12 Téma
outěže Miss jsou rituál, který každý bere po svém. Jeho příznivci budou vášnivě diskutovat, jestli to vítězka měla podmázlý, protože ta druhá holka byla přece mnohem hezčí. Prostí konzumenti televizní zábavy se budou těšit, jak Karel zazpívá Lady Carneval a jak se loňská vítězka svěří, že „spolu už s přítelem nejsou, protože neunesl tu pozornost, která se k titulu pojí“. Ti ostatní, kteří náhodou zrovna zapnou televizi, si jen budou lámat hlavu, proč tohle v roce 2017 vůbec existuje. Nebývalo to tak vždycky. Naopak. Volba Miss bývala událostí, na kterou se čekalo celý rok a diskutovalo se o ní od chvíle, kdy se na billboardech kolem silnic objevily kandidátky a omámení řidiči začali sjíždět do příkopů. Dnes je to jedna z mnoha reality show a její sledovanost se pohybuje zhruba na úrovni vyřazovacích kol Superstar nebo Zázraků přírody. Ve světě to není jinak. První televizní přenos finále Miss America v roce 1954 sledovalo 27 milionů diváků a až do šedesátých let šlo o bezkonkurenčně nejsledovanější pořad roku. V roce 2014 mělo finále sledovanost pouhých 9 milionů, o rok později už to bylo jen 7 milionů a vloni 6. Lépe na tom byla i reality show Big Brother. Proč už nás Miss tak nebere? Asi proto, že podléhá stejně nemilosrdnému zubu času jako všechny filmy nebo televizní pořady. Když jsme je viděli poprvé, byli jsme nadšeni. Všechno bylo nové, neokoukané a napínavé. Když ale tu samou podívanou budete sjíždět každý rok, nejenže nezažijete moment překvapení, ale především ji budete vnímat jinak, protože váš vkus se mění, ale soutěž Miss zůstává stejná. U některých filmů nebo seriálů to nevadí. Přátelům se budete chechtat pokaždé, stejně jako vás pořád bude děsit Vymítač ďábla. Tuhle vlastnost ale mají jen dobré filmy, dobré seriály, dobré televizní formáty. A soutěž Miss dobrý televizní formát není. Ani být nemůže.
ČiliChili 4 | 2017
Jestli bych byla raději oheň, nebo voda? Na to nemohu odpovědět, protože jsem dívka a lidé mají emoce, kdežto oheň ani voda emoce nemají. – Sanja Papičová na Miss Universe 2003
Volba Miss dojíždí především na tom, že si ze samého začátku dala nemožný úkol. Soutěže krásy si odjakživa, aspoň naoko, dávají za cíl najít ideální ženu. Krásnou, duchaplnou a schopnou předvést ve volné disciplíně zajímavý tanec s hadem nebo kouzelnický trik. Jasně jsme to dávali najevo v prvních ročnících, kdy se soutěž jmenovala Dívka roku. Celý koncept hledání jediné dokonalé ženy ale dnes – bohužel a díkybohu – zastaral. Díkybohu proto, že jsme si konečně uvědomili, že žádný ideál krásy neexistuje. Bohužel proto, že bez něj zbyla ze soutěží krásy jen trapná šaráda.
Nesledujeme už volbu královny, ale pár dorostenek, které se nechávají veřejně očumovat a doufají, že vyhrají právo nechat se očumovat ještě další rok. Už dávno jsme přestali předstírat, že hledáme někoho výjimečného, protože soutěžící v ničem výjimečné nejsou. Jenže se na ně hezky dívá a Libor s Leošem jsou standardně vtipní. Takže nad tím mávneme rukou a předáme štafetu dalším generacím s nadějí, že ony už tu bídu milosrdně ukončí a odloží spolu s Českým slavíkem někam do muzea popkulturních přežitků.