedlivě, pokud jde o kořist nebo o znetvořené lidi (odřezáváním jejich uší a nosů apod); neboť jak bylo zaznamenáno o prorokovi, že znetvořil Oorneánce, bylo to zrušeno následnými zákazy. Stejným způsobem nemohou muslimové zabíjet ženy a děti, nebo staré muže, upoutané na lůžko nebo 42


Muslimové vlastními slovy slepé, protože zabíjení je možné jenom v případě odporu a boje (podle našich učenců), a tyto osoby toho nejsou schopny. Ze stejných důvodů nemohou být zabíjeni ochromení, ani ti, kteří přišli o pravou ruku, nebo o pravou ruku a levé chodidlo. Ash-Shafia říká, že staří lidé, lidé upoutaní na lůžko nebo slepí mohou být zabiti, protože jejich nevíra (podle něj) jejich zabití umožňuje, a to je případ těchto osob. Důkazem proti němu je nicméně to, že ochromení nebo zmrzačení nemohou být zabiti, přestože jsou také nevěřící a přesto nejsou zabiti, takže je zřejmé, že samotná nevíra není důvodem k zabití. Kromě toho zakázal prorok zabíjení nezletilých nebo svobodných, a jednou, když prorok viděl, jak byla zabita žena, řekl, „Běda! Tato žena nebojovala, proč byla tedy zabita?“ Nicméně pokud je kterákoliv z těchto osob ve válce zabita, nebo když je žena královna nebo náčelnice, v takovém případě je povoleno je zabít, protože by mohly obtěžovat služebníky Alláha. Proto také, pokud se některá ze zmíněných osob pokouší bojovat, může být zabita, aby bylo odstraněno zlo, a protože boj činí zabíjení možným. Blázni nemohou být zabíjeni, pokud nebojují, protože takové osoby nejsou zodpovědné za svojí víru, pokud ale bojují, je nutné je zabít, aby bylo odstraněno zlo. Bylo také zaznamenáno, že nezletilí nebo blázni mohou být zabíjeni, pokud se podílejí na boji, není ale možné je zabíjet poté, co byli vzati jako zajatci, na rozdíl od ostatních, kteří mohou být zabiti po jejich zajetí, neboť podléhají trestu, protože jsou zodpovědní za svojí víru. Osoba, která je bláznivá pouze příležitostně, je během jejích jasných období považována za příčetnou osobu. Je hanebné, aby muslim začínal boj proti svému otci, který je mezi nevěřícími, ani ho nemůže zabít, protože Alláh řekl v koránu, „Ctěte své otce a matky“, a také proto, že podle všech učenců spočívá na synovi, aby hájil otcův život, a povolení bojovat s ním by bylo v rozporu s tímto názorem. Také pokud by syn nalezl na bojišti svého otce, nesmí ho zabít on sám, ale musí se držet na dohled, dokud nepřijde někdo jiný a nezabije ho: tak je cíle dosaženo, aniž by syn zabil svého otce, což by byl zločin. Pokud se nicméně otec pokusí zabít syna, pak pokud ho není syn schopen zapudit jinak než jeho zabitím, nemusí syn váhat s jeho zabitím, protože jeho cílem bylo pouhé zapuzení, které je zákonné; protože pokud by muslim vytasil meč s úmyslem zabít svého syna, pak by syn neměl jinou možnost ho zastavit než zabitím, a v takovém případě je zákonné, aby syn zabil svého otce, protože jeho cílem je jeho pouhé zastavení. Proto v případě, kdy je otec nevěřící a pokusí se zabít svého syna, je zákonné, aby syn v sebeobraně zabil svého otce. Pokud imám uzavře s nepřáteli, nebo s jakýmkoliv kmenem nebo skupinou mír, a má pocit, že z hlediska muslimů přichází v úvahu, pak se nemusí zdráhat, protože v koránu je řečeno, „Pokud jsou nevěřící nakloněni míru, dejte s ním souhlas“, a také proto, že prorok uzavřel mír mezi muslimy a Mekkany na deset let; mír je možný v případě, kdy to vyžadují zájmy muslimů, protože cílem války je odstranění zla a toho je v tomto případě dosahováno prostřednictvím míru: pokud není mír v zájmu muslimů, pak je nezákonný, protože by to znamenalo vzdát se války jak zjevně, tak i skutečně. Je zde nicméně nutné poznamenat, že není naprosto nutné 43


Muslimové vlastními slovy omezovat mír na výše uvedené podmínky (konkrétně na deset let), protože cíle, kvůli kterému je mír uzavírán, lze někdy snadněji dosáhnout prodloužením míru na delší dobu. Pokud uzavře imám mír s nepřáteli na jedno období (konkrétně na deset let), a poté má pocit, že je pro muslimské zájmy výhodnější ho porušit, může v takovém případě právoplatně obnovit válku poté, co je o tom zpraví, protože po změně okolností, za kterých byl mír vhodný, je porušením míru válka, a jeho dodržování by znamenalo svévolné opuštění války, jak zjevně, tak i skutečně, a válka je Alláhovým příkazem a její opuštění je nepatřičné (pro muslima). Je nutné poznamenat, že upozornění nepřítele takovým způsobem, aby nedošlo ke zradě, je nezbytně nutné. Je také nutné, aby byla učiněna taková prodleva v obnově války, aby mezi nimi mohla být obecně rozšířena zpráva o porušení míru, a to znamená takovou prodlevu, která je nutná, aby král nebo náčelník komunikací nepřítele mohl rozšířit zprávu do různých končin jeho panství, protože taková prodleva zabrání obvinění ze zrady. Pokud jednají nevěřící během míru zrádně, je v takovém případě zákonné, aby na ně imám zaútočil bez předchozího upozornění, protože porušení smlouvy vychází od nich. Je ovšem něco jiného, pokud pouze malé množství z nich poruší smlouvu tím, že vstoupí na území muslimů a spáchají na nich loupež, protože to neznamená porušení smlouvy. Pokud je nicméně tato skupina dost silná na to, aby byla schopná odporu a otevřeně bojuje proti muslimům, znamená to porušení smlouvy pouze touto skupinou, nikoliv ale zbytkem jejich národa nebo kmene, a protože tato skupina porušila smlouvu bez povolení jejich prince, zbytek není za jejich činy zodpovědný; nicméně pokud zaútočí s povolením jejich prince, poruší smlouvu za všechny a její porušení se týká všech. Pokud uzavře imám mír s nepřáteli výměnou za majetek, nic tomu nebrání; protože mír lze uzavřít bez takového úplatku, je zákonné ho také uzavřít za úplatek. To nicméně platí pouze v případě, že mají muslimové potřebu majetku, který bude takto získán; protože když není nutností, uzavírat mír za majetek není zákonné, protože mír je nesplněním povinnosti války. Je také třeba poznamenat, že pokud dostane imám majetek po vyslání posla a uzavření míru, aniž by muslimští vojáci vstoupili na území nepřítele, úplata je to samé jako džizja, neboli daň z hlavy; to znamená, že bude vydána na vojáky, nikoliv na chudé. Pokud nicméně majetek získali muslimové po napadení nepřítele, jde o válečnou kořist, z níž jedna pětina připadne imámovi a zbytek bude rozdělen mezi vojáky, protože tento majetek byl ve skutečnosti získán silou. Spočívá na imámovi, aby udržoval mír s odpadlíky a nevedl proti nim válku, aby měli čas zhodnotit svojí situaci, protože existuje naděje, že se vrátí ke svojí víře. Je proto zákonné odložit válku proti nim v naději, že mohou znovu přijmout islám; není ale zákonné přijímat od nich majetek. Pokud by nicméně imám od nich majetek přijal, nemusí jim ho vrátit, protože tento majetek není chráněn. Pokud nevěřící pronásledují muslimy a nabízejí jim mír výměnou za majetek, imám na to nesmí přistoupit, protože by to znamenalo ponížení muslimské cti, a ponížení by se týkalo všech zúčastněných stran; proto to není zákonné s výjimkou případů, kdy hrozí zkáza, a v takovém případě je zákonné koupit si mír majetkem, protože je povinností odvrátit zkázu jakýmkoliv 44


Muslimové vlastními slovy dostupným způsobem.

Al-Suyuti Imám Al-Suyuti (asi 1445-1505) byl proslulý egyptský autor a učitel. Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední [pokud nevěří v proroka] a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel [t.j. víno], a kteří neuctívají náboženství pravdy [t.j. islám, který je přísný a ruší ostatní náboženství], z těch, kterým se dostalo Písma [t.j. Židů a křesťanů], dokud nedají poplatek [t.j. každoroční daň, která je na ně uvalena] přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.

Šáh Wali-Alláh Šáh Walialláh (1703–1762) byl Súfi, který pracoval na znovuobnovení muslimské vlády v jižní Asii. Vyjasnilo se mi, že nebeské království předurčilo nevěřící k omezení do stavu ponížení a k zacházení s naprostým opovržením. … Jakmile jsem se toto jasně dozvěděl (od Alláha), spontánně jsem to zapsal, abych přitáhl vaší pozornost k velké příležitosti, která před vámi leží. Neměli byste proto být nedbalí v boji džihádu. Králové! Mala a’la na vás naléhá, abyste vytasili své meče a neschovali je zpět do pochvy, dokud Alláh neoddělí muslimy od polyteistů a vzpurných nevěřících, a dokud nebudou hříšníci naprosto oslabeni a bezmocní. … Tím, že se chopíte meče, abyste učinili islám nadřazeným, a podřízením vašich osobních potřeb tomuto úkolu, sklidíte obrovské zásluhy. Zapřísaháme vás ve jménu proroka, abyste bojovali džihád proti nevěřícím v této oblasti. To vám dá nárok na velké odměny od Alláha nejvyššího, a vaše jméno bude zapsáno na seznam těch, kteří za Něj bojovali džihád. Pokud jde o světské zisky, do vašich rukou padne nezměřitelná kořist a muslimové budou vysvobozeni ze svých pout. Invaze Nadira Šáha, která muslimy zničila, ponechala Marathany a Jatse v bezpečí a prosperitě. To vedlo k tomu, že nevěřící opět získali svojí sílu a k omezení muslimských vládců v Dilí na pouhé loutky. Když do oblasti se smíšeným muslimsko-hinduistickým obyvatelstvem dorazí armáda dobyvatele, říšské stráže by měly odvést muslimy z jejich vesnic do měst a také jejich majetek. … Tam, kde existuje i ta nejmenší obava z porážky muslimů, by měla islámská armáda rozehnat nevěřící do všech koutů země. Jejich první prioritou by měl být džihád, a tedy zajištění bezpečí pro všechny muslimy.

45


Muslimové vlastními slovy

Náboženská a morální doktrína džihádu Ibn Tajmíja Ibn Tajmíja byl vlivným učencem školy Hanbali, který se narodil v roce 1263 a zemřel v roce 1328. Byl stoupencem čistého islámu, takového, jaký podle koránu a sunny praktikoval prorok Mohamed. Ve své době odsuzoval mnoho muslimů za praktikování modloslužebnictví a přidávání inovací do islámu. Vzhledem k tomu, že taková interpretace islámu představovala hrozbu jak pro tehdejší duchovní, tak i pro politické vůdce, byl několikrát uvězněn a ve vězení i zemřel. Jeho učení jsou jedním ze základů školy Salafi, která považuje za autentický pouze islám praktikovaný prvními třemi generacemi muslimů a snaží se o jeho znovuvzkříšení (často těmi metodami, které používal i Mohamed, tedy násilím). Následující text zachycuje jeho pohled na doktrínu džihádu v islámu. Tresty, které šaría nařizuje pro ty, kteří neposlouchají Alláha a Jeho proroka, jsou dvojího druhu: 1. Trest pro ty, kteří jsou pod vládou [imáma], jak pro jedince, tak pro kolektivy, jak bylo zmiňováno dříve [v kapitole o trestním právu], a 2. Trest pro neposlušné skupiny, jako ty, které mohou být přivedeny pod vládu imáma pouze rozhodným bojem. Pak je tu džihád proti nevěřícím (kufar), nepřátelům Alláha a Jeho proroka. Protože kdokoliv uslyšel výzvu Alláhova proroka a neodpověděl na ni, proti tomu je třeba bojovat, „dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Aláhovi“ (korán, 2:193 a 8:39). Když Alláh seslal svého proroka a nařídil mu pozvat lidi k Jeho náboženství, nepovolil mu nikoho z tohoto důvodu zabít předtím, než prorok odešel do Medíny. Poté dal jemu a muslimům povolení slovy: Dovoleno bylo (válčení) těm, kdož válčí proto, že bylo jim ublíženo: a Bůh zajisté pomoci jim jest schopen: těm, kdož vypuzeni byli z příbytků svých bezprávně, jen proto, že říkají: „Pánem naším jest Bůh.“ A kdyby Bůh nebyl zapuzoval jedny lidi druhými, byly by bývaly pokořeny kláštery a chrámy a modlitebnice a mešity, v nichž mnoho vyslovováno jest jméno boží; a Bůh dojista pomáhá tomu, kdo jemu pomáhá: a Bůh silný jest a mocný. Pomůže těm, kteří, budou-li upevněni v této zemi, zachovávati budou modlitbu a dávati budou povinnou almužnu: a nabádati budou k dobru a zbraňovati budou od zla. Bohu pak přináleží konečné (rozhodnutí) věcí. (korán, 22:39-41)

46


Muslimové vlastními slovy Poté udělal z boje povinnost slovy: A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte. (korán 2:216) Zdůraznil tento příkaz a oslavoval džihád v mnoha medínských súrách. Kritizoval ty, kteří se vyhýbali účasti v něm a nazýval je pokrytci a nemocnými ve svých srdcích. Alláh řekl: Rci: „Jsou-li otcové vaši a děti vaše a bratři vaši a ženy vaše a soukmenovci vaši a statky, kterých jste nabyli a obchod, jehož úpadku se obáváte, a obydlí, v nichž zálibu nalézáte, milejší vám Boha a proroka jeho a bojování na stezce boží? tedy vyčkejte, až Bůh sám vloží se do věci své: a Bůh nevede stezkou pravou lid nešlechetný.“ (korán 9:24) a Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a proroka jeho a poté nechovají (nejmenších) pochybností, nýbrž bojují statky i osobami svými na stezce boží: tito jsou opravdovými. (korán 49:15) a A říkají ti, kdož uvěřili: „Kdyby jen seslána byla súra!“ Však když rozhodná súra seslána jest a v ní zmínka učiněna o boji, spatříš ony, v jichž srdcích jest choroba, hledící na tebe pohledem omdlelého v zápase smrtelném, pročež přístojnější byla by jim poslušnost a řeč zdvořilá. Když pak rozhodnuto jest o věci, tu kdyby věrni byli Bohu, bylo by to pro ně lepším! (korán 47:20-21) V Koránu jsou početné podobné verše a stejně častá je oslava džihádu a těch, kteří se na něm podílejí, [například] v súře al-Saf (Bitevní šik): Vy, kteříž jste uvěřili, chcete, abych ukázal vám obchod, jenž zachrání vás od trestu bolestného? (Když) věříte v Boha a proroka jeho, a bojujete na stezce boží statky svými i osobami svými: to bude nejlepším pro vás, kdybyste jen věděli. (Bůh) odpustí vám viny vaše a uvede vás v zahrady, pod nimiž řeky tekou ? a v obydlí krásná v zahradách Edenu: to blaženost bude velká! A jiného (něco), co rádi budete míti: pomoc od Boha a vítězství blízké. Radostnou oznamuj pak zvěst (tuto) věrícím! (korán 61:10-13)

47


Muslimové vlastními slovy [a] jinde řekl: Zdaž stavíte ty, kdož napájejí poutníky a navštěvují modlitebnici posvátnou, na roveň tomu. jenž uvěřil v Boha a v den poslední a bojoval na stezce boží? Tito nebudou si rovni před Bohem: a Bůh nevede stezkou pravou lid nepravostný. Ti, kteří uvěřili a vystěhovali se a bojovali na stezce boží statky svými a osobami svými, na nejvyšší stupeň budou postaveni u Boha: tito budou šťastni. Oznamuje jim Pán jejich milosrdenství své a zalíbení a zahrady, v níž rozkoše jsou stálé: v nich přebývati budou věčně: neboť zajisté u Boha odměna jest velká. (korán 9:19-21) a Vy, kteří jste uvěřili, opustí-li kdo z vás náboženství své, tu vzniknouti dá Bůh lidu, jejž milovati bude a jenž milovati bude jej. Poníženým bude lid onen vůči věřícím, však hrdým vůči nevěřícím: bojovati bude na stezce boží a nebude báti se výčitek kohokoliv. To jest milost boží: Bůh popřává jí, komu chce. On zajisté jest nesmírný, vševědoucí. (korán 5:54) a On řekl: Neměli příčiny obyvatelé Medíny a Arabové, bydlící v poušti vůkol, aby opustili proroka božího, aniž by více milovali životy své, než jeho život: a to proto, že nepostihne je žízeň, ani námaha, ani nedostatek v boji na stezce boží: aniž pokročují krokem, jenž by rozzlobiti mohl nevěřící, aniž utrpí co se strany nepřítele, aniž zapsáno jim to bylo co dobrý skutek ? neboť Bůh zajisté nedá ztratiti se odměně těch, kdož dobře činí. Aniž dávají almužnu, ať malou, či velkou, aniž překročují potok v údolí, aniž by zapsáno jim to bylo (k dobru): aby odměniti je mohl Bůh lépe, než zasloužili si dle skutků svých. (korán 9:120-121) Tak se zmínil [o odměně] vyplývající ze zásluh a z činů, které musejí praktikovat. Nařízení podílet se na džihádu a zmínka o jeho záslužnosti se v koránu a sunně objevuje nespočetněkrát. Proto jde o nejlepší dobrovolný [náboženský] skutek, který může člověk vykonat. Všichni učenci souhlasí, že je lepší než hadž (velká pouť) a umra (malá pouť), než dobrovolná modlitba (salaat) a dobrovolný půst, jak ukazuje korán a sunna.

48


Muslimové vlastními slovy Prorok řekl: „Nejvyšší věcí je islám, jeho centrálním pilířem je modlitba a nevyšším konáním je džihád“. A řekl: „V ráji jsou stovky stupňů takové velikosti jako je vzdálenost mezi nebem a měsícem. Všechny tyto připravil Alláh pro ty, kteří se účastní džihádu“. O autenticitě tohoto výroku panuje jednomyslná shoda. Al-Buchari zaznamenal, že [prorok] řekl: „Toho, jehož nohy jsou zaprášeny chůzí stezkou Alláhovou [džihádem], Aláh zachrání před pekelným ohněm“. A, jak zaznamenal Muslim, řekl: „Den a noc strávená na frontách islámu při obraně islámského území před nepřáteli je lepší než měsíc strávený půstem a večerními pobožnostmi. Pokud zemře [při plnění svého úkolu], dostane odměnu za své zásluhy a bude ochráněn před andělem Smrti“. Související výrok říká, že: „Den strávený při obraně islámu ve jménu Alláha je lepší než tisíc dní strávených jinak“. On řekl: „Dvoje oči nebudou dotčeny ohněm: oči, které plakaly strachy z Alláha, a oči, které strávily not na hlídce za Alláha“. Al-Tirmidi o tomto výroku řekl, že je dobrý (hasan). V Musnadu Ahmada ibn Hanbala najdeme: „Noc strávená na hlídce za Aláha je lepší než tisíc nocí a dnů strávených večerními pobožnostmi a půstem“. V Sahihu al-Buchariho a stejně tak v Sahihu Muslima najdeme: „Muž řekl: ‘Alláhovo proroku, řekni mi o činu, který se vyrovná džihádu za Alláha’. Ten odpověděl: ‘Toho bys nebyl schopen’. Muž řekl: ‘Přesto mi 49


Muslimové vlastními slovy to řekni’. Alláhův prorok řekl: ‘Dokážeš se, když bojovníci džihádu odešli na výpravu, postit bez přerušení a strávit noc v nepřetržitých modlitbách?’ Muž řekl: ‘Ne’. Pak Aláhův prorok řekl: ‘Toto se vyrovná džihádu’.“ V sunně najdeme Mohameda, jak říká: „Každá společnost má své náboženské pouti, a náboženskou poutí mé společnosti je džihád za Aláha“. Jde o rozsáhlou záležitost, která je nesrovnatelná s dalšími záležitostmi, pokud jde o prospěšnost a záslužnost těchto činů. Po bližším prozkoumání se to stane jasným. Prvním důvodem je, že prospěšnost džihádu je obecná a nezahrnuje pouze osobu, která se ho účastní, ale také další, jak v náboženském, tak i ve světském smyslu. [Za druhé], džihád vede ke všem druhům uctívání, jak ve svých vnitřních, tak i vnějších formách. Více než jakýkoliv jiný čin vede k lásce a k oddanosti k Alláhovi, důvěře k Němu, odevzdání se Mu i se svým majetkem, trpělivosti, asketismu, připomínání si Alláha a všem dalším druhům činů [uctívání]. A jednotlivec nebo komunita, které se ho účastní, se octnou mezi dvěma možnými požehnanými výsledky: buďto vítězství a triumf, nebo mučednictví a ráj. [Za třetí], všechny bytosti musí žít a zemřít. Je to džihád, při kterém je možné žít a zemřít v nejvyšším štěstí, jak v tomto světě, tak v tom následujícím. Zavrhnout ho znamená ztratit zcela nebo úplně oba druhy štěstí. Jsou lidé, kteří chtějí praktikovat náboženské a světské činy plné těžkostí, ačkoliv z nich nebudou mít užitek, ačkoliv džihád je nábožensky i světsky mnohem užitečnější, než jakýkoliv jiný těžký skutek. Jiní lidé [se ho účastní] z touhy usnadnit si čas, až se setkají se smrtí, neboť smrt mučedníka je snazší než jiné formy smrti. Ve skutečnosti jde o nejlepší ze všech možných způsobů smrti. Protože právoplatná válka je v zásadě džihádem a protože jejím cílem je, aby všechno náboženství bylo pouze Alláhovo (korán 2:189, 8:39) a protože Alláhovo slovo je nejvyšší (korán 9:40), proto podle všech muslimů musí být bojováno proti těm, kteří stojí v cestě. Pokud jde o ty, kteří se nemohou bránit nebo nemohou bojovat, jako jsou ženy, děti, mniši, staří lidé, slepí, handicapovaní a jim podobní, neměli by být zabíjeni, pokud se neúčastní boje slovy [t.j. propagandou] a činy [t.j. špehováním nebo jinou pomocí ve válce]. Někteří [učenci] jsou toho názoru, že zabíjeni mohou být všichni, na prostém základu, že jsou nevěřící, ale dělají výjimku pro ženy a děti, protože ty představují vlastnictví muslimů. Nicméně správný je první názor, protože když činíme Alláhovo náboženství vítězným, můžeme bojovat pouze proti těm, kteří bojují proti nám. Alláh k tomu řekl:

50


Muslimové vlastními slovy A bojujte na stezce Páně proti těm, kteří bojují proti vám: však nečiňte jim bezpráví, neboť Bůh nemiluje těch, kdož tak činí. (korán 2:190) V sunně je zaznamenán výrok Alláhova proroka: „Jednou prošel kolem ženy, která byla zabita. Aláhův prorok se zastavil a řekl: ‘Nebyla jedna z těch, které mohly bojovat’. Pak řekl jednomu ze svých společníků: ‘Dohoň Khalida ibn al-Walida a řekni mu, aby nezabíjel ženy, děti a otroky’.“ Je také zaznamenáno v sunně, že říkal: „Nezabíjejte velmi staré muže, ani malé děti nebo ženy“. Důvod je, že Alláh povolil prolévat krev pouze když je to nutné pro dobro bytostí. Řekl: „Svádění od víry je horší než zabití“ (korán 2:191) To znamená, že ačkoliv v zabíjení je zlo a odpornost, ještě větší zlo a odpornost je ve svádění od víry. Nicméně nevíra těch, kteří nebrání muslimům v zavádění islámu, je škodlivá pouze pro ně. Stejným způsobem učenci říkají, že ten, kdo zavádí novinky, které jsou v rozporu s koránem a sunnou, musí být potrestán mnohem tvrději, než osoba která [v takové věci věří ale] zůstává zticha. „Chyba, která je držena v tajnosti“, říká hadís, „poškozuje pouze toho, kdo jí spáchal, ale pokud se stane veřejnou a není odsouzena, poškozuje společnost“. Šaría nařizuje boj proti nevěřícím, ale ne zabíjení těch, kteří byli chyceni. Pokud je během války nebo jindy, t.j. kvůli ztroskotání jeho lodi, nebo protože zabloudil, nebo lstí, chycen mužský zajatec, pak hlava státu (imám) může udělat cokoliv, co považuje za odpovídající: zabít ho, zotročit ho, propustit ho, nebo ho osvobodit za výkupné skládající se buďto z lidí nebo majetku. To je pohled většiny učenců a je podporován koránem a sunnou. Jsou nicméně někteří učenci, kteří tvrdí, že možnost propuštění nebo osvobození za výkupné byla zrušena. Pokud jde o Lidi knihy a Zoroastriánce, musí proti nim být bojováno, dokud se nestanou muslimy nebo vlastní rukou nezaplatí džizju, jsouce poníženi. Pokud jde o ostatní, učenci se v názorech na právoplatnost přijímání džizjy od nich liší. Většina z nich považuje braní džizjy od nich za neprávoplatné. Většina z nich považuje za neprávoplatné přijímat ji od [pohanských] Arabů. Pokud vzpurná skupina, ačkoliv patří k islámu, odmítne dodržovat jasné a všeobecně přijímané příkazy. všichni muslimové souhlasí s tím, že proti nim musí 51


Muslimové vlastními slovy být veden džihád, aby všechno náboženství patřilo Alláhovi. Proto Abu Bakr a další společníci bojovali proti těm, kteří odmítli platit zakat. Původně se někteří ze společníků zdráhali, ale nakonec všichni souhlasili. Omar ibn Khatab Abu Bakrovi řekl: „Jak můžeš bojovat proti těmto lidem? Neřekl Aláhův prorok: ‘Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nevyznají, že není boha kromě Alláha a že Mohamed je jeho prorokem. Pokud to řeknou, jejich životy a majetek budou pro mě nedotknutelné, pokud neexistuje nařízení zákona, které mi umožňuje si je vzít. Ze svých činů se budou zodpovídat Alláhovi’.��� Pak Abu Bakr řekl: „Povinnost platit zakat je takovým pravidlem. Při Alláhovi, pokud mi odmítají dát část toho, co dávali Alláhovo prorokovi, budu proti nim kvůli jejich odmítání bojovat“. Omar řekl: „Pak jsem si okamžitě uvědomil, že Alláh otevřel jeho srdce boji a věděl jsem, že má pravdu“. Existují různé autentické hadísy, podle kterých prorok nařídil bojovat proti Kavarijům. V Sahihu al-Buchariho, a stejně tak v Sahihu Muslima, je autoritou Aliho zaznamenáno, že řekl: „Slyšel jsem Aláhova proroka říkat: 'Nakonec povstane skupina lidí mladých věkem a jednoduchých myslí, kteří budou mluvit nejkrásnějšími slovy, ale jejich víra nepůjde hlouběji než do jejich krků. Odvrhnou náboženství, jako hrot proniká. Kdekoliv je najdete je musíte zabíjet, protože ti, kteří je zabijí budou v den zmrtvýchvstání odměněni’.“ Muslim také zaznamenal, že Ali řekl: „Slyšel jsem Aláhova proroka říkat: ‘Objeví se v mé společnosti skupina lidí, kteří budou velmi dobře recitovat korán. Vaše recitace není ničím v porovnání s jejich. Stejně tak váš způsob provádění modliteb není ničím v porovnání s jejich. Budou přednášet korán a věřit, že je jeho text podporuje, ačkoliv je ve skutečnosti bude odsuzovat. Jejich přednes nepůjde dál než za klíční kosti. Zavrhnou své náboženství stejně jako hrot proniká. Pokud armáda, která se k nim dostane, bude vědět, kolik odměny jim prorok slíbil, vykonají tento skutek [a nebudou se starat o další dobré skutky]’.“ V další verzi tohoto hadísu, zaznamenaném autoritou Abu Sajda od proroka, najdeme následující slova: „Budou bojovat proti lidem víry a modloslužebníky nechají být. Kdybych žil tak dlouho, abych je mohl potkat, zabil bych je způsobem, jakým byl 52


Muslimové vlastními slovy pobit kmen Aad“. Vládne jednoznačná shoda o autenticitě tohoto hadísu. Další hadís zaznamenaný Muslimem říká: „Moje společnost se rozpadne na dvě strany. Z nich se objeví kacíři. Strana, který bude blíže pravdě bude mít povinnost je zabít“. To byli lidé, kteří byli zabiti Emírem al-Muminín (Velitelem věrných) Alim, když došlo k rozkolu mezi lidmi Íráku a lidmi Sýrie. Prorok jasně řekl, že obě strany, na které se komunita rozpadla, patří do jeho společnosti, a že Aliho stoupenci byli blíže pravdě. Nařídil bojovat pouze proti těm kacířům, kteří zavrhli islám a opustili komunitu, a kteří povolili brát životy a majetek dalších muslimů. Je podloženo autoritou koránu, sunny a shodou komunity, že proti těm, kteří odpadnou od zákonů islámu, je třeba bojovat, i kdyby pronesli dvě vyznání víry. Učenci se neshodují, zda je povoleno bojovat proti vzpurným skupinám, které zavrhnou zavedené dobrovolné způsoby uctívání, jako jsou dvě poklony navíc při soumraku. Vládne nicméně jednoznačná shoda o tom, že je povoleno bojovat proti lidem [kteří nedodržují] jednoznačné a obecně uznávané povinnosti a zákazy, dokud nezačnou provádět výslovně předepsané modlitby, platit zakat, postit se během ramadánu, konat poutě do Mekky a vyhýbat se tomu, co je zakázané, jako vzít si ženu bez ohledu na právní překážky, jezení nečistého jídla, protiprávnímu jednání proti životům a majetku muslimů a podobně. Je povinností muslimů být iniciativní při boji proti těmto lidem, jakmile jich dosáhnou prorokovy výzvy s důvody k boji. Pokud ale napadnou muslimy jako první, pak je boj proti nim ještě naléhavější, jak jsme zmiňovali, když jsme mluvili o boji proti vzpurným a agresivním banditům. Nejzávažnějším typem povinného džihádu je ten, který je veden proti nevěřícím a proti těm, kteří se odmítají držet určitých nařízení šaríe, jako proti těm, kteří odmítají platit zakat a podobně. Tento džihád je povinností, když je veden z naší iniciativy, a stejně tak když je veden na obranu. Pokud je veden z naší iniciativy, jde o kolektivní povinnost, [což znamená], že pokud se ho účastní dostatečné množství muslimů, jeho povinnost pro ostatní ustává a zásluhy patří těm, kteří se ho zúčastnili, přesně tak, jak řekl Alláh: Ti z věřících, kteří zůstanou seděti doma, aniž by byli k tomu přinuceni okolnostmi, nebudou postaveni na úroveň s těmi, kdož statečně bojují na stezce boží osobami i statky svými. Bůh vyznamenal vyšším stupněm ty, kteří horlivě bojují statky i osobami svými nad ony, kteří sedí doma. Všem slíbil Bůh krásnou odměnu: však vyznamenal Bůh ty, kdož horlivě bojují, nad ony, kteří sedí doma, velkou odměnou, vyššími stupni milosti a odpuštěním a milosrdenstvím; a Bůh zajisté velkým jest v odpouštění, slitovným. (korán 4:95-96)

53


Muslimové vlastními slovy Pokud se ale nepřítel chystá na muslimy zaútočit, pak je jeho zastavení povinností všech těch, kteří jsou pod útokem, a ostatních, aby jim pomohli. Aláh řekl: Ale kdyby prosili vás o pomoc v příčině víry, jest na vás, abyste poskytli jim pomoci (korán 8:72) Stejným způsobem prorok nařídil muslimům, abe pomáhali svým spolumuslimům. Pomoc, která je povinností jak pro pravidelnou profesionální armádu, tak pro ostatní, musí být poskytnuta v závislosti na možnostech každého člověka, bojem na koni nebo pěšmo, finanční pomocí, malou i velkou. Když byli muslimové napadeni nepřítelem během zákopové bitvy, Alláh nikomu nepovolil vzdát se džihádu, ačkoliv jim povolil nezúčastnit se džihádu [po ukončení obléhání] při pronásledování nepřátel. Při této příležitosti je rozdělil do dvou kategorií, na ty, kteří seděli doma, a na ty, kteří vyrazili do boje, a kritizoval ty, kteří žádali proroka, aby je uvolnil [z džihádu]: A žádala jiná část jich proroka o dovolení k návratu, řkouce: „Zajistéť domy naše bez ochrany jsou.“ Však nebyly bez ochrany a oni pouze chtěli prchnouti. (33:13) Takže druhá [forma džihádu] se skládá z obrany náboženství, věcí, které jsou nedotknutelné, a životů. Proto jde o boj z nutnosti. První [druh džihádu] je nicméně dobrovolným bojem s cílem šířit náboženství, učinit ho triumfálním a zastrašit nepřítele, jako v případě expedice k Tabuku a podobně. Tato forma trestu [t.j. džihád] musí být vedena proti vzpurným lidem. Pokud jde o obyvatele islámských zemí, kteří nejsou vzpurní, odmítají ale provádět náboženské povinnosti, musejí být přinuceni k dodržování svých povinností, jako je například pět základních povinností muslima, a dalších, jako je dodržování smluv ve společenských vztazích.

54


Muslimové vlastními slovy

Klasičtí islámští komentátoři koránu o zabíjení nevěřících Komentáře klasických islámských učenců k Verši meče 9:5 a k verši 9:29, které patří mezi nejnásilnější pasáže koránu a definují vztah islámu k nevěřícím. Verš 9:5 A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je

najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.

Tafsir Ibn Abbas Abdulláh ibn Abbas byl blízkým příbuzným proroka Mohameda. O komentářích v tomto tafsiru se říká, že pocházejí přímo od Abbase, který je považován za vysoce autentického. (A až uplynou posvátné měsíce) pak po dni obětování, když přejde měsíc muharram [první měsíc islámského roku], (zabíjejte modloslužebníky) jejichž smlouva platí po padesát dní (kdekoliv je najdete) ať už na posvátném území nebo jinde, během posvátných měsíců nebo v kterýkoliv jiný čas, (zajímejte je) uvězňujte je, (obléhejte je) v jejich domovech, (a chystejte proti nim všemožné nástrahy) na každé cestě, kterou používají k obchodu. (Jestliže se však kajícně obrátí) od modloslužebnictví a uvěří v Alláha (budou dodržovat modlitbu) a budou dodržovat pět denních modliteb (a dávat almužnu) a příspěvek na chudé, (nechte je jít cestou jejich) pokud si přejí vstoupit do domu Alláhova. (vždyť Bůh je věru odpouštějící) Odpouští těm, kteří se kají, (slitovný) k těm, kteří zemřou ve stavu kajícnosti. Tafsir al-Džalalayn Tafsir al-Džalalayn je jedním z nejvýznamnějších komentářů koránu. Byl sestaven dvěma Džalaly - Džalalem al-Din al-Mahallim (1459) a jeho žákem Džalalem al-Din al-Suyutim (1505). Je obecně kvůli svému jednoduchému stylu a jednosvazkovému rozsahu považován za jednu z nejpřístupnějších prací koránských komentářů. A až uplynou posvátné měsíce - to znamená na konci období odročení - zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, ať už během zákonem povoleného období, nebo během posvátného, zajímejte je, obléhejte je, v hradech a v pevnostech, dokud nebudou mít jinou možnost než být zabiti, nebo přijmout islám; chystejte proti nim všemožné nástrahy, na každé cestě, kterou používají. Jestliže se však kajícně obrátí od nevíry, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný k těm, kteří se kají.

55


Muslimové vlastními slovy

Ibn Džuzayy Ibn Džuzayy al-Kalbi byl učencem, který žil ve čtrnáctém století v Andalůsii. A až uplynou posvátné měsíce, t.j. čtyři měsíce, které jsou pro to vyhrazeny. Ti, kteří říkají, že jde o Shawwal, Dhu’l-Qa’da, Dhu’l-Hijja and al-Muharram, říkají, že jsou to dobře známé posvátné měsíce - s dodatkem Shawwalu a bez Rajabu. Zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete. Ruší všechny mírové smlouvy v koránu. Říká se, že nahrazuje verš „A potom je buď omilostněte, anebo je propusťte za výkupné“ (korán 47:4). Také se říká, že je jím nahrazen a proto jsou propouštění a výkupné povoleny. Chytejte je znamená zajímat je a chycení jsou zajatci. Jestliže se však kajícně obrátí od nevíry, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu. To naznačuje, že je třeba bojovat proti každému, kdo zavrhne modlitnu a almužnu, jak učinil Abu Bakr. Tento verš zahrnuje význam prorokových slov „Bylo

mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud neřeknou ‘Není boha kromě Alláha’ a nezačnou dodržovat modlitby a platit zakat“. Nechte je jít cestou jejich znamená zajištění bezpečnosti.

As-Suyuti Komentář druhého ze dvou zmíněných Džalalů. Toto je Verš meče, který nahrazuje promíjení, smlouvy a přehlížení. Chytejte je je používáno jako důkaz pro povolení k braní zajatců. Obléhejte je je povolením k obléhání a nájezdům a nočním útokům. Ibn Abi Hatim vyprávěl, že Abu Imran alJawfi řekl, že ve slovech „chystejte proti nim všemožné nástrahy na každé cestě“ lze najít boj na stezce Aláhově. Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich. Pokání za modlosložebnictví nepostačuje k jejich propuštění, dokud nezačnou dodržovat modlitbu a platit zakat. Šáfí to přijal jako důkaz povolení zabití každého, kdo odvrhne modlitbu, a povolení boje proti každému, kdo odmítá platit zakat. Někteří to používají jako důkaz nevíry.

Verš 9:29 Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co

zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.

Tafsir Ibn Abbas (Bojujte proti těm z těch, kterým byla dána Písma) židům a křesťanům (kteří nevěří v Aláha a v den poslední) ani v požehnání Ráje, (a nezakazují) v Tóře (co zakázal Alláh a jeho posel, a nenásledují náboženství pravdy) nepodřizují se Alláhovi vyznáním Alláhovy božské jedinosti, (dokud ochotně nezaplatí daň) stoje: z ruky do ruky, (jsouce poníženi) poníženi. 56


Muslimové vlastními slovy

Tafsir al-Jalalayn Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední, protože jinak by věřili v proroka, a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, jako víno, a kteří neuctívají náboženství pravdy, to přísné, to, které nahradilo ostatní náboženství, tedy náboženství islámu - z těch, kterým se dostalo Písma, konkrétně židé a křesťané, dokud nezaplatí daň džizja, každoroční daň na ně uvalenou, ochotně, jsouce poníženi, přivedeni k poddajnosti a souladu s autoritou islámu.

Ibn Juzayy (Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední) Nařízení bojovat proti lidem knihy a popření jejich víry v Alláha kvůli slovům židů „Uzayr je syn Boží“ a kvůli slovům křesťanů „Mesiáš je syn Boží“. Jejich víra v soudný den je popřena, protože jejich víra není správná. Nepřijímají příští svět a zmrtvýchvstání. (a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel) protože považují za správné mršiny, krev, vepřové atd. (a kteří neuctívají náboženství pravdy), t.j. nepřijímají islám. (z těch, kterým se dostalo Písma) Ujasňuje, proti komu je nařízeno bojovat. Když byl tento verš zjeven, Alláhův prorok se vypravoval do Tabuku na boj proti křesťanům. (dokud nezaplatí džizju) Učenci souhlasí s přijímáním džizji od židů a křesťanů. Zoroastriáni k nim byli přidáni v souladu se slovy proroka „zacházejte s nimi jako s lidmi knihy“. Panuje nesouhlas ohledně jejího přijímání od modloslužebníků. Není vybírána od žen, dědí a šílenců. Malik říká, že jde o čtyři dináry od člověka, který používá zlato, a 40 dirhamů od člověka, který používá stříbro. Jde o daň z hlavy. (vlastní rukou) To má dva výklady. Jeden je, že dhimmi platí vlastní rukou a neposílá nikoho za sebe, ani platbu neodkládá, jak je řečeno „z ruky do ruky“. Druhý je podřízení a poslušnost, jako když se řekne „podal ruku tomu a tomu [výraz znamenající 'podřídil se tomu a tomu']“. (jsouce poníženi), t.j. pokorně. as-Suyuti (Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední) To je základem pro

přijímání džizji od lidí knihy, a je vyvrácením těch, kteří ji přijímají od ostatních. „Vlastní rukou“ znamená podle Abu Hatima silou, a podle Abu Sufjana podle možností. Doslovným významem je, že není brána od někoho ve stavu těžkostí, jak řekl Ibn al-Majishun. Abn Ujajna řekl, že „vlastní rukou“ znamená, že není poslána po někom jiném. To je používáno jako důkaz těmi, kteří říkají, že to nemuslim nemůže nechat na muslimovi, ale dhimmi musí zaplatit osobně. (jsouce poníženi) Ibn Abbas řekl: jsouce pod tlakem. Je zaznamenáno, že al-Mughira řekl Rustamovi „Zvu tě k islámu, jinak musíš poníženě zaplatit džizju“. Ten řekl „vím, co znamená džizja, ale co znamená ponížení?“ On odpověděl: „Zaplatíš ve stoje a já budu sedět, a nad tvojí hlavou bude viset bič“. Abu Šejch řekl, že Said ibn al-Musajab řekl:

„Doufám, že se dhimmi unaví placením džizji, protože On říká ‘dokud nezaplatí džizju 57


Muslimové vlastními slovy

vlastní rukou jsouce ve stavu naprostého ponížení’“. To je používáno jako důkaz těmi, kteří říkají, že se vybírá ponižujícím způsobem, tak, že beroucí sedí a dhimmi stojí se skloněnou hlavou a ohnutými zády. Džizja je dána na váhu a beroucí chytí dhimmiho za vousy a uhodí ho do brady. To je odmítáno podle Nawawim, který řekl: „Tento způsob není platný“. Tento verš je používán jako důkaz těmi, kteří říkají, že dhimmi jsou ponecháváni v zemi islámu proto, že chápou, že se proti nim nebude bojovat, když budou platit.

58


Muslimové vlastními slovy

Ibn Kathir k veršům 9:5 a 9:29 Ibn Kathir byl jedním z předních komentátorů koránu a jeho komentáře jsou stále aktivně čteny a používány. Úplný překlad jeho sbírky komentářů do angličtiny je dostupný na internetu. Verše 9:1-5 [ُ‫ ﻓَﺴِﻴﺤُﻮﺍْ ﻓِﻰ ﺍﻻﱞﺭْﺽِ ﺃَﺭْﺑَﻌَﺔَ ﺃَﺷْﻬُﺮٍ ﻭَﺍﻋْﻠَﻤُﻮﺍْ ﺃَﻧﱠﻜُﻢْ ﻏَﻴْﺮ‬- َ‫ﺑَﺮَﺁﺀَﺓٌ ﻣﱢﻦَ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟِﻪِ ﺇِﻟَﻰ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻋَﺎﻫَﺪْﰎُْ ﻣﱢﻦَ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﲔ‬ َ‫] ﻣُﻌْﺠِﺰِﻱ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺃَﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﻣُﺨْﺰِﻯ ﺍﻟْﻜَـﻔِﺮِﻳﻦ‬

(1. Zproštění od Boha a posla Jeho pro ty z modloslužebníků, s nimiž jste uzavřeli úmluvu:) (2. „Pohybujte se volně (modloslužebníci) po zemi po dobu čtyř měsíců a vězte, že nejste schopni uniknout zásahu Božímu a že Bůh zahanbí nevěřící!“)

Proč není na začátku této súry basmalah2 Tato vznešená súra (č. 9) byla jednou z posledních súr, která byla Alláhovu poslovi zjevena. Al-Buchari3 zaznamenal, že al-Bara řekl, „Poslední zjevený verš byl, [ِ‫]ﻳَﺴْﺘَﻔْﺘُﻮﻧَﻚَ ﻗُﻞِ ﺍﻟﻠﱠﻪُ ﻳُﻔْﺘِﻴﻜُﻢْ ﻓِﻰ ﺍﻟْﻜَﻠَـﻠَﺔ‬

(A žádají tě o vysvětlení. Odpověz: „Bůh vám dává toto vysvětlení o dědictví v boční linii”) [korán 4:176], zatímco poslední súra, která byla zjevena, byla al-Bara“. 4 Basmalah není na začátku této súry, protože společníci5, kteří následovali Vůdce věřících Uthmana bin Affana, jí nezapsali do úplného vydání koránu, který sebrali. První část této vznešené súry byla zjevena Alláhovu poslovi, když se vrátil z bitvy u Tabuku, a to během poutního období, když Mohamed uvažoval, že se zúčastní pouti. Připomněl si ale, že této pouti se ještě budou účastnit modloslužebníci, jak tomu bylo během předchozích let, a že budou obcházet kolem Kaaby nazí. Nechtěl s nimi 2 Výrok „Ve jménu Alláha, milosrdného, slitovného“ na začátku každé súry koránu kromě súry 9. Kromě zde zmíněného vysvětlení, že šlo o člověkem provedenou změnu Alláhova písma, existují ještě další teorie. 3 Známý muslimský učenec a sběratel hadísů, vyprávění o skutcích a výrocích Mohameda a jeho společníků. Jeho sbírka hadísů patří spolu se sbírkou Muslima mezi dvě nejvíce ceněné sbírky a podle kritérií tzv. vědy o hadísech obsahuje pouze vyprávění považovaná za autentická, která se tedy mohou stát základem nařízení islámského práva 4 Súra č. 9, která je zde komentována, je v českém Hrbkově překladu, který používáme, pojmenována At-Tauba (Pokání). Al-Bara (Ultimátum nebo Poslední výzva) je jiný název pro tutéž súru 5 T.j. Mohamedovi společníci

59


Muslimové vlastními slovy být spojován a poslal Abu Bakra as-Sidika, ať je jím Alláh potěšen, aby ten rok vedl pouť a seznámil lidi s jejich rituály, a nařídil mu, aby informoval modloslužebníky, že na dalších poutích se již nebudou moci podílet. Nařídil mu, aby k lidem pronesl, [ِ‫]ﺑَﺮَﺁﺀَﺓٌ ﻣﱢﻦَ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟِﻪ‬

(Zproštění od Boha a posla Jeho …). Když Abu Bakr odešel, prorok poslal Ali bin Abu Taliba, aby byl tím, kdo donese jako jeho zástupce tuto novinu modloslužebníkům, protože byl jeho bratrancem. O tom se zmíníme později.

Zveřejnění odmítnutí modloslužebníků Alláh řekl, [ِ‫]ﺑَﺮَﺁﺀَﺓٌ ﻣﱢﻦَ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟِﻪ‬

(Zproštění od Boha a posla Jeho), je prohlášení svobody od všech povinností ze strany Alláha a Jeho posla, [ٍ‫]ﺇِﻟَﻰ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻋَﺎﻫَﺪْﰎُْ ﻣﱢﻦَ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﻴﻨَﻔَﺴِﻴﺤُﻮﺍْ ﻓِﻰ ﺍﻻﱞﺭْﺽِ ﺃَﺭْﺑَﻌَﺔَ ﺃَﺷْﻬُﺮ‬

(pro ty z modloslužebníků, s nimiž jste uzavřeli úmluvu: „Pohybujte se volně (modloslužebníci) po zemi po dobu čtyř měsíců”) [korán 9:1-2]. Tyto verše se vztahují

na modloslužebníky, kteří s muslimy uzavřeli smlouvy na dobu neurčitou a na ty, jejichž smlouvy měly skončit dříve než za čtyři měsíce. Doba trvání těchto smluv byla změněna na čtyři měsíce. Pokud jde o ty, jejichž mírové smlouvy měly skončit v určitý den za déle než čtyři měsíce, ty měly skončit v určený den bez ohledu na to, jak daleko byl v budoucnosti, protože Alláh řekl, [ْ‫]ﻓَﺄَﲤِﱡﻮﺍْ ﺇِﻟَﻴْﻬِﻢْ ﻋَﻬْﺪَﻫُﻢْ ﺇِﻟَﻰ ﻣُﺪﱠﺗِﻬِﻢ‬

(Dodržujte tedy plně vůči nim úmluvu až do vypršení lhůty její) [korán 9:4]. Takže kdokoliv měl s Alláhovým poslem uzavřenou mírovou smlouvu, ta měla trvat až do jejího vypršení, jak bylo zaznamenáno od Mohameda bin Kab al-Kuraziho a dalších. Také se zmíníme o hadísu, který o tom hovoří. Abu Mashar al-Madani řekl, že Mohamed bin Kab al-Kurazi a několik dalších řeklo, „Alláhův posel poslal Abu Bakra, aby vedl devátého roku (po hidžře6) poutní rituály. Také poslal Ali bin Abi Taliba s třiceti nebo čtyřiceti verši ze súry al-Bara (At-Tawba), aby je recitoval lidem a dal tak modloslužebníkům čtyři měsíce, během kterých se mohou volně pohybovat po zemi. Recitoval tyto verše v den Arafah (devátého dne měsíce DhulHijjah7). Modloslužebníkům bylo poskytnuto dalších dvacet dní (měsíců) DhulHijjah, Muharram, Safar, Rabi al-Awwal a deset dní měsíce Rabi ath-Thani. Vyhlašoval jim v jejich táborových oblastech, ‘Žádnému modloslužebníkovi nebude 6 Mohamedův nucený odchod z Mekky do Medíny v roce 622 a začátek muslimského letopočtu 7 T.J. poutního měsíce

60


Muslimové vlastními slovy po tomto roce povoleno provádět pouť, a žádná nahá osoba nebude moci obcházet kolem Domu’“.8 Alláh řekl, [ٌ‫ﻭَﺃَﺫَﺍﻥٌ ﻣﱢﻦَ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟِﻪِ ﺇِﻟَﻰ ﺍﻟﻨﱠﺎﺱِ ﻳَﻮْﻡَ ﺍﳊَْﺞﱢ ﺍﻻﱞﻛْﺒَﺮِ ﺃَﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﺑَﺮِﻯﺀٌ ﻣﱢﻦَ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﲔَ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟُﻪُ ﻓَﺈِﻥ ﺗُﺒْﺘُﻢْ ﻓَﻬُﻮَ ﺧَﻴْﺮ‬ ٍ‫] ﻟﱠﻜُﻢْ ﻭَﺇِﻥ ﺗَﻮَﻟﱠﻴْﺘُﻢْ ﻓَﺎﻋْﻠَﻤُﻮﺍْ ﺃَﻧﱠﻜُﻢْ ﻏَﻴْﺮُ ﻣُﻌْﺠِﺰِﻯ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺑَﺸﱢﺮِ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻛَﻔَﺮُﻭﺍْ ﺑِﻌَﺬَﺍﺏٍ ﺃَﻟِﻴﻢ‬

(3. Provolání od Boha a posla Jeho k lidem v den velké pouti: Bůh a Jeho posel se zříkají závazků vůči modloslužebníkům; jestliže se však kajícně obrátíte, bude to pro vás lepší, jestliže se však odvrátíte zády, vězte, že nejste schopni uniknout zásahu Božímu. A oznam těm, kdož neuvěřili, zvěst radostnou o trestu bolestném!) Alláh v tomto prohlášení říká, [ِ‫]ﻣﱢﻦَ ﺍﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟِﻪ‬

(od Boha a posla Jeho), jako varování lidem, [ِ‫]ﻳَﻮْﻡَ ﺍﳊَْﺞﱢ ﺍﻻﱞﻛْﺒَﺮ‬

(v den velké pouti), v den Obětování, nejlepší a nejjasnější den poutních rituálů, během kterého dochází k největšímu shromáždění lidí. [ُ‫]ﺃَﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﺑَﺮِﻯﺀٌ ﻣﱢﻦَ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﲔَ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟُﻪ‬

(Bůh a Jeho posel se zříkají závazků vůči modloslužebníkům) jsou svobodní od všech závazků vůči nim. Alláh dále vyzývá modloslužebníky k pokání, [ْ‫]ﻓَﺈِﻥ ﺗُﺒْﺘُﻢ‬

(jestliže se však kajícně obrátíte), od špatného vedení a modloslužebnictví, kterému se oddáváte, [ْ‫]ﻓَﻬُﻮَ ﺧَﻴْﺮٌ ﻟﱠﻜُﻢْ ﻭَﺇِﻥ ﺗَﻮَﻟﱠﻴْﺘُﻢ‬

(bude to pro vás lepší, jestliže se však odvrátíte zády), a budete trvat na svých

způsobech,

[ِ‫]ﻓَﺎﻋْﻠَﻤُﻮﺍْ ﺃَﻧﱠﻜُﻢْ ﻏَﻴْﺮُ ﻣُﻌْﺠِﺰِﻯ ﺍﻟﻠﱠﻪ‬

(vězte, že nejste schopni uniknout zásahu Božímu) Alláh je nad vámi a vy jste všichni v jeho sevření, pod jeho mocí a vůlí, [ٍ‫]ﻭَﺑَﺸﱢﺮِ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻛَﻔَﺮُﻭﺍْ ﺑِﻌَﺬَﺍﺏٍ ﺃَﻟِﻴﻢ‬ 8 T.j. kolem Kaby v Mekce

61


Muslimové vlastními slovy

(A oznam těm, kdož neuvěřili, zvěst radostnou o trestu bolestném!) který jim přinese potupu a utrpení v tomto životě a muka řetězů a ostnatých železných tyčí v životě posmrtném. Al-Buchari zaznamenal, že Abu Hurajra řekl, „Abu Bakr mě poslal během pouti s dalšími v den Obětování, abych vyhlásil v Mině, že po tomto roce nebude žádnému modloslužebníkovi dovoleno podílet se na pouti, ani nebude nahé osobě povoleno obcházet Kabu“. Humajd řekl, „Protok potom poslal Aliho bin Abi Taliba a nařídil mu, aby vyhlašoval al-Baru“.9 Abu Hurajra řekl, „Ali s námi šířil al-Baru na shromáždění v Mině v den Obětování a vyhlašoval, že žádný modloslužebník se po tomto roce nezúčastní pouti, ani nebude žádná nahá osoba obcházet Dům“. Al-Buchari také zaznamenal tento hadís, ve kterém Abu Hurajra řekl, „V den Nahr mě Abu Bark poslal společně s dalšími zpravodaji do Miny, abych veřejně vyhlásil, že ‘Žádnému pohanovi nebude po tomto roce povoleno vykonat pouť a žádné nahé osobě nebude povoleno obcházet Kabu’. Abu Bakr vedl během této poutní sezóny lidi a během roku 'Rozlučkové pouti'10, kdy pouť vykonal prorok, se jí nezúčastnil žádný modloslužebník“. To je vyprávění, které al-Buchari zaznamenal v knize o džihádu. Mohamed bin Ishák zaznamenal vyprávění od Abu Džafara Mohameda bin Ali bin al-Husajna, který řekl, „Když byla Alláhovo poslovi zjevena al-Bara a on poslal Abu Bakra, aby dohlížel na poutní rituály lidí, byl dotázán, ‘Alláhův posle! Proč nepošleš toto poselství Abu Bakrovi?’ Proto řekl, «‫»ﻻَ ﻳُﺆَﺩﱢﻱ ﻋَﻨﱢﻲ ﺇِﻟﱠﺎ ﺭَﺟُﻞٌ ﻣِﻦْ ﺃَﻫْﻞِ ﺑَﻴْﺘِﻲ‬

(Nebude to přijato, jako by to pocházelo od mě, pokud to nebude od člena mé rodiny.) Pak zavolal Aliho a řekl mu, «،ٌ‫ ﺃَﻧﱠﻪُ ﻻَ ﻳَﺪْﺧُﻞُ ﺍﳉَْﻨﱠﺔَ ﻛَﺎﻓِﺮ‬،‫ﺍﺧْﺮُﺝْ ﺑِﻬﺬِﻩِ ﺍﻟْﻘِﺼﱠﺔِ ﻣِﻦْ ﺻَﺪْﺭِ ﺑَﺮَﺍﺀَﺓَ ﻭَﺃَﺫﱢﻥْ ﻓِﻲ ﺍﻟﻨﱠﺎﺱِ ﻳَﻮْﻡَ ﺍﻟﻨﱠﺤْﺮِ ﺇِﺫَﺍ ﺍﺟْﺘَﻤَﻌُﻮﺍ ﲟِﻨًﻰ‬

ُ‫ ﻭَﻣَﻦْ ﻛَﺎﻥَ ﻟَﻪُ ﻋِﻨْﺪَ ﺭَﺳُﻮﻝِ ﺍﻟﻠﻪِ ﺻﻠﻰ ﺍﻟﻠﻪ ﻋﻠﻴﻪ ﻭﺳﻠّﻢ ﻋَﻬْﺪٌ ﻓَﻬُﻮَ ﻟَﻪ‬،ٌ‫ ﻭَﻻَ ﻳَﻄُﻮﻑُ ﺑِﺎﻟْﺒَﻴْﺖِ ﻋُﺮْﻳَﺎﻥ‬،ٌ‫ﻭَﻻَ ﻳَﺤُﺞﱡ ﺑَﻌْﺪَ ﺍﻟْﻌَﺎﻡِ ﻣُﺸْﺮِﻙ‬ ‫»ﺇِﻟَﻰ ﻣُﺪﱠﺗِﻪ‬ (Vezmi tuto část ze začátku al-Bary a vyhlaš mezi lidem v den Obětování, když se shromáždí v Mině, že žádný nevěřící nevstoupí do ráje, žádnému modloslužebníkovi nebude po tomto roce povoleno vykonávat pouť, nebude možné obcházet Kabu nahý a kdokoliv uzavřel smlouvu s Alláhovým poslem, ta zůstane platná dokud nevyprší.) Ali jel na velbloudici Alláhova posla jménem al-Adba, dokud na cestě nedojel Abu Bakra. Když ho Abu Bakr spatřil, řekl, „Jsi zde jako velitel nebo jako následovník?“ Ali odpověděl, „Následovník“. Pokračovali. Abu Bakr vedl lidi na pouti zatímco Arabové tábořili na svých běžných místech z džahilije.11 V den Obětování se Ali bin Abi Talib postavil a prohlásil, „Lidé! Žádný nevěřící nebude přijat do ráje, žádný modloslužebník se nebude moci zúčastnit příští rok pouti, nebude žádné obcházení Kaby v nahotě a každý, kdo má smlouvu s Alláhovým 9 T.j. aby pohanům recitoval verše, které jsou zde komentovány 10 Poslední pouť v Mohamedově životě 11 Období předislámské nevědomosti

62


Muslimové vlastními slovy poslem, ta zůstane platná, dokud její platnost nevyprší“. Žádný modloslužebník se tedy nezúčastnil po tomto roce pouti a obcházení v nahotě kolem Kaby ustalo. Pak se vrátili za Alláhovým poslem. To bylo tedy prohlášení nevinnosti, kdokoliv z modloslužebníků, kdo neměl smlouvu, získal mírovou smlouvu na jeden rok a kdokoliv smlouvu měl, ta zůstala platná až do vypršení její platnosti.“ [‫ﺇِﻻﱠ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻋَـﻬَﺪﺗﱡﻢ ﻣﱢﻦَ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﲔَ ﺛُﻢﱠ ﻟَﻢْ ﻳَﻨﻘُﺼُﻮﻛُﻢْ ﺷَﻴْﺌﺎً ﻭَﻟَﻢْ ﻳُﻈَـﻬِﺮُﻭﺍْ ﻋَﻠَﻴْﻜُﻢْ ﺃَﺣَﺪﺍً ﻓَﺄَﲤِﱡﻮﺍْ ﺇِﻟَﻴْﻬِﻢْ ﻋَﻬْﺪَﻫُﻢْ ﺇِﻟَﻰ‬ َ‫] ﻣُﺪﱠﺗِﻬِﻢْ ﺇِﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﻳُﺤِﺐﱡ ﺍﳌُْﺘﱠﻘِﲔ‬

(4. Výjimku tvoří ti modloslužebníci, s nimiž jste uzavřeli úmluvu a kteří vám potom nikterak neškodili a nikomu proti vám nepomáhali. Dodržujte tedy plně vůči nim úmluvu až do vypršení lhůty její, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou bohabojní.)

Existující mírové smlouvy zůstaly platné do vypršení jejich platnosti Toto je výjimka upravující nejdelší dobu trvání smlouvy pro ty, kteří měli obecnou smlouvu - bez zmínky o čase - na čtyři měsíce. Dostali čtyři měsíce, po které mohli cestovat zemí a hledat útočiště tam, kde si přáli. Tam, kde byla smlouva uzavřena k určenému datu, měla platit až do tohoto dohodnutého termínu. Ti, kteří spadali do této kategorie, se nicméně museli zdržet porušení podmínek smlouvy s muslimy a pomoci nemuslimům proti muslimům. Tento druh mírové smlouvy s muslimy měl trvat až do konce smlouvy. Alláh vyzval k dodržování takových mírových smluv, když řekl, [َ‫]ﺇِﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﻳُﺤِﺐﱡ ﺍﳌُْﺘﱠﻘِﲔ‬

(neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou bohabojní) [korán 9:4], kteří dodržují své sliby. [ٍ‫ﻓَﺈِﺫَﺍ ﺍﻧﺴَﻠَﺦَ ﺍﻷَﺷْﻬُﺮُ ﺍﳊُْﺮُﻡُ ﻓَﺎﻗْﺘُﻠُﻮﺍْ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﲔَ ﺣَﻴْﺚُ ﻭَﺟَﺪﺗﱡﻤُﻮﻫُﻢْ ﻭَﺧُﺬُﻭﻫُﻢْ ﻭَﺍﺣْﺼُﺮُﻭﻫُﻢْ ﻭَﺍﻗْﻌُﺪُﻭﺍْ ﻟَﻬُﻢْ ﻛُﻞﱠ ﻣَﺮْﺻَﺪ‬ ٌ‫] ﻓَﺈِﻥ ﺗَﺎﺑُﻮﺍْ ﻭَﺃَﻗَﺎﻣُﻮﺍْ ﺍﻟﺼﱠﻠَﻮﺓَ ﻭَﺀﺍﺗَﻮُﺍْ ﺍﻟﺰﱠﻛَﻮﺓَ ﻓَﺨَﻠﱡﻮﺍْ ﺳَﺒِﻴﻠَﻬُﻢْ ﺇِﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﻏَﻔُﻮﺭٌ ﺭﱠﺣِﻴﻢ‬

(5. A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.)

