Page 1

*

Udavač z Těšína

V létě 2007 Jaroslav Hutka napsal text písničky Udavač z Těšína. Hudbu pro něj složil Vladimír Veit. Po jejím zveřejnění na internetu se rozpoutala bouře emocí. V krátké době vydalo singl s Udavačem nakladatelství Levné knihy.

Text písně Tři udavači složila Irena N. v listopadu 2007 jako parafrázi Nohavicových Tří čuníků, hudbu opět složil Vladimír Veit. Text se mu dostal do rukou pozdě, takže píseň už nemohla vyjít na zmíněném singlu. My jsme pro Vás vybrali některé reakce na udavačství Jarka Nohavici a na osobnost Jaroslava Hutky. Více reakcí zaslaných emaily Jardovi Hutkovi najdete zde.


Zde si obě písně můžete stáhnout nebo jen poslechnout.

Nohavica a Vysockij V diskusích, které probíhají v současné době kolem spolupráce písničkáře Jaromíra Nohavici s bývalou StB, zejména pak kolem jeho udání Karla Kryla a dalších exulantů, s nimiž se setkal během svého koncertního zájezdu do Vídně v létě 1989, se objevují mimo jiné i různá srovnání a analogie. Nohavicovo jednání je srovnáváno jak s jednáním některých jiných umělců té doby (např. K. Škrabal, MFD 21.11. 2007), tak i s chováním tehdejších prostých občanů.

Jedno srovnání zde však ještě nezaznělo. Je to srovnání s básníkem a písničkářem, o jehož obecnější známost u nás se Nohavica nesporně zasloužil a s nímž bývá nezřídka srovnáván. Totiž s Vladimírem Vysockým (1938-1980).

Takové srovnání samozřejmě nemůže být úplné. V. Vysockij byl široce rozkročenou osobností, byl nejen básníkem a písničkářem, ale také jedinečným divadelním a solidním filmovým hercem. V rodné zemi jeho popularita neklesá, takže se ani nechce věřit, že zemřel již ve dnech moskevské olympiády, tedy před více než 27 lety. Dnes již lze bez jakékoli nadsázky říci, že Vysockij byl jednou z největších postav


ruské kultury 20. století… To je postavení, jehož Nohavica v české kultuře patrně nikdy nedosáhne.

Přesto je co srovnávat. Vysockij byl stejně jako Nohavica především písničkářem. Byl jen o půldruhého desetiletí starší než Nohavica. Tvořil v podobných politických okolnostech. Ani Vysockij se – řečeno slovy Davida Smoljaka – „…nedovedl vzepřít démonu alkoholu, nikotinu a možná i dalších neřestí“ (MfD 20.11. 2007). Také Vysockij se stal poměrně záhy objektem zájmu komunistické tajné policie a musel na to reagovat. Od doby, kdy mu sovětská oficiální moc konečně před polovinou 70. let umožnila vycestovat na Západ, byl nucen vymezit svůj vztah k příslušníkům exilu.

Pomineme-li závažnou okolnost, že archivy KGB nebyly dosud zpřístupněny a není možné zcela vyloučit, že skrývají některá nepříjemná překvapení i v pojednávané otázce, dá se říci, že vztah Vysockého ke KGB a k ruskému exilu je v rámci daných možností poměrně dobře zmapován.

Poprvé se V. Vysockij dostal do zorného pole KGB již v roce 1965, kdy byl zatčen Vysockého učitel z herecké školy MCHAT, literární vědec a spisovatel Andrej Donatovič Siňavskij (1925-1997), jehož VV často navštěvoval už od konce 50. let. V následujícím roce byl Siňavskij (společně s překladatelem Julijem Daniilem) odsouzen v prvním velkém politickém procesu brežněvovské éry za to, že publikoval pod pseudonymem na Západě, zejména v ruském exilovém tisku. Vysockij prožíval Siňavského zatčení a vyšetřování velmi intenzivně a s obavami. Byl si totiž vědom toho, že KGB při domovních prohlídkách u Siňavského a jeho manželky Mariny Rozanovové musela objevit mimo jiné též velké množství nahrávek jeho písní pořízených manželi Siňavskými v jejich moskevském bytě, např. včetně několika satir na různé fízly a donašeče. Navzdory tomu Vysockij neváhal navštívit Siňavského záhy po jeho propuštění na počátku 70. let, ještě před jeho odchodem exilu. V únoru 1975 šokoval Vysockij své sovětské kolegy, když se v Paříži zúčastnil ve společnosti mnoha ruských exulantů slavnostního udělení francouzské ceny za nejlepší zahraniční knihu roku právě Siňavskému. Tuto účast nelze interpretovat jinak, než že si Vysockij svého učitele natolik vážil, že byl ochoten postoupit i nemalé riziko…

KGB začala ztrpčovat Vysockému život od sklonku 60. let, kdy navázal známost s francouzskou herečkou Marinou Vlady, s níž se roku 1970 oženil.

