30 Pokec
Asi nemá cenu se ptát, jestli vy osobně máte mezi českými filmaři nějaký vzor. Vědomě určitě ne. Já jsem jako člověk i filmař vyrostl na South Parku, ale hodně mě ovlivnili Soderbergh, Kubrick, Tarantino, Trier nebo David O’Reilly. U nás mě nikdo nenapadá, snad jedině Forman. Když si vezmu, jaké filmy vznikají za relativně podobné peníze a v podobných podmínkách jinde ve světě, tak s úrovní českého filmu nemůže být sebekritický tvůrce spokojený. Vím ale sám, jak je někdy těžké umět se na sebe podívat zvenčí a smířit se se svou nedokonalostí. Obzvlášť v oboru, kde hraje velkou roli ego. K tomu by měla přispívat dobrá filmová kritika, která nám možná chybí stejně jako sebekritika. Vraťme se k těm náročným kritériím, která jste si pro tvorbu stanovil. Řídil jste se jimi, když jste točil Furianta, queer romanci ze života Ladislava Stroupežnického? Měl jsem je v hlavě a podle reakcí na festivalech ve Varech a v Torontu se mi je snad i podařilo do filmu dostat. Mám ale zatím odezvy hlavně z festivalů, kam často chodí publikum zvyklé na náročnější filmové projekty. Věřím ale, že je Furiant srozumitelný a zábavný i pro nefestivalové publikum. Mně se ten film hrozně líbil, ale mám k němu pár otázek. Zaprvé – je ten příběh reálný, nebo fiktivní? Fakt si Stroupežnický ustřelil obličej brokovnicí a nosil falešný nos? Ten příběh je z velké části založen na skutečných událostech. V podstatě si se scenáristou Janem Smutným domýšlíme jen maličkosti, jako například kde konkrétně došlo k prvnímu setkání Ladislava Stroupežnického a Jana Alše, jestli měl Jan Aleš psa a podobně. Celá zápletka o jejich vztahu, pokus o sebevraždu i Stroupežnického maska s falešným nosem je náš výklad dostupných historických pramenů. Druhá otázka. Film je natočen na 35mm film, s pečlivě komponovanými záběry, kamera se moc nehýbe... Je to filmařina, která se má zavděčit dnešním teenagerům zvyklým na akční filmy v iPadu? Tuhle formu vyprávění skrz obrazy jsem zvolil proto, že se hodí k dané látce. Bylo potřeba najít způsob, jak odvyprávět velmi dlouhý příběh na ploše zhruba 25 minut. Neznamená to, že všechny moje filmy budou vypadat jako Furiant. Na druhou stranu bych to nechtěl úplně opustit. Už od práce na scénáři uvažuji o tom, že by krátký film mohl fungovat jako první epizoda celovečeráku. První fáze bude Stroupežnického queer romance, po které se posuneme o dvacet let dále, kdy už
Rád bych viděl film s Miroslavem Donutilem závislým na heroinu.
je Stroupežnický slavným dramaturgem Národního divadla. Když ale začne vyplouvat na povrch jeho temná minulost, hrozí mu, že o svou pozici úspěšného dramatika přijde. S posunem v čase nastane posun i do modernějšího filmového jazyka. Mělo by jít o paranoidní thriller z 19. století s prvky černé komedie. Nebojíte se, že v Česku neseženete dostatek dobrých herců na to, aby takový film utáhli? Já si nemyslím, že bychom měli málo dobrých herců. V regionálních divadlech jich může být spousta, akorát je zatím nikdo neobjevil, protože režiséři i producenti většinou hrají na jistotu známých jmen. Málokdo se věnuje objíždění divadel, zkoušení a dlouhodobé práci s herci. Pokud bude mít český herec nebo herečka dobrého a trpělivého režiséra, který ví, co chce, a dobrý scénář, tak budou samozřejmě vypadat lépe. A také se možná zbavíme situace, kdy budou ti stejní herci obsazováni do těch samých rolí. Třeba v současné době opět hodně diskutovaný Miroslav Donutil je podle mě výborný herec, kterého bych hrozně rád viděl v roli typově absolutně opačné k jeho klasickým postavám. Stejně jako Tarantino obsadil Travoltu, taneční hvězdu teen a rodinných komedií osmdesátých let, do role obtloustlého gangstera v Pulp Fiction, tak bych rád viděl film s Miroslavem Donutilem závislým na heroinu. Taky bych rád viděl Donutila jako gangstera. Proč z něj pořád dělají maršála Malinovského? Většina filmů se asi snaží mít nějakou záchrannou brzdu. Pojistku, která zafunguje, když všechno ostatní selže. Když bude špatný scénář nebo režisér nezvládne svou práci, bude ve filmu aspoň jedna hvězda, na kterou diváci zaručeně přijdou. Ultimátní záchranou hollywoodských filmů jsou pak figurky hlavních hrdinů a hračky. U nás se často snažíme o něco podobného, jen v mnohem menším měřítku. Proto ty stejné tváře. Sympatická je ale třeba snaha HBO ČR svěřovat velké projekty mladým producentům a scenáristům, i když si pozici režiséra stále ještě raději pojistí osvědčeným jménem jako Agnieszka Holland nebo Vladimír Michálek. Nedivím se tomu, jen bych samozřejmě jako začínající tvůrce uvítal větší odvahu sázet na nová jména. Když nikdo takovou odvahu mít nebude, tak se musíme pokusit najít vlastní cestu. Obecně by ale bylo fajn, kdyby měl český film větší koule.
<