Toto je Verš meče Mujahid, Amr bin Shuayb, Muhammad bin Ishaq, Qatadah, As-Suddi a AbdurRahman bin Zayd bin Aslam řekli, že čtyři měsíce, o kterých tento verš hovoří, jsou čtyři měsíce milosti zmíněné v předchozím verši,

63


Muslimové vlastními slovy [ٍ‫]ﻓَﺴِﻴﺤُﻮﺍْ ﻓِﻰ ﺍﻻﱞﺭْﺽِ ﺃَﺭْﺑَﻌَﺔَ ﺃَﺷْﻬُﺮ‬

(Pohybujte se volně po zemi po dobu čtyř měsíců) Alláh dále řekl, [ُ‫]ﻓَﺈِﺫَﺍ ﺍﻧﺴَﻠَﺦَ ﺍﻷَﺷْﻬُﺮُ ﺍﳊُْﺮُﻡ‬

(A až uplynou posvátné měsíce …), což znamená „Po skončení čtyř měsíců, během kterých jsme vám zakázali bojovat proti modloslužebníkům, a které jsou obdobím milosti, které jsme jim dali, pak s nimi bojujte a zabíjejte je v��ude, kde je najdete“. Alláhův další výrok, [ْ‫]ﻓَﺎﻗْﺘُﻠُﻮﺍْ ﺍﳌُْﺸْﺮِﻛِﲔَ ﺣَﻴْﺚُ ﻭَﺟَﺪﺗﱡﻤُﻮﻫُﻢ‬ (pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete), znamená na zemi obecně, s

výjimkou posvátného území, protože Alláh řekl,

[ْ‫]ﻭَﻻَ ﺗُﻘَـﺘِﻠُﻮﻫُﻢْ ﻋِﻨﺪَ ﺍﳌَْﺴْﺠِﺪِ ﺍﳊَْﺮَﺍﻡِ ﺣَﺘﱠﻰ ﻳُﻘَـﺘِﻠُﻮﻛُﻢْ ﻓِﻴﻪِ ﻓَﺈِﻥ ﻗَـﺘَﻠُﻮﻛُﻢْ ﻓَﺎﻗْﺘُﻠُﻮﻫُﻢ‬

(Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je.) [korán 2:191] Alláh říká, [ْ‫]ﻭَﺧُﺬُﻭﻫُﻢ‬

(zajímejte je), některé popravte a jiné držte jako zajatce, [ٍ‫]ﻭَﺍﺣْﺼُﺮُﻭﻫُﻢْ ﻭَﺍﻗْﻌُﺪُﻭﺍْ ﻟَﻬُﻢْ ﻛُﻞﱠ ﻣَﺮْﺻَﺪ‬

(obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy), nečekejte, až je najdete. Raději je vyhledávejte a obléhejte je v jejich oblastech a pevnostech, sbírejte o nich informace na různých cestách a plavebních kanálech, aby jim to, co je široké, připadalo jako úzké. Tímto způsobem nebudou mít jinou volbu než zemřít nebo přijmout islám, [ٌ‫]ﻓَﺈِﻥ ﺗَﺎﺑُﻮﺍْ ﻭَﺃَﻗَﺎﻣُﻮﺍْ ﺍﻟﺼﱠﻠَﻮﺓَ ﻭَﺀﺍﺗَﻮُﺍْ ﺍﻟﺰﱠﻛَﻮﺓَ ﻓَﺨَﻠﱡﻮﺍْ ﺳَﺒِﻴﻠَﻬُﻢْ ﺇِﻥﱠ ﺍﻟﻠﱠﻪَ ﻏَﻔُﻮﺭٌ ﺭﱠﺣِﻴﻢ‬ (Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.) Abu Bakr as-Sidik použil

tento a další vznešené verše jako důkaz nutnosti boje proti těm, kteří přestali platit zakat.12 Tyto verše povolují bojovat proti lidem, dokud nepřijmou islám a nezačnou dodržovat jeho nařízení a povinnosti. Alláh zde hovoří o nejdůležitějších aspektech islámu, včetně těch, které jsou méně důležité. Nejvyššími prvky islámu jsou jistě Dvě svědectví13, modlitba, která je Alláhovým právem, pak zakat, který prospívá chudým a potřebným. To jsou nejvznešenější činy, které mohou stvoření konat, a to 12 Pravidelnou daň pro muslimy používanou podle daných pravidel 13 Šahada, t.j. výrok „Není boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorokem“

64


Muslimové vlastními slovy je důvod, proto Alláh často hovoří o modlitbě a zakatu současně. Dva Sahihy zaznamenávají14, že Ibn Omar řekl, že Alláhův posel řekl, «‫»ﺃُﻣِﺮْﺕُ ﺃَﻥْ ﺃُﻗَﺎﺗِﻞَ ﺍﻟﻨﱠﺎﺱَ ﺣَﺘﱠﻰ ﻳَﺸْﻬَﺪُﻭﺍ ﺃَﻥْ ﻻَ ﺇِﻟَﻪَ ﺇِﻟﱠﺎ ﺍﻟﻠﻪُ ﻭَﺃَﻥﱠ ﻣُﺤَﻤﱠﺪًﺍ ﺭَﺳُﻮﻝُ ﺍﻟﻠﻪِ ﻭَﻳُﻘِﻴﻤُﻮﺍ ﺍﻟﺼﱠﻼَﺓَ ﻭَﻳُﺆْﺗُﻮﺍ ﺍﻟﺰﱠﻛَﺎﺓ‬

(Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není božstva hodného uctívání kromě Alláha a že Mohamed je Alláhovým poslem, dokud nezavedou modlitby a nebudou platit zakat.) Tento vznešený verš (9:5) byl nazván Veršem meče, o kterém ad-Dahhak bin Muzahim řekl, „Ruší všechny mírové smlouvy mezi prorokem a modloslužebníky, každou smlouvu a každou podmínku“. Al-Awfi řekl, že Ibn Abbas komentoval: „Žádný modloslužebník neměl po zjevení súry Bara již nadále smlouvu nebo slib bezpečí. Všechny mírové smluvy uzavřené před zjevením a vyhlášením súry Barah skončily desátého dne měsíce Rabi al-Akhir“.

Verš 9:29 Nařízení bojovat proti Lidem knihy15, dokud nebudou platit džizju16 Alláh řekl, [َ‫ﻗَـﺘِﻠُﻮﺍْ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻻَ ﻳُﺆْﻣِﻨُﻮﻥَ ﺑِﺎﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﻻَ ﺑِﺎﻟْﻴَﻮْﻡِ ﺍﻻﱞﺧِﺮِ ﻭَﻻَ ﻳُﺤَﺮﱢﻣُﻮﻥَ ﻣَﺎ ﺣَﺮﱠﻡَ ﺍﻟﻠﱠﻪُ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟُﻪُ ﻭَﻻَ ﻳَﺪِﻳﻨُﻮﻥَ ﺩِﻳﻦَ ﺍﳊَْﻖﱢ ﻣِﻦ‬ َ‫] ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﺃُﻭﺗُﻮﺍْ ﺍﻟْﻜِﺘَـﺐَ ﺣَﺘﱠﻰ ﻳُﻌْﻄُﻮﺍْ ﺍﳉِْﺰْﻳَﺔَ ﻋَﻦ ﻳَﺪٍ ﻭَﻫُﻢْ ﺻَـﻐِﺮُﻭﻥ‬

(Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.) Proto pokud Lidé knihy nevěří v Mohameda, nemají žádnou prospěšnou víru v žádného posla ani v to, co poslové přinesli. Místo toho následují svá náboženství, protože odpovídají jejich představám, chtíči a způsobům jejich předků, nikoliv proto, že jsou Alláhovým zákonem a náboženstvím. Pokud by byli praví věřící ve svá náboženství, jejich víra by je směrovala k Mohamedovi, protože všichni proroci přinesli dobré zprávy o Mohamedově příchodu a nařídili jim, aby ho poslouchali a následovali. Přesto když byl seslán mu nevěřili, ačkoliv je nejmocnějším ze všech poslů. Nenásledují náboženství dřívějších poslů protože pocházela od Alláha, ale proto, že odpovídají jejich touhám a chtíčům. Proto jim není jejich vyhlašovaná víra v dřívější proroky nijak prospěšná, protože nevěří v hlavního, nejmocnějšího, posledního a nejdokonalejšího ze všech proroků. Proto Alláhův výrok, 14 Sbírky hadísů od Muslima a Buchariho, viz také 15 Křesťanům a Židům (a podle některých škol islámské jurisprudence také zoroastriáncům) 16 Pravidelnou a ponižující daň z hlavy pro nemuslimské podřízené muslimského státu, kteří nepřijali islám, je jim ale v omezené míře povoleno praktikovat jejich náboženství

65


Muslimové vlastními slovy [َ‫ﻗَـﺘِﻠُﻮﺍْ ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﻻَ ﻳُﺆْﻣِﻨُﻮﻥَ ﺑِﺎﻟﻠﱠﻪِ ﻭَﻻَ ﺑِﺎﻟْﻴَﻮْﻡِ ﺍﻻﱞﺧِﺮِ ﻭَﻻَ ﻳُﺤَﺮﱢﻣُﻮﻥَ ﻣَﺎ ﺣَﺮﱠﻡَ ﺍﻟﻠﱠﻪُ ﻭَﺭَﺳُﻮﻟُﻪُ ﻭَﻻَ ﻳَﺪِﻳﻨُﻮﻥَ ﺩِﻳﻦَ ﺍﳊَْﻖﱢ ﻣِﻦ‬ َ‫]ﺍﻟﱠﺬِﻳﻦَ ﺃُﻭﺗُﻮﺍْ ﺍﻟْﻜِﺘَـﺐ‬

(Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma) Tento ctihodný verš byl zjeven s příkazem boje proti Lidem knihy poté, co byli poraženi pohané, lidé se ve velkém množství přihlašovali k islámu a byla zajištěna muslimská vláda nad Arabským poloostrovem. Alláh nařídil devátého roku po hidžře svému poslovi, aby bojoval proti Lidem Písem, Židům a křesťanům, a aby připravil svojí armádu na boj proti Římanům a vyzval lidi k džihádu oznámením svých záměrů a cílů. Alláhův posel poslal zprávy o svých záměrech do různých oblastí kolem Medíny, aby shromáždil síly, a shromáždil armádu o třiceti tisících lidech. Někteří lidé z Medíny a někteří pokrytci zůstali pozadu, protože ten rok byl rokem sucha a intenzivního horka. Alláhův posel vyrazil směrem k Ash-Sham, aby bojoval proti Římanům, až dorazil k Tabuku, kde rozbil u jeho vodních zdrojů asi na dvacet dní tábor. Pak se modlil k Alláhovi o rozhodnutí a vrátil se zpět do Medíny, protože to byl těžký rok a lidé byli slabí, jak ještě zmíníme, pokud Alláh dá. Placení džizji je známkou nevíry a potupy Alláh řekl, [َ‫]ﺣَﺘﱠﻰ ﻳُﻌْﻄُﻮﺍْ ﺍﳉِْﺰْﻳَﺔ‬

(dokud nedají poplatek), pokud se nerozhodnou přijmout islám, [ٍ‫]ﻋَﻦ ﻳَﺪ‬

(vlastní rukou), poraženi a poddaně, [َ‫]ﻭَﻫُﻢْ ﺻَـﻐِﺮُﻭﻥ‬

(jsouce poníženi), potupeni, poníženi a sníženi. Muslimům proto není povoleno přiznávat čest lidem dhimmy17 nebo je povyšovat nad muslimy, protože jsou ubozí, potupení a ponížení. Muslim18 zaznamenal od Abu Hurajry, že prorok řekl, «‫ ﻭَﺇِﺫَﺍ ﻟَﻘِﻴﺘُﻢْ ﺃَﺣَﺪَﻫُﻢْ ﻓِﻲ ﻃَﺮِﻳﻖٍ ﻓَﺎﺿْﻄَﺮﱡﻭﻩُ ﺇِﻟَﻰ ﺃَﺿْﻴَﻘِﻪ‬،ِ‫»ﻻَ ﺗَﺒْﺪَﺀُﻭﺍ ﺍﻟْﻴَﻬُﻮﺩَ ﻭَﺍﻟﻨﱠﺼَﺎﺭَﻯ ﺑِﺎﻟﺴﱠﻼَﻡ‬ 17 Dhimma je islámská instituce ponižujícího postavení křesťanů a Židů pod vládou islámu, která je tímto veršem ustanovována 18 Známý muslimský učenec a sběratel hadísů, vyprávění o skutcích a výrocích Mohameda a jeho společníků. Jeho sbírka hadísů patří spolu se sbírkou al-Buchariho mezi dvě nejvíce ceněné sbírky a podle kritérií tzv. vědy o hadísech obsahuje pouze vyprávění považovaná za autentická, která se tedy mohou stát základem nařízení islámského práva

66


Muslimové vlastními slovy

(Neuzavírejte mír s Židy a křesťany, a pokud je potkáte na cestě, přinuťte je jít tou nejméně úzkou cestou.) To je důvod, proč Vůdce věřících Omar bin al-Chatab19, ať je jím Alláh potěšen, požadoval, aby byly křesťany splněny dobře známé podmínky, které zajistily jejich trvalé ponížení, degradaci a pohanu. Učenci hadísů vyprávěli od Abdur-Rahman bin Ghanm al-Ashariho, že řekl, „Zaznamenal jsem od Omara bin al-Chataba, ať je jím Alláh potěšen, podmínky mírové smlouvy20, které uzavřel s křesťany z AshShamu21: ‘Ve jménu Alláha, Milosrdného, Slitovného. Toto je dokument pro služebníka Alláhova Omara, Vůdce věřících, od křesťanů z toho a toho města. Když jste vy (muslimové) přišli k nám, požádali jsme o bezpečí pro nás, naše děti, majetek a stoupence našeho náboženství. Sami jsme na sebe uvalili podmínky22, že v naší oblasti ani nepostavíme klášter, kostel ani útulek pro mnicha, ani neopravíme svatostánek, který potřebuje opravu, ani je nebudeme používat za účelem nepřátelství k muslimům. Nebudeme bránit žádnému muslimovi v odpočinku v našich kostelech, ať už přijde ve dne nebo v noci, a otevřeme dveře [našich svatostánků] poutníkům a kolemjdoucím. Ti muslimové, kteří přišli jako hosté, budou dostávat ubytování a jídlo po tři dny. Nepustíme do našich kostelů a domů špeha proti islámu ani nebudeme skrývat klam [nebo zradu] proti muslimům. Nebudeme učit naše děti korán, propagovat praxi modloslužebnictví, zvát někoho k modloslužebnictví nebo bránit našim přátelům v přijetí islámu, pokud se tak rozhodnou. Budeme respektovat muslimy, odejdeme z místa, na kterém sedíme, pokud se na ně budou chtít posadit. Nebudeme napodobovat jejich oblečení, čapky, turbany, sandály, účesy, mluvu, přezdívky a jména, nebo jezdit se sedlem, nosit meč na zádech, pořizovat zbraně žádného druhu ani nebudeme zbraně nosit. Nebudeme používat pečeti v arabštině ani prodávat alkohol. Budeme si stříhat vlasy na čele, nosit naše zvykové oblečení, ať už jsme kdekoliv, a kolem pasu budeme nosit opasek, nebudeme veřejně vztyčovat kříže a ukazovat je a naše knihy na veřejnosti na muslimských cestách a trzích. Nebudeme rozeznívat zvony našich kostelů jinak než tiše, nebudeme zvyšovat naše hlasy při recitaci našich svatých knih v kostelech v přítomnosti muslimů, ani nebudeme 19 Mohamedův společník a po jeho smrti druhý chalífa 20 Je známa jako Omarova smlouva a je spolu s komentovaným veršem základem postavení Lidí knihy (dhimmi) pod vládou islámu 21 Oblasti Sýrie, Libanonu, Palestiny a Jordánu, po dobytí Omarovými muslimskými vojsky 22 Je zábavné, že někteří muslimové používají v diskusích s nemuslimy zcela vážně argument, že tento dokument byl skutečně sestaven poraženými křesťany bez nátlaku hrozby v případě nepodřízení se ponižujícím podmínkám muslimů zaváděných komentovaným veršem a Omarovou smlouvou

67


Muslimové vlastními slovy zvyšovat hlasy [během modliteb] na našich pohřbech, nebo zapalovat pochodně na pohřebních procesích na muslimských cestách nebo na jejich trzích. Nebudeme pohřbívat naše mrtvé vedle muslimských mrtvých, nebo kupovat sluhy, kteří byli zajati muslimy. Budeme dělat muslimům průvodce a nebudeme narušovat jejich soukromí v jejich domovech’. Když jsem dal tento dokument Omarovi, ten k němu dodal, ‘Nezbijeme žádného muslima. Toto jsou podmínky, které jsme si určili proti sobě a stoupencům našeho náboženství výměnou za bezpečí a ochranu. Pokud některý z těchto slibů porušíme, pak je naše dhimma (smlouva o ochraně) porušena a vám je povoleno učinit s námi to, co je vám povoleno učinit s odporujícími lidmi a vzbouřenci’“.

68


Muslimové vlastními slovy

Mohamed a džihád podle sunny Následující text je výběrem hadísů z kapitoly „Džihád“ ze sbírky hadísů, neboli záznamů o činech a výrocích proroka islámu Mohameda, jak je zaznamenal imám Buchari. Buchariho sbírka obsahuje, měřeno kritérii tzv. vědy o hadísech, pouze ty hadísy, které jsou považovány za autentické, a je spolu se sbírkou imáma Muslima jednou ze dvou nejvýše hodnocených sbírek hadísů.

41. Vyprávěl Abduláh bin Masud: Zeptal jsem se Alláhova proroka, „Alláhovo proroku! Jaký skutek je nejlepší?“ Odpověděl, „Nabídnout modlitby v dříve určených pevných časech“. Zeptal jsem se, „Jaký je další dobrý skutek?“ Odpověděl, „Být dobrý k rodičům a plnit své povinnosti vůči nim“. Pak jsem se zeptal, „Jaký je další dobrý skutek?“ Odpověděl, „Účastnit se džihádu za Alláhovu věc“. Dál jsem se Aláhova proroka neptal a kdybych se zeptal, řekl by mi více.

44. Vyprávěl Abu Hurajra: K Alláhovo prorokovi přišel muž a řekl, „Řekni mi o takovém skutku, který se vyrovná džihádu (v odměně)?“. Odpověděl, „Nenacházím takový skutek“. Pak dodal, „Můžeš, zatímco muslimští bojovníci jsou na bojišti, vstoupit do svojí mešity a modlit se bez ustání a postit se a nikdy neporušit svůj půst?“ Muž řekl, „Kdo by to dokázal?“ Abu Hurajra dodal, „Mudžahíd (t.j. muslimský bojovník) je odměněn dokonce i za kroky svého koně, zatímco chodí okolo (při pastvě) přivázán na dlouhém provazu“.

45. Vyprávěl Abu Sajíd al-Chudri: Někdo se zeptal, „Alláhovo proroku! Kdo je nejlepší mezi lidmi?“ Alláhův prorok odpověděl, „Věřící, který svým životem a majetkem bojuje ze všech svých sil“. Zeptali se, „Kdo je další?“ Odpověděl, „Věřící, který zůstává na jedné z horských cest, uctívá Alláha a chrání lidi před zlem v sobě“.

46. Vyprávěl Abu Hurajra: Slyšel jsem Alláhova proroka říkat, „Příklad mudžahída v Alláhově věci – a Alláh ví lépe, kdo skutečně bojuje za jeho věc – je jako osoba, která se neustále postí a modlí. Alláh zajišťuje, že přijme mudžahída za svojí věc do ráje, pokud bude zabit, jinak ho v bezpečí vrátí do jeho domova s odměnami a s válečnou kořistí“.

69


Muslimové vlastními slovy

49. Vyprávěl Samura: Prorok řekl, „Minulou noc ke mě přišli dva muži (ve snu) a nechali mě vystoupit na strom a pak mě přijali do lepšího a vznešenějšího domu, jehož jsem lepší neviděl. Jeden z nich řekl, ‘Toto je dům mučedníků’“.

50. Vyprávěl Anas bin Malik: Prorok řekl, „Jediné úsilí (boje) za Alláhovu věc dopoledne nebo odpoledne je lepší než celý svět a všechno v něm“.

53. Vyprávěl Anas bin Malik: Prorok řekl, „Nikdo, kdo zemře a dostane od Alláha dobré (v posmrtném životě) si nebude přát, aby se vrátil do tohoto života, ani kdyby měl dostat celý svět a všechno, co je v něm, kromě mučedníka, který vidí nadřazenost mučednictví a bude se chtít vrátit zpět nechat se znovu zabít (za All��hovu věc)“. Vyprávěl Anas: Prorok řekl, „Jediná snaha za Alláhovu věc odpoledne nebo dopoledne je lepší než celý svět a všechno, co je v něm. Místo v ráji malé jako luk nebo bič jednoho z vás je lepší, než celý svět a všechno, co je v něm. A kdyby se lidem na zemi zjevila huriska z ráje, naplnila by prostor mezi rájem a zemí světlem a příjemnou vůní a její pokrývka hlavy je lepší, než svět a všechno, co je v něm“.

54. Vyprávěl Abu Hurajra: Prorok řekl, „Při Něm, v Jehož rukou je můj život! Kdyby nebylo některých mužů mezi věřícími, kteří neradi zůstávají za mnou a kterým nemohu poskytnout dopravní prostředek, jistě bych nikdy nezůstal za žádnou sarijou (armádní jednotkou) připravující se v Alláhově věci. Při něm, v jehož rukou je můj život! Rád bych se stal mučedníkem v Alláhově věci a pak byl vzkříšen a znovu se stal mučedníkem a pak byl znovu vzkříšen a znovu se stal mučedníkem“.

63. Vyprávěl al-Bara: Muž, jehož tvář byla skryta za železnou maskou (t.j. byl odděný v pancíři), přišel k prorokovi a řekl, „Alláhovo proroku! Měl bych bojovat, nebo nejprve přijmout islám?“ Prorok řekl, „Nejprve přijmi islám a potom bojuj“. Tak přijal islám a zemřel jako mučedník. Alláhův prorok řekl, „Málo práce, ale velká odměna“. (Učinil velmi málo (po přijetí islámu), bude ale hojně odměněn).

65. Vyprávěl Abu Musa: K prorokovi přišel muž a zeptal se, „Muž bojuje kvůli válečné kořisti; další bojuje za 70


Muslimové vlastními slovy slávu a třetí bojuje kvůli domýšlivosti; který z nich bojuje za Alláhovu věc?“ Prorok řekl, „Ten, který bojuje za to, aby Alláhovo slovo bylo nadřazené, ten bojuje za Alláhovu věc“.

68. Vyprávěla Aiša: Když se Alláhův prorok vrátil v den (bitvy) al-Chandak (t.j. zákopové), složil své zbraně a vykoupal se. Pak k němu přišel Gabriel, jehož hlava byla pokryta prachem, a řekl, „Složil jsi své zbraně! Při Alláhovi, já jsem své ještě nesložil“. Alláhův prorok řekl, „Kam (jít nyní)?“ Gabriel řekl, „Tudy“ a ukázal směrem ke kmeni Banu Kurajza. Aláhův prorok pak na ně vytáhl.

72. Vyprávěl Anas bin Malik: Prorok řekl, „Nikdo, kdo vstoupí do ráje, by nechtěl jít zpět, ani kdyby dostal všechno na světě, kromě mudžahída, který si přeje vrátit se na svět, aby se mohl stát mučedníkem desetkrát kvůli důstojnosti, které se mu dostane (od Alláha)“. Vyprávěl al-Mughira bin Shuba: Náš prorok nám řekl o poselství našeho Pána, že „Kdokoliv z nás bude zabit, půjde do ráje“. Omar se proroka zeptal, „Není pravda, že muži, kteří jsou zabiti, půjdou do ráje a jejich (t.j. pohanů) půjdou do pekelného ohně?“ Prorok řekl, “Ano”.

73. Vyprávěl Abduláh bin Abi Aufa: Alláhův prorok řekl, „Věz, že ráj spočívá pod stínem mečů“.

79. Vyprávěl Ibn Abbas: V den dobytí (Mekky) prorok řekl, „Není žádná emigrace po Dobytí, ale pouze džihád a cíle. Když jste vyzváni (muslimským vůdcem) k boji, vyražte okamžitě“.

80i. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok řekl, „Alláh vítá dva muže s úsměvem; jeden z nich zabil druhého a oba vstoupí do ráje. Jeden bojuje za Alláhovu věc a je zabit. Později Alláh promine vrahovi, který se také stane mučedníkem (v Alláhově věci)“.

82. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok řekl, „Pět je považováno za mučedníky: Ti, kteří zemřou kvůli moru, břišním nemocem, utopí se nebo spadnou z budovy atd., a mučedníci v Alláhově věci“.

71


Muslimové vlastními slovy

84. Vyprávěl al-Bara: Když bylo zjeveno božské zjevení „Ti z věřících, kteří zůstali sedět doma“, prorok poslal pro Zajda (bin Thabita), který přišel s lopatkovou kostí a napsal ho na ní. Ibn um-Maktum si stěžoval na svojí slepotu a přišlo následující zjevení: „Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma – kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Alláhově majetkem svým i osobami svými“. (korán 4.95)

153. Vyprávěl Omar: Majetek kmene Banu Nadir, který dal Alláh svému prorokovi jako kořist, nezískali muslimové se svými koňmi a velbloudy. Majetek proto patřil Alláhovo prorokovi, který z něj dával své rodině na každoroční výdaje a zbytek utratil za zbraně a koně, aby byly použity v Alláhově věci.

175. Vyprávěl Chalid bin Madan: Že mu Umair bin al-Aswad al-Anasi řekl, že šel za Ubajdou bin al-Samitem, když přebýval v jeho domě na pobřeží s (ženou) Um Haram. Umair řekl, „Um Haram nám řekla, že slyšela proroka říkat, ‘Ráj je zaručen první skupině mých následovníků, kteří podniknou námořní výpravu’. Um Haram dodala, ‘Řekla jsem, „Ó Alláhovo proroku! Budu mezi nimi?“ On odpověděl, „Jsi mezi nimi“. Pak prorok řekl, „První armádě mých následovníků, která napadne císařovo město, budou odpuštěny jejich hříchy“. Zeptala jsem se, „Budu jednou z nich, ó Alláhovo proroku?“ On odvěděl záporně’“.

176. Vyprávěl Abdulláh bin Omar: Alláhův prorok řekl, „Vy (t.j. muslimové) budete bojovat proti Židům, dokud se někteří z nich neschovají za kameny. Kameny (je zradí a) řeknou, ‘Ó Abdulláhu (t.j. Alláhův otroku)! Skrývá se za mnou Žid; zabij ho tedy’“.

177. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok řekl, „Hodina (posledního soudu) nenastane, dokud nebudete bojovat proti Židům a kámen, za kterým se Žid schová, neřekne, ‘Ó muslime! Je za mnou Žid, zabij ho tedy’“.

179. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok řekl, „Hodina (posledního soudu) nenastane, dokud nebudete bojovat proti Turkům; lidem s malýma očima, červenými tvářemi a plochými nosy. Jejich obličeje budou vypadat jako štíty potažené kůží. Hodina nenastane, dokud 72


Muslimové vlastními slovy nebudete bojovat proti lidem, jejichž boty jsou vyrobeny z vlasů“.

187. Vyprávěl Abdulláh bin Abbas: Alláhův prorok napsal dopis císaři, který říkal, „Pokud odmítneš islám, budeš zodpovědný za hříchy venkovanů (t.j. tvých lidí)“.

195. Vyprávěl Anas: Prorok vyrazil na Chajbar a dorazil k němu v noci. Měl ve zvyku neútočit, když na místo dorazil v noci, dokud nenastal den. Když tedy začalo svítat, Židé vyšli se svými pytli a motykami. Když spatřili proroka, řekli, „Mohamed a jeho armáda!“ Prorok řekl, „Alláh je největší! a Chajbar je zničen, protože kdykoliv přijdeme za národem (t.j. nepřítelem, proti kterému jdeme bojovat), pak ty, kdo byli varováni, čeká bídné ráno“.

196. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok řekl, „Bylo mi nařízeno bojovat, dokud lidé neřeknou, ‘Nikdo kromě Alláha nemá právo být uctíván’, a kdokoliv řekne ‘Nikdo kromě Alláha nemá právo být uctíván’, toho život a majetek bude přede mnou zachráněn, kromě nároků islámského práva, a jeho zúčtování bude s Alláhem, (který ho buďto potrestá, nebo mu odpustí)“.

208. Vyprávěl Anas: Jednoho dne (bitvy) o příkop Ansar (Pomocníci) říkali, „My jsme ti, kdo přísahal Mohamedovi věrnost v džihádu (navždy), dokud budeme naživu“. Prorok jim odpověděl, „Alláhu! Není jiný život než život po smrti. Vzdávám tedy čest Ansar a Emigrantům za jejich štědrost“. Vyprávěl Mudžashi: Můj bratr a já jsme přišli k prorokovi a já jsem ho požádal, aby od nás přijal slib věrnosti pro emigraci. On řekl, „Emigrace přešla“. Zeptal jsem se, „Za co tedy od nás vezmeš slib věrnosti?“ On řekl, „Přijmu slib k islámu a džihádu“.

210. Vyprávěl Salim Abu an-Nadr: Osvobozený otrok Omara bin Ubajdulláha, který byl Omarovým sekretářem: „Abdulláh bin Abi Aufa mu napsal (tedy Omarovi) dopis, který obsahoval následující: ‘Jednou Alláhův prorok (během svatého boje) čekal, dokud nezapadne slunce, a pak mezi svými lidmi povstal a řekl, „Ó lidé! Nepřejte si stanout proti nepříteli (v bitvě) a žádat Alláha, aby vás zachránil (před pohromami), pokud ale budete proti nepříteli stát, pak buďte trpěliví a ať vejde ve známost, že Ráj spočívá pod stínem mečů“. Pak řekl, „Ó Alláhu, Zjeviteli Knihy, Pohybovači mraky, Vítězi 73


Muslimové vlastními slovy nad al-Ahzab (t.j. klany nevěřících), poraž ty nevěřící a zajisti nám nad nimi vítězství“.

220. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok řekl, „Byl jsem seslán s nejkratšími výrazy nesoucími nejširší význam, a byl jsem učiněn vítězem hrůzou (vrženou do srdcí nepřátel), a zatímco jsem spal, byly mi přineseny klíče od pokladnice světa a vloženy do ruky“. Abu Hurajra dodal, „Alláhův prorok opustil svět a nyní jste vy nositeli těchto pokladů“ (t.j. prorok je nepoužíval).

234. Vyprávěl Anas: Prorok dojel k Chajbaru ráno, zatímco lidé vycházeli se svými motykami přes rameno. Když ho spatřili, řekli, „To je Mohamed a jeho armáda! Mohamed a jeho armáda!“ Proto se uchýlili do pevnosti. Prorok zvedl obě ruce a řekl, „Alláh je největší, Chajbar je zničen, protože když přistoupíme k národu (t.j. k nepříteli, proti kterému bojujeme), pak na varované čeká bídné ráno“. Pak jsme našli nějaké opice, které jsme (zabili a) uvařili. Prorokův ohlašovatel vyhlásil: „Alláh a jeho prorok vám zakazují jíst maso opic“. Proto byly všechny misky se svým obsahem obráceny dnem vzhůru.

256. Vyprávěl as-Sab bin Jaththama: Prorok kolem mě prošel na místě zvaném al-Abwa nebo Waddan, a byl dotázán, jestli je povoleno zaútočit v noci na pohanské bojovníky, když mohou být jejich ženy a děti vystaveny nebezpečí. Prorok odpověděl, „Oni (t.j. ženy a děti) jsou jejich (t.j. pohanů)“.

259. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok nás (t.j. vojenskou jednotku) poslal na výpravu a řekl, „Pokud najdete toho-a-toho a toho-a-toho, oba je upalte“. Když jsme měli v úmyslu odjet, Alláhův prorok řekl, „Nařídil jsem vám upálit toho-a-toho a toho-a-toho, a nikdo kromě Alláha netrestá ohněm, takže pokud je najdete, zabijte je“.

263. Vyprávěl Ibn Omar: Prorok spálil datlové palmy kmene Banu Nadir.

267. Vyprávěl Abu Hurajra: Prorok řekl, „Chosroes bude zničen a po něm nebude žádný Chosroes, a císař bude jistě zničen a po něm nebude žádný císař, a vy utratíte jejich poklady za Alláhovu 74


Muslimové vlastními slovy věc“. Zvolal, „Válka je klam“.

268. Vyprávěl Abu Hurajra: Alláhův prorok zvolal, „Válka je klam“.

280. Vyprávěl Abu Sajíd al-Chudri: Když byl kmen Banu Kurajza připraven přijmout Sadův rozsudek, Alláhův prorok poslal pro Sada, který byl poblíž. Sad přijel na oslu a když se přiblížil, Alláhův prorok řekl (Ansar, Pomocníkům), „Postavte se za svého vůdce“. Pak přišel Sad a posadil se vedle Alláhova proroka, který mu řekl, „Tito lidé jsou připraveni přijmout tvůj rozsudek“. Sad řekl, „Odsuzuji je k tomu, že jejich bojovníci budou zabiti a jejich děti a ženy budou vzaty jako zajatci“. Prorok poté poznamenal, „Sade! Rozsoudil jsi je soudem krále Alláha“.

288. Vyprávěl Sajíd bin Džubajr: Ibn Abbas řekl, „Čtvrtek! Jaká (velká věc) se odehrála ve čtvrtek!“ Pak začal plakat, dokud jeho slzy nezvlhčily štěrk na zemi. Pak řekl, „Ve čtvrtek se zhoršila nemoc Alláhova proroka o on řekl, ‘Přineste mi psací potřeby, abych vám mohl napsat něco, po čem již nikdy nezbloudíte’. Lidé (přítomní) se nemohli shodnout a lidé by neměli být před prorokem v nesouladu. Řekli, ‘Alláhův prorok je vážně nemocný’. Prorok řekl, ‘Nechte mě samotného, protože stav, ve kterém se nacházím, je lepší, než to, čím mě nazýváte’. Prorok dal na své smrtelné posteli tři příkazy, řekl, ‘Vyžeňte pohany z Arabského poloostrova, respektujte cizí vyslance a dávejte jim dary, jako jste to viděli při mém jednání s nimi’. Zapomněl jsem třetí (příkaz)“.

311. Vyprávěl Abn Abbas: Prorok řekl v den dobytí Mekky, „Není žádná emigrace (po Dobytí), ale pouze džihád a dobré úmysly, a když jste vyzváni k džihádu, měli byste výzvu okamžitě poslechnout“.

75


Muslimové vlastními slovy

Korán o Židech Následující text je stručným shrnutím toho, co říká korán o Židech, a vyšel na populárních islámských stránkách IslamOnline.net. Drahý Šejku! As-Salam Alejkum. Jaké jsou podle Koránu hlavní charakteristiky a kvality Židů?

Odpověď: Ve jménu Alláha, nejmilosrdnějšího, nejsoucitnějšího. Všechny díky a chvála patří Alláhovi a mír a požehnání jeho prorokovi. Drahý tazateli, jsme opravdu potěšeni vaší otázkou a modlíme se k Alláhovi, aby naše skromné úsilí, vynaložené výhradně k Jeho prospěchu, splnilo vaše očekávání. Pokud jde o vaši otázku, toto je fatwa vydaná Šejkem Atijáhem Sakrem, bývalým předsedou Rady pro fatwy z Al-Azharu23, ve které říká následující: Korán vyhradil značné množství svých veršů hovoru o Židech, jejich osobních kvalitách a charakteristikách. Popis Židů v koránu je velmi nezaujatý; při některých příležitostech, kde si to zaslouží, je chválí, a při jiných příležitostech, když konají odsouzeníhodné činy, je odsuzuje. Přesto ty druhé případy převyšují svým počtem ty první, a to kvůli jejich špatným vlastnostem a těžkým zločinům, které spáchali. Korán je chválí ve verši, který říká: „A dali jsme kdysi již dítkám Izraele Písmo, moudrost i proroctví a uštědřili jsme jim jídel výtečných hojnost a nad lidstvem veškerým jsme je vyznamenali.“ (korán 45:16) t.j. jako lidi své doby. Mezi špatnými vlastnostmi, kterými byli charakterizováni, jsou tyto: 1. Vymýšleli si věci a lživě je připisovali Alláhovi. Alláh všemocný říká: „A to proto, že říkají: 'Nemáme žádné závazky vůči lidem nevědomým.' Tím pronášejí vědomě o Bohu lež.“ (korán 3:75) Také „A říkají židé: 'Boží ruka je spoutána okovy!' Nechť jsou jejich ruce spoutány okovy a nechť jsou prokleti za to, co říkají! Nikoliv, obě Jeho ruce jsou rozevřeny a On uštědřuje, jak chce“ (korán 5:64). V jiném verši všemocný Alláh říká: „Bůh věru slyšel řeči těch, kdož hovořili: 'Bůh je chudý,jsme bohatí!' A zapíšeme si dobře slova jejich i jejich bezprávné zabíjení proroků a pak jim řekneme: 'Ochutnejte trestu spalujícího'“ (korán 3:181) 2. Rádi naslouchají lžím. Ohledně toho Aláh říká: „a k těm, kdož vyznávají židovství a horlivě naslouchají lžím a naslouchají i lidem jiným, kteří k tobě nepřicházejí“ (korán 5:41) 23 Al-Azhar je nejprestižnější institucí sunnitského islámu se sídlem v Káhiře v Egyptě

76


Muslimové vlastními slovy 3. Neposlouchají všemocného Alláha a nikdy nedodržovali jeho příkazy. Alláh říká: „Protože však porušili svou úmluvu, prokleli jsme je a zatvrdili jsme srdce jejich“ (korán 5:13) 4. Spory a hádky. To je jasné z dalšího verše, který říká: „A řekl jim prorok jejich: 'Bůh vám posílá Saula (Talút ) jako krále.' Pravili: 'Jak by nám tento mohl vládnout, když my máme větší nárok na vládu než on, jenž nemá dostatek majetku?'“ (korán 2:247) 5. Ukrývají pravdu a stojí za klamem. To lze pochopit z verše, který říká: „A mezi nimi je vskutku skupina, jež překrucuje jazyky svými Písmo, abyste to pokládali za Písmo, ačkoliv to Písmo není, a říkají: 'Toto přichází od Boha!', a přitom to vůbec není od Boha. A pronášejí tak vědomě o Bohu lež.“ (korán 3:78) 6. Pořádání vzpour proti prorokům a odmítání jejich vedení. To je jasné z verše: „A hle, řekli jste: 'Mojžíši, neuvěříme ti, dokud nespatříme Boha zcela zřetelně!'“ (korán 2:55) 7. Pokrytectví. Ve verši, který říká: „Když potkají ty, kdož uvěřili, říkají: 'Uvěřili jsme', když však zůstanou sami se svými satany, hovoří: 'Jsme s vámi a tamtěm se jen posmíváme.'“ (korán 2:14) V dalším verši čteme: „Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte?“ (korán 2:44) 8. Upřednostňování vlastních zájmů před příkazy náboženství a diktátem pravdy. Aláh říká: „A kdykoliv přišel k vám posel s něčím, co duše vaše si nepřály, zpyšněli jste: jedny jste prohlásili za lháře a druhé jste zabili.“ (korán 2:87) 9. Přání zla lidem a snaha o jejich svádění. To je jasné z verše, který říká: „Mnozí z vlastníků Písma by si přáli učinit z vás znovu nevěřící poté, co dostalo se vám víry, ze závisti, jež je v nich, i když se pravda stala již zjevnou.“ (korán 2:109) 10. Cítí bolest, když vidí druhé šťastné, a radují se, když jsou druzí postiženi neštěstím. To je jasné z verše, který říká: „Když se vás dotkne něco dobrého, zarmucuje je to, ale když vás postihne neštěstí, radují se z toho.“ (3:120) 11. Jsou známi svojí arogancí a nadřazeností. Tvrdili, že jsou syny Alláha a jeho milovaní. Alláh nám o tom říká ve verši, kde stojí: „Židé a křesťané říkají: 'My synové jsme Boží a miláčci Jeho.'“ (korán 3:18) 12. Prospěchářství a oportunismus patří mezi jejich vrozené vlastnosti. To je jasné z verše, který říká: „za to, že brali lichvářské úroky, ačkoli jim to bylo zakázáno, a za to, že pohlcovali majetky jiných lidí podvodně“ (korán 4:161)

77


Muslimové vlastními slovy 13. Jejich nezdvořilost a neslušný způsob mluvy nelze ani popsat. K tomu verš koránu říká: „Někteří z těch, kdož vyznávají židovství, překrucují smysl slov Písma a říkají 'Slyšeli jsme a neuposlechli jsme' a 'Slyš, aniž to je slyšet' a 'Ráiná!' A říkají to s překroucenou výslovnosti, a aby napadali náboženství. Kdyby byli řekli 'Slyšeli jsme a uposlechli jsme' a 'Slyš' a 'Unzurná!', bývalo by to pro ně lepší a správnější. Avšak Bůh je proklel za nevěrectví jejich, a věří z nich jen počet nepatrný.“ (korán 4:46) 14. Je pro ně snadné zabíjet lidi a nevinné. Jejich srdcím není dražšího nic tak jako prolévání krve a vraždění lidských bytostí. Této vlastnosti se nikdy nevzdávají, dokonce ani ohledně proroků a božích poslů. Aláh říká: „a že proroky nespravedlivě zabíjeli“ (korán 2:61) 15. Jsou nemilosrdní a bez srdce. O tom verš koránu vysvětluje: „Vaše srdce se však od té doby zatvrdila a stala se jakoby kameny skal aneb ještě tvrdšími“ (korán 2:74) 16. Nikdy nedodržují své sliby a slovo. Všemocný Aláh říká: „Což pokaždé, když uzavřou úmluvu nějakou, musí být mezi nimi část, která ji odvrhne? Nikoliv, většina z nich jsou nevěřící.“ (korán 2:100) 17. Spěchají, aby spáchali hříchy a soutěžili v provinění. Aláh říká: „a že si vzájemně nezakazovali konání zavrženíhodného. A jak hnusné bylo to, co dělali!“ (korán 5:79) 18. Zbabělost a jejich láska k pozemskému životu je jejich nezpochybnitelnou vlastností. Korán k tomu říká: „Vy naháníte srdcím jejich větší hrůzu než Bůh, a to je proto, že to jsou lidé, kteří nic nechápou. Nebudou bojovat proti vám společně, nýbrž jednotlivě v sídlištích opevněných či za hradbami. Jsou-li mezi sebou, je statečnost jejich velká a ty je pokládáš za sjednocené, avšak srdce jejich jsou rozdělena.“ (korán 59:13-14) Všemocný Alláh také říká: „Vskutku pak shledáš, že jsou to lidé, kteří nejvíce touží po životě, ba více než modloslužebníci“ (korán 2:96) 19. Lakomost je hluboko v jejich srdcích. Korán to popisuje: „Anebo mají snad podíl nějaký na vládě? A i kdyby jej měli, nedali by lidem ani slupku pecky datlové!“ (korán 4:53) 20. Překrucování božích zjevení a Aláhových svatých knih. Aláh k tomu říká: „Běda těm, kteří Písmo vlastníma rukama sepisují a potom hovoří: 'Toto od Boha pochází!', aby tak nakoupili za nízkou cenu. Běda jim za to, co psaly ruce jejich! Běda jim za to, co provádějí!“ (korán 2:79) Po tomto jasném vysvětlení bychom rádi dodali, že toto jsou jen některé z nejznámějších vlastností Židů, jak je popisuje korán. Vzbouřili se proti božím 78


Muslimové vlastními slovy nařízením, překroutili to, co jim bylo zjeveno a vymysleli nová učení, o kterých tvrdili, že jsou mnohem lepší než ta, která byla zapsána v Tóře. Je to kvůli těmto vlastnostem, že se v zemích, kde se pokusili usadit, nesetkali s dobrým přijetím. Namísto toho byli buďto vyháněni nebo žili v izolaci. Byl to všemocný Alláh, který na ně uvrhl svůj hněv a učinil z nich doupě ponížení, kvůli jejich hříchům. Všemocný Alláh nám řekl, že jim sešle lidi, kteří na ně budou lít déšť tvrdých trestů, který bude trvat do Soudného dne. To vše nám přináší dobré zprávy o nadcházejícím vítězství muslimů nad nimi, jakmile se muslimové začnou držet silné víry a přijmou moderní technologie.

79


Muslimové vlastními slovy

Odpadlictví v islámu Následující text pochází z právního manuálu (šaríe) islámské právní školy Šáfí, jedné ze čtyř hlavních škol islámské jurisprudence. Anglický překlad textu Umdat al-Salik imáma Nawawiho, založený na pracech asi 400 předních islámských učenců, byl v roce 1991 certifikován univerzitou al-Azhar v Káhiře, nejprestižnější institucí sunnitského islámu, jako „v souladu s vírou a praxí ortodoxní muslimské společnosti. o-8.0 Odpadlictví od islámu (ridda)

(O: Opuštění islámu je nejodpornější formou nevíry (kufr) a také nejhorší. Může k němu dojít prostřednictvím sarkasmu, jako když je někomu řečeno, „ostříhej si nehty, to je sunna“, a on odpoví „neudělal bych to, i kdyby to tak bylo“, v kontrastu se situací, kdy existují okolnosti, které ho ospravedlňují, jako když se jeho jazyk zaběhne, nebo když někoho cituje, nebo to říká ze strachu.)

o-8.1

Když osoba, která dosáhla puberty a je příčetná, dobrovolně odpadne od islámu, zaslouží si být zabita.

o-8.2 V takovém případě je povinností chalífy (A: nebo jeho zástupce) ho požádat, aby se kál a vrátil se k islámu. Pokud tak učiní, je to od něj přijato, pokud ale odmítne, je okamžitě zabit.

o-8.3 Pokud je svobodný, nemůže ho zabít nikdo kromě chalífy nebo jeho zástupce. Pokud ho zabije někdo jiný, je vykonavatel potrestán (O: za osobování si chalífova privilegia a zasahování do jeho práv, protože jde o jednu z jeho povinností).

o-8.4 Není žádné odškodnění za zabití odpadlíka (O: ani žádné pokání, protože jde o zabití někoho, kdo si zaslouží zemřít).

o-8.5

Pokud odpadne od islámu a vrátí se několikrát, je to (O: t.j. jeho návrat k islámu, ke kterému dojde, když vysloví dvě vyznání víry) od něj přijato, je ale potrestán.

o-8.6 (A: Pokud odpadne od islámu manželka ze završeného manželství, pár je po čekací období, které trvá tři intervaly mezi menstruacemi, rozdělen. Pokud se manželka vrátí k islámu před koncem čekacího období, manželství není zrušeno, ale má se za to, že trvalo po celou dobu.) o-8.7 Činy představující opuštění islámu 80


Muslimové vlastními slovy (O: mezi činy, které představují odpadnutí od islámu (ať nás před nimi Aláh chrání) jsou: 1- poklonit se modle, ať už sarkasticky, z pouhé paličatosti, nebo ze skutečného přesvědčení, jako toho, když někdo věří, že Stvořitelem může být něco, co má počátek v čase. Slunce a měsíc jsou v tomto ohledu jako modly, a o poklonění se někomu jinému než Aláhovi jde tehdy, když je to zamýšleno jako uctívání toho stejně jako uctívání Aláha; 2- úmysl spáchat nevíru, i když jen v budoucnosti. A jako tento záměr je i rozhodování se, zda tak učinit nebo ne: člověk tak tedy okamžitě páchá nevíru; 3- říkat věci, které ukazují nevíru, jako "Aláh je třetím ze tří", nebo "jsem Aláh" pokud se člověku nezaběhl jazyk, nebo nejde o citaci, nebo jde o jednoho z přátel Aláha Nejvyššího (wali, def: w-33) v duchovně intoxikovaném stavu naprostého zapomnění (A: přítel Aláhův nebo ne, někdo zcela nedbalý je jako kdyby byl šílený, a není právně zodpovědný), a proto nejde o nevíru; 4- zlořečit Aláhovi nebo jeho prorokovi; 5- popírat existenci Aláha, jeho věčnost bez počátku, jeho věčnost bez konce, nebo popírat některý z jeho atributů, které mu připisuje koncensus muslimů; 6- být sarkastický o Aláhovo jménu, Jeho příkazech, Jeho zákazech, Jeho slibech, nebo Jeho hrozbách; 7- popírat verš koránu nebo něco, na čem se shoduje koncensus (def: b-7) učenců, nebo přidat verš, který tam nepatří; 8- uštěpačně říkat "Nevím, co je to víra"; 9- odpovědět někomu, kdo řekne "Není žádná moc nebo síla kromě skrze Aláha" výrokem "’Není žádná moc nebo síla atd’ tě nezachrání před hladem"; 10- pokud tyran řekne "Jednám bez Aláhova rozhodnutí" utiskované osobě, když řekla "Toto je rozhodnutí Aláhovo"; 11- říct, že muslim je nevěřící (kafir) slovy, která se nedají vyložit jako pouhý nevděk Aláhovi za božské požehnání; 12- když někdo chce naučit prohlášení víry (arabsky šahada, slovy "La ilaha ill Allahu Muhammadun rasulu Llah" (Není boha kromě Aláha a Mohamed je jeho prorokem)), a muslim odmítne ho to naučit; 13- označit muslima nebo někoho, kdo se chce stát muslimem, označením nevíry (kufr); 14- popírat povinný charakter něčeho, co je podle koncensu muslimů (ijma, def: b-7) součástí islámu, když je to dobře známo, jako modlitba (salat), nebo i jen jednu modlitbu z povinných pěti, pokud neexistuje nějaká omluva (def: u-2.4); 15- tvrdit, že některý z Aláhových proroků je lhář, nebo popírat, že byli sesláni; (n: Ala al-din Abidin dodává toto? 16- zlořečit islámu; 17- věřit, že věci samy o sobě nebo z vlastní přirozenosti mají nějaký příčinný vliv nezávislý na vůli Aláhově; 18- popírat existenci andělů nebo džinů (def: w-22), nebo nebí; 19- vyjadřovat se sarkasticky k jakémukoliv rozhodnutí Svatého práva; 20- nebo popírat, že Aláh zamýšlel, že prorokovo poselství má být náboženstvím, 81


Muslimové vlastními slovy které má následovat celý svět (al-Hadíja al-Alaija (y-4), 423-24) Jsou další, protože toto téma je takřka nevyčerpatelné.))

82


Muslimové vlastními slovy

Kamenování za cizoložství Následující právní definice a rozhodnutí pocházejí ze sbírky právních textů školy Šáfí Umdat al-Salik. o-12.0 Trest za smilstvo a sodomii o-12.1 Právní trest je povinně uvalen na každého, kdo sesmilní nebo spáchá sodomii (A: za předpokladu, že je čin právně uznán, když viníci: a) dosáhli puberty; b) jsou příčetní; c) spáchali čin dobrovolně; bez ohledu na to, jestli jde o muslima, nemuslimského podřízeného islámského státu, nebo někoho, kdo opustil islám.

o-12.2 Pokud je pachatelem někdo, kdo byl schopen zůstat nevinný, pak je on nebo ona ukamenován k smrti, přičemž někdo, kdo byl schopen zůstat nevinný, znamená kdokoliv, kdo měl pohlavní styk (A: nejméně jednou) se svým manželem nebo manželkou v platném manželství, je svobodný, dospělý a příčetný. Osoba není považována za schopnou zůstat nevinnou, pokud měla pohlavní styk pouze v manželství, které není platné, nebo byla v době styku před pubertou, nebo byla v době manželského styku nepříčetná a později nabyla před spácháním cizoložství příčetnosti. Pokud je pachatel někdo, kdo nebyl schopen zůstat nevinný, pak je trestem bičování sto ranami a vykázání do vzdálenosti nejméně 81 km/50 mil po dobu jednoho roku.

o-12.4 Trestán není někdo, kdo spáchá smilstvo, když řekne, že nevěděl, že je nezákonné, za předpokladu, že je to nový muslim, nebo pokud vyrostl v odlehlé (O: od islámských učenců) divočině, pokud ale nejde o tento případ, je taková osoba je potrestána.

o-12.5

Pachatel není bičován ve velkém horku nebo zimě, nebo když je nemocný a očekává se jeho uzdravení (dokud se neuzdraví), nebo v mešitě, nebo když je pachatelem těhotná žena, dokud neporodí a nezotaví se z porodních bolestí. Použitý bič by neměl být ani nový, ani starý a opotřebovaný, ale něco mezi tím. Pachatel není během bití natažen ani svázán (O: jeho ruce jsou ponechány volné na ochranu před ranami), nebo nahý (O: je mu nebo jí ponechán oblek po kotníky), a vykonavatel trestu nebije silně. Rozděluje rány mezi různé části těla a vyhýbá se životně 83


Muslimové vlastními slovy důležitým částem a obličeji. Muž je bit vstoje; žena vsedě a zahalená (O: rouchem okolo ní). Pokud je pachatel vyhublý, nebo je nemocný a nejsou vyhlídky na zlepšení, pak je on nebo ona bit jedním palmovým listem nebo kusem oděvu.

o-12.6

Pokud je trestem ukamenování, pachatel je kamenován i za velkého horka nebo zimy, i když je nemocný a očekává se jeho uzdravení. Těhotná žena není kamenována, dokud neporodí a dítě není zajištěno mlékem jiné ženy.

84


Muslimové vlastními slovy

Nemuslimští podřízení islámského státu Následující právní definice postavení nemuslimských monoteistů pod vládou islámského práva pocházejí ze sbírky právních textů školy Šáfí Umdat al-Salik. o-11.1 Formální smlouva o ochraně je uzavřena s občany, kteří jsou: 1- Židé; 2- Křesťané; 3- Zoroastriánci; 4- Samariánci a Sabiánci, pokud jejich náboženství není v rozporu se základy judaismu a křesťanství; 5- a ti, kteří se drží náboženství Abrahámova nebo jednoho z dalších proroků.

o-11.2 Taková smlouva nemůže být uzavřena s těmi, kteří uctívají modly, nebo s těmi, kteří nemají Svatou knihu nebo něco, co by mohlo být Knihou. (A: Něco, co by mohlo být knihou, je odkazem na zoroastriánce, kteří mají pozůstatky připomínající dávnou Knihu. Pokud jde o pseudopísma kultů, které se objevily po islámu (n: jako síkhové, Baháí, Mormoni atd.), nejsou, a ani nemohou být, Knihou, protože korán je posledním zjevením.)

o-11.3

Taková smlouva je platná pouze pokud podřízení lidé: a) následují pravidla islámu (A: ta zmíněná níže (o-11.5) a ta týkající se veřejného chování a oblékání, ačkoliv ve svých činech uctívání a soukromých životech mají podřízené komunity vlastní právo, soudce a soudy, kteří mezi nimi prosazují pravidla jejich vlastního náboženství); b) platí daň z hlavy pro nemuslimy (džizju)

o-11.4 Daň z hlavy pro nemuslimy Nejnižší daň z hlavy pro nemuslimy je jeden dinár (n: 4,235 gramů zlata) na osobu (A: ročně). Nejvyšší je jakákoliv částka, na které souhlasí obě strany. Je vybírána se shovívavostí a slušností24, jako všechny dluhy, a není vybírána od žen, dětí a šílenců.

24 Zde je nutné poznamenat, že v historii tomu bylo často opačně, a to v souladu s doporučeními teologů a koránu, tj. „dokud nedají poplatek vlastní rukou, jsouce poníženi“ (korán 9:29). Překlad, ze kterého citujeme, je bohužel poznamenán několika pokusy o vylepšení dojmu oproti arabskému textu.Nařízení týkající se ženské obřízky nařizuje například v arabštině vyříznutí klitorisu, zatímco „překlad“ hovoří o odstranění jeho předkožky.

85


Muslimové vlastními slovy

o-11.5

Takoví nemuslimští podřízení jsou povinni řídit se islámskými pravidly, která se vztahují k bezpečnosti a zabezpečení života, úcty a majetku. Kromě toho: 1- jsou trestáni za spáchání nevěry nebo krádeže, nikoliv ale za opilost; 2- jsou odlišeni od muslimů oblekem, nosí bílý pás; 3- nejsou zdraveni pozdravem „as salamu alejkum“ (mír s tebou - pozn. př.); 4- musí se na ulici držet stranou; 5- nemohou stavět vyšší budovy než muslimové, nebo na vyšším místě, ačkoliv když získají vysoký dům, nemusí být zbourán; 6- je jim zakázáno otevřeně ukazovat víno nebo vepřové, (A: a zvonit na kostelní zvony nebo ukazovat kříže), recitovat Tóru nebo Evangelia nahlas, nebo na veřejnosti ukazovat své pohřby a slavnosti; 7- je jim zakázáno stavět nové kostely.

o-11.6 Je jim zakázáno přebývat v Hidžázu, což znamená v oblasti a městech okolo Mekky, Medíny a Jamamy, po více než tři dny, když jim chalífa dovolí vstoupit kvůli něčemu, co potřebují.

o-11.7 Nemuslimové nemohou za žádných okolností vstupit na Svatou půdu Mekky, nebo bez povolení vstoupit do žádné mešity (A: stejně tak nemůže muslim vstoupit do kostela bez jejich povolení).

o-11.8 Je povinností chalífy chránit ty z nich, kteří jsou v muslimských zemích, stejně, jako by chránil muslimy, a snažit se o propuštění těch, kteří byli zajati.

o-11.9

Pokud se nemuslimský podřízený islámského státu odmítne podřídit pravidlům islámu, nebo platit daň z hlavy pro nemuslimy, pak je jejich smlouva se státem porušena (A: ačkoliv když neposlechne pouze jeden z nich, týká se to jenom jeho).

o-11.10

Dohoda je také porušena (A: s ohledem pouze k pachateli), pokud stát rozhodl, že kterákoliv z následujících věcí jí poruší, a některý z podřízených tak učiní, ačkoliv pokud stát neurčí, že tyto smlouvu porušují, pak jí neporušují; konkrétně když jeden z podřízených: 1- spáchá nevěru s muslimskou ženou nebo si jí vezme; 2- skrývá špehy nepřátelských sil; 3- svádí muslimy od islámu; 4- zabije muslima; 5- nebo řekne něco nepovoleného o Aláhovi, Prorokovi, nebo o islámu.

86


Muslimové vlastními slovy

o-11.11

Když byla smlouva mezi podřízeným a státem porušena, chalífa zvolí mezi čtyřmi možnostmi zmíněnými výše ve spojení s válečnými zajatci.

