âILICHILI
#66 kultura text Michal Schindler foto Archiv
knihy
Magorovo evangelium „Jsem obklopen tak strašlivou sedlinou lidství, že se o tom nedá ani vyprávět,“ napsal historik umění, básník a undergroundový živel Ivan Martin Jirous (*1944) své ženě roku 1982 z jedné z nejdrsnějších věznic socialistického Československa. Magor mu přátelé říkali už dřív. Ale až mezi vrahy ve Valdicích se začal opravdu bát o rozum... Je to už skoro deset let, co vyšel soubor Jirousovy publicistiky a jeho odborných esejů pod názvem Magorův zápisník (Torst 1997). O rok později tamtéž vydali i Magorovu summu, přehled jeho básnické tvorby. Před pár týdny Torst trilogii zásadních textů autorova života uzavřel svazkem Magorovy dopisy. Jde o několik set stran všech dochovaných psaní, která poslal během čtyř trestů v letech 1973–1985. Během více než 7 let nespravedlivého věznění. Plastici a zkažená mládež Komunisti nemohli Jirouse vystát. Proslul jako neúnavný organizátor undergroundových akcí. Už od roku 1969 byl třeba tzv. uměleckým vedoucím hudební skupiny The Plastic People of the Universe, která totálně rozbíjela představu o slušné zábavě rudé mládeže. Třebaže na Karlově univerzitě vystudoval dějiny umění, brzy se mohl živit jen jako pomocný dělník nebo noční hlídač. Umění se věnoval jen neoficiálně, zejména ve sdružení s ironickým názvem Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.
Kde se r? vzal Mago čal
k prý za Jirousovi ta lavsa v roce la říkat Mej H ě po jednom 1972. Zřejm i kterém se př , nů z mejda il tak strašop jmenovaný i následky an livě, že tady .. it. líč vy nemůžeme
Svůj odpor k totalitě neskrýval. Spíš naopak. V roce
káznice. Většinu trestu stráví ve Valdicích mezi nejhoršími vrahy. Není divu, že právě texty z Valdic jsou nejdrsnější součástí Magorových dopisů. I během dřívějších trestů ho ubíjel neustálý hluk, ostrá cenzura a tupost spoluvězňů. Ale to všechno bylo jenom předpeklí. „Nic už nenapíšu,
1973 se v hospodě pohádal s bývalým lampasákem komunistické tajné policie StB, v amoku rozkousal Rudé právo a prý dokonce v bezprostřední křičel: „Zítra takhle sežereme komunisty!“ blízkosti mýho ucha se odehrává tak Přišel první trest, 10 měsíců. Jestli ale soudruzi mysleli, že debilní rozhovor, mu srazí hřebínek, zatraceně se že kdybych Ti ho spletli. Jak vystrčil nohu z basy, popsal, stejně by pořádal jednu ilegální akci za sis myslela, že si druhou. Například dva ročníky vymejšlím,“ píše domů. Festivalu druhé kultury v ČSSR (1974, 1976). V roce 1975 napsal proslulou Zprávu o 3. českém hudebním obrození, která později vyšla v Paříži v exilovém časopise Svědectví. Dva měsíce po svatbě s druhou manželkou, malířkou Julianou Stritzkovou, dostal v roce 1976 v procesu s hudebním undergroundem 18 měsíců natvrdo, tentokrát v přísnější, II. nápravně-výchovné skupině. Valdické peklo Po návratu z basy stihl podepsat Chartu 77, která ostatně vznikla i na základě „jeho“ procesu, a za 37 dní už byl zase za katrem. Na nějaké vernisáži veřejně řekl, co si myslí, a dostal dalších 18 měsíců ve „dvojce“. Překousl to. V dubnu 1979 začíná spolupracovat se samizdatovým časopisem Vokno. A kvůli tomu ho na podzim 1981 zase zatkli. A tentokrát už jde do tuhého, dostal 3,5 roku nejostřejší
Bere antidepresiva a uzavírá se do světa víry, lásky k ženě i dvěma malým dcerkám a do pevnosti poezie. Vždycky se snažil využít čas ve vězení a učil se postupně anglicky, francouzsky, rusky, německy, maďarsky i romsky. Ve Valdicích už směl psát jen jeden dopis za tři týdny. Nic jiného. Přesto se tam tajně učil latinsky, psal pohádky pro své dcerky (Magor dětem, 1986) vytvořil svou nejsilnější
Magorovy labutí písně aneb Poezie z pekla Šustí pytlíky s acetonem, mlaskají pederastů ústa, venku za mříží je tma hustá. Jenom to Pane vědět chci, jestli už teď jsem v očistci. Píseň si zpívám má jeden takt, s Ďáblem se nesmí sjednat pakt. Jen to nutkání k oběšení, nikdy mi asi nezevšední.
básnickou sbírku – Magorovy labutí písně. Temné jako noc. Prokleté verše zasvěcené víře v nejvyšší spravedlnost. Jedině v nich mohl Jirous vypovědět, co by cenzura nikdy ven nepustila. Takže jestli vás třeba stovky stran dopisů odradí, Labutí písně si ujít nenechte. A nemusíte mít ani exilové vydání. Najdete je i v Summě.