Můj osobní zážitek mne už kdysi dávno jenom utvrdil v mém zavržení Nohavici jako člověka nepevného charakteru. On totiž na koncertech vydával nějaké písničky jiných autorů za vlastní. Jelikož jsem se tehdy zabýval ruskými písničkáři, poznal jsem to. Jednalo se právě o Vysockého. Po koncertě se odmítl na toto téma vůbec vyjádřit. A teprve až asi za dva roky jsem slyšel z rozhlasu jeho vyprávění, že se zabývá překlady Vysockého...
Ještě o trochu později (asi 1984) jsem pozoroval jeho vystupování na veřejnosti. Hrál svoje písně, mluvil o nich, potlesk, pak bez jakéhokoli komentáře několik písní Jardy Hutky, Vysockého, vřava a ovace. Ano - kdo věděl o co jde, měl ho za hrdinu, kdo nevěděl, měl ho za miláčka publika. Tak byla vystavěna celá jeho kariéra. Na mlčení a oblouznění.
Snad za to tehdy mohl Démon alkohol, ale to charakter člověka neomlouvá. Já měl prostě z Nohavici vždy nepříjemný pocit, ve srovnání například s Pepou Nosem, kolem něhož, ač o sobě přímo prohlašoval, že "spolupracuje", vládla příjemná atmosféra; i ve srovnání s Jardou Hutkou. Jeho policejní spisy jsem měl možnost prostudovat, jeho osobně znám už velmi dlouho a tak se mohu jen usmívat nad tím, jaké nepravdy a osočení někteří rádobydopisovatelé do svých dopisů vložili.
Tolik tedy ke vzpomínce, kterou ve mně Váš článek vyvolal: Jestliže Nohavica vydává Hutku, Kryla a Vysockého za své učitele a vzory, tak jim charakterem nedosáhl ne po kotníky, ale ani po podrážku. Že se přesunul na popové středněproudé pole, udělal jen dobře.
J. D. (reakce na článek Petra Kreuze - Nohavica a Vysockij)
Reakce Pepy Nose Lidská blbost nezná mezí a zdá se, že je stále březí.
Pravomocné odsouzení pomluv, otištění omluv pomlouvači v mediích, vyplácení soudem přikázaného odškodnění je u nás málo.