87


Muslimové vlastními slovy

Právní definice džihádu Následující úplná právní definice džihádu pochází ze sbírky právních textů školy Šáfí Umdat al-Salik. o-9.0 Džihád

(O: Džihád znamená válku proti nemuslimům a je etymologicky odvozen od slova mudžahada, které znamená válku za ustanovení náboženství. A to je menší džihád. Pokud jde o větší džihád, jde o duchovní válku proti nižšímu já (nafs), což je důvod, proč prorok řekl, když se vrátil z džihádu, „Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu“. Posvátným základem pro džihád, který předchází koncensu učenců jsou verše koránu jako: 1- „Boj je vám předepsán“ (korán 2:216); 2- „Zabíjejte je, kdekoliv je najdete“ (korán 4:89); 3- „Bojujte proti modloslužebníkům jako jeden muž“ (korán 9:36); a takové hadísy, jako ten zaznamenaný Bucharim a Muslimem, podle kterého prorok řekl: „Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není boha kromě Aláha a že Mohamed je Aláhovým poslem, nebudou vykonávat modlitby a platit zakat. Pokud to řeknou, zachránili přede mnou svojí krev a majetek, s výjimkou práv islámu nad nimi. A jejich konečné zúčtování bude s Aláhem“; a v hadísu zaznamenaném Muslimem, „Jít ráno nebo večer bojovat na stezce Aláhově je lepší než celý svět a všechno v něm“. Detaily ohledně džihádu lze najít v záznamech o prorokových vojenských výpravách, včetně jeho vlastních vojenských nájezdů a těch, na které poslal druhé. Ty první jsou ty, kterých se zúčastnil osobně, asi dvacet sedm (jiní říkají dvacet devět). Bojoval v osmi z nich a svojí vznešenou rukou zabil pouze jednoho člověka, Ubaje ibn Chalafa, a to v bitvě o Uhud. Na pozdější výpravy posílal bojovat druhé, zatímco zůstával v Medíně, a těch bylo čtyřicet sedm.)

o-9.1 Povinný charakter džihádu

Džihád je veřejnou povinností. Když se ho úspěšně účastní dostatek lidí, není pro ostatní povinný. (O: důkazem pro to je prorokův výrok: „Ten, kdo poskytne vybavení vojákovi v džihádu sám provádí džihád“ a výrok Aláha nejvyššího: „Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma - kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými. Bůh povýšil ty, kdož usilovně bojují majetkem svým i osobami svými, o stupeň výše než ty, kdož zůstali sedět doma. Všem Bůh přislíbil odměnu překrásnou“ (korán 4:95) Pokud se nikdo z těch, kterých se to týká, neúčastní džihádu, a ten se neděje, pak 88


Muslimové vlastními slovy každý, kdo si je vědom jeho povinnosti, je vinen hříchem, pokud měl možnost džihád provádět. V prorokových dobách byl džihád veřejnou povinností od jeho emigrace (hidžry) do Medíny. V následujících dobách jsou možné dva postoje k nemuslimům. První je, když jsou ve svých vlastních zemích, a tom případě je džihád (def: o-9.8) veřejnou povinností, a o tom autor mluví, když říká, "Džihád je veřejnou povinností", což je míněno pro muslimy a každý rok. Druhý je, když nemuslimové napadnou muslimskou zemi, nebo zemi sousední, a v tom případě je džihád osobní povinností pro obyvatele té země, kteří musí nemuslimy vyhnat jakkoliv mohou).

o-9.2 Džihád je osobní povinností všech, kteří jsou v bitevních šicích (A: a útěk je ohavným zločinem) (O: za předpokladu, že je člověk schopen bojovat. Pokud není, kvůli nemoci, nebo smrti koně, když není schopen bojovat pěšmo, nebo protože již nemá zbraň, pak je možné odejít. Je také možné odejít, když je nemuslimská armáda více než dvakrát větší než armáda muslimů).

o-9.3 Džihád je také (O: osobní) povinností pro každého (O: schopného se ho účastnit, ženu nebo muže, starého nebo mladého), když nepřítel muslimy obklíčil (O: ze všech stran, po vstupu na naše území, i když jde o zruinovanou zemi, divočinu, nebo hory, protože nemuslimské síly vstupující do muslimské země jsou vážnou záležitostí, která nemůže být ignorována a musí se setkat s úsilím a bojem za jejich vyhnání všemi možnými způsoby. To všechno pokud podmínky umožňují shromáždění (A: výše zmíněných) lidí, jejich zásobení a přípravu pro válku. Pokud to podmínky neumožňují, jako když nepřítel muslimy překonal tak, že nejsou schopní se zásobovat nebo připravit na válku, pak kdokoliv je nalezen nemuslimy a ví, že bude zabit, pokud bude chycen, má povinost se bránit všemi dostupnými způsoby. Když si ale není jistý, že bude zabit, což znamená, že může být a také nemusí a může být pouze vzat do zajetí, a ví, že bude zabit, pokud se nevzdá, pak se může buďto vzdát, nebo bojovat. Žena má také možnost volby mezi bojem a vzdáním se, pokud si je jistá, že nebude v případě chycení vystavena neslušnému činu. Pokud si není jistá, že bude před takovým činem v bezpečí, má povinnost bojovat a vzdání se není povolené).

o-9.4 Kdo má povinnost bojovat v džihádu

Ti, kteří jsou vyzváni (O: k účasti na džihádu, když je veřejnou povinností), jsou každý schopný muž, který dosáhl puberty a je příčetný.

o-9.5 Následující nemohou bojovat v džihádu: 1- Někdo zadlužený, pokud ho jeho věřitel nepustí; 2- nebo někdo s nejméně jedním muslimským rodičem, pokud nedostane jejich 89


Muslimové vlastními slovy povolení; pokud nejsou muslimové nepřítelem obklíčeni, pak je jim povoleno bojovat bez povolení.

o-9.6

Je nepřístojné vést vojenskou výpravu proti nepřátelským nemuslimům bez povolení chalífy (A: ačkoliv pokud není žádný chalífa, povolení není požadováno).

o-9.7 Muslimové nemohou hledat pomoc u nemuslimských spojenců, pokud nejsou muslimové výrazně přečísleni a spojenci mají k muslimům dobrou vůli.

o-9.8 Cíle džihádu

Chalífa vede válku proti Židům, křesťanům a zoroastriáncům (N: za předpokladu, že je nejprve pozve k islámské víře a praxi, a pokud nepřijmou, vyzve je pak k životu pod společenským pořádkem islámu placením nemuslimské daně z hlavy (džizja, def: o-11.4) - což je významem její platby, nikoliv peníze samotné - přičemž zůstanou ve svém náboženství) (O: a válka pokračuje) dokud se nestanou muslimy, nebo nezaplatí nemuslimskou daň z hlavy (O: v souladu se slovem Aláha Nejvyššího: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ (korán 9:29), přičemž čas a doba pro to je před konečným příchodem Ježíše. Po jeho konečném příchodu od nich nebude přijato nic jiného než islám, protože vybírání daně z hlavy je platné pouze do Ježíšova příchodu, což je božsky zjevený zákon Mohamedův. Ježíšův příchod nebude znamenat zavedení jiného božsky zjeveného práva, protože ten bude vládnout zákonem Mohamedovým. Pokud jde o prorokův výrok „Já jsem poslední, po mě nebude dalšího proroka“ to není v rozporu s konečným příchodem Ježíše, protože ten nebude vládnout podle Evangelií, ale jako následovník našeho proroka).

o-9.9 Chalífa bojuje proti všem ostatním lidem, dokud se nestanou muslimy (O: protože nejsou lidmi s Knihou, ani tak nejsou váženi, a není jim povoleno se usadit a platit daň z hlavy (džizju) (n: ačkoliv podle školy Hanáfi je lidem všech dalších náboženství, dokonce i modloslužebníkům, povoleno žít pod ochranou islámského státu, pokud se stanou muslimy, nebo souhlasí s placením daně z hlavy, a jedinou výjimkou jsou odpadlíci od islámu a modloslužebníci, kteří jsou Arabové, kteří nemají jinou volbu, než se stát muslimy (al-Hidaya sharh Bidaya al-mubtadi’ (y21), 6.48-49)).

o-9.10 Pravidla války

Není povoleno (A: v džihádu) zabíjet ženy a děti, pokud nebojují proti muslimům. 90


Muslimové vlastními slovy Stejně tak není povoleno zabíjet zvířata, pokud nejsou použita k jízdě do boje proti muslimům, nebo pokud jejich zabití nepomůže porážce nepřítele. Je povoleno zabíjet staré muže (O: starý muž (šajch) znamená kdokoliv starší čtyřiceti let) a mnichy.

o-9.11 Je nezákonné zabíjet nemuslimy, kterým muslimové poskytli záruku ochrany (O: ať už jde o jednoho nemuslima nebo o více, pokud je jejich počet omezen, a jejich ochrana nepoškodí muslimy, jako když jsou to špehové), za předpokladu, že muslim, který je chrání, dosáhl puberty, je příčetný a činí tak dobrovolně (O: a není jejich zajatec nebo špeh).

o-9.12 Kdokoliv přijme islám dříve, než je zajat, nemůže být zabit, ani nemůže být zkonfiskován jeho majetek, ani nemohou být zajaty jeho děti.

o-9.13

Když je zajato dítě nebo žena, stávají se činem zajetí otroky, a ženino manželství je automaticky zrušeno.

o-9.14 Když je zajat dospělý muž, chalífa zváží zájmy (O: islámu a muslimů) a rozhodne mezi zajatcovou smrtí, otroctvím, propuštěním bez platby, nebo propuštěním výměnou za peníze nebo za muslimského zajatce drženého nepřítelem. Pokud se zajatec stane muslimem (O: dříve, než chalífa vybere jednu ze čtyř možností), pak nemůže být zabit, a je zvolena jedna ze zbývajících tří možností.

o-9.15 Během džihádu je možné kácet stromy nepřítele a ničit jejich příbytky.

o-9.16 Příměří (O: Pokud jde o smlouvy o příměří, autor je nezmiňuje. Podle Svatého práva znamená příměří mírovou smlouvu s nepřáteli islámu, která zahrnuje zastavení boje po určené období, ať už za platbu nebo za něco jiného. Posvátným základem pro ně jsou verše Koránu jako: 1- „Zproštění od Boha a posla Jeho pro ty z modloslužebníků, s nimiž jste uzavřeli úmluvu“ (korán 9:1); 2- „A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty“ (korán 8:61); stejně jako smlouvy, které prorok uzavřel s Kurajšovci u Hudajbíje, jak zaznamenali Buchari a Muslim. Příměří je povolené, nikoliv povinné. Jediný, kdo může uzavřít příměří, je muslimský vládce oblasti (nebo jeho zástupce) s částí nemuslimů v oblasti, nebo chalífa (nebo jeho zástupce). Když je uzavíráno s někým jiným, než s částí nemuslimů, nebo je uzavíráno se všemi z nich, nebo se všemi z určité oblasti, jako 91


Muslimové vlastními slovy jsou Indie nebo Malá Asie, pak ho může uzavřít pouze chalífa (nebo jeho zástupce), protože jde o záležitost nejzávažnějších důsledků, ať už globálně nebo v dané oblasti, a naše zájmy musejí být postaveny nad jejich, což je důvod, proč je lepší to za všech okolností ponechat na chalífovi, nebo na někom, koho pověří zhodnocením zájmů v různých oblastech. Uzavření příměří musí sloužit nějakému zájmu jinému, než je zachování statu quo. Aláh Nejvyšší říká: „Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše.“ (korán 47:35) Zájmy, které ospravedlňují uzavření příměří, jsou věci jako slabost muslimů kvůli nedostatku lidí nebo materiálu, nebo naděje, že se nepřítel stane muslimem, neboť prorok uzavřel na čtyři měsíce příměří v roce, kdy byla osvobozena Mekka, se Sufjanem ibn Umajou v naději, že se stane muslimem, a on přijal islám dříve, než čas vypršel. Pokud jsou muslimové slabí, příměří může být uzavřeno na deset let, pokud je to nutné, neboť prorok uzavřel s Kurajšovci na tuto dobu příměří, jak zaznamenává Abu Dawud. Není povoleno ho uzavírat na delší než tuto dobu jinak, než prostřednictvím nových příměří, která netrvají déle než deset let. Pravidla pro takové smlouvy lze odvodit z těch pro nemuslimskou daň z hlavy (def: o-11); konkrétně, pokud bylo uzavřeno platné příměří, nelze působit nemuslimům žádné škody, dokud příměří neskončí.)

o-10.0 Válečná kořist o-10.1

Svobodný muslimský muž, který dosáhl puberty a je příčetný, má nárok na válečné kořisti, pokud se podílel na bitvě až do jejího konce. Po osobní kořisti (def: o-10.2) je společná kořist z bitvy rozdělena na pět částí. První pětina je dána stranou a zbylé čtyři jsou rozděleny, jeden díl každému pěšákovi a tři díly každému jezdci. Z těchto čtyř dílů je také podle úsudku vůdce poskytnuta platba ženám, dětem a nemuslimským bojovníkům na straně muslimů. Bojovník získává svůj podíl na kořisti pouze během oficiálního dělení. (A: Nebo si může zvolit se tohoto práva vzdát.)

o-10.2 Pokud jde o osobní kořist, každý, kdo bez ohledu na odpor zabije nepřítele, nebo ho učiní boje neschopným, riskoval vlastní život, a proto má nárok na vše, co může nepříteli vzít, což znamená tolik, kolik dokáže z bitvy odnést, jako sedlo, šaty, zbraně, peníze a tak dále.

o-10.3

Pokud jde o první pětinu, která je vzata z kořisti, ta je rozdělena na pět částí a rozdělena takto: 1- prorokovi a po jeho smrti na takové islámské záležitosti, jako opevňování obrany hranic, platy islámských soudců, muezínů a podobně; 92


Muslimové vlastními slovy 2- příbuzným proroka z klanů Banu Hašim a Banu Mutalib, přičemž každý muž dostane podíl dvou žen; 3- sirotkům, kteří jsou chudí; 4- těm, kteří nemají peníze; 5- a poutníkům, kteří potřebují peníze.

93


Analýzy

Analýzy Mohamed, koránské texty, šaría a podněcování k násilí Paul Stenhouse PhD Křesťané a židé bývají často kritizováni za své výhrady vůči božskému původu koránu, svaté knihy muslimů. Nicméně muslimové, kteří uctívají Alláha, jsou slovy verše koránu 9:30 vyzýváni k vedení války proti židům a křesťanům, a k modlitbě „Nechť Bůh proti nim bojuje!“ Jsou odmítáni jako „nevěřící“ a „pokrytci“, „Jejich útočištěm bude peklo - jak hnusný je to cíl konečný!“ (korán 66:9). Křesťané, kteří tvrdí, že Ježíš je synem božím, jsou nazýváni „lháři“ (korán 4:171, 10:66-69), pro které budou „střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí“ (22:17,19) „jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné“. (22:20-21). Ve světle fyzických výhrůžek a urážek směřovaných vůči své víře mají židé a křesťané právo zkoumat důvěryhodnost koránu jako zdroje božích zjevení. Tento krátký přehled určitých pasáží koránu je odpovědí na tvrzení muslimů a dalších, že korán nepodněcuje k násilí, že džihád vždy znamenal vnitřní snahu o to být dobrým muslimem; nikdy podle nich neznamená ozbrojenou nebo vojenskou akci; a že prvotní islám byl v zásadě tolerantním systémem víry. V roce 1950, dlouho před obnovením zájmu o fundamentalistický islám, napsal známý vědec: … v současné době existuje představa omluvného rázu, podle které závisela islámská expanze zcela na přesvědčování a dalších mírných způsobech, a že džihád je možné použít pouze v případě „sebeobrany“, nebo jako „pomoc bezbrannému spojenci nebo bratru“. Aby tato představa byla udržitelná, bere v úvahu pouze ranné texty a ignoruje doktrínu islámu a jeho historickou tradici, a stejně tak i texty koránu a sunny které jsou s touto představou v rozporu.

Původní význam džihádu Džahada, kořen slova džihád, se v koránu vyskytuje čtyřicetkrát, v různých gramatických formách. S výjimkou veršů 6:109, 16:40, 24:53 a 35:42 jsou všechny ostatní výskyty formou třetí osoby slovesa, t.j. džáhida, které v koránu a v následném islámském chápání znamenalo a znamená „bojoval, válčil nebo vedl válku proti nevěřícím a jim podobným“.

94


Analýzy Protože v první osobě může sloveso džahada znamenat prostě „snažil se, usiloval“, lze často najít tento eufemismus místo překladu významu třetí osoby slovesa takřka ve všech vydáních koránu zaměřených na nemuslimy. Zastánci islámu tvrdí, že džihád se v koránu odkazuje primárně na „duchovní asketismus“ a nikoliv na militarismus. Místo překladu třetí osoby slovesa, t.j. džáhida, jsou čtenářům neznalým arabštiny nabízena neutrální slova jako „snažil se“ nebo „usiloval“. Každý arabštiny i jen omezeně znalý překladatel si bude na každém kroku vědom mnohoznačnosti při pokusu o překlad mnoha frází a slov. Francouzský orientalista Jacques Golius (1596-1667) podotkl, že „člověk často musí být věštcem nebo jasnovidcem, než se pokusí o překlad textu“. Dobře známý verš 22:78 “A bojujte usilovně za Boha s úsilím, jež si zaslouží!” je jedním z těch, které jsou často interpretovány duchovním způsobem. Dokonce i Edward Lane, který si všiml pohledu některých vědců tvrdících, že třetí osoba slovesa džahada se vztahuje k boji vůči „objektu nesouhlasu“, říká, že tento objekt může být tří druhů: viditelný nepřítel, ďábel a ego.

Jihád v kontextu Naštěstí se nám dochovalo dostatečné množství srovnávacího materiálu, takže můžeme porozumět tomu, jak Mohamedovi současníci chápali použití třetí osoby slovesa. Verš 9:81 se zabývá muslimy, kteří odmítli doprovázet Mohameda na vojenské výpravě do Tabuku poblíž hranic Ghassanského území - dnešní jižní Sýrie a Jordánu - která vedla k známé smlouvě s křesťanským velitelem Ailahu [alAqaba] v roce 9 podle muslimského kalendáře. Muslimští simulanti jsou Mohamedem kritizováni za odmítnutí přispět k boji za Aláha svým majetkem a osobami. Podle verše 9:81, „ti, kdo zůstali sedět doma“, použili jako výmluvu extrémní horko. Alláh je v koránu varuje, že “V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!” Je zřejmé, že to, čemu se tito muslimové vyhýbali, nebylo „duchovní snažení“. Odmítali riskovat své životy ve vojenské výpravě. Slovo judžáhidu znamená, a bude tak pochopeno čtenáři, kteří rozumějí arabštině, že odporovali vedení války za Alláha. To, co následuje, je pouze malým výběrem částí koránu, které se dotýkají otázek války a násilí.

Některé Koránské sůry

Proti “Lidem Knihy” - židům a křesťanům „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ korán 9:29 95


Analýzy „A říkají židé: ´Uzajr je syn Boží!' a říkají křesťané: 'Mesiáš je syn Boží!' A taková je řeč, již ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje! Do jaké lži to upadli!“ korán 9:30

Proti všem nevěřícím v islám a Aláha „Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!“ korán 9:123 „Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří“ korán 8:55 „A věru ti, kdož jsou nevěřící z vlastníků Písma a z modloslužebníků, přijdou do ohně pekelného a budou v něm nesmrtelní, a to jsou ti nejhorší ze všech stvoření!“ korán 98:6 „Vy,kteří věříte! Neberte si nevěřící za přátele místo věřících!“ korán 4:144, 60:1 „Vy,kteří věříte! Neberte si jako důvěrníky nikoho kromě lidí z vás!“ korán 3:117 „Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než své vlastní! Povzbuzuj věřící a možná že Bůh zadrží nápor nevěřících“ korán 4:84 „A oni bojují na cestě Boží - zabíjejí a jsou zabíjeni.“ korán 9:111 „A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte! A potom je buď omilostněte, anebo je propusťte za výkupné, pokud válka neodloží své břímě.“ korán 47:4 „Proroku, povzbuzuj věřící k boji!“ korán 8:65 „Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi.“ korán 8:67 „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!“ korán 9:5 „Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce falešného boha.“ korán 4:76 „Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma - kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými.“ korán 4:95

96


Analýzy „A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni.“ korán 5:33 „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!“ korán 9:73, 66:9 „Avšak posel a ti, kdož s ním uvěřili, přesto bojovali majetky i osobami svými a pro ně jsou připraveny nejlepší věci a oni budou blažení.“ korán 9:88 “Bůh pro ně přichystal zahrady, pod nimiž řeky tekou; v nich budou nesmrtelní” korán 9:89

Mohamedovo chování Jak Mohamed rozuměl těmto veršům, a dalším stejného druhu, může být odvozeno z jeho chování, jak bylo zaznamenáno jeho životopisci. V letech následujících po jeho příchodu do Džathribu, nyní známého jako Medína, vytvořil prorok spojenectví mezi dvěma kmeny - Aus a Džazraj (známých dalším generacím muslimů jako Pomocníci - al Ansar - protože umožnili dobytí Mekky a Kaby) - což byli Arabové z větve Qahtani, kteří patřili k Jemenům z jižní Arábie. Ti byli tradičními nepřáteli, ve skutečnosti nesmiřitelnými nenávistníky, kmene Kurajšovců, ke kterému Mohamed patřil, a který pocházel z Hidžázu v severní Arábii. Kurajšovci byli známí jako Madité, Kaisité nebo Mudarité, podle jmen svých předků. Během staletí, která měla přijít, spor mezi těmito dvěmi kmenovými skupinami měl „zaplavit Španělsko a Sicílii, pouště Atlasu a břehy Gangy krví“. Spor mezi těmito tradičními beduínskými nepřáteli neurčil jen osud poražených lidí, ale i Západu, neboť stál v cestě postupu muslimských sil, které se v osmém století pokusily zabrat Francii a celou západní Evropu. Jejich sny o vytvoření islámské osy od Španělska přes Evropu do Konstantinopole a dále do Damašku, byly zničeny stejnými staletí starými spory, které daly islámu jeho původní impuls. Když jemenské kmeny vítaly Mohameda, pohybovaly se v nebezpečných vodách. Předák kmene Aus, Abu Hajatham bin Tajehan, se zeptal Mohameda, co by udělal, kdyby si měl vybrat mezi svými příbuznými v Mekkce a spojenci v Džathribu. Prorok se údajně usmál a řekl: „Naopak: krev, krev! ničení, ničení! Já budu váš a vy budete moji“.

Mohamed - pán šavle Mohamed se přemístil do Džathribu ve věku 53 let a z kukly proroka se takřka okamžitě objevila nová osobnost, tvrdší a nelítostnější. Relativně mírný člověk, který se třináct let snažil získat své příbuzné a sousedy pro své nové náboženství, se proměnil v nepromíjejícího válečníka rozhodnutého podřídit si svůj kmen a pokořit ty, kteří se mu vysmívali. Prorokovo chování, údajně podporované bohem, položilo základ muslimské mantře: „Aláh, milosrdný a slitovný“.

97


Analýzy Verš 47:37 (medínský) říká: „Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše.“ Verš 22:40 (medínský) schvaluje použití síly: „A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno.” Súry z mekkanského období neobsahují na džihád žádné odkazy. Na druhou stranu, súry z medínského období jsou jimi naplněny takovým způsobem, že tato povinnost se zdá být tou nejvíce prosazovanou. Aby ospravedlnil vedení války proti Mekkanům, svému vlastnímu kmeni, ve jménu Alláha, Mohamed vysvětlil, co myslel „křivdou“. Verš 22:41 říká: „kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: 'Pánem naším je Aláh!'“ Židé a křesťané byli původně během mekkanského období považováni za vyjímečné, jako s držiteli posvátných knih s nimi mělo být zacházeno více po dobrém. Pak, po náhlé změně, čteme: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ korán 9:29 Ibn Chaldun říká v šestnáctém století v pokusu o porozumění neislámským společnostem, ve kterých nejsou politika a náboženství provázány, že pro židy a křesťany je těžké pochopit podstatu islámu, protože v těchto náboženstvích není žádná svatá povinnost používat sílu k podřízení si lidí, jako je tomu v islámu. Korán také poskytoval podporu Mohamedovu osobnímu životu. Mohl mít více než čtyři ženy, nejvyšší množství povolené jiným věřícím; mohl si vzít sestřenici z prvního kolene, která s ním emigrovala do Mediny; bez zaplacení věna nebo beze svědka si mohl vzít jakoukoliv věřící, která se mu dala; nemusel zajišťovat svým ženám stejná práva; když usiloval o ruku ženy, každý další zájemce musel od svého úmyslu upustit; a po jeho smrti si žádný muž nesměl vzít jeho vdovy. Během posledních deseti let Mohamedova života v Medině byl islám postupně transformován z neurčitého sociálního experimentu s náboženskou tváří do militantní a zastrašovací síly, jejíž rozvoj závisel na kořisti z nájezdů a na příjmech z daní. Na Mohamedův příkaz byli zabíjeni vězni a prováděly se politické vraždy. Po bitvě o Badr Mohamed nevěděl, co si počít s vězni. Omar navrhoval jejich zabití, což by zastrašilo kmeny a posílilo islám jako vojenskou sílu. Odpověď přišla, když byl zjeven verš 68 osmé súry: „Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi.“ Dva ze zajatých v Badru byli Ukba bin Abi Muait a an-Nadr bin al-Hareth. Mohamed si pamatoval, jak nepřátelští vůči němu byli, a nařídil jejich stětí. Nadra chytil al-Mekdad bin Amr, který požadoval peníze za výkupné. Mohamed mu připoměl, co Nadr řekl (viz verš 8:31) a hlava padla. Pak byl před proroka předeveden Ukba a Asem bin Thabet dostal rozkaz ho setnout. „Co se stane s mými dětmi?“, naříkal Ukba. „Pekelný oheň“, odpověděl prorok. Po dobytí Mekky byla vyhlášena všeobecná amnestie, s šesti výjimkami. Jeden z šesti, jejich život na prorokův příkaz propadl, byl Abdullah bin Sa’d bin Abi Sarh. 98


Analýzy Byl jedním z písařů, kteří zapisovali zjevení údajně přijatá Mohamedem. Při mnoha příležitostech změnil s prorokovým svolením slova veršů. Například, když prorok řekl, že „Aláh je mocný a moudrý“ (aziz, hakim), navrhl Abdullah změnu aziz na alim, takže výsledkem bude „vědoucí a moudrý“. Když viděl množství změn, které provedl, Abdullah zavrhnul islám s tím, že kdyby verše skutečně pocházely od boha, písař jako on by nemohl provádět změny. Naštěstí byl Uthmanovým soukojencem, a když po dobytí Mekky prosil Mohameda o odpuštění, prorok neochotně souhlasil. Když se jeho společníci ptali, proč mu odpustil, odpověděl: „Čekal jsem, že někdo z vás vstane a setne mu hlavu“. Když se jeden z muslimů zeptal, proč mu nedal znamení, Mohamed odpověděl, že prorok nezabíjí ukazováním. Mezi svým příjezdem do Mediny a smrtí se Mohamed osobně zúčastnil sedmadvaceti nájezdů. Popisy tažení Alláhova proroka se nazývají magházi, t.j. „válečná tažení“. A ghazwas, t.j. „válečné nájezdy“, představují nejdůležitější část jeho biografie. Mohamedova poslední slova před smrtí byla: „Nedopusťte, aby na Arabském poloostrově zůstala dvě náboženství.“

Islám dnes Nedávná studie Univerzální muslimské deklarace lidských práv z roku 1981 uzavírá, že její muslimští autoři evidentně nevěří, že v islámských společnostech dochází k porušování principu rovnosti, pokud jde o práva žen a náboženských menšin; že právo na sdružování je zaručováno pouze v případě, že podporuje šíření islámu; že od všech žen se očekává, že se provdají a práva svobodných žen tudíž nejsou specifikována; že v islámském právu nejsou žádné alimenty; že ačkoliv korán zajišťuje posmrtné potrestání odpadlíků, muslimská tradice následuje Mohamedova bratrance Ibn Abbase, který citoval Mohameda: „zabij toho, kdo změní své náboženství“ a „setni mu hlavu“. „Historické záznamy“, píše Ann Elizabeth Mayer v knize Islám a lidská práva, „ze století, během kterých bylo islámské právo oficiálním rozhodovacím standardem, ukazují, že účinné záruky lidských práv prakticky neexistovaly.“ Súry vybrané z koránu a několik ukázek z Mohamedova života, poté co odešel do Mediny, jsou pouze špičkou ledovce (nebo spíše špičkou meče). Je jich prostě příliš mnoho, než abychom je mohli citovat všechny. Korán je považován za slovo Alláhovo, nikoliv Mohamedovo. Nicméně, jak si všimli Mohamedovi současníci, a jak bychom si měli všimnout i my, v koránu bůh občas změní názor, nebo se opakuje. „Bůh“ odpověděl na takovouto kritiku takto: „Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?“ (korán 2:106) Ale přesně proto, že je bohem, bůh by neměl zjevit verš a pak ho zrušit a zjevit lepší nebo podobný.

99


Analýzy

Nesouhlas s islámem Výzkumník Richard Burton z devatenáctého století poznamenal, že verš 2:189 říká, že mudžahedín, který vede svatou válku, nesmí jednat agresivně. Fráze z koránu, kterou četl jako „nejednej agresivně“, je různě překládána jako „nenapadej je první“, „nepřekračuj hranice“, „nehřeš tím, že zaútočíš první“ nebo „ale nezačínej s nepřátelskými akcemi“, abychom citovali pouze několik překladů. Z těchto verzí je ta, která říká „nenapadej je první“ interpretací, nikoliv překladem. Kořen použitého slova znamená doslovně „jednat nespravedlivě nebo agresivně“ nebo „jít za přípustné hranice“. Celá pasáž, která je někdy používána jako důkaz, že muslimové musí podle koránu bojovat pouze v případě, že jsou ostatními napadnuti kvůli své víře, pak zní takto: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.“ Jádrem věci je význam slov „kdož bojují proti vám“. Z kontextu se zdá, že by mělo jít o vojenskou akci. Mohamed ale evidentně rozuměl této frázi mnohem šířeji než jako vojenskému útoku. „Prorok“, píše Ibn Ishák, jeho životopisec, „nařídil svým velitelům, aby po vstupu do Mekky bojovali pouze proti těm, kteří budou klást odpor, s výjimkou malého množství lidí, kteří měli být zabiti za jakýchkoliv okolností.“ Jedna z nich byla Sára, osvobozená otrokyně, která urazila Mohameda. Byla zabita v mekkanském údolí. Další, kdo urazil proroka, byl al-Huwayrith bin Nuqaydh bin Wahb bin bin Abd bin Kusaj. Byl zabit Alim. Abdullah bin al-Khattal vlastnil dvě otrokyně, Fatanu a Qaribu, které zpívaly satirické písně o prorokovi. On a jedna z dívek byli zavražděni; druhá utekla a poté, co požádala Mohameda o imunitu, jí byla udělena. Nevyhnutelným závěrem je, že pouhá kritika proroka, satira vůči němu nebo „urážka“, jím byla interpretována jako vedení války proti němu a tudíž zasluhující smrt. Toto metaforické chápání verše 2:189 je jistě možné a vytváří násilný precedent, který je stále následován. Kromě toho Mohamed interpretoval „a bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám” jako „a bojujte proti těm, kteří vám odporují“, pokud máme věřit Ibn Ishákovi.

Autorství koránu Existující důkazy vedou k závěru, že korán je dílem Mohamedovým, nikoliv božím. Polyteisté a modloslužebníci, proti kterým korán běsní, byly křesťanské, židovské a pohanské kmeny, které odmítly Mohamedova tvrzení o proroctví. Pokrytci byli lidé z Mekky, kteří se mu vysmívali a uráželi ho. Byla seslána zjevení, která měla rozhodnout otázky, které vznikaly kolem zvláštních okolností Mohamedova postavení. I prorokovy vztahy s jeho manželkami a jeho manželské 100


Analýzy problémy byly údajně záležitostí vyšších zájmů. Byla seslána súra, která zajistila, že Mohamed nebyl rušen lidmi přicházejícími do jeho domu bez pozvání, a kteří u něj trávili delší čas jezením a rušením ho otázkami. Bůh šel tak daleko, že Mohamedovi zajistil dárek od těch, kteří u něj hledali radu. Podle soudu muslimského pisatele, „kromě třinácti let, které prorok strávil v Mekkce, je historie islámu neoddiskutovatelně záznamem násilí a přebírání moci. Během prorokova života byl islám šířen a upevňován primárně pomocí síly.“ Tento závěr je opakován i v knize Kratší historie islámu: Džihád - svatá válka. Šíření islámu zbraní je náboženskou povinností muslimů obecně. Sotva unikl tomu, aby se stal šestou základní povinností, a je za ní považován následníky Kharidjiů. Hlavním podněcovatelem k tomuto násilí a přebírání moci byl korán, jehož krása jazyka a elegance formy popírala hrůzu, jíž je schopen rozpoutat nad bezstarostnými generacemi nemuslimů a těch muslimů, kteří nesplní požadavky svých puritánštějších spoluvěrců. Mohamedovo chování demonstruje jeho pochopení poselství koránu. Pokud bylo jeho porozumění správné, pak všechny pokusy obhájců islámu dokázat, že islám je v zásadě tolerantní a mírumilovné náboženství, selhávají, když jsou konfrontovány se súrami z medinského období a neoddiskutovatelným faktem Mohamedova života a následnou historií islámu. Pokud bylo jeho porozumění chybné, pak nebyl prorokem a muslimové mají problém, jak usmířit údajný božský původ koránu s množstvím faktických chyb, nekonzistencí, anachronismů a dalších nedostatků. Těm, kteří budou tvrdit, že podstata džihádu a militantní cíle islámu jsou nemuslimy špatně chápány, pak vracíme zpět výzvu, kterou Mohamed údajně dával svým protivníkům v Mekkce: dokažte, že se mýlím, „pokud dbáte o pravdu“ (korán 10:38, 11:13).

101


Analýzy

O původu koránu Rozhovor s Christophem Luxenbergem (pseudonym), německým odborníkem na korán a ranný islám, který se věnuje kritickým studiím původu koránu. Vyšlo v italském časpise Chiesa.25 Že byla aramejština esperantem velké části dávného Blízkého východu bylo nyní díky filmu Umučení Krista od Mela Gibsona, který byl natočen v tomto jazyce, zaznamenáno i širokou veřejností. Že byla ale syro-aramejština také základem koránu, a to koránu primitivně křesťanského systému, je ale mnohem specializovanější názor, a to názor takřka nelegální. A je více než jen trochu nebezpečný. Autor nejvýznamnější knihy na toto téma - německý profesor semitských a arabských jazyků - dal z opatrnosti přednost psaní pod pseudonymem Christoph Luxenberg. Před několika lety byl jeden z jeho kolegů, Suliman Bashear, vyhozen na Nabluské univerzitě v Palestině svými pobouřenými studenty z okna. V Evropě 16. a 17. století, rozbité náboženskými válkami, se bibličtí učenci udržovali v bezpečí pseudonymy. Pokud ale ti, kteří tak činí dnes, jsou koránskými experty, je to znamení toho, že éra nového historického, lingvistického a filologického čtení začala i pro muslimskou svatou knihu. Z mnoha důvodů jde o slibný začátek. Profesor Saarlandské univerzity v Německu Gerd-Rüdiger Puin a další koránští odborníci z oboru filologie tvrdí, že tento přístup ke svaté knize islámu může porazit fundamentalistické a manichejské čtení, a může ji přivést do lepšího světla prostřednictvím svých vazeb na judaismus a křesťanství. Kniha Christopha Luxenberga vyšla v Německu v roce 2000 po názvem “Die Syro-Aramäische Lesart des Koran” (Syro-aramejské čtení koránu) a byla publikována v Berlíně vydavatelstvím Das Arabische Buch. Momentálně je nedostupná a nebyla přeložena do dalších jazyků. Chystá se ale nové doplněné vydání, opět v němčině. Zde následuje rozhovor s autorem, otištěný v Německu v listu Süddeutsche Zeitung a v Itálii v L´espresso 12-18. března 2004:

Rozhovor s “Christophem Luxenbergem” od Alfreda Hackensbergera Otázka: Profesore, proč si myslíte, že je užitečné podniknou toto znovupřečtení koránu? Odpověď: „Protože v koránu je mnoho obskurních míst, které od začátku nedokázali vysvětlit ani arabští komentátoři. O těchto pasážích se říká, že jim může porozumnět pouze bůh. Západní výzkum koránu, který je na západě 25 http://chiesa.espresso.repubblica.it/dettaglio.jsp?id=7025&eng=y

102


Analýzy systematicky podnikán až od 19. století, bral vždy za svůj základ komentáře arabských učenců. Ti ale nikdy nešli za etymologická vysvětlení některých termínů cizího původu“. Otázka: V čem je vaše metoda odlišná? Odpověď: „Začal jsem od předpokladu, že jazyk koránu musí být studován z historicko-lingvistického úhlu pohledu. Když byl korán sestaven, arabština jako psaný jazyk neexistovala; tudíž se mi zdálo jasné, že v úvahu je třeba vzít především aramejštinu, která byla v době mezi 4. a 7. stoletím nejen jazykem psané komunikace, ale také esperantem této oblasti západní Asie“. Otázka: Řekněte nám, jak jste postupoval. Odpověď: „Nejprve jsem provedl ’synchronní’ čtení. Jinými slovy, četl jsem jak v arabštině, tak v aramejštině. Díky tomuto postupu jsem byl schopen odhalit rozsah dříve neočekávaného vlivu aramejštiny na jazyk koránu: ve skutečnosti většina toho, co je nyní označováno jako ‘klasická arabština’, je derivací aramejštiny“. Otázka: Co potom říkáte na až dodnes přijímanou představu, že korán je první knihou psanou v arabštině? Odpověď: „Podle islámské tradice pochází korán ze sedmého století, zatímco první příklady arabské literatury v plném významu té fráze nacházíme až o dvě století později, v čase ‘Mohamedovy biografie’; to znamená života Mohamedova, jak byl zapsán Ibn Hišamem, který zemřel v roce 828. Můžeme proto říct, že postkoránská arabská literatura se vyvíjela postupně, v období následujícím práci al-Khalila bin Ahmada, který zemřel v roce 796, zakladatele arabské lexikografie (kitab al-ayn), a Sibawwayha, který zemřel v roce 796, kterému vděčíme za gramatiku klasické arabštiny. Pokud nyní budeme předpokládat, že skladba koránu byla ukončena v roce Mohamedovy smrti, 632, pak před sebou máme interval 150 let, během kterých se neobjevují žádné stopy po arabské literatuře, která by stála za zmínku“. Otázka: Takže v Mohamedově době arabština neměla přesná pravidla, a nebyla používána k psané komunikaci. Jak byl tedy korán zapsán? Odpověď: „V této době neexistovaly žádné arabské školy - možná s výjimkou křesťanských center al-Anbar a al-Hira v jižní Mezopotámii, neboli v dnešním Íráku. Jejich liturgickým jazykem byla syro-aramejština. A ta byla prostředkem jejich kultury, a obecněji jazykem psané komunikace“. Otázka: Jaký je vztah mezi jazykem této kultury a původem koránu? Odpověď: „Od začátku třetího století se syrští křesťané ve své evangelické misi 103


Analýzy neomezovali na blízké země jako na Arménii nebo Persii. Vydávali se do vzdálenějších teritorií, až k hranicím Číny a západního pobřeží Indie, a do celého Arabského poloostrova až do Jemenu a Etiopie. Je proto celkem pravděpodobné, že aby mohli své křesťanské poselství přinést arabským lidem, používali mimo jiné jazyk Beduínů, neboli arabštinu. Aby mohli šířit Evangelia, museli nutně používat spletenec jazyků. Ale v době, kdy byla arabština pouze skupinou jazyků a neměla žádnou psanou formu, neměli misionáři jinou možnost, než se uchýlit k vlastnímu psanému jazyku a svojí vlastní kultuře; tedy syro-aramejštině. Důsledkem toho bylo, že jazyk koránu se zrodil jako psaný arabský jazyk, který byl ale zároveň derivací arabo-aramejštiny“. Otázka: Chcete tím říct, že každý, kdo nebere syro-aramejský jazyk v úvahu, nemůže přeložit a intepretovat korán správně? Odpověď: „Ano. Kdokoliv, kdo chce studovat korán důkladně, musí být vzdělán v syro-aramejské gramatice a v literatuře té doby, 7. století. Pouze tak může určit původní význam arabských výrazů, jejichž sémantická interpretace může být určena pouze zpětným překladem do syro-aramejštiny“. Otázka: Pojďme k nepochopením. Jednu z nejkřiklavějších chyb, kterou citujete, je ta o pannách slíbených v islámském ráji sebevražedným bojovníkům. Odpověď: „Začínáme se slovem ‘huri’, pro nějž arabští komentátoři nemohli najít žádný jiný význam než ony nebeské panny. Pokud ale bereme v úvahu derivace ze syro-aramejštiny, tento výraz znamená ‘bílé hrozny’, které jsou jedním ze symbolických prvků křesťanského ráje, vzpomínaných v poslední večeři Ježíše. Je zde další koránský výraz, chybně interpretovaný jako ‘děti’, nebo ‘mládenci’ ráje. V aramejštině označuje plod vína, který je v koránu přirovnáván k perlám. Pokud jde o symboly ráje, tyto interpretativní chyby jsou pravděpodobně spojeny s mužským monopolem na koránské komentáře a na interpretaci koránu“. Otázka: Mimochodem, co si myslíte o islámském šátku? Odpověď: „Súra 24, verš 31 v arabštině říká ‘Ať bijí svými závoji proti svým vakům’. To je nepochopitelná fráze, pro kterou byla nalezena tato interpretace: ‘A nechť spustí závoje své na ňadra svá’. Pokud je ale tato pasáž čtena ve světle syroaramejštiny, znamená jednoduše ‘Ať si upnou opasky kolem svých boků’“. Otázka: Znamená to tedy, že závoj ve skutečnosti znamená pás čistoty? Odpověď: „Ne přesně. Je pravda, že v křesťanské tradici je pás spojován s čistotou: Marie je zobrazována s pásem okolo boků. Ale ve svědectví evangelií o poslední večeři si Kristus také upíná zástěru kolem boků před tím, než omyje apoštolům nohy. Je zde mnoho jasných paralel s křesťanskou vírou“. 104


Analýzy Otázka: Objevil jste, že súra 97 se zmiňuje o Betlému. A ve vašem překladu súry Marie je její „porod“ „uskutečněn Pánem“. Co více, text obsahuje pozvání ke svaté liturgii, ke mši. Není pak korán ničím jiným než arabskou verzí křesťanské Bible? Odpověď: „Ve svém původu je korán syrsko-aramejskou liturgickou knihou, se zpěvy a s výňatky z Písem, která mohla být používána při křesťanských bohoslužbách. V druhé řadě můžeme korán vidět jako začátek kázání směřovaného k přinesení víry ve svatá písma mekkanským pohanům, a to v arabském jazyce. Jeho sociopolitické sekce, které nejsou nijak zvláště spojeny s původem koránu, byly přidány později v Medíně. Na svém počátku nebyl korán zamýšlen jako základ nového náboženství. Předpokládá víru v Písma, a slouží proto jako pouhá cesta k arabské společnosti“. Otázka: Mnoha muslimům, pro které je korán svatou knihou a jedinou pravdou, můžou vaše závěry připadat jako rouhání. S jakými reakcemi jste se prozatím setkal? Odpověď: „V Pákistánu byl zakázán prodej výtisku Newsweeku, který obsahoval článek o mojí knize. Jinak musím říct, že při svých setkáních s muslimy jsem se nesetkal s nepřátelským chováním. Naopak, oceňovali zaujetí nemuslima studiemi zaměřenými na objektivní pochopení jejich svatého textu. Moje práce může být posuzována jako rouhačská pouze těmi, kteří se rozhodli lpět na chybách v interpretaci božího slova. Ale jak je psáno v koránu, ‘Nikdo nedokáže přivést na správnou cestu ty, které bůh přivedl k chybě’“. Otázka: Neobáváte se fatwy, rozsudku smrti jako byl ten, který byl vynesen nad Salmanem Rushdiem? Odpověď: „Nejsem muslim, takže mi toto riziko nehrozí. Kromě toho, neurazil jsem Korán“. Otázka: Přesto ale používáte pseudonym. Odpověď: „Učinil jsem tak na radu muslimského přítele, který se obával, že nějaký horlivý fundamentalista by mohl jednat z vlastní iniciativy a nečekat na fatwu“.

105


Analýzy

Odkrývání reality za džihádem S. Ramesh Horkým slovem se po 11. září stalo slovo džihád. Nejde o nové slovo, které z ničeho nic vzniklo, ale o slovo, které strašilo tento svět po více než 1400 let. Cílem této analýzy je zjistit, co ve skutečnosti znamená, a z jakého důvodu je džihád prováděn. Džihád znamená v arabštině „úsilí“. Je to islámský způsob zavádění fyzické nadřazenosti nad nevěřícími. Podívejme se nejprve na význam slova džihád. Co znamená džihád? Džihád pochází ze slova džahada. Džihád = džahada (sloveso). Bojovat, usilovat, bojovat za víru. Nyní se podívejme, jak džihád popisují muslimští učenci. Tafsír je název pro sbírku komentářů koránu od islámského učence a jedním z neproslulejších komentátorů koránu je Ibn Kathir. Zde je to, co říká k džihádu ve sbírce „Tafsír Ibn Kathira“, svazek 2, strany 116, 117, komentář k verši 2:191: Protože džihád způsobuje smrt a zabíjení lidí, Alláh přitahuje naši pozornost ke skutečnosti, že nevíra a polyteismus nevěřících a jejich vyhýbání se Alláhově stezce jsou mnohem horší než zabíjení. Proto Alláh říká: „A fitna (nevíra) je horší než zabíjení“. Tím se říká, že shirk (polyteismus) je vážnější a horší než zabíjení. V manuálu islámského práva „Reliance of the Traveler“ (Umdat al-Salik), jednom z nejrespektovanějších klasických děl islámské teologie, sestaveném „velkým učencem hadísů z 13. století a právníkem“ imámem Nawawim a dalšími, je džihád a jeho aplikace definován na straně 599 takto: Džihád znamená vedení války proti nemuslimům, a etymologicky je odvozen od slova mudžahada, které znamená válku za ustanovení náboženství. A to je menší džihád. Pokud jde o větší džihád, je to duchovní boj proti menšímu já (nafs), což je důvod, proč prorok řekl poté, co se vrátil z džihádu: „Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu“. Bassam Tibi píše v knize „Válka a mír v islámu“: Ve svém jádru je islám náboženskou misí celému lidstvu. Muslimové mají náboženskou povinnost šířit ve světě islámskou víru. „A vyslali jsme tě k lidem všem“ (korán 34:28) Pokud nemuslimové konvertují nebo se podřídí, tato výzva (dawa) může být prosazována mírumilovně. Pokud ne, muslimové mají povinnost vést proti nim válku. V islámu mír 106


Analýzy vyžaduje, aby se nemuslimové podřídili výzvě k islámu, buďto konverzí nebo placením povinné daně z hlavy, džizji. Světový mír, konečná fáze dawy, je dosažen pouze konverzí nebo podřízením celého lidstva islámu … Muslimové věří, že expanze prostřednictvím války není agrese, ale naplňování příkazů koránu k šíření islámu jako cestě k míru. Používání síly k šíření islámu není válka (harb), toto slovo je používáno pouze k popisu síly používané nemuslimy. Islámské války nejsou hurub (množné číslo harb), ale futuhat, činy „otevírání“ světa islámu a projevy islámského džihádu. Vztah mezi dar al-islám, domem míru, a dar alharb, světem nevěřících, má přesto podle koránu a autoritavních komentářů islámských právníků povahu války. Nevěřící, kteří stojí v cestě dawy, jsou za tento stav války viněni, protože pokud by se jí podřídili, mohla by být dawa prováděna mírumilovně. Jinými slovy, ti, kdo odporují islámu, jsou příčinou válek a jsou za ně zodpovědní. Pouze když jsou muslimové slabí je povolena „dočasná smlouva“ (hudna) (islámští právníci se liší v definici „dočasnosti“). „Koránský koncept války“ od pákistánského brigádního generála S. K. Malika říká (v předmluvě): V islámu je ale válka vedena kvůli ustanovení nadřízenosti Pána pouze tehdy, když selhaly všechny ostatní argumenty, které měly přesvědčit ty, kteří odmítají Jeho vůli proti samotnému smyslu stvoření lidstva. Mnoho západních učenců ukázalo svými obviňujícími prsty na některé z výše uvedených veršů koránu, aby mohli tvrdit, že svět islámu je ve stavu nekonečného boje proti nemuslimům. Dostatečnou odpovědí na to je … že vzdor proti autoritě Boha od těch, kteří jsou Jeho otroky, vystavuje tyto otroky riziku, že budou obviněni ze zrady, a jako s takovými, v perspektivě islámského práva, s nimi bude zacházeno, jako s nějakým druhem rakovinového nádoru na organismu lidstva … Tak se stává nutností vyjmout rakovinou deformaci i za cenu operace, aby bylo možné zachránit zbytek lidstva. To je to, co si blízký spojenec Ameriky ve válce proti terorismu myslí o tomto druhu terorismu (džihádu), proti kterému by měla Amerika ve skutečnosti bojovat. Amerika s takovými spojenci jistě zvítězí. Tyto definice islámských učenců jsou více než postačující, aby ukázaly, že džihád je krvavou válkou proti nemuslimům, která je má přimět k přijetí islámu. Pokud s tím dnešní tak zvaní islámští učenci a zastánci mají problém, řekněte jim, aby se o tom dohadovali s Mohamedem a s islámskými učenci minulosti a ne s námi.

107


Analýzy

Pravda o umírněném islámu Mnoho lidí věří v iluzi umírněného islámu. Pro ty mám ale špatné zprávy. I když džihád jen o vlas unikl tomu, aby se stal šestým pilířem islámu (povinností pro muslimy), je povinností muslima se džihádu účastnit. Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma - kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými. Bůh povýšil ty, kdož usilovně bojují majetkem svým i osobami svými, o stupeň výše než ty, kdož zůstali sedět doma. Všem Bůh přislíbil odměnu překrásnou, avšak vyznamenal ty, kdož usilovně bojují, nad těmi, kdož sedí doma (korán 4:95) Někteří lidé si myslí, že teroristickými činy džihádistů jsou zabíjeni i muslimové, jak by tedy takové jednání mohlo být islámské? Korán tuto otázku o džihádu zodpovídá. Vskutku ti, kdož uvěřili, přesídlili a vedli boj majetky i osobami svými na stezce Boží, a ti, kdož jim útulek poskytli a pomohli jim - ti všichni jsou si navzájem přáteli. Avšak s těmi, kdož uvěřili, a přesto nepřesídlili, nepěstujte přátelství v ničem, dokud nepřesídlí … (korán 8:72) Tento verš jasně prohlašuje, že ochrana těch muslimů, kteří přijali víru, ale nebojují, není v rukou těch, kteří se účastní džihádu. Znamená to tedy, že všichni muslimové nemusí být součástí džihádu? Abychom řekli pravdu, „možná“, protože to není přesně známo. Jak říká tafsír Ibn Kathira: V tomto verši učinil Alláh povinností muslima bojovat džihád proti zlému nepříteli, který hřeší proti islámu. Az-Zuhri řekl: „Džihád je požadován po každé osobě, ať už se skutečně připojí k boji nebo zůstane vzadu. Kdokoliv zůstane vzadu má povinnost poskytovat podporu, pokud je tak dohodnuto; poskytovat pomoc, pokud je pomoci potřeba; a postupovat kupředu, pokud je tak nařízeno. Pokud ho není potřeba, pak zůstává vzadu”. Jak je zaznamenáno v sahihu: „Kdokoliv zemře, ale nebojoval, nebo upřímně boj nezvažoval, zemře smrtí džahilije (nevědomosti předislámské éry)“. V den al-Fath (když dobyl Mekku) prorok řekl: „Není žádná hidžra (emigrace z Mekky do Medíny) po vítězství, ale pouze džihád a dobré úmysly. Pokud je požadováno, abyste pochodovali vpřed, vyražte. 108


Analýzy Nakonec ze Sahihu Muslima, kniha 1, hadís č. 33, a Sahihu Buchariho, svazek 1, kniha 8, hadís č. 387 přichází názorný vhled do skutečného smyslu a rozsahu džihádu: Mohamed řekl: „Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud neřeknou, že 'není žádného boha kromě Aláha', že 'Mohamed je Aláhovým prorokem', nebudou se modlit a platit náboženské daně. Pokud to udělají, jejich životy a majetek jsou v bezpečí“. Korán říká, že za džihád jsou udělovány největší odměny a že je jistou cestou do ráje v případě, že „bojovník“ zemře: „Nepovažujte ty, kteří ubiti byli na stezce boží, za mrtvé. Nikoliv, oni žijí u Pána svého, dobře jsouce zaopatřeni. (korán 3:169) … Nechť tedy bojují na stezce boží ti, kdož za život vezdejší kupují si život budoucí: a kdokoli bojuje na stezce boží, ať padne či zvítězí, zajisté bohatou dostane od nás odměnu“. (4:74) Aláh je také svádí odměnou (rájem). Dobrou zprávou je, že mnoho muslimů tak nečiní, a někteří, kteří o tom vědí, islám opouštějí.

Mír podle islámu Neříkají současní islámští učenci a stoupenci, že islám je náboženstvím míru? Pokud v islámu hraje takovou roli džihád, kdy je potom dosaženo míru a jak? Podle odborníka na islám Bassama Tibiho: Muslimové mají náboženskou povinnost šířit po světě islámskou víru … Pokud nemuslimové konvertují nebo se podřídí, pak toto šíření může probíhat mírumilovně. Pokud ne, muslimové mají povinnost vést proti nim válku. … Ti, kteří islámu odporují, způsobují války a jsou za ně zodpovědní. Takže podle islámských učenců jsou to všichni nevěřící, kdo nechce světový mír. Světového míru může být podle učení islámu dosaženo pouze tehdy, když se všichni lidé na světě podřídí islámu.

Největší vyslovená lež o Koránu Dnešní islámští učenci nacházejí potěšení v tom, že ukazují, že “NEBUDIŽ ŽÁDNÉHO DONUCOVÁNÍ V NÁBOŽENSTVÍ” (korán 2:256). Tito islámští učenci, kteří obviňují své kritiky z toho, že vytrhávají verše koránu z kontextu, musí prověřit kontext tohoto verše. To je to, co nyní udělám: Před tím, než se do toho pustíme, musíme vědět, kdy a proč byl tento verš Mohamedem vysloven (1) a zda si později s tímto veršem nějaký jiný neodporoval 109


Analýzy (2)? A co se v takovém případě stane (3)? Abychom zjistili, kdy a kde Mohamed nějakou věc zjevil (1), musíme sestavit podle hadísů chronologii koránských veršů, a Mohamedův životopis a tafsír nám s tím také pomohou. Ačkoliv neexistuje žádná standardní a přijímaná chronologie veršů koránu, egyptské standardní vydání poskytuje následující řazení súr s verši datovanými z různých období v závorkách: XCVI, LXVIII (17-33, 48-50 Med.), LXXIII (10 f., 20 Med.), LXXIV, I, CXI, LXXXI, LXXXVII, XCII, LXXXIX, XCIII, XCIV, CIII, C, CVIII, CII, CVII, CIX, CV, CXIII, CXIV, CXII, LIII, LXXX, XCVII, XCI, LXXXV, CVI, CI, LXXV, XCV, CIV, LXXVII (48 Med.), L (38 Med.), XC, LXXXVI, LIV (54-6 Med.), XXXVIII, VII (163-70 Med.), LXXII, XXXVI (45 Med.), XXV (68-70 Med.), XXXV, XIX (58, 71 Med.), XX (130 f. Med.), LVI (71 f. Med.), XXVI (197, 224-7 Med.),XXVII, XXVIII (52-5 Med., 85 během hidžry), XVII (26, 32 f., 57, 73-80 Med.), X (40, 94-6 Med.), XI (12, 17, 114 Med.), XII (1-3, 7 Med.), XV, VI (20, 23, 91,114, 141, 151-3 Med.), XXXVII, XXXI (27-9 Med.), XXXIV (6 Med.), XXXIX (52-4 Med.), XL (56 f. Med.), XLI, XLII (23-5, 27 Med.), XLIII (54 Med.), XLIV, XLV (14 Med.), XLVI (10, 15, 35 Med.), LI, LXXXVIII,XVIII (28, 83-101 Med.), XVI (126-8 Med.), LXXI, XIV (28 f. Med.), XXI, XXIII, XXXII (16-20 Med.), LII, LXVII, LXIX, LXX, LXXVIII, LXXIX, LXXXII, LXXXIV, XXX (17 Med.), XXIX (1-11 Med.), LXXXIII hidžra, II (281 později), VIII (30-6 Mec.), III, XXXIII, LX, IV, XCIX, LVII, XLVII (13 během hidžry), XIII, LV, LXXVI, LXV, XCVIII, LIX, XXIV, XXII, LXIII, LVIII, XLIX, LXVI, LXIV, LXI, LXII, XLVIII, V, IX (128 f. Mec.), CX. Encyklopede islámu také zaznamenává chronologii tří západních odborníků na islám. Toto je chronologické pořadí posledních medínských súr podle jejich prací: Weil: 2, 98, 62, 65, 22, 4, 8, 47, 57, 3, 59, 24, 63, 33, 48, 110, 61, 60, 58, 49, 66, 9, 5. Noldeke a Blachere: 2, 98, 64, 62, 8, 47, 3, 61, 57, 4, 65, 59, 33, 63, 24, 58, 22, 48, 66, 60, 110, 49, 9, 5. [Poznámka: Tradiční západní datování rozděluje chronologické řazení súr koránu do tří nebo čtyř skupin. Poslední skupina (nazývaná také „pozdní medínská“) je zastoupena nahoře. Oba seznamy obsahují dřívější súry, ale z prostorových a časových důvodů zveřejňujeme pouze poslední skupinu. Všimněte si, že súra 9 je ve všech třech skupinách předposlední.] Canon Sell ukazuje v „Historickém vývoji koránu“ na straně 204, že Džalal-Din as-Suyuti (dobře známý muslimský koránský učenec) umisťuje kapitolu 9 na předposlední místo, a Sir William Muir (významný západní odborník na islám) umisťuje kapitolu 9 na poslední místo. Všechny zmiňované odkazy také umisťují kapitolu takřka nakonec, pokud ne zcela. Hadís ze Sahihu Buchariho, svazek 6, kniha 60, číslo 129 (nebo také 5.59.650), říká: „Poslední zjevená súra byla al-Bara …“ Takže súra 9 jím byla považována za jednu z posledních, pokud ne zcela 110


Analýzy poslední. Práce všech šesti učenců (tří muslimů, tří západních) se tedy všechny shodují v tom, že kapitola 9 je buďto poslední, nebo předposlední kapitolou koránu zjevenou Mohamedovi. Vidíme tedy, že súra 2 byla zjevena v dřívějším období Mohamedova života, kdy neměl odpovídající moc k tomu, aby byl agresivní, ale oproti tomu súra 9 byla zjevena ke konci jeho života, kdy naopak dostatečnou moc měl. Odporují pozdější zjevení dřívějším? (2). Odpověď zní ano. Jeho dřívější verše, které byly mnohem tolerantnější, byly nahrazeny pozdějšími verši, které byly agresivní a netolerantní. A je ironií, že verš koránu 4:82 tuto neshodu vylučuje. Otázka je, přijímají tento výklad muslimové? Ano, přijímají. V knize „Islám: Mohamed a jeho náboženství“, strana 66, píše odborník na islám Arthur Jeffery: „Korán je mezi ostatními svatými písmy unikátní v tom, že učí doktrínu nahrazování, podle které pozdější výroky proroka nahrazují, t.j. prohlašují za neplatné a prázdné, jeho předchozí výroky. Důležitost znalosti toho, který verš zneplatňuje jiné, dala vzniknout koránské vědě známé jako 'Nasikh wa Mansukh', t.j. 'nahrazující a nahrazované'“. Ceněná práce „Al-Nasikh wal-Mansukh“ („nahrazující a nahrazované“) se ve velkých detailech zabývá mnoha koránskými tématy, ve kterých se zdá být nějaký konflikt nebo protimluv. Kniha prochází všemi súrami (kapitolami) koránu, ukazuje detailně na každý verš, který byl zrušen, a na verš(e), který ho nahrazuje. Autor poznamenává, že mezi 114 súrami je pouze 43 těch, které tímto konceptem nebyly zasaženy. Pokud v koránu nejsou žádné rozpory, proč je takové vědy vůbec třeba? Je tedy jasné, že mnoho dřívějších veršů bylo nahrazeno pozdějšími, a verš 2:256, kterým se zabýváme, je mezi nimi. Nyní k naší třetí otázce, co se v takovém případě stane? Ibn Warraq shrnuje muslimský koncept nahrazování takto: Korán rozpory překypuje, a ranní muslimové si toho byli plně vědomi; aby si s nimi poradili, vymysleli vědu o nahrazování. Je to velmi výhodná doktrína, která, jak to nevlídně shrnul jeden křesťan, „zapadá do zákona osobní prospěšnosti, který se zdá být hlavní vlastností Mohamedovy prorocké kariéry“. Podle této doktríny jsou určité pasáže koránu nahrazeny později zjevenými verši, které mají rozdílný nebo opačný význam. To bylo údajně učeno samotným Mohamedem, jak říká verš 2:106: „Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?“ … Nyní můžeme vidět, jak užitečná a pohodlná je doktrína nahrazování, protože pomáhá učencům dostat se z těžkostí - i když samozřejmě představuje problém pro obhájce islámu, protože pasáže koránu kázající toleranci lze nalézt v mekkanských (t.j. ranných) súrách, a všechny pasáže nařizující zabíjení, stínání a ubližování, tak zvané verše meče, jsou medínské (t.j. pozdější); „Tolerance“ byla 111


Analýzy nahrazena „netolerancí“. Například známý Verš meče 9:5 „zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je naleznete“ tak ruší verš 124 prosazující toleranci a trpělivost. Protože nyní byly tři nejdůležitější otázky ohledně kontextu zodpovězeny, přejděme k historickému kontextu verše 2:256.

Analýza verše 2:256 Zde je celý verš:

Nebudiž žádného donucování v náboženství! Pravda stojí jasně proti chybě: kdokoliv odmítá zlo a věří v Aláha se uchopil nejspolehlivější rukojeti, která se nikdy nezlomí. A Aláh je slyšící a ví všechny věci. Toto je verš, který je nám často ukazován, když říkáme, že islám není náboženstvím míru. Nyní se podívejte na zvýrazněnou část. Říká, že nemá být žádného donucování v náboženství, protože pravda stojí jasně proti chybě. Tedy že islám je pravé náboženství, a ostatní náboženství jsou lživá. Dále pokračuje tím, že kdokoliv odmítne zlo a věří v Alláha se uchopil nejspolehlivější rukojeti, t.j. ten, kdo odmítl ostatní náboženství a přijal islám. Mnoho obhájců může argumentovat, že to, o čem Alláh mluví (jako o chybě a zlu) nemusí být nutně ostatní náboženství, v tom případě ale musí přijmout, že ostatní náboženství jsou také pravdivá a nejsou zlem. Pokud to přijmou, jak mohou potom obhájit verš, ve kterém Alláh říká: „Alláh je jediným bohem“? A proč by musel posílat proroka, aby vedl lidi, kteří již pravdu našli? Takže jasně vidíme, že ani při odhalování tohoto verše, který islamisté citují, aby obhájili tolerantnost islámu, si Mohamed a jeho bůh neodpustili urážku ostatních náboženství. Mohamedova tolerance vůči ostatním náboženstvím v kterémkoliv okamžiku jeho života může být stejně tak dobře mýtem. To proto, že někdo, kdo se prohlašuje za proroka boha, nemá žádnou motivaci k tomu být tolerantní k těm, kteří věří ve lži a zlo, a ve skutečnosti je prací proroka tyto lidi ze světa odstranit. Stále ještě jsme se nezabývali historickým kontextem verše. Pojďme na to. Důvod, proč byl tento verš zjeven, je jasný z tohoto hadísu (Abu Dawud, kniha 14, číslo 2676): Vyprávěl Abduláh ibn Abbas: Když dítě ženy (v předislámských dobách) nepřežilo, složila slib, že pokud její další dítě přežije, konvertuje ho na židovství. Když byl kmen Banu an-Nadir vyhnán (z Arábie), byly mezi vyhnanými některé děti Ansar (Pomocníků). Ti řekli: neměli bychom opustit naše děti. Proto 112


Analýzy Aláh zjevil: „Nebudiž žádného donucování v náboženství. Pravda stojí jasně proti chybě“. Nyní se podívejme na tafsír Ibn Kathira k tomuto tématu (strany 37, 38): Alláh říká: „Nebudiž donucování v náboženství“, což znamená: nenuťte nikoho přijmout islám, protože je jasný, a jeho důkazy jsou zřejmé. Kohokoliv Aůláh vede a otevře jeho srdce islámu, ten ho samozřejmě přijme jako něco očividného. Kohokoliv Alláh vede špatnými cestami, zaslepí jeho srdce, zalepí jeho uši a zakryje jeho oči, ten nemůže přijmout islám silou. Důvodem ke zjevení tohoto verše bylo, že ženy Pomocníků dříve složily slib konvertovat své syny k judaismu, pokud přežijí dětství. A když byl kmen Banu an-Nadir vyhnán z Medíny, byly mezi nimi některé děti Pomocníků a jejich rodiče je nedokázali odvrhnout; proto Alláh zjevil: „Nebudiž žádného donucování v náboženství …“, jak vyprávěl Ibn Jarir autoritou Ibn Abbase, Abu Dawud a an-Nasai autoritou Bandara, Abu Hatim a Ibn Hiban z hadísů Šuby, Mudžahid a další. Nicméně Mohamed Ibn Ishák vyprável, že Ibn Abbas řekl: to bylo zjeveno s ohledem na muže z kmene Banu Salim Ibn Awf zvaného al-Husajní, jehož dva synové konvertovali ke křesťanství, a on sám byl muslim. Řekl prorokovi: „Mám je přinutit přijmou islám, oni trvají na křesťanství?“, a proto Alláh zjevil tento verš. Tento verš byl ale nahrazen veršem „Boje“: „Zavoláni budete k boji proti lidu urputnosti velké, s nímž válčiti budete, dokud neodevzdá se do vůle boží.“ (korán 48:16). Alláh také říká: „Ó proroku, bojuj proti nevěřícím a pokrytcům a zacházej přísně s nimi“ (korán 9:73) a také říká: „Vy, kteří jste uvěřili, bojujte proti sousedícím s vámi nevěřícím a nechť naleznou ve vás drsnost: a vězte, že Bůh jest s těmi, kdož bojí se ho.“ (korán 9:123). Proto musí být všichni lidé na světě pozváni k islámu. Pokud kterýkoliv z nich odmítne, nebo odmítne platit džizju, musí proti nim být veden boj dokud nebudou zabiti. To je význam donucování. V Sahihu (alBuchariho) prorok říká: „Aláh se podivuje nad lidmi, kteří vstoupí do ráje v řetězech“, což znamená, že vězni, kteří jsou přivedení v řetězech do islámského státu, a poté upřímně přijmou islám a stanou se řádnými, vstoupí mezi lidi Ráje. Jasně říká, že tento verš byl nahrazen veršem „BOJE“. A ten je třeba dodržovat. Pokud by nebylo nutné bojovat džihád s úmyslem konvertovat silou k islámu, pak není potřeba pro to, aby verš „BOJE“ nahradil „NEBUDIŽ ŽÁDNÉHO DONUCOVÁNÍ V NÁBOŽENSTVÍ“.