Při svých cestách na Západ se Vysockij otevřeně stýkal s lidmi, s nimiž se jakékoli kontakty, mírně řečeno, „nedoporučovaly“. Mezi těmito lidmi totiž nefigurovali jen přední exiloví umělci z východní Evropy (básníci J. Brodskij a N. Koržavin, malíř M. Šemjakin nebo i režisér M. Forman), ale příslušníci ruského exilu, kteří ve svých veřejných projevech vyjadřovali ostře kritické postoje k poměrům v tehdejším Sovětském svazu (vedle A. Siňavského zejm. spisovatel V. Někrasov, ale také M. Baryšnikov). Veškeré výtky ohledně svých styků s uvedenými lidmi, vznášené zejména příslušníky KGB, Vysockij odmítal, nanejvýš je v jednotlivých případech odůvodňoval tím, že dotyčné lidi znal už v době, kdy ještě žili v Sovětském svazu.

Vysockého styky na Západě byly přinejmenším od jeho cesty do USA a Kanady v roce 1976, kdy vystoupil také v publicistickém pořadu televizní společnosti CBS, objektem intenzivní pozornosti a sledování. Přestože Vysockému přinášely kontakty s příslušníky ruského exilu po návratu do Sovětského svazu mnohé potíže i skrytější či otevřenější represe a ústrky, jež mu komplikovaly jeho beztak rozháraný a fyzickým utrpením přeplněný život, svých zahraničních přátel se nikdy nezřekl. Navzdory všem běsům ve své duši, své fyzické bídě i celkově obrovskému tlaku, jemuž byl vystaven, se Vladimir Vysockij spoluprací s KGB a udáváním na emigranty neušpinil. Zůstal tak až do smrti osobností, jejíž morální integrita je nesporná a neoddiskutovatelná. Tím zároveň dokázal, že fyzická bída nemusí být nevyhnutelně spojena s lidskou malostí a morální ubohostí…

Domnívám se, že právě morální integrita je nezbytným konstitutivním prvkem každého zpívajícího básníka, ať už jeho žánr nazýváme folkem, šansonem či (jako Vysockij) autorskou písní. Operní zpěvačka či popový zpěvák, kteří donášeli komunistické tajné policii, se nestanou jen kvůli této


mimoumělecké okolnosti horšími interprety. Stejně tak nebude dělat sklář, jenž byl usvědčen např. z loupeže či z jiného závažného zločinu, horší vázy než sklář bezúhonný.

Jsou však profese a činnosti, u nichž je jistá, mnohdy nemalá, míra morální integrity nezbytná. Do této kategorie patří právě i zpívající básník, jenž je zároveň nositelem morálního či jiného závažného poselství… Osoba, která tuto morální integritu postrádá , přestává být přes veškeré své umělecké kvality ipso facto zpívajícím básníkem, a stává se právě jen oním popovým zpěvákem…

Petr Kreuz

*

*


Zlostné pomluvy Houpavá hudba českého trubadůra, drnkání na kytaru, zatvrzele afektovaně nakřáplý hlas chroptí rýmovánku o pražských věžích, jak prý jsou mezi hvězdami, zatímco my jsme dole.

Tenhle styl folkmusic přišel snad do Čech s Pete Seegerem. Připomíná to izolovanou plošinu kdesi v africké džungli, kde badatelé nalezli živoucí pravěká zvířata. Všude jinde mrtvé, tady fičí kam se člověk podívá, řvou, rvou se a vzájemně se požírají.

