REPORTÁŽ Co by na to řekla maminka?
Anatomické studie jak od Leonarda
Poníku, nezlob se
O
pravdu. Když už se zdá, že jste se dohrabali naprostého dna sítě sítí, vytryskne před vašima očima duha a za sladkého zpěvu vyskotačí stádo malých poníků. Setkat se s komunitou, která vznikla na okraji okraje nejdivnějších výsep internetového undergroundu, je fascinující. Zvlášť když si uvědomíte, že ta komunita čítá miliony lidí. Vezměme to ale popořadě. Brony (složenina slov Brother a Pony) je termín označující muže, většinou mezi 18 a 30 lety, který nachází životní inspiraci v animovaném seriálu Lauren Faustové My Little Pony, Friendship Is Magic (Můj malý Pony, Přátelství je kouzelné). Seriál určený pro osmileté holčičky se navzdory veškeré logice uchytil na širých pláních diskusních fór 4chan a rozmnožil se tam tolik, že ho administrátoři museli v jednu chvíli dokonce z 4chanu vyloučit. Pro lidi nepoznamenané internetovým podsvětím to pravděpodobně nic moc neznamená. Těm alespoň trochu zasvěceným teď ale přeběhl mráz po zádech. Být vyloučen z 4chan pro divnost je něco jako být vyhozen z pekla, protože jste moc zlý. Virtuální vyhnanství však bronies
nezahubilo. Naopak. Komunita se bůhvíproč rozvinula do celosvětového hnutí, které neuniklo ani hledáčkům oficiálních médií. Poté, co minulé léto zveřejnil profil komunity vlivný server Wired.com, se nad ním dokonce pohoršil i zpravodajský kanál Fox News: „Bille, myslíš si, že existuje horší zábava pro mladé muže? Například terorismus?“ ptá se hlasatel pořadu RedEye seriózně vyhlížejícího džentlmena po své levici. „Nejsem si jist,“ odtuší Bill. „Myslím, že je to tak půl na půl.“
PONÍCI NA HRADBÁCH Má výprava do říše poníků začala pozvánkou od zasloužilého člena české bronies komunity jménem Dave. Sraz se má konat ve vyšehradské zahradní putyce Na Hradbách. Tematicky mi to připadá jako dobré místo, protože odsud prý kdysi skákal Šemík. Hned po příchodu ale narážím na zádrhel. Dave má totiž zpoždění, ale pošle mi esemesku, že prý na zahrádce už pár bronies sedí. Já se tím pádem ocitám před problémem, jak mezi mnohými partičkami uvelebenými u stolků identifikovat tu pravou. Zkouším to u několika vytipovaných skupin, ale na otázku „Ahoj, nejste náhodou pražští bronies?“ se setkávám v lepším případě s nechápavým pohledem, v tom horším s otázkou: „Co to je bronies?“ Bojím se odpovědět. Kdybych začal vysvětlovat, že jsou to kluci, co si ulítávají na kreslených
38