113


Analýzy Internetové vydání26 tafsíru Ibn Kathira představuje zajímavý hadís a říká, že je autentický. V tomto hadísu Anas říká, že Alláhův prorok řekl muži „Přijmi islám“. Muž řekl „Nemám ho rád“. Prorok řekl „I když ho nemáš rád“. Prorok muži řekl, že i když se mu přijetí islámu nelíbí, přesto by ho měl přijmout, „protože Aláh ti zajistí upřímnost a správný cíl“. Pokud tafsír Ibn Kathira dává tomuto hadísu osvědčení autority, pak verš 2:256 neshledávám důležitým, protože podle muslimů tak zvaný nejlepší muslim a nejlepší člověk na světě (t.j. prorok Mohamed) se jím neřídil. Nevidím žádný důvod, proč by ho ostatní muslimové měli následovat. Co více, Ibn Kathirův tafsír říká jasně, že tento verš se vztahuje ke konkrétní situaci a byl nahrazen, a proto by všichni lidé měli být zváni k islámu. Pokud někdo z nich odmítne, nebo odmítne platit džizju, měl by proti nim být veden boj, dokud nebudou pobiti. Věřím, že tyto informace dostatečně prokazují, že tento verš (2:256) nemá podle islámské perpektivy v současném světě žádnou platnost. Pokud stále pochybujete, zde je poslední rána: Kdo touží po jiném náboženství než po islámu , nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí. (korán 3:85) Po tom všem je jakýkoliv omluvný pohled, podle kterého je islám tolerantní k jiným náboženstvím, pouze podvodem. Aláh: „Muslimové dobyjí celý známý svět a nakonec celý svět“ A On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným náboženstvím. (korán 48:28) Ibn Kathir říká k tomuto verši ve svém tafsíru: Dobrá zpráva je, že muslimové dobyjí celý známý svět a nakonec celý svět. Alláh Nejvyšší a Nejváženější řekl, zatímco svým věřícím přinášel radostné zprávy, že prorok zvítězí nad svými nepřáteli a zbytkem lidí na světě prospěšnými znalostmi a správnými činy. A islámská šaría má dva prvky, prospěšné znalosti a správné činy. Pravé náboženské znalosti jsou podle definice pravdivé, a správné islámské jednání je podle definice správné. Proto přesvědčení, že toto náboženské vedení je pravdivé a jeho nařízení jsou spravedlivá (že On ho může učinit nadřazeným všem náboženstvím) pro lidi na světě, Araby i ne-Araby, ať už vyznávají jisté ideologie nebo jsou ateisté nebo modloslužedníci. A 26 www.tafsir.com

114


Analýzy Alláh je postačujícím svědkem toho, že Mohamed je jeho prorokem a že mu zajistí vítězství. Alláh Nejvyšší a Nejváženější ví nejlépe. Mohamedovo náboženství má dobýt celý svět, a volba, kterou máme, je bojovat, abychom se zachránili.

Je nám o džihádu říkána pravda? Odpověd zní NE. Dovolte mi citovat Daniela Pipese z jeho článku „Džihád: Jak akademici zamaskovali jeho skutečný význam“. Zabývá se v něm detailně tím, jak jsme byli podvedeni k tomu, abychom věřili, že džihád je bojem proti nespravedlnosti a porušování lidských práv (přičemž džihád sám je nespravedlností a porušováním lidských práv). Zkoumáním mediálních prohlášení takových univerzitních odborníků zjistíme, že mají sklon ukazovat fenomén džihádu nápadně podobným způsobem - problém je v tom, že takový obraz je falešný. Džihád: pohled profesora Od více než dvou tuctů expertů, které jsem zkoumal, se objevuje několik vzájemně propojených témat. Pouze čtyři z nich přiznávají, že džihád má vůbec nějakou vojenskou složku, a dokonce i oni, s jedinou výjimkou, trvají na tom, že tato složka je ve své podstatě čistě obranná. Valerie Hoffman z Ilinoiské univerzity je unikátní v tom, že říká (jak je citována novináři), že „žádný muslim, kterého zná, by se nepostavil za takový terorismus [útoky z 11. září], protože je proti islámským pravidlům vměšování se“. Žádný jiný expert by nezašel ani tak daleko, aby jen nepřímo napověděl, že džihád obsahuje také útočnou složku. Proto John Esposito z Georgetownu, zřejmě nejviditelnější akademik zabývající se islámem, trvá na tom, že „ve snaze o to být dobrým muslimem mohou být období, kdy může být člověk povolán, aby bránil svojí víru a společnost. Pak může mít džihád význam ozbrojeného boje“. Další specialista vyznávající takový pohled je Abduláh Ahmed an-Naim z Emory, který vysvětluje, že „Válka je šaríou zakázána s výjimkou dvou případů: sebeobrany a šíření islámské víry“. Podle Blakea Burlesona z Bayloru to znamená, že v islámu by čin agrese jako 11. září „nebyl považován za svatou válku“. Podle dalšího půl tuctu expertů z mého průzkumu může džihád zahrnovat vojenskou obranu, ale toto pojetí je druhořadé v porovnání s ušlechtilým pojetím jako morálního zlepšování se. Charles Kimball, ředitel oddělení náboženství na Wake Forest, to říká stručně: džihád 115


Analýzy „znamená boj nebo snahu jménem boha. Velký džihád je pro většinu bojem proti sobě. Malý džihád je vnější obranný džihád“. Podobně se vyjadřují takové autority, jako Mohamed Siddiqi z Western Illiniois, Jihn Iskander z Georgia State, Mark Woodard z Arizona State, Taha Jabir al-Alwani z postgraduální fakulty islámských a sociálních věd z Leesburgu ve Virginii a Barbara Stowasser z Georgetownu. Ale ještě větší zástup - devět ze zkoumaných - popírá, že džihád má vůbec nějaký vojenský význam. Pro Joa Eldera, profesora socologie z Wisconsinské univerzity, je myšlenka, že džihád znamená svatou válku „velkou dezinterpretací“. Namísto toho říká, že „džihád je náboženským bojem, který blízce reflektuje vnitřní osobní boj náboženství“. Pro Della DeChanta, profesora světových náboženství na Univerzitě v Jižní Floridě, toto slovo „jak je obyčejně chápáno“ znamená „boj za to být pravdivým podle vůle boží a nikoliv svatou válku“. Shodující se pohledy byly vyjádřeny mimo jiné Johnem Kelsayem z John Carroll Univerzity, Zahidem Bukharim z Georgetownu a Jamesem Johnsonem z Rutgers. Roxanne Euben z Wellesley College, autorka knihy Cesta do Kandaháru: vývoj džihádu v moderním islámistickém politickém myšlení ujišťuje, že „Pro mnoho muslimů znamená džihád odolávání pokušení a snahu o to být lepším člověkem“. John Parcels, profesor filosofie a náboženských studií na Georgia Southern Univerzity, definuje džihád jako boj proti „touhám a vlastní vůli“. Pro Neda Rinalducciho, profesora sociologie na Armnstrongově Atlantské státní univerzitě, jsou cíle džihádu: „Vnitřně, být dobrým muslimem. Vnějškově, vytvářet spravedlivou společnost.“ A Farid Eseck, profesor islámských studií na Auburnském semináři v New York City pamětihodně popisuje džihád jako „odporování apartheidu a práci za práva žen“. Nakonec jsou zde ti akademici, kteří se zaměřují na koncept džihádu ve smyslu „sebeočišťování“, a pak pokračují tím, že ho zevšeobecňují a aplikují ho na nemuslimy i muslimy. Proto je pro Bruce Lawrence, prominentního profesora islámských studií na Duke, džihád nejen velmi ohebným termínem („být lepší student, lepší kolega, lepší obchodní partner. Nejvýše ze všeho, ovládat vlastní hněv“), ale nemuslimové by také měli „kultivovat … občanskou ctnost známou jako džihád: Džihád? Ano, džihád … džihád, který by byl skutečným bojem proti naší vlastní krátkozrakosti a nedbalosti, stejně tak jako je proti ostatním, kteří nás odsuzují nebo nenávidí za to, co děláme, ne za to, čím jsme … Pro nás Američany by velký džihád znamenal, že musíme přezkoumat americkou domácí a zahraniční politiku ve světě, který v současnosti 116


Analýzy ukazuje malé známky prosazování spravedlnosti pro všechny.“ Zde se vracíme zpět k pocitům vyjádřeným zahajovacím řečníkem na Harvardu, který se snažil přesvědčit své publikum, že džihád je něčím, co by měli všichni Američané obdivovat. Problém s touto nahromaděnou moudrostí expertů je jednoduchý. Sugeruje, že Usáma bin Ládin nemá tušení, co říkal, když před několika lety vyhlašoval džihád Spojeným státům, a poté opakovaně vraždil Američany v Somálsku, v amerických ambasádách ve východní Africe, v přístavu Aden, a poté 11. září 2001. Naznačuje, že organizace, které mají slovo džihád ve svém názvu, včetně Palestinského islámského džihádu a bin Ládinovy vlastní „Mezinárodní islámské fronty pro džihád proti židům a křižákům“, jsou velmi chybně pojmenovány. A co se všemi těmi muslimy, kteří vedou násilný a agresivní džihád, právě pod tímto jménem a právě v tomto okamžiku, v Alžírsku, Egyptě, Súdánu, Čečně, Kašmíru, Mindanau, Ambonu a dalších místech po celém světě? Neslyšeli o tom, že džihád je záležitostí ovládání vlastního hněvu? Je to samozřejmě bin Ládin, Islámský džihád a džihádisté po celém světě, kdo definují tento termín, a ne skupina akademických omlouvačů. Ještě důležitější je, že způsob, jakým tomuto termínu rozumějí džihádisté, je v souladu s jeho používáním během čtrnácti století islámské historie. V předmoderních dobách znamenal pro sunitské muslimy, dnes i tehdy muslimskou většinu, jednu věc. Znamenal právní, povinnou a komunitní snahu o rozšíření oblastí ovládaných muslimy (v arabštině známých jako dar al-islam) na účet oblastí ovládaných nemuslimy (dar al-harb). Toto převládající vnímání, tento cíl džihádu, je politický, nikoliv náboženský. Nesnaží se ani tak o šíření islámské víry, jako spíše o šíření muslimské vlády (ačkoliv to první často následovalo po tom druhém). Tento cíl je bez obalu ofenzivní, a jeho konečným cílem není nic menšího než dosažení vlády muslimů nad celým světem. Získáním území a zmenšením oblastí ovládaných nemuslimy dosahuje džihád dvou cílů: představuje nárok islámu na nahrazení ostatních náboženství, a přináší prospěch ze spravedlivého světového pořádku. Slovy Majida Khadduriho z Univerzity Johnse Hopkinse, který v roce 1955 napsal (před tím, než byly univerzity dobyty politickou korektností), že džihád „je nástrojem jak pro rozšíření islámského náboženství, tak pro zavedení imperialistického světového státu“.

117


Analýzy Pokud jde o podmínky, za kterých je možné džihád vést - kdy, kým, proti komu, s jakým způsobem vyhlášení války, s jakým koncem, s jakým rozdělením kořisti a tak dále - tyto záležitosti náboženští učenci rozpracovali během staletí do extrémních podrobností. Ale o základním významu džihádu - válce proti nevěřícím za účelem rozšíření muslimského náboženství - vládla dokonalá shoda. Například nejdůležitější sbírka hadísů (zpráv o výrocích a činech Mohameda), zvaná Sahih al-Buchari, obsahuje 199 odkazů na džihád, a každý z nich o něm mluví ve smyslu ozbrojeného boje proti nemuslimům. Abychom citovali ze Slovníku islámu z roku 1885, džihád je „náboženskou povinností ustanovenou koránem a tradicemi [hadísy] jako duchovní institucí, a přikazovanou obzvláště k účelu šíření islámu a zapuzování zlého od muslimů“. Džihád nebyl během století žádnou abstraktní povinností, ale klíčovým aspektem muslimského života. Podle jednoho výpočtu se Mohamed sám zúčastnil 78 bitev, z nichž pouze jedna byla obranná. Během jednoho století po prorokově smrti v roce 632 došly muslimské armády až do Indie na východě a do Španělska na západě. Ačkoliv takováto dramatická expanze už poté nebyla nikdy zopakována, důležitá vítězství v následujících stoletích zahrnovala sedmnáct indických kampaní Mahmuda z Ghazny (998-1030), bitvu o Manzikert v Anatolii (1071), dobytí Konstantinopole (1453) a triumfy Uthmana dan Fodia v západní Africe (1804-17). Krátce, džihád byl základní osnovou nejen v předmoderní muslimské doktríně, ale i v předmoderním muslimském životě. Džihád měl během času dvě varianty významu, jednu více radikální než standardní význam, a druhou celkem nenásilnou. První je spojována převážně s učencem Ibn Tajmíjou (1268-1328), podle které jsou muslimové, kteří nežijí podle nařízení své víry, považováni za nevěřící, a proto jsou legitimním cílem džihádu. To se hodilo, když (jak se často stávalo) jeden muslimský vládce vedl válku proti druhému; pouze ukázáním nepřítele jako špatného muslima mohla být válka označena za džihád. Druhou variantou, obyčejně spojovanou se súfisty, neboli muslimskými mystiky, byla doktrína obyčejně označovaná jako „větší džihád“, ale lepším termínem je pravděpodobně „vyšší džihád“. Tato súfistická varianta uplatňuje alegorické způsoby interpretace aby změnila doslovný význam džihádu jako ozbrojeného konfliktu, a namísto toho vyzývá ke stažení se ze světa a k boji proti základním instinktům s cílem dosáhnout nadpřirozeného vědomí a duchovního vhledu. Jak ale poznamenává Rudolph Peters ve své autoritativní knize Džihád v 118


Analýzy klasickém a moderním islámu (1995), tato interpretace se „sotva vyskytuje“ v předmoderních spisech o džihádu. V převážné většině předmoderních případů tedy džihád znamená jedinou věc: ozbrojenou akci proti nemuslimům. V moderních dobách se věci samozřejmě staly poněkud komplikovanějšími, protože islám prošel pod vlivem Západu odporujícími si změnami. Muslimové, kteří se musejí zabývat Západem, mají tendenci přijmout jeden ze tří hlavních přístupů: islámismus, reformismus a sekularismus. Pro účely této diskuse můžeme dát sekularisty stranou (takové jako například Kemala Ataturka), protože džihád zcela odmítají, a namísto toho se zaměřit na islámisty a reformisty. Obě skupiny se připoutaly k různým variantám významu džihádu, aby poté rozvinuly vlastní výklady. Islámisté, kromě toho, že se drží základní koncepce džihádu jako ozbrojeného boje proti nevěřícím, přijali také za svojí výzvu Ibn Tajmíji k útokům na bezbožné muslimy. Tento přístup získával během 20. století na významu, když islámští učenci jako Hasan al-Banna (190649), Sayyid Qutb (1906-66), Abu al-Ala Mawdudi (1903-79) a Ajatoláh Ruholáh Chomejní (1903-89) prosazovali džihád proti muslimským vůdcům, kteří nežili podle islámských zákonů a neprosazovali je. Revolucionáři, kteří v roce 1979 v Íránu svrhli šáha a vrahové, kteří o dva roky později zastřelili egyptského prezidenta Anwara Sadata, se drželi této doktríny. Stejně tak se jí drží Usáma bin Ládin. Reformisté naopak reinterpretují islám tak, aby ho dali do souladu se západními způsoby. Jsou to oni - v zásadě prostřednictvím spisů Sira Sayyida Ahmada Chána, indického reformistického vůdce z 19. století kdo transformovali myšlenku džihádu do výhradně obranného boje slučitelného s mezinárodním právem. Tento přístup, chrakterizovaný Encyklopedií islámu z roku 1965 jako „zcela obranný“, dluží mnohem více Západu než islámskému myšlení. V našich vlastních dnech se vyvinul do toho, čemu Martin Kamer přezdívá „druh orientálního quakerství“, a je společně s návratem súfistického pojetí tím, co povzbudilo některé k popírání skutečnosti, že džihád má vůbec nějakou vojenskou složku, a k jeho redefinici na čistě duchovní nebo společenskou aktivitu. Většině muslimů v dnešním světě je tento pohyb od starého pojetí džihádu spíše vzdálen. Nevidí ani své vlastní vůdce jako cíle zasluhující si džihád, ani nejsou připraven stát se Quakery. Namísto toho většina z nich vyznává klasické pojetí džihádu, jak v roce 1993 poznamenal přední francouzský učenec Alfred Morabia:

119


Analýzy „Ofenzivní agresivní džihád, ten, který byl kodifikován experty a teology, nepřestává rezonovat v muslimském vědomí, jak individuálním, tak kolektivním. … Současní obhájci představují obraz této náboženské povinnosti, která dobře odpovídá současným normám lidských práv, … ale lidé tím nejsou přesvědčeni. … Převážná většina muslimů zůstává pod duchovním vlivem zákona … jehož zásadní potřebou je požadavek, nikoliv naděje, učinit slovo Alláhovo vítězným kdekoliv na světě.“ Krátce, džihád ve svém původním významu zůstává v muslimském světě mocnou silou, a to velmi dobře vysvětluje velkou přitažlivost postav jako je Usáma bin Ládin bezprostředně po 11. září 2001. V rozporu se zástupcem Harvardu, který ujistil své publikum, že „džihád není něčím, kvůli čemu bychom se měli cítit znepokojení“, vyvolával a vyvolává tento koncept nejen znepokojení, ale i nevyslovitené lidské utrpení: slovy švýcarské odbornice Bat Ye’or, „válka, vyvlastnění, dhimmi status [podřízenost], otroctví a smrt“. Jak Bat Ye’or poukazuje, muslimové „mají právo jako muslimové říkat, že džihád je spravedlivý a duchovní“, pokud si tak přejí; ale podle stejného metru každé skutečně upřímné zhodnocení poskytne hlas také bezpočtu „nevěřících, kteří byli a jsou oběťmi džihádu“, a kteří, nikoliv méně než oběti nacismu nebo komunismu, mají „svůj vlastní názor na džihád, jehož jsou oběťmi“. … Pro použití termínu ve svém původním významu se musíme obrátit k islámistům. Tito islámisté mluví otevřeně o džihádu ve svém správném vojenském smyslu. Zde je Usáma Bin Ládin: Aláh „nám nařizuje provádět svatý boj, džihád, abychom pozdvihli slova Aláhova nad slova nevěřících“. A zde je Mula Mohamed Omar, bývalý vůdce režimu Tálibánu, nabádající muslimskou mládež: „Jděte k džihádu a mějte své zbraně připravené“. Je intelektuálním skandálem, že od 11. září 2001 experti na amerických univerzitách opakovaně a sborem vydávali veřejná prohlášení, která se vyhýbají původnímu významu džihádu v islámském právu a v muslimské historii, nebo ho přetírají na růžovo. Je to, jako kdyby historici zabývající se středověkou Evropou popírali, že výraz „křížová výprava“ kdy měla vojenský význam, a namísto toho poukazovali na výrazy jako „křížová výprava proti hladu“ nebo „křížová výprava proti drogám“, aby demonstrovali, že tento termín znamená snahu o zlepšení společnosti. …

120


Analýzy

Závěr Jasně tedy zjišťujeme, že džihád je ofenzivní válkou vedenou proti nemuslimům, když odmítají islám a následují náboženství nebo filosofii podle vlastní volby. Džihád je veden za účelem konverze nevěřících k islámu silou nebo k přijetí ponížení platbou daně z hlavy, džizji. Nelze žádným způsobem ospravedlnit to, co Mohamed a jeho společníci jménem džihádu dělali. Mohamedův islám nezná žádnou toleranci. Všechno, co zná a chce, je úplná nadvláda. Ačkoliv džihád kolem nás pokračuje bez ústání, existuje vážná a nebezpečná konspirace, která má za cíl představit běžným lidem „renovovaný a civilizovaný“ pohled na islám a džihád. Tyto omluvné pohledy, které jsou rozšiřovány, jsou nebezpečnější než džihád, o kterém mluvíme. Tito omlouvači zabraňují lidem porozumnět skutečné hrozbě, a až jí budou moci pochopit sami za sebe, bude již příliš pozdě. Džihád klepe na dveře civilizovaného světa převlečen za renesanci s pomocí těch, které Ali Sina cituje jako „užitečné idioty“, a snaží se do našich domů vnést zkázu. Ale Ali Sina se může mýlit v tom, že nejsou „užitečnými idioty“, ale „neužitečnými idioty“, kteří nepřinášejí užitek svojí práci ani lidstvu. Je nejvyšší čas, abychom si uvědomili hrozbu islámského džihádu, a pevně se mu kvůli vlastnímu přežití postavili.

121


Analýzy

Svody islámského ráje Robert Spencer Jakkoliv to může Zápaďanům připadat podivné, zprávy o pannách slibovaných islámským mučedníkům v Ráji nejsou žádným mýtem nebo překroucením islámské teologie. Mohamed vykreslil svým následovníkům vizi otevřeně materiálního a bujně smyslového ráje, který obsahuje vše, po čem mohl pouštní kočovník z arabské pouště sedmého století toužit: zlato a věci z jemných materiálů, ovoce, víno, vodu, ženy ... a chlapce. Samozřejmě ne každý byl ochoten svůj život za tento přislib vyměnit, dokonce ani za Mohamedových dnů. Během jednoho střetu s Kurajšovci (během zákopové bitvy) vyzval Mohamed své stoupence: „Který muž půjde ven a zjistí, co nepřítel dělá, a pak se vrátí zpět?“ Slíbil, že požádá Alláha, aby tento špeh „mohl být mým společníkem v Ráji“. Žádný dobrovolník se ale nepřihlásil a proto nakonec musel nařídit tento úkol jednomu ze svých mužů. Přesto byl slib Ráje jedním z hlavních způsobů, kterými Mohamed své stoupence motivoval. Učinil tím z boje džihádu situaci, která byla vždy zisková: pokud muslimský válečník zvítězil, získal pozemskou kořist; pokud byl zabit, získal prakticky stejnou odměnu v posmrtném životě - pouze v mnohem větším množství. Během bitvy u Badru vyzýval Mohamed příslibem Ráje: „Při Alláhovi, v jehož rukách je Mohamedův život, žádný muž nebude v tento den boje proti nepřátelům s vytrvalou odvahou a na postupu, nikoliv na ústupu, zabit, protože Alláh ho přijme do Ráje“. Jeden z jeho bojovníků, Umajr bin al-Humam, který seděl poblíž a přežvykoval datle, tím byl vzrušen. „Skvělé, skvělé!“ vykřikl. „Není mezi mnou a Rájem nic jiného, než zabití těchto mužů?“ Odhodil své datle, spěchal do boje a rychle se setkal se smrtí, kterou hledal.

Co je za dveřmi číslo jedna Umajr bin al-Humam očekával, že bude v ráji ozdoben „náramky zlatými a perlami“ (korán 22:23) a „oděn do atlasu a brokátu“ (korán 44:53). Poté bude spočívat „na poduškách zelených a kobercích překrásných“ (korán 55:76), sedět „na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou“ (korán 56:15) a bude s ostatními sdílet „zlaté nádoby i poháry“, v nichž bude vše, „po čem duše touží a co očím lahodí“, včetně „ovoce hojnost“ (korán 43:71, 73) a „ovoce, palmy a jablka granátová“ (korán 55:68). Pro nevegetariány bude „maso ptačí podle přání svých“ (korán 56:21). Pro ty, kdo žili celý život na poušti, byla voda vzácností - a korán jí v Ráji slibuje hojnost. Ráj sám je „zahradami, pod nimiž řeky tekou“ (korán 3:198, 3:136, 13:35, 15:45, 22:23). „V nich obou prameny dva budou tryskat“ (korán 55:66).

122


Analýzy A nejen voda: Ráj nabízí různé nápoje. Kromě „řek s vodou, jež nezahnívá“, tam budou také „řeky mléka, jehož chuť je neměnná, a řeky vína, jež rozkoší je pijícím, a řeky medu očištěného“ (korán 47:15). Víno? Nejsou alkoholické nápoje muslimům zakázány? Neříká korán, že víno je „věcí hnusnou z díla satanova“ (korán 5:90)? Jak je potom možné najít dílo satanovo v Ráji? Je třeba pochopit, že víno z ráje je odlišné, „v něm opojnosti není“ a pijáci jím proto „nebudou zmoženi“ (korán 37:47). To všechno bude požehnaným předloženo v dokonale klimatizovaném prostředí: „tam na poduškách odpočívat budou a nespatří tam ani slunce žár, ani mráz spalující a blízko nad nimi budou stromů stíny a nízko budou se sklánět plody visící“ (korán 76:13-14). Jídlo a pohodlí nikdy neskončí: „pod zahradami jeho řeky tekou a plody trvalé jsou stejně jako stíny jeho“ (korán 13:35).

Radosti sexu A ačkoliv to všechno může vypadat přitažlivě, Umajr bin al-Humam po tom všem pravděpodobně netoužil. Protože věděl, že v Ráji na něj čekají „dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné“ (korán 78:31); „dívky zrak klopící, okaté“ (korán 37:48), „jež rubínům a perlám se budou podobat“ (korán 55:58), za něž budou „oženěni“ (korán 52:20), Tyto ženy budou „dívky sklopených zraků, jichž předtím ani muž, ani džin se nedotkl“ (korán 55:56). Alláh je „učinil pannami“ (korán 56:36) a podle islámské tradice jimi zůstanou navždy. Ráj ale nebude nudný ani pro muslimy s opačnou sexuální orientací. Alláh jim slibuje, že „budou je tam chlapci obcházet, kteří perlám střeženým se budou podobat“ (korán 52:24), „chlapci mládí věčného“ (korán 56:17); „při pohledu na ně bys myslil, že jsou to perly rozsypané“ (korán 76:19). Neodsuzuje ale korán homosexualitu? Konec konců, popisuje Lota, jak říká lidem ze Sodomy: „Vždyť vy z vášně své k mužům vcházíte místo k ženám! Vy věru jste lid, jenž všechnu míru překračuje!“ (korán 7:81) a „Což se chcete jen k mužům z lidstva všeho přibližovat a manželky své, jež pro vás Pán váš stvořil, zanedbávat? Ba, vy věru jste lid přestupníků!“ (korán 26:165). Hadís nařizuje, že „pokud je muž, který není ženatý, přistižen při páchání sodomie, bude ukamenován k smrti“. V dalším hadísu Mohamed říká, „Zabijte toho, který sodomizoval, a toho, který dovolil, aby mu tak bylo učiněno“. Tyto příkazy se propracovaly až do islámského práva, což vedlo například dva Saudy, kteří se obávali ukamenování nebo vězení, k tomu, že zavraždili Pákistánce, který byl svědkem jejich „ostudných činů“ tak, že ho přejeli autem, rozbili mu hlavu kamenem a poté ho zapálili. Chlapci jako perly ale nechali vzniknout podivnému podvojnému přístupu k homosexualitě v islámu. Velký básník Abu Nuwas homosexualitu ve své básni Navoněné zahrady otevřeně oslavuje: „Ach radosti sodomie! Buďte nyní sodomité, Arabové. Neodvracejte se od 123


Analýzy ní - je podivuhodným potěšením. Vezměte si stydlivého mládence s kadeřemi na spáncích a projíždějte se na něm jako gazela na své družce. Mládence, kterého mohou všichni vidět opásaného mečem, ne jako vaše děvky, které musí být zahalené. Vezměte si chlapce s hladkými tvářičkami a nasedněte na ně nejlépe, jak dokážete, protože ženy jsou prostředníkem ďáblů!“ Tento paradoxní přístup k homosexualitě prochází celou muslimskou historií. Dokonce i osmanský sultán Mehmed II, dobyvatel Konstantinopole, projevoval svojí orientaci otevřeně. Zatímco město stále ještě doutnalo, Mehmed odvrátil svojí mysl od válek a bojů a požadoval, aby mu byl přiveden proslule pohledný nezletilý syn byzantského důstojníka Lukase Notarase. Notaras šel za sultánem řekl mu, že se bude raději dívat, jak jeho syn zabit před jeho očima, než aby ho ponechal na pospas Mehmedovým choutkám. Mehmed mu vyhověl a poté nechal setnout i Notarase.

Jak získat přístup do Ráje Jak jsme viděli, nejjistější záruka Ráje je poskytována těm, kteří „zabíjejí a jsou zabíjeni“ za Alláha: „jim budou dány zahrady ... A to je slib Jeho pravdivý“ (korán 9:111) Mohamed také prohlásil, „Vězte, že Ráj spočívá pod stínem mečů“. Ujišťuje, že ti, kteří zemřou za Alláha, nejsou mrtví, ale živější, než kdy dříve: „A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: 'Jsou mrtvi!' Nikoliv; oni živi jsou, avšak vy to netušíte.“ (korán 2:154)

Asasíni a svody ráje Zhruba v časech křížových výprav prosperovala notoricky známá sekta ismailitských šíitských muslimů známých jako Asasíni. Ačkoliv politickou vraždu nevynalezli, vražděním početných klíčových politických osob, které se proti jejich hnutí stavěly, jí do politiky islámského světa zavedli v masovém měřítku. Po provedení takové vraždy se takřka vždy nechali s klidem chytit, ačkoliv to v té době znamenalo jistou smrt. Co vedlo mladé muže, že se k této sektě přidávali, a obětovali takovým způsobem své životy? Za prvé, ismailité se považovali za šiřitele „čistého islámu“, za jehož obnovu pokládali své životy. Je ale také možné, že za jejich motivací stály svody islámského Ráje. Když Marco Polo projížděl koncem třináctého století Asií, zaznamenal, že slyšel „mnoho lidí vyprávět“ o temném vůdci Asasínů, Starci (neboli šejchovi) z hory: Udělal v údolí mezi dvěma horami největší a nejkrásnější zahradu, která byla kdy spatřena, osázel jí nejjemnějším ovocem na světě a postavil v ní nejskvostnější sídla a paláce, které byly kdy spatřeny, 124


Analýzy ozdobené zlatem a s obrazy toho nejkrásnějšího, co na světě existuje, a také se čtyřmi potrubími, jedním s vínem, jedním s mlékem, jedním s medem, a jedním s vodou. Byly zde krásné ženy a slečny, nejkrásnější na světě, které neměly soupeřky ve hře na kterýkoliv nástroj a ve zpěvu a tanci. A dal svým mužům na vědomí, že tato zahrada je Rájem. To je důvod, proč jí udělal podle tohoto vzoru, protože Mohamed ujistil Saracény, že ti, kdo půjdou do Ráje, budou mít krásné ženy, a najdou tam řeky vína a mléka a medu a vody. ... Nikdo nevstoupil do těchto zahrad kromě těch, ze kterých si přál učinit Asasíny. Je pravděpodobné, že tento popis je více legendou, než skutečností. Muslimští bojovníci byli ale v historii motivováni islámským Rájem. Dokonce i únosce z 11. září 2001 Mohamed Atta si v onen osudný den přibalil do svého zavazadla „svatební oblek do ráje“, ačkoliv si ho nemohl nasadit, protože aerolinky mu povolily pouze jedno příruční zavazadlo. Dopis nalezený v Attově zavazadle hovořil o „svatbě“ s „ženami ráje ... oblečenými do těch nekrásnějších šatů“.

Dodatek 1, Mohamed versus Ježíš Nový zákon, Jan, 3:16: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“

Korán, 9:111: „A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že

jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boží - zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného a to úspěch je nesmírný.“

Dodatek 2, Sebevražední džihádisté a Ráj Slib Ráje těm, kteří „zabíjejí a jsou zabíjeni“ za Alláha je základním ospravedlněním sebevražedných útoků. Útočníci si činí nárok na příslib Ráje tím, že zabíjejí Alláhovy nepřátele a přitom jsou sami zabiti. Muslimští mluvčí pochopitelně vždy přispěchají s tvrzením, že islám sebevraždu zakazuje: „Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem ... a nepřivozujte si smrt!“ (korán 29:30) Mohamed v hadísu dodává: „Ten, kdo spáchá sebevraždu udušením, bude se bude sám navždy dusit v pekelném ohni, a kdo spáchá sebevraždu ubodáním, se bude ubodávat v pekelném ohni“. Vlivný islámský učenec Jusuf al-Qaradáví, jehož knihu Zakázané a povolené vydala v Čechách Islámská nadace v Praze, shrnuje rozšířenější názor na věc. Sebevražedných džihádistů se zákaz sebevraždy netýká, protože jejich cílem není zabít sebe, ale nepřítele Alláha: „Není to sebevražda, ale mučednictví ve jménu Alláha. Islámští teologové a právníci o této otázce diskutovali a hovoří o tom jako o 125


Analýzy formě džihádu, jako o ohrožení života mudžahida. Je povoleno ohrozit svůj život, zkřížit cestu nepříteli a být při tom zabit“. Um Nidal, matka sebevražedného džihádisty Hamasu Mohameda Farhata, vidí vražednou smrt svého syna stejným způsobem - jako velké vítězství: „Džihád je náboženským příkazem, který na nás byl uvalen“, vysvětlila. „Musíme tuto myšlenku vštěpovat do duší našich synů, neustále ... Co vidíme každý den masakry, ničení, bombardování domovů - posílilo v duších mých synů, obzvláště Mohameda, lásku k džihádu a mučednictví. ... Alláh buď pochválen, jsem muslimka a věřím v džihád. Džihád je jedním z prvků víry a to je to, co mě povzbudilo k obětování Mohameda v džihádu za Alláha. Můj syn nebyl zničen, není mrtvý; žije šťastnější život, než já“. Um Nidal pokračovala: „Protože jsem svého syna milovala, povzbuzovala jsem ho, aby zemřel smrtí mučedníka za Alláha ... Džihád je náboženskou povinností, která na nás byla uvalena, a my ho musíme provádět“.

Dodatek 3, Ráj stále lákadlem pro mladé muže „Američané milují Pepsi-Colu, my milujeme smrt“, jásal Maulana Inyadulláh z al-Kajdy. Muslimové milují smrt, protože Alláh jim nařizuje cenit si radostí ráje více než radostí tohoto světa: „těm, kdo život pozemský více než budoucí milují, od cesty Boží odvádějí, a aby křivá byla, si přejí. Ti věru daleko jsou zbloudilí!“ (korán 14:3). Jakkoliv mohou být svody islámského Ráje křiklavé, jsou stále přitažlivé - tato přitažlivost je pociťována nejostřeji dospívajícími chlapci. V roce 2004 řekl čtrnáctiletý potenciální palestinský sebevražedný džihádista izraelským vojákům, kteří ho odzbrojili: „Vyhodit se do vzduchu je jedinou šancí, jak mít sex se sedmdesáti dvěma pannami v zahradách Ráje“. Další čtrnáctiletý vysvětlil, jak ho džihádistický náborčí zapsal do íráckého džihádu: „Řekl mi o ráji, o pannách, o islámu“.

Dodatek 4, Assasíni Další detaily o sektě Assasínů najdete na blogu českého arabisty Zdeňka Müllera: Za asasíny do Íránu.27

27 http://zdmuller.blog.cz/0707/za-asasiny-do-iranu

126


Analýzy

Muslimský otrokářský systém ve středověké Indii K.S. Lal

K.S. Lal je známý indický historik, který zabývá historií středověké Indie. Mnoho z jeho knih je ve svém oboru považováno za standard. Kromě knihy, ze které zde citujeme28, napsal také obsáhlou studii o muslimském dobývání Indie „The Legacy of Muslim Rule in India“.29 Původ muslimského otrokářského systému Od dne, kdy se Indie stala cílem muslimských nájezdníků, začali být její lidé masově zotročováni a prodáváni do cizích zemí, nebo zaměstnávání na různých podřadných i méně podřadných pozicích v zemi. Abychom tento fenomén pochopili, je nutné jít k počátkům a rozvoji islámského otrokářského systému. Neboť kamkoliv muslimové přišli, většinou jako dobyvatelé, ale také jako obchodníci, rozvinuli systém otrokářství přizpůsobený místnímu klimatu, území a populaci. Například simultánně s invazí Mohameda bin Kásima do Sindhu počátkem 8. století dosáhla expanze arabského islámu až do Egypta, severní Afriky a na Iberijský poloostrov na západě, a do Sýrie, Malé Asie, Palestiny, Íráku, Khurusanu, Sistanu a Transoxiany. Ve všech těchto zemích se rozvinul muslimský otrokářský systém specifický pro dané místo. Ve středověku byla Indie a tyto země ve stálém kontaktu. Například již od časných nájezdů otrokářských sultánů Iltutmishe a Balbana (1210-86) přicházelo kvůli mongolské vlně ke svým dvorům v Dilí velké množství princů se svými stoupenci z Íráku, Khurasanu a Mawar-un-Nahr. Mnoho částí Dilí a jeho okolí bylo osídleno těmito elitami a jejich otroky, vojáky a učenci. V Balbanově královském procesí pochodovalo 500 otrockých vojáků Sistanů, Ghaurů a Samarkandů s tasenými meči jako poukázání na skutečnost, že velké množství otroků z těchto zemí přišlo v 13. a 14. století do Indie. Když začali Mughalové dobývat Indii, došlo ke vzniku Osmanské říše, která na své výši obsahovala současnou Albánii, Řecko, Bulharsko, Srbsko, Rumunsko a několik dalších sousedních zemí. Pak zde byla safavidská říše v Íránu. Osmanská říše obchodovala s Evropou a dovážela odtud „nezbytné zásoby otroků. Slovany (slave - otrok – pozn. př.) dodávali obchodníci z Verdunu, Benátek nebo odjinud z Itálie. Další otroci byli dováženi z černé Afriky, východní Evropy a turecké střední Asie“. Indičtí Mughalové měli velmi úzké kontakty s tureckou Osmanskou a íránskou safavidskou říší. Tyto kontakty zahrnovaly i výměnu otroků a představ o otrokářství. Nicméně jakýkoliv pokus o studium této oblasti, která je tak široká a spletitá, by nás odvrátil od našeho hlavního tématu, které je omezeno na Indii. Měli bychom se proto omezit na nejnutnější informace o počátku instituce 28 Muslim Slave System in Medieval India, http://www.bharatvani.org/books/mssmi/ 29 The Legacy of Muslim Rule in India, http://www.bharatvani.org/books/tlmr/

127


Analýzy muslimského otrokářství mimo Indii, které budou postačující pro pochopení otrokářského systému ve středověké Indii. Prorok Mohamed našel v Arábii funkční otrokářský systém a v Koránu ho uznal. Počátky muslimského otrokářského systému tak lze vysledovat do Arábie, původní země muslimů, a do oblastí, do kterých se islám rozšířil. Příkazy Koránu, islámské dobývání a muslimské administrativní instituce mu poskytly trvalost a legitimitu. Podle T.P. Hughese, „Otrokářství je v naprostém souladu s duchem islámu. … Že Mohamed zlepšil životní podmínky otroků, jak existovaly podle pohanského práva Arábie, je bez pochybností; je ale stejně jisté, že arabští zákonodárci z něj chtěli učinit trvalou instituci“. D.S. Margoliouth rozvádí toto téma, když dodává, že „Vcelku … Mohamed zmírnil životní podmínky zajatců … propuštění jím bylo prohlášeno za akt zbožnosti … a vražda nebo těžké ublížení otrokovi mělo být trestáno odplatou“. V jednom ze svých posledních kázání Mohamed vyzval své stoupence takto: „A vaši otroci! Krmte je takovým jídlem, jaké sami jíte; a oblékejte je do šatů, které sami nosíte. A když učiní chybu, kterou nedokážete odpustit, prodejte je, protože jsou sluhy Pána a nejsou určeni k trýznění“. Jeho první ortodoxní životopisec Ibn Ishák nicméně píše o transakcích, které se později staly precedentem pro islámský obchod s otroky: „Pak poslal prorok Sada bin Zajda al-Ansari … s některými chycenými ženami z kmene Banu Kurajza do Najdu a ten je tam prodal za koně a za zbraně“. Ženy byly zajaty poté, co byli jejich muži masově zmasakrováni na tržnici v Medíně.

Postavení otroků v islámu Mohamedova žádost obsahovala některé fundamentální postoje k postavení otroků v islámu. Uznávala otroky jako majetek svého pána. Otrok mohl být prodán, jako s muslimem nebo sluhou Pána s ním nemělo být zacházeno tvrdě. Zde je nutné poznamenat, že v ranných dnech islámu to byla společenská spodina, která se kolem Mohameda shromáždila a stala se jeho bojovou silou. „Korán přímo uznává, že prorokovi stoupenci byli spodinou společnosti“. Arabská aristokracie po něm požadovala, aby tuto spodinu poslal pryč, než s ním byli ochotni jednat (stejně tak zacházela turecká vládnoucí třída s prvními muslimy v Indii). Mohamedovou misí bylo ale rozšířit své náboženství a jakákoliv nehumánní pravidla by ukazovala islám zajatcům ve velmi nepříznivém světle. To by odrazovalo od obracení na víru. S muslimskými otroky také nebylo možné zacházet po konverzi špatně, protože by to poškozovalo reputaci nové víry a nové konvertity by to pokořovalo. Jak byla tato nařízení později dodržována nebo přehlížena muslimskými nájezdníky a vládci v jiných zemích je jiná otázka. V původní zemi islámu, v Arábii, bylo přikázáno nezacházet s otroky tvrdě; pánové byli namísto toho vyzýváni, aby využívali služby mužských otroků tím nejlepším způsobem a aby si užívali intimní společnosti otrokyň. Toto tolerantní zacházení nebylo bez podmínek. Otrok byl majetkem svého pána. Jeho život jím byl určován. Nemohl se například bez jeho svolení oženit. Ačkoliv se mohl volně pohybovat, nemohl pořádat zábavní události ani navštěvovat své přátele. Otrok nemohl poskytnout nebo dostat půjčku nebo jít na pouť. 128


Analýzy Pokud se mu podařilo shromáždit nějaký majetek, nezdědili ho jeho synové, ale jeho pán. Teoreticky si otrok mohl koupit svobodu, ta byla ale udělena pouze výměnou za peníze a dokud nebyla zaplacena celá částka, nebyla mu udělena. Otrok nemohl hledat svobodu útěkem, protože „Otrok, který utekl svému pánovi, spáchal přečin nevíry“, řekl Mohamed. Emancipace otroků nebyla v předislámské Arábii neznámá. Mezi zbožnějšími Araby bylo starým zvykem, že jejich otroci budou po jejich smrti propuštěni. Pro Mohameda bylo propuštění otroka činem dobročinnosti jeho pána, nikoliv otázkou spravedlnosti, a svobodu si zasloužili pouze věřící otroci. Krátce, otroctví bylo v islámu trvalou a věčnou institucí. Jak poukazuje Margoliouth, „zrušení otroctví bylo něčim, co nikdy nevstoupilo do prorokovy mysli“. „Skutečností zůstává“, píše Ram Swarup, „že Mohamed zavedením konceptu náboženské války a popřením lidských práv nemuslimů, posvětil otrokářství v bezprecedentním rozsahu … a takových obrovských rozměrů. Zubajr, blízký prorokův společník, vlastnil v okamžik své smrti tisíc otroků. Prorok sám vlastnil v jednom okamžiku nejméně 49 otroků, nepočítaje 39 sluhů, mužského i ženského pohlaví. Mirkhond, Mohamedův životopisec z patnáctého století, je všechny ve své Rauzat-us-Safa jmenuje. Realitou je, že otrokářství, poplatky a kořist se staly hlavní oporou nové arabské aristokracie …“. „Islámské otrokářství je propleteno v jeden systém se sňatkovým zákonem, obchodním zákonem, dědickým právem a jeho zrušení by udeřilo na samé základy mohamedánského práva“.

Šíření islámského otrokářství Islámský otrokářský systém se šířil a rozvíjel všude, kde byla zavedena muslimská vláda. Ghulam nebo quallar (otrok) byl výtvorem safavidského státu. V Egyptě vznikli mameluci. V Osmanské říši byli nazývání kapi-kulus. „Kapi-kulu byli původně rekrutováni se sultánského podílu na válečných zajatcích a následně z pravidelné daně (devširme) křesťanských chlapců. Většina mládeže vstoupila do janičářských jednotech. Křesťanští otroci byli bráni z kruhů gruzínských, arménských a kavkazských zajatců nebo jejich potomků“. Černí otroci pocházející z východní Afriky se nazývali Zanj. Většina otroků, kteří se dostali do Indie, byli Turkové. Okamžitě po svém zrození započalo mohamedánství kariéru agresivního a expanzionistického dobývání. Jeho chalífové často dobývali nová území a následně zaváděli autokratické vlády vycházející z učení islámu. Dobývání vyžadovalo velké armády; despotické vlády nemohly být provozovány bez množství byrokratů. Deváté až třinácté století bylo v muslimské Asii obdobím horečnaté aktivity; impéria byla budována a ničena; byla zakládána a ničena města. Jinými slovy, celá střední Asie, Transoxiánie a Turkistán byly ve středověku velmi neklidnými oblastmi. Bylo potřeba armád a velkého množství byrokratů, aby bylo možné spravovat neustále se rozšiřující islámská dominia. Pro takovou službu se hodili Turkové.

129


Analýzy

Turečtí otroci Abbasidové vybudovali velmi velké impérium s hlavním městem v Baghdádu a jeho provincie byly spravovány tureckými otrockými úředníky a tureckými nájemnými vojáky. Chalífa al-Mutasim (833-842) zavedl do armády turecký element a byl prvním chalífou, který zaměstnával turecké otroky. Bylo totiž brzy zjištěno, že mladí otroci z Turkistánu a Mawar-un-Nahr představují pro takové jednotky vynikající materiál. Turkové je obecný termín pro lidi různých vyznání a kmenů. Turkistán středověkých historiků byl rozsáhlou zemí. Na východě hraničil s Čínou, na západě se sultanátem Rûm (západní Turecko - pozn. př.), na severu se zdmi Gogů a Magogů a na jihu s horami Hindustánu. Turkové byli jako lidé jak civilizovaní měšťané, tak i migrující kmeny přecházející pouště nebo divočinu. S posouváním hranice islámu na sever a na západ od Persie se jeden kmen za druhým, jako Turkové, Tataři, Turkomeni a dokonce i Mongolové a Afghánci, dostávali do podřízeného postavení. Získávali si pozornost svých dobyvatelů udatností a odvážnou povahou. Byli ve skupinách a davech odváděni jako otroci. Islámští chalífové také kupovali turecké otroky, aby spravovali jejich rozsáhlé říše. Turečtí otrokové pomáhali věci islámu svým bojovým duchem. Jak ale jejich množství rostlo, stali se neovladatelnými. Například stráž chalífy al-Mutasima se skládala ze 4000 Turků; jejich počet později vzrostl na 70 000 otrockých žoldáků. S časem začala narůstat tyranie, bezzákonnost a moc Turků. Bezohledná politika náboženského pronásledování chalífy Mutawakkila byla zodpovědná za odcizení podřízených ras. Jeho vlastní syn se brzy spikl s Turky a toto spiknutí skončilo v roce 861 chalífovou vraždou. Chalífa Mutalid (892-902) nebyl schopen moc Turků potlačit. Ke konečnému úpadku chalífátu došlo bezprostředně po vraždě Muqtadira v roce 932. „Turečtí vojáci dosazovali a vraždili chalífy podle libosti“. Jak se impérium chalífátu ve třetím století islámu rozpadalo, jeho provinční guvernéři se stali nezávislými. Technicky byli ale tito turečtí guvernéři pouze otroky a jejich moc závisela na vojenské síle, nikoliv na jakýchkoliv morálních základech. Chalífové byli na druhou stranu předmětem respektu. První čtyři chalífové měli přímý vztah k Mohamedovi. Muawiya, zakladatel umajadského chalífátu, byl bratrancem Abbase, Mohamedova strýce. Abbas sám byl zakladatelem abbasidského chalífátu. Turečtí otroci tudíž považovali za vhodné udržovat s chalífou zvláštní vztahy: platili mu daň a hledali u něj uznání své vlastní „suverenity“. To je způsob, jakým v průběhu času pevně ustanovili svojí vlastní politickou moc.

Zotročování Indů arabskými a tureckými nájezdníky Turkové nebyli prvními muslimy, kteří Indii napadli. Před příchodem Turků napadl začátkem osmého století arabský generál Mohamed bin Kásim Sindh. V souladu s muslimskou tradicí Arabové zajímali a zotročovali Indy ve velkých 130


Analýzy množstvích. A zotročování, distribuce a prodej indických zajatců bylo muslimskými nájezdníky a vládci systematicky praktikováno od dob Mohameda bin Kásima z osmého století do dnů Ahmeda Šáha Abdaliho ve století osmnáctém. Jen jen pochopitelné, že tisícileté otrokářské úsilí lze připomenout jen stručně se zdůrazněním některých charakteristických vlastností systému.

Zotročování Araby Během arabské invaze do Sindhu (712) napadl Mohamed bin Kásim nejprve Debal, přičemž toto slovo je odvozeno od slova deval, které znamená chrám. Ten byl umístěn na pobřeží nedaleko moderního Karáčí. Byl střežen posádkou 4000 kšatrijských vojáků a obsluhován 3000 bráhmany. Všichni muži starší sedmnácti let byli sťati a jejich ženy a děti byly zotročeny. „700 krásných žen, které byly pod ochranou (t.j. které se ukryly v chrámu), bylo zajato s jejich cennými ozdobami a s šaty ozdobenými šperky“. Mohamed poslal pětinu kořisti, mezi níž bylo sedmdesát pět dívek, Hajjajovi, zbylé čtyři pětiny byly rozděleny mezi vojáky. Kdekoliv poté následně zaútočil, jako v Rawaru, Sehwanu, Dhalile, Brahmanabádu a Multanu, indičtí vojáci a ozbrojení muži byli pobiti, běžní lidé utekli, nebo bojovali, pokud to nebylo možné, přijali islám, nebo platili daň z hlavy, nebo zemřeli za své náboženství. Mnoho žen z vyšších tříd se obětovalo obřadem džauhar, většina ostatních se stala cenou pro vítěze. Tyto ženy a děti byly zotročovány a konvertovány, a po skupinách byly v pravidelných dodávkách posílány chalífovi. Například poté, co byl dobyt Rawar, Mohamed Kásim „se zde zastavil na tři dny, během kterých zmasakroval 6000 (mužů). Jejich stoupenci a příbuzní, a stejně tak ženy a děti, byli zajati“. Později „byli otroci spočítáni a jejich počet byl 60 000. Z těch bylo 30 mladých žen královské krve. … Mohamed Kásim je všechny poslal Hajjajovi“, který je poslal chalífovi Walidovi. „Některé z otrokyň královské krve prodal, jiné rozdal jako dary“. Prodej otroků byl běžnou praxí. „Od sedmého století a obzvláště během kampaní Mohameda al-Kásima v letech 712-13“, píše Andre Wink, „bylo zajato značné množství Džatů jako válečných zajatců a deportováno do Íráku a jinam jako otroci“. Termín Džatové je zde zjevně používán jako označení pro všechny Indy. V Brahmanabádu „se říká, že bylo zabito asi šest tisíc bojovníků, podle jiných jich ale bylo zabito šestnáct tisíc“ a jejich rodiny byly zotročeny. Posádka opevněného města Multan byla zabita a rodiny náčelníků a bojovníků z Multanu, kterých bylo asi šest tisíc, byly zotročeny. Ženy zajaté v Sindhu během kampaní postupující armády byly konvertovány a provdány za arabské vojáky, kteří se usadili v koloniích založených na místech jako Mansura, Kuzdar, Mahfuza a Multan. Příkazy od Hajjaje Mohamedovi bin Kásimovi říkaly, aby „neposkytoval žádné čtvrti nevěřícím, ale aby jim podřezával krky“ a aby bral ženy a ději jako zajatce. V konečné fázi dobývání Sindhu, „když byla kořist a váleční zajatci přivezeni před Kásima … byla vybrána jedna pětina zajatců a dána stranou; byli spočítáni a bylo jich 20 000 … (patřily k vyšším rodinám) a byly jim na tváře nasazeny závoje, a zbytek byl rozdán vojákům“. V průběhu arabské invaze do Sindhu bylo zjevně zotročeno několik lakhů (stovek 131


Analýzy tisíců) žen.

Ghaznavidské zajímání indických otroků Pokud byly zisky „mírného“ Mohameda bin Kásima při zotročování kaniz wa ghulam v Sindhu takové, otroci zajatí Mahmudem z Ghazni, „tím divokým a neukojitelným dobyvatelem“, ve století počínajícím rokem 1000, musejí být počítání na statisíce. Henry Elliot a John Dowson prošli dostupné záznamy ze dobových a pozdějších zdrojů - z Utbiho Tarikh-i-Yamini, Tabqat-i-Akbari Nizamuddina Ahmad, Tarikh-i-Alai a Khulasat-ut-Tawarikh k výzkumům ranných evropských výzkumníků. Tyto invaze také do detailů studovali Mohammad Habib, Muhammad Nazim, Wolseley Haig a já. Všechny důkazy ukazují, že během svých sedmnácti invazí zotročil Mahmud Ghaznavi velké množství Indů. Ačkoliv soudobí kronikáři nezaznamenali počty zajatců ze všech kampaní, některé známé údaje o otrocích zajatých Mahmudem hovoří samy za sebe. Když Mahmud Ghaznavi napadl v letech 1001-2 Waihind, zajal 500 000 osob obou pohlaví. Toto číslo, které udává Abu Nasr Mohamed Utbi, Mahmudův sekretář a kronikář, je tak šokující, že ho Elliot snížil na 5000. Stojí za to poznamenat, že zajímání otroků bylo během každé expedice rutinou. Pozornost kronikářů si údaje o zajatých otrocích získaly pouze tehdy, když bylo jejich množství vyjímečně velké. O Mahmudově útoku na Nindunu v Pandžábu (1014) tedy Utbi říká, že „otroků bylo tolik, že se stali velmi levnými; muži vysokého postavení ve své rodné zemi (Indii) byli degradováni na otroky běžných obchodníků (v Ghazni)“. Jeho tvrzení je potvrzováno pozdějšími kronikami, včetně Tabqat-iAkbari od Nizamuddina Ahmada, který říká, že Mahmud „získal velkou kořist a velké množství otroků“. Podle Farishtana příští rok „přivedla mohamedánská armáda do Ghazninu 200 000 zajatců, takže hlavní město vypadalo jako indické město, protože každý voják měl několik otroků a otrockých dívek“. Otroci byli poté zajímáni v Baranu, Mahabanu, Mathure, Kanauj, Asni atd. Když Mahmud dorazil v roce 1019 do Ghazni, kořist se skládala (kromě obrovského bohatství) z 53 000 zajatců. Utbi říká, že „množství zajatců může odvozeno od skutečnosti, že jeden byl prodáván za dva až deset dirhamů. Otroci byli poté odvedeni do Ghazni, kde je kupovali obchodníci z dalších měst, takže země Mawarau-un-Nahr, Íráku a Khurasanu se jimi naplnily“. Tarikh-i-Alfi dodává, že pátý díl kořisti pro chalífu tvořilo 150 000 otroků, celkové množství zajatců tedy vychází na 750 000. Než půjdeme dále, pokusme se najít odpověď na dvě otázky, které z výše uvedené studie vyplývají. Zaprvé, jak je možné, že byli lidé zotročováni v tak velkém množství? Nebyl zde žádný odpor? A za druhé, co vítězové s těmito davy zajatců dělali? Během války nebylo pro muslimskou armádu jednoduché zajímat nepřátelské vojáky. Byli to zdatní muži, silní a někdy „jako démoni“. Zdá se, že zajímání takových mužů bylo velmi specializovanou činností. Bylo třeba vyvinout zvláštní snahu o obklíčení jednotlivce nabo skupiny, spoutat je lasem nebo provazy a znehybnit je spoutáním. Nebojovníci, ženy a děti mohli být poté, co byli bojovníci 132


Analýzy pobiti v bitvě, zajímáni mnohem snadněji. Zajatci byli ochromení hrůzou. Bylo běžnou praxí vršit hromady lebek zabitých hromaděním jejich hlav na hromady. Všem zajatcům byly svázány ruce a nohy a byli drženi pod přísným dohledem ozbrojených stráží, dokud nebyl jejich duch zcela zlomen a oni mohli být proměněni v otroky, konvertováni, prodáni nebo učiněni služebníky. Hajjaj v dopise nařídil Mohamedovi bin Kásimovi, jak jednat s protivníkem. „Způsob, jak udělovat milost předepsanou zákonem, je sekat jim hlavy, když se s nimi setkáte … působit mezi nimi velké masakry … (Ti, které přežijí) svázat okovy … nedat milost žádnému nepříteli a neušetřit nikoho z nich“, atd atd. Životy některých vězňů mohly být ušetřeny, nemohli ale být propuštěni. Tímto způsobem mohli arabští nájezdníci zotročit tisíce mužů a žen v Debalu, Rawaru a Brahmanabádu. Poté, co bylo v Brahmanabádu mnoho lidí zabito, „byli všichni zajatci do 30 let věku spoutáni řetězy … Všichni další lidé schopní nést meč byli setnuti a jejich stoupenci a příbuzní byli zajati“. To je také způsob, jakým mohl Mahmud z Ghazni zotročit 500 000 „krásných mužů a žen“ ve Waihiru poté, co zabil 15 000 bojovníků během „nádherné akce“ v listopadu 1001. Utbi nás informuje, že Džajpal, indický král Kábulu, „jeho děti a vnuci, jeho synovci, náčelníci jeho kmene a jeho příbuzní, byli zajati, silně svázáni provazy a přivedeni před sultána (Mahmuda) jako zločinci … Někteří měli svázáni ruce za zády, jiní byli přivázáni kolem krku, někteří byli pohánění ranami do šíje“. Během každé Mahmudovy kampaně předcházely zotročování rozsáhlé masakry. Pohled na strašlivé zabíjení zajatce zcela zlomil. Nejen že byli fyzicky mučeni, byli také morálně otřeseni. Byli systematicky ponižováni a vystavováni veřejnému zesměšňování. Když byli chalífovi posláni zajatci ze Sindhu, „otroci, mezi nimiž byly převážně dcery princů a vládců, musely stát v jedné řadě se sluhy“. Hodivala poskytuje detaily o ponížení Džajpala Mahmudem. Píše, že Džajpal „byl veřejně vystaven na jednom tržišti s otroky v Khurasanu stejně jako tisíce dalších indických zajatců … Byl předváděn tak, aby ho mohli vidět jeho synové a náčelníci, zostuzeného, v poutech a v hanbě … čímž ho veřejně potupil, když ho ‘veřejně postavil mezi běžné sluhy’“. Žádný div, že Džajpal se nakonec sám obětoval, protože takové úmyslné ponížení mělo zničit morálku vězňů. Krátce, jakmile byli zavedeni do takové tísně, vězni, ať už mladí nebo staří, oškliví nebo hezcí, princové nebo prostí lidé, mohli být biti, konvertováni, prodáni jako pomocníci nebo zaměstnáni jako sluhové. Lze říct, že Mahmud z Ghazni mohl zotročovat lidi po statisících, protože útočil náhle, když nestál proti dostatečné obraně. Ale i když postavení muslimů nebylo tak silné, jako řekněme během kampaně Mahmudova syna v Hindustánu, kdy „následovala divoká bitva, Ibrahim ale nakonec získal vítězství a zabil mnoho z nich. Ti, kteří unikli, utekli do džungle. Bylo zajato takřka 100 000 jejich mužů a žen …“. V tomto prohlášení leží odpověď na náš první problém. Odpor existoval, a to odhodlaný odpor, kdy společně bojovali všichni členové rodiny, vesnice nebo města. Pokud uspěli, útočníka zahnali. Pokud ne, pokusili se uniknout do blízkých lesů. Pokud nemohli uniknout, byli všichni zajati. Neoddělovali se jeden od druhého ani v nehorší hodině. Nepřítel je pochopitelně zajal všechny dohromady. 133


Analýzy Byli odhodláni společně zvítězit nebo zemřít. Kromě toho, podle pravidel z Mohamedových dní a podle jeho instrukcí, píše Margoliouth, „bylo oddělení zajaté matky od jejího dítěte zakázáno … Oddělení bratrů, když byli prodáváni, bylo stejně tak zakázáno. Na druhou stranu, zajatá žena se mohla stát souložnicí dobyvatele“. Tento příkaz neodělovat od sebe zajaté nebyl motivován humanitárně, ale zvětšoval jejich počty k prospěchu vítězů. Takto bylo zotročováno velké množství lidí. A nyní k naší druhé otázce - co dělali vítězové s otroky chycenými ve velkých počtech? Ve dnech ranných nájezdníků, jako byli Mohamed bin Kásim a Mahmud Ghaznavi, byli převážně prodáváni na tržištích s otroky, které vznikly v muslimy ovládaných městech. Prodej otroků v cizích zemích přinášel velké zisky. Isami poskytuje tuto informaci. Muhammad Nazim přeložil relevantní část Isamiho popisu. „(Mahmud) rozprášil jediným útokem armádu Indů a vzal Rai Džajpala za zajatce. Odvezl ho do odlehlé části svého království Ghazni a předal ho obchodníkovi s otroky. Slyšel jsem, že na příkaz krále (Mahmuda) prodal obchodník Džajpala za 80 dinárů a peníze z prodeje vložil do státní pokladnice“. Když byla v Indii ustanovena muslimská vláda, prodej zajatců byl omezen. Velké množství se jich stávalo sluhy králů a šlechticů, pracovali jako dělníci na stavbě budov, vyřezávali džungli a budovali cesty a podíleli se na mnoha dalších pracích. Stále jich ale bylo dost. Ti, kteří přebývali, byli prodáváni do cizích zemí, ve kterých byly trhy s otroky kvetoucím obchodem a kde na jejich prodeji vydělávali vládcové. Mahmud Ghazni pochodoval na Hindustán znovu a znovu, aby vedl džihád a šířil mohamedánskou víru, aby ukořistil jeho bohatství, zničil jeho chrámy, zotročil jeho lidi, prodal je do zahraničí a získal tak výtěžek, a aby posílil řady muslimů konverzí zajatců. Dokonce toužil po ustanovení své vlády nad Indií. Jeho činnosti byla tak mnohostranná, že je těžké určit, jaké byly jeho priority. Velké množství jeho zajatců ale naznačuje, že zajímání otroků patřilo do jádra jeho schématu. Mohl získávat jejich prodejem bohatství a posilovat jejich konverzí počet muslimů.