Jarek Hutka, emigrant proti své vůli, drnkal na mírně ošuntělou kytaru v bělostným hedvábím potaženém salónku v hotelu Black Walnut. Barokně zkroucené nožičky židlí, samozřejmě bílé, nesou bílohodvábné podušky, na kterých se rozplacují sádelnaté prdele, asi taky bílé, ale není to vidět, jsou ukryté ve více, ale spíš méně povedeně ušitých kalhotách zakoupených v Eatonu, kde byly na sejlu spolu s vestami a saky se širokými klopami. Bělostné nedederonky rozpůlené hedvábnými kravatami, ale ne všichni, támhle sedí divoce vyhlížející mládenec v leisure suitu, jsou sedmdesátá léta a to teď frčí. Na nohou kovbojské boty se silně nadhledovými podpatky, nohu přes nohu, takže vykukují bílé ponožky a chlupatá lýtka.

Huňatý Jarek ve vojenské bundě a džínách sedí na bílé židli a pěje o Litvínovu, jaké je to smutné místo plné smutných lidí žijících ve smutných baracích a vůbec jak je tam smutno. Pak vykládá tichým hlasem o tom, jak ve Švédsku tomuhle rozuměli, neboť rovněž žijí smutné životy ve smutných barácích. Není to tedy písnička o smutku normalizovaného Československa. Svět je plný smutku. V mysli se mi ozval hlas Johna Lennona zpívající o „little piggies leading piggy lives“, což přesvědčilo Charlesa Mansona, že je třeba zabít Sharon Tate. Stejně to byla jenom svině žijící život svině, takže to není žádná škoda.

No a teď vidím Jarka, jak mluví o jiném Jarkovi, kterého Češi hrozně milují, neboť nebyl nikdy zas tak moc normalizovaný, citlivě a poeticky nadával na poměry. Teda v mezích zákonů, jak už je to v Čechách zvykem. Což je asi důvodem, proč jednotlivci typu Hučína a bratří Mašínových nesou cejch zločinců. Zločinec je člověk, který svými činy porušuje Zákon. Zákon se porušovat nemá, neboť to by na každém stromu seděl voják bez discipliny.

Ex-emigrantu Jarkovi vadí, že se ten neodešlý Jarek podělal před mocí a teď o tom nechce mluvit. Vlastně není takové věci, jakou je ex-emigrant. To je jako ex-komunista, což je, podle mého reakčního kamaráda, stejné jako ex-černoch.

Jarek zpívá o udavači z Těšína, což je je vlastně pravda, ale jak se dozvídám na http://www.axiss.cz/jaroslav-hutka-zbabelec-se-sklony-k-pomlouvani.html

„Jaroslav Hutka, tento neúspěšný politik Balbínovy poetické strany. Jaroslav Hutka, který kdysi zbaběle utekl z republiky, aby po návratu parazitoval na jménu Karla Kryla (který, na


rozdíl od Hutky, něco pro tuhle zemi dělal i v exilu), Jaroslav Hutka, který nyní pomlouvá své kolegy, samozřejmě pro vlastní zviditelnění.

Jaromír Nohavica chodil v době minulé na výslechy, podával, jak už tomu u většiny podobných bývalo, nedůležité informace, jen aby mohl zpívat, aby mohl aspoň takhle doma národu pomáhat. Hutka? Utekl, žil na podpoře a pořádně nic nedělal, vrátil se, teď už jen pomlouvá.

Karel Kryl neměl Hutku příliš v oblibě. Hutka měl vždy ručičky dozadu, nikdy pořádně nepracoval a doma i v cizině parazitoval, pobíral sociální dávky, válel se. Po návratu do země zjistil, že jsou zde mnohem úspěšnější muzikanti, kteří ještě k tomu celé ty roky předtím pomáhali zdejším lidem. Tohle ho celý život štve, že Karel Kryl odejde a je schopný vykazovat i nějakou aktivitu v zahraničí, že jiní chtěli zůstat, pomáhali doma, i když se potom nemohli nevyhnout výslechům. Hutka je jen závistivý člověk, který v životě nic nedokázal, protože nikdy nechtěl pracovat. Typický volič ČSSD, který závidí svému sousedovi, protože soused pracuje a má se lépe.“

Takže Kryl by asi ČSSD nevolil. Já vlastně taky ne, asi proto, že jsem nikdy nebral sociální podporu. Generální tajemník Paroubek mě příliš nenaplňuje nadšením. Lidovci? Ježišmarjá jen to ne! ODS? To radši to Balbínovu stranu.

Koho asi volí Nohavica?

Nevolil bych ani KKK, tedy Kohokoliv Kromě Klause, pan Bursík je sice pohlednější, než pan Čuněk, ale tak nějak mi připadají podobní.

