35
S
cházíme se před železnou bránou bohnického hřbitova, zrovna když zapadá slunce. Před lety jí projížděl i kočár s Mozartovým tělem v poslední scéně Formanova Amadea. Ten výjev je pro atmosféru tohoto posledního útočiště víc než příznačný. Jenom déšť chybí. „Když jsem před třemi lety tenhle hřbitov začal zachraňovat, dokonce jsem Formanovi psal,“ vypráví Vítek, když se pomalu přesouváme za hřbitovní zeď. „Napadlo mě, že když Přelet nad kukaččím hnízdem točil v léčebně, mohl by ho bohnický hřbitov zajímat. A on mi napsal, že na hřbitově točil Amadea,“ dodává bývalý hasič, který se od zachraňování živých dostal řízením osudu k zachraňování mrtvých. Ostatky „bláznů“ na bohnickém hřbitově totiž od padesátých let, kdy se tu kvůli nedostatku místa přestalo pohřbívat, nikoho jiného nezajímají. „Zažil jsem tu jen jednou staršího pána, který přišel s tím, že tu někde leží jeho příbuzný,“ přiznává Vítek. Náš momentálně největší problém je, že jsme si amatérsky zapomněli přibalit baterku, takže všichni vytahujeme slabé svítilny na mobilech. „V době, kdy se tu pohřbívalo, ještě léčili lobotomií nebo elektrošoky. Někteří pacienti zemřeli pod prášky, aniž o sobě věděli. Takže je tu určitá energie. Cítí ji i farář, když sem přijde. Ale není to strašidelné,“ vysvětluje kovaný průvodce, zatímco po cestičce míříme hlouběji. Pavilony navíc byly určené pro šedesát lidí – představte si, že vás večer zamknou mezi desítky narušených. „Musely se tam dít strašné věci,“ myslí si Vítek. Pod břečťanovým kobercem leží přes čtyři tisíce těl, která jsou místy naskládána i v několika řadách na sobě. Rok po začátku první světové války se tu konalo až 650 pohřbů ročně. V léčebně totiž vypukla tyfová epidemie. Při procházení knih zemřelých a dalších pramenů by se jeden s velkým smyslem pro černý humor i zasmál. „Zjistil jsem, že se v Bohnicích schovávali mladíci před válkou. Předstírali blázny, aby je nezabili. Pak je dostal tyfus,“ říká Vítek. Ukazuje nám místo, kde stávala dřevěná bouda. Chovanci v ní sami vyráběli rakve. Léčebna fungovala samostatně – taková vesnice v rámci města. „Zasviťte si támhle napravo ke kapli. Vidím postavu. Ne vážně, možná to k nám půjde,“ pronáší s naprostým klidem a moje představivost pracuje na plné obrátky. Snaží se nás asi vystrašit, ale nějak to nefunguje. Kupodivu se nikdo z nás nebojí. Místo ani nepůsobí strašidelně, spíš ponuře a jednoduše zajímavě.
HLAVNĚ ŽÁDNÉ LAVIČKY Jiří Vítek sem jezdí třikrát týdně. Ptám se, jestli se tu bojí. Odpověď je rychlá a jasná: „Ne, to fakt ne.“ Ukazuje nám železné číslo hrobu, které kdysi bývalo všude. Když už tu byly náhrobky, nechala je nebožtíkovi vyrobit rodina.
>