134


Analýzy

Původ mýtu tolerantní pluralistické islámské společnosti Bat Ye'or Před deseti lety, když jsem kvůli uvedení své knihy „Dhimmizace: židé a křesťané pod vládou islámu“ přijela do Ameriky, byla jsem zasažena nápisem na budově archívu ve Washingtonu: „Minulost je předmluva“. Myslela jsem si alespoň na začátku mého výzkumu - že mé téma se zabývá vzdálenou minulostí, ale uvědomila jsem si, že současné události tuto minulost rychle modernizují. Muslimské země, kde bylo islámské právo - šaría - nahrazeno moderní jurisdikcí zavedenou evropskými koloniálními mocnostmi, odvrhovaly sekularizující trendy a v množství oblastí života je nahrazovaly islamizací. Tento dojem z návratu minulosti se stal ještě naléhavějším, když jsem pracovala na další knize publikované v roce 1991, jejíž anglická verze vyjde v roce 1996 pod názvem: „Úpadek východního křesťanství pod islámem - 7. až 20. století: od džihádu k dhimmizaci“. V této studii jsem se pokusila analyzovat početné procesy, které proměnily bohaté mocné křesťanské civilizace v islámské země, a jejich dlouhodobý efekt, který zredukoval rodilé křesťanské menšiny do roztroušených náboženských menšin směřujících k úplnému zániku. Tento komplexní islamizační proces, který zasáhl země a civilizace na obou stranách Středozemního moře - a v Íráku a Arménii - jsem nazvala procesem „dhimmizace“; a civilizaci těchto lidí, kteří prošli takovou proměnou, jsem pojmenovala „civilizací dhimmizace“. Domorodí lidé byli židé a křesťané (ortodoxní, katolíci, nebo z dalších východních křesťanských církví). Muslimští právníci se na ně na všechny odkazují jako na „Lidi knihy“ - knihou je míněna Bible - a pod islámským zákonem byli podřízeni stejným podmínkám. Jsou označováni arabským slovem dhimmi: „chránění lidé“, protože islámské právo chrání jejich životy a majetek za podmínky, že se podřídí islámské vládě. Ale je to právě toto islámské právo, které zavádí proces dhimmizace a sebedestrukce. Nebudu zde zacházet do detailů, protože jde o velmi obsáhlé a komplexní téma, ale abychom pochopili srbskou situaci, je třeba vědět, že se Srby bylo po polovinu tisíciletí zacházeno stejně jako s dalšími židovskými a křesťanskými dhimmi. Podíleli se na civilizaci dhimmizace. Je důležité pochopit, že civilizace dhimmizace vyrůstá ze dvou hlavních a navzájem propojených náboženských institucí: z džihádu a šaríe, které zavádějí určitý ideologický systém, který si vynucuje jako povinnost - během operací džihádu - používání teroru, masového zabíjení, deportace a otroctví. A Srbové - protože o nich dnes mluvím - neunikli tomuto osudu, který byl stejný pro všechny tyto lidi kolem Středozemního moře, porážce džihádem. Po staletí Srbové bojovali, aby osvobodili své země od zákonů džihádu a dhimmi, které uzákonily jejich útlak v jejich vlastních zemích. Takže zatímco jsem analyzovala a psala o těchto procesech dhimmizace a civilizaci dhimmizace - zatímco jsem poslouchala rádio, sledovala televizi, četla noviny - měla jsem nepříjemný pocit, že se hodiny otáčejí pozpátku. Moderní 135


Analýzy politikové, sofistikovaní autoři - používající telefony, letadla, počítače a všechny ostatní moderní technologie - se zdáli vracet se o několik století zpět, s parukami a tvrdými límci, a s použitím stejných zkažených argumentů, stejných pokroucených krátkodobých politik, které i dříve přispěly k postupné islamizaci velkého množství nemuslimských lidí. Musela jsem sebou zalomcovat, abych dokázala odlišit minulost od přítomnosti. Je tedy minulost vždy předmluvou? Jsme zatraceni k tomu, abychom donekonečna zůstali vězni stejných chyb? Pokud neznáme minulost, pak zcela jistě. A tato minulost - dlouhý a agonizující proces anihilace křesťanů zákony džihádu a dhimmizace - je tabuizovanou historií, nejen v islámských zemích, ale především na Západě. Byla pohřbena pod mýty vymyšlenými západními politiky, náboženskými vůdci a učenci, aby tak mohli prosazovat své vlastní národní, strategické, ekonomické a osobní zájmy. Tento mýtus kuriózně začal v devatenáctém století v Bosně-Hercegovině. Tvrdí, že turecká vláda nad křesťany ve svých evropských provincích byla spravedlivá a zákonná. Že osmanský režim, který byl islámský, byl přirozeně „tolerantní“ a svým křesťanským poddaným byl příznivě nakloněn; že jeho právo bylo spravedlivé, a že pod islámským zákonem byla křesťanům zaručena bezpečnost jejich životů a majetku. Osmanská vláda byla vydávána za nejvhodnější režim pro balkánské křesťany. Tato teorie byla prosazována evropskými politiky aby v Evropě zajistili rovnováhu moci, a aby zablokovali ruský postup ke Středozemnímu moři. Aby ospravedlnili turecké jho nad Slovany, toto jho muselo být veřejnosti předvedeno jako spravedlivá vláda. Osmanská říše byla turkofily zobrazována jako model multietnické a multináboženské říše. Realita byla samozřejmě zcela odlišná! Zaprvé, Osmanská říše byla vytvořena staletími džihádu proti křesťanským populacím; následně byla na podřízené křesťanské a židovské populace tureckoislámských držav aplikována pravidla džihádu, která byla rozpracována arabskomuslimskými teology mezi 8. a 10. stoletím. Tyto regulace jsou součástí islámské legislativy zabývající se poraženými nemuslimskými lidmi, a proto jsou mezi arabskými a tureckými říšemi značně homogenní - a evidentně i muslimské Ázii. Civilizace dhimmizace, na které se Srbové podíleli, měla mnoho aspektů, které se vyvinuly z měnících se politických situací. Trpěli stejnými utiskujícími zákony a předsudky, které zatěžovaly všechny křesťany a židy v islámských říších. Od třicátých let devatenáctého století začali Osmané zavádět reformy (Tanzimat), které měly jejich křesťanskou dhimmi populaci zrovnoprávnit. Nedělali to ze své vlastní vůle, byli donuceni k jejich přijetí evropskými mocnostmi. A nebylo to z humanitních důvodů, proč si evropští politici přáli zrušení ponižujících podmínek, za kterých křesťané žili; prosazovali tyto reformy, aby zabránili Rusům osvobodit se z osmanského útlaku. V srbském regionu byli nejfanatičtějšími odpůrci křesťanské emancipace bosenští muslimové. Bojovali proti právu křesťanů vlastnit zemi, a mít - v právních záležitostech - stejná práva jako oni. Stavěli se proti těmto reformám na základě toho, že pod starým systémem, který jim dával nad křesťanskými dhimmi plnou 136


Analýzy vládu, žili muslimové a křesťané v družném bratrství. A tento argument je dnes stále používán bosenským prezidentem Izetbegovičem a dalšími. Opakovaně tvrdil, že polovina tisíciletí křesťanské dhimmizace byla obdobím míru a náboženské harmonie. Postavme nyní tento mýtus proti realitě. Budu citovat několik faktů z některých dokumentů z mé nadcházející knihy. Systematický průzkum životních podmínek křesťanů byl v Osmanské říši proveden v šedesátých letech devatenáctého století britskými konzuly. Británie byla tehdy nejsilnějším spojencem Turecka; bylo v jejím zájmu, aby byl útisk křesťanů odstraněn, aby tak zabránila vlivům Ruska nebo Rakouska. 22. července 1860 zaslal konzul James Zohrab z Bosna-Seraje (Sarajeva) dlouhou zprávu svému velvyslanci v Konstantinopoli Siru Henry Bulwerovi, ve které analyzoval administrativu provincií Bosny a Hercegoviny. Uvedl, že mezi lety 1463 a 1850 bosenští muslimové požívali všech privilegií feudalismu: „Během takřka třísetletého období byli křesťané vystavování velkému útlaku a krutostem. Neexistovalo pro ně žádné jiné právo než vrtoch jejich pánů“. Měli bychom připomenou systém devširme, který je dobře znám. Byl zaveden osmanským sultánem Orkhanem (1326-1359), a existoval po dobu asi 300 let. Byl pravidelným odvodem křesťanských dětí z balkánských křesťanských populací. Tito mladíci ve věku mezi čtrnácti a dvaceti lety byli islamizováni a zotročováni k vojenským účelům. Pravidelné odvody, ke kterým docházelo po tisícech lidí, se následně staly každoročními. Aby se zabránilo útěkům, byly děti odváženy do vzdálených provincií a svěřovány muslimských pánům, vojákům, kteří s nimi zacházeli tvrdě jako s otroky. Fungoval další souběžný systém odvodů: odváděl děti ve věku mezi šesti a deseti lety, které byly vyhrazeny pro sultánův palác. Svěřeny eunuchům podstoupily čtrnáct let trvající tyranský výcvik. V Africe existoval podobný systém zotročující černé děti křesťanů a animistů, jak ukazují další dokumenty zveřejněné v mé knize. Druh systému devširme stále ještě existuje v Súdánu a byl popsán a odsouzen zvláštním zpravodajem OSN Gasparem Birem v jeho hlášení z roku 1994, a v článku v The Times of London (Súdánští křesťané prodáváni jako otroci, 25. srpen 1995). V roce 1850 se bosenští vůdci postavili osmanské vládě a reformám. Byli poraženi sultánovou armádou vedenou Omarem Pašou podpořenou křesťany. Robota zavedená bosenskými pány pro jejich podřízené křesťany byla zrušena, stejně tak i jejich feudální privilegia. Křesťané doufali, že osmanská přímá administrativa zlepší jejich postavení, ale přinesla jim stěží nějaký užitek. Co více, bez ohledu na svojí pomoc sultánově armádě byli odzbrojeni, zatímco muslimové, kteří proti sultánovi bojovali, si své zbraně mohli nechat. Křesťané zůstali utiskováni stejně jako předtím. S odkazem na reformu Zohrab říká: „Je možné bezpečně říct, že prakticky zůstala mrtvým kusem papíru“. Konzul Zohrab se ve stejné zprávě vyjadřuje k beztrestnosti zaručené sultánem muslimům:

137


Analýzy „Tato beztrestnost, i když neumožňuje, aby bylo s křesťany zacházeno stejně jako dříve, je stále nesnesitelná a nespravedlivá, neboť muslimům umožňuje olupovat je velkými poplatky. Falešná uvězňování (uvězňování z falešných důvodů) jsou prováděna každodenně. Křesťané mají jen malou šanci se ospravedlnit, pokud je oponentem muslim … Důkazy křesťanů jsou jako pravidlo stále odmítány … Křesťanům je nyní umožněno vlastnit nemovitý majetek, ale překážky, se kterými se setkávají, když se pokoušejí ho získat, jsou tak početné a nepříjemné, že jen málo z nich si trouflo je překonat. Takový je, obecně řečeno, kurz prosazovaný vládou vůči křesťanům v hlavním městě (Sarajevu) provincie, kde sídlí konzulové různých mocností a kde mají určitý vliv, a lze z toho usuzovat, do jaké míry trpí křesťané v odlehlých okresech vládou Mudirů (guvernérů), obecně fanatických a neznalých (nových reforem) práva“. Pokud jde o získávání půdy - nového práva křesťanů - říká: „Křesťané mohou získávat majetek; je to tehdy, když dal svojí zemi do pořádku, nebo když muslim, který ji prodal, aby překonal finanční problémy, které ho k prodeji přinutily, kdy křesťané pociťují bezmocnost svého postavení a pokrytectví vlády. Původním vlastníkem, nebo jeho příbuzným, jsou podniknuty kroky ke znovuzískání země od křesťana, obecně na základě těchto obvinění: … že proces převodu byl chybný a právně k prodeji nedošlo. Pomocí jednoho či druhého z těchto obvinění byl křesťan v devatenácti z dvaceti případů vyvlastněn, a mohl se považovat za šťastného, pokud dostal zpět částku, kterou zaplatil. Málo, velmi málo, jich bylo schopno dosáhnout spravedlnosti; musím ale říct, že většina z nich nevděčí za své štěstí oprávněnosti svého případu, ale vlivu mocného muslima. Důkazy křesťanů před medžlisy (provinciálními soudy) byly příležitostně vyslyšeny, ale pravidlem bylo jejich odmítnutí, ať už přímo nebo nepřímo, s odkazem na Mehkemeh. Křesťani, kteří si toho byli vědomi, obecně přicházeli s dopředu připravenými muslimskými svědky. Případy, kdy bylo svědectví křesťanů odmítnuto, jsou početné“. Jak ale Zohrab komentuje, „Je pravda, že před dvaceti lety neměli žádné právo kromě vrtochu svých pánů … Případy útisku jsou často výsledkem muslimského fanatismu, ale za ty musí nést zodpovědnost (turecká) vláda, neboť kdyby byli viníci trestáni, útisk by se nutně stal vzácným“. Na jaře 1861 sultán ohlásil nové reformy v Hercegovině a slíbil mimo jiné svobodu stavět kostely, používat kostelní zvony a příležitost pro křesťany získávat zemi. Konzul William Holmes ve svém komentáři Siru Henry Bulwerovi z 21. 138


Analýzy května 1861 napsal, že tyto sliby jsou dávány často, aniž by pak byly plněny. Zmiňuje, že Srbům, největší komunitě, bylo odmítáno právo postavit v Bosně-Seraji kostel. K právu kupovat pozemky napsal: „Do cesty nákupu země křesťany jsou stále stavěny všechny představitelné překážky, a není žádným tajemstvím, že na základě té či oné nespravedlivé záminky je jim půda brána“. Konzul Longworth napsal Siru Henry Bulwerovi 14. června 1860 z Bělehradu: „Vláda se zdá prostřednictvím výnosů prosazovat takovou reformu; mám ale velké pochybnosti, zda z vyhlášení sociální rovnosti, která je za současného stavu věcí a vztahů ve společnosti morálně nemožná, nepovstane více zlého než dobrého. Rovnost před zákonem je tím, co musí být ustanoveno; jediný druh rovnosti, který může být ve skutečnosti za současného stavu věcí realizován. A ve spojení s tím se dostáváme ke stížnosti petice - jejímu jedinému opodstatněnému bodu - vztahujícímu se k odmítání svědectví křesťanů před osmanskými soudy. V tomto ohledu nelze popřít, že je zde prostor pro novelu zákona, nejen ve Widdinu, ale v každé provincii říše“. Poté komentuje „laxní a zvrácený princip, podle kterého jednají muslimské soudy, kde jako jediný způsob, jak se můžou křesťané dobrat spravedlnosti, je povolení, aby za ně svědčili falešní muslimští svědkové. Zrušení této praxe by mnohem více než cokoliv jiného očistilo tyto tribunály; toho může ale být prakticky dosaženo pouze přijímáním důkazů od křesťanů namísto křivých svědectví muslimů jako právní nutnosti“. Pokračuje tím, že říká, že násilné únosy křesťanských dívek „a otázka důkazů křesťanů jsou dvěma hlavními body, na které by se měla jakožto na zdroje hořkých pocitů a diskuse zaměřit pozornost osmanské vlády“. Srovnává životní podmínky křesťanů v různých provinciích a říká: „v Bosně je ale otázka privilegií komplikována náboženskými okolnostmi, šlechta zde v minulých dobách přijala mohamedánství, aby uchránila svůj majetek, který jim byl takto podmíněně zajištěn. Každá z ostatních provinci�� prošla tímto mimořádným zážitkem“. Od konzula Blunta - píšícího 14. července 1860 z Pristiny svému vyslanci Siru Henry Bulwerovi o životních podmínkám v Makedonské provincii - se dozvídáme, že: „Po dlouhou dobu byla provincie obětí loupežnictví: křesťanské kostely a kláštery, města a obyvatelé, jsou nyní drancováni, masakrováni a města vypalována albánskými hordami, stejně jako tomu bylo před deseti lety. … (Křesťanům) není povoleno nosit zbraň. To je spolu s potřebou dobré policie vystavuje ještě více útokům loupežníků. 139


Analýzy Důkazy křesťanů ve sporech mezi muslimy a nemuslimy nejsou u místních soudů uznávány“. Na několika příkladech poté ukazuje důsledky takového systému na každodenní život: „Asi před sedmnácti měsíci turecký voják zavraždil mohamedána, starého muže, který pracoval na poli. Jediné osoby, celkem dvě, které byly svědky tohoto činu, byli křesťané. Medžlis v Uscupu jejich svědectví nepřijal. Zhruba ve stejné době se zaptieh (voják) pokusil násilím konvertovat k islámu bulharskou dívku. Když prohlásila před medžlisem v Camanově, že nehodlá zavrhnout své náboženství, zabil ji v samotném sousedství Mudirova domu. Tato tragédie vyvolala v provincii velkou senzaci. Medžlisy v Camanove a Prisrendu nepřijaly svědectví křesťanů a byla vyvinuta velká snaha o vojákovu záchranu. Před šesti měsíci byl bez provokace z jeho strany v okrese Camanovo napaden dvěma Albánci Bulhar. Těžce ho zranili; medžlis se tímto případem odmítl zabývat, protože svědectví pocházelo pouze od křesťanů. Před deseti lety nebylo povoleno stavění kostelů; a lze odhadovat toleranci praktikovanou v těch dobách podle toho, že člověk musí podlézat dveřmi vysokými stěží čtyři stopy. Bylo trestným činem jet před Turkem; zkřížit mu cestu nebo se před ním nepostavit bylo stejně špatné“. Sir Henry Elliot ve své zprávě z 10. října 1873 z Konstantinopole píše ministrovi zahraničí Earlovi Granvillemu, že „formální rovnost muslimů a křesťanů před zákonem, která v praxi nikdy neexistovala, je dnes v mnoha provinciích iluzornější, než byla před několika lety“. Z další zprávy z 30. prosince 1875 od konzula Edwarda Freemana z BosnaSeraje se dozvídáme, že bosenští muslimové poslali sultánovi petici, ve které prohlašují, že před reformami „žili s křesťanskou populací jako bratři. Ve skutečnosti se zdá, že jejich cílem je přivedení křesťanů do stavu původního nevolnictví“. Znovu jsme tedy přivedeni zpět k mýtu. Situace se nezměnila a v roce 1875 se velký vezír Mahmed Paša přiznal britskému vyslanci v Konstantinopoli, že „není možné umožnit křesťanům svědčit před bosenskými soudy“. Vyslanec poznamenal: „Veřejně vyhlašovaná rovnost křesťanů a muslimů je nicméně iluzorní, dokud bude toto rozlišování udržováno“. Tato právní situace měla kvůli právnímu systému vážné důsledky, jak vysvětlil: „Tento bod je pro křesťany velmi důležitý; protože (muslimské) náboženské soudy nepřijímají psané důkazy, ani nepřijímají důkazy od křesťanů, mohou od nich 140


Analýzy očekávat jen málo spravedlnosti“. Těžkost v prosazování reforem v tak rozsáhlé říši vyprovokovala tento zklamaný komentář (12. prosince 1875) Sira P. Francise, generálního konzula a soudce Britského konzulárního soudu v Konstantinopoli: „Samozřejmě, moderní zkaženost orientální představy spravedlnosti je ústupkem žalobci prostřednictvím zdvořilosti a přízně, a nikoliv prohlášením práva na základě zákona a následku rovnosti“. Když čteme dobové záznamy, vidíme, že překážka srbského, řeckého a dalších křesťanských osvobozeneckých hnutí, byla zakořeněna ve dvou hlavních argumentech: 1. Křesťanští dhimmi se od přírody nehodí k nezávislosti a sebevládě. Proto by tedy měli zůstat pod islámskou vládou. 2. Osmanská vláda je dokonalým modelem multináboženské a multietnické společnosti. To jsou pochopitelně islámské argumenty ospravedlňující džihád, neboť žádní nemuslimští lidé by neměli získat politickou nezávislost, protože jejich zákony jsou špatné a musejí být nakonec nahrazeny islámskou vládou. Stejný druh argumentace najdeme ve Společenské smlouvě hnutí Hamas z roku 1988, která potvrzuje, že pouze islám může křesťanům a židům přinést mír. Tyto argumenty jsou v právní a teologické literatuře velmi běžné, a jsou moderními islámisty rozvíjeny. Viděli jsme počátek mýtu, jeho politickou funkci a užitečnost - a konfrontovali jsme tento mýtus s realitou, popsanou dobovými pozorovateli z devatenáctého století. Je zajímavé všimnout si dohody mezi na jedné straně evropskými mocnostmi, bránícími teritoriální celistvost Osmanské říše kvůli vlastním národním zájmům; a na druhé straně politiky muslimů směřujícími k udržení křesťanské populace v poddanství. S rozpadem turecké říše po první světové válce mýtus nezemřel. Namísto toho na sebe přijal novou formu: formu arabského národního hnutí, které prosazovalo arabskou společnost, ve které muslimové a křesťané žijí v dokonalém souladu. Znovu šlo o výmysl evropských politiků, spisovatelů a duchovenstva. A stejným způsobem, jako byl vytvořen mýtus osmanského politického ráje, aby byla zablokována nezávislost balkánských národů, tak bylo arabské multináboženské bratrství argumentem ke zničení národních osvobozeneckých hnutí nearabských lidí na Blízkém východě (Kurdů, Arménů, Asyřanů, Maronitů a stejně tak i Židů). A ačkoliv od začátku tohoto (dvacátého – pozn. př.) století až do třicátých let proudil z Turecka, Íráku a Sýrie proud uprchlíků utíkajících před masakry a genocidami, mýtus dále kvetl, živen převážně arabskými křesťanskými spisovateli a duchovními. Poté, co Izraelci úspěšně osvobodili svojí zemi od zákonů džihádu a dhimmizace, se mýtus znovuobjevil ve formě multikulturní a multináboženské bratrské Palestiny, která by měla nahradit stát Izrael (Arafatův projev před OSN roku 1975). Jeho zhoubný efekt vedl k destrukci křesťanů v Libanonu. 141


Analýzy Bylo by možné si myslet, že zde mýtus skončí, ale nedávná krize v Jugoslávii náhle nabídla novou šanci pro jeho znovuzrození v muslimy dominovaném, multináboženském, multietnickém státě. Jaká šance! Znovu muslimský stát v srdci Evropy. A zbytek známe, utrpení, bída, zkoušky války, které tento mýtus znovu při svém probuzení přinesl. Rozhodnutí OSN z roku 1992 uznat „multietnický“, „multináboženský“, muslimský stát v bývalé Jugoslávii se zdá být vyrovnáním nabídnutém muslimskému světu za zničující válku v zálivu v roce 1991. Zničení íránského jaderného, chemického a bakteriologického arzenálu, a stejně tak jeho ekonomické infrastruktury, se zdá být „rovně“ vyváženo masivním bombardováním bosenských Srbů NATO, i když tyto dvě situace nemohou být srovnávány. Abych to uzavřela, řeknu několik posledních slov. Civilizace dhimmizace nevznikne naráz. Je to dlouhý proces, který zahrnuje mnoho prvků a specifické mentální úpravy. Dochází k němu, když lidé nahradí historii mýty, když za udržení těchto zničujících mýtů bojují více než za své vlastní hodnoty, protože jsou zmateni tím, že přeměnili lži v pravdu. Drží se těchto mýtů, jako kdyby byly jedinou zárukou jejich přežití, zatímco ve skutečnosti jsou cestou ke konci. Zhrozeni důkazy a lekcemi z historie ji tito lidé raději zničí, než aby se jí postavili. Nahradí historii pohádkami pro děti a tak žijí v amnézii a vymýšlejí morální ospravedlnění vlastního sebezničení.

142


Analýzy

Andalúský mýtus, eurábijská realita Bat Ye'or a Andrew Bostom 18. dubna 2004 došlo k této odhalující výměně mezi odcházejícím španělským premiérem Jose Maria Aznarem a Chrisem Wallacem z Fox News:

Chris Wallace: „V bytě, který byl vyhozen do vzduchu, našla policie

videonahrávku, na které teroristé mluvili o Španělsku jako o Andalúsii, jak bylo nazýváno muslimskými Maury před tím, než byli v roce 1492 vyhnáni“.

Jose Maria Aznar (prostřednictvím překladatele): „To tedy znamená, že Írák je pro ně jenom záminkou. Z pohledu islámského terorismu proti Západu je Španělsko velmi důležitým územím, protože oni cítí, že získat Španělsko pro ně znamená získat zpět část svého území“. Islámský učenec Mordechai Nisan nedávno hovořil o tvrzení zakladatele Institutu islámského vzdělávání Amira Aliho, že středověké Španělsko bylo muslimskými silami, které „svrhly jeho tyrany“, ve skutečnosti „osvobozeno“. Nisan tento ahistorický příběh extrapoloval do budoucnosti a zapřemítal: „Pokud jde o 11. března, kdy muslimský terorismus zabil v Madridu 200 a zranil 1 400 lidí, by člověka zajímalo, jestli jednoho dne bude tato událost připomínána jako osvobozující“. I události obklopující dokončení nové Granadské mešity, které bylo 10. července 2003 oslaveno oznámením „… návratu islámu do Španělska“, jsou v souladu s Nisanovým temným dumáním. Na konferenci pojmenované „Islám v Evropě“, která otevření mešity doprovázela, pronesli evropští muslimští vůdci znepokojující výroky. Obzvláště hlavní řečník konference, Omar Ibrahim Vadillo, španělský muslimský vůdce, vyzval muslimy, aby přivodili západním ekonomikám kolaps tím, že přestanou používat západní měny a místo nich začnou používat zlaté dináry, zatímco německý muslimský vůdce Abu Bark Rieger řekl muslimským návštěvníkům, aby se vyhýbali přizpůsobování svých náboženských praktik evropským hodnotám. Krátce po této události sloupkař Wall Street Journalu ve velmi překrouceném chvalozpěvu na muslimské Španělsko zmínil „pankonfesionářský humanismus“ andalúského islámu a dokonce ujistil: „bylo by možné tvrdit, že zde probíhala často oplakávaná chybějící ‘reformace’ islámu, než byla ukončena Inkvizicí“. María Rosa Menocal, profesorka španělštiny a portugalštiny na Yale, ve své hagiografii muslimského Španělska „Ozdoba světa“ dále tvrdí, že „nová islámská forma vlády nejen že umožnila Židům a křesťanům přežít, ale na základě příkazů koránu je chránila“.

143


Analýzy Věříme, že znovuopakování těchto ahistorických růžových tvrzení o muslimském Španělsku podporuje současný program islamistů a zpomaluje vývoj liberálního, reformovaného „euro-islámu“, který by byl zcela v souladu s postosvíceneckými západními hodnotami. Ibérie (Španělsko) byla dobyta v letech 710-716 arabskými kmeny pocházejícími ze severní, střední a jižní Arábie. Po dobytí následovala masivní berberská a arabská imigrace a kolonizace Iberského poloostrova. Většina kostelů byla konvertována na mešity. Ačkoliv bylo dobytí plánováno a provedeno společně se silnou frakcí královských iberských křesťanských disidentů, včetně biskupa, probíhalo jako klasický džihád s masivním pleněním, zotročováním, deportacemi a zabíjením. Toledo, které bylo Arabům podřízeno poprvé v roce 711 nebo 712, se v roce 713 vzbouřilo. Město bylo potrestáno vypleněním a všem významným lidem byl podříznut krk. V roce 730 bylo vydrancováno Cerdagne a biskup byl upálen zaživa. Ve všech oblastech pod stabilní islámskou vládou byli Židé a křesťané tolerováni jako dhimmi - jako kdekoliv jinde v islámských zemích - a nemohli stavět nové kostely nebo synagogy, ani opravovat staré. Byli segregováni do zvláštních čtvrtí, museli nosit odlišující oblečení. Křesťanští venkované, vystavení těžkým daním, vytvořili nevolnickou třídu připojenou k arabským državám; mnoho z nich opustilo svojí zemi a uteklo do měst. Mozarabové (křesťanští dhimmi) byli tvrdě trestáni mrzačením a křižováním za volání o pomoc ke křesťanským králům. Co více, pokud jeden dhimmi poškodil muslima, celá komunita přišla o ochranu a byla otevřená plenění, zotročování a zabíjení. Na konci osmého století vládcové severní Afriky a Andalúsie zavedli školu Maliki, jednu z nejpřísnějších škol islámské jurisprudence, a následně potlačili ostatní školy. Evariste Lévi-Provençal, přední odborník na Andalúsii, před třemi čtvrtinami století, když historickým publikacím a diskusi ještě nevládla politická korektnost, napsal: „Muslimský andalúský stát se tak od svých nejranějších počátků zdá být obráncem a bojovníkem za žárlivou ortodoxii, stále více a více zkostnatělý ve slepém respektu k přísné doktríně, již předem podezřívající a odsuzující ty nejmenší snahy o racionální hloubání“. Ponižující postavení uvalené na dhimmi a konfiskace jejich země vyprovokovaly mnohá povstání, která byla potrestána masakry, jako v Toledu (761, 784-86, 797). Po dalším toledském povstání v roce 806 bylo popraveno sedm stovek obyvatel. Vzpoury vypukly v Saragose mezi lety 781 až 881, Codobě (805), Meridě (805-813, 828 a v následujících letech, a později v 868) a znovu v Toledu (811-819); vzbouřenci byli křižováni, jak příkazuje verš koránu 5:33. Vzpoura v Cordobě z roku 818 byla rozdrcena třemi dny masakrů a plenění, kdy bylo ukřižováno 300 významných osobností a 20 000 rodin bylo vyhnáno. Msty mezi různými částmi populace byly v andalúských městech běžné: mezi arabskými a berberskými kolonizátory, iberskými muslimskými konvertity (mulawadun) a křesťanskými dhimmi (mozarab). V Cordóbském emirátu (756-912) byla období míru jen vzácná.

144


Analýzy Al-Andalús představuje zemi džihádu par excellence. Každý rok, někdy dvakrát ročně, byly posílány nájezdní výpravy, aby plenily křesťanská španělská království na severu v baskické oblasti, nebo do Francie a údolí Rýna, a přinášely zpět kořist a otroky. Andalúsští korzáři útočili a podnikali invaze na sicilská a italská pobřeží, dokonce až k Egejským ostrovům, a cestou loupili a pálili. Do otroctví v Andalúsii, kde chalífa udržoval armádu složenou z tisíců křesťanských otroků dovezených ze všech částí křesťanské Evropy a harém složený z chycených křesťanek, byly deportovány tisíce lidí. Společnost byla ostře rozdělena podél etnických a náboženských linií, přičemž arabské kmeny stály na vrcholu hierarchie, následovány Berbery, kteří nebyli nikdy považováni za rovné, bez ohledu na jejich islamizaci; níže stáli mulawadunští konvertité a na spodku se nacházeli křesťanští a židovští dhimmi. Andalúský malikský právník Ibn Abdun (zemřel 1134) přišel kolem roku 1100 s těmito právními názory na Židy a křesťany v Seville: „Žádný … Žid nebo křesťan nemůže nosit oblečení aristokrata, ani právníka, ani bohatého člověka; naopak, musí být nenáviděni a je třeba se jim vyhýbat. Je zakázáno [zdravit] je [výrazem] ‘Mír s tebou’. Satan je ovládl a dal jim zapomenout na připomenutí Boží; 'a oni patří ke straně satanově. Což však strana satanova ztrátu neutrpí?' (korán 58:19). Musí jim být vnuceny odlišující znamení, aby mohli být rozpoznáni, a to pro ně bude formou potupy“. Abn Abdun také zakázal prodej vědeckých knih dhimmi po záminkou, že je překládali a připisovali svým souvěrcům a biskupům. Plagiarismus je ve skutečnosti těžké dokázat, protože byly vyloupeny a zničeny celé židovské a křesťanské knihovny. Další prominentní andalúský právník, Ibn Hamz z Cordoby (zemřel 1064), napsal, že Alláh dal nevěřícím majetek jenom proto, aby poskytl muslimům kořist. Granadští židov��tí vizíři Samuel Ibn Maghrela a jeho syn Josef, kteří chránili židovskou komunitu, byli oba mezi lety 1056 a 1066 zavražděni a poté následovalo vyhlazení židovské populace místními muslimy. Odhaduje se, že při pogromu, který následoval po vraždě z roku 1066, bylo zabito až pět tisíc Židů. Toto číslo se rovná nebo překračuje množství Židů údajně zabitých křižáky během jejich plenění Porýní o nějakých třicet let později na počátku první křížové výpravy. Granadský pogrom byl pravděpodobně částečně podnícen hořkou protižidovskou ódou Abu Ishaka, dobře známého muslimského právníka a básníka své doby, který napsal: „Vraťte je tam, kam patří a ponižte je na nejmenší z nejmenších … obraťte své oči k jiným muslimským zemím a zjistíte, že Židé jsou tam štvaní psi … Jejich zabíjení nepovažujte za porušení náboženství … Porušili naší smlouvu s nimi, jak byste tedy mohli být viníky proti znesvětitelům?“ Muslimští berberští Almohadé ve Španělsku a severní Africe (1130-1232) se ukájeli obrovskou destrukcí židovské i křesťanské populace. Ničení - masakry, zajímání a nucené konverze - byly popsány židovským kronikářem Abrahamem Ibn 145


Analýzy Daudem a básníkem Abrahamem Ibn Ezrou. Podezíraví k upřímnosti židovských konvertitů k islámu odebírali muslimští „inkvizitoři“ (kteří předcházeli své křesťanské španělské protějšky o tři století) z takových rodin děti a dávali je do péče muslimským vychovatelům. Maimonides, renomovaný filosof a lékař, prožil almohadské pronásledování a musel v roce 1148 utéct z Cordoby s celou rodinou a dočasně pobývat ve Fezu - vydávaje se za muslima - aby nakonec našel azyl ve fátimidském Egyptě. Ačkoliv je Maimonides často používán jako vzor židovského úspěchu usnadněného osvícenou vládou Andalúsie, jeho vlastní slova tento utopický pohled na zacházení muslimů s Židy vyvracejí: „… Arabové nás tvrdě pronásledovali a prosazovali proti nám zhoubnou a diskriminující legislativu… Nikdy nás žádný národ nesužoval, nepokořoval, neponižoval a nenáviděl tolik, jako oni…“. Správné shrnutí mezináboženských vztahů v muslimském Španělsku a současných proudů zodpovědných za zamlžování této historie, lze nalézt v poutavé knize Richarda Fletchera Maurské Španělsko. Fletcher nabízí tyto střízlivé a nepopíratelné postřehy: „Svědectví těch, kteří přežili hrůzy berberského dobývání, andalúské anarchie počátku jedenáctého století a almoravidské invaze - abychom zmínili pouze několik ničivých epizod - usvědčují [t.j. růžový pohled na muslimské Španělsko] ze lži. Prostou a ověřitelnou historickou pravdou je, že maurské Španělsko bylo mnohem častěji zemí nepokojů, než klidu. … Tolerance? Zeptejte se Židů z Granady, kteří byli zmasakrováni v roce 1066, nebo křesťanů, kteří byli v roce 1126 deportováni Almoravidy do Maroka. … V druhé polovině dvacátého století se objevuje nový agent zatemňování: vina liberálního vědomí, která vidí zlo kolonialismu předpokládané spíše než skutečné - nastíněné křesťanským dobytím alAndalúsie a pronásledováním muslimů (kupodivu ale nikoliv maurské dobývání a kolonizaci). Smíchejte tuto směs dobře dohromady a dejte jí zdarma důvěřivým akademickým a mediálním osobnostem v západním světě. Pak ji štědře přelijte přes pravdu … za kulturních podmínek, které dnes na západě převažují, musí být minulost prodávána, a aby mohla být prodána úspěšně, musí být atraktivně zabalena. Středověkému Španělsku ve své nahotě chybí přitažlivost. Pohodlné okouzlující fantazie … udělají s tímto obrazem divy. Maurské Španělsko ale nebylo tolerantní a osvícenou společností ani ve svém nejkultivovanějším období“. Sociopolitická historie Andalúsie byla charakterizována obzvláště utiskující dhimmizací, která je v naprostém rozporu s moderním pojetím rovnosti mezi lidmi. Na počátku 21. století musíme trvat na tom, aby se muslimové na Západě přizpůsobili postosvíceneckým společenským standardům rovnosti, ne „tolerance“, a provždy odvrhli hagiografii brutálních, diskriminačních standardů praktikovaných klasickými právníky školy Maliki v „osvícené“ Andalúsii. 146


Úvahy o islámu

Úvahy o islámu Islámský slovník pro nevěřící Wolfgang Bruno Autor knihy „Dědictví džihádu“ Andrew G. Bostom poznamenává, že prezident Bush opakovaně zdůraznil nejvyšší důležitost prosazování svobody na Blízkém východě. Bostom nicméně poukazuje na to, že hurija, arabsky „svoboda“, a unikátní západní koncept svobody „jsou zcela v rozporu“. Hurija - „svoboda“ - je, jak to vyjádřil Ibn Arabi (zemřel 1240), obdivovaný súfijský mistr, „dokonalým otroctvím“ před vůlí Alláhovou. Bernard Lewis ve své analýze hurijy pro uctívanou Encyklopedii islámu tvrdí, že: „… není zde stále žádná představa toho, že subjekt má jakékoliv právo podílet se na utváření nebo provádění vlády - politické svobodě nebo občanství ve smyslu, který tvoří základ politického smýšlení Západu“. Mezitím německo-syrský odborník Bassam Tibi, muslimský reformátor, varuje Západ před planými nadějemi v jeho „dialogu“ s muslimy. „Dialog neprobíhá dobře kvůli dvoutvářnosti většiny muslimských mluvčích na jedné straně a důvěřivosti pozitivně smýšlejících idealistů na straně druhé“. Aby zamlžili skutečnosti války proti nemuslimům, muslimové často tvrdí, že „islám znamená mír“. Slovo islám samozřejmě pochází ze stejného arabského kořene (slm), jako slovo „salaam“, mír. „Islám“ nicméně znamená podřízení se vůli Alláha prostřednictvím jeho božského a věčného zákona, šaríe. Nepřítomnost šaríe je nepřítomností míru. Bassam Tibi vysvětluje: „Nejprve by obě strany měly jasně přiznat, že ačkoliv mohou používat stejné termíny, ty mohou pro každou stranu znamenat něco jiného. Slovo 'mír' například pro muslima znamená rozšíření Dar al-Islam - neboli domu islámu - na celý svět“, vysvětlil Tibi. „To je zcela odlišné od osvíceneckého konceptu míru, který dominuje západnímu myšlení, a který byl rozvinut Immanuelem Kantem“, filosofem z 18. století. „Podobně když muslimové a západní dědici osvícenství mluví o toleranci, mohou mít na mysli různé věci. V islámské terminologii se tento termín vztahuje na toleranci neislámských monoteistů, jako křesťanů, Židů a zoroastriánců, jako druhořadých občanů. Jsou 'dhimmi', chráněnou, nicméně politicky nedospělou, menšinou“. Podle Tibiho je snaha o konvertování celého světa k islámu pevnou součástí muslimského pohledu na svět. Pouze až bude tento úkol dokončen, až se svět stane „Dar al-Islam“, stane se také „Dar al-Salam“, neboli domem míru. Jde o strategii klamání nemuslimů překrucováním slov, aby byl zakryt skutečný islámský program, zatímco muslimové nejsou dost silní, aby prosadili svojí vůli 147


Úvahy o islámu posvěcenou islámskými texty. IslamOnline cituje Šejka Atijáha Saqra, bývalého představeného Rady pro fatwy na al-Azharu, jak prohlásil: „Lhaní je zakázané, pokud není nutností. V tom případě platí princip 'nutnost činí nezákonné povoleným'. … Některé z těchto přijatelných lží jsou tím, co nazýváme vedlejšími významy, slovy, která nesou dvojí význam. Muslimové mohou použít pozitivní, a ne negativní, význam slova“. Robert Spencer, který poskytuje příklady ve své knize „Onward Muslim Soldiers“, to potvrzuje: „Náboženské klamání nevěřících je vskutku učeno samotným Koránem: 'Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby.' (3:28) Jinými slovy, nepřátelte se s nevěřícími kromě případu 'že byste se od nich obávali nějaké hrozby': předstírejte, že jste jejich přátelé, abyste se proti nim mohli posílit. Významný koránský komentátor Ibn Kathir vysvětlil, že tento verš učí, že pokud 'věřící, kteří se v nějaké oblasti nebo čase obávají o svojí bezpečnost ze strany nevěřících', mohou 'vnějškově projevovat nevěřícím přátelství, nikdy ale vnitřně'“. Zdá se, že na dhimmi z Evropské unie, kteří nyní prosazují oficiální slovník, který má být používán, když se píše o islámu, to funguje dosti dobře. „Džihád znamená něco pro mě a pro vás, a znamená něco jiného pro muslima. Džihád je naprosto pozitivním konceptem boje proti zlu v sobě“, řekl představitel EU. Skutečně? Arthur Jeffery, píšící před více než šedesáti lety, prohlásil takový pokus o přepsání krvavé reality džihádu za „naprostou faleš“: „… ranné arabské zdroje zcela jasně a bez obalu popisují expedice jako vojenské výpravy, a nikomu by tenkrát ani nepřišlo na mysl, aby je vykládali jako něco jiného …“ Ozbrojený džihád není věcí minulosti. Pozorovatelé zkoumající současné egyptské učebnice poznamenávají, že „koncept džihádu je v egyptských školních osnovách vykládán takřka výhradně jako vojenské úsilí“. Muslimský učenec Majid Khaduri, jehož pojednání o džihádu z roku 1955 zůstává jednou z nejvíce respektovaných analýz tohoto konceptu, shrnul koncensus takto: „Bylo zaznamenáno, že prorok Mohamed prohlásil, ‘někteří z mých lidí budou pokračovat ve vítězném boji za pravdu, dokud poslední z nich nebude bojovat s antikristem’. Dokud nebude dosaženo tohoto okamžiku, džihád v té či oné formě zůstane trvalou poviností celé 148


Úvahy o islámu muslimské komunity. Existence celého Dar al-Harb je podle islámského právního řádu postavena mimo zákon. Dar al-Islam je trvale pod poviností džihádu, dokud neustane existence Dar al-Harb … Univerzalita islámu je ve své všeobsahující víře uvalena na věřící jako pokračující proces války, psychologické a politické, pokud ne striktně vojenské“. Pozorovatelé poznamenávají o egyptských učebnicích: „Mír je obecně v egyptských učebnicích vyzdvihován jako lidská i islámská hodnota. Je prohlašován za cíl Egypta. Když je ale prozkoumán více do hloubky, ukáže se, že jde o podmíněnou hodnotu, jak na politické, tak i na náboženské úrovni. Na politické úrovni závisí mír na vzájemnosti s nepřítelem, která je interpretována jako přijetí požadavků Arabů. Na náboženské úrovni závisí mír na zájmech muslimů v každé dané chvíli. Pokud jsou muslimové silnější, než nepřítel, mír může být podle práva odmítnut. Význam míru samotného - jak je prezentován egyptským studentům nevylučuje válku, a v několika případech je ve jménu míru válka obhajována“. V roce 2006 írácký duchovní Ajatoláh Amhad Husejní al-Baghdádí vysvětlil, že z pohledu islámského práva jsou dva druhy džihádu: Nejen obranná válka v případě, kdy někdo muslimy napadne v jejich vlastních zemích, ale také „džihád iniciovaný muslimy, který znamená napadání světa s cílem šířit v něm zprávu, že 'není žádný bůh kromě Alláha a Mohamed je jeho prorokem'“. Jinými slovy: konečným cílem džihádu není pouze udržovat islám doma, ale šířit ho po světě, když jsou muslimové v pozici, kdy tak mohou činit: „Pokud se objeví objektivní i osobní podmínky, jsou k dispozici vojáci, zbraně a peníze - i když to znamená použití biologických, chemických a bakteriálních zbraní - dobudeme svět, takže zpráva 'Není žádného boha kromě Alláha, a Mohamed je jeho prorokem’ bude vítězně znít nad Moskvou, Washingtonem a Paříží“. Současní muslimští teologové jako Jusuf al-Qaradáví, „duchovní“ vůdce Muslimského bratrstva a populární televizní osobnost al-Džazíry, oslavovaný některými lidmi na Západě jako umírněný hlas, schvaluje bombové útoky proti izraelským občanům za použití kritérií džihádu, které jsou zcela v souladu s těmi, které používali klasičtí právníci. Argumentuje, že v moderní válce nejsou žádní civilisté, protože všechny sektory společnosti jsou nápomocné, když je země nějakým způsobem v konfrontaci s muslimy. Což také znamená, že všichni nemuslimští občané se stávají legitimními cíli islámských útoků. Qaradáví říká: „Islámským právem bylo určeno, že krev a majetek lidí z Dar al-Harb nejsou chráněné … v moderní válce je celá společnost se všemi svými třídami a etnickými skupinami mobilizována k podílu na válce, k podpoře jejího pokračování a k poskytování materiální a lidské pomoci, která je potřebná k zajištění vítězství státu bojujícího proti svým nepřátelům“.

149


Úvahy o islámu Je třeba říct, že tento způsob uvažování může být snadno použit islámskými skupinami k obhajově teroristických útoků jako byl ten na Světové obchodní centrum v New Yorku. V jejich očích nezabili nevinné civilisty, protože v USA žádní nevinní civilisté nejsou. To je třeba si připomínat, když posloucháte „umírněné“ muslimské vůdce, když se usmívají a prohlašují, že islám je striktně proti zabíjení nevinných civilistů. Pochopitelně jsou i takoví muslimové, kteří budou argumentovat, že všichni nemuslimové, přinejmenším ti, kteří někdy zaslechli poselství islámu a přesto nekonvertovali, jsou vinni vzpourou proti Alláhovi a proto legitimním cílem. Tajné vyšetřování zaznamenalo, jak vůdci radikálních islámských skupin ve Spojeném království podněcují mladé britské muslimy, aby se stali teroristy. Jeden z jejich vůdců prohlásil, že je povinností muslimů „plnit srdce nemuslimů hrůzou“ a dodal: „Jsem terorista. Jako muslim jsem samozřejmě terorista“. Ve veřejných rozhovorech stejný muž vysvětloval, že ve skutečnosti mluvil o nevinných jako pouze o muslimech: „Ano, odsuzuji zabíjení nevinných lidí, ne ale nevěřících“. Skupina amerických islámských vůdců vydala fatwu, neboli islámské náboženské rozhodnutí, proti „terorismu a extrémismu“. Organizace nazývaná Rada severní Ameriky pro náboženská rozhodnutí vydala fatwu a Rada pro americko-islámské vztahy (CAIR) zorganizoval tiskovou konferenci, na které prohlásil, že fatwu přijalo několik velkých amerických muslimských skupin. Podle odborníka na terorismus Stevena Emersona je nicméně tato fatwa podvodem: „Neodsuzuje a dokonce ani nepřiznává existenci kultury islámského džihádu, která proniká mešitami a skupinami mladých muslimů po celém světě. Nevzdává se džihádu samotného a ani nepřiznává, že je používán k ospravedlnění islámských teroristických činů“. Po teroristických útocích z Londýna, které provedli muslimové, Rada pro veřejné muslimské záležitosti prohlásila, že „islám považuje použití terorismu k jakémukoliv účelu za nepřijatelné“. Je zde jen jediný problém: není to pravda. Mohamed sám řekl, „Dosáhl jsem vítězství terorem (vrženým do srdcí nepřítele)“ (Buchari, 4:52:220). Korán také opakovaně vyzývá k používání této taktiky, jako ve verši 8:12: „A hle, Pán tvůj vnukl andělům: 'Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!'“ Andrew Bostom, který studoval historii džihádu na třech kontinentech po více než tisíc let, říká, že „terorismus byl často předehrou k dobývání“. Terorismus je psychologickou válkou, která má v nemuslimech vyvolat strach z muslimů, oslabit jejich odpor a zabr��nit jim v uskutečnění skutečné obrany až do doby, kdy muslimové později povedou opravdovou válku s cílem kolonizovat a podřídit si je. Fyzické útoky jako teroristické útoky v Madridu nebo v Londýně, ale také obrovská zuřivost kvůli nevinným karikaturám Mohameda v dánském listu Jyllands-Posten, by měly být viděny v tomto světle. Podle odborníka Bassama Tibiho „je ve svém jádru islám náboženskou misí pro celé lidstvo. Muslimové mají náboženskou povinnost šířit islámskou víru po světě. ‘A vyslali jsme tě k lidem všem’ (34:28). Pokud se nemuslimové podřídí konverzí 150


Úvahy o islámu nebo podřízením, může být tato výzva (dawa) prosazována mírumilovně. Pokud ne, muslimové mají povinnost vést proti nim válku. V islámu mír vyžaduje, aby se nemuslimové podřídili výzvě islámu, buďto konverzí, nebo přijetím postavení náboženské menšiny (dhimmi) a placením daně z hlavy, džizji“. V rozhovoru pro Wall Street Journal Hassam El-Masalmeh z palestinské džihádistické organizace Hamas potvrdil plán organizace na znovuzavedení ponižující džizji pro nemuslimy podřízené džihádem. Arabský lexikograf po pečlivé analýze termínu prohlásil: „Daň je vybírána od nemuslimů muslimskou vládou, čímž oni stvrzují dohodu, která jim zajišťuje ochranu, jako kdyby šlo o náhradu za to, že nebudou zabiti“. Toto podřízení nemuslimů náboženskému apartheidu a druhořadé občanství v jejich vlastních zemích je součástí šaríi, islámského práva. A tato volba je dostupná pouze křesťanům a Židům, nikoliv hinduistům, buddhistům a dalším, kteří si můžou zvolit pouze mezi přijetím islámu nebo smrtí. Muslimové se cítí „utiskováni“, když nemohou na Západě plně praktikovat své náboženské zákony. Protože tyto zákony ale nakonec požadují podřízení nemuslimů, „svoboda náboženství“ pro muslimy v zásadě znamená svobodu učinit druhé nesvobodnými. Podle Tibiho, „světového míru, poslední fáze dawy (výzvy k přijetí islámu), je dosaženo pouze konverzí nebo podřízením celého lidstva islámu … Muslimové věří, že šíření islámu válkou není agresí, ale naplňováním islámských nařízení šířit islám jako cestu k míru. Uchylování se k síle jako způsobu šíření islámu není válka (harb), toto slovo je používáno pouze k používání síly nemuslimy. Islámské války nejsou hurub, ale futuhat, akty 'otevírání' světa islámu a projevem islámského džihádu. Vztahy mezi Dar al-Islam, domem míru, a Dar al-Harb, světem nevěřících, se nicméně podle koránu a autoritativních komentářů islámských právníků neodehrávají ve stavu války. Nevěřící, kteří stojí v cestě, jsou překážkou dawy, a jsou viníky války, protože pokud by se podřídili, dawa by mohla být prováděna mírumilovně. Jinými slovy, ti, kteří odporují islámu, vyvolávají války a jsou za ně zodpovědní. Pouze tehdy, když jsou muslimové slabí, je povoleno 'dočasné příměří' (hudna, islámští právníci se liší v definici 'dočasnosti')“. Tato slova se odráží v myšlenkách mnoha dnešních islámských skupin. „Bush říká, že chceme zotročit lidi a potlačovat jejich svobodu projevu“, říká Abu Abduláh, vysoce postavený člen Hizb ut-Tahrir, Strany osvobození. „My ale chceme osvobodit všechny lidi z otroctví člověka a učinit je otroky Aláha“. „Islám ukládá muslimům být u moci, aby mohli zastrašovat - neřekl bych terorizovat - nepřátele islámu“, řekl Abu Mohamed, aktivista Hizb ut-Tahrir. „A když po veškeré diskusi a vyjednávání stále odmítají, pak je poslední volbou šíření ducha a vlády islámu džihád“, řekl s úsměvem. „To je činěno v zájmu všech lidí, aby byli vyvedeni z temnoty do světla“. V učebnicích, které se v roce 2006 používají v Saudské Arábii, se uvádí, že „džihád na stezce Alláhově - který sestává z boje proti nevíře, útisku, nepravedlnosti a těm, kteří je provádějí - je završením islámu. Toto náboženství povstalo z džihádu a džihádem byla jeho vlajka pozvednuta. Jde o nejvznešenější činy, které člověka přivádějí blíže k Alláhovi“.

151


Úvahy o islámu Všimněte si, jak jsou slova „nevíra, útisk a nespravedlnost“ používána jako synonyma. Omlouvači islámu na Západě neustále opakují mantru „džihád není bojem proti nemuslimům, ale bojem proti tyranii a nespravedlnosti“. Znovu je zde problém, že v muslimských očích není mezi těmito různými termíny takový rozdíl. Když muslimové na Západě musejí stejně jako rodilí nevěřící žít podle stejných sekulárních zákonů a podle nikoliv šaríe, jde o „útisk“, a „nespravedlost“ nakonec označuje všechny společnosti, které nejsou poslušně podřízeny Alláhově vůli. „Nespravedlnost“ tak může být použita k označení všech neislámských systémů, například západní demokracie. Saudský zástupce ministra pro náboženství Abd Al-Rahman Al-Matroudi v rozhovoru pro saudskou televizi v roce 2005 prohlásil, že „definice terorismu, která se nás týká, je, že jde o jakýkoliv akt nebo prohlášení, které jsou v rozporu s koránem nebo sunnou, ať už v myšlence nebo v činu“. Také řekl, že muslimové by měli „prosazovat svojí kulturu“, a že mírumilovné způsoby by měly být používány pouze tehdy, když nebudou dostatečně silní: „Pokud jste dost silní na to, abyste se ubránili, musíte tak učinit … Otázka: a prosazovat vaší kulturu … Al-Matroudi: Ano, a prosazovat vaší kulturu. Otázka: Skvělé. Al-Matroudi: A když nemáte tolik síly, měli byste dělat všechno, co můžete, abyste dostali to, co chcete, mírovými a diplomatickými způsoby“. Agrese je něco, co dělají pouze nevěřící. Křižáci byli krátkou a ojedinělou epizodou evropské historie, zatímco džihád byl trvalým rysem islámského světa po více než 1300 let, je zakotven v koránu a v islámských kanonických textech. Přesto muslimové chtějí, aby se Evropané za křížové výpravy omluvili, ačkoliv byly, jak Bernard Lewis a další poukázali, opožděnou a obrannou reakcí na staletí islámské agrese. To proto, jak ukázal Tibi, že když muslimové zaútočí na nemuslimy, není to vnímáno jako válka. Právě naopak, je to vnímáno jako agrese, když nemuslimové vzdorují islamizaci ve vlastních zemích a tak „staví překážky do cesty“ šíření islámu. Odporují vůli Alláha. Protože jedině podřízení se islámu může přinést mír, muslimové sami si myslí, že „šíří mír“, když přepadají, mrzačí a zabíjejí od Evropy až po střední Asii. Podle Jusufa al-Qaradávího byla muslimská komunita „vystavena hrozivé invazi a agresivním útokům, z nichž jeden byl misionářskou invazí, jejímž cílem bylo vykořenit muslimskou komunitu jako takovou“. Proto považuje slovní nenásilné pokusy o konverzi muslimů k jiným náboženstvím za formu agrese. To je také důvodem, proč země jako Alžírsko prosadily zákony, které zakazují přijímání jiného náboženství než islámu. Qaradáví také zřejmě podporuje tradiční islámský postoj, že ti, kteří opustí islám, by měli být popraveni. Zajímavé je, že muslimové v zemích nevěřících považují za akt agrese, když se jim nedaří konvertovat nemuslimy. Jak jsem uvedl v předchozích pojednáních, džihád je, jednoduše řečeno, cokoliv je podnikáno kvůli šíření islámu, mírumilovně či ne. Což znamená, že džihád je vždy přítomen, i když násilí může být dočasně nepřítomno, protože muslimové jsou na použití síly příliš slabí. Na druhou stranu, „agrese“ je cokoliv dělají nemuslimové, aby stavěli překážky postupu islámu, nenásilně či ne. 152


Úvahy o islámu Na základě těchto informací bychom mohli navrhnout slovník, který vysvětluje, co si mnoho muslimů doopravdy myslí, když používají různé termíny, které zápaďané a nevěřící chápou odlišně: Mír: „Mír“ znamená v islámu podřízení se vůli Alláha prostřednictvím božského a věčného zákona, šaríe, a rozšíření Dar al-Islam - neboli domu islámu - na celý svět. Nepřítomnost šaríe je nepřítomností míru. Protože je vůlí Alláhovou, že islám bude vládnout celé planetě, vstupování do nemuslimských zemí za účelem podřizování jejich populace a ničení jejich zkorumpované nevěřící kultury není muslimy viděno jako „vedení války“, ale jako šíření míru. Svoboda: Hurija, svoboda, znamená osvobození všech lidí z otroctví lidských zákonů a jejich podřízení vůli Aláhově a jeho zákonů v dokonalém otroctví. Náboženská svoboda: Podřízení nemuslimů náboženskému apartheidu a druhořadé občanství v jejich vlastních zemích pod islámským právem. Tato volba je dostupná pouze křesťanům a Židům, nikoliv hinduistům, buddhistům a dalším, kteří mají pouze možnost přijmout islám nebo zemřít. Muslimové musí dodržovat šaríu. Protože tyto zákony požadují podřízení nemuslimů, „svoboda vyznání“ znamená pro muslimy v zásadě svobodu učinit ostatní nesvobodnými. Džihád: Mírumilovná vnitřní snaha, která na indickém subkontinentu zabila až 80 miliónů lidí a v průběhu 1350 let zotročila a zabila desítky miliónů dalších na třech kontinentech. Může být násilný, ale pouze k obranným účelům, jako když si muslimové bránili svůj postup z Arabského poloostrova k hranicím Číny a cestou ničili místní kultury. Agrese: Když nemuslimové dělají cokoliv na záchranu svojí kultury a odporují islamizaci svých zemí. I když je „agrese“ nenásilná, jako v případě otištění karikatur kritických k islámu, na tuto netolerovatelnou urážku islámské nadřazenosti na zemi může být muslimy odpovězeno násilím. Protože odmítání podřídit se šaríí je vzpourou proti Alláhovi, na samotnou existenci nemuslimských komunit lze pohlížet jako na akt agrese.

153


Úvahy o islámu

„Islámofobie“ je útok ad hominem Ali Sina Jeden přítel mě upozornil na diskusi probíhající na Wikipedii o neologismu „islámofobie“. Někteří z diskutujících navrhovali, že by měla být tato kategorie odstraněna, protože termín „islámofobie“ je rozdělující, podněcující a je často používán k potlačování zcela oprávněné kritiky islámu. Tento návrh byl pochopitelně, jak bylo možné očekávat, zamítnut muslimy, kteří již islamizovali vše včetně Wikipedie. Tento přítel mě požádal o můj názor na věc. Zde je, co si myslím: Islám je ideologie. Odmítnutí ideologie nelze klasifikovat jako fobii. Říct o oponentovi ideologie, že trpí fobií, je blud. Všechny ideologie mají své kritiky, neslyšíme ale křesťany, že by označovali kritiky křesťanství za kristofoby, komunisty označovat své kritiky za komunitofoby, nebo hinduisty nazývat ty své hindofoby. Termín „islámofobie“ je nesprávný a zavádějící jak technicky, tak i logicky. Podle slovníkové definice je fobie „vytrvalým, abnormálním a iracionálním strachem ze specifické věci nebo situace, který nutí člověka se jim vyhýbat, bez ohledu na vědomí a ujišťování o jejich bezpečnosti“. Neologismus „islámofobie“ tak říká, že islám není nebezpečný, a že strach z něj je iracionální. Toto tvrzení nebylo potvrzeno a nepanuje o něm všeobecný souhlas. Je mnoho lidí, kteří tvrdí, že islám je opravdu nebezpečnou ideologií, a toto tvrzení dokládají věcnými a logickými argumenty. Označovat je za islámofoby znamená naznačovat, že jejich kritika byla již vyvrácena a že byla potvrzena iracionalita jejich strachu z islámské hrozby. Jejich nesouhlas je tak označován za nelogický a za duševní chorobu. Každá ideologie má své oponenty. Je ryzí arogancí nazývat kritiku jakékoliv ideologie fobií. To by znamenalo, že platnost této ideologie již byla potvrzena a každý, kdo se proti ní staví, zastává iracionální postoj a potřebuje pomoc psychiatra. Takové iracionality a arogance jsou schopni pouze muslimové. Všichni si vzpomínáme na Mohameda Abdulláha, Afghánce, který konvertovat ke křesťanství, a hrozila mu za to poprava. Když byla vláda Afghánistánu dotlačena k jeho propuštění, zachránila si tvář tím, že ho obvinila z šílenství a tudíž neschopnosti stanout před soudem. V myslích muslimů může s islámem nesouhlasit pouze šílenec. To je ryzí arogance. Buddhismus je ve všech směrech mírumilovné náboženství, přesto má ale své kritiky, a my je nikdy neoznačujeme za buddhofoby. Neologismus islámofobie nedává naprosto žádný smysl. Je hanlivý a je používán pejorativním způsobem k diskreditaci kritiků islámu.