No jo, no, mnohem úspěšnější muzikanti, kteří ještě k tomu celé ty roky předtím pomáhali zdejším lidem. Taky parazitoval na jménu Karla Kryla. Který něco dokázal, na rozdíl od něj. Tedy od Hutky. Autor zřejmě znal Karla Kryla velice dobře, neboť ten mu důvěrně sdělil, že Hutku nemusí. Zřejmě mi Karel lhal. Když seděl u mě v obýváku, tak mluvil o Hutkovi jako o kamarádovi. Emigrantům se holt nedá věřit.

Mnohem úspěšnější muzikanti typu Karla Gotta a Heleny Vondráčkové. Také toho hodně udělali pro lidi, tedy ty zdejší. Ty, kteří zbaběle neutekli.

Jak roztomilé. Nohavica byl tedy vlastně hrdinou, na rozdíl od zbabělého emigranta Hutky. Sice udal Kryla, ovšem Hutka na Krylovi parazitoval. Představuji si, jak Jarek sedí na Karlovi a ssaje mu krev.

Karlu Krylovi vlastně po návratu hodně věcí pilo krev. Stačí se zaposlouchat do jeho polistopadové tvorby. Nezní příliš jako člověk, který by měl pochopení pro „zdejší lidi.“

Co všechno se člověk dozví v televizi. Co se ukládá do internetem dosažitelného formátu je obvykle o politicích, české povaze, uvolňování se a taky o minulosti, o které viditelně česká mládež nemá páru.

Otázky typu „kdo byl Gottwald“ jsou odpovídány zmínkou o komusi mě neznámém jménem Hložek, což mě překvapuje. Docela si zakládám na své znalosti historie, ale že Kléma kamarádil s nějakým Hložkem, mi není známo.


Jo ták, „Holky z naší školky.“

Nesmrtelný hit, který se, spolu s další normalizační diskotékou ozývá pravidelně z českých rozhlasových stanic. Asi jako tady mají „Classic Rock“ stanice, tak tam jsou „Totalitní hity.“

Mírně obnošený a zpustlý Jarek Hutka uvádí přiběhy železné opony. Tak mě napadá, jestli by jim taky ve Švédsku rozumněli. Asi ne, stejně jako čeští náctiletí nacházejí tato témata nudnými. Ani se jim nedivím, je to pořád dokola, dokolečka, zlí Komančové, cosi z dávných dob, jako křižáci z husitských válek, komu na nich dneska záleží?

Jarek vždycky končí prohlášením, se slabým úsměvem na tváři, že nikdo nebyl za popisované zločiny potrestán. Což mi objasnil film o Hučínovi, rovněž přístupný na serveru české televize. Silně to přípomíná norimberský proces v režii nacistických soudců. Tak nějak se jim moc nechce trestat grebeníčky. Jsou už staří a vůbec, byla to taková doba, vždyť i v té oslavované Americe panoval teror mcarthyismu. Je sice poněkud rozdíl mezi omezováním přístupu k psaní scénářů pro televizi a dvaceti lety v Leopoldově, případně šibenicí, ale to jsou nepodstatné detaily. Dělali to všichni, kolektivní vina je neférová a vůbec, my se s nimi známe ze stranických konferencí. Přece nebudu persekuovat kamarády, ne?

A tak obstarožní, chatrně oblečení bývalí političtí vězní sedi na zemi chodby před soudní síní a domáhají se vstupu dovnitř. Chtějí podpořili člověka, ve kterém vidí hrdinu a policajti v černých uniformách (kdo ty uniformy proboha vybral?) je ne příliš jemným způsobem vynášejí ven. „Kde domov můj?“ policii nijak nedojímá, proč taky? Oni mají v téhle věci jasno. Je třeba udržet pořádek a tahle ošuntělá skupinka dědků a babek nevypadá příliš nebezpečně. Na rozdíl od ruských mafiánů. Není čeho se bát.

Pohled na stařenku kymácející se na švédských holích strkanou ven je, no, jak bych to řekl? Šokující? Nepochopitelný?

