OČIMA DAVIDA LUKEŠE | Radosti je v nás dosti

RADOSTI JE V NÁS DOSTI

Milí přátelé Centra Paraple,

chtěl bych se s vámi podělit o radost, která mě naplňuje vnitřním klidem i přes časté prožívání bolesti a smutných chvil. O radost, která se mi rozlije do celého těla a způsobí pocit blaženosti. Přál bych si, aby se takové radosti dostalo všem.

Nevím, kdy jsem se tak cítil poprvé, ale díky psaní hlavního článku tohoto magazínu Nekonečnost v konečnosti života jsem si vybavil, jak hezky, klidně jsem se cítil, když jsem došel k absolutnímu smíření se životem a smrtí.

Z MÉHO SOUBORU BLÁZNIVÝCH BÁSNIČEK AKA PITOMÉ POEZIE SMÍCHY Z MÍCHY:

„Uzavřel jsem se životem deal, budeme spolu ještě dýl.“

Smíření přicházelo při nejbolestivějších momentech v mém životě, které byly spojené se ztrátou. Se ztrátou, která vystavila více otázek, než se dostávalo odpovědí. Touha pochopit, proč se něco takového stalo, přinášela často neuvěřitelné odpovědi, které se dokonce dostávaly i do mého snění. Pamatuji si, že když mi v šestnácti letech zemřela maminka, několikrát mě ve snu navštívila, aby se mi za to omluvila, a vysvětlovala mi, že už nemohla dál a musela se rozhodnout opustit mě i sestru a odejít žít jinam. To „jinam“ bylo ve snu vyobrazené jako další šťastný život a já nedokázal pochopit, jak nás tady mohla nechat a žít šťastně někde jinde.

Právě prožitím těžkých chvil jsem dospěl k pocitu bezmezné vnitřní radosti. Neznamená to, že bych byl vždycky šťastný, usměvavý, měl dobrou náladu, necítil nervozitu, naštvání, někdy až zlobu, ale musím přiznat, že v sobě nosím radost z bytí a chtěl bych se s vámi o ni podělit. Chtěl bych každému uloupnout kousek, protože jak se v moudrých pohádkách říká, „král musí myslet i na zítra“. V řeči často používáme výraz „udělat si radost“, ale my si ji dělat nemusíme. Tu dokonalou radost máme každý v sobě, byla stvořena spolu s námi a celým tímto dokonalým světem. Přeji vám všem radostné Vánoce a krásný rok 2023. S láskou

I když nejsem katolík, a na otázku, zda věřím v Boha, říkám ne, rád bych citoval kus z kázání Tomáše Halíka z 15. prosince 2002 na třetí neděli adventní (Iz 61,1–2 a 10–11, 1 Sol 5,16–24, Jan 1,6–8 a 19–28): „Skutečná radost není nikdy ‚prvoplánová‘. Nepleťme si ji s ‚optimismem‘, tréninky v ‚pozitivním myšlení‘ či se snahami za všech okolností ‚keep smilling‘. Život není jen ‚bílý dům s vyhlídkou do zahrady‘, má svou tragickou a bolestnou stránku, které se málokomu podaří trvale vyhnout a kterou bychom si rozhodně neměli zastírat – a to ani zbožnými frázemi. Ta prvoplánová a poněkud naivní radost, která ještě nezná sféru lidské tragiky, to ještě není ta radost, která osvobozuje lidské srdce. Ta nejhlubší duchovní radost je ta, která prošla onou sférou tragična, patrem bolesti. Ano, ‚dokonalá radost‘ pochází z proměněné bolesti.“