POVÍDÁNÍ
Jan Šibík nyní sestavil 12 fotografických reportáží do knihy Stories. Ta vychází spolu se zahájením výstavy (6. 6., Staroměstská radnice, Praha).
JAN ŠIBÍK Narodil se 15. dubna 1963 v Praze a od roku 1985 podnikl přes dvě stě cest do všech koutů světa. Fotografoval konec komunismu v Evropě, byl svědkem masakrů v Sieře Leone a Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii. Zažil následky zemětřesení, zaznamenal mnoho válek. V posledních letech se zaměřil na konflikt v Palestině. Během celého roku 2004 fotil epidemii AIDS na Ukrajině. V témže roce obsadil v soutěži World Press Photo třetí místo v kategorii Sportovní příběhy – porota ocenila sérii snímků indických zápasníků kuští. âILICHILI * 50
Bojíte se při svých cestách nemocí? Jsem nedůsledný a podceňuju rizika. Mám sice očkování proti zimnici, ale třeba na obě hepatitidy už očkovaný nejsem. Nejhorší bylo, když jsem dostal před dvanácti lety na hranici Rwandy a Tanzanie malárii – pojišťovna tehdy nehradila nejúčinnější prášky Lariam, ale nějaké jiné, a ty byly na nic. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do uprchlického tábora k lékařům z Červeného kříže, kteří náhodou druhý den vypravovali letadlo do Nairobi, a tak mě dostali do nemocnice. Jinak nevím, jak by to dopadlo, protože první nemocnice, kde by mi pomohli, byla vzdálená tisíc kilometrů. A od té doby nic? Nic. Ale je pravda, že si dávám pozor třeba na vodu. Když se mám u někoho napít ze studny, tak je to sice blbý, ale poděkuju, že nemám žízeň. Moc taky nejím místní jídla – vezu si uherák a konzervy. Nehledě k tomu, že jak se zlepšila ekonomická situace Reflexu, většinou mám peníze na slušný hotel. Takže ta nejzákladnější pravidla dodržuju a zatím mi to vychází. Já na Filipínách potkal malomocného a raději ho obešel obloukem. Člověk musí vědět, co je nebezpečné. Opakovaně jsem třeba fotil lidi s AIDS na Ukrajině a ze začátku to bylo nepříjemné. Byli v posledním stadiu života, a to už nemůžete argumentovat tím, že když se nechají fotit, tak se o nich někdo dozví, smiluje se a pomůže. Těm lidem zbývalo maximálně několik týdnů života, ale přesto jsem si je získal a některé začal mít rád. Proto jsme se třeba při dalších setkáních objímali – měli radost, že jsem za nimi
Afghánistán, Šiva, 11/2001 – Vězení bojovníků al-Kajdy a Tálibánu připomíná středověk, ale uvěznění muži jako by nic necítili, jako by takřka nežili – jen tiše odpočívají
přijel. Nebylo to příjemné, ale já věděl, že takhle se nakazit nemůžu. Nesvádí vaše práce někdy k alkoholismu? Alkohol je úžasná věc – ve vypjatých situacích vám umožní, abyste se večer uvolnil. A když jdete pít s místními, často si je rychleji získáte. Jenomže jak mi přibývají roky, vydržím toho pořád míň – jednu dobu jsem pil pětkrát denně fernet s tonikem a druhý den fungoval, ale dnes už to tak není. Tvrdý už nepiju vůbec. Mám rád dobré červené víno, ale ani toho moc nevydržím. Navíc není možné, abych se ožral v zemích, jako je Irák, Libérie nebo Srí Lanka těsně po tsunami, a druhý den nemohl vstát. Bylo by to neprofesionální. Co kdyby váš sedmnáctiletý syn řekl, že chce dělat stejnou práci jako vy? Ten se o focení nezajímá. Žije jen počítači, takže to je čistě hypotetická otázka. A pro mě je důležitá možnost vlastního, svobodného rozhodnutí, takže bych to určitě nechal na něm. Vzal bych to jen jako oznámení. Ale kdoví jak bude vypadat práce fotoreportéra za pět let. Myslíte, že se výrazně změní? Rozhodně. Já jsem si ještě před půl rokem myslel, že budu dál fotit na film a digitál použiju jenom tehdy, když bude nutná aktuálnost. A bum – začátkem roku jsem přešel na digitál. Když dneska nedokážete fotku během několika hodin odeslat, tak už o ni nikdo nestojí. A jestli bude vývoj takhle rychlý, tak se za pět let možná z fotografa stane spíš takový kameraman, který natočí úsek pěti minut, přes telefon ho odešle do redakce, kde to art director v nějakém okamžiku zastaví, upraví, a z toho pak bude snímek, který se dostane do novin.