Chartista se pohoršuje nad tím, že Hučínova skupina neměla žádné programové prohlášení. Což by se dalo vytýkat dejme tomu Balabánovi, Morávkovi a Mašínovi seniorovi. Pokud vím, tak se nijak neodvolávali na zákony protektorátní vlády, nežadonili, aby se k nim režim choval podle oficiálně vyhlašovaných pravidel a nestěžovali si BBC. Zabíjeli lidi a to střelnými zbraněmi, výbušninami a někdy i holýma rukama. Vyložení necivilizovaní barbaři. Asi se to tenkrát bralo jinak. Lid jim říkal „Tři králové“ a schvaloval jejich akty, které by byly „porušováním zákonů v kterémkoliv režimu“, jak jsem se dozvěděl o akcích potomků jednoho ze Tří králů. Není dobrým nápadem být hrdinou. Tedy v Čechách. Sice pak budou po létech natáčet o vás filmy stejní lidé, kteří se za minulého režimu skvěle živili citlivými, univerzálně přijatelnými díly, které by neurazily ani říšského protektora, ale tak nějak budou až do smrti vnímáni, pokud budou vůbec vnímáni, jako živoucí důkaz nepříjemné skutečnosti, že šlo si vybrat jinou cestu, než skandovaně tleskat.

Nostalgie je někdy hrůzná. Narodil jsem se příliš pozdě na to, abych slyšel pamětníky vzpomínat se slzami v očích na cesty k baltickému moři, placené hodným režimem, ovšem viděl jsem filmový záznam statisícového davu na Václaváku protestovat proti vraždě Reinharda Heydricha. Dav, přítomný slovům „zrovna jsem se vrátil z Hradu“ se musel skládat ze stejných lidí. Uplynulo pouze šest let a pochybuji, že by se nějak drasticky změnilo složení populace Prahy. Tak trochu mi to připomíná horrorovou povídku o skupině lidí, přihlížejících nehodám. Vždycky se jednalo o stejné lidi, v čemž spočívala ta hrůza.

„Psům psí smrt“ volal český básník a lidé podepisovali rezoluce.


„Mašínové, hrdinové, nebo zločinci?“ vidím diskuze na internetu, hned vedle „zase o nás bez nás“, tedy o protiraketovém radaru v Brdech. V televizi „diskutuje“ Věra Chytilová s oponentem tím způsobem, že kdykoliv dotyčný otevře ústa, začne ječet a rachtat.

„Čím vice se mění věci, tím více zůstavají stejné."

A zase statisícový dav, cinká klíči a volá po Havlovi na Hrad. Což je člověk, který kdysi prohlásil, že „extrémismus v boji s okupačními silami je legitimní formou odporu.“ Ale to už je dávno. Určitě s tím nemyslel ani bratry Mašínovi, které viditelně pokládá ze nelegitimní extrémisty, ani Hučína, který se přece provinil nedovoleným ozbrojováním se, což je zločinem za všech režímů.

Princip právní kontinuity je vůbec zajímavý. Konec konců, i norimberské zákony byly právně legální. Což se například o Benešových dekretech říci nedá. Přes dodatečnou legalizaci vládou stvořenou podle principů košického vládního programu, respektive programu o předání moci komunistické straně. Rozhodně se nedá hovořit o legální kontinuitě.

Člověk, který resignoval na funkci presidenta, poblahopřál novému presidentovi Emilu Háchovi a emigroval. Čímž vlastně prokázal svou zbabělost. Nechal „místní“ lidi vlastnímu osudu a vůbec nijak jim nepomáhal. Naopak, poslal skupinu emigrantů-teroristů zavraždit legálního říšského protektora. Tímto teroristickým aktem přímo zavinil smrt tisíců neviných lidí. Beneš měl raději zůstat, naučit se zpívat „Lily Marlen“, čímž by pomohl národu přežít. Občasné výslechy, kde by prozradil finanční problémy Jana Masaryka, by byly přijatelnou cenou za ... no jen aby mohl zpívat, aby mohl alespoň takto lidu pomáhat. K tomu Jan Masaryk žil v emigraci z peněz, které si nevydělal poctivou prací, ručicky měl vždycky dozadu, doma i v cizině vždycky parazitoval, válel se.

And so it goes...

Ivan Spacek, čtvrtek 7. únor 2008 08:23


*

Kauza na pokračování Vyklubala se z toho pěkná kauza na pokračování. Jeden zasloužilý písničkář, kterého komunisti s StBáky vyštvali do holandského exilu, se navezl do druhého, v současnosti davy oblíbenějšího. Ten v relativním klidu setrvával v Československu a podepsal spolupráci s těmi, kteří tehdy neméně populárního prvního v sedmdesátých letech vypoklonkovali ven za hranice, v době, kdy měl za sebou dokonce několik vydaných desek s tehdy originálními nahrávkami. Věc v době normalizace nevídaná.

