Jednou na mě jeden takovej nějakej rybízek vytáhnul nůž.... se sám pro sebe usmívá a hned plynule naváže: Ovšem jednou mě jeden cizinec dostal! To byl takovej lehce nervózní anglicky hovořící gentleman. Když jsem přijel, nasedl ke mně a zavelel: „Natanaelka!“ Chvíli jsem přemýšlel, jestli náhodou nechce odvézt za nějakou Natálkou, ale on pořád tvrdohlavě
a dokola: ‚Natanaelka!‘ Asi po minutě začal nadskakovat a chtěl mapu, tak jsem mu ji dal a on ji otevře a ukazuje mi na ulici, a ona se opravdu jmenuje Natanaelka.(Pozn.: fakt existuje – mrkněte na mapu.) Samozřejně byl celou cestu na koni, že u nich v Londýně by se to stát nemohlo. Co když... Chvíli mlčíme a projíždíme kolem řady zastaváren, před kterými se poflakuje drsně vypadající mládež. Pár zlatých řetězů a můžou z fleku začít dělat hiphop. Co když nastanou problémy? Člověk si musí vypěstovat takový šestý smysl. Ten když zavelí – pozor, tady něco smrdí, tak je nejlepší vyklopit dotyčného na nějakém hodně frekventovaném místě a jízdné si započítat do ztrát. Anebo, když to není možné, míváme s kolegy dohodnuté kódy, Auta mají černou nebo bílou barvu, řidiči musí které když řekneme do kromě běžných testů projít i psychotesty. Do vysílačky, tak všichni ví, ceny jízdného bývá započítáno i spropitné. že jde do tuhého a zařídí pomoc. Já s sebou vozím tady plynovku, ale nikdy jsem ji naštěstí nemusel použít, poklepává můj řidič kamsi pod své sedadlo. Jen jednou na mě jeden takovej nějakej rybízek vytáhnul nůž. To už měl platit, takže jsem stál, ní iál ec obrátím se na něj sp é dn žá ě. Nemají í taxikáři na svět a povídám, že jestli ichni jezdí za vš ale el, Prý nejpoctivějš zid vo u. nebo vybavení ě žk rv chce svačit, tak ať si irá ba př o íte sy at pi pl před 20kg za zavazadlo nad stejnou cenu. Za
Belgie
Rakousko
ten salám ukrojí venku. A on na mě, ať mu dám peníze. No a jak byl tak nakloněný ke mně, tak jsem ho tak seknul dozadu loktem přes nos, vytáhl jsem ho z auta a jel jsem pryč. Ujedu kilometr a stopnul si mě kluk s holkou. Sednou si dozadu a ta holka na mě: ‚Pane, tady na podlaze leží nůž!‘ ‚Nojo, to tady nechal jeden zákazník,‘ povídám, ‚to je riziko podnikání.‘ A ona se úplně rozčílila a začala na toho svého: ‚Vidíš, ty pitomče! A ty sis chtěl pořídit taxíka! Tak na to koukej zapomenout!‘ Takže jsem možná zkazil nějakému kolegovi kariéru. ...a za kolik „A co když vám někdo nechce zaplatit a uteče?“ ptám se, a okamžitě mě napadne, že ta otázka může vyznít, jako bych si sondoval terén, než udělám to samé. Já je nechám běžet, mávne rukou pan Macourek. Asi vypadám věrohodně. Ono se to ani moc často nestává. To se spíš s lidma dohadujete, že se jim zdá cesta drahá. Jednou jsem vezl takový starší pár, tuším že ze Španělska, z Modré kachničky do Hiltonu. Cena byla plus mínus 70 korun, za což by si v Kachničce dali tak malé pivo. U hotelu jsem jim vyjel účtenku a oni se na mě dívali, jako bych po nich chtěl půl království a jejich dceru za manželku. Že prej jsem Bandito. Tak jsem je vzal za recepčním, co uměl perfektně španělsky, ten jim něco půl hodiny vysvětloval a pak to za ně nakonec radši zaplatil, kroutí nad tou vzpomínkou hlavou. Ale pak jsem taky vozil herce Suchařípu. Ten si mě vždycky stopnul u Divadla Na Zábradlí a jezdili jsme k němu domů do Vršovic, což