154


Úvahy o islámu Fobie je nemoc. Zde je krátký seznam několika fobií: achluofobie (strach z temnoty), acrofobie (strach z výšek), androfobie (strach z mužů), aviafobie (strach z létání, klaustrofobie (strach z uzavřených prostor), koitofobie (strach z koitu), decidofobie (strach z rozhodování), demofobie (strach z lidí), equinofobie (strach z koní), gynofobie (strach z žen), hadefobie (strach z pekla - fobie, která postihuje všechny muslimy), iatrofobie (strach z ordinace lékaře nebo doktorů), nekrofobie (strach ze smrti), neofobie (strach z čehokoliv nového), panfobie (strach ze všeho), xenofobie (strach či odpor k cizincům, až strach ze všeho cizího), atd. Jak by mohla kritika islámu spadat do této kategorie? To vše jsou iracionální strachy, které vyžadují terapii. Naznačují muslimové, že kritici islámu by měli být léčení? Nesouhlas s islámem nelze klasifikovat jako fobii. Islám je ideologie. Fobie je iracionální strach z věcí, lidí nebo situací, nikoliv ale z ideologie. Nemůžete mít fobii ze systému víry. Víry nejsou samy o sobě děsivé. Jsou to lidé, kteří různé zločinné víry zastávají, kteří jsou nebezpeční a děsiví. Jak je možné vidět, samotný termín „islámofobie“ je hloupý, protože islám je systém víry a není možné mít fobii ze systému víry. Muslimové trpí iracionálním strachem z Židů. Muslimské děti jsou učeny, že Židé jsou zlí, že jí muslimské děti a dělají z jejich krve pečivo. Židé jsou karikováni hanobícím a démonizujícím způsobem, jsou zobrazováni jako krvelačná monstra. V televizním pořadu vysílaném v palestinské televizi se zeptali tříletého děvčete, koho nenávidí nejvíce, ona odpověděla „Židy“, a novináři poté, co to zaslechli, chválili Alláha. Neologismus židofobie je proto legitimní, protože popisuje iracionální strach z Židů, který je muslimům vštěpován od dětství. Muslimové touto chorobou velmi trpí. Pokud by byly děti kdekoliv vedeny ke strachu z muslimů stejným způsobem, jakým jsou muslimské děti učeny strachu z Židů, pak bychom mohli smysluplně hovořit o muslimofobii. To ale není náš případ. Islám je systémem víry. Je lidským právem nesouhlasit s jakoukoliv vírou. Nazývat tento nesouhlas „fobií“ je logickým bludem. Islám je jedinou ideologií, jejíž stoupenci se snaží zdiskreditovat své kritiky tím, že jejich nazývají jejich kritiku „fobií“. Slovo islámofobie je naprosto nesmyslné. Je stejně bezvýznamné, jako „fašofobie“. Lidé mají právo nesouhlasit s jakoukoliv ideologií a kritizovat jí, ať už je dobrá nebo špatná. Správnost ideologie spočívá v oku hodnotícího. Umlčovat kritiku ideologie je potlačováním základního lidského práva, jímž je svoboda projevu. Absurdita muslimské mysli spočívá v tom, že si myslí, že je v naprostém pořádku podněcovat nenávist k nemuslimům obecně, a k Židům obzvláště, a přesto není správné, když jiní jejich ideologii nenávisti kritizují. Co spočívá za touto paranoiou a fobií z kritiky? Je to neschopnost muslimů postavit se právoplatné kritice islámu. Když takto selžou, uchýlí se k útoku ad hominem a snaží se zdiskreditovat své kritiky pošpiněním jejich charakteru. Označením kritiky islámu jako duševní choroby se zbavují nutnosti odpovídat na právoplatnou kritiku svojí víry.

155


Úvahy o islámu Neologismus „islámofobie“ je proto známkou intelektuální smrti muslimských oponentů, kteří nejsou schopni přijít s logickými argumenty a bránit islám před kritikou racionálním způsobem. „Islámofobie“ je útokem ad hominem. Je logickým bludem a urážkou vrhanou na kritiky islámu. Zdůrazňuje skutečnost, že islám je lež, která není schopná ustát kritiku. To je důvod, proč muslimové potřebují kritiku a musí zničit pravdu brutální silou, ať už právní, nebo fyzickou, aby svojí lež uchránili. Samotná existence tohoto neologismu je nevysloveným přiznáním muslimů, že islám je lež, kterou nelze logicky obhájit, a jedinou cestou k její obraně jsou ad hominem útoky a cenzura.

156


Úvahy o islámu

Islámofobie? Hugh Fitzgerald Slovo „islámofóbie“ musí být vystaveno zkoumání a jeho uživatelé neustále dotazováni, jak přesně ho definují. Kvůli používání tohoto slova, jehož jasným účelem je umlčovat kritiky, by měli být zahnáni do defenzívy. Takže se jich zeptejme, kterou z následujících kritik islámu považují za islámofóbii: 1) Mohamed je vzorem člověka pro všechny časy. Mohamed si vzal Aišu, když jí bylo šest, a měl s ní pohlavní styk, když jí bylo devět. Považuji za děsivé, že muslimové pokládají tento akt za čin člověka, který je v každém ohledu vzorem, který by měl být napodobován. Obzvláště jsem zhrozen tím, že prvním činem Ajatoláha Chomejního, velmi ortodoxního a vzdělaného teologa, bylo snížení legálního věku pro vstup dívek v Íránu do manželství na devět let - protože, pochopitelně, to bylo Aišino stáří v okamžiku, kdy s ní měl Mohamed sexuální poměr. 2) Shledávám hrozivým, že islám prosazuje určitý druh totální regulace pro celý vesmír, takže jeho stoupenci se musí neustále ptát, zda, například, mohou nosit vlasy upravené určitým způsobem, pěstovat si vousy určitým způsobem, nebo přát nevěřícím šťastné Vánoce (rozhodně ne!). 3) Shledávám hrozivou nábožensky schválenou doktrínu takíja - doktrínu, která má původ v koránu samotném (3:28 a 16:106) 4) Shledám hrozivými mnoho činů, které Mohamed spáchal, včetně masakru kmene Banu Kurajza, jím nařízených vražd těch, které považoval za oponenty, dokonce i starého muže, ženy nebo kohokoliv, o kom si myslel, že se mu třeba i jen posmíval. 5) Shledávám hrozivou nenávist vyjadřovanou koránem, hadísy a sírou vůči nevěřícím - všem nevěřícím. 6) Hnusí se mi historické uvalování daně (džizja) na nevěřící, požadavek, aby nosili šaty, které je identifikují, to, že jim nebylo umožněno stavět nebo opravovat svatostánky bez povolení muslimských autorit, že v museli jezdit na oslech bokem a v přítomnosti muslimů sesednout, že v právních sporech neměli žádného zastání, protože si před zákonem nebyli s muslimy rovni - a stovky dalších věcí, které měly zajistit jejich trvalé, jak říkají kanonické texty, ponížení. Praktiky minulosti, říkáte? Nebo praktiky, které stále mohou být v mnoha případech zaznamenány v bídném zacházení s nemuslimy v celém muslimském světě, od špatného zacházení 157


Úvahy o islámu s Kopty, Asyrci, Chaldejskými, Maronity, Arménci, Židy, hinduisty, buddhisty, až k převlečené dani džizja systému bumpitura v Malajzii. 7) Shledávám masovou vraždu 60-70 miliónů Indů během 250 let mughalské vlády, a destrukci desítek tisíců artefaktů a hinduistických a buddhistických chrámů, z nichž některé jsou uvedené v dvou svazcích editovaných Sita Ram Goelem a dalšími, hrozivou. 8) Shledávám 1300 letou historii pronásledování zoroastriánců, která podle Mary Boyce, expertky na zoroastriánství, pokračuje do dnešních dnů, a vedla k redukci stoupenců tohoto náboženství na pouhých 150 000, za odsouzeníhodnou. Její práce obsahuje pikantní detaily, včetně úmyslného mučení a zabíjení psů (kteří jsou zoroastriánstvím ctěni) dokonce i malými muslimskými dětmi, které jsou k tomuto jednání vychovánány. 9) Zjišťuji, že chybí záznamy o intelektuálních úspěších muslimů, a připisuji to selhání v podpoře svobodnému a skeptickému bádání, které je nutné pro, mimo jiné věci, vytvoření moderní vědy. Shledávám přesvědčujícím argument, že v nemuslimských zemích docházelo k určité intelektuální aktivitě po několik století po jejich dobytí, dokud křesťané a židé (na Blízkém východě) měli stále významný a plodný vliv, a že poté, co byli potlačeni, tato aktivita ustala. 10) Odsuzuji zákaz zobrazování živých bytostí v sochařství a malířství. Odsuzuji hrozivý vandalismus a ničení křesťanských, židovských, zoroastriánských, hinduistických a buddhistických míst, od tisíců chrámů až po nedávné zničení Buddhů v Bamiyanu v Afghánistánu, předislámských archeologických nalezišť zničených po celém Íráku. I v samotné Evropě se kostely a veřejné sochy staly objekty útoků a destrukce. 11) Odsuzuji tu část muslimského práva, která činí všechny smlouvy mezi nevěřícími a muslimy z pohledu nevěřících bezcennými, ačkoliv z pohledu muslimů mají velkou cenu, protože oni podepisují pouze to, čemu říkají „hudna“, dočasnou smlouvu o příměří, spíše než skutečnou smlouvu o míru - a protože musí vést válku proti nevěřícím, nebo proti nim vést džihád jinými způsoby, podle modelu smlouvy z al-Hudajbíje, žádný nevěřící stát nebo osoba nemůže nikdy smlouvě s muslimy věřit. 12) Odsuzují proslov bývalého malajzijského premiéra Mahathira Mohammada, který před několika lety sklidil takový potlesk, ve kterém volal po „rozvoji“ nikoliv lidského potenciálu, nikoliv umění a vědy, ale v zbraňových technologií, a po spojení a povzbuzení muslimské „intelektuální síly“ za jediným účelem poražení nevěřících, jak čtení celého proslovu činí zcela jasným. Chcete, abych jí přečetl před publikem?

158


Úvahy o islámu 13) Odsuzuji skutečnost, že muslimové jsou učeni myšlence, a mnoho z nich si jí bere k srdci, že by měli nabízet svou loajalitu pouze muslimům, muslimské obci, a nikdy nevěřícím osobám nebo nevěřícím národním státům, kterým dali slib věrnosti - takový slib evidentně musí být křivou přísahou, protože taková loajalita není možná. Mýlím se? Ukažte mi, čemu přesně jsem na islámu neporozumněl. 14) Odsuzuji křik radosti na akty terorismu, potěšení předváděné radostnými a oslavujícími davy v Káhiře, Ramaláhu, Chartůmu, Bejrůtu, Damašku, Baghdádu a samozřejmě po celé Saudské Arábii, když dorazily zprávy o útoku na New York - a pokud si přejete, můžu dodat zprávy z těchto hlavních měst, které ukazují, že k tomu došlo. Připisuji nadšená prohlášení o tom, že si to nevěřící zasloužili, tomu, že islám vidí svět jako válku mezi věřícími a nevěřícími. 15) Z toho důvodu odsuzuji šílené rozdělení světa na dar al-Islam (svět islámu) a dar al-Harb (svět války), a požadavek na nekompromisní nepřátelství mezi těmito až do konečného triumfu prvního, a trvalé podrobení a začlenění druhého. 16) Odsuzuji sexuální nerovnost a špatné zacházení s ženami, o kterém můžu prokázat, že má jasný základ v kanonických islámských textech, a není jednoduše, jak tvrdí Ebadi a další pseudoreformátoři, „kulturní“ záležitostí. 17) Odsuzuji skutečnost, že nevěřící se cítí, oprávněně, ohroženi takřka v každé muslimské zemi, ale muslimové se naproti tomu chovají k zemím nevěřících a jejich obyvatelům s pohrdáním, arogancí a nekonečnými požadavky na přizpůsobení se tomu, co muslimové požadují - ať už jde o odstraňování křížů, změnu světských zákonů ve Francii, nebo požadavky na rozšíření zákonů o „činech z nenávisti“ v Británii, aby zabránili jakékoliv vážné a střízlivé kritice islámu. 18) Odsuzuji důraz kladený na kolektiv a nenávist k individuální automii. Obzvláště věřím, že někdo, kdo se do islámu narodil, má plné právo islám opustit, pokud si tak zvolí - a že by neměl být potrestán, tím méně potrestán smrtí, jak se tak často děje. 19) Shledávám záznamy muslimského politického despotismu takřka kompletními - s výjimkou těch muslimských zemí a režimů, které, jako to udělal Ataturk, zavedly opatření k omezení a svázání islámu. 20) Odsuzuji skutečnost, že ačkoliv muslimové mluví o islámu jako o „univerzálním“ náboženství, ve skutečnosti bylo prostředkem arabského imperialismu, v některých případech dovedlo dobyté a islamizované do zapomenutí, nebo k netečnosti či dokonce k násilí vůči vlastní předislámské historii. Požadavek na to, že korán musí být čten v arabštině (první věc, kterou Ataturk udělal, bylo vydání tureckého koránu a tafsíru, neboli komentářů), a víra mnoha muslimů, že ideální společnost může být odvozena ze sunny Arábie 7. 159


Úvahy o islámu století, a že jejich společnosti za moc nestojí, je imperialismem, který útočí na kulturu a historii a je nejhorším a takřka kompletním druhem imperialismu. 21) Odsuzuji útoky na exmuslimy, kteří často musí žít ve strachu. Odsuzuji útoky na Theo van Gogha a další, a absenci vážné debaty o podstatě islámu a jeho reformě - s výjimkou použití takové diskuse k dalšímu balamutění a rozptylování nevěřících, kteří se začínají o celou záležitost zajímat. 22) Odsuzuji prázdnotu „citačních“ argumentů vůči křesťanům a židům, založených na lstivé citaci pasáží - například Levitiku - které byly po 2000 let zcela ignorovány a nepoužívány, a odsuzuji přepisování historie takovým způsobem, že muslimský profesor může říct americkým univerzitním studentům, že „Ku Klux Klan ukřižovával (!) černé Američany, zatímco všichni stáli okolo kříže a zpívali křesťanské hymny (!)“. 23) Odsuzuji falešná ujištění, že „všichni sdílíme stejnou Abrahámovu víru“ a „patříme ke třem monoteistickým náboženstvím“, když, podle mého názoru, křesťané a židé se toho mohou mnohem méně obávat od polyteistických hinduistů, a nakonec toho skutečně zásadního s nimi mají mnohem více společného než s islámem. 24) Odsuzuji skutečnost, že islám je založen na myšlence dobytí světa, nikoliv na přizpůsobivosti, a že jeho stoupenci nevěří v západní pluralismus s výjimkou případů, kdy může být použit jako dočasně nejužitečnější nástroj k ochraně pozice islámu, dokud se jeho stoupenci pevně ve společnosti nezavedou. 25) Odsuzuji pohled, že v islámu nejde při praxi dawy, neboli volání k islámu, o záchranu individuální duše, ale o to, co nejvíce ze všeho připomíná zápis do islámské armády. Není třeba si přečíst poznámky vytištěné drobným písmem; není třeba znát islámskou věrouku; není třeba číst nebo vědět, co je napsáno v síře a hadísech a ještě méně v koránu; je třeba odrecitovat jedinou větu. To neukazuje hluboký zájem o podstatu konverze (tedy vlastně „reverze“). 26) Odsuzuji představu, že „islám by měl dominovat, a nemělo by mu být dominováno“. Odsuzuji Mohamedovu představu, že „válka je klam“. Odsuzuji to, co se stalo během 1350 let na území, které bylo zaplněno křesťany, židy, zoroastriány, hinduisty a buddhisty, a které je dnes takřka monotóně muslimské. Nemyslím si, že islám vítá jakoukoliv rozmanitost, pokud by měla znamenat rovnost pro nevěřící. 27) Odsuzuji skutečnost, že otroctví je v islámu povoleno, že je diskutováno v Koránu, a že v Arábii bylo potlačeno až v 19. století pouze díky vlivu Britské námořní síly v Zálivu; že v Saudské Arábii bylo formálně zrušeno až v roce 1962; že stále existuje v Mali, Súdánu a dokonce v Mauretánii; že může existovat v 160


Úvahy o islámu arabském vnitrozemí. Zacházení s thajskými, filipínskými, indickými a dalšími domácími pomocníky v arabských domácnostech se rovná otroctví a není náhodou, že nikdy nebyl žádný muslimský William Wilberforce. Tak bych mohl pokračovat, a jsem připraven citovat z historie a kanonických textů. A stejně tak stovky tisíců nevěřících, kteří se seznámili s islámem, nebo ve svých vlastních zemích s muslimskou populací, která učinila jejich životy méně příjemnými a více nebezpečnými a drahými, než by byly bez ní. Pokud toto je „islámofóbie“ - ukažte mi, co přesně je na ní iracionálního (t.j. nezaloženého na faktech, pozorovatelném chování, nebo studiu islámu). Ukažte mi, proč jde o „iracionální“ odpor, nebo dokonce nenávist, k islámu. Pokud to nemůžete prokázat, pak byste toto slovo raději neměli používat. Ale pokud ho použijete, připravte si pro posluchače dostatek citátů z koránu, hadísů a síry, aby mohli soudit sami za sebe, bez „vedení“ omouvačů islámu, ať už muslimských nebo ne.

161


Ex-muslimové hovoří

Ex-muslimové hovoří Proč nejsem muslim Ibn Warraq

Ibn Warraq je odpadlík od islámu a odborník na islám. Vydal řadu knih, které se zabývají islámem jak z pohledu klasické islámské teologie, tak i z pohledu vzácného oboru kritických studií islámu, koránu a Mohameda. Následující text je začátkem jeho knihy Proč nejsem muslim, která vyšla i v češtině. Předmluva Narodil jsem se v muslimské rodině a vyrůstal jsem ve státě, který se teď označuje za islámskou republiku. Mí nejbližší příbuzní se považují za muslimy ? někteří za více, jiní za méně ortodoxní. Mé nejstarší vzpomínky z dětství se týkají mé obřízky a prvního dne v koránské škole, psychoanalytici si o tom mohou myslet své. Korán jsem se naučil číst v arabštině dřív, než jsem se naučil číst a psát ve svém rodném jazyce. Přitom jsem nerozuměl ani slovu z toho, co jsem četl. Je to ostatně běžná zkušenost tisíců muslimských dětí. Jakmile jsem byl schopen vlastního úsudku, odvrhl jsem všechna náboženská dogmata, která se mi snažili vnutit. Nyní se považuji za sekulárního humanistu, který všechna náboženství považuje za sny nemocných lidí - za sny falešné, a to prokazatelně falešné, a k tomu zhoubné. Tolik tedy o mém původu a o mém smýšlení. Tím by to pro mě skončilo, nebýt záležitosti Salmana Rushdieho a vzestupu islámu. Tyto skutečnosti mě přiměly, abych sepsal tuto knihu - před tím jsem nikdy žádnou nenapsal. Mnozí z mé generace, narozené po válce, si asi kladli otázku, jak bychom se osobně zachovali v ideologicky nabité atmosféře třicátých let. Byl bych nacistou, komunistou, byl bych zastáncem svobody a demokracie, bojoval bych za krále a vlast, či bych byl antiimperialistou? Během svého života nemíváme příliš často příležitost ukázat, na které straně stojíme v nějaké otázce, v níž jde o život nebo o smrt. Ale aféra kolem Salmana Rushdieho a vzestup islámu takovou otázkou jsou a má kniha je mým stanoviskem. Pokud někdo lituje, že nežil v třicátých letech a nemohl ukázat, na které straně stojí, může to ukázat dnes. Jde předně o aféru Rushdieho, ale jde rovněž o válku, která probíhá v Alžírsku, Súdánu, Íránu, Saudské Arábii a Pákistánu - o válku, jejímiž prvními oběťmi jsou muslimové - muslimské ženy, muslimští intelektuálové, spisovatelé, obyčejní slušní lidé. Tato kniha je mým příspěvkem k této válce. Kdykoli jsem zapochyboval o tom, zda je moudré ji napsat, dověděl jsem se o dalších vraždách ve jménu boha a islámu - ať už to bylo v 162


Ex-muslimové hovoří Alžírsku, Íránu, Turecku či Súdánu - a to mě přimělo, abych ve svém psaní pokračoval. Nejhorším aspektem Rushdieho aféry byla záplava článků a knih psaných západními apologety islámu - novináři, učenci, cestovateli, konvertity (někteří byli předtím komunisté) - kteří tvrdili, že mluví za muslimy. Z těchto knih a článků mi bylo zle a vyvolávaly ve mně opravdový hněv. Jedná se o blahosklonnost toho nejhoršího druhu a přitom založenou na lži: tito pisatelé nemluví za všechny muslimy. Mnoho odvážných jednotlivců z muslimského světa Rushdieho podporovalo a dosud podporuje. Egyptský časopis Rose al-Youssef dokonce v lednu 1994 publikoval výňatky ze Satanských veršů. Má práce se pokouší zasít kapku pochybností do oceánu dogmatických jistot tím, že se neúprosně a kriticky podívá na téměř všechna základní tvrzení islámu. Očekávám kritiku a mohu jen citovat velkého Johna Stuarta Milla a slova jeho největšího moderního obdivovatele von Hayeka. Ve spise „O svobodě“ Mill píše: „Zvláštní je, že lidé sice přiznávají oprávněnost argumentů ve svobodné diskusi, ale namítají, že tyto argumenty nemají být 'hnány do extrémů'. Nevidí, že nejsou-li důvody dobré pro extrémní případ, nejsou dobré pro žádný případ.“ A ještě jednou z Milla: Pokud někdo potlačuje vyjádření nějakého názoru, je to zvláště zlé z toho důvodu, že tím okrádá lidské pokolení, potomstvo i současnou generaci. Okrádá více ty, kteří s daným názorem nesouhlasí, než ty, kteří ho zastávají. Pokud se totiž jedná o názor správný, nemají lidé příležitost zaměnit blud za pravdu; pokud se jedná o názor špatný, přicházejí o možnost vnímat pravdu jasněji, a to je téměř stejně veliká ztráta. Střetne-li se totiž pravda s bludem, vystoupí zřetelněji. Nikdy si totiž nemůžeme být zcela jisti, zda názor, který se snažíme potlačit, je bludný. Ale i kdybychom o tom měli jistotu, i pak je jeho potlačování něčím špatným. A nyní von Hayek: Svoboda myšlení bude mít přímý význam asi jen pro malou menšinu, ať už se jedná o jakoukoli společnost. Z toho ale neplyne, že je tu někdo, kdo je oprávněn vybírat ty, jimž je tato svoboda vyhrazena. Snižovat hodnotu intelektuální svobody jen proto, že stejně nedá každému tutéž možnost nezávislého uvažování, znamená nepochopit, v čem hodnota této intelektuální svobody spočívá. Má-li plnit svou úlohu, totiž být prvním hybatelem intelektuálního pokroku, pak pro ni není podstatné, že kdokoli smí myslet či psát cokoli. Podstatné je, že jakákoli myšlenka může najít svého zastánce. Není-li nesouhlas potlačen, vždy se najde někdo, kdo bude zkoumat myšlenky ovládající jeho současníky a kdo bude předkládat nové myšlenky, které pak diskuse i propaganda vyzkoušejí.

163


Ex-muslimové hovoří

Úvod Až budete číst tuto knihu, nezapomínejte na to, že je rozdíl mezi teorií a praxí. Mezi tím, co by muslimové dělat měli, a tím, co ve skutečnosti dělají. Mezi tím, čemu by měli věřit a co by měli dělat, a tím, čemu opravdu věří a co opravdu dělají. Můžeme mluvit o islámu č. 1, islámu č. 2 a islámu č. 3. Islám č. 1 je to, co učil Prorok, tedy jeho učení obsažené v Koránu. Islám č. 2 je náboženství vykládané a rozvíjené teology skrze tradice (hadíth). Sem náleží šaría a islámské právo. Islám č. 3 je to, co muslimové opravdu dělali a čeho dosáhli. Jinými slovy, islámská civilizace. Základní teze, jež vyplyne z této knihy, zní, že islám č. 3 často dosáhl úžasných výšin navzdory islámu č. 1 a č. 2, a nikoli díky němu. Islámská filozofie a literatura nebo islámské umění by nedosáhly oněch výšin, kdyby spočívaly pouze na islámu č. 1 a č. 2. Vezměme ku příkladu poezii. Přinejmenším ve svém raném období Mohamed básníky pohrdal: „Ti, kteří bloudí, následují básníky“ (súra 26.224). Podle sbírky tradic zvané Miškat Mohamed prý řekl: „Břicho plné hnisu je lepší než břicho plné poezie.“ Kdyby se básníci drželi islámu č. 1 a islámu č. 2, neměli bychom krásné básně Abú Nuwáse opěvující víno a krásné hýždě chlapců ani žádné jiné z krásných básní o víně, jež arabskou literaturu právem proslavily. Pokud jde o islámské umění, Islámský slovník (Dictionary of Islam - DOI) uvádí, že Mohamed proklel ty, kdo malují a kreslí lidi a zvířata (Miškat 7, kap. 1, odd. 1), a proto je třeba je považovat za nezákonné. Ettinghausen uvádí ve své Předmluvě k Arabskému malířství, že hadíth je plný odsudků „tvůrců figurálních obrazů“ a nazývá je „nejhoršími z lidí“. Odsuzuje je za to, že se chtějí rovnat bohu, jenž je jediným Stvořitelem. Kanonické stanovisko neponechává žádný prostor pro figurální malbu. Kontakt se staršími civilizacemi, s jejich bohatými uměleckými tradicemi naštěstí čerstvé konvertity k islámu vedl k tomu, aby na toto ortodoxní stanovisko nedbali. Díky tomu se nám zachovala taková mistrovská díla jako perské a mogulské miniatury. Tvůrčí podněty, které jsou za islámským uměním, islámskou filozofií, vědou a literaturou, nemají tedy svůj zdroj v islámu č. 1 či islámu č. 2, nýbrž ve starších civilizacích, které mají bohatší dědictví. V Arábii umělecké, filozofické či vědecké tradice zcela chyběly. Z arabské minulosti se zachovala pouze poezie; její tvůrčí vývoj ale nebyl nikterak inspirován islámem jako takovým. Islámské umění by neexistovalo bez umění byzantského či sásánského - islám č. 1 i islám č. 2 se k němu stavěly nepřátelsky. Podobně by islámská filozofie a islámská věda neexistovaly bez filozofie a vědy řecké. Islám č. 1 a islám č. 2 těmto „cizím vědám“ rozhodně nebyl nakloněn. Pro pravověrné byla islámská filozofie protimluvem a islámská věda marností. Největší představitelé těchto oborů nebo ti, kteří sehráli klíčovou roli při jejich vývoji, byli buď nemuslimové nebo lidé, kteří se stavěli nepřátelsky buď ke všem, nebo alespoň k některým pilířům islámu č. 1 a č. 2. Tak například Hunajn Ibn Isháq (809 - 873), nejvýznamnější překladatel řecké filozofie do arabštiny, byl křesťan. Ibn-al-Mukafa (zemřel 757), který překládal z pahlaví do arabštiny a 164


Ex-muslimové hovoří který je považován za „jednoho z tvůrců arabské prózy,“ byl manicheista, který napsal útok na Korán. Nicholson se zabýval následujícími pěti básníky, považovanými za nejtypičtější pro období abbásovců: Mutí Ibn Ijás, Abú Nuwás, Abú-l-Atahija, al-Mutanabbí a al-Ma-arrí. Všichni byli obviněni či podezíráni z kacířství a rouhání. Více o nich v 10. kapitole. V 11. kapitole se budeme zabývat ArRazím, největším středověkým lékařem (jak ve světě evropském, tak ve světě islámském) a současně největším představitelem islámské vědy. Razí se stavěl zcela nepřátelsky ke všem pilířům islámu č. 1 a islámu č. 2 a dokonce popíral, že by Mohamed byl prorok. Zacházení s ženami, nemuslimy, nevěřícími a otroky obou pohlaví bylo strašlivé jak v teorii, tak v praxi. Jinými slovy: islám č. 1., č. 2 i č. 3 zasluhují v této oblasti odsouzení. To, jak se islámská civilizace odporně chovala k ženám, nemuslimům, kacířům a otrokům, je přímým důsledkem zásad obsažených v Koránu a rozvíjených islámskými právníky. Islámské právo je totalitní teoretická konstrukce, jež má kontrolovat každý aspekt života jednotlivce od narození až do smrti. Naštěstí se neuplatňovalo vždycky doslovně ? jinak by tu asi žádná islámská civilizace ani nebyla. Islám č. 1 a č. 2, Korán a islámské právo, teoreticky zavrhují pití vína a homosexualitu - ve skutečnosti islámská civilizace obé toleruje. Nicméně šaría stále ovládá jednání v určitých oblastech lidského života - kupříkladu v rodině (manželství, rozvod aj.). V některých oblastech života byla islámská praxe dokonce ještě přísnější než bylo dle šaríi nutné. Korán obřízku nezmiňuje a většina právníků ji nanejvýš doporučuje; přesto jsou všichni muslimští chlapci bez výjimky obřezáni. Ani o ženské obřízce není v Koránu nic; přesto tato praxe v některých islámských zemích přetrvává. Korán výslovně mluví o rovnosti všech dospělých muslimů. Realita byla bohužel zcela jiná, což muslimové nearabského původu velmi dobře poznali v raném období islámu. V těchto věcech islám č. 1 a č. 2 obsahovaly morální zásady, které islám č. 3 nerespektoval.

1. Aféra Rushdie

Před 14. únorem 1989 Roku 1280 po Kr. se v Bagdádu objevila pozoruhodná arabsky psaná kniha židovského filozofa a lékaře Ibn Kammúny. Většinou je známa jako Zkoumání třech věr. Je pozoruhodná pro svou vědeckou objektivitu a pro kritický postoj jak k judaismu a křesťanství, tak především k islámu. Toto malé dílko je prostoupeno deismem, jenž je na samé hranici agnosticismu. Prorok Mohamed je vylíčen jako někdo nepříliš originální. „Nedá se říci, že (Mohamed) přispěl k poznání Boha a k poslušenství Bohu něčím, co by již nebylo zjeveno v dřívějších náboženstvích.“ Prorok není dokonalý: „Nemáme žádný důkaz, že Mohamed dosáhl dokonalosti nebo že by k ní mohl dopomoci ostatním, jak se tvrdívá.“ Lidé se stávají muslimy zpravidla pouze „ze strachu, protože touží po moci, chtějí se vyhnout těžkému zdanění, chtějí uniknout ponižování, nebo protože 165


Ex-muslimové hovoří padli do zajetí, či že je okouzlila muslimská žena.“ Bohatý nemuslim, který dobře zná svou vlastní víru i islám, se nestane muslimem z žádného jiného důvodu než z některého z výše uvedených. A konečně, zdá se, že muslimové nejsou schopni přinést dobré argumenty - neřku-li důkazy - pro tvrzení, že Mohamed je prorok. Jak muslimové reagovali na tento skepticismus? Kronikář Fuwátí (1244 - 1323) popisuje události, k nimž došlo čtyři roky po publikaci tohoto spisku. Toho roku (1284) se v Bagdádu rozneslo, že Žid Ibn Kammúna napsal spis, v němž se dopouštěl nestoudností při pojednávání o proroctvích. Bůh nedopusť, abychom opakovali, co říkal. Rozezlený dav povstal a shromáždil se, aby napadl jeho dům a jej samého zabil. Emír a skupinka vysokých úředníků odjeli do madrasy Mustansiríja a povolali nejvyššího soudce a učitele zákona, aby celou věc vyšetřili. Hledali Ibn Kammúnu, ten se však schoval. Bylo to v pátek. Nejvyšší soudce se vypravil na modlitby, ale dav mu zastoupil cestu. Proto se vrátil do Mustansiríje. Emír se snažil zástupy uklidnil - lidé mu však začali nadávat a obvinili ho, že Ibn Kammúnovi straní a že ho obhajuje. Proto emír nařídil, aby se po celém Bagdádu rozhlásilo, že Ibn Kammúna bude druhý den ráno za hradbami města upálen. Dav se rozešel, a pak už se o Ibn Kammúnovi nic neslyšelo. Ibn Kammúnu dali do bedny pokryté kůží a odnesli ho do Hilly, kde byl jeho syn úředníkem. V Hille setrval až do své smrti. Fuwátího vyprávění je příkladem, jak v dějinách islámu obyčejní muslimové nejen tedy nějací takzvaní fundamentalisté - reagovali na domnělé urážky svého náboženství. Slavný americký ekonom Kenneth Galbraith, který byl v letech 1961 63 americkým velvyslancem v Indii, se dostal do potíží, když dal svému kocourovi jméno „Ahmed“ - to je totiž jedno z jmen, které se používalo i pro Mohameda. Když noviny Deccan Herald, vycházející v Bangalore, uveřejnily krátkou povídku „Blázen Mohamed“, muslimové vypálili redakci. Přitom příběh se vůbec netýkal Proroka, ale nějakého šílence, které byl po něm pojmenován. Nedávno bylo v emirátu Šarjáh uvězněno deset Indů, kteří uvedli malajalamskou hru s názvem Mravenci, kteří žerou mrtvoly, jež dle mínění úřadů obsahovala poznámky namířené proti Mohamedovi. Muslimové, kteří se opovážili něco na islámu kritizovat, byli zpravidla sťati, ukřižováni nebo upáleni. Útrapy některých z nich popíši v 10. kapitole, až budu pojednávat o Zlatém věku islámu. Zde se omezím na poměrně současné příklady, kdy sami muslimové kritizovali islám. Mnohé příklady, které uvádím, jsem převzal z výborné knihy Daniela Pipese Aféra Rushdie. Pipes popisuje, jak ty muslimské autory a myslitele, kteří byli za svá kacířská díla potrestáni, tak ty, kteří trestu unikli. Než popíši tragický osud Dashtiho, zmíním pozoruhodnou kritiku, které Peršan Dashti podrobil některé z věroučných článků, jichž si muslimové cení nejvíce, ve svém klasickém díle 166


Ex-muslimové hovoří Třiadvacet let. Kniha byla sepsána již roku 1937, poprvé však vyšla až v roce 1974, pravděpodobně v Bejrútu. V letech 1971 až 1977 totiž platil zákaz íránského šáha publikovat jakoukoli kritiku náboženství. Po íránské revoluci z roku 1979 Dashti autorizoval vydání této knihy ilegálními opozičními skupinami. Název jeho knihy je odvozen od Mohamedovy prorocké kariéry. V letech 1980-1986 se prodalo více než půl milionu tajně pořízených výtisků této knihy. Dashti nejprve obhajuje racionální myšlení obecně a kritizuje slepou víru, neboť „víra může otupit lidský rozum i soudnost“ dokonce i u vzdělaných lidí. Racionální myšlení předpokládá „nestranné studium“. Dashti vehementně popírá zázraky, připisované Mohamedovi pozdějšími muslimskými komentátory, kteří se nechali unést svou horlivostí. Dále kriticky zkoumá ortodoxní názor, že Korán je slovo samotného Boha a že je zázračný jednak pro krásu svého podání, jednak pro předmět, jehož se týká. Dokládá, že i někteří muslimští učenci z počátku islámu ? otevřeně uznávali, že uspořádání a skladba Koránu není zázračná a že jiní bohabojní lidé by mohli sepsat díla stejná nebo vyšší hodnoty. Později ale převážila bigotnost a nadsázka. Korán dále obsahuje neúplné věty, jimž není možno porozumět bez komentářů; obsahuje i cizí slova, slova v arabštině nezvyklá a slova, která mají význam jiný než obvyklý, přídavná jména a slovesa ve tvarech nerespektujících pohlaví a číslo, nelogicky a gramaticky nesprávně použitá zájmena, která se k ničemu nevztahují, nebo přísudky, které jsou ve veršovaných částech mnohdy velmi vzdálené od podmětů. Tyto a jiné chyby podobného rázu vedly některé ke kritice, která výtečnost Koránu popírá. Shrnuto, Korán obsahuje více než stovku prohřešků proti správnému pravopisu. A co nárok, že předmět Koránu je zázračný? Dashti podobně jako Ibn Kammúna zdůrazňuje, že Korán neobsahuje žádné myšlenky, které by už nevyjádřili jiní. Všechno morální učení Koránu je samozřejmé a všeobecně přijímané. Jeho příběhy jsou vesměs převzaty z literatury židovské nebo křesťanské - vždyť Mohamed se na svých cestách do Sýrie setkával jak s rabíny, tak s mnichy. Jiné pocházejí od národů „Ád a Thamúd“. Nicméně v oblasti morálního vyučování nelze Korán považovat za zázračný. Mohamed opakoval principy, na které již přišlo lidstvo dříve a na nejrůznějších místech. Konfucius, Buddha, Zarathuštra, Sokrates, Mojžíš a Ježíš už podobné věci vyslovili. Mnohé z povinností a rituálů islámu jsem převzaty z praxe, kterou pohanští Arabové převzali od Židů. Dashti se vysmívá pověrčivým aspektům mnoha rituálů, zvláště těch, které jsou spjaty s poutí do Mekky. Mohamed sám z jeho kritiky vychází jako člověk pochybného charakteru, který se sníží i k politickým vraždám a k likvidaci všech oponentů. Co se týče jeho následovníků, pak se zabíjení chápalo jako „služba islámu“. Dashti se dále zabývá postavením žen a konstatuje, že se jedná o postavení podřadné. Kritizuje islámské pojetí Boha. Bůh Koránu je krutý, hněvivý a pyšný - to věru nejsou vlastnosti hodné obdivu. Je zřejmé, že Korán není boží slovo, neboť obsahuje mnoho míst, z nichž není jasné, zda mluví Bůh nebo Mohamed.

167


Ex-muslimové hovoří Dashti zemřel v roce 1984. Před tím strávil tři roky v Chomejního žalářích, kde byl mučen, ačkoli mu bylo osmdesát tři let. Před svou smrtí řekl svému příteli: „Kdyby byl býval šáh dovolil, aby takovéto knihy mohly vycházet a aby je lidé mohli číst, nemusela být žádná islámská revoluce.“ Alí Abd ar-Razík, šejk ze slavné Islámské univerzity al-Azhar v Káhiře, vydal v roce 1926 knihu Islám a principy vlády. V této knize ar-Razík nabádal k oddělení náboženství a politiky. Byl upřímně přesvědčen, že je to správné chápání islámu. Nicméně tento názor se ukázal být nepřijatelným a ar-Razík byl souzen tribunálem složeným z jiných šejků, kteří ho odsoudili za bezbožnost. Propustili ho z univerzity a zakázali mu zastávat jakékoli náboženské funkce. Jiným absolventem univerzity al-Azhar byl egyptský učenec Taha Husajn. Studoval ve Francii, kde si osvojil kritické myšlení. Když se vrátil do Egypta, podrobil tamní tradice sžíravé kritice. Jeho názory byly pro náboženský establishment nepřijatelné a Husajn byl přinucen opustit všechny veřejné funkce. Ve své knize Předislámská poezie napsal, že zmínky Koránu o Abrahamovi a Izmaelovi „nestačí jako důkaz, že skutečně existovali“. V dubnu 1967, těsně před Válkou šesti dnů, vyšel v jednom čísle syrského armádního časopisu Jajáš aš-Šáb článek, jenž útočil nejen na islám, ale i na Boha a náboženství jako takové s tím, že se jedná o „mumie, které by měly být odkázány do muzeí“. Nastalo něco podobného jako v případě Ibn Kammúny. Davy ve všech větších syrských městech vyšly do ulic a nepokoje doprovázelo násilí, stávky a zatýkání. Ani starý trik, totiž tvrzení, že se jedná o spiknutí Sionistů a Američanů, nepomohl násilí uklidnit. Autor článku Ibráhím Chalás a dva z redaktorů časopisu byli souzeni vojenským soudem. Rozsudek zněl doživotí v pracovním táboře. Naštěstí byli později propuštěni. Roku 1969 ? poté, co Izrael uštědřil v roce 1967 Arabům drtivou porážku, přišel syrský marxistický intelektuál Sadík al-Azm s brilantní kritikou náboženského myšlení. Tento muž studoval nejprve na Americké univerzitě v Bejrútu a později získal doktorát univerzity v Yale. Napsal práci o britském filozofovi biskupu Berkeleym. Sunitský establishment v Bejrútu pochopitelně nebyl nijak potěšen alAzmovou zdrcující kritikou náboženství obecně a islámu zvlášť. Al-Azm byl souzen za podněcování k náboženským nepokojům. Byl však osvobozen, patrně díky konexím s významnou a politicky vlivnou syrskou rodinou. Nicméně raději se na delší dobu uchýlil do ciziny. Sadík al-Azm arabským vůdcům vyčítá, že nerozvíjeli u svých poddaných kritické myšlení. Vyčítá jim i jejich nekritický postoj k islámu a překonané myšlení. Arabští reakcionáři používají náboženské myšlení jako ideologickou zbraň, přitom ale jejich vlastní myšlení nebylo nikdy podrobeno kritické, vědecké analýze, jež by musela vyjevit podvrhy, které umožňují vykořisťovat prosté Araby. Vládcové se nikdy nevěnovali kritickému zhodnocení arabského intelektuálního a společenského dědictví. Pod pláštíkem ochrany národních tradic, hodnot, umění, náboženství a morálky bylo arabské osvobozenecké hnutí zneužito k hájení zpátečnických institucí, středověké kultury a tmářských ideologií. 168


Ex-muslimové hovoří Každý muslim se musí nějak vyrovnat s výzvou, kterou přináší rozvoj vědy v posledních sto padesáti letech. Vědecké poznání je v celé řadě otázek v přímém rozporu s tím, čemu muslimové věří. Zásadnější rozdíl se však týká metodologie. Islám spočívá na slepé víře a nekritickém přijímání náboženských textů, zatímco pilíři vědy jsou kritické myšlení, pozorování a dedukce. Věda vyžaduje, aby její nálezy byly vnitřně koherentní a odpovídaly skutečnosti. Nelze stále odmítat kritiku náboženského myšlení; všechny posvátné texty musí být vědecky prozkoumány. Jinak budeme stále zahleděni do minulosti a náboženství bude i nadále tmářským ospravedlněním intelektuální a politické stagnace. Al-Azmova kniha je důležitá a zasluhuje si pozornosti. Pokud ale vím, nebyla dosud přeložena z arabského originálu. Nedávno Sadík al-Azm odvážně hájil Rushdieho článek v časopise Die Welt des Islams 31 (1991). I další pokus reformovat islám zevnitř skončil tragicky. Súdánský teolog Mahmúd Muhammad Táhá se pokusil minimalizovat roli Koránu co by zdroje zákonů. Taha usoudil, že nastal čas pro nové zákony, které by více odpovídaly národním potřebám ve dvacátém století. Táhá založil Republikánské bratrstvo, jež mělo šířit jeho názory. Náboženské autority v Chartúmu se však k Táhovým myšlenkám nepostavily příznivě a Táhá byl v roce 1968 odsouzen za odpadlictví. Za to je podle islámského práva trest smrti. Táhovy spisy byly spáleny. Táhovi samotnému se sedmnáct let dařilo unikat popravě. Nakonec byl znovu souzen a v lednu 1985 byl v Chartúmu veřejně oběšen. Bylo mu šestasedmdesát let. Snad nejslavnější současný muslim, jehož Pipes zmiňuje, je libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfí. Jeho výroky o Mohamedovi, Koránu a islámu jsou mnohem větším rouháním než vše, co jsme zatím zmínili. Kaddáfí omezil šaríu na soukromé záležitosti. Ve veřejném životě prosazoval své vlastní myšlenky a představy. Kaddáfí změnil islámský kalendář, poutníky do Mekky prohlašoval za ?naivky?, kritizoval Mohameda a tvrdil, že sám dosáhl větších věcí než Prorok. Celkově se dá říci, že byl značně kritický ke Koránu a dokonce i k podrobnostem z Prorokova života. Náboženští vůdcové sice Kaddáfího prohlásili za protiislámského a odsoudili jeho „lži a křivopřísežnictví“, nicméně nikdo nevolal po jeho smrti a ani jeho spisy nebyly zakázány. Kdyby byla CIA chytřejší, pak mohla - chtěla-li bojovat proti Kaddáfímu - tisknout a rozdávat jeho rouhavé myšlenky o islámu. Fundamentalisté by se o další už postarali. Další dva skeptici zpochybňovali schopnost islámu reagovat na moderní problémy. V roce 1986 napsal káhirský právník Núr Farvádž článek kritizující islámské právo šaríu jakožto „sbírku reakcionářských kmenových zásad nevhodných pro moderní společnost“. V témže roce vydal egyptský právník a esejista Faradž Fada pamflet s provokativním názvem Ne šaríi. Pamflet nabádal k odluce náboženství a státu, protože islám není schopen zajistit světský ústavní rámec nezbytný pro fungování moderního státu. Fadův polemický článek byl velice úspěšný a stal se stejně populárním jako spisy dogmatického Šejka Kaška. Byl přeložen do turečtiny, perštiny, urdu i dalších jazyků islámského světa. Ještě jedna práce vydaná před únorem 1989 si zaslouží naši pozornost. V knize L'Islam en Questions (Grasset, 1986) odpovídá čtyřiadvacet arabských autorů na 169


Ex-muslimové hovoří následujících pět otázek: 1. Má islám stále univerzální platnost? 2. Může být islám systémem vlády v moderním státě? 3. Je islámský systém vlády nezbytným vývojovým krokem pro islámské a arabské národy? 4. Je „návrat k islámu“, jehož jsme v posledním desetiletí svědky ve většině muslimských zemí, něčím pozitivním? 5. Jaký je dnes hlavní nepřítel islámu? Z odpovědí učenců je zřejmé, že většina těchto arabských intelektuálů nepovažuje islám za vhodnou odpověď na sociální, ekonomické a politické problémy, jež trápí islámský svět. Většina dotázaných vášnivě hájí světský stát. Na druhou otázku (Může být islám systémem vlády v moderním státě?) odpovědělo devět dotázaných kategorickým ne. Dalších šest se vyslovilo naprosto jednoznačně ve prospěch světského státu. I ti autoři, kteří odpověděli na druhou otázku kladně, do svých odpovědí zapracovali určité podmínky, jako např. „za předpokladu, že jsou respektována práva“ nebo „pokud se přikloníme k moderní interpretaci islámu“ apod. Téměř všichni považují „návrat k islámu“ za jev negativní. Náboženský fanatismus považují za největší nebezpečí pro všechny muslimy. Jedním z dotázaných je Rašíd Budžejra, romanopisec, autor divadelních her, esejista, komunista a ateista. Sžíravě kritizuje náboženský život v Alžírsku a útočí na pokrytectví většiny - jak sám uvádí, na osmdesát procent „věřících“. Ti pouze předstírají, že se o svatém postním měsíci Ramadánu modlí, na pouť do Mekky chodí jen proto, že je to společensky výhodné, pijí a smilní, a přesto se prohlašují za dobré muslimy. Na otázku „může být islám systémem vlády v moderním státě“? odpovídá Budžejra jednoznačně: Ne, v žádné případě. Je to nemožné - a to není jen nějaké soukromé mínění, to je objektivní fakt. Viděli jsme, že když Numejrí (súdánský vládce) chtěl zavést šaríu, nefungovalo to. Po té, co pár lidem usekli ruce nebo nohy, ten experiment náhle skončil. Dokonce i řadoví muslimové měli odpor k takovým věcem jako je kamenování žen. To je něco, k čemu málokdy dochází - s výjimkou Saudské Arábie, ale i tam je to řídké? Islám je s moderním státem naprosto neslučitelný? Ne, nedokážu si představit, že by islám mohl být způsobem vlády. Většinou není známo, že již v roce 1983 byla proti Budžejrovi vyhlášena fatwa. Přestože je jeho život ohrožen, zůstává Budžejra v Alžírsku a snaží se fungovat co nejnormálněji. Nicméně musí se pohybovat v přestrojení z místa na místo. Aby své „bludy“ završil, napsal Budžejra v roce 1992 ostrý útok na islamistickou stranu FIS, jež měla v roce 1992 vyhrát volby. Odhalil ji jako extrémistickou, nedemokratickou stranu a dokonce ji přirovnal k nacistům třicátých let. Pro ty, kdo o těchto věcech mlčí, nemá Budžejra nic než pohrdání. Staví se nejen proti těm, kdo 170


Ex-muslimové hovoří nekriticky přijímají islamisty, ale i proti těm, kteří v návratu ke středověku spatřují cosi „plodného“. Fatwa z roku 1983 vedla zcela přirozeně k fatwě z roku 1989.

Po 14. únoru 1989 Jaro 1989 zůstane ve světových dějinách i v dějinách myšlení významným zlomem. V únoru 1989 vydal ajatolláh Chomejní svou hanebnou fatwu proti Salmanu Rushdiemu. Hned na to vyšla řada krátkých rozhovorů a článků od západních intelektuálů, arabistů a islamologů, kteří tvrdili, že Rushdie si za tento barbarský odsudek může sám; vysloužil si ho svými Satanskými verši. John Esposito, americký odborník na islám, prohlásil, že „nezná žádného západního odborníka na islám, který by pochyboval o tom, že výroky Rushdieho vyvolají bouři.“ To je čiré pokrytectví od člověka, jenž sám publikoval výtažky z výše citované knihy Sadíka al-Azma, jež si rovněž dovolila islám kritizovat. Někteří pisatelé trousili blahosklonné poznámky o tom, jak chápou utrpení muslimů, kteří byli v některých případech vyzýváni, aby Rushdieho někde zmlátili. Profesor Trevor-Roper dokonce mlčky souhlasil s brutální výzvou k vraždě britského občana: „Kladu si otázku, jak se asi v těchto dnech Salmanu Rushdiemu daří. Chrání ho britské zákony a britská policie, na kterou byl tak sprostý. Doufám, že příliš dobře ne. Sám bych rozhodně slzu neprolil, kdyby si na něj britští muslimové počíhali v nějaké temné uličce a trochu ho umravnili. Pokud by to vedlo k tomu, že by pak své pero lépe kontroloval, společnosti by to prospělo a literatura by tím neutrpěla.“ Nikde v těchto článcích nenajdeme kritiku výzvy k vraždě. Ještě horší byla ovšem doporučení, aby byla Rushdieho kniha zakázána či stažena z oběhu. Kupodivu se neozval nikdo na obranu jedné z hlavních zásad demokracie - zásady, bez které by nebylo lidského pokroku, totiž svobody projevu. Měl jsem za to, že spisovatelé a intelektuálové budou právě za tuto zásadu ochotni položit život. Probudí se onen „salonní chuligán“ Trevor-Roper ze své sebespokojené dřímoty, až budou ti „ubozí zranění muslimové“ požadovat odstranění jemu drahých klasiků západní literatury a dějin myšlení, s tím, že urážejí jejich islámskou citlivost? Začnou tito muslimové pálit Gibbona, který napsal: „(Korán je) nekonečnou a nesouvislou snůškou báchorek, naučení a výroků, jež málokdy vyvolávají nějaký pocit či nějakou myšlenku, a která se někdy vleče prachem a jindy se ztrácí v oblacích.“ Jinde Gibbon poznamenává, že „medínský Prorok ve svých zjeveních používá drsnější a barvitější tóny, což dokazuje, že jeho dřívější umírněnost byla projevem slabosti.“ Mohamedovo tvrzení, že je božím apoštolem, je „nezbytnou fikcí“. Při šíření víry se nezřídka používalo podvodů a lží, krutosti a nespravedlnosti. Mohamed souhlasil či dokonce nařizoval, aby Židé či modláři, jimž se podařilo uprchnout z bitevního pole, byli povražděni. Jelikož se takové věci opakovaly, musel tím být Mohamedův charakter trvale poskvrněn. V posledních letech svého života se už nechal unášet svými ambicemi, a politik ho podezírá, že se asi tajně usmíval 171


Ex-muslimové hovoří (on, vítězný podvodník) nad nadšením své mládeže a důvěřivosti těch, které získal na svou stranu. Ve svém soukromém životě Mohamed hověl svým mužským choutkám a nedbal na nároky kladené na proroky. Zvláštní zjevení ho osvobodilo od zákonů, jimž podrobil svůj národ. Ženské pohlaví bylo zcela vydáno na pospas jeho přáním. A co Roperův milovaný Hume, jenž napsal: „(Korán je) divoké a absurdní představení. Všimněme si toho, co nám (Mohamed) povídá. Brzy shledáme, že vychvaluje takové případy zrady, nelidskosti, krutosti, pomsty a bigotnosti, které jsou s civilizovanou společností zcela neslučitelné. Zdá se, že se neřídí žádnými neměnnými zásadami. Vše je vychvalováno nebo zavrhováno jen podle toho, zda to vyhovuje nebo překáží pravým věřícím.“ Hume rovněž hovoří o Mohamedovi jako o „samozvaném prorokovi“. Teď už by mělo být každému jasné, že považovat Korán za dílo Mohamedovo a za jeho vyprávění je zcela rouhavé. A co Hobbes, jenž byl toho názoru, že „aby mohl Mohamed zavést své nové náboženství, předstíral, že má schůzky s Duchem svatým ve formě holubice“. A co Božská komedie, největší básnické dílo západní literatury. „Pohleďte, jak je Mohamed znetvořen! Přede mnou kráčí plačící Alí, s tváří rozpolcenou od brady až k čelu. I všichni ostatní, které zde vidíš, rozsévali během svého života pohoršení a roztržky, a proto jsou nyní tak rozpolcení.“ Mark Musa, který přeložil Božskou komedii, shrnuje ve svých poznámkách důvody, které vedly Danta k tomu, aby umístil Mohameda do pekla: „Za Mohamedovým trestem, jenž spočíval v rozseknutí obličeje od čela k bradě, a za podobným trestem pro Alího je Dantovo přesvědčení, že tito mužové byli původci velké roztržky mezi křesťanskou církví a mohamedánstvím. Mnozí z Dantových současníků byli přesvědčeni, že Mohamed byl původně křesťanem, dokonce kardinálem, jenž toužil po papežství.“ I Carlyle a Voltaire mluvili o Koránu a Mohamedovi velmi nelichotivě. Nicméně v roce 1989 západní apologeti islámu buď pilně útočili na Rushdieho nebo nekriticky přežvýkávali díla islámské propagandy. Pokud mluví o „islámském fundamentalismu“, vysvětlují jej jako důsledek hospodářské bídy nebo pomocí termínů jako je „ztráta identity“, „pocit ohrožení západem“ či „bílý rasismus“. Tak tito apologeti legitimizují barbarské chování. Nemohlo to vést k ničemu jinému než k tomu, že odpovědnost se přesunula z muslimů na západní svět. „Problém není v islámu,“ tvrdí se nyní, „nýbrž v tom, že Koránu se zmocnili extrémisté. Islám je tolerantní náboženství a Ajatolláh Chomejní se neřídí skutečným duchem či zásadami islámu. To, co tak nestoudně v Íránu zavedl, není ve skutečnosti islám, nýbrž jeho karikatura. Islám byl vždy tolerantní vůči lidem jiného smýšlení.“ Ještě hanebnější je snaha vyvinit islám jako takový - zejména používáním výrazu jako „islámský fundamentalista“, „muslimský fanatik“ apod. Sám výraz „islámský fundamentalista“ je zcela nepatřičný, protože mezi křesťanstvím a islámem je nebetyčný rozdíl. Většina křesťanů opustila doslovný výklad Bible, pro většinu z nich „to tak nutně není“. Pak tedy můžeme oprávněně rozlišovat mezi fundamentalistickými a nefundamentalistickými křesťany. Muslimové ale doslovnou interpretaci Koránu neopustili - všichni muslimové, tedy 172


Ex-muslimové hovoří nejen nějaká skupinka, kterou nazýváme „fundamentalisty“, věří, že Korán je doslovně slovo boží. Výše uvedené příklady davových nepokojů ukazují, jak snadno se řadoví muslimové urážejí nad tím, co považují za hanobení své svaté knihy, svého Proroka a svého náboženství. Většina řadových muslimů podporovala fatwu, kterou Chomejní proti Rushdiemu vydal. Umírnění muslimové spolu se západními liberály a zoufale popleteným křesťanským duchovenstvem argumentují podobně, totiž že to, co Chomejní zavedl v Íránu, není islám. Nicméně umírnění muslimové nemohou chtít, aby se vlk nažral a koza přitom zůstala celá. Nepřijatelné, nestravitelné a barbarské aspekty islámu nezmizí, ať už provádíme jakoukoli mentální gymnastiku či intelektuální podloudnosti. Islámský „fundamentalista“ je alespoň logický a upřímný, vychází-li z předpokladu, že Korán je boží slovo. To, co dělal Chomejní, ve skutečnosti odráží učení islámu, ať už to pochází z Koránu, z činů a výroků Prorokových, nebo z islámského práva, které je na tom všem založeno. Než vyslovili fatwu proti Rushdiemu, fatwu, která vlastně obsahuje výzvu k vraždě, zkoumali íránští mluvčí podrobnosti Mohamedova života. Našli celou řadu precedentů pro politické vraždy, včetně vražd básníků, kteří psali satirické verše proti Prorokovi (budeme se tím zabývat ve 4. kapitole). Chomejní ostatně západním apologetům a umírněným muslimům odpovídá sám: Podle islámu je povinností každého dospělého muslimského muže, který není invalidou, být připraven k dobývání (jiných) zemí, tak, aby islámské právo platilo ve všech zemích světa. Ti, kteří studují islámskou svatou válku, pochopí, proč islám usiluje o dobytí celého světa. Ti, kdo o islámu nic nevědí, předstírají, že islám je proti válce. Kdo (toto tvrdí,) je nechápavý. Islám říká: Zabijte všechny nevěřící, vždyť jinak oni zabijí vás! Znamená to snad, že muslimové mají sedět a čekat, až je (nevěřící) pozřou? Islám říká: Zabijte je (nemuslimy), použijte proti nim meč a rozprašte (jejich armády). Znamená to, že máme sedět a čekat, než nás (nemuslimové) přemohou? Islám říká: Ve službě Alláhově zabijte ty, kdo by mohli zatoužit po smrti vaší! Znamená to, že se máme vzdát nepříteli? Islám říká: Veškeré dobro, které existuje, existuje jen díky meči a ve stínu meče! Jinak než mečem lidi k poslušnosti nedonutíte! Meč je klíčem Ráje, a ten se otvírá jen svatým válečníkům! V Koránu jsou stovky jiných žalmů a hadíthů (Prorokových výroků), které vedou muslimy k tomu, aby si vážili války a aby bojovali. Což to všechno znamená, že islám je náboženství, které mužům brání v boji? Plivu na ty bláznivé duše, které něco takového tvrdí. Chomejní přímo cituje Korán a podává téměř slovníkovou definici islámského pojetí džihádu. Vyhlášený Slovník islámu (Dictionary of Islam) definuje džihád takto: „Džihád je náboženská válka z Mohamedova pověření, namířená proti 173


Ex-muslimové hovoří nevěřícím. Je to náboženská povinnost daná Koránem a tradicemi; je to božské nařízení, jež slouží šíření islámu a ochraně muslimů před zlem.? Je-li Korán božím slovem, jak tomu věří Chomejní a všichni muslimové, a vyžadují-li jeho příkazy absolutní poslušnost, kdo je pak logičtější - Chomejní nebo umírnění muslimové a západní apologeti islámu? Myslím, že je to jasné. Podobnou neupřímnost můžeme pozorovat v ubohých pokusech modernistických muslimských intelektuálů - ať už mužů či žen - tvrdit, že „skutečný islám zachází se ženami dobře“ a že není žádný rozpor mezi demokracií a islámem a mezi lidskými právy a islámem. (V 7. kapitole se budeme těmito rozpory zabývat podrobněji.) V roce 1991 vydal americký islamolog z Holy Cross University John Esposito knihu s výmluvným názvem Islámská hrozba - mýtus či skutečnost? Kniha je založena na stejném pokrytectví jako „měkká“ pornografie. Má velmi odvážný název, který naznačuje víc, než se pak dovídáme. Nemusíme knihu ani otvírat, abychom věděli, k jakému závěru autor dojde. Od Rushdieho aféry víme velmi dobře, že nakladatelství oxfordské university (Oxford University Press) by nikdy nevydalo knihu troufající si islám kritizovat. Pan Esposito by si netroufl čelit hněvu celého islámského světa. Co Esposito a ostatní západní apologeti islámu nedokáží pochopit, je, že islám je hrozba, a že je to hrozba tisícům muslimů. Jak píše Amir Tahérí, „většina obětí 'svatého teroru' jsou muslimové.“ Jeden autor ze země s islamistickou vládou nedávno prosil: „Braňte Rushdieho, neboť bráníte-li jeho, bráníte nás.“ Íránský spisovatel Fahimeh Farsaie upozorňuje, že soustředímeli se pouze na Rushdieho, zapomínáme na trpký osud stovek spisovatelů po celém světě. Jenom v Íránu bylo nedlouho po 14. únoru 1989 „mnoho lidí, spisovatelů nebo novinářů, popraveno a pohřbeno v masových hrobech s ostatními politickými vězni jen za to, že v nějaké knize či článku vyjádřili svůj vlastní názor. Jenom pár jmen: Amir Nikaiin, Monučér Behzádí, Džavid Misání, Abutorab Bagherzadeh. ? Sdíleli hořký osud svých mladých kolegů, kteří byli uneseni, mučeni a několik měsíců před smrtí ostatních za temné noci zastřeleni. Byli to dva básníci, Sajd Soltanpúr a Rahmán Hatéfí.“ Srovnáme-li vyhýbavé a podlézavé výroky západních apologetů jako jsou Edward Mortimer a Esposito, kteří ze všeho vinili Rushdieho, s následujícím prohlášením Íránců, vynikne zbabělost a nečestnost apologetů a odvaha autorů prohlášení. Jsou tomu už tři roky, co spisovatel Salman Rushdie žije pod hrozbou smrti, kterou vyslovil Chomejní. Za celou tu dobu Íránci nepodnikli nic, čím by odsoudili onen barbarský výnos. Jelikož ten odporný a promyšlený útok na svobodu projevu pochází z Íránu, soudíme, že íránští intelektuálové by měli odsoudit tuto fatwu a bránit Salmana Rushdieho silněji než jakákoli jiná skupina na světě. Signatáři tohoto prohlášení, kteří různými způsoby podpořili Salmana Rushdieho v minulosti a kteří ho podporují i nyní, jsou přesvědčeni, že svoboda projevu je jedním z největších výdobytků lidstva. Zdůrazňují, jako kdysi Voltaire, že 174


Ex-muslimové hovoří tato svoboda by neměla smysl, pokud by nezahrnovala svobodu rouhat se. Žádný jednotlivec ani skupina nemají právo bránit této svobodě ve jménu té či oné posvátnosti. Zdůrazňujeme, že rozsudek smrti vyslovený Chomejním je nepřípustný a že při posuzování uměleckého díla je třeba používat pouze estetických kritérií. Jednohlasně pozvedáme svůj hlas na obranu Salmana Rushdieho a připomínáme celému světu, že íránští spisovatelé, umělci, novináři a myslitelé, kteří neopustili svou zemi, žijí pod setrvalým a neúprosným tlakem náboženské cenzury. Nezanedbatelný počet těchto lidí byl uvězněn či dokonce popraven. Jsme přesvědčeni, že jakákoli tolerance prokazovaná systematickému porušování lidských práv v Íránu nemůže než povzbudit a posílit islámský režim v jeho snahách expandovat a exportovat své teroristické myšlenky a metody do celého světa. Podepsáno asi padesáti Íránci žijícími v exilu. Alespoň tito lidé pochopili, že aféra Rushdie je něco víc než vměšování se do života britského občana, který se nedopustil žádného porušení britských zákonů. Jde dokonce i o víc než jen o islámský terorismus. V Rushdieho aféře jde o principy, konkrétně o svobodu myšlení a projevu; o principy, jež jsou znameními, základními charakteristikami svobody západní civilizace, ba dokonce každé civilizované společnosti. Mnoho dalších autorů a intelektuálů islámského světa odvážně podpořilo Rushdieho. Daniel Pipes ve své knize shromáždil celou řadu jejich stanovisek a prohlášení. V roce 1993 vyšla ve Francii kniha Pro Rushdieho (Pour Rushdie), v níž stovka arabských a muslimských intelektuálů podpořila Rushdieho a svobodu projevu. Mnozí se obávali, že v důsledku fatwy již nebudou vycházet knihy a články kritizující islám, Proroka či Korán. Tyto obavy se však nenaplnily. Jedna kniha Proroka zesměšňuje, jiná ho líčí jako pedofila (což je narážka na jeho devítiletou nevěstu Aišu). Jeden z autorů pojal Alláha vylíčeného v Koránu jako jakéhosi kosmického Saddáma Husajna. Kritické myšlení se nepodařilo potlačit. Je možná pochopitelné, nicméně smutné, že svobodu projevu podpořilo tak málo akademiků z oboru islamistických studií. To, že se odmítli do celé záležitosti vložit, považuji za pokrytecké. Vždyť stačí pohled na seznam literatury každé knihy uvádějící do islámu, abychom zjistili, že mnohé z doporučených knih jsou rouhačské. Jako neutrální příklad nám může posloužit knížka Islám učence Gibba jedná se o krátký úvod do islámské víry, který vydal Oxford University Press. Na prvním místě svého seznamu uvádí tento autor Dějiny arabské literatury (A Literary History of the Arabs) od R. A. Nicholsona. V této knize najdeme mimo jiné tuto rouhavou větu: „Korán je převelice lidský dokument.“ Jiná Nicholsonova kniha 175


Ex-muslimové hovoří uvedená v bibliografii jsou Islámští mystikové, v níž můžeme číst: „Evropským čtenářům Koránu nemůže uniknout autorovo váhání a nedůslednosti, pokud jde o řešení i těch nejzávažnějších problémů.“ V Gibbově bibliografii jsem napočítal sedm dalších knih, které by muslim nemohl neodsoudit. Rippin ve své nedávno vyšlé knize Muslimové, jejich náboženské přesvědčení a obyčeje (Muslims, Their Religious Beliefs and Practices) uvedl asi třicet pět knih „k další četbě“. Podle mého názoru přinejmenším patnáct z nich je pro muslimy urážlivých. Skoro všichni velcí učenci minulosti - Nöldeke, Hurgronje, Goldziher, Caetani, Lammens a Schacht vyjadřovali názory pro muslimy nepřijatelné. Bez četby jejich vědeckých prací ale nemůžeme islám studovat. Povzbudivá je skutečnost, že většina těchto prací je v roce 1993 stále ještě přístupná a některé byly nedávno dokonce znovu vydány. K největší ironii patří možná skutečnost, že si je můžete koupit v Islámském knihkupectví v Londýně, kde vás obslouží muslimská dívka v tradičním závoji, fundamentalisty tak milovaném! Chtějí-li ovšem akademici pokračovat nerušeně v práci, budou muset akademické svobody a svobodu projevu hájit. Neměli by nelogicky a pokrytecky kritizovat Rushdieho, když sami píší či doporučují rouhavé knihy. Boj o Rushdieho je i jejich bojem.

Trahison de clercs Tato kniha je především uplatněním mého práva kritizovat na islámu všechno a cokoli - dokonce se i rouhat, chybovat či zesměšňovat. Muslimové i nemuslimové mají právo kriticky zkoumat kořeny, dějiny i dogmata islámu. Muslimové uplatňují toto právo ve svých častých útocích na západní kulturu. Kdyby Evropan použil tytéž výrazy proti islámu, byl by ihned obviněn z rasismu, neokolonialismu či imperialismu. Nebude-li kritiky, zůstane islám v bezpečí ve své dogmatické, fanatické středověké pevnosti a zkostnatí ve své totalitní, netolerantní a paranoidní minulosti. Nadále bude potlačovat myšlení, lidská práva, individualitu, originalitu i pravdu. Západní učenci a islamisté zcela selhali co se týče svých intelektuálních povinností. Zradili své poslání tím, že když šlo o islám, zapřeli své kritické schopnosti. Jak ještě prokáži, někteří z nich se dokonce vzdali i jakékoli snahy o objektivitu. Někteří islamologové ovšem tento hrůzný trend svých kolegů zaregistrovali. Karl Binswanger hovoří o „dogmatické islamofilii“ většiny arabistů. Již v roce 1983 si stěžoval Jacques Ellul, že ve Francii „již není možno kritizovat islám či arabské země“. Maxime Rodinson napsal již v roce 1968: „Historik jako Norman Daniel zařadil do výčtu koncepcí prostoupených středověkostí či imperialismem i jakoukoli kritiku Prorokových morálních postojů. Ze stejných tendencí viní i jakékoli pojednání o islámu, jež používá běžné mechanismy lidských dějin. Zkrátka a dobře apologetika zcela vytlačila porozumění.“ Patricia Crone a Ibn Rávandí poznamenali, že západní věda ztratila svůj kritický postoj k pramenům islámu někdy kolem první světové války. John 176


Ex-muslimové hovoří Wansborough píše, že „nástroje a techniky biblické kritiky nebyly na (Korán) prakticky vůbec použity“. V roce 1990 jsme na tom stále stejně. Andrew Rippin to popisuje takto: Často jsem se setkal s lidmi, kteří přistupují ke studiu islámu s předchozí zkušeností ze studia hebrejské Bible či raného křesťanství. Ti vyjadřují svůj údiv nad nedostatkem kritického myšlení, s nímž se setkávají v úvodních učebnicích o islámu. Mnozí autoři podobných textů stále jako by předpokládali, že „islám se zrodil v jasném světle dějin“. Všeobecně se sice uznává, že je třeba nějak smířit odlišné historické tradice. Většinou se zdá, že nejde o víc než o to, rozhodnout, co v dané situaci „dává smysl“. Studentům znalým takových přístupů jako je kritika pramenů, ústního podání, literární analýzy a strukturalismu, které se všechny při studiu judaismu a křesťanství používají zcela běžně, připadá, že přistupuje-li se k dějinám islámu s takovou naivitou, pak rozhodně akademická nestrannost přichází nějak zkrátka. Ruku v ruce s nekritickým postojem k islámu kráčí i mýtus o jeho nadřazenosti: o jeho větší toleranci, racionalitě, o smyslu pro bratrství, o jeho vyšší spiritualitě, a dále mýtus o tom, že Mohamed byl moudrý a tolerantní zákonodárce. Je užitečné zkoumat důvody tohoto nekritického postoje k islámu, abychom pochopili, jak se tyto mýty zrodily. Začnu důvody obecnými a budu postupovat k těm historicky specifičtějším. Potřeba a touha vidět cizí kulturu jako nějakým způsobem nadřazenou je stejně velká jako potřeba vidět ji jako podřadnou. Lidé touží po okouzlení stejně jako po znechucení. Důvěrná známost vlastní kultury skutečně vede k tomu, abychom jí pohrdali. Dětem se líbí domácnost jejich kamarádů mnohem více než jejich vlastní. Dospělí, kteří v cizí zemi shledávají, že „oni“ dělají všechno lépe, jsou příkladem podobného postoje. Člověk má zcela přirozeně sklon přehlížet stinné stránky kultury, kterou obdivuje. Cizinec uvidí v cizí zemi to, co tam vidět chce - vedou ho k tomu důvody osobní, emocionální nebo teoretické. Margaret Meadová nacházela „potvrzení“ svých teorií o podstatě člověka na Samoi. Co psala ve své knize Dospívání na Samoi „potvrzovalo naše naděje a obavy z budoucnosti světa“. Možná to potvrzovalo naše naděje, nikoli však fakta. Jak řekl Russell, „jeden z nejúpornějších bludů lidstva je přesvědčení, že nějaká jeho část je morálně lepší či horší než ty ostatní. (Někteří autoři) mají sklon o svých sousedech či známých smýšlet špatně, a proto smýšlejí dobře o těch částech lidstva, k nimž sami nepatří.“ Ač to tak na první pohled nevypadá, většina obyvatel západní Evropy a Spojených států si podržela nějaké, byť třeba jen zbytkové náboženské přesvědčení. Podle průzkumů Gallupova ústavu se pouze 9 procent Američanů prohlašuje za ateisty, agnostiky či lidi bez jakéhokoli náboženství. Ve Francii je to 12 procent. Není tedy divu, že jak z kazatelen, tak z tisku se na nás denně valí jakási propaganda, kterou by každý považoval za cynickou a nemorální, kdyby sloužila 177


Ex-muslimové hovoří účelům jiným než náboženským. Neustále jsme vyzýváni, abychom přijímali křesťanské krédo ne proto, že je pravdivé, ale proto, že je prospěšné. Nebo se tvrdí, že musí být pravdivé, protože je prospěšné. Náboženství je vážně nakaženo intelektuální nepoctivostí. Právě v náboženství to snadno prochází, protože se všeobecně předpokládá, že poctivost plyne z náboženství a že tedy náboženství musí být poctivé ve všem, co dělá. Celkově jsou západní společnost všeobecně a média zvlášť zcela nekritická vůči náboženství. Podle Richarda Dawkinse panuje všeobecné přesvědčení, že je třeba nějak zvláště dbát na náboženskou citlivost, a tak se náboženství šetří způsobem, jakým se jiné předsudky nešetří. Pokud jde o náboženství, jsou i sekulární aktivisté neuvěřitelně změkčilí. S feministkami se spojujeme v odsuzování pornografie, protože snižuje ženy. Ale nedotýkáme se knihy, která nabádá, aby byly cizoložnice kamenovány (po té, co je odsoudil soud, v němž ženy nesmějí svědčit)! Bojovníci za svobodu zvířat útočí na laboratoře, které úzkostlivě používají umrtvující prostředky při všech operacích. Co ale rituální jatka, kde musí být zvířata při plném vědomí, když jim podřezávají hrdlo? Od nás ostatních se očekává, že budeme své předsudky hájit. Chtějte ale po někom náboženském, aby svou víru zdůvodnil, a hned vás obviňují, že potlačujete ?náboženskou svobodu?. Nekritický postoj vůči islámu a zrod mýtu o jeho tolerantnosti musíme chápat na pozadí všeobecného kulturního povědomí Evropy, když se poprvé setkala s neevropskými civilizacemi zejména v šestnáctém století, které bylo „dobou objevů“. Tehdy se poprvé plně rozvinula představa „šlechetného divocha“. Ovšem už dlouho před objevením Ameriky měli Řekové a Římané podobné mýty o „zlatém věku“, kdy i barbaři byli plni ctnosti. Vyhnání Adama a Evy ze zahrady Eden je pouze určitou variantou představy o prostotě zlatého věku a přirozené ctnosti, kterou naši předkové prožívali v nezkažené a ekologicky nepoškozené divočině. Ve svém díle Germania, psaném roku 98 po Kr., dává Tacitus do protikladu ctnosti Germánů s neřestmi současného Říma; ušlechtilou jednoduchost teutonské kultury se zkažeností a namyšleností římské civilizace. Jakožto „etnologické pojednání to bylo neobyčejně nekoherentní,“ ale jakožto moralizující zkazka byl tento spis velmi působivý. Ovlivnil takové lidi jako byli Montaigne, Rousseau či Gibbon. Skutečným zakladatelem učení o ušlechtilém divochovi, jež se v 16. století rozšířilo, byl možná Peter Martyr Anglerius (1459 - 1525). Ve svém spise De Rebus Oceanicis et Orbo Nove, napsaném roku 1516, kritizoval Peter Martyr španělské konkvistadory za jejich hrabivost, omezenost, netoleranci a krutost. Líčil je v protikladu k Indiánům, kteří jsou „šťastnější, protože neznají peníze, zákony, zrádné soudce, podvodné knihy a úzkost z nejisté budoucnosti.“ Byl to však Montaigne, ovlivněný Peterem Martyrem, kdo rozvinul první velkolepý portrét šlechetného divocha ve svém slavném eseji „O kanibalech“ (kolem 1580). Z tohoto eseje také vychází myšlenka kulturního relativismu. Montaigne vycházel z nepříliš věrohodných informací jistého prostého muže a popisoval některé dosti odporné zvyky brazilských Indiánů. Činí pak tento závěr:

178


Ex-muslimové hovoří Nejde mi o to, abychom si všímali hrozného barbarství těchto činů; jde mi spíše o to, abychom - soudíme-li jejich chyby správně - nebyli slepí vůči našim vlastním. Považuji za barbarštější jíst někoho za živa než jíst někoho mrtvého. Je horší mučit na skřipci tělo dosud plně vnímající, je horší pomalu ho smažit a pak ho dát sežrat psům a sviním - a něco takového neznáme pouze z četby, nýbrž viděli jsme to nedávno, a odehrávalo se to nikoli mezi odvěkými nepřáteli, ale mezi sousedy a spoluobčany, a co je nejhorší, pod rouškou zbožnosti a náboženství ? tedy pravím, je to horší, než někoho usmažit a sníst po té, co je již mrtev. Na jiných místech svého eseje vychvaluje Montaigne záviděníhodnou prostotu Indiánů, jejich čistotu a nezkaženost. Dokonce i jejich „bojování je naprosto šlechetné.“ Ačkoli má Montaigne, podobně jako před ním Tacitus a Peter Martyr, poněkud pochybné povědomí o těchto ušlechtilých divoších, jež zná pouze z doslechu, jeho skromné informace mu nebrání v kritizovaní a morálních odsudcích vlastní kultury a civilizace: „Jejich barbarství překonáváme v každém ohledu.“ V sedmnáctém století se objevila první skutečně pozitivní hodnocení islámu. Ta nejvlivnější z nich, jež sepsali Jurieu a Bayle, sloužila ovšem stejnému účelu jako to, co psali Tacitus, Peter Martyr a Montaigne. Poslechněme si pana Jurieua: Dá se skutečně říci, že krutost Saracénů vůči křesťanům nelze srovnávat s krutostí papežství vůči skutečným věřícím. Ve válce proti Valdenským a při masakru o jediné Bartolomějské noci bylo kvůli náboženství prolito více krve, než prolili Saracéni pronásledující křesťany. Je potřeba zbavit lidi jejich předsudků: Není pravda, že mohamedánství je krutá sekta, která se šířila tím, že lidé byli postaveni před volbu: buď smrt, nebo zřeknutí se křesťanství. To není vůbec pravda. Ve srovnání s papežstvím se Saracéni chovali s evangelijní pokorou, zatímco papežství svou krutostí předčilo kanibaly. Celkové vyznění Jurieuových Lettres Pastorales (Pastýřské listy; 1686 - 89) pochopíme, uvědomíme-li si, že Jurieu byl hugenotský pastor a zapřisáhlý odpůrce Bossuetův. Psal z Holandska po zrušení Nantského ediktu. Jurieu píše o údajné tolerantnosti muslimů, aby kritizoval římské katolictví; „evangelijní pokora“ Saracénů mu slouží k tomu, aby upozornil na barbarskost katolíků, jež se ukázala o Bartolomějské noci. Jurieu silně ovlivnil Pierra Bayla. Ten rozvíjel onen mýtus o islámské toleranci, jenž pak přetrval až do současnosti (viz 9. kapitola). Bayle srovnává toleranci, kterou prokazují Turci, s tím, jak Portugalci pronásledují hinduisty v Indii a jaké barbarství projevují Španělé vůči Indiánům v Americe. „Muslimové vždycky zacházeli lidštěji s jinými náboženstvími než křesťané.“ Bayle byl hlasatelem tolerance - což se sám nestal obětí netolerance, jež ho přinutila uprchnout do Holandska? 179


Ex-muslimové hovoří Pro Jurieua a Bayla, kteří žili v sedmnáctém století, platilo rovnítko Turek = muslim. Tolerance, kterou projevovali Turci, se tak stala tolerancí, projevovanou všemi muslimy. Tito dva autoři zřejmě nevěděli nic o muslimských ohavnostech ? o raném pronásledování křesťanů a židů, o masakrech hinduistů a buddhistů při dobývání indické provincie Sind, o netoleranci Almohádů, pronásledování zoroastrovců, zvláště v provincii Chorásán. Tito Francouzi snad ani nevěděli, jak jimi milovaní Turci masakrovali křesťany po pádu Cařihradu, kdy krev doslovně tekla ulicemi. Tehdy nebyla evangelijní pokora nikde k spatření. Tito autoři nezmiňují ani nelidský systém devširme, uplatňovaný v tehdejší Turecké říši. Mnoho náboženských skupin, pronásledovaných katolíky či pravoslavnými, hledalo - a nalézalo - útočiště v Osmanské říši: Židé poté, co byli v letech 1492 a 1496 vypovězeni ze Španělska, Marranové, kalvinisté z Uher a jiní z Ruska či Slezska. Tito přistěhovalci ovšem byli pouze tolerováni jakožto občané druhého řádu. Více se budu této otázce věnovat v 10. kapitole. Musím ale dodat, že to, jak Jurieu a Bayle na základě svých nedostatečných znalostí islámských dějin mluvili o muslimské toleranci, bylo zcela nepatřičné. Náboženská situace se totiž značně lišila jedno století od druhého, lišila se v jednotlivých zemích, lišila se podle toho, kdo byl zrovna u moci. Jedna věc je jistá: Nikdy neexistovala utopie, kdy by se všechny víry navzájem tolerovaly. Situace nebyla růžová ani v Turecku 17. století, o němž Jurieu a Bayle píší. V roce 1662 popsal anglický velvyslanec v Cařihradě podává následující zprávu: Současný vezír nikterak nesnížil tyranii a přísnost, s níž panoval jeho otec. Naopak, ve své nenávisti ke křesťanům a jejich náboženství ho ještě překonává. Před dvěma lety byly vypáleny dva kostely - v Galatě a v Konstantinopoli. Řekové, Arméni a katolíci ta místa kdysi vykoupili od Velkého Sultána za obrovskou cenu. Nedostali ale povolení postavit tam něco jako kostel či tam pořádat bohoslužby. Protože však byli příliš horliví, postavili tam něco kostelům hodně podobného a téměř veřejně tam pořádali bohoslužby. To bylo pro vezíra vítanou příležitostí, aby ta místa srovnal se zemí - dělal to skutečně se zvláštní zlomyslností a zaujetím. Hlavní viníky odsoudil k dlouholetému žaláři - s výjimkou mého hlavního tlumočníka. Jeden badatel takto shrnul situaci „tolerantní“ Osmanské říše: „Turci ze strategických důvodů nutili obyvatele pohraničních oblastí - Makedonie a severního Bulharska - ke konverzi k islámu, a to zejména v 16. a 17. století. Kdo odmítl, byl popraven nebo za živa upálen.“ Dopisy tureckého vyzvědače, jež vyšly koncem 17. století, zahájily módu, jež se plně rozvinula ve století následujícím: Dopisy psané jakoby z ciziny. Patřily mezi ně Montesquieuovy Lettres Persanes (Perské dopisy; 1721), Lettres d'une Peruvienne (Peruánčiny dopisy) od Madame de Grafigny (okolo 1747), D'Argenovy Lettres Chinoises (Čínské listy; 1750), Voltairův „Asiat“ z Dictionnaire Philosophique (Filozofický slovník; 1764), „Dopis Xo-Ha, čínského filozofa v Londýně, příteli Lein180


Ex-muslimové hovoří Čimu do Pekingu“, sepsaný Horacem Walpolem roku 1757, a Goldsmithův Citizen of the World, (Světoobčan; 1762), v němž Lien Či Altangi pronáší filozofické a satirické úvahy o chování Angličanů. V osmnáctém století se tedy ušlechtilý divoch stal jednoduchým prostředkem, jak kritizovat a komentovat hlouposti vlastní civilizace. Už to není nějaký prosťáček z džungle. Je to zjemnělý a vzdělaný pozorovatel evropské současnosti. Zdůrazňováním zkaženosti, neřesti a úpadku Evropanů tito autoři osmnáctého století vytvářeli představu nadřazené cizí kultury - líčili moudrost čínského, perského či peruánského moralisty a komentátora. O cizí kultury jako takové se tito evropští autoři nezajímali - ve skutečnosti jejich faktické znalosti byly v tomto ohledu mizivé. Nyní tedy již můžeme pochopit, proč osmnácté století tak snadno přijalo mýtus o Mohamedovi co by moudrém a tolerantním vladaři a zákonodárci, s ním přišel hrabě Henri de Boulainvilliers (1658 - 1722). Jeho apologetický životopis Mohamedův vyšel až po jeho smrti ? v Londýně roku 1730. Význam této knihy pro formování evropského názoru na islám a na jeho zakladatele Mohameda nemůžeme přecenit. Tato kniha velmi silně ovlivnila Voltaira a Gibbona. Boulainvilliers arabsky neuměl a byl odkázán na prameny z druhé ruky. Jeho kniha postrádá atributy vědecké práce. Naopak, je v ní mnoho omylů a „mnoho kudrlinek“. Boulainvilliersovi se ale podařilo použít Mohameda a počátky islámu jako „nástroj svých vlastních teologických předsudků“ a jako zbraň proti křesťanství obecně a duchovenstvu zvlášť. Islám se mu jevil jako racionální nežádá, aby se věřilo nemožnému. Žádná tajemství, žádné zázraky. Mohamed sice není božský, ale je to větší státník a lepší zákonodárce než kdokoli, koho zplodilo antické Řecko. Jeffery správně charakterizoval tuto knihu jako „bombastické vychvalování Mohameda za účelem snižování křesťanství“. Hurgronje ji nazývá „antiklerikální romancí, materiálem, vzniklým na základě povrchní znalosti islámu založené na zprostředkovaných pramenech“. Stopy z Boulainvilliersova štětce můžeme odhalit i v Gibbonových Dějinách sestupu a pádu Římské říše (History of the Decline and Fall of the Roman Empire). První přesný překlad Koránu do angličtiny pořídil George Sale roku 1734. Sale pozorně četl Boulainvilliersův životopis Mohamedův a podobně jako Boulainvilliers byl přesvědčen, že Araby „nechal povstat sám Bůh, aby byli metlou křesťanské církve, která nežila podle nejsvatějšího náboženství, jež jí bylo svěřeno“. Voltairův přístup je příkladem nálad, jež byly typické pro celé osmnácté století. Zdá se, že Voltaire později litoval toho, co o Mohamedovi napsal ve své vulgární a pro muslimy rouhavé divadelní hře Mahomet (1742), jež líčí Proroka jako podvodníka, který zotročuje lidské duše: „Nepochybně jsem ho vylíčil jako horšího, než ve skutečnosti byl.“ Ve svém Eseji o mravech (Essai sur les Moeurs; 1756) a v různých heslech svého Filozofického slovníku líčí Voltaire islám pozitivně, a je zřejmé, že je to dáno jeho kritičností vůči křesťanství obecně a katolicismu zvlášť. Voltaire četl jak Boulainvillierse, tak Sala, a podobně jako oni používá islám k tomu, aby mohl útočit na křesťanství, které pro něj bylo „nejsměšnějším, 181


Ex-muslimové hovoří nejabsurdnějším, a nejkrvavějším náboženstvím, jaké kdy nakazilo svět“. Jako mnoho jiných intelektuálů osmnáctého století byl i Voltaire deista, tj. „věřil v boží existenci, ale stavěl se proti zjevenému náboženství - proti zázrakům, dogmatům a kněžství jakéhokoli druhu“. Ve svém „Kázání padesáti“ z roku 1762 Voltaire útočí na křesťanskou svátost transsubstanciace jako na absurditu, křesťanské zázraky odmítá jako něco, čemu nelze věřit, a Bibli vidí jako „knihu plnou rozporů“. Křesťanský Bůh je „krutý tyran, plný nenávisti“. Kázání pokračuje: skute��ný Bůh se přece „nemohl narodit dívce, zemřít na šibenici a nelze ho jíst v kusu těsta“. Také nemohl inspirovat knihu „plnou rozporů, šílenství a hrůzy“. Islámská dogmata jsou naproti tomu pro Voltaira jednoduchost sama: Bůh je jen jeden a Mohamed je jeho Prorok. Povrchní racionalita islámu přitahovala všechny deisty: žádné kněžstvo, žádné zázraky, žádná tajemství. K tomu ještě přistoupila falešná představa o tom, jak je islám tolerantní k ostatním náboženstvím - v protikladu ke křesťanské netoleranci. Zvláště Boulainvilliers Gibbona hodně ovlivnil. Ten byl ale poznamenán i celkovým světonázorem 18. století s mnoha jeho falešnými představami, jimiž jsme se v této kapitole již zabývali. Když se Gibbon dostal k sepisování svých Dějin (první díl Sestupu a pádu vyšel v roce 1776), byl ve vzduchu, jak to vyjádřil Bernard Lewis, „prázdný prostor volající po orientálním mýtu. Islám se hodil z celé řady důvodů.“ Jak ale dopadli již zmínění Číňané, které Evropany rovněž fascinovali? Lewis shrnuje situaci v druhé polovině osmnáctého století takto: Zdá se, že Evropa potřebovala nějaký mýtus, aby mohla srovnávat a kárat. Osvícenství osmnáctého století mělo dva prototypy ? jednak ušlechtilého divocha, jednak moudrého a zdvořilého orientálce. Na tu druhou roli bylo ale více kandidátů. Nějakou dobu do této evropské intelektuální stínohry výborně zapadali Číňané, vychvalovaní jezuity za jejich ctnost a filozofy za jejich světskou toleranci. Pak ale přišlo určité rozčarování, když se vrátili někteří cestovatelé, jejichž vnímání Číny nebylo určeno ani jezuity, ani filozofií, nýbrž vlastní zkušeností. Když začal psát Gibbon, byl zde prázdný prostor volající po orientálním mýtu. Islám se hodil z celé řady důvodů. To, co píše Lewis o Gibbonovi, se dá vztáhnout na téměř všechny spisovatele sedmnáctého a osmnáctého století, kteří psali o islámu: „Jeho (Gibbonovo) nedostatečné poznání a chatrný stav evropské vědy té doby poznamenal jeho dílo a mnohdy otupil skepticismus, s nimž jinak přistupoval ke svým pramenům a k předmětům svého bádání. Muslimské náboženské mýty obsažené v tradiční životopisné literatuře, která byla konec konců jeho hlavním pramenem, se daly jen obtížně odhalit. Pak jsou zde ještě chyby ve vnímání a analýze, jež historikovi tehdejší doby musíme prominout.“ Podobně jako Voltaire i Gibbon vykreslil islám v co nejpříznivějším světle - v kontrastu s křesťanstvím. Tento anglický historik zdůrazňoval Mohamedovo 182


Ex-muslimové hovoří lidství, čímž nepřímo kritizoval křesťanskou nauku o Kristově božství. Antiklerikalismus vedl Gibbona k tomu, aby zdůrazňoval skutečnost, že v islámu neexistuje ona prokletá třída, totiž duchovenstvo ? byla to ovšem jen domněnka. Opět zde vyvstává již dobře známý vzorec: islám se používá jako zbraň proti křesťanství. Gibbonovo deistické pojetí islámu jakožto racionálního náboženství bez duchovenstva s Mohamedem coby moudrým a tolerantním zákonodárcem mělo nedozírný vliv na to, jak se v následujících letech Evropané dívali na své sesterské náboženství. Dá se dokonce říci, že dalo vznik mýtům, které jsou vědci i laiky přijímány dodnes. Jak Voltaire, tak Gibbon uvěřili mýtu o muslimské tolerantnosti, což pro ně znamenalo tureckou tolerantnost. Turecko osmnáctého století bylo ovšem daleko od oné utopie, kdy se všechny víry pokojně snášejí. Cestovatel Carsten Niebuhr líčil, jak ponižujícím způsobem Turci zacházejí s Židy. Jiný britský velvyslanec podává roku 1758 z Cařihradu tuto zprávu: „Sám Velký Sultán nám ukázal, že je rozhodnut prosadit své zákony. Zvláště ty, které se týkají oblečení; ty se stále opakují s pozoruhodným důrazem. První obětí byl Žid, který světil svůj šabat. Velký Sultán, který se procházel v přestrojení, ho potkal a na místě ho nechal popravit - podřízli mu hrdlo. Následujícího dne na to doplatil Armén - poslali ho k vezírovi. Všude zavládla všeobecná hrůza.“ Jiný velvyslanec píše z Konstantinopole roku 1770, že všichni Řekové, Arméni a Židé, které někdo po setmění spatří vně jejich domu, mají být bez výjimky oběšeni. Třetí velvyslanec podává roku 1785 zprávu, že když křesťané tajně opravovali své kostely, nechaly úřady tyto kostely zbořit kvůli protestům muslimských davů. Mnozí považují za první přejný portrét islámského vůdce, vykreslený západním intelektuálem, Carlylovo pojednání o Mohamedovi v jeho knize Hrdinové a úcta k hrdinům (1841). Podle profesora Watta se Carlyle „vysmál myšlence, že by nějaký podvodník mohl být zakladatelem jednoho z velkých světových náboženství“. Nicméně smích je špatný argument a Carlylův esej jakoukoli argumentaci očividně postrádá. Nahrazuje je „divokou a výbušnou rétorikou“ a žvaněním o „tajemstvích přírody“. Pokud nějaké argumenty uvádí, pak jsou to argumenty zavádějící. Mohamed prý nemohl být podvodníkem. Ale proč? Není prý myslitelné, aby bylo tak velké množství lidí vedeno pouhým šarlatánem s nečistými úmysly. Mohamedova opravdovost je dána úspěchem jeho náboženství - tedy počty dokazují pravdivost. Carlyle nás chce ohromit údajem o velkém počtu muslimů - uvádí číslo 180 milionů - a chce nám namluvit, že Mohamed by nemohl přesvědčit tolik lidí, aby přijali nějaké falešné náboženství. Ale Mohamed přece přesvědčil pouze několik tisíc - další, kteří následovali, prostě jeho náboženství přejímali jeden od druhého. Mnoho muslimů následuje slepě náboženství svých otců jako něco, co je prostě dáno. Myšlenka, že velká většina zkoumala důvody pro a proti Mohamedově upřímnosti, je absurdní. Rozhodovat o pravdivosti nějakého učení na základě počtu lidí, kteří mu věří, je zcela směšné. Každý rok stoupá počet lidí, kteří věří scientologii. Roste od roku také její pravdivost? Celosvětově je křesťanů víc než muslimů - dokazuje to, že jsou 183


Ex-muslimové hovoří pravdivější? Když vyšla kniha 100 autorů proti Einsteinovi, Einstein poznamenal: „Jestli se pletu, pak by stačil jeden!“ Platí to ovšem i opačně. „Nicméně neupřímný člověk by nemohl být tak úspěšný, i když pomineme otázku, zda to, co kázal, je pravdivé nebo ne.“ I tento argument je evidentně mylný. Jak zjistíme, zda byl Mohamed upřímný? „Protože jinak by nesklidil takový úspěch.“ A proč byl úspěšný? „Protože byl upřímný.“ To je evidentně cyklický argument. Říká se, že L. Ron Hubbard se vsadil s Arthurem C. Clarkem, že se mu podaří založit nové náboženství. Hubbard, původně terapeut, se do toho pustil a založil scientologii. Obzvlášť těžké je rozpoznat, do jaké míry takoví šarlatáni sami věří svým báchorkám. Televizní evangelisté, média, různí guru, Reverend Moon, zakladatelé náboženství, kultů a hnutí - v každém z nich je kus Elmera Gantryho. Carlyle měl podobně jako jeho předchůdci jen povrchní povědomí o islámu. Můžeme si dovolit bez rozpaků říci, že jeho esej o Mohamedovi je z hlediska vědeckého bezcenný. Na rozdíl od svých předchůdců ale používal islám jako zbraň proti materialismu a benthamovskému utilitarianismu. Carlyla hluboce zneklidňoval mechanistický svět, rodící se s průmyslovou revolucí; proto se utíkal k útěšnému mýtu o východní moudrosti. Podobně jako Flaubertův Bouvard Carlyle vyhlížel a očekával, že Orient probudí západ z jeho duchovní paralýzy. Carlyle nastínil určité myšlenky, které se pak budou vracet v devatenáctém i dvacátém století. Tento historik viděl v islámu jakousi zmatenou formu křesťanství, jakéhosi levobočka křesťanství, oproštěného od absurdních prvků. Dante a jeho současníci se dívali na islám jako na křesťanské kacířství, jako na něco podřadného. Carlyle viděl islám pozitivněji: „Nazýváme Machometovu víru druhem křesťanství - a jsem přesvědčen, že je to lepší druh než ty ubohé syrské sekty s jejich žvaněním o Homoiousion a Homousion, s hlavou plnou bezcenného hluku ale se srdcem prázdným a mrtvým!“ To, jak Carlyle líčí Mohameda, je vlastně nové vyjádření představy ušlechtilého divocha - pouze je tato představa oděna do náboženského hávu: je to někdo, kdo se dotýká samotných tajemství bytí, života a přírody, někdo, kdo je pln mystické intuice, kdo vnímá, jak věci ve skutečnosti jsou, čehož my z civilizovaného a skeptického západu nejsme schopni. „Spontánní, vášnivý, nicméně spravedlivý a ryzí muž! Plný divokých schopností, ohně a světla, se svou nespoutanou hodnotou, doposud nezjemnělou, jenž v hlubinách pouště pracuje na svém životním díle. Slovo takového muže je Hlasem přímo ze samotného srdce Přírody.“ Jinde mluví Carlyle o Mohamedovi jako o „nepěstěném polobarbarském Synu Přírody, v němž stále ještě vězí Beduín.“ Tento skotský esejista vidí Araby všeobecně jako lidi aktivní, ale i meditativní, s divokými a silnými city - proto mají tu nejvyšší vlastnost, „nábožnost“. Jejich náboženství je náboženství srdce. Na tomto náboženství je nejdůležitější jeho upřímnost, nikoli pravdivost. Na tom, čemu se věří, v podstatě moc nezáleží pokud se tomu věří s prudkostí, která se nenechá poutat rozumem. „I Machometovy bludy jsou pravdivější než pravdy (neupřímného člověka).“ Russell a jiní spatřovali v Carlylových myšlenkách duchovní předchůdce fašismu. Carlylův fašismus není patrný pouze z jeho nekritického obdivu k silnému 184


Ex-muslimové hovoří vůdci, ale i v jeho sentimentální glorifikaci násilí, krutosti, extremismu a iracionality; v jeho pohrdání rozumem: „Je v něm upřímná divokost - ten se s věcmi nepárá.“ Co ovšem překvapí, je skutečnost, že Carlylovo žvanění lidé brali vážně. Smutné je ovšem i to, že muslimové tyto nesmysly vydávají jako zvláštní spisek, jakožto něco, co dokazuje, že Evropan bere jejich Proroka vážně. Ovšem je to i překvapivé - když tu kapitolu čteme pozorně, zjišťujeme, že Carlyle nelíčí Mohameda ve světle právě lichotivém: není upřímný vždy, jeho morální naučení nejsou ta nejlepší, z proroků není tím nejpravějším apod. Mimo to tato kapitola obsahuje známou urážku Koránu: „Nudné zmatené žvanění, neohrabaný výtvor, nekonečné opakování, rozvláčnost, spletenina - zkrátka nesnesitelná hloupost! Evropan se může prokousat Koránem jen z pocitu povinnosti.“ Stejně tak my Carlylem! Tím, že byla tato kapitola vydána jako samostatný spisek, byla většina muslimů vědomě či nevědomě ušetřena od pozoruhodné následující kapitoly nazvané „Hrdina jakožto básník“, v níž Carlyle odvolává všechno, co kdy o Mohamedovi pozitivního napsal. Nejprve nám tento historik píše, že člověk musí být na velice nízkém vývojovém stupni, pokud věří na proroky. Za druhé, Mohamed „mluví k velkým masám lidí hrubým dialektem, který je k tomu vhodným; dialektem plným nesrovnalostí, neumělostí a hloupostí - to může působit jedině na masy, a to tak, že se v tom podivně mísí dobro a zlo.“ Za třetí, Mohamedův vliv pohasíná: Machometova představa o tom, že je nejvyšším Prorokem, byla ve své podstatě bludem. Až dodnes je s tímto bludem neoddělitelně spojena a stále jej provází spleť bajek, nečistoty, nesnášenlivosti, takže je pro mě těžké nyní vystoupit a říci, jak jsem to již dříve učinil, že Machometa lze vůbec považovat za nějakého pravdivého Mluvčího. Je spíše šarlatán, perversita, podvrh - nikoli Mluvčí, ale Žvanil! Předpokládám, že i v samotné Arábii se Machomet vyčerpá a bude zastaralý. Ach, ubohý Machomet - jeho představy byly pouhý blud, marnost a nicotnost. A konečně čtvrté a poslední rouhání: „Jeho Korán se stal hloupým kusem rozvláčné absurdity; na rozdíl od něj nevěříme, že to sepsal Bůh!“ Většina evropských apologetů islámu ze sedmnáctého a osmnáctého století neměla přístup k arabským pramenům a jejich znalost předmětu byla pouze povrchní. Islám používali jako zbraň proti netoleranci, krutosti, dogmatu, duchovenstvu a křesťanství. V devatenáctém a dvacátém století znali evropští apologeti islámu toto náboženství mnohem lépe. Na rozdíl od svých předchůdců byli mnozí z nich zbožnými křesťany - kněží, misionáři, kuráti - kteří si uvědomovali, že mají-li být konzistentní, musí islámu přiznat právo na značnou míru náboženské rovnosti; musí přiznat, že Mohamed měl jakýsi náboženský vhled. Uznávali, že islám je sesterské náboženství, jež bylo židokřesťanskými myšlenkami silně ovlivněno. Uznávali, že islám a křesťanství stojí a padají spolu. Uvědomovali si, že kdyby začali kritizovat dogmata, učení a absurdity islámu, začala by se drolit jejich 185


Ex-muslimové hovoří vlastní fantastická konstrukce a nakonec by se jim zřítila. V některých ekonomických, filozofických a sociálních aspektech vývoje západu viděli společné ohrožení. Šlo o růst racionalismu, skepticismu, ateismu, sekularismu, průmyslovou revoluci, bolševickou revoluci a vzestup komunismu a materialismu. Sir Hamilton Gibb píše o islámu jako křesťan, který „pracuje na společném duchovním podniku“. Dejme si ale pozor na skepticismus:“?Jak křesťanství, tak islám musí čelit tlaku světa, útoku vědeckých ateistů a jim podobných,“ naříká Norman Daniel. Proto mají křesťanští vědci sklon být vůči islámu nekritičtí. Tento sklon je dán touhou neurazit své muslimské přátele a muslimské kolegy. Tak se někteří spisovatelé výslovně omlouvají za to, že napsali něco, co by mohlo být pro muslimské oči urážlivé, a pomocí různých triků se snaží vyhnout jasnému zaujetí stanoviska a vyslovovat nějaké soudy o tom, čemu se věnují. Příkladem takového manévrování je to, co píše profesor Watt ve své předmluvě k Mohamedově životopisu: „Abych se vyhnul stanovisku k otázce, zda Korán je či není boží slovo, nepoužívám, pokud jde o Korán, výrazy 'Bůh praví' a 'Mohamed praví', ale říkám jednoduše 'Korán praví'.“ Bernard Lewis k tomu poznamenává, že takové ohledy činí diskusi mezi moderními orientalisty „opatrnou a někdy až neupřímnou“. To je ale řečeno přinejmenším diplomaticky. Profesor Watt je zbožný křesťan, který nevěří, že je Korán boží slovo. Ještě více šokuje, že práce velkých islamologů byly upravovány, aby neurážely muslimskou citlivost - dostává se nám ujištění, že smysl textu „nebyl pozměněn“. Jak řekl Richard Robinson, „Náboženství je vážně nakaženo intelektuální nepoctivostí.“ Křesťanský učenec Watt byl vikářem v St. Mary Boltons v Londýně a pak v kostele Old St Paul's v Edinburghu - tedy ordinovaný anglikánský duchovní. Obecně je považován za největšího odborníka na islám v Británii a za jednoho z nejvlivnějších na celém západě. Profesor Watt a Sir Hamilton Gibb považovali skepticismus, ateismus a komunismus za společné nepřátele každého pravého náboženství. Následovali Carlyla v naději, že z východu přijde nová duchovní inspirace. Watt mluví o stavu náboženství takto: „Islám - možná bychom měli raději říci: Východ - měl sklon příliš zdůraznit boží svrchovanost, zatímco na Západě se - zvláště v současnosti - připisoval příliš velký vliv lidské vůli. Obojí opustilo pravou cestu, byť každé jiným směrem. Možná by se Západ mohl trochu poučit o těch rysech pravdy, které byly na Východě vnímány tak jasně.“ (Všimněte si, jak má Východ poslední slovo. Východ snad nemá, v čem se od Západu poučit?) Ve svém článku „Náboženství a protináboženství“ profesor Watt ani příliš neskrývá své pohrdání sekularismem. „Vlna sekularismu a materialismu ustupuje,“ kvituje Watt s povděkem. „Většina vážně smýšlejících lidí Středního východu si uvědomuje závažnost problémů naší doby. Chápou, že potřebují náboženství, jež jim umožní vyrovnat se se situacemi, kdy se tyto problémy dotknou jejich osobních životů.“ Pak se Watt zabývá prací Manfreda Halperna, který mluví o Muslimském bratrstvu v Egyptě, Sýrii i jinde, a o hnutích jako Fedajjínský islám v Persii a Chaksarsu a Džamátí islám v Pákistánu jako o neoislámském totalitarismu. Upozorňuje na podobnost těchto hnutí s fašismem, včetně nacionálního socialismu v hitlerovském Německu. Takový pohled je snad 186


Ex-muslimové hovoří oprávněný z čistě politického hlediska. Podobnosti zde jistě jsou. Nicméně pokud se na vše podíváme z širší perspektivy, pak je toto srovnání zavádějící. Ano, je pravda, že tato hnutí se někdy „soustředí na vyvolávání vášní a násilí, aby vzrostla moc charismatického vůdce a solidarita celého hnutí“. „Je pravda, že volají po hodnotách a emocích slavné minulosti, a přitom potlačují jakoukoli kritickou analýzu jak svých kořenů, tak současných problémů“. Nicméně politická neohrabanost či dokonce politické selhání je více než vyváženo pozitivním významem, který tato hnutí mají, totiž obnovou náboženství. Novoislámská masová hnutí nejsou totožná s národním socialismem či fašismem - naopak, spíše se stanou důležitou překážkou takového vývoje. Watt vynalezl nádherný eufemismus pro fašismus: „politická neohrabanost“. Žádá po nás, abychom tento fašismus přešli mlčením. Místo toho máme obdivovat „pozitivní význam, totiž obnovu náboženství“. Wattova podpora toho, co Amir Tahérí nazývá „svatým terorismem“ si zasluhuje naší pozornosti. Neměli bychom zapomenout, že Muslimské bratrstvo byla teroristická organizace, jejíž zakladatel se netajil svým obdivem k Hitlerovi a Mussolinimu. Když skončila druhá světová válka, Hasanovo Muslimské bratrstvo podniklo sérii bombových a žhářských útoků na civilní cíle ? kina, hotely a restaurace. Na nevhodně oblečené ženy útočili noži. Tato skupina podnikla rovněž řadu vražedných atentátů. Přesto se po nás chce, abychom to ve jménu obnovy náboženství přehlíželi. U Watta se setkáváme s ještě vážnějšími charakterovými vadami - s nedůvěrou k intelektu a odmítáním důležitosti historické objektivity a pravdivosti: „Průvodním jevem tohoto důrazu na historicitu je zanedbávání pravdy symbolů. Možná, že 'symbolická' pravda má konec konců větší význam než 'pravda historická'.“ V „Úvodu do Koránu“ už Watt zachází s pravdou velmi volně. Dá se říci, že již zcela opouští objektivní pravdu a dává prostor totálnímu subjektivismu: Myšlenkové systémy Židů, křesťanů, muslimů, buddhistů a jiných jsou všechny pravdivé, pokud lidem umožňují, aby více či méně uspokojivě „zakoušeli život v jeho celistvosti“. Pokud můžeme pozorovat, žádný z těchto systémů není nějak podstatně horší nebo lepší než ostatní. Všechny jsou tudíž pravdivé. Pravdivý je v tomto slova smyslu zvláště Korán. Fakt, že koncepce boží jedinečnosti, jak je obsažena v Koránu, se zdá být v rozporu s křesťanským pojetím jednoty Boha, neznamená, že jedna z těchto dvou koncepcí je nesprávná. Správná mohou být obě pojetí. Obě pojetí jsou správná v tom smyslu, že jsou součástí systému, který je správný. Pokud se nějaká koncepce určitého systému zdá být v rozporu s přijatým učením vědy - nebo historie, pokud se jedná o objektivní historii - pak je ten rozpor problémem pro příslušníky daného systému. Nedokazuje to však, že by ten systém jako celek byl horší než ostatní. Tak na příklad tvrzení Koránu, že Židé Ježíše nezabili, nedokazuje, že systém, k němuž Korán patří, je celkově horší než systém křesťanství - a 187


Ex-muslimové hovoří to dokonce i za předpokladu, že ukřižování je objektivní skutečností. Je to pozoruhodný výraz intelektuální nepoctivosti. Watt provádí nejrůznější kousky mentální gymnastiky, aby se zalíbil všem a neurazil nikoho. I když ponecháme stranou mlhavost Wattovy terminologie („zakoušení života v jeho celistvosti“, „koncepce“, „systém, k němuž patří Korán“), můžeme nyní pochopit, proč jsou britští islamologové tak nekritičtí vůči islámu. Watt pokračuje: Nemuslimský učenec ?není uhranut otázkou poslední pravdy, protože té, jak bylo řečeno, nemůže člověk dosáhnout. Předpokládá, že systém myšlenek obsažený v Koránu je pravdivý (mé zdůraznění) v právě vysvětleném relativním slova smyslu.? Je-li tomu tak, pak vědec nebude kritizovat žádný „systém víry“, pokud ten systém hoví „duchovním potřebám“ toho, kdo jej zastává. Postoj, který nám zde Watt tak brilantně předvedl, demaskuje a napadá Juliánem Bendou ve svém klasickém díle Zrada intelektuálů, jehož francouzský název jsem zvolil jako motto této kapitoly. Benda napsal: Moderní intelektuálové vystavili univerzální pravdu posměchu lidstva, a podobně učinili i s univerzální morálkou. Intelektuálové zde rozhodně projevili genialitu ve snaze posloužit choutkám laiků. Pravda je nepochybně velkou překážkou těch, kteří chtějí nějak vyniknout, neboť jakmile pravdu přijmou, odsuzují sami sebe, aby se chápali jako součást celku. Jakou úlevou pro ně je, když se zjistí, že tento celek je pouhá chiméra, že existují pouze dílčí pravdy, pravda lorrainská, pravda provensálská, pravda bretaňská - jejichž soulad vytváří v průběhu staletí to, co je dobré, ctihodné a pravdivé ve Francii. Watt by dával dohromady muslimskou pravdu, křesťanskou pravdu a tak dále. V Islámském zjevení (Islamic Revelation) to vyjádřil takto: „Každé (velké náboženství) platí v určité kulturní oblasti, ale ne za jejími hranicemi.“ Benda se snažil bojovat proti rostoucímu nacionalismu dvacátých let, podobně jako Russell v knize Předkové fašismu (The Ancestry of Fascism), v níž geniálně prokázal, že opustíme-li myšlenku objektivní pravdy, povede to k fašismu. Pojetí vědy jakožto hledání objektivní pravdy nemělo pro Hitlera žádný smysl. Hitler různá učení přijímal či zavrhoval z důvodů politických. Horečka nacionalismu, která bez přestání stoupala již od roku 1848, je jednou z forem kultu nerozumu. Myšlenka univerzální pravdy byla opuštěna - existuje anglická pravda, francouzská pravda, německá pravda. Racionalita ve smyslu odvolání se na univerzální a neosobní normu pravdy je pro blaho lidského druhu navýsost důležitá, a to nejen v dobách, kdy se jí daří, ale ještě více v oněch méně šťastných dobách, kdy jí pohrdají a kdy ji odmítají coby marný sen lidí, kteří nemají odvahu zabíjet, pokud nesouhlasí.

188


Ex-muslimové hovoří I Karl Popper označuje morální a intelektuální relativismus za hlavní filozofický neduh současnosti. Jeho poznámky jsou v této souvislosti obzvlášť důležité - dokonce se zdá, jakoby Popper Wattovi přímo odpovídal. Popper se zabývá nejprve jedním klamným argumentem ve prospěch relativismu a` la Watt. Popper cituje Xénofana a říká, že máme sklon vidět své bohy a svůj svět ze své vlastní perspektivy - máme tendenci být subjektivní. Odtud je ale ještě daleko k závěru, že naše konkrétní historické a kulturní pozadí je nepřekonatelnou překážkou objektivity: Postupně se můžeme svých předsudků (či subjektivity) zbavovat, pokud myslíme kriticky a zvláště pokud nasloucháme kritice. Za druhé, lidé z nejrůznějších kulturních pozadí mohou vstoupit do plodného rozhovoru, za předpokladu, že jim jde o to, aby se přiblížili pravdě a že jsou ochotni jeden druhému naslouchat a vzájemně se od sebe učit. (Je též důležité pochopit), že tento krok směrem ke kritice není krokem směrem k relativismu. Pokud spolu dvě stany nesouhlasí, pak to může znamenat, že se mýlí jedna z nich, nebo že se mýlí obě. Tak to vidí člověk s kritickým postojem. Neznamená to ale, jak se domnívá relativista, že oba mohou mít stejně pravdu. Nepochybně se mohou oba stejně mýlit, i když ne nutně. Kdokoli ale říká, že stejně se mýlit znamená mít stejně pravdu, si jen hraje se slovy nebo s příměry. Stát se sebekritickým je velký krok kupředu: naučit se připouštět, že ten druhý může mít pravdu - víc než já. Je v tom ale velké nebezpečí: můžeme dospět k závěru, že má pravdu i on i my. Tento postoj vypadá skromně a sebekriticky, to je ale pouhé zdání. Mnohem pravděpodobnější je, že obě strany ?se mýlí. Sebekritičnost by tedy neměla být zástěrkou lenosti a přijímání relativismu. Mínění, které Watt zastává, má kromě sentimentálnosti a lenosti ještě určité logické důsledky, které by sám Watt nepřijal. Pokud se „náboženská přesvědčení“ nedají nijak porovnávat, pak je veškeré mluvení o vyšších a nižších náboženstvích pouhou namyšleností. Později - v 10. kapitole - se zeptám, proč je monoteismus něčím vyšším než polyteismus? Proč nepřiznat stejnou intelektuální důstojnost scientologické církvi, báhá'í či moonistům; sektě Reverenda Jonese, Dětem božím či kterékoli z oněch sekt, jež zmiňuje profesor Evans ve svých Sektách nerozumu (Cults of Unreason)? Watt se připravil o právo používat pojmy „nižší“ a „vyšší“, či dokonce pojem „pravdivý“. V takovém postoji je rovněž obsažena mimořádná blahosklonnost. Watt přistupuje k muslimům i křesťanům jako k hloupoučkým dětem, jejichž víru v Mikuláše či vílu Amálku bychom neměli zpochybňovat, neboť jim nijak neubližuje a přináší jim útěchu. „Lidstvo nemůže prosperovat díky sebeklamu, jakkoli vyvýšenému, ale jen díky nezlomné odvaze při hledání pravdy,“ napsal Russell. Watt nám stále znova tvrdí, že důležitá je „symbolická pravda“ a nikoli pravda 189


Ex-muslimové hovoří historická. Toto však výslovně odmítají jak muslimové, tak křesťané. J. L. Thompson píše, že „mnoho učenců, kteří se zabývali Starým zákonem, se klonilo k přesvědčení, že dějiny nejsou ústřední pouze pro zvěst Izraele, ale že přijetí historicity raných izraelských tradic, zejména biblických patriarchů, je pro křesťanskou víru něčím podstatným, ba dokonce že víra ve vzkříšení je přímo závislá na historické fakticitě zaslíbení daného patriarchům.“ Roland de Vaux několikrát zdůrazňoval, že vědecké potvrzení historických základů těchto biblických tradic je nesmírně důležité, neboť „pokud historická víra Izraele nespočívá na dějinných faktech, je to víra mylná, a pak je mylná i víra naše“. De Vaux píše, že má-li víra přežít, musí být zachován úzký vztah mezi náboženskými dějinami a objektivními dějinami. Tvrdí, že pokud zavrhneme historicitu „náboženských dějin“ Izraele, pak zpochybňujeme základ víry samotné?. Jiným příkladem, jenž je podobný Wattovu doublethinku, je práce jiného západního apologeta islámu, Normana Daniele. Ten píše: Je velmi důležité, aby křesťané viděli v Mohamedovi svatou postavu, tedy aby ho viděli tak, jak ho vidí muslimové. Pokud tak neučiní, zavírají si cestu, aby islám pochopili. Neznamená to, že musí tvrdit, že Mohamed byl svatý, nebo si to dokonce myslet. Je možné nepřijímat jako pravdivé tvrzení muslimů, že Bůh mluvil skrze Mohameda; situaci, která tím vznikla, jako pravdivou. Pokud si lidé myslí, že něco je pravda, ono se to pravdivým sice nestane, nicméně oni budou jednat, jako kdyby to pravda byla? Pokud se takové duchovní a mentální výpůjčky nedějí, není možný další pokrok. Jak správně poznamenal Rodinson, apologetika potlačila porozumění. Vypadá to, že pojem objektivní pravdy je něco, co Daniel nechápe. Daniel a Watt spolu s francouzskými vědci jako je Louis Massignon vesměs zdůrazňovali společný duchovní boj všech monoteistických náboženství. Dokonce i II. Vatikánský koncil v roce 1962 prohlásil, že islám zprostředkoval lidstvu důležité pravdy o Bohu, Ježíši a prorocích. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nás už nepřekvapuje, že se křesťanští a židovští náboženští vůdcové spojili a společně Rushdieho odsoudili. Šepot, že výzva k vraždě je něčím nekřesťanským, nebyl téměř slyšet. Noviny L'Osservatore Romano, polooficiální orgán Vatikánu, kritizoval Rushdieho ještě ostřeji než ajatolláh. Newyorský kardinál John O'Connor katolíky vyzýval, aby jeho knihu nečetli, a lyonský kardinál Albert Decourtray nazval Satanské verše urážkou náboženství. Vrchní izraelský rabín aškenazských Židů Avraham Šapira chtěl, aby byla kniha zakázána: „Dnes se útočí na jedno náboženství, zítra to bude jiné.“ O něco později projevil arcibiskup z Canterbury Dr. Carey podobné pochopení pro zraněné city muslimů, neboť Rushdieho kniha prý „obsahovala nehoráznou urážku Proroka“. Co si Dr. Carey počne s nehoráznou urážkou Krista, kterou obsahuje Korán? Korán ukřižování výslovně popírá. Rice dokonce říká: „Žádný jiný základní fakt 190


Ex-muslimové hovoří týkající se Ježíšova života, jeho osoby a jeho díla není islámskou teologií tak popírán, překrucován či přinejmenším ignorován jako fakt ukřižování.“ Muslimský svět (Muslim World) to vyjádřil takto: „V jistém slova smyslu je islám jediným protikřesťanským náboženstvím.“ Vzdá se Dr. Carey svého zástupného potěšení z trestání ateistů a probudí se ze své dogmatické dřímoty, až budou muslimové rozřezávat v Národní galerii obrazy ukřižování? Jakékoli ukřižování v jakékoli podobě je přece urážkou muslimů a popírá pravdivost Koránu, který pro všechny muslimy zůstává „Slovem samotného boha“. Jak napsal časopis Economist, „rabíni, kněží a mulláhové se zřejmě spojili v boji za omezení svobody slova, aby se nějaký příslušník jejich společného stáda neurazil. Aféra Rushdie ukazuje, že to nejsou pouze někteří muslimové, kdo nechápou význam svobody projevu. Mnozí západní duchovní jej nechápou rovněž.“ Tato neočekávaná podpora od křesťanských a židovských duchovních byla v Íránu vděčně přijata: „pochopili záměry a cíle těchto kolonialistických pokusů o popírání božských hodnot a urážku božských proroků.“ Muslimové křesťanům jejich podporu oplatili: v Istanbulu jsme mohli spatřit neobvyklý výjev, kdy si muslimové podali ruce s křesťany ve společném protestu proti promítání filmu Poslední pokušení Krista. Ve dvacátých letech minulého století začal západním levicovým a liberálním intelektuálům evropský kolonialismus a imperialismus už opravdu hodně vadit. Russell poznamenal: „Poněkud kuriózní podoba obdivu ke skupinám, k nimž člověk sám nenáleží, je víra v jakousi vyšší hodnotu utlačovaných - podrobených národů.“ Jakákoli kritika islámu či islámských zemí byla ihned označena za rasistický útok či, ještě hůř, za spiknutí Západu se sionismem. Pouhé tvrzení, že římské právo ovlivnilo právo islámské, bylo nyní, abychom citovali Patricii Crone, považováno za pro islám urážlivý etnocentrismus. Řeckořímské vlivy jsou sice považovány za něco méně urážlivého než vlivy židovské, ale bez skrývaček či omluv o nich lze hovořit pouze jen v souvislosti s islámským uměním, vědou a filozofií. (Tyto tři oblasti považují muslimové za relativně okrajové ve srovnání s teologií a právem.) Staromódní orientalisté byli vytlačeni moderními historiky, arabisty či sociology s velejemným postkoloniálním cítěním, jimž jde někdy až příliš o to, aby nepřišli o muslimskou přízeň. A tak se postupně vytratila schopnost vidět vznik a podstatu islámského světa z hlediska Úrodného půlměsíce a islámská civilizace se studuje - a podobně se o ní i vyučuje s téměř totálním opomíjením Blízkého východu, kde se zrodila. V polovině šedesátých a na počátku sedmdesátých let minulého století byla již v západní Evropě rostoucí muslimská menšina. V zájmu multikulturalismu jsme se učili, že každá civilizace je jakýmsi svébytným zázrakem. Na školách a univerzitách se rozvíjely multikulturní semináře, kde pouhé pomyšlení na kritický přístup bylo zcela zapovězeno. Kulturním relativismem, miltikulturalismem a jejich katastrofálními důsledky se bude více zabývat v 17. kapitole. Zde se omezím 191


Ex-muslimové hovoří na konstatování, že „kritičnost“ byla v takovém klimatu považována za rasismus, neokolonialismus a fašismus. V předvečer aféry Rushdie to bylo podobné jako ve dvacátých až padesátých letech minulého století, kdy levicoví intelektuálové nechtěli kritizovat ani teorii, ani praxi komunismu. Praktikovalo se jakási „utajovací spiknutí“, jak to nazval Russell. Když ve dvacátých letech vydal Russell svou odvážnou knihu, kritizující sovětské Rusko a komunismus obecně, postavila se k ní levice velmi nepřátelsky. Když vydal V. S. Naipaul svou knihu Mezi věřícími (Amongst the Believers), dostalo se mu podobného přijetí od intelektuálů a islamofilů, neboť se odvážil kritizovat íránskou revoluci a dokonce i samotný islám. George Orwell, Arthur Koestler a Robert Conquest upozorňovali na to, že levicoví intelektuálové přijímají kdejaké lži o Leninovi, Stalinovi a komunismu, a to jen proto, aby nehráli do karet reakci. Moderně řečeno, politická korektnost byla důležitější než pravda. Kritika a diskuse je v takovém prostředí tabu: „Jakýkoli kritický výrok považovali tito uctívači za rouhání a zločin.“ Koestler mluví v této souvislosti o „bezpodmínečné kapitulaci kritických schopností“. Nezajdeme příliš daleko, srovnáme-li Sartrův přístup k Stalinovým koncentrákům s Foucaultovým postojem ke krutostem, jež páchal Chomejní. Sartre byl přesvědčen, že důkazy o Stalinových pracovních táborech je nutno ignorovat a potlačovat, aby to nedemoralizovalo francouzský proletariát. Foucault v říjnu 1978 vyjadřoval nadšení nad íránskými událostmi, které „připomínají něco, co Západ zapomenul již od renesance a velkých krizí křesťanství, totiž možnost 'politické duchovnosti'.“ Jedna íránská dívka napsala následující dopis, v němž si takto stěžuje na to, jak se Foucault dal islámem okouzlit: To máme po pětadvaceti letech mlčení a útlaku íránského lidu volbu pouze mezi Savakem (tajná policie svrženého šáhova režimu) a náboženským fanatismem? Duchovnost? Návrat k lidovým zdrojům islámu? Saudská Arábie je těmito zdroji přecpaná. Padají hlavy milenců a ruce zlodějů. Západní levice touží po islámu - ale ne v jejich zemi. Mnoho Íránců si podobně jako já zoufá nad myšlenkou islámské vlády. A (tito Íránci) vědí, o čem mluví. V zemích obklopujících Írán je islám rouškou pro feudální či pseudorevoluční útlak. V zemích jako je Tunisko, Pákistán či Indonésie, podobně jako v mé vlasti, je islám bohužel jediným vyjadřovacím prostředkem umlčených lidí. Západní liberální levice by si měla uvědomit, jakým těžkým břemenem je islámské právo pro společnost toužící po změně, a neměli by se nechat svést k doporučování léku, jenž je horší než nemoc sama. Foucault napsal nesrozumitelnou „odpověď“ - nesrozumitelnou v tom smyslu, že neodpovídala na jedinou námitku vznesenou proti tomu, jak si levice islám idealizuje. Dokonce ani tehdy, když už se Chomejní ujal moci a hlavy padaly po tisících, zůstal Foucault neoblomný, nic neodvolal a odmítl se vyjádřit kriticky o Chomejního „politické spiritualitě“. 192


Ex-muslimové hovoří Všimněme si, jak se ve spisech těchto souputníků komunismu a islámu stále znovu vrací motiv nenávisti k Západu (Foucault: „něco, co Západ zapomněl“) a starodávného mýtu o východní duchovnosti („politická spiritualita“). Nenávist, kterou západní intelektuálové mají k vlastní kultuře, si zasluhuje zvláštní kapitolu - jejich sebeponižování je vskutku pozoruhodné. Západ a jeho hodnoty kritizují způsobem, který by odsuzovali a odmítali jakožto „imperialistický“, „rasistický“ či „kolonialistický“, kdyby někdo podobně mluvil o civilizaci islámské. Nicméně na západních univerzitách za to ještě pobírají slušné platy. Uzavřeme tuto kapitolu případem Rogera Garaudyho. Kdysi byl soudruh Garaudy oficiálním filozofem francouzské komunistické strany a byl důležitým členem jejího politbyra. Jeden anglický kritik ho charakterizoval takto: „Původně hlavní honič čarodějnic, nyní udíleč posledního pomazání. Původně přívrženec Stalinův, který rychle přestoupil na chruščovovskou víru.“ Poté, co komunistická strana Garaudyho vyloučila za frakční činnost, stal se tento klasický stalinista přívržencem nejrůznějších směrů. Nejprve flirtoval s „marxistickým humanismem“, ale nakonec konvertoval k islámu. Jednu formu totalitarismu zaměnil za druhou žádný těžký krok to konec konců nebyl. Doufejme, že už svůj názor nezmění, neboť za odpadnutí od islámu je trest smrti. Vzhledem k jejich nekritickému postoji není divu, že islamologové čelí kritice „reformistů a sekularistů za to, že podporují a povzbuzují konzervativní a fundamentalistické síly v jejich odporu vůči změnám.“ Profesor Bernard Lewis pokračuje: „Ano, slyšel jsem tato obvinění - s hněvem, pokud zaznívala od neznámých lidí, s úzkostí, pokud zaznívala od přátel - a musím přiznat, že na nich něco je, neboť fundamentalisté si to myslí také.“ Toto tedy Lewis přiznal, ale vzápětí to vše zase odvolává, když tvrdí: „To, že islamologové a fundamentalisté mají stejný názor, je pouze zdání, ve skutečnosti tomu tak není. Reformisté nás obviňují z podpory reakce jen proto, že nerozlišují mezi deskriptivními a preskriptivními výroky.“ Z toho, co jsem již doložil v této kapitole, je zřejmé, že vědci jako Watt, Daniel a Esposito jsou spíše apologeti než objektivní historici. Watt možnost objektivity odmítá výslovně. Když Watt ospravedlňuje to, že muslimové pod Mohamedovým vedením povraždili 600 až 900 Židů klanu Bení Kurajzá, popisuje to Norman Stillman takto: „Watt omlouvá Mohamedovo jednání při této příležitosti se stejným apologetickým zaujetím, jaké bychom očekávali od zbožného muslima.“ Když Watt takto triumfálně líčí střetnutí al-Ghazzálího s řeckou filozofií: „z tohoto střetnutí vyšla islámská teologie vítězně a obohacena“, je to rovněž něco víc než objektivní popis. Je zcela jasné, na čí straně Watt stojí. Profesor Lewis rozhodne opouští deskriptivní oblast a ocitá se v oblasti preskriptivní, když doporučuje na problémy současného Středního východu „křesťanský lék“, totiž oddělení církve a státu. Ještě další zneklidňující vývoj posledních let vysvětluje, proč mají islamologové nekritický postoj vůči islámu. Jedna britská univerzita propustila jistého akademika, jenž přednášel o islámu, protože saúdskoarabským sponzorům se nelíbil způsob, jak o islámu vyučoval.

193


Ex-muslimové hovoří Mám alžírského přítele, vzdělaného muslima, který však není přehnaně zbožný. Když si prohlížel mou knihovnu, narazil na Russellovu knihu Proč nejsem křesťanem (Why I Am Not a Christian). Se zřejmým potěšením se na ni vrhl. Jak jsem se později dověděl, měl za to, že tato kniha byla pro křesťanství těžkou ranou. Neuvědomoval si, že Russellovy argumenty lze použít, mutatis mutandis, stejně dobře proti islámu. Často jsem si kladl otázku, co by se stalo, kdybych slovo „bůh“ zaměnil slovem „Alláh“? (Alláh je jednoduše arabské označení Boha). Vylezl by můj arabský přítel ze své ochranné kukly? V následujícím oddílku z Nietzscheho jsem pouze slovo „Bůh“ nahradil slovem „Alláh“. Šokovala by pozměněná verze mého přítele víc než původní? „Pojem Alláha byl doposud největší překážkou existence. Popíráme Alláha, popíráme, že jsme Alláhovi odpovědni, a pouze tím zachraňujeme svět.“ A co Nietzschova věta „Bůh je mrtev?“ Pozměněna zní „Alláh je mrtev?“ Je to jen absurdní fantazie, kterou chci muslimy přimět k tomu, aby si uvědomili, že nemohou zůstat nevšímaví k intelektuálnímu, vědeckému a společenskému vývoji Západu. Tento vývoj se dotýká každého. Muslimové se nemohou navždy schovávat před tím, na co přišli Nietzsche, Freud, Marx, Feuerbach, Hennell, Strauss, Bauer, Wrede, Wells či Renan. To, co píše Hume o zázracích, má stejnou platnost i v islámském kontextu - vždyť i muslimové věří Ježíšovým zázrakům. V Koránu jsou zmínky o nejrůznějších starozákonních i novozákonních postavách - o Abrahamovi, Izmaelovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi, Davidovi, Jonášovi, Enochovi, Noemovi a Ježíšovi, abych zmínil alespoň některé. A co vznik kritické metody v Německu v 19. století a její aplikace na Bibli a na náboženství obecně? Když bibličtí badatelé tvrdí, že Jonáš nikdy neexistoval a že Mojžíš nenapsal Pentateuch, pak je nepřímo zpochybněna i pravdivost Koránu. Může Korán obstát před západním vědeckým myšlením? Co Darwin a jeho evoluční teorie, která zasadila rozhodující úder biblické zprávě o člověku a o stvoření? O Adamovi a Evě mluví jak Bible, tak Korán. Mnoho křesťanů přijalo vědecké výsledky, podle toho modifikovalo svou víru a už netrvají na tom, že jejich bibličtí rodiče skutečně existovali. Muslimy tento první krok teprve čeká.

194


Ex-muslimové hovoří

Proč nelze islám reformovat Ali Sina

Ali Sina je bývalý muslim a provozovatel internetového fóra Faith Freedom International30, jehož cílem je pomáhat muslimům vystoupit z islámu, a informovat nemuslimy o nebezpečích islámu. Dopis: Vážený pane Sina, jsem muslimka a žiji v USA. Čtu některé vaše články a v mnoha bodech s vámi plně souhlasím. Stále se cítím jako muslimka, avšak zároveň mám na mnohé věci vlastní názor. Myslím si, že jediné, co nelze v islámu měnit, je pět pilířů islámu a šest pilířů víry. O všem ostatním se musí začít diskutovat a spousta z toho se musí změnit. Islám čeká stejný osud jako anglikánskou církev, která se musela modernizovat. Věřící ji neopustili, jen ji přizpůsobili moderní době. Například předtím v ní nemohly ženy vykonávat kněžskou profesi, dnes mohou. Stejně tak předtím existovalo mnoho církevních dogmat, které podřizovaly ženu muži, dnes však žije mnoho feministek, které jsou zároveň křesťankami a věří v Boha. Podobně se to stane i s islámem, tím jsem si jistá. Zde jsem shrnula několik bodů, které by se v islámu měly změnit: 1. Polygamie. Uznávám, že polygamie je v islámu povolená. Ale například v Tunisku, jehož ústava je založená na islámském právu šaría, je polygamie zakázaná jako zločin proti lidskosti. Jsem však proti tomu, aby právní systém jakéhokoliv státu by založen na právu šaría. Šaría je přežitek a jsem si jistá, že Alláh to chápe. Dnes se už ve Velké Británii neupalují čarodějnice, přesto to neznamená, že by tam lidé popírali Ježíše Krista. Islám musí být podřízen sekulárním zákonům. 2. Hidžáb - závoj. Není povinností muslimských žen nosit hidžáb. Já osobně závoj nenosím a nikdy jsem ho nenosila. Nenosí ho ani moje dcera. Alláh chce od žen, ale stejně tak i od mužů, aby se chovali zdrženlivě. Já například nenosím bikiny, protože by to bylo v rozporu s mojí představou zdrženlivého chování, ale moje dcera se ráda obléká do sukní, těsných džín a triček s krátkým rukávem. Její zdrženlivost a 30 http://www.faithfreedom.org/

195


Ex-muslimové hovoří cudnost to však nijak neovlivňuje. To, že tyto věci nosí, ještě neznamená, že musí být hned prostitutkou. Pokud chcete nosit na hlavě šátek a na tváři závoj, a pokud se tak cítíte pohodlně, tak prosím, můžete si jich nosit, kolik chcete. Pokud si myslíte, že se závojem se budete chovat zdrženlivěji, prosím, noste ho. Povinné nošení závoje je však už přežitkem. Myslím si, že v dnešní době by se takovéto praktiky neměli tolerovat. Pokud se bez závoje neumíte chovat cudně, hidžáb vám nepomůže. Ani vás neochrání před násilníky a chlipníky. Jsem toho názoru, že když se kdokoliv, ale nejpravděpodobněji váš vlastní manžel, rozhodne vás znásilnit, hidžáb mu v tom nezabrání. 3. Nevěřící nepůjdu do nebe. Panny, které na věřící čekají v nebi. O těchto věcech nemám co říct, vždyť kdo ví, jak to je. Jako člověk moderního světa také věřím, že ani sám Muhammad o posmrtném živote nemohl nic vědět. Lidské bytosti takovéto věci nemohou pochopit a proto si myslím, že bychom se tím neměli příliš zaobírat a radši se soustředit na náš život tady na zemi. 4. Zabíjení nevěřících, pokud nepřijmou islám. Tak to je čistý přežitek. V moderním světě tyto myšlenky nemají co hledat. Patří do sedmého století, kdy vznikly, my však díky Alláhovi žijeme v dvacátém prvním století! 5. Co je hlavní problém islámu? Problémem je, že lidé berou toto náboženství jako dané od Boha, a proto jsou přesvědčeni, že ho nelze kritizovat. My však musíme přijat podobný přístup, s jakým se ke svému náboženství postavili křesťané. Příklad anglikánské církve je velmi vhodný. 6. Zabíjení odpadlíků od víry. Toto je další věc, která je už zastaralá a v dnešní době ji nemůžeme tolerovat. 7. Muži se starají o obživu, ženy o domácnost. Muži jsou hlavou rodiny. Další přežitek. Já osobně například vydělávám víc než můj arabský manžel, který je typickým peciválem. Podle mě by ženy měly mít možnost výběru. Některé preferují kariéru, některé se radši vdají a věnují se rodině. Já jsem se rozhodla tyto role zkombinovat. Křesťanství se také dívá na ženu hlavně jako na manželku a matku, pochybuji však, že britská královna Alžběta II., jako hlava anglikánské církve, je ideální manželkou a matkou. Nechci se už opakovat, ale mojí hlavní myšlenkou je, že islám se musí reformovat, modernizovat. Milý Ali, vaší práce si vážím. Obávám se však, že lidé jako vy, jinak nádherní lidé, jsou schopni islám úplně zničit. Proto si myslím, že pokud 196


Ex-muslimové hovoří se má toto náboženství zachovat, musí se reformovat. Modernizace je možná. To, co se děje na Blízkém východě je něco odporného, a Západ se musí snažit pomoct těmto oblastem a odstranit toto šílenství. Jsem si plně vědomá, že tam by mě za moje názory ukamenovali. A to je právě důvod, proč my, lidé žijící na Západě, máme povinnost s tím něco udělat. I kvůli nám samým. A také jsem vděčná, že žijeme v Americe a že mám možnost svobodně vyjádřit svůj názor. Bůh žehnej Americe. Věřím v Alláha a věřím na život po smrti. Ale odmítám autority. S Bohem chci komunikovat bez imámů a mullů, které považuji za hrozbu pro lidstvo. Napsala jsem svoje názory a doufám, že mi odpovíte. V době, kdy žil náš prorok Muhammad, byly možná všechny jeho principy na místě. Je to tak i dnes? Vyhodnocujme, analyzujme, třiďme. Vyberme si z nich ty, které jsou vhodné pro naši dobu. Náboženství bylo přece stvořené, aby lidem přinášelo užitek. PS: Milý Ali, pokud se ti bude zdát tento můj e-mail vhodný na publikaci, ráda bych tě poprosila, aby jsi ho nezařazoval do sekce „Názory muslimů“. S názory lidí, kteří tam píší se neztotožňuji. Buď já nejsem muslimka nebo oni nejsou muslimové. Všechno dobré Haifa, moderní muslimka. Odpověď Aliho Siny: Milá Haifo, děkuji za výstižný komentář. S radostí ti oznamuji, že jsi to TY, kdo není muslimkou. Před mnoha roky jsem sám měl přesně ty stejné názory jako teď ty. Dokonce před rokem 1979, tehdy v časech před islámskou revolucí, byla drtivá většina Íránců přesně jako ty. Měl jsem několik příbuzných, kteří byli ajatolláhové, ale byli umírnění, a jen jeden z mých příbuzných byl fanatickým muslimem. Moje matka nikdy nenosila čádor, snad jen tehdy, když potřebovala skočit do obchodu za rohem, a nechtělo se jí kvůli tomu oblékat. Po revoluci se však ze dne na den všechno změnilo. Z chlapců a děvčat, kteří ještě před nedávnem vymetali diskotéky a tancovali rock’n‘roll, se najednou stali tvrdí islamisti, kteří se pod Chomejního vedením vyhrnuli do ulic a s ústy zpěněnými nenávistí křičeli „Smrt Americe, smrt Izraeli.“ Když se mohli zmodernizovat křesťané, píšeš, proč by se nemohli i muslimové? Odpověď je jednoduchá: v Novém zákoně není tolik násilí a teroru jako v Koránu. Nevěřím, že to, co je napsané v Bibli, je založené na faktech, naopak, jde většinou o 197


Ex-muslimové hovoří mýty a legendy. Avšak bez ohledu na to, zda skutečně existoval nebo ne, Ježíš Kristus je v Bibli vykreslený jako světec, jako ztělesněné dobro. Pokud tedy nikomu nevadí, že musí věřit pohádkám, křesťanství ho může přivést k tomu, aby se stal dobrým člověkem. Samozřejmě, všude se najdou fanatici, odkaz Ježíše Krista však nemá s fanatismem nic společného. Stačí si vzpomenout na příběh s prostitutkou, kterou chtěli Farizejští ukamenovat. Odpověděl jim: „Nechť ten, kdo je bez viny, první hodí kamenem“. Učení Krista dělá lidi lepšími, a to by mělo být tím pravým účelem každého náboženství. Islám je však úplně odlišný. Muhammad, autor islámu, byl skutečným netvorem. Nebyl žádnou mytologickou bytostí, o jeho reálné existenci existují důkazy, jeho skutky byly reálně zaznamenané. Připisují se mu sice mnohé, často absurdní zázraky, avšak když si všechny ty nesmysly odmyslíme a analyzujeme jeho skutečný život, objeví se před námi obraz totálního psychopata. Muhammad v žádném případě nemohl být duševně v pořádku. V celém jeho životě nenajdeme ani jeden jediný pozitivní čin, ani jediný akt dobroty. Všechny projevy vlídnosti a štědrosti v jeho osobě byly jen prostředkem manipulace a politiky. Vezměme si například jeho štědrost k obyvatelům Mekky. Jednoho dne Muhammadova armáda zaútočila na velký kmen Hawazinů, přičemž většinu mužů z tohoto kmene pozabíjeli a zmocnili se jejich žen, dětí i celého jejich majetku. Stařešinové kmene potom přišli za Muhammadem a prosili ho o slitování. Aby měli větší šanci na úspěch, vzali se sebou Šhimu, dceru jeho kojné Halimy, která ho pět roků kojila. Šhima měla Muhammadovi připomenout všechny ty roky jeho dětství mezi Hawaziny a jak vlídně se k němu všichni v té době chovali, a tím obměkčit jeho srdce. Odpověděl jim, že pokud konvertují na islám, můžou si vybrat, jestli zachrání svoje ženy a děti, nebo svůj majetek. No uznej, je to nějaká volba? Hawazinové si vybrali své příbuzné, a jejich majetek rozdělil Muhammad mezi bohaté a vlivné obyvatele Mekky. To se nelíbilo ostatním kmenům, které se po jeho boku zúčastnily výpravy proti Hawazinům, a začaly se dožadovat svého podílu z kořisti. Aby se vyhnul hrozícím nepokojům ve vlastním táboře, spustil Muhammad dojemné kázání, ve kterém jim mimo jiné pověděl: „Chci obměkčit srdce Mekkánců, aby přijali islám“. Těm, kterým se nedostalo nic z vojenské kořisti, nabídl svéráznou satisfakci: „Místo světského bohatství tady máte Božího proroka. Co má pro vás větší cenu? Bohatství tohoto světa nebo zvěstovatel Alláhův?“ Tento prohnaný muž byl odborníkem na podvody a manipulaci. Zničil životy tisíců Hawazinů a všechen jejich majetek, všechna jejich stáda a velbloudy dal vlivným rodinám z Mekky, aby „obměkčil jejich srdce pro islám“. V životě tohoto člověka není jediný příběh, že by něco udělal z dobroty svého srdce. Všechno co udělal, bylo naopak vypočítavé a manipulativní. Byl to psychopatický narcis, mnohem horší než Hitler. Rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, to je rozdíl mezi Ježíšem a Muhammadem. Je to však jako porovnávat den s nocí. Jak byl Ježíš symbolem dobra, tak byl Muhammad ztělesněnou inkarnací všeho odporného a zlého. Ptáš se, zda se dá islám reformovat? Odpověď je NE, nedá! Abychom mohli islám reformovat, museli bychom se zbavit dvou věcí, a to Muhammada a Koránu. 198


Ex-muslimové hovoří Velkou část z této knihy bychom museli jednoduše vyškrtnout. To však nemůžeme udělat, protože na to jednoduše nemáme oprávnění. Muhammad vyhlásil, že své náboženství přivedl k dokonalosti. (Korán, 5:3) Takže se nám naskýtá otázka: Jak můžeme zlepšit něco, co už je dokonalé? Korán nemůžeš změnit. Nemůžeš ho reformovat. Vše, co můžeš udělat, je snažit se ho reinterpretovat a tvářit se přitom, že verše jako „zabíjejte nevěřící, kdekoliv je najdete,“ mají ve skutečnosti úplně jiný význam. Také můžeš namítat, že tyto části Koránu jsou zastaralé a už se do dnešní doby nehodí. Problémem však zůstává určit, kdo je tím oprávněným člověkem, aby určil, které časti Koránu jsou zastaralé, a které se naopak do naší doby hodí. Kdo má takovou autoritu, aby mohl učinit takovéto rozhodnutí? Když se budeš držet svého svědomí a povíš si, že ty verše, které hlásají vraždění jsou přežitkem, někdo jiný, například ajatolláh Chomejní může namítat a říct: „Proč vy, mullové, následujete jen verše o modlitbách a půstech? Proč čtete jen verše o milosrdenství a ne verše o zabíjení? Korán nařizuje: zabíjej, zajímej! Proč se držíte jen těch částí Koránu, které hovoří o milosrdenství? Milosrdenství je proti Bohu!“ Kdo má právo rozsoudit vás a říct, že ty máš pravdu a on ne? Nakonec, pokud si i tak musíš sama vybrat, která učení jsou dobrá a které ne, nač pak potřebuješ vyznávat jakékoliv náboženství? Když umíš sama určit, co je dobré a co je zlé, nepotřebuješ nikoho, aby tě vedl za ručičku. Jsi dost zralá na to, aby jsi našla svou vlastní cestu, objevila svůj vlastní vnitřní kompas. Co ti v tom případě brání podívat se i na ostatní náboženství a filozofické směry a vybrat si i z nich jen to dobré? Tak to dělají lidé, jejichž mysl je svobodná. Nepotřebuješ žádné náboženství. Jsi sama sobe průvodcem i prorokem. Turistická příručka, která nám někdy pomáhá a někdy nás zase plete, je špatná turistická příručka. Když se zeptáš cizince na cestu a on ukáže na všechny možné světové strany, můžeš tomu člověku důvěřovat? Má jeho pomoc jakoukoliv hodnotu? Samozřejmě, jeden ze směrů, na který ukazuje, je určitě ten správný. Ale když se i tak musíš držet svého vlastního rozumu, abys zjistila, který to je, jaký má vůbec význam ptát se takového nedůvěryhodného člověka? A co ti ostatní, kteří neměli tolik důvtipu jako ty a nechali se svést na nesprávnou cestu? Přesně tak funguje Korán a všechny ostatní náboženské knihy. Naučí tě mnoho dobrého, ale současně s tím i mnoho zlého. Potřebujeme vůbec tato náboženství? Už nám dál nepomáhají. Všechno, co nabízejí, je vágní slib nějaké odměny po smrti, což může pomoct akorát tak těm největším ubožákům. Jak máme uvěřit takovému slibu, když všechno ostatní, co tato náboženství hlásají, se ukázalo jako nepravdivé? Říkáš, že křesťané si přesto dokázali vybrat z Bible jen ty dobré věci. Ano, většina z nich to dokázala, ale určitě ne všichni. Stále se najde mnoho fanatických a hněvivých křesťanů, kteří jsou přesvědčeni, že do nebe se dá dostat jen skrze Ježíše Krista. Jejich počet je naštěstí dost nízký, ale jasně nám to ukazuje, že křesťanství není zdaleka žádnou zaručenou cestou do Krajiny Osvícení. Islám však v žádném případě reformovat nelze. Abys ho mohla zreformovat, potřebovala bys na to někoho se stejnou nebo větší pravomocí než Muhammad. To 199


Ex-muslimové hovoří je však nemožné, protože Muhammad prohlásil, že on je tím posledním prorokem. Shodou okolností jsem právě dnes dostal e-mail od jednoho z čtenářů, otce Leviho, a ten navrhl, že „zastavit expanzi islámského fašismu lze jen tím, že budeme podporovat sektu Ahmadovců.“ Uvádím citát z jeho dopisu: „Ahmadismus může byt klíčem k vyřešení problému islamismu na základě dvou hlavních faktorů. Za prvé Ahmadové na rozdíl od běžných muslimů uznávají, že Korán lze měnit. Za druhé Ahmadové oficiálně odsuzují militantní džihád. Džihád vůči kafírům (nevěřícím) odsoudil totiž už zakladatel sekty, Mirza Ghulam Ahmad (1835-1908) a vyhlásil ho za harám (hřích). Hlavní proud islámu nelze reformovat, navždy zůstane barbarskou ideologií, kterou byl už na začátku. Ahmadistický islám však reformovat lze! Tento rozdíl je nenápadný, přitom však zásadní. Pokud civilizované národy investují do podpory ahmadismu, může to zachránit svět! Jelikož muslimové určitě nebudou konvertovat na víru, která by se výrazně odlišovala od té, na kterou si zvykli, je potřeba, aby v islámském světe získala dominanci právě sekta Ahmadovců.“ Já k tomu dodávám, že podobný přístup jako sekta Ahmadovců má například i islámská sekta Bahá‘í, i když Bahá‘íové se považují za více univerzální náboženství. Jejich učení se zdají být dosti moderní, prosazují například rovnost mezi mužem a ženou. Avšak problém s Ahmadovci, Bahá’í i všemi ostatními odnožemi islámu je ten… že jsou odnožemi islámu. I když se jejich stoupenci distancují od násilí, které je obsažené v Koránu, dokonce v případě Bahá’í úplně odmítají Korán a mají svoje vlastní svaté knihy, kde po násilí nenajdete ani stopy, tato náboženství mají stále své kořeny v islámu a uznávají Muhammada jako proroka Božího. Bez solidních základů nemůžete postavit příliš vysoký dům. Základem těchto náboženství je islám a islám je podvod. Muhammad nebyl žádný prorok žádného boha. Ježíši Kristu se připisuje výrok: „Jen pravda nás osvobodí.“ Ať už tyto slova řekl on nebo kdokoliv jiný, ten člověk velmi dobře rozuměl principům, které stojí za každým zrozením. Věřím, že toto je ta nejvyšší moudrost. JEN PRAVDA NÁS OSVOBODÍ. A proto problémem ahmadismu i bahá’í je, že jsou založené na lži. Když se vyznavačů bahá’í začnete ptát na islám, budou se vyhýbat diskuzi. Jejich přístup se dá charakterizovat jako „sejde z očí, sejde z mysli.“ Všechno spojené s islámem chtějí vidět jen v pozitivním světle a odmítají se konfrontovat s jeho temnými stránkami. Namísto toho se budou křečovitě držet učení své mistra Bahá’u’lláha, zakladatele sekty (1817-1892). Raděj budou navěky strkat hlavy do písku, než aby uznali, že Muhammad nebyl žádným prorokem. Narušilo by to jejich základní víru, že pravda se postupně odhaluje. Tato víra však není podložená ničím, je to čirý výmysl.

200


Ex-muslimové hovoří Bahá‘í měli své mučedníky. Sekta byla a je pronásledovaná, mnoho z jejích stoupenců bylo mučených, a brutálně zavražděných, protože se odmítali zříct svojí víry. Bylo by teda pro ně příliš bolestivé se teď náhle probudit a zjistit, že i oni se stali obětí lží. Obávám se, že Ahmadovci a Bahá’í sa nacházejí ve smutné a nezáviděníhodné situaci. Jsou hlavním terčem pronásledování ze strany islámu, zároveň je však jejich osud s islámem přímo spjatý. Když islám zvítězí, jsou ztracení – čeká je pronásledování a likvidace. Když vyjde najevo, že islám byl založený na falešných doktrínách a islám prohraje, prohrají také. Tato náboženství zkrátka nemůžou vyhrát, nemají žádnu budoucnost. To, co dělají, je házením hrachu na stěnu, hází ho však z celé síly a s těmi nejvznešenějšími úmysly. Tak jako ty, i oni tvrdí, že Muhammad patřil do jiné doby. Je to však morální relativismus. V jaké době bylo v pořádku, když někdo bezdůvodně útočil na nevinné neozbrojené civilisty, zabíjel je a znásilňoval a zotročoval jejich ženy a děti? V čase kdy žil Muhammad, i před ním, žilo mnoho spravedlivých a dobrých vládců. Například Cyrus, král Persie, byl známý tím, že už 1 100 roků před Muhammadem sepsal první deklaraci lidských práv. Člověk jako druh se od té doby mnoho nezměnil. Ve všech dobách žili lidé dobří i zlí. V našich časech také žili monstra, dokonce někteří tyrani jsou stále ještě u moci. Oč jsou dnešní mullové v Íránu lepší než krvelační vládcové minulosti? Ukrutnosti, kterými se Muhammad proslavil, předčili cokoliv, co lidé mohli předtím zažít. Jeho následovníci, šokovaní jeho bezohledností a absolutní nepřítomností svědomí, si museli myslet, že ho musí ochraňovat nějaká tajemná a nadpřirozená sila. Nedokázali zkrátka pochopit, jak může lidská bytost napáchat tolik zvěrstev a zavraždit tolik lidí a současně velebit Boha. Běžní kriminálnici totiž nemají ústa plné Boha. Často se v nich probudí výčitky svědomí a přemůžou je pocity viny a lítosti. Není to tak jedině v případě psychopatů. Psychopati výčitky svědomí neznají. Myslí si, že jsou oprávněni zabíjet a že při tom dokonce konají boží vůli. Pro ilustraci si přečtěme, co v minulém století napsal Adolf Hitler: „Ode dneška věřím, že co činím, činím v souladu s vůlí Všemohoucího Stvořitele: když se bráním proti židům, bojuji a pracuji pro Pána“. Muhammadovi se podařilo ve svých následovnících vychýlit přirozenou rovnováhu mezi dobrem a zlem. Každý člověk má vnitřní váhu, která mu ukazuje, co je dobré a co zlé. V případě svých stoupenců však na ni Muhammad naložil tolik zla, že ji úplně pokazil. Ručička se zasekla na nule. Muslimové už dál nedokázali odlišit, co je dobré, a co zlé. Protože je těžké uvěřit, že jeden člověk může být sám od sebe takový bezcitný, přesvědčili sami sebe, že tento muž musí byt určitě ve spojení s Bohem. Aby se však nepozastavovali nad tím, jak může být Bůh tak ukrutný, pověděl jim, že člověku nepřísluší, aby soudil Boha. Toto absurdní vysvětlení těmto jednoduchým lidem stačilo. Muselo stačit, neboť mnozí z nich věřili, protože CHTĚLI věřit. Jediným zdrojem jejich obživy byl totiž právě Muhammad a jeho loupežné nájezdy.

201


Ex-muslimové hovoří Město Džathrib (Medína) bylo v té době úplně na dně. Jeho původní obyvatelé, židovští řemeslníci, obchodníci a farmáři, tedy ti, kteří kdysi řídili město a starali se o jeho chod, v tom čase byli už buď úplně vyvražděni nebo je vyhnali. Arabové, kteří předtím pracovali pro tyto Židy, najednou neměli práci a celá jejich existence závisela na tom, co se podaří Muhammadovi ukořistit. Nechali se tedy unášet proudem, nechali se oklamat. Co je ujišťovalo ve víře, byl také fanatismus jejich spoluvěřících. Každý ze stoupenců nového kultu posiloval ve víře ostatní, až vznikla davová psychóza, která trvá dodnes. „Jak by se asi všichni ti lidé mohli mýlit?“ povzbuzovali se navzájem. To stejné zdůvodnění racionality své víry používají muslimové i dnes, když chtějí za každou cenu udržet své náboženství při životě. Přesně toto se děje v uzavřených sektách. Členové sekty ztrácejí svou individuální identitu a své racionální myšlení obětují skupině. Stávají se částí skupiny a odrazem vůdce své sekty. Sektářsky charakter islámu se za posledních 1 400 roků nijak nezměnil. I dnes, když se rozhodnete vstoupit, přivítají vás srdečně a radostně, když se ale rozhodnete odejít, budou vás pronásledovat, dokud vás nezabijí. Tvrdíš, že v těch časech bylo násilí považováno za normu. I kdyby to byla pravda, což není, musíme si položit otázku: Bylo to, co dělal Muhammad, jen opakováním zločinů lidí před ním anebo to byl on, kdo zavedl nové normy zla? Nejdůležitější otázkou, kterou je teď třeba položit, je: Proč? Proč bychom měli zachovávat islám a vážit si tohoto barbara? Můžeme snad udělat to stejné s nacismem? Můžeme reformovat nacismus, předstírat, že Hitler byl jen nevinnou obětí své doby, můžeme si vybrat jen ty dobré časti knihy Mein Kampf? Co všechno si jen musíme namlouvat… a k čemu vlastně? Jediné co musíme pochopit je, že Muhammad, podobně jako Hitler, Mao, Stalin, Attila, Čingischán, Saddám Hussain, Pol Pot, Jim Jones, David Koresh, Charles Manson či milióny dalších a dalších kreatur byli všechno psychopatičtí narcisové. Tito „velcí muži“ nebyli duševně v pořádku. Byli duševně velmi nemocní. Dr. Sam Vaknin, psycholog a expert na narcismus, napsal: „Narcismus je nakažlivý. Narcis si vytvoří svůj vlastní svět, vlastní bublinový vesmír. V jeho bublině platí jeho vlastní pravidla, která se často neshodují s pravidly venkovního světa. Narcis pomocí komplexní obranných mechanismů jako je například projekční identifikace, nutí své okolí – manželku, známé, přátele, kolegy – aby hráli roli, kterou jim přisoudil „Bůh,“ tedy náš narcis. Narcis odměňuje poslušnost a krutě trestá jakékoliv nedodržování vlastních pravidel. Jinými slovy, narcis přetváří lidi okolo sebe. Používá přitom zastrašování, pozitivní a negativní zpětnou vazbu, všeobecné týrání, skryté, nebo i kontrolující týrání a veřejné, klasické týraní. Pod tímto tlakem začínají oběti narcisů postupně přijímat jeho způsob myšlení a jeho způsob života. Narcise můžeš opustit, ale narcis nikdy neopustí tebe. Skrývá se v tobě, hluboko v tvých traumatizujících 202


Ex-muslimové hovoří vzpomínkách, číhá a čeká na příležitost, aby se projevil. Změnil tě navždy. Ukradl ti tělo, podobně jako mimozemšťané v sci-fi filmech.“ Milá Haifo, umma se nejen mýlí, ale je i postižená. Psychopat Muhammad se odráží v každém z jeho následovníků. Máme tu co dělat s celým společenstvem psychopatů, s miliardou narcisů, s miliardou šílenců! Všichni muslimové se skrývají v psychotickém „bublinovém vesmíru,“ který pro ně stvořil Muhammad . Všichni hrajeme role, které nám tento duševně chorý člověk naordinoval. Všichni následujeme jeho pravidla. Rituální modlitby a pilíře víry, o kterých píšeš, jsou jen pravidla psychopata, které si vymyslel, aby nás udržel pod kontrolou. Má nás všechny v moci, straší nás svým Alláhem, využívá náš strach a hrozí nám trestem absurdního pekelného ohně, a na druhé straně využívá naši sexualitu, aby nás nalákal na svůj vymyšlený ráj plný smyslových a orgastických rozkoší. Strach a chlípnost, to jsou nástroje narcisů. Všichni jsme přijali Muhammadův narcistický způsob myšlení a jeho modus operandi. Když si přečteš „Komentáře muslimů“ na této stránce, uvidíš, že jedinou motivací těchto ubohých duší je STRACH. Nedokáží přemýšlet, nedokáží používat rozum, svoji racionalitu už ztratili. Jejich mozek je paralyzovaný strachem, který jim ten chorý člověk tak mistrovsky zasadil do myslí. Když to shrnu, na tvoji jednu otázku mám dvě odpovědi. První odpověď je: NE, islám nelze reformovat. Druhá odpověď je, že k tomu není ani žádný důvod. Jaký má význam reformovat zvrácený kult, který založil psychopat a udržovat tak naživu jeho památku? Teď ještě několik slov k návrhu otce Leviho, který si myslí, že bychom měli „podporovat sektu Ahmadovců, abychom tak zastavili expanzi islámského fašismu.“ Podle mého názoru konvertovat běžné muslimy na ahmadovské muslimy je ještě náročnější, než udělat z nich ateisty. To, co navrhuje otec Levi, je bojovat proti jedné lži další lží. Já vám však dávím své slovo, že pravda je silnější než všechny lži dohromady. Sekty Ahmadovců a Bahá’í existují přibližně půldruhého století. Jejich učení jsou mnohem lepší než učení islámu. Jsou logičtější, pokrokovější a humánnější. Nemají však dohromady víc než několik miliónů následovníků. Na druhé straně, naše „hnutí“ ex-muslimů se rozrůstá závratnou rychlostí. Už teď jsou nás po celém světě milióny. Nemáme žádného vůdce, žádnou organizační strukturu, jsme hnutím bez funkcionářů. V průběhu několika let jsme se rozrostli víc, než obě zmiňovaná náboženství dohromady. Pokud chceš vědět, které je nejrychleji rostoucí náboženství na světe (jestli se dá ateismus považovat za druh náboženství), jsme to my! Jak to že jsme tak úspěšní? Protože říkáme pravdu. Je to pravda, která nás osvobozuje. Islám nelze reformovat. Ale lze ho zničit. Reformování islámu znamená přidávat k lžím jen další lži. Jak dlouho vydrží stát tento velký chrám lží? Jsou staré budovy, které jsou skutečnými poklady. Potřebují jen citlivou rekonstrukci a lze jim vrátit jejich bývalý lesk. Tyto domy jsou dobře navržené, dobře postavené a mají pevné základy. Peníze vynaložené na jejich obnovu jsou 203


Ex-muslimové hovoří dobrou investicí. Jsou však i domy, které nelze zachránit. Jejich struktury jsou prohnilé, konstrukce nestabilní, design zanedbaný a jejich základy chabé. Takové domy jsou nebezpečné a je třeba je zbourat. Nezáleží při tom, kolik krásných vzpomínek se ti k nim váže, kolik nádherných chvil jsi v nich zažila. Nejenže nemůžeš udělat nic, aby je zachránila, ale ani to nemá význam. Je jednodušší tyto nepoužitelné budovy srovnat se zemí a na jejich místě postavit domy nové, se solidními základy, podle dobrého návrhu a z dobrého materiálu, a potom se o ně starat, aby vydrželi. Podobně existují i náboženství, která lze reformovat. Jejich „obyvatelé“ v nich můžou najít mnoho hodnotného a pokud je trochu upraví, můžou z nich být dobrá náboženství. Věřím, že křesťanství může být takovým náboženstvím. Podobně zoroastrismus, buddhismus, hinduismus, sikhismus a dokonce i judaismus lze reformovat, modernizovat a vylepšit tak, aby se jejich stoupenci mohli cítit morálně pozdvihnutí a inspirovaní. Není to však případ islámu. Islám stojí na pokraji zhroucení a ohrožuje nejen své obyvatele, ale představuje nebezpečí i pro všechny ostatní. Tento dům lze opravit a ani nemůžeš na jeho střeše postavit nové poschodí. Dům jménem islám musí být zničený, musí být srovnaný se zemí. Naší úlohou je včas varovat jeho obyvatele a dostat je co nejdřív ven. Musíme je zachránit, kolik jen půjde, a potom zdemolovat ten dům dřív, než bude moci zničit životy dalším lidem. Nikdy v historii nestálo lidstvo před katastrofálnější výzvou. Nacházíme se v nejkritičtějším bodě vývoje našeho druhu. Proč? Protože víc než miliarda lidských jedinců je posedlá duchem psychopata! Stali se z nich zombie bez vlastní vůle! Přišli o svoji duši, přišli o schopnost přemýšlet. Následují pravidla psychopata a nepoleví, dokud nezničí celý svět. Haifo, nedovol, aby se to stalo. Opusť toho psychopata a pomož v tom i ostatním.

204


Jak porazit islám

Jak porazit islám Ali Sina V jednom svém článku jsem napsal: Slibuji, že pokud budeme v této kampani diskreditace islámu a odborníků na islám pokračovat, islám bude poražen za méně než čtvrtstoletí. Islám padne, stejně jako padl komunismus. Poznamenejte si tato slova, i když si myslíte, že jsem úplný cvok. Pokud budeme pracovat všichni společně, obzvláště exmuslimové, dokážeme se islámu zbavit dříve, než si dokáže kdokoliv představit. Írán je již antiislámský. Více než polovina Íránců se již neoznačuje za muslimy. Ničíme islám od jeho základů. Zdá se, že konstrukce je nedotčená. Nenechte se ale oklamat zjevem. Tato vysoká věž lží spadne naráz. Jeden přítel byl k mé jistotě skeptický, a napsal: Drahý Sino, je mi líto, že utrácím váš drahocenný čas. Nedávno mě ale začala ničit jedna myšlenka. Říkáte, že touto kampaní můžeme islám zničit za několik desetiletí. Jste si tím ale tak jistý? Nezmarné náboženství, které má 1400 let, může být zničeno za několik desetiletí, jak by to bylo možné? Mluvíte o exponenciálních řadách. To je v pořádku, ale ne vše, a především ne náboženská hloupost, se řídí matematikou. Četl jsem všechny vaše články, znovu a znovu. Silně věřím, že nejste ten druh velkohubého člověka, který přehání jenom proto, aby zůstal na výsluní. Strávil jsem s Faith Freedom International asi deset měsíců, poslal jsem “dopis lidstvu” více než 4000 lidem (a toto číslo každým dnem roste), a přihlásil jsem se do různých diskusních fór, do kterým jsem ho poslal, nyní ale pochybuji. Jak můžete tohoto cíle dosáhnout? Jak by to bylo možné, řekněte mi? Říkáte, “když budeme všichni pracovat společně”, pokud ale musíte použít slovo “když”, jak můžete slibovat. Jak si můžete být tak jistý? Pane Sino, v rámci svého zaměstnání jsem během svého života přišel do styku s mnoho různými druhy osob různých národností (a mentalit). 205


Jak porazit islám Dokážu člověka odhadnout, když s ním mluvím (a čtu to, co napsal). Jsem si jistý, že máte velkou důvěru v to, že budete schopen islám zničit. Jaké je ale to “tajemství”, které nám neříkáte, a ze kterého vaše jistota vyplývá. Můžete prosím věnovat trochu času odpovědi na tuto otázku, až budete mít čas? Počkám si, to není problém, ale prosím, vyjasněte mé pochybnosti. antiterrorism Zde je moje odpověď: Drahý Antiterrorism: Dovolte mi nejprve vyjasnit jedno nedorozumění. Netvrdil jsem, že “já” vymýtím islám. Nejsem megaloman s grandiózními představami. Jsem obyčejný skromný chlapík. Stačí, když se zeptáte mojí kočky. To malé stvoření, které žije se mnou a zná mě, mi nevěnuje žádnou pozornost. Ve skutečnosti se ke mě chová jako ke svému sluhovi. Pokud se ke mě takto chová kočka, určitě si dokážete představit, jak musím být bezvýznamný. Řekl jsem, že MY, jako lidstvo, můžeme zničit islám, pokud budeme pracovat společně, a tím jsem si jistý. Odkud tato jistota pochází? Jsem si jistý proto, že islám znám. Islám není ničím jiným než blufem a pompézností. Je starý 1400 let a má 1,2 miliardy stoupenců. Přesto je založen na lžích. Je jako vysoký mrakodrap, který stojí na pohyblivých píscích. Dokud tyto písky zůstávají na místě, budova stojí. Jakmile se ale písky pohnou, nebo je odstraníte, celá budova se zřítí dolů. Islám je lež. Jeho bůh je lež a jeho prorok byl lhář. Nebyl to jen obyčejný lhář, ale také velmi špatný člověk. Když zbavíte křesťanství všech pohádek a pověr, a oddělíte ho od činů církve, uvidíte, že obsahuje dobrá učení. Ježíšova učení nejsou zlá. Jakmile oddělíte fakta od fikce, zjistíte, že esencí křesťanství je láska, a to je krásné. Co zůstane z islámu, když oddělíte fakta od fikce? Když odstraníte směšná tvrzení o rozdělení měsíce a příběh o tom, jak Mohamed vyšplhal do sedmého nebe, aby mohl smlouvat s Alláhem o počtu modliteb, které musí muslimové během dne odříkat, zjistíte, že islám není ničím, kromě nenávisti, násilí a teroru. Psychopatický narcista nerozumí lásce. Rozumí strachu. Islám je založen na strachu. Když potom srovnáte život Mohameda s životem Ježíše, uvidíte, že jsou nesrovnatelné. První byl vzorem dobroty, zatímco druhý byl ztělesněním zla. Nesrovnáváme zde jablka s pomeranči; mluvíme o protipólech. Nechte mě použít přirovnání. Představte si křesťanství jako krásnou sexy ženu zabalenou do hadrů. Čím více jí svlékáte, tím lépe vypadá. Když je zcela nahá, je 206


Jak porazit islám tak přitažlivá, že se do ní zamilujete. Nyní si představte islám jako starou čarodějnici, ošklivou a nechutnou, oblečenou ale do krásných šatů a se svůdnou maskou. Čím více jí svlékáte, tím děsivěji vypadá. Když si sundá masku, chcete utéct pryč. S ohledem na to vše je jasné, proč by bylo chybou srovnávat islám s křesťanstvím. To, že křesťanství dokázalo přežít kritiku, ještě neznamená, že jí dokáže přežít i islám. V křesťanství je dobro, které stojí za zachování. Dokonce i jako ateista a racionalista mohu dát stranou pověry obklopující křesťanství a ocenit jeho krásu a duchovní učení. Často cituji Kristova učení, ne kvůli jejich “autoritě”, ale proto, že jsou to dobrá učení. “Miluj svého souseda”, “odpouštěj, aby ti bylo odpuštěno”, “ať první hodí kamenem, kdo je bez viny”, “pouze pravda tě osvobodí”, a mnoho dalších. Jsou to dobrá učení. Lidstvo z nich může mít prospěch. Pokud si tato učení vezme k srdci, svět se stane lepším místem. Vezměte si tato slova: “Bylo vám řečeno nehřešte, já vám říkám, nepřemýšlejte o hříchu, neboť tím pácháte hřích ve vaší mysli”. To je esence dobra. Všechno zlo začíná nejprve myšlenkou. Pokud dokážeme zastavit zlé myšlenky dříve, než se objeví, ve světě nebude žádné zlo. V islámu není nic, co by se s tím dalo srovnat. Většina náboženství, jako hinduismus, buddhismus, judaismus, síkhismus, zoroastránství, bahaismus atd. jsou směsí dobrého a špatného. Můžete je přirovnat k rudě. Mnoho nečistot, ale uprostřed těchto nečistot jsou drahokamy a vzácné kovy. V islámu není nic dobrého. Islám je ryzí zlo, které je udržováno strachem. Nejen že jsou učení islámu zlá, Mohamed byl monstrum. O zakladatelích ostatních náboženství to říct nelze. Mohamed byl horší než zakladatelé většiny kultů. Lze ho srovnávat s Shoko Asaharou a Charlesem Mansonem. Jak tedy vidíte, mezi islámem a ostatními náboženstvími existuje zásadní rozdíl. Náboženství se zbavit nemůžeme. Běžní lidé potřebují v něco věřit. Potřebují ujištění, že tímto světem to všechno nekončí, a že se opět setkají se svými milovanými. Myšlenka na zmizení v nicotě není příjemná. Minulý rok byly objeveny pozůstatky člověka staré 10 000 let. Vedle něj byla pohřbena jeho kočka. To ukazuje nejen to, že tato malá chlupaté stvoření byla našimi společníky po dlouhou dobu, ale také to odhaluje, že my lidé věříme v posmrtný život od doby, kdy jsme se stali lidmi schopnými myslet a konceptualizovat. Ten člověk musel nařídit, aby jeho ubohou kočku pohřbili s ním, aby se v příštím světě necítil osaměle. Věřím, že náboženství zde zůstanou po staletí nebo tisíciletí. Možná projdou nějakými změnami a časem se adaptují. Islám je ale odlišný. Islám není náboženství, ale politické hnutí v náboženském rouše. Islám slibuje posmrtný život, aby povzbudil své pološílené stoupence k vedení válek, zabíjení a k radostnému umírání, a prosazuje megalomanské ambice psychopatických rozměrů. Je snadné ho porazit. Všechno, co musíme dělat, je říkat pravdu. Všechno, co musíme dělat, je odhalovat jeho základy, odstraňovat ty písky, které leží pod ním, a on nakonec padne sám. Křesťanství a ostatní náboženství jsou zakořeněná v něčem dobrém. Základy těchto náboženství jsou pevné. Islám ale žádné základy nemá. Je založen 207


Jak porazit islám na ryzích lžích a nefalšovaném zlu. Muslimové vědí, že islám padne, pokud bude odhalen. Podvědomě vědí, že islám je lež, kterou nelze logicky obhájit. To je důvod, pro zpanikaří, když islám kritizujete. Můžete kritizovat ostatní náboženství, a vše, čeho tím dosáhnete, je, že zničíte jejich předsudky a bludy. Základy těchto náboženství zůstanou nedotčeny. Ve skutečnosti těmto náboženstvím kritika velmi prospěla, a díky ní byla přinucena vzdát se většiny svých absurdních prvků. Přizpůsobila se měnícímu se světu. Zlo praxe sati v hinduismu, kamenování v judaismu a inkvizice v křesťanství jsou věcí minulosti. Islám ale kritizovat nemůžete. Pokud se dotknete písků, na kterém stojí, celá budova spadne. Muslimové to vědí. Vědí, že islám nedokáže kritiku ustát, a že je velmi křehký. To je důvod, proč ho tak obhajují. To je důvod, proč mezi nimi vypukne hysterie, když se objeví několik kreseb Mohameda. To je důvod, proč zavraždili Theo van Gogha a vyhrožují smrtí každému, kdo odstraňuje tyto písky lží, na kterých islám stojí. Ostatní náboženství jsou tvárná. Jsou jako živé stromy. Můžete je proklestit a tvarovat je, a ony se stávají lepšími. Islám je mrtvý. Je jako zkamenělina. Nemůže se změnit. Když se ho dotknete, rozpadne se. Z islámu nemůžete odstranit jedinou věc, aniž byste ho zcela nezničili. Je jako domeček z karet. Odstraňte jednu lež, a celá věc se rozpadne. Můžete se zeptat: “pokud muslimové ví, že islám je lež, proč ho brání?” To je dobrá otázka. Odpověď zní, že tato lež je vše, co mají. Musí se jí držet a věřit v ní, dokonce i když je jim jasné, že Mohamed byl zlý člověk a vše, co řekl, byly lži. Lež je jejich jediným záchranným stéblem slámy. Mohamed byl psychopat. Psychopati chtějí ovládat druhé. První, co udělají, je, že zničí osobnosti svých obětí. Muslimové nemají díky islámu žádnou hrdost, žádnou sebeúctu, žádnou důstojnost, žádnou čest. Takoví lidé mohou být často nebezpeční. Nedostatek sebeúcty je příčinou každého zla. Lidé, kteří mají respekt sami k sobě a znají svojí cenu a postavení, nepáchají zločiny. Nezraňují ostatní. Dobrotu lidí můžete měřit jejich sebeúctou. Čím vyšší sebeúcta, tím lepší člověk, tím soucitnější, nápomocnější a spolehlivější. Čím nižší sebeúcta, tím prohnanější, bezcitnější a egoističtější. To je to, co činí z muslimů tak špatné lidi. Je to jejich nedostatek sebeúcty. Navenek jsou bezohlední a využívají druhé, tím ale pouze zakrývají vnitřní vratkost a strach. Jsou to nešťastné a bojácné bytosti plné šrámů. Muslimové jsou surovci. Někteří výzkumníci došli k chybnému závěru, že surovci trpí neopodstatněným pocitem sebeúcty. Nic takového jako vysoká sebeúcta neexistuje. Existuje pompéznost, domýšlivost, okázalost a prázdná pýcha. Ty všechny jsou rubem nízké sebeúcty. Lidé, kteří nemají sebeúctu, nosí tyto masky, aby jimi zakryli svá umrněná a ponížená ega. Mohamed vedl své stoupence k tomu, aby popírali svojí cenu. Jsou vedeni k víře, že bez islámu nejsou ničím. Jsou dokonce vedeni k opovržení kulturami a civilizacemi svých předků. Narcista se snaží zničit osobnost svých obětí, aby je na sobě učinil zcela závislými. 208


Jak porazit islám Muslimové nejsou hlupáci. Pouze se snaží oklamat sami sebe. Dokáží vidět, že islám je lživý. Uvědomují si, že je v rozporu s jejich inteligencí, a že nedává žádný smysl, jsou v něm ale chyceni tak, že nemohou ven. Nutí sami sebe k víře, protože bez ní jsou ztraceni. Jeden muslim mi napsal, “Některé z veršů mohou zjevně znít špatně nebo barbarsky. Je to ale Satan, kdo způsobuje, že je vidíme tímto způsobem”. To vysvětluje patologii islámu. Muslimové vidí, že islám je pošetilý, nedokáží se ho ale vzdát. Nedokáží se ho vzdát proto, že nemají nic jiného, čeho by se mohli chytit. Mohamed je okradl o jejich totožnost a zničil jejich osobnosti. Musí se držet islámu, dokonce i když jasně vidí, že je lživý, protože je jedinou věcí, kterou mají. Je to jediné stéblo slámy v oceánu nejistot. Musí se neustále ujišťovat a opakovat sami sobě, že “islám je krásné náboženství”, a že “Mohamed byl dokonalý člověk”. Toto ujišťování vyhledávají dokonce i u druhých. Sbírají pochvalné komentáře nemuslimů (obzvláště bílých nemuslimů, protože si myslí, že běloši jsou nadřazení), a dokonce lobují u politiků a politických institucí, aby vydaly oficiální prohlášení, kterými uznají islám jako “velké náboženství”. Povídejte mi něco o pocitech nejistoty. A pak je zde strach - strach z pekla a posmrtného trestu, který byl zasazován do jejich myslí od dětství. Tento strach ochromuje jejich schopnost myslet. Zavrhují každou pochybnost, jakmile se v jejich mysli objeví. Slečna Ruby je vzdělaná muslimka. Je advokátka. Považuje se za umírněnou muslimku, protože žije v Americe, kde požívá všech svobod, a nemá žádný důvod k tomu stát se teroristkou. Slečna Ruby se zaregistrovala na fóru FFI v lednu. Napsala více než 700 zpráv. Po tolika diskusích 12. května napsala: Zdravím své přátele i nepřátele, toto je můj poslední příspěvek, užívala jsem si to zde na FFI a začala jsem pochybovat o svém náboženství … TO NENÍ DOBRÉ. Proto dosvědčuji, že: 1) Věřím, že existuje jediný Alláh 2) Věřím v proroky 3) Věřím ve čtyři písma seslané Alláhem 4) Věřím v anděly 5) Věřím v den zmrtvýchvstání (Qayamat) 6) Věřím v zmrtvýchvstání po Qayamatu 209


Jak porazit islám Moje pozemská existence má smysl, a tím je služba pouze Alláhovi … a jeho POSLEDNÍM PROROKEM je Mohamed (nmbž). Byla to chyba, že jsem vstoupila na toto fórum, a budu se snažit zapomenout na to, že jsem o slovu mého Alláha kdy pochybovala. Buďte šťastní a vyhýbejte se nenávisti. Co z toho můžeme vyčíst? Dvě věci. První, že muslimové dokáží jasně vidět, že islám je lživý. Druhou, že jsou v něm chyceni. Mají mentální blok, který jim neumožňuje se islámu zbavit. Tento blok je psychologický. Slečna Ruby nedokáže přeříznout pupeční šňůru, která jí s islámem spojuje. Myslí si, že bez něj půjde do pekla. Nenaučila se, jak být nezávislá. Slečna Ruby a muslim, kterého jsem citoval dříve, a miliony dalších muslimů, kteří jsou v jejich pozici, nicméně pouze klamou sami sebe. Vím to, protože jsem tam byl. A jsou dost inteligentní na to, aby to věděli. Když jsem četl korán a viděl jsem, že je ta kniha nesmyslná, nejprve jsem začal popírat svojí vlastní inteligenci. Museli jste slyšet ten vtip o ženě, která vstoupí do ložnice a najde svého manžela v posteli s jinou ženou. Manžel jí říká: “Věříš mě, nebo svým lhoucím očím?” Odpověď bude velmi záležet na tom, jaké má ta žena možnosti. Pokud může odejít, určitě to udělá, pokud ale nemá kam jít, přinutí se věřit nevěrnému manželovi a nechá se ponížit, stejně jako všechny muslimské ženy. Nemají příliš práv, a proto ani možností. Muslimové nemají kam jít. Všechno jim bylo vzato. Musí klamat sami sebe, aby nepřišli o svojí víru v Mohameda. Myslel jsem si, že jsem zkoušen, a že musím vytrvat tím, že se budu nutit k víře. Ukryl jsem korán za jinými knihami, abych ho neviděl. Kniha na mě “mrkala”. Byla jako prst pulsující bolestí a vysílající do mě impulsy bolesti. Zkoušel jsem číst jiné knihy a odvrátit tak svojí pozornost. Zkoušel jsem myslet jenom na pozitivní věci a zapomenout na všechno, co jsem zjistil. Litoval jsem, že jsem korán četl. Modlil jsem se intenzivněji. Ale stejně jako se nebudete schopni vyhnout myšlenkám na černého psa, když vám řeknu, abyste na něj nemysleli, nedokázal jsem se vyhýbat myšlenkám o tom, co jsem přečetl. Zanechal jsem slečně Ruby zprávu, ve které jsem napsal: “Ničemu z těch nesmyslů nevěříte. Už nikdy nebudete stejná. Jakmile se vaše vědomí rozšíří, už se nikdy nezmenší. Věřte mi, snažil jsem se o to dva roky, protože jsem se bál svobody, nakonec jsem ale selhal (což znamená, že jsem zvítězil). Ty pochybnosti, které jste začala mít, neodejdou. Ve skutečnosti se budou množit. Začnete pochybovat dokonce i o věcech, které jste celý váš život považovala za samozřejmé. To je způsob, jakým lidé docházejí k osvícení. Najednou zjišťují, že je těžké věřit pověrám”. Věděl jsem, že pro slečnu Ruby už neexistuje cesta zpět. Myslel jsem si, že se za pár měsíců vrátí a řekne nám, že už nadále nedokáže lži islámu snášet a že ho opouští. Velmi jsem se zmýlil. Bez ohledu na to, že řekla své sbohem, se slečna 210


Jak porazit islám Ruby za několik dní vrátila a pokračovala v konverzaci s přáteli. 19. května, pouhý týden po svém rozloučení a znovupotvrzení své šahady, napsala následující: Četla jsem tvojí výpověď a s mnoha z těch prožitků se emocionálně identifikuji. Také čtu knihu “Prophet of Doom” (Prorok zkázy) a jsem rozhněvaná! … všechny ty roky my bylo lháno a byla jsem podváděna. Hej, Mo není ve skutečnosti vůbec rasúl Alláh (Alláhův posel)! … a je falešným samozvaným prorokem zkázy. Musím se vám všem k něčemu přiznat, možná, že muslimové se s tímto pocitem také vnitřně ztotožní. Nikdy jsem necítila z koránu nebo z jakéhokoliv islámského spisu vyzařovat lásku! … ve skutečnosti když jsem četla korán, vždy jsem se cítila unavená a znuděná a chtělo se mi křičet! Když přemýšlím u Ježíšovi (i když nejsem křesťanka), vždy se uvnitř cítím dobře, když na něj myslím. Možná proto, že je hoden většího respektu, než Mo. To jsou prozatím mé pocity a emoce, zítra vám řeknu více. dobrou noc A zde je to, co napsala 22. května 2006: Ahoj lidi, tohle je můj příspěvek do této diskuse, řekla jsem to již v jiné, ale ráda bych to zopakovala zde pro muslimy, kteří jí budou číst. 1) Přiznávám, že Mohamed znásilnil a měl sex s nezletilou dívkou, která nevěděla, co to “sex” je, a neměla ve svém věku být takovému napadnutí svého těla vystavena. (Ajša) 2) Přiznávám, že Mohamed plenil a bral si, co nebylo jeho, a byl tedy zlodějem. 3) Přiznávám, že neměl žádné sympatie a ani gram soucitu s kýmkoliv, kdo ho neposlechl, a proto podle definice NEMOHL být soucitný. 4) Přiznávám, že byl negramotným člověkem toužícím po moci, který trpěl přeludy a nemohl dostávat od Alláha “zjevení”. 5) Přiznávám, že islám je fraška, a nemůže být mírumilovným náboženstvím, protože muslimové právě teď nejsou mírumilovní. Mohou zabíjet a mrzačit, a dostat se do nebe a počítat s huriskami jako s odměnou za ničení.

211


Jak porazit islám Ať je to mezi všemi muslimy známo, nejsem již jednou z vás. Mohamed nebyl ničím jiným než bastardem, který měl rád SEX, SEX a JEŠTĚ VÍCE SEXU. Byl falešným prorokem, který nám všem lhal a pronášel lži. Toto náboženství nemůže vydržet příliš dlouho. Pokud neuděláme něco, abysme ho zastavili, vyhladí zbytek lidské rasy. Změňte sami sebe, na chvíli se zamyslete, přemýšlejte rok, a pak hluboko v sobě objevte odpovědi. Člověk, který nařizuje zabití jiných lidí, není člověkem. To je vše, co k tomu mohu říct. Jakmile zjistíte pravdu, neexistuje již způsob, jakým byste na ní mohli zapomenout. Přechod od víry k osvícení je obtížný, je to ale ta největší odyssea našich životů. Je to cesta, kterou musíme projít všichni. Je to osaměná cesta. Je to bolestná a únavná cesta. Je znovuzrozením inteligence. Žádný porod není bezbolestný. Porodní bolesti slečny Ruby byly krátké. To proto, že žije na Západě, a její život nebude ohrožen. Mnoho muslimů, kteří žijí v islámských zemích, tento luxus nemají. Ví, že odpadlictví znamená odvržení, ztrátu rodiny a dětí, a možná i smrt. Budou se proto snažit udržet si svojí víru v islám ještě silněji. Ale bez ohledu na to, jak silně se člověk snaží popřít pravdu, není to jednoduše možné. Každý člověk může být zasažen něčím jiným. Já jsem sledoval perský program, provázený skvělým Íráncem Bahramem Moshirim. Vzdělává Íránce a jeho televizní pořad je do Íránu vysílán satelitem. Jeho tématem je Írán a demokracie. Často nicméně dojde i na islám, a to proto, že dnešní politické strasti Íránu mají s islámem mnoho společného. Jeden z diváků zavolal z Íránu a řekl, že když mluvil o tom, že Ali nevěděl, jestli po svém zranění ranou šavlí zemře nebo přežije, cítil se [divák] vypuštěn. To je perský slangový výraz pro zaražen, odzbrojen. Je známo, že Ali řekl svým synům poté, co byl zraněn, že pokud zemře, má být jeho vrah zasažen šavlí a zabit, pokud ale přežije, vyřídí si to s ním osobně. To jasně ukazuje, že Ali nevěděl, jestli bude žít nebo zemře. Tolik k šíitskému mýtu, že Ali znal budoucnost. Šíitům je říkáno, že není žádným tajemstvím, že Ali svůj osud neznal, zatímco někteří z nich zachází v obdivu k Alimu až tak daleko, že věří tomu, že byl Alláh. Říká se jim Ali Allahi. Je v tom samozřejmě rozpor. Milióny šíitů ale věří v obě tato protimluvná tvrzení a nikdy je nenapadne, aby je postavili vedle sebe, aby posoudili, jestli jsou slučitelná. Jakmile byl tento rozpor našemu Íránci prezentován tímto způsobem, byl “vypuštěn”. Jakmile byl “vypuštěn”, jak také Moshiri poukázal, nikdo už tohoto člověka znovu nedokáže nafouknout pověrami. Byl vykopnut z ráje nevědomosti a neexistuje již pro něj cesta zpět. Stejně jako narození a smrt je i toto osamocená odyssea. Nikdo vám s tím nemůže pomoci. Napsal jsem nicméně o své vlastní zkušenosti a zmapoval jsem terén pro ty, kteří na tuto cestu právě nastoupili. Jak si mohu být tak jistý tím, že dny islámu jsou sečteny? Protože věřím v sílu 212


Jak porazit islám pravdy. Pravda je obrovsky mocná. V jiném článku mluvím o studentech z islámské země. Byli osvíceni poté, co jim jejich učitel vyhrožoval, místo aby jim odpověděl na jejich otázky. A oni osvítí další, a ti řeknou dalším. Vy sám říkáte, že jste rozšířil Dopis lidstvu mezi více než 4 000 lidí a šíříte ho mezi další. Mnoho z těch, kterým jste pomohl, spatří světlo a udělá to samé. Kapky tvoří pramínky, pramínky se stávají proudy, z proudů se stává záplava. Nikdy nepodceňujte lidský potenciál a to, co jedinec dokáže vykonat. Samozřejmě, pokud máme uspět, potřebujeme více než jen několik jednotlivců. Potřebujeme jich miliony. Tyto miliony se shromažďují a s nimi i jejich síla.

213


Úvod do islámu