Jaromír Nohavica patřil vedle Jaroslava Hutky a mnohých dalších písničkářů a kapel k těm, kteří v době komunismu zaplňovali černou díru občanského svědomí, když se alespoň účastí a zatleskáním na jejich koncertě vyjadřovalo to, co jsme se neodvážili říct nahlas. „Božský Jarek“ předzpívával zaplňujícím se sálům tak, jak to dělal už několik let před ním Jaroslav Hutka či Petr Lutka. Nikoho to však moc netrápilo. Být součástí takovýchto šamanských setkání bylo silnější a nadlouho nezapomenutelným zážitkem. Posilňovalo do dalších spikleneckých aktivity.


Zlehčovat však Nohavicovo provinění srovnáváním s Olympicem, Helenkou Vondráčkovou či Karlem Gottem, jak to také v nedávných dnech například zaznělo od brněnského redaktora MFD Karla Škrabala, je ale přinejmenším zavádějící. Ano, ti posvěcení kolaborovali mnohem více, neb byli součástí bolševikem podporované kultury a všech komunistických oficialit. Stáli v čele populárních estrád (což platí dodnes), občas posloužili propagandistickým účelům proti socialistickým nepřátelům a špiónům nebo na utužení československo-sovětského přátelství. Olympic navíc s několika dalšími východoevropskými kapelami jako např. Puhdys z NDR, Červené kytary z Polska či Vjesolije rebjata z Ruska měli ilustrovat to, jak se v komunistických zemích podporuje rocková hudba.

Od této oficiální sféry snad nikdo žádný morální apel či gesto neočekával. Nezosobňovali žádné morální autority, k nimž by se národ upínal v dobách útlaku a nesvobody či diktatury komunismu. Nebyli žádnými novodobými vizionáři a obrozenci jako např. Karel Kryl. Měli svoji partu, s kterou tančili okolo rudého ohně. Morální kredit se očekával u jiných umělců - písničkářů či poloilegálních kapel, a to nejen v jejich tvorbě, ale i občanském životě. Narozdíl od Nohavici ti z oficiální kultury nezpívali horoucně o přátelství, vznešených ideálech, lidských a náboženských hodnotách, statečnosti, pravdomluvnosti, čestnosti či nekýčovitých podobách lásky. Jejich písně nebyli morálními apely. Nemusely se poslouchat, stačilo na ně poskakovat nebo při jejich tónech dobře pracovat. Písničkáři vzali na sebe úlohu svědomí národa a jejich občanské postoje lze těžko oddělit od jejich tvorby.

Jedním z mýtů, živeným i samotným Nohavicou je, že si StBáci stejně do svých análů zapisovali, co chtěli, a bylo těžké jim odolat. V osmdesátých letech se už v Čechách nestřílelo a nevěšelo (kromě smrti Pavla Wonky) a nevládla zde díky Chartě 77 a mnohým občanským iniciativám taková izolace. Posledním mučeným umělcem byl tak možná písničkář Vlasta Třešnák, kterému StBáci při výslechu pálili prsty. A když jste těm umaštěným pánům jasně a tvrdě dokázali říct, že na jejich hru nepřistupujete, nechali vás většinou být a už „jen“ šikanovali, znemožňovali práci a studia, tahali po výsleších, případně zavřeli. A od toho zde už byla Charta 77 a především VONS, s vytrvalými Petrem Uhlem či v době jeho zavření Annou Šabatovou, kteří jakékoliv bezpráví okamžitě rozhlásili do světa. Sounáležitost byla osvobozující.

Mluvit, mluvit a zveřejnit Nohavica neudělal to, co například Mejla Hlavsa z Plastic People, který poté, když se dozvěděl, že jeho jméno rovněž figuruje v seznamech spolupracovníků StB, vyhledal onoho fízla a navštívil jej společně s kamarádem Tomášem Schillou, aby jim řekl, jak k tomu došlo. Nohavicovi nikdo ani nevyhrožoval s revolverem u spánku, jako chrudimský StBák Jimu Čertovi, který také dlouho zatloukal. Nikdo jej nebil... kdyby ano, určitě bychom se to už dozvěděli. Nezachoval se ani jako herec z Divadla Járy Cimrmana Marek Šimon, když po něm StBáci chtěli další informace a doznání. Vyřešil to po svém.

Přestal chodit mezi své známé, včetně Václava Havla, s nímž se poznal ve vězení, aby o nich nemohl nic říkat. Když pak StBákům oznámil, že jim již nic neřekne, protože nic neví, přepadli ho a zmlátili před jeho bytem. Navštívil tedy mluvčí Charty 77 Petrušku Šustrovou a celou věc zveřejnil. Veřejně přiznal, jakými způsoby a za jakých okolností byl donucen ke spolupráci s StB. Podal i oficiální stížnost. Možná jediný případ zveřejnění okolností vlastní spolupráce v osmdesátých letech. Čin v té době nevídaný a hodný následování.

Možností, jak celou věc jasně pojmenovat a osvětlit, byla a je celá řada. Nechuť k tomu však o lecčems vypovídá. Možná, že se nám, veřejnosti odkryl jen zlomek z původních svazků. Ale i kdyby... kde není


pokání, ale jen mlžení a zatloukání, není ani odpuštění. O co tedy vlastně jde? To ví jistě Jaromír Nohavica sám.

Nemohu se však ubránit dojmu, že silnější než oné v písních vyzdvihované hodnoty byla a je na prvním místě touha, hrát pro davy a být jimi milován. Být populární. A to i v době, když se to příliš v prostředí okrajové kultury a protestsongů nenosilo. Tím se všem těm Olympikům, Gottům i Vondráčkovým bohužel slavný písničkář z Těšína podobá.

Martin Věchet, zakladatel a pořadatel festivalu „Trutnov" a stud.teol.fakulty

Vydával písničky jiných autorů za vlastní…

Spousta diskutujících se vyjadřovala k právu Jardy Hutky píseň napsat a publikovat, mnohé dopisy byly nejenom jízlivé a sprosté, ale i evidentně neznalé a hloupé.


Můj osobní zážitek mne už kdysi dávno jenom utvrdil v mém zavržení Nohavici jako člověka nepevného charakteru. On totiž na koncertech vydával nějaké písničky jiných autorů za vlastní. Jelikož jsem se tehdy zabýval ruskými písničkáři, poznal jsem to. Jednalo se právě o Vysockého. Po koncertě se odmítl na toto téma vůbec vyjádřit. A teprve až asi za dva roky jsem slyšel z rozhlasu jeho vyprávění, že se zabývá překlady Vysockého...

Ještě o trochu později (asi 1984) jsem pozoroval jeho vystupování na veřejnosti. Hrál svoje písně, mluvil o nich, potlesk, pak bez jakéhokoli komentáře několik písní Jardy Hutky, Vysockého, vřava a ovace. Ano - kdo věděl o co jde, měl ho za hrdinu, kdo nevěděl, měl ho za miláčka publika. Tak byla vystavěna celá jeho kariéra. Na mlčení a oblouznění.

Snad za to tehdy mohl Démon alkohol, ale to charakter člověka neomlouvá. Já měl prostě z Nohavici vždy nepříjemný pocit, ve srovnání například s Pepou Nosem, kolem něhož, ač o sobě přímo prohlašoval, že "spolupracuje", vládla příjemná atmosféra; i ve srovnání s Jardou Hutkou. Jeho policejní spisy jsem měl možnost prostudovat, jeho osobně znám už velmi dlouho a tak se mohu jen usmívat nad tím, jaké nepravdy a osočení někteří rádobydopisovatelé do svých dopisů vložili.

Tolik tedy ke vzpomínce, kterou ve mně Váš článek vyvolal: Jestliže Nohavica vydává Hutku, Kryla a Vysockého za své učitele a vzory, tak jim charakterem nedosáhl ne po kotníky, ale ani po podrážku. Že se přesunul na popové středněproudé pole, udělal jen dobře.

J. D. (reakce na článek Petra Kreuze - Nohavica a Vysockij)

Reakce Pepy Nose Lidská blbost nezná mezí a zdá se, že je stále březí.

Pravomocné odsouzení pomluv, otištění omluv pomlouvači v mediích, vyplácení soudem přikázaného odškodnění je u nás málo.


Lepší je hlasitý smích vítěze.

Pepa Nos.

---------------------------------------------

Zdroj: Hutka.cz

**

sestavila: Atllanka.net **

Udavač z Těšína  

Jarek Nohavica řečený